5 Tdo 859/2012-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
5. září 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch
obviněného I. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp.
zn. 8 To 152/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 35/2012, t a k t o :
Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, se věc obviněného I. K. postupuje velkému senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Samosoudkyně Městského soudu v Brně rozhodla podle § 307 odst. 1 tr. ř. dne 12.
března 2012 usnesením sp. zn. 2 T 35/2012 o podmíněném zastavení trestního
stíhání obviněného I. K. pro přečin porušení autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr.
zákoníku, jichž se měl dopustit ve stručnosti tím, že
I. nejméně od 16. 8. 2010 do 21. 9. 2011 v B., na M. n., v bytě č. ...,
pod přezdívkou „...“, ze svého notebooku přistupoval na filehostingový server
www.ulozto.cz, na který úmyslně bez souhlasu autorů nebo výrobků a v rozporu s
ustanovením §§ 12, 30 a 80 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „autorský zákon“) umístil rozmnoženiny nejméně
368 kinematografických děl podléhajících ochraně podle autorského zákona, čímž
neoprávněně zasáhl do práv k audiovizuálním dílům, zvukově obrazovým záznamům a
jiným autorských dílům jejich rozmnožením a sdělováním veřejnosti pomocí
mezinárodní sítě internet a porušil tak majetková práva celkem třinácti
obchodních společností zastoupených zmocněncem společností Česká protipirátská
unie se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24,
II. v blíže nezjištěné době, nejpozději do 21. 9. 2011, na stejném místě
v B. pod blíže nezjištěnou přezdívkou prostřednictvím internetové výměnné sítě
P2P úmyslně bez souhlasu autorů nebo výrobců a v rozporu s ustanovením §§ 12,
30 a 76 autorského zákona poskytoval jiným uživatelům této sítě přístup k
souborům, které měl uloženy ve svém počítači a které obsahovaly:
1. rozmnoženiny hudebních děl ve formátu MP3 o celkovém objemu 125 MB,
čímž porušil majetková práva kolektivního správce autorských práv společnosti
Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu, se sídlem v
Praze 2, Na Kozačce 7,
2. instalační ISO image komerčního software Need for Speed: Most Wanted
Blafl Edition, čímž porušil majetková práva společnosti Electronic Arts Inc.,
209 Redwood Shorek Pkwy., CA 94065-1175, Redwood City, USA, zastoupené v České
republice advokátní kanceláří Rott, Růžička & Gutmann, se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 37,
3. instalaci ve 4 „mds“ obrazech včetně CRACKu a KEYGENu, komerčního
software Need for Speed: Most Wanted, čímž porušil majetková práva společnosti
Electronic Arts Inc., zastoupené v České republice advokátní kanceláří Rott,
Růžička & Guttmann,
III. v blíže nezjištěné době nejpozději do 21. 9. 2011 na stejné adrese
v B., užíval v rozporu s ustanovením § 30 odst. 1, 3 autorského zákona
nelegální rozmnoženiny komerčního software:
1. Need for Speed: Most Wanted, čímž porušil majetková práva společnosti
Electronic Arts Inc.,
2. Need for Speed: Carbon, čímž porušil majetková práva stejné
společnosti Electronic Arts Inc., zastoupené v České republice advokátní
kanceláří Rott, Růžička & Guttmann,
které měl uloženy na pevných discích svého počítače, čímž způsobil celkovou
škodu ve výši 518,- Kč.
Okresní soud stanovil obviněnému podle § 307 odst. 2 tr. ř. zkušební dobu na
dva roky.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala
proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně stížnost. Krajský soud v Brně
svým usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 152/2012, ji zamítl podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a to v neprospěch obviněného I.
K., přičemž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá
tr. ř., a v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce nejprve ve svém dovolání připomněl, že ve věci
obviněného I. K. proběhlo zkrácené přípravné řízení, po jehož skončení podala
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně návrh na potrestání
dne 1. 3. 2012. Již v řádném opravném prostředku podaném proti usnesení
samosoudkyně Městského soudu v Brně namítala státní zástupkyně Městského
státního zastupitelství v Brně, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro
podmíněné zastavení trestního stíhání, a to jednak řádné doznání obviněného,
jednak nebyla uzavřena dohoda o vydání bezdůvodného obohacení mezi obviněným a
poškozenými. Soud druhého stupně odmítl obě citované námitky uplatněné ve
stížnosti. Nejvyšší státní zástupce se však domnívá, že obě citované zákonné
podmínky pro použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání
obviněného nebyly naplněny v celém rozsahu, jak požaduje ustanovení § 307 odst.
1 tr. ř. Prvním chybějícím předpokladem takového procesního postupu bylo
doznání, které v dané trestní věci obviněný učinil pouze v procesním postavení
podezřelého dne 22. 2. 2012 v rámci své výpovědi, přičemž po zákonném poučení
vyslovil souhlas s podmíněným odložením návrhu na potrestání ve smyslu § 179g
tr. ř. Podle nejvyššího státního zástupce se jedná o zásadně jiný institut než
podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., a v důsledku toho
absentovalo doznání obviněného jako první podmínka pro použití tohoto odklonu v
řízení před soudem uvedená v odst. 1 písm. a) cit. ustanovení. Podle názoru
nejvyššího státního zástupce si samosoudkyně mohla opatřit „řádné“ doznání
obviněného i v případě, kdy nechtěla ve věci nařizovat hlavní líčení, např.
provést jeho výslech již v procesním postavení obviněného a získat jeho souhlas
s užitím institutu podle § 307 tr. ř. Jestliže tak samosoudkyně neučinila,
nebyl obviněný řádně poučen o možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání
a tudíž s ním ani nemohl vyslovit souhlas.
Druhou z absentujících podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání
obviněného I. K. byla podle nejvyššího státního zástupce skutečnost, že
obviněný nevydal bezdůvodné obohacení ve výši licenčního poplatku, resp.
dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v rozhodné
době, ani neuzavřel dohodu o jeho vydání se všemi oprávněnými.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů
obou stupňů, (zjevně omylem je v dovolání uveden „rozsudek“ soudu prvního
stupně), včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu
v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil k podanému dovolání,
vyslovil nesouhlas s jeho výhradami a rozhodnutí soudů obou stupňů označil za
správná. Pokud jde o doznání, připomněl obviněný, že nikdy svou vinu nepopíral,
doznání učinil jasně, svobodně a vážně v rámci své výpovědi v postavení
podezřelého. Proto nebylo nutné ani z hlediska zákona, aby samosoudkyně
prováděla jeho další výslech, pokud uznala takový projev obviněného za
dostatečný. Pojem „kvalifikovaného doznání“, jak je použil ke své argumentaci
nejvyšší státní zástupce, podle obviněného nemá oporu v trestním řádu. Stejně
tak nepovažuje obviněný za nutné vyslovit znovu souhlas s použitím § 307 odst.
1 tr. ř., neboť o takovém postupu byl poučen před svým výslechem ve zkráceném
přípravném řízení a ani zákon nepožaduje samostatné poučení o podmíněném
zastavení trestního stíhání. Za neopodstatněnou označil obviněný i výhradu
týkající se vydání bezdůvodného obohacení, neboť nebylo pojato do návrhu na
potrestání okresního státního zastupitelství. Z částky, s níž se k trestnímu
stíhání připojila Česká protipirátská unie, nelze zjistit způsob jejího
výpočtu, přičemž k určení výše licenčního poplatku v rozhodné době by bylo
nutné opatřit znalecký posudek. Takové doplnění dokazování však obviněný
považuje za nadbytečné. Doplnil, že s ohledem na své osobní a majetkové poměry
(student střední školy) by nebyl schopen uhradit částku téměř čtyř milionů Kč,
kterou Česká protipirátská unie v rámci své písemné zprávy vyčíslila jako
škodu, resp. bezdůvodné obohacení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané
dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1
písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě u příslušného soudu podle § 265e odst. 1 tr.
ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího
státního zástupce podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto je přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. a posoudil je jako částečně důvodné.
První z dovolacích důvodů, které nejvyšší státní zástupce uplatnil ve
svém dovolání, podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě
je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem byl
podle nejvyššího státního zástupce ten, který je uvedený v § 265b odst. 1 písm.
f) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení
trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení
narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. umožňuje soudu a v přípravném řízení
státnímu zástupci podmíněně zastavit trestní stíhání obviněného s jeho
souhlasem a to v řízení o přečinu, přičemž musí být současně splněny podmínky,
že
1) se obviněný k činu doznal,
2) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její
náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
3) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho
vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k
okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Nejvyšší státní zástupce považoval napadená rozhodnutí soudů obou
stupňů za nesprávná proto, že obviněný nebyl vyslechnut soudem a vzhledem ke
konání zkráceného řízení (§ 179a a násl. tr. ř.), v němž do okamžiku podání
návrhu na potrestání nebyl v postavení obviněného (srov. § 314b odst. 1 tr.
ř.), nemohl vyslovit souhlas s podmíněným zastavením svého trestního stíhání.
To bylo zahájeno až podáním návrhu na potrestání, absentuje tudíž i podmínka
uvedená v § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. doznání. Vzhledem k tomu, že I. K.
byl v rámci zkráceného přípravného řízení vyslechnut „jen“ v postavení
podezřelého, nemohlo být jeho vyjádření ke sdělení podezření z přečinu podle §
270 odst. 1 tr. ř. posouzeno jako právně relevantní doznání. Obviněný byl sice
před svým výslechem v postavení podezřelého poučen o možnosti podmíněného
odložení návrhu na potrestání podle § 179g a násl. tr. ř., ale s ohledem na
zásadní rozdílnost tohoto institutu od možnosti soudu podmíněně zastavit
trestní stíhání podle § 307 tr. ř. nelze podle nejvyššího státního zástupce
považovat doznání učiněné v rámci výpovědi podezřelého za „kvalifikované“ a v
důsledku toho nemohl obviněný ani vyslovit náležitý souhlas s postupem podle §
307 tr. ř.
Krajský soud v Brně reagoval v napadeném usnesení na shodnou námitku
státní zástupkyně městského státního zastupitelství tak, že doznání, které
obviněný vyslovil v rámci svého výslechu v procesním postavení podezřelého,
stejně jako veškeré další skutečnosti obsažené v jeho výpovědi, jsou procesně
použitelné i v řízení před nalézacím soudem. Přitom odkázal na ustanovení §
314d odst. 2 tr. ř., který připouští možnost čtení protokolu o výslechu
podezřelého v hlavním líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř. Uvedený názor
odvolacího soudu je možné považovat za správný, neboť v podstatě vychází z
formulace ustanovení § 314d odst. 2 tr. ř., který výslovně odkazuje na možnost
použít v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení ve vztahu k výslechu
obviněného ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. Navíc provedení výslechu obviněného
soudem v tomto typu řízení není obligatorní. Podstatnou povinností soudu je
však zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností tak, aby mohl
rozhodnout o podaném návrhu na potrestání. Přitom soud může rozhodnout, že
nebude provádět dokazování těch skutečností, které obviněný i státní zástupce
označí za nesporné, a není závažného důvodu o nich pochybovat. V posuzované
trestní věci však hlavní líčení konáno nebylo, tudíž obviněný nebyl před soudem
vůbec vyslýchán. Za této procesní situace je možné jeho doznání, jež učinil v
rámci své výpovědi v procesním postavení podezřelého, považovat za dostatečné
ve vztahu k již citované podmínce definované v § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř. V
rámci posuzování naplnění této procesní podmínky je totiž významné, že obviněný
I. K. vyslovil souhlas se všemi skutkovými okolnostmi obsaženými v záznamu o
sdělení podezření z přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 22. 2.
2012, v němž byl skutek popsán shodně jako v návrhu na potrestání. Před svým
výslechem byl obviněný, resp. podezřelý rovněž náležitě poučen mj. podle § 90 a
násl. tr. ř. Z hlediska obsahu i formy tak i podle soudní judikatury lze
považovat takové doznání obviněného za dostatečné a odpovídající zákonné
podmínce ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř. (Srov. č. 6/1996 a 57/2006
Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud nepovažuje za správnou dovolací námitku o rozdílnosti
podmíněného odložení návrhu na potrestání podle § 179g a násl. tr. ř. a
podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 a násl. Při porovnávání
obou institutů trestního řádu upravujících odklon od standardního řízení a
umožňujících jiný způsob ukončení trestního řízení než vyslovení viny je nutné
zkoumat především jejich smysl. Jak vyplývá z charakteristiky obou těchto
institutů, mají stejný účel, tj. poskytnout pachateli přečinu možnost prokázat,
že není nutné přistoupit k vyslovení viny a trestu, resp. vůbec zahájit trestní
stíhání. Jsou proto určeny pro takové případy, v nichž je vhodné klást větší
důraz na výchovný účel před represí a upřednostnit nahrazení škody poškozenému
před výkonem trestu pachatele. Oba způsoby alternativního řízení tudíž
preferují nápravu škodlivých následků protiprávního jednání před represivním
trestním postihem pachatele. Rovněž při srovnání zákonných podmínek, za nichž
je možné použití těchto zvláštních způsobů řízení, není zjevný podstatný
rozdíl, naopak ustanovení § 179g odst. 1 tr. ř., které bylo do trestního řádu
zavedeno později (až novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004
Sb.), má od doby účinnosti zákona č. 459/2011, jež nabyl účinnosti 1. ledna
2012, prakticky shodné znění jako § 307 tr. ř. Oba instituty lze použít jen u
přečinů, obviněný resp. podezřelý musí učinit doznání ohledně všech skutkových
okolností, nahradit škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její
náhradě uzavřít dohodu, nebo učinit jiné potřebné opatření k její náhradě,
event. vydat bezdůvodné obohacení činem získané, nebo opět uzavřít dohodu či
učinit jiné opatření k jeho vydání, vyslovit souhlas s takovým postupem a to
vše jen v těch případech, kdy vzhledem k osobě obviněného, resp. podezřelého, a
k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Ke
shodě zákonné definice došlo i při určení rozpětí zkušební doby, kterou je
třeba vždy stanovit (6 měsíců až dva roky), a v možnosti uložit přiměřená
omezení. S ohledem na vymezení zákonných podmínek, které jsou u obou způsobů
odklonů od trestní represe téměř totožné, a to díky změněné právní úpravě, je
také zjevná snaha zákonodárce maximálně oba instituty přiblížit. Nejde je proto
označit za natolik rozdílné, aby nebylo možné uznat vzájemné naplnění těch
podmínek, jež jsou jim společné. Naprostá shoda u obou alternativních postupů
je u doznání a souhlasu obviněného, resp. podezřelého, jakožto zákonem
definovaných předpokladů jejich aplikace.
Pokud tedy byl I. K. v procesním postavení podezřelého v rámci své výpovědi
náležitě poučen o možnosti postupovat podle § 179g tr. ř., souhlasil s ním,
přičemž příslušná státní zástupkyně nezvolila tento způsob odklonu a podala k
soudu návrh na potrestání, není vyloučeno, aby soud považoval takový souhlas za
dostačující i pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §
307 odst. 1 tr. ř. (Samozřejmě musí být souhlas učiněn řádně, tj. výslovně ke
všem okolnostem, za nichž měl být čin spáchán ve smyslu již citované soudní
judikatury.) Nakonec v případě, že by takový obviněný nechtěl z různých důvodů
akceptovat rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení svého trestního stíhání
podle § 307 tr. ř., může podat proti takovému usnesení stížnost, jež má
odkladný účinek (srov. § 307 odst. 5 tr. ř.). Je tak dostatečně zajištěno, že v
případě změny názoru obviněného na celou věc, která se jej týká, může projevit
svou vůli, aniž by ohrozil výsledek trestního řízení, nebo byl jakkoli omezen
či dokonce zkrácen na svých procesních právech. V posuzovaném případě obviněný
i ve svém vyjádření k dovolání setrval na svém doznání učiněném v procesním
postavení podezřelého a vyjádřil jej právě i tím, že nepodal řádný opravný
prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z tohoto hlediska tak nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné výhrady uplatněné
nejvyšším státním zástupcem v dovolání. Podmínka doznání a souhlasu obviněného
s použitím ustanovení § 307 tr. ř. v řízení před soudem byla splněna a z tohoto
důvodu by obě napadená usnesení soudů nižších stupňů nebylo možné posoudit jako
nezákonná. Jinak je tomu však u druhé dovolací námitky a tou je urovnání vztahů
mezi obviněným a poškozenými, byť nikoli v tak širokém rozsahu, jak bylo v
dovolání požadováno.
Zcela legitimní jsou tvrzení dovolatele ohledně existence nároku autora či
osoby jeho jménem jednající, event. držitele licence a jiných oprávněných
subjektů, na náhradu škody a bezdůvodného obohacení (srov. § 40 odst. 4
autorského zákona). Není pochyb o tom, že v takových případech, kdy v důsledku
protiprávního jednání dojde ke vzniku škody a k bezdůvodnému obohacení,
nastupuje odpovědnost pachatele za uvedené škodlivé následky činu a na druhé
straně právo poškozených domáhat se náhrady škody a vydání bezdůvodného
obohacení.
V případě obviněného I. K. soud prvního stupně zohlednil pouze uhrazení škody
způsobené společnosti Electronic Arts Inc., se sídlem v USA, ve výši, jak ji
vyčíslil zástupce tohoto poškozeného pro Českou republiku, advokátní kancelář
Rott, Růžička & Guttmann. Ohledně vyjádření České národní skupiny Mezinárodní
federace hudebního průmyslu (dále ve zkratce „ČNS IFPI“), a České protipirátské
unie, která jsou součástí trestního spisu (viz č. l. 101-103 a 118-121),
neučinil soud prvního stupně žádný závěr a z jeho velice stručného odůvodnění
nelze vůbec zjistit, jakými úvahami byl v otázce hodnocení případných nároků
jmenovaných subjektů veden. A to přesto, že v bodě II. 1) výroku svého usnesení
o podmíněném zastavení trestního stíhání označil Městský soud v Brně společnost
ČNS IFPI jako poškozeného. Krajský soud v rámci reakce na odvolací námitku
správně posoudil formulaci písemného sdělení ČNS IFPI jako tzv. podmíněné
připojení k trestnímu stíhání, které soudní praxe neuznává za řádný návrh na
náhradu škody jako dostačující podklad pro rozhodnutí o nároku poškozeného.
Navíc je v daném případě nutné připomenout, že skutek nebyl v citované části
bodu II. 1) usnesení soudu prvního stupně popsán správně, neboť ČNS IFPI nemůže
být subjektem procesních práv poškozeného ve smyslu příslušných ustanovení
trestního řádu (srov. §§ 43 a násl.) bez výslovného zmocnění výrobců zvukových
záznamů a hudebních zvukově obrazových záznamů včetně distributorů (srov. čl.
III. Stanov na č. l. 109 trestního spisu). Nemůže proto samostatně vystupovat
jako poškozený a učinit tak procesně způsobilou formou řádné připojení k
trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody.
Jiná situace nastala ve vztahu k vyslovenému nároku na náhradu škody ze strany
České protipirátské unie (srov. č. l. 120-121 trestního spisu) ve výši celkem 3
802 769,- Kč, kterou tvořil ušlý zisk za neoprávněné rozmnožování
audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů a ušlý zisk způsobený
porušením práva na „sdělování veřejnosti“. Dále pak Česká protipirátská unie
uvedla seznam jednotlivých držitelů práv, kteří byli činem obviněného dotčeni,
a vyčíslila jednotlivě škodu jim způsobenou. Vzhledem k tomu, že ani Česká
protipirátská unie registrovaná jako zájmové sdružení nemůže bez konkrétního
zmocnění držitelů autorských práv či práv souvisejících vystupovat v trestním
řízení jako poškozený, doložila do trestního spisu kopie „Pověření“
jednotlivých subjektů, vyjmenovaných pod bodem I. výroku napadeného usnesení
Městského soudu v Brně, jehož součást tvoří i zmocnění k zastupování zájmů
konkrétní společnosti mj. jako poškozeného v trestním řízení. Na rozdíl od již
zmiňovaného ČNS IFPI bylo v popisu této části skutku správně uvedeno, že Česká
protipirátská unie je zmocněncem poškozených, do jejichž práv obviněný zasáhl.
Přesto na uvedenou skutečnost samosoudkyně Městského soudu v Brně nijak
nereagovala a při hodnocení podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání
nezkoumala event. odpovědnost obviněného za škodu způsobenou vyjmenovaným
poškozeným subjektům, jejichž jménem vystupoval zmocněnec Česká protipirátská
unie.
Krajský soud v Brně ke shodné odvolací námitce poznamenal, že nebylo třeba se
zabývat touto okolností, neboť státní zástupce neučinil součástí popisu skutku
v návrhu na potrestání obviněného způsobení škody těmto poškozeným. S takovým
názorem však není možné souhlasit, neboť krajský soud zaměnil pojmy „popis
skutku“ a „skutek“. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je
spatřován trestný čin. Jeho podstatou je trestně právně relevantní jednání a
jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Již na počátku trestního
stíhání je třeba skutek popsat tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a především
aby vyjadřoval všechny okolnosti významné z hlediska jeho právní kvalifikace,
znaků konkrétního trestného činu, jaký je v něm spatřován. Proto i při
posuzování otázky škodlivého následku je nutné vždy vycházet ze skutku, který
je obviněnému kladen za vinu, resp. jímž je uznán vinným, a zkoumat, zda ke
konkrétní škodě (stejně tak i k bezdůvodnému obohacení) došlo v příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním a zda je zahrnuta zaviněním pachatele.
Přestože nemusí být ve skutku popsány např. všechny osoby, které byly v
důsledku protiprávního jednání obviněného zraněny, může soud rozhodnout o
nárocích na náhradu škody těchto poškozených, neboť vzniklá škoda je v příčinné
souvislosti s tímto zaviněným jednáním obviněného (srov. č. 41/2002 Sb.-I., též
i č. 34/1974 Sb. rozh. tr.).
Senát 5 Tdo tak respektuje citovanou judikaturu a neshledal potřebu změnit
citovaný právní výklad odpovědnosti pachatele za škodu, kterou činem způsobil
zaviněným protiprávním jednáním, tj. v příčinné souvislosti se skutkem, pro něž
je konáno trestní řízení, event. má být podán návrh na potrestání. V takové
situaci je soud oprávněn, resp. dokonce povinen v odsuzujícím rozsudku uložit
obviněnému povinnost k náhradě této škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Tím spíše
je třeba požadovat od obviněného, u něhož soud uvažuje o použití ustanovení §
307 tr. ř., tj. o podmíněném zastavení trestního stíhání, aby nahradil škodu
nebo uzavřel dohodu o její náhradě anebo učinil jiná potřebná opatření k její
náhradě ve vztahu ke všem subjektům, jimž ji skutečně způsobil a to bez ohledu
na to, zda jsou zachyceny v popisu skutku, který je předmětem trestního
stíhání. V této souvislosti právě judikatura jasně upozornila na nutnost
odlišit pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Od účinnosti zákona č. 181/2011 Sb.,
tj. od 1. 7. 2011 se stejná situace týká i vydání bezdůvodného obohacení, pokud
bylo činem získáno /srov. § 307 odst. 1 písm. c) tr. ř./
Opačný názor však zaujal senát 6 Tdo Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp.
zn. 8 Tdo 1571/2011. Dovolací soud v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1.
2012 rozhodl v této věci usnesením, jímž na podkladě dovolání nejvyššího
státního zástupce zrušil usnesení soudu druhého stupně, který zamítl podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce proti usnesení soudu
prvního stupně, který podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného podle § 307
odst. 1 tr. ř. Jednou z výhrad, které nejvyšší státní zástupce proti rozhodnutí
soudů nižších stupňů uplatnil, byl i požadavek na nahrazení škody všem osobám,
jimž měl obviněný způsobit škodu v rámci dopravní nehody. Senát 8 Tdo však
odmítl požadavek nejvyššího státního zástupce, aby v rámci náhrady celkově
způsobené škody byly řešeny i náklady na ošetření dalších dvou poškozených s
argumentem, že „zranění a ošetření těchto dvou osob nejsou zahrnuta v popisu
stíhaného skutku ani jako další následek, a proto je ani nelze považovat za
součást skutku“. Přitom se vůbec nezabýval citovanými publikovanými
rozhodnutími, která tak v podstatě popřel, aniž by případně vysvětlil důvod,
proč je nelze aplikovat na projednávaný případ, event. proč se neztotožnil s
vysloveným názorem týkajícím se podstaty skutku a povinnosti pachatele nahradit
škodu všem, kterým ji svým zaviněným jednáním způsobil.
Vzhledem k rozdílnému výkladu této otázky musel senát 5 Tdo, poté, co
jednomyslně podpořil stávající výklad otázek souvisejících s náhradou škody,
resp. vydání bezdůvodného obohacení způsobených trestným činem bez ohledu na
jejich vyjádření v popisu skutku, rozhodnout o předložení věci velkému senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu. Učinil tak za splnění podmínek § 20 odst.
1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Všichni členové senátu 5 Tdo se shodli na tom, že se jedná o zásadní otázku
procesního postupu, mající značný význam nejen při zkoumání naplnění zákonných
podmínek použití ustanovení § 307 tr. ř., resp. 179g tr. ř., ale souvisí s
rozhodováním v adhézním řízení. Senát 5 Tdo, kterému byla věc obviněného I. K.
přidělena v rámci rozvrhu práce, ji nemohl rozhodnout a postoupil ji k
rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová