5 Tdo 882/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. srpna 2006 v neveřejném zasedání o
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného I. H., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 10/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 9 T
10/2005, byl obviněný I. H. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin byl podle §
128 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku,
jehož výkon mu byl podle 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená společnost E., spol. s. r. o., se sídlem v B., odkázána se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové obviněný spáchal trestný čin
tím, že v období nejméně od 1. 11. 1995 do 3. 3. 2003 v T., okres S., i na
jiných místech jako zaměstnanec obchodní společnosti E., spol. s r. o., se
sídlem B., s předmětem podnikání mimo jiné obchodní živnost - koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zařazení ve funkci vedoucí oblastní
pobočky T., i přes ustanovení pracovní smlouvy výslovně mu zakazující podnikání
ve stejném oboru činnosti jako zaměstnavatel, v úmyslu zvýšit své příjmy,
souběžně s tímto pracovním poměrem podnikal i jako fyzická osoba I. H., na
základě živnostenského listu vydaného pro živnost koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej v rámci živností volných, a takto oslovoval zákazníky
svého zaměstnavatele, ale i další podnikatele, následně s nimi uzavíral četné
smlouvy o prodeji stejného sortimentu zboží, jaký nabízela i společnost E.,
spol. s r. o., a tímto jednáním svého zaměstnavatele připravil o zisky z
prodeje zboží, které dodal zákazníkům vlastním jménem a sobě tak zajistil
postupné zvyšování obratů a zisků své firmy.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný I. H. odvolání proti všem jeho výrokům a
poškozená společnost E., spol. s. r. o., podala odvolání proti výroku o náhradě
škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006,
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Dále podle § 229 odst.
3 tr. ř. odkázal poškozenou společnost E., spol. s. r. o., se sídlem v B., s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To
20/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného I.
H. opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
dovolání odmítla úvahy odvolacího soudu, podle kterých obviněný nenaplnil
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., protože pobočka společnosti E., spol. s. r.
o., kterou vedl a na jejíž úkor měl jednat, měla dobré hospodářské výsledky a
její zákazníci byli spokojeni, i když s nimi obviněný jednal mimo pracovní
dobu. Tyto úvahy označila z hlediska zákonných znaků trestného činu zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. za irelevantní stejně
jako argument, že obviněný jako fyzická osoba neobchodoval s celým sortimentem
zboží společnosti E., spol. s. r. o. Dále stručně rozvedla zákonné znaky
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.
1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005.
Uvedla, že obviněný se účastnil na podnikání dvou subjektů, jednak jako
zaměstnanec a jednak jako fyzická osoba, se stejným nebo obdobným předmětem
podnikání. Shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více
podnikatelských subjektů může totiž být z hlediska trestní odpovědnosti podle §
128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty
oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání
trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném
nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na
trhu. Ze skutkových zjištění soudu dále vyplývá, že společnost E., spol. s. r.
o., jejímž zaměstnancem byl obviněný, byla schopna dodat nedostatkové
komponenty z centrálního skladu do skladů poboček do 24 hodin, a měla tak
reálnou možnost podnikat se zbožím, resp. technologiemi stejné společnosti, s
jakými obviněný neoprávněně obchodoval jako fyzická osoba. Skutečnost, že
obviněný o této možnosti věděl, a přesto uzavíral sám jako podnikatel smlouvy
na dodávky tohoto zboží, svědčí podle nejvyšší státní zástupkyně o jeho
úmyslném jednání nekalosoutěžního charakteru, kterým znevýhodňoval svého
zaměstnavatele, když jako podnikatel v postavení fyzické osoby na jeho úkor
dosahoval zisku. V této souvislosti připomněla, že ke spáchání trestného činu
podle § 128 odst. 2 tr. zák. postačí jen potencionální nebo nepřímé ohrožení
výkonu činnosti některého z více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel
působí.
Podle nejvyšší státní zástupkyně lze na základě provedených skutkových zjištění
učinit nezvratný a logický právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil
veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., a proto je třeba z tohoto jednání
vyvodit trestní odpovědnost a nikoli pouze odpovědnost podle norem pracovního
práva, jak učinil Vrchní soud v Praze. Podotkla, že v předmětné věci je
nerozhodné, zda součástí pracovní smlouvy bylo ujednání mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem o zákazu soukromého podnikání zaměstnance ve stejném nebo podobném
oboru činnosti zaměstnavatele. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4.
2006, sp. zn. 12 To 20/2006, tak podle nejvyšší státní zástupkyně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a je tak dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To
20/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla též, aby o dovolání bylo v
souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a
souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v
neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou v
zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. u příslušného soudu, který ve věci
rozhodl v prvním stupni proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř., a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je
zásadně povinen v řízení o dovolání vycházet ze skutkového zjištění soudu
prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je
totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních
a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o
dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový
stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je
soudem jak zákonem určeným tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu
věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci
korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1
tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Vycházel přitom z
následujících skutečností:
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo
účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo
podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z
nich. Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. není trestněprávní normou s tzv.
blanketní (odkazovací) dispozicí, protože neodkazuje na ustanovení obchodního
zákoníku či jiného právního předpisu, ale přímo uvádí zákonné znaky této
skutkové podstaty, a proto není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti
pachatele podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve
smyslu obchodního zákoníku. Z tohoto důvodu je pro trestní odpovědnost
obviněného v předmětné věci nerozhodné, zda svým jednáním porušil normy
pracovního práva a je tak založena jeho pracovněprávní odpovědnost či nikoli.
Z výše uvedeného vyplývá, že pachatelem předmětného trestného činu je
pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou
nebo více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti. Pracovníkem
se rozumí především zaměstnanec a podnikatelem se zde míní pouze podnikatel -
fyzická osoba (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář.
II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 836 s.).
Nejvyšší soud připomíná, že není třeba, aby podniky či organizace měly stejnou
právní formu, a proto jednou z nich může být obchodní společnost a druhou sám
pachatel jako fyzická osoba, která provozuje podnikatelskou činnost podle
zvláštního zákona, protože pro účely trestního zákona je považován za
organizaci ve smyslu § 89 odst. 16 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č.
41/1999-III. Sb. rozh. tr.). Obviněný byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán
ve společnosti E., spol. s. r. o., a zároveň podnikal jako fyzická osoba na
základě živnostenského oprávnění.
Shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských
subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák.
zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a
to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle
citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném
předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Tento
zákonný znak však nelze zaměňovat s reálně existujícím konkurenčním střetem
uvedených podniků nebo organizací na určitém trhu, neboť takový výklad, který
uvádí v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, nemá oporu v zákoně (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005). Ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, je
zřejmé, že obviněný jako fyzická osoba dodával společnostem uvedeným ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zboží, resp. technologie
společnosti J., s. r. o., které nabízela rovněž společnost E., spol. s. r. o.,
jejímž byl obviněný zaměstnancem. Obviněný tedy byl pracovníkem a podnikatelem
ve dvou organizacích se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Na tuto
skutečnost nemá žádný vliv rozsah sortimentu dodávaného zboží, protože jak je z
výše uvedeného patrné, zákon chrání zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou
subjekty oprávněny podnikat, a postihuje byť i jeho pouhé potencionální nebo
nepřímé ohrožení. Z těchto důvodů je třeba odmítnout závěr odvolacího soudu
spočívající v tom, že v dané věci se nemůže jednat o trestný čin, protože
obviněný obchodoval jen s úzkým sortimentem zboží, s nímž společnost E., spol.
s. r. o., obchodovala jen v omezené míře. Nad to považuje Nejvyšší soud za
nezbytné připomenout, že ze skutkových zjištění vyplývá, že společnost E.,
spol. s. r. o. byla schopna dodat nedostatkové zboží z centrálního skladu do
skladů poboček do 24 hodin a v případě zájmu mohla rozšířit svůj sortiment
zboží o kompletní nabídku zboží společnosti J., s. r. o.
Výše popsané jednání obviněného, který uzavíral s obchodními partnery svého
zaměstnavatele smlouvy na dodávky zboží společnosti J., s. r. o. jako fyzická
osoba, namísto toho, aby je uzavíral za společnost E., spol. s. r. o.,
podstatně ztížilo další podnikání společnosti E., spol. s. r. o., s tímto
zbožím.
Jednání obviněného bylo nepochybně na úkor společnosti E., spol. s. r. o.,
protože jím byla ztížena její účast v hospodářské soutěži, když v jeho důsledku
bylo na trhu pobočky vedené obviněným téměř znemožněno obchodování s částí
jejího sortimentu. Úkorem je totiž jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého
subjektu na trhu, jímž se zhoršuje jeho konkurenční schopnost a ztěžuje jeho
účast v hospodářské soutěži. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna
2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005). Odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého
obviněný nenaplnil tento objektivní znak trestného činu podle § 128 odst. 2 tr.
zák., protože nelze věrohodně určit, zda by obrat pobočky byl bez jeho jednání
vyšší či nižší, je proto z hlediska úvah o naplnění tohoto zákonného znaku
skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2 tr. zák. zcela nesprávné, stejně jako skutečnost, že společnost
měla dobré hospodářské výsledky.
Skutková zjištění soudů obou stupňů skýtají také dostatečný podklad pro závěr o
subjektivní stránce trestného činu. Obviněný, jak vyplývá i z jeho vlastní
výpovědi na č. l. 1139 spisu, doporučoval při konzultacích s obchodními
partnery společnosti E., spol. s. r. o., v provozovně zaměstnavatele, aby
systém „doplnili J.“ a posílal je k sobě domů, kde podnikal jako fyzická osoba,
s tím, že „tam zboží J. dostanou“. Nenabízel jim tedy zboží jménem společnosti
E., spol. s. r. o., ale jako fyzická osoba. Z faktur vystavených obviněným I.
H. je zřejmé, že cena, za které toto zboží prodával jako fyzická osoba, byla
mnohdy nižší než cena individuálně stanovená společností E., spol. s. r. o.,
přičemž jako vedoucí pobočky společnosti cenu znal a měl jejím jménem zboží za
takovou cenu prodávat. Přestože obviněný jako fyzická osoba dodával zboží za
nižší cenu než společnost E., spol. s. r. o., očekával, že tyto obchody budou
ziskové, když vypověděl na č. l. 1140 spisu, že „jiní obchodníci rozhodně
prodávali zboží společnosti J., s. r. o., levněji“. Obviněný si také musel být
vědom toho, že zboží společnosti J., s. r. o. je v nabídce společnosti E.,
spol. s. r. o., když bylo uváděno i v jejím ceníku. Z těchto i dalších
skutkových zjištění vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu opatřit sobě prospěch,
když úmyslně neuzavíral smlouvy o dodání zboží společnosti J., s. r. o. za
společnost E., spol. s. r. o., ale jako fyzická osoba I. H.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný sám neinicioval
uzavírání smluv, ale pouze opakovaně vyhověl poptávce odběratelů, kteří si u
něj zboží objednávali a kteří byli vždy spokojeni s jeho službami i s tím, že
jim vyhověl i mimo pracovní dobu. I s ohledem na tyto okolnosti dospěl k
závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší
soud k tomu podotýká, že zákonným znakem trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 ods. 2 tr. zák. je, že pachatel za výše popsaných
podmínek „uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor“. Proces vzniku
smlouvy je podrobně upraven ustanoveními § 43a a násl. občanského zákoníku,
přičemž tato úprava platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli. Nejvyšší soud
připomíná, že smlouva je dvoustranný, popř. vícestranný právní úkon, který
vzniká konsenzem, tj. včasným, úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací)
návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (nabídka, oferta) i
jeho přijetí (akceptace) jsou adresované jednostranné právní úkony, které
mohou být činěny v ústní či jiné podobě. Skutečnost, že pachatel nečiní návrh
smlouvy, ale pouze tento návrh přijme (akceptuje) je z hlediska otázky uzavření
a vzniku smlouvy nerozhodná. Popudem k uzavření smlouvy je mimo jiné i jednání
pachatele, které má vést k jednání o uzavření smlouvy, např. tzv. poptávka,
která není návrhem smlouvy, ale slouží k zjištění možností, podmínek, ceny
apod., a je podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu smlouvy, nebo i jakýkoliv
jiný, byť neformální popud ve formě nabídky, která nemá náležitosti smlouvy,
dále návodu či podnětu apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní
zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004, 838 s.). Výše popsané jednání obviněného s obchodními partnery
společnosti E., spol. s. r. o. je podle Nejvyššího soudu právě takovým popudem
k uzavření smlouvy. Obviněný tak naplnil i tento znak skutkové podstaty, když
smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, je na úkor
jedné z více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti, v nichž
pachatel současně působí, i v případě, že se jí smlouva přímo (výslovně) netýká
(srov. rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto skutečnostem shledal dovolání nejvyšší
státní zástupkyně důvodným, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, protože jednání obviněného podle popisu skutku
naplňuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten je při novém projednání a
rozhodnutí věci podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který
vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek