5 Tdo 894/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8.
2009 o dovolání obviněného Ing. J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
- pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 2 To 37/2009, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.
zn. 3 T 77/2006, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Ostravě –pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 2 To 37/2009, a
rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 3 T 77/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného Ing. J. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2004,
byl obviněný Ing. J. P. uznán pod body 1) i 2) vinným trestným činem zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a za tyto trestné činy byl odsouzen
podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu 3 roků za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené
obchodní společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D., D., ve výši 1.142.198,-
Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost F. M., s. r.
o., se sídlem ul. D., D., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na
řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o
němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22.
4. 2005, sp. zn. 2 To 335/2005, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2004, podal
obviněný Ing. J. P. prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o němž Nejvyšší soud rozhodl tak,
že z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku zrušil usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 2 To
335/2005, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T
85/2004, a Okresnímu soudu v Šumperku přikázal, aby věc obviněného Ing. J. P. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení pak Okresní soud v Šumperku uznal rozsudkem ze dne 15. 12. 2008,
sp. zn. 3 T 77/2006, obviněného Ing. J. P. vinným jednak trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak trestným činem zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jichž se
dopustil tím, že
v období od 1. 1. 2002 do 2. 3. 2003 v D., okres Š., jako ředitel a zároveň
jednatel obchodní společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D. v D., postupně
vybíral z účtu uvedené obchodní společnosti, vedeného u K., a. s., pobočka Š.,
expositura Z., finanční hotovost do celkové výše 6.196.323,- Kč na provoz
společnosti, finanční hotovost vybranou z účtu vkládal do pokladny společnosti,
odkud ji postupně vybíral k provozním účelům, avšak v pokladně společnosti z
celkově vybrané hotovosti řádně nevyúčtoval částku ve výši 1.142.198,21 Kč,
když částku 320.000,- Kč neoprávněně zapůjčil M. D. a částku 822.198,21 Kč
řádně nevyúčtoval a jednal takto v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, § 7 odst.
4, § 8 zákona číslo 563/1991 Sb., ač byl povinen řádně spravovat cizí majetek,
jak mu ukládá ustanovení § 134, § 135 ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku.
Výše popsaným jednáním si obviněný podle nalézacího soudu jednak přisvojil cizí
věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobil tak škodu
nikoli malou, a jednak nevedl účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k
přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byl
podle zákona povinen, a ohrozil tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné
vyměření daně.
Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle § 125 odst. 1 a § 35 odst.
1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 2 roků.
Dále byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek,
spočívající v tom, že dne 6. 9. 2002 jako jednatel a zároveň ředitel
společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D v D., dal z titulu své funkce v Z.
bez vědomí majitele společnosti příkaz k bezhotovostnímu převodu finančních
prostředků ve výši 4.000 EUR (dle kurzu ke dni 6. 9. 2002 stanoveného na částku
30,185 Kč za 1 EUR, rovnající se částce ve výši 120.740,- Kč) z účtu uvedené
společnosti číslo …, vedeného u K. b., a. s., Z., na účet jeho fyzické osoby,
označený J. P., číslo účtu ..., vedený u K. b., a. s., Z., takto neoprávněně
převedené finanční prostředky ze svého účtu obžalovaný vybral a použil pro
svoji potřebu, přičemž po odvolání z funkce jednatele ke dni 25. 3. 2003
provedl dne 3. 4. 2003 bezhotovostní převod finanční hotovosti ve výši
120.000,- Kč z účtu své fyzické osoby číslo …, vedeného u K. b., a. s., na účet
obchodní společnosti F. M., s. r. o., číslo …, vedeného u K. b., a. s., pobočka
Š., expositura Z., tím tedy obžalovaný v době od 6. 9. 2002 do 3. 4. 2003 pro
svoji potřebu neoprávněně nakládal s předmětnou finanční hotovostí, která mu
byla z titulu jeho funkcí dána do dispozice a takto jednal ke škodě obchodní
společnosti F. M., s. r. o., se sídlem ul. D. v D.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 3 T
77/2006, podal obviněný Ing. J. P. odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 2 To 37/2009,
tak, že odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v
Šumperku ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 3 T 77/2006, napadl obviněný Ing. J. P.
prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovoláním z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh
trestního řízení, a dále již směřoval námitky k jednotlivým trestně právním
kvalifikacím jeho jednání. Takto k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst.
1, 2 tr. zák. uvedl, že jeho jednáním nebyla ve skutečnosti způsobena
společnosti F. M., s. r. o., škoda, ani ke způsobení škody toto jednání
nesměřovalo. Majetek předmětné společnosti se totiž poskytnutím uvedené půjčky
nezmenšil, neboť místo finančních prostředků ve výši 320.000,- Kč se předmětná
společnost stala vlastníkem pohledávky ve výši 320.000,- Kč za M. D. Okresní
soud se nevyjádřil k zásadní právní otázce, zda smlouva o půjčce mezi
společností F. M., s. r. o., a M. D. je platná či nikoli. Přitom z hlediska
platnosti smlouvy o půjčce je nepodstatné, že byla původně uzavřena pouze v
ústní formě a teprve dodatečně byl stvrzen její obsah v písemné formě. Taktéž
je z hlediska platnosti nerozhodné, zda byl či nebyl stanoven termín splatnosti
půjčky. Obviněný taktéž nesouhlasí s názorem, že půjčka M. D. nesouvisela s
předmětem podnikání výše jmenované společnosti, protože právě tato souvislost
je dána tím, že M. D. byl jedním z klíčových zaměstnanců společnosti v době,
kdy ředitelem a jednatelem této společnosti byl obviněný, tato společnost se
nacházela v krizové ekonomické situaci a pro přežití společnosti, o které
obviněný usiloval, bylo zcela nezbytné udržet ty zaměstnance, kteří kvalitně
pracovali a zajišťovali výrobní činnost. Tato půjčka tedy měla stabilizační
charakter a v podnikové praxi taková půjčka není ničím neobvyklým. K platnosti
smlouvy o půjčce také nebyl potřebný ani souhlas majitele společnosti, jak
tvrdí soudy v napadených rozhodnutích, protože z příslušných ustanovení
obchodního zákoníku nelze v žádném případě dovodit, že by majitel obchodního
podílu měl rozhodovací pravomoc při uzavírání právních úkonů společnosti.
Neomezené jednatelské oprávnění přísluší statutárnímu orgánu společnosti, tedy
v případě společnosti s ručením omezeným jejímu jednateli, kterým byl v nyní
posuzovaném případě právě dovolatel.
Ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání též jako trestného činu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. obviněný zejména
uvedl, že nezpochybňuje, že skutečně ve své funkci jednatele a ředitele
společnosti F. M., s. r. o., jednal v rozporu s předpisy o vedení účetnictví,
avšak je přesvědčen, že tímto jednáním nespáchal trestný čin zkreslování údajů
o stavu hospodaření a jmění, neboť svým protiprávním jednáním nezpůsobil
následek tohoto trestného činu, tedy neohrozil majetková práva jiného ani
včasné a řádné vyměření daně. Okresní soud ve výroku svého rozsudku neuvádí
žádné skutkové okolnosti, které by mohly být posouzeny jako následek takového
činu. Pokud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že došlo k ohrožení práv
společnosti, která mohla v dalším období uplatňovat ztrátu ze svého podnikání v
daňovém přiznání, je pak nutno vzít v úvahu, že se jednalo o zcela hypotetickou
možnost uplatnění účetnictvím neevidované další ztráty v dalších obdobích ke
snížení daňového základu, neboť společnost F. M., s. r. o., vykazovala
soustavně vysoké ztráty (ve sledovaném období 1.846.731,- Kč), takže případná
další ztráta nemohla nijak reálně ovlivnit daňové povinnosti předmětné
společnosti F. M., s. r. o. Odvolatel tak má za to, že zákonný znak ohrožení
majetkových práv jiného, které je jedním z obligatorních znaků skutkové
podstaty trestného činu podle § 125 tr. zák., nebyl v daném případě naplněn,
neboť toto ohrožení musí mít reálný základ a nemůže se jednat pouze o
hypotetickou možnost, která je vzhledem ke konkrétním hospodářským poměrům
obchodní společnosti v podstatě neuskutečnitelná.
V poslední části svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel namítl,
že soudy se nezabývaly ani otázkou úmyslného zavinění ve vztahu k ohrožovacímu
následku, neboť ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit vědomí obviněného
o tom, že vadným vedením účetnictví by mohl ohrozit majetková práva jiného nebo
včasné a řádné vyměření daně.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18.
2. 2009, sp. zn. 2 To 37/2009, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného Ing. J. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřila tak, že soudy v rozhodnutí, proti nimž nyní podané dovolání
obviněného směřuje, respektovaly všechna hlediska, která byla v souvislosti s
danou problematikou vyjádřena v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, čemuž
koresponduje zejména zprošťující výrok. Pokud jde o výrok o vině, nelze
nezmínit, že skutková věta nikoli zcela dostatečně vystihuje okolnosti
korespondující znaku „a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné
vyměření daně“, jak je uvedeno ve větě právní. Obviněný tento nedostatek
neučinil předmětem svých dovolacích námitek. Dokazování, jak shora uvedeno,
bylo tímto směrem vedeno a obviněný toliko polemizuje s hodnocením provedených
důkazů, zejména závěrů znaleckého posudku, na základě kterých krajský soud na
straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí dovodil a konkretizoval, jaká majetková
práva ve smyslu ustanovení § 125 tr. zák. byla jednáním obviněného ohrožena.
Státnímu zastupitelství nepřísluší namítané právní vady rozšiřovat o jiné
skutečnosti, než dovolatel konkrétně uvedl. Za právně relevantní lze považovat
pouze tu část dovolání obviněného, v níž uvedl, že u něho zcela absentuje úmysl
způsobit na svěřeném majetku škodu, který je mimo jiné vyžadován zákonem pro
naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Na
tom místě je třeba zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru,
že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002,
č. 408). K takovému závěru dospěla státní zástupkyně i v případě výše citované
hmotně právní námitky obviněného.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl. Současně navrhla, aby tak
Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl
zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání
zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí
dovolání obviněného, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny,
Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti
nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný Ing. J. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného
hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu
uplatněných ze strany obviněného.
Ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák. v rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. J. P. ve
svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. právní námitku týkající se toho, že jeho jednání
nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §
248 tr. zák., zejména proto, že v popisu skutku nejsou zdaleka vyjádřeny
všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Zvláště nebyla jeho jednáním
předmětné společnosti způsobena škoda ani ke škodě jeho jednání nesměřovalo,
navíc se soud ani nezabýval otázkou úmyslného zavinění. K tomu dále dovolatel v
podrobnostech uvedl, že majetek předmětné společnosti se poskytnutím uvedené
půjčky nezmenšil, neboť místo finančních prostředků ve výši 320.000,- Kč se
předmětná společnost stala vlastníkem pohledávky ve výši 320.000,- Kč za M. D.
Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce je nepodstatné, že byla původně uzavřena
pouze v ústní formě a teprve dodatečně byl stvrzen její obsah v písemné formě.
Taktéž je z hlediska platnosti nerozhodné, zda byl či nebyl stanoven termín
splatnosti půjčky. Obviněný taktéž nesouhlasí s názorem, že půjčka M. D.
nesouvisela s předmětem podnikání výše jmenované společnosti, protože právě
tato souvislost je dána tím, že M. D. byl jedním z klíčových zaměstnanců
společnosti v době, kdy ředitelem a jednatelem této společnosti byl obviněný,
tato společnost se nacházela v krizové ekonomické situaci a pro přežití
společnosti, o které obviněný usiloval, bylo zcela nezbytné udržet ty
zaměstnance, kteří kvalitně pracovali a zajišťovali výrobní činnost. Tato
půjčka tedy měla stabilizační charakter a v podnikové praxi taková půjčka není
ničím neobvyklým.
Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí
cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bude pachatel potrestán, pokud
způsobí činem uvedeným v odstavci 1 § 248 tr. zák. nikoli malou škodu.
Přisvojením svěřené cizí věci ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. se nerozumí
získání takové věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt
vlastnického práva, ale získání možnosti neomezené dispozice s takovou věcí.
Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického
držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel s věcí nebo jinou
majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo
jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem,
který maří základní účel svěření. Pachatel získává možnost neomezené dispozice
s cizí věcí, není však rozhodné, jak poté s takovou věcí, která mu byla
svěřena, skutečně nakládá. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí
nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele s dispozice
s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od
neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 2). Viz k tomu č.
21/2002-II. a č. 6/2003 Sb. rozh. tr.
Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tyto
obecné závěry o přisvojení svěřené cizí věci je třeba vždy aplikovat na
konkrétně zjištěné okolnosti posuzovaného případu. V této trestní věci obviněný
nakládal s finančními prostředky obchodní společnosti F. M., s. r. o., které
měl podle výroku o vině zpronevěřit jako ředitel a zároveň jednatel této
obchodní společnosti. Je třeba se proto k shora uvedené námitce obviněného
zabývat především tím, zda jeho jednání spočívající v nakládání s finančními
prostředky uvedené společnosti lze ještě podřadit pod výkon zejména
jednatelského oprávnění obviněného v této společnosti a případně, pokud došlo k
jeho překročení, posoudit, zda ve vztahu k uvedeným finančním prostředkům šlo o
jejich přisvojení, anebo zda tímto jednáním obviněný spíše neporušil povinnost
jednat s odbornou péčí řádného hospodáře, jak to jednateli jako statutárnímu
orgánu ukládá obchodní zákoník, anebo zda vůbec jde o jednání, které by
zakládalo trestní odpovědnost. Dovolatel totiž důvodně zdůraznil, že z obecného
hlediska nelze říci, že by jako jednatel společnosti s ručením omezeným nemohl
v žádném případě poskytnout některému zaměstnanci společnosti půjčku, a taktéž
lze obecně přisvědčit jeho tvrzení, že poskytování takových půjček, nazývaných
dovolatelem jako „stabilizační“, není v podnikové sféře ojedinělým jevem. Z
povahy věci tedy není poskytnutí půjčky některému zaměstnanci, u něhož je to
odůvodněno jeho mimořádnou potřebou a není to v rozporu s poměry a finanční
situací společnosti, jednatelem a ředitelem společnosti jednotlivým
zaměstnancům vyloučeno.
Obviněnému je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v
Šumperku ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 3 T 77/2006, kladeno za vinu jednání,
spočívající v tom, že „ … jako ředitel a zároveň jednatel obchodní společnosti
F. M., s. r. o., … postupně vybíral z účtu uvedené obchodní společnosti
vedeného u KB, a. s., … finanční hotovost do celkové výše 6.196.323,- Kč na
provoz společnosti, finanční hotovost vybranou z účtu vkládal do pokladny
společnosti, odkud ji postupně vybíral k provozním účelům, avšak v pokladně
společnosti z celkově vybrané hotovosti řádně nevyúčtoval částku ve výši
1.142.198,21 Kč, když částku 320.000,- Kč neoprávněně zapůjčil M. D. a částku
822.198,21 Kč řádně nevyúčtoval a jednal takto v rozporu s ustanovením § 7
odst. 1, § 7 odst. 4, § 8 zákona číslo 563/1991 Sb., ač byl povinen řádně
spravovat cizí majetek, jak mu ukládá ustanovení § 134, § 135 ve spojení s §
194 odst. 5 obchodního zákoníku.“
Z přiloženého spisového materiálu, zejména pak z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, vyplynulo, že tento provedl po předchozím vrácení věci
dovolacím soudem rozsáhlé doplnění dokazování ve směrech naznačených Nejvyšším
soudem. Při shrnutí závěrů z doplnění dokazování vyplývajících pak soud na
straně 7 v odůvodnění zkonstatoval, že svědek M. D. přiznal, že mu byly půjčeny
z firmy peníze, celkem ve výši 320.000,- Kč, nebylo to naráz, bylo to po
jednotlivých částkách. Tyto peníze mu půjčoval obviněný a svědek nic
nepodepisoval. Byli dohodnuti, že je bude splácet, zatím však nesplatil nic.
Smlouvu o půjčce podepisoval až v březnu roku 2003, v době, kdy ze společnosti
odcházel, neboť také dostal výpověď spolu s obviněným. O vrácení peněz s ním
nikdo nejednal. Na straně 8 odůvodnění pak soud uvedl, že si vyžádal stanovisko
firmy F. M., s. r. o., k soupisu výdajů předložených Ing. J. P., a z tohoto
vyjádření, založeného ve spise, pak bylo zjištěno, že poskytnutí uvedené půjčky
ve výši 320.000,- Kč M. D. nebylo zaneseno do účetní evidence společnosti a
smlouva, která byla doložena obviněným, byla sepsána až poté, co byl zjištěn
schodek v pokladně, což ostatně vyplývá právě i z výpovědi M. D. Na straně 12
pak nalézací soud uzavřel, že pokud jde o právní kvalifikaci jednání
obviněného, spočívajícího v zapůjčení částky 320.000,- Kč, je nepochybné, že
obviněný poskytl svědku D. půjčku v celkové výši 320.000,- Kč, aniž to zavedl
řádně do účetnictví, aniž byl stanoven termín jejich splatnosti, tato splatnost
dodržována a příp. vymáhána. Dále nalézací soud zdůraznil, že tato půjčka v
žádném případě nesouvisela s předmětem podnikání poškozené společnosti, a je
tedy zcela na místě toto jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Odvolací soud pak pouze na straně 4 odůvodnění svého usnesení k námitkám
obviněného stran této otázky stručně uvedl, že okresní soud všechny provedené
důkazy správně vyhodnotil, když uznal obviněného Ing. J. P. vinným výše
popsaným skutkem, který, pokud se týká částky 320.000,- Kč, zapůjčené svědku
D., kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.,
protože obviněný svědkovi tuto částku zapůjčil z firemních prostředků původně
bez jakýchkoli dokladů a bez souhlasu majitele společnosti.
Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené shrnutí závěrů soudů první i druhé
instance považuje za nutné zdůraznit, že z popisu skutku ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají všechny znaky trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jak byly shora obecně uvedeny.
Nalézací soud zejména zcela jasně nevymezil, kterou část skutku považuje za
zpronevěru a jakou část pak za další trestný čin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 tr. zák. Dále pak až v odůvodnění svého
rozhodnutí přesněji uvedl, že kvalifikace jednání obviněného jako trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. se týká pouze té části skutku, kde se
jedná o půjčku v částce 320.000,- Kč svědku D. Tento závěr pak potvrdil i
odvolací soud. Ani jeden ze soudů rozhodujících ve věci se náležitě nezabýval
znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spočívajícími v
přisvojení si cizí věci a zejména naplněním subjektivní stránky tohoto
trestného činu ze strany obviněného Ing. J. P., přičemž nalézací soud tyto
znaky ani dostatečně nevyjádřil ve výroku o vině svého rozsudku. Oba soudy v
tomto směru zcela pominuly obhajobu obviněného, v rámci níž uváděl, že neměl v
úmyslu přisvojit si cizí věc a způsobit tím předmětné společnosti škodu,
protože pokud poskytl předmětnou půjčku zaměstnanci, bylo to v zájmu jeho
udržení ve firmě, protože M. D. byl jedním z klíčových zaměstnanců, kterého
společnost nacházející se v krizové situaci potřebovala, a půjčka tak měla
stabilizační charakter, což není v podnikové sféře výjimka. Nalézací soud
nejenže úmysl obviněného nezkoumal, nýbrž spatřoval zpronevěru výše zmiňované
půjčené částky v tom, že obviněný nezanesl půjčku do účetnictví, nestanovil
termín její splatnosti, splatnost nebyla dodržována a vymáhána a půjčka
nesouvisela s předmětem podnikání. Odvolací soud pak tento závěr dále rozvedl
tím, že nezákonnost jednání obviněného stran půjčky svědku D. spatřoval v
uzavření smlouvy o půjčce ústní formou, tedy bez jakýchkoli dokladů, a navíc
bez souhlasu majitele společnosti. Tyto závěry soudů obou předchozích stupňů
však z hlediska naplnění znaků přisvojení cizí věci a úmyslu zpronevěřit peníze
poškozené společnosti vzbuzují určité pochybnosti, neboť takové popsané
jednání, byť z hlediska vedení účetnictví společnosti v rozporu se zákonem č.
563/1991 Sb., o účetnictví, samo o sobě ještě neznamená, že by si obviněný
předmětnou částku úmyslně přisvojil. Nelze totiž opomenout, že obviněný byl
jediným jednatelem předmětné společnosti s ručením omezeným, který je jako
statutární orgán oprávněn jednat jménem společnosti, přičemž obchodní zákoník v
§ 134 stanoví, že jednateli náleží obchodní vedení společnosti. Ustanovení §
135 odst. 2 obchodního zákoníku pak výslovně odkazuje na ustanovení § 194 odst.
4 obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že pokud obchodní zákoník nestanoví
jinak, není nikdo jiný oprávněn dávat jednateli pokyny týkající se obchodního
vedení společnosti, tedy ani společník poškozené společnosti svědek R. K.
Podle ustáleného teleologického výkladu uvedených ustanovení obchodního
zákoníku je třeba první a třetí větu § 194 odst. 4 obchodního zákoníku vykládat
ve vzájemné vazbě tak, že jednatel je sice povinen se řídit pokyny valné
hromady nebo jediného společníka společnosti s ručením omezeným (srov. § 132
obchodního zákoníku), ten však nesmí vydávat pokyny týkající se obchodního
vedení společnosti. K takovému výkladu vede i skutečnost, že má-li být jednatel
společnosti s ručením omezeným (podobně jako představenstvo akciové
společnosti) ve vztahu ke společnosti, popř. ve vztahu ke třetím osobám plně
odpovědný za výkon své funkce, není dost dobře možno takovou odpovědnost
založit za stavu, kdy by byl omezen pokyny valné hromady nebo jediného
společníka společnosti s ručením omezeným při výkonu obchodního vedení
společnosti. Uvedené pokyny ve smyslu § 194 odst. 4 věty první obchodního
zákoníku se mohou týkat jen zásad, které nezasahují bezprostředně do
obchodního vedení, i když se jej v dlouhodobém horizontu také týkají, tedy
např. zásad dlouhodobé investiční politiky, popř. směru jakým se společnost
bude vyvíjet, či naopak jaké významné aktivity společnost utlumí či zcela zruší
apod. Z těchto skutečností vyplývá, že pokud jde o obchodní vedení společnosti
a možnosti zásahů do něho není žádného rozdílu mezi společností s ručením
omezeným s jedním společníkem, který valnou hromadu nekoná, a společností s
ručením omezeným s více společníky, kteří se prostřednictvím valné hromady
podílejí na řízení takové společnosti (podobně je tomu i u představenstva
akciové společnosti s jedním akcionářem a s více akcionáři). Se zřetelem k výše
rozvedeným teoretickým východiskům proto nelze považovat za správný závěr soudů
obou stupňů, podle něhož k nakládání s majetkem obchodní společnosti F. M., s. r. o., v rámci obchodního vedení, kam mohlo s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem spadat i rozhodnutí o poskytnutí půjčky zaměstnanci M. D. (šlo o
jednání směřující dovnitř společnosti), potřeboval obviněný jako jednatel
souhlas společníka této společnosti R. K. Přitom právě o tento závěr zejména
odvolací soud opřel svůj závěr o naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud pak v tomto směru oba soudy navíc zdůrazňovaly,
že obviněný smlouvu o půjčce s M. D. uzavřel ústně a bez dohodnutého data
splatnosti, přičemž tato splatnost nebyla dodržována a vymáhána pak ani tyto
skutečnosti samy o sobě nemohou vést k závěru o naplnění shora uvedených znaků
trestného činu zpronevěry. Pro uzavření smlouvy o půjčce podle § 657 občanského
zákoníku není předepsána žádná forma, a to na rozdíl od smlouvy o úvěru v
režimu obchodního zákoníku, u které zákon vyžaduje písemnou formu. Společnost
také může v obecné rovině svým zaměstnancům poskytovat jako motivaci pro lepší
pracovní výsledky či jejich udržení na příslušné pracovní pozici výhodné půjčky
a nemusí mít tuto činnost zapsánu v obchodním rejstříku jako předmět podnikání,
když ji poskytuje zaměstnancům jen jako jakousi odměnu z důvodu motivace.
S
dovoláním je třeba souhlasit i pokud v něm bylo namítáno, že vadou nebylo ani
nestanovení termínu splatnosti. Pojmovým znakem půjčky je sice její dočasnost,
avšak nezbytnou náležitostí smlouvy není stanovení doby vrácení. Splatnost
půjčky může být dohodnuta i později a není-li vůbec dohodnuta, je dlužník
povinen půjčku vrátit na požádání věřitele podle ustanovení § 563 občanského
zákoníku. Z těchto důvodů argumentace obou soudů nemá potřebnou zákonnou oporu.
S ohledem na to vyvolávají shora uvedené závěry obou soudů o tom, že se
obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. závažné pochybnosti. Na druhé straně však nelze opomenout některé další závažné
skutečnosti, které byly oběma soudy v jejich rozhodnutí uvedeny a jež mají
podstatný význam z hlediska právní kvalifikace tohoto jednání obviněného, na
něž je třeba v dalším řízení zaměřit pozornost při rozhodování v této věci, a
to vedle zvažované právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2 tr. zák. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit,
že obviněný jako jednatel společnosti F. M., s. r. o., i podle své vlastní
výpovědi dobře věděl, že se tato společnost nachází ve špatné finanční situaci,
a přesto z její dispozice odstranil nikoli zanedbatelnou částku v hotovosti ve
výši 320.000,- Kč půjčkou zaměstnavateli M. D., a to navíc za shora podrobně
uvedených okolností důležitých z hlediska její brzké návratnosti do jejího
majetku. Je sice pravdou, že společnost formálně jako ekvivalent získala
pohledávku za svědkem D., nicméně nelze přehlédnout, že na rozdíl od okamžitě
dostupných finančních prostředků v pokladně mohou u splácení půjčené částky
nastat značné komplikace, pokud tato nebude splacena řádně a včas. S ohledem na
shora uvedené okolnosti nebylo ani reálné, aby se tyto prostředky uvedené
společnosti v dohledné době vrátily. Navíc dostupnost takových finančních
prostředků se pro společnost může značně oddálit například z důvodu nutnosti
vymáhání dluhu, časově náročnější exekuce proti povinnému apod. Přitom je třeba
zvažovat i povinnosti jednatele společnosti F. M., s. r. o., vyplývající z
ustanovení § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle
kterých je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat s péčí
řádného hospodáře, přičemž pokud takto nejedná může tím i předmětnou obchodní
společnost poškodit. V tomto směru je důležité, že k poskytnutí půjčky M. D., a
to v nemalém rozsahu vzhledem ke ztrátám společnosti F. M., s. r. o., za shora
uvedených okolností mělo dojít v době, kdy tato společnost byla v krizové
situaci a zcela zjevně potřebovala hotové prostředky k provozním účelům. Za
této situace, pokud by takovým jednáním způsobil obviněný Ing. J. P. jako
jednatel úmyslně porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře škodu této společnosti, bylo by možné dovozovat při splnění všech
dalších zákonných předpokladů jeho trestní odpovědnost podle § 255 tr. zák. a
stejně tak mu lze uložit i povinnost tuto způsobenou škodu společnosti s
ručením omezeným nahradit (srov. § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5, věta
třetí obchodního zákoníku). Důvodnosti tohoto přístupu k posuzování jednání
obviněného Ing. J. P. svědčí i část skutkové věty výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 3 T 85/2008, kde je uvedeno, že
obviněný „ … jednal takto v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, § 7 odst.
4, § 8
zákona číslo 563/1991 Sb., ač byl povinen řádně spravovat cizí majetek, jak mu
ukládá ustanovení § 134, § 135 ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku“. Tato posledně uvedená část naznačuje, že i nalézací soud se zabýval shora
uvedenými skutečnostmi, byť z hlediska právní kvalifikace z nich zatím
nevyvodil odpovídající závěry. Srovnej k tomu i rozhodnutí pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr. nebo pod č. T 91 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 4/2001.
Další výhrada obviněného uvedená v dovolání směřovala k právní kvalifikaci jeho
jednání též i jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 125 odst. 1 tr. zák. K tomu dovolatel v podrobnostech namítl, že
jednáním kladeným mu v tomto směru za vinu nespáchal trestný čin zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť svým protiprávním jednáním nezpůsobil
následek tohoto trestného činu, tedy neohrozil majetková práva jiného ani
včasné a řádné vyměření daně. Okresní soud ve výroku svého rozsudku neuvedl
žádné skutkové okolnosti, které by mohly být posouzeny jako následek takového
činu. Pokud okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že došlo k ohrožení práv
společnosti, která mohla v dalším období uplatňovat ztrátu ze svého podnikání v
daňovém přiznání, je pak nutno vzít v úvahu, že se jednalo o zcela hypotetickou
možnost uplatnění účetnictvím neevidované další ztráty v dalších obdobích ke
snížení daňového základu.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst.
1 tr. zák. se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady
sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je
k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a
řádné vyměření daně. Dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a
řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. se vztahuje nejen k alinea třetí, ale i k
alinea první a druhá, a proto je třeba zaměřit na prokázání tohoto znaku
dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině
odsuzujícího rozsudku (srov. č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Pod pojem majetková
práva je třeba zahrnout veškerá práva vztahující se k majetku, tedy nejen práva
vyplývající z vlastnictví věci, ale i majetková práva vyplývající ze
závazkových vztahů, jakož i práva z jiných vztahů, které mají majetkový
charakter. K naplnění této skutkové podstaty postačí ohrožení majetkových práv
jiného, nemusí tedy dojít k jejich narušení. Avšak toto ohrožení musí být
reálné, tedy musí být z určitých okolností, soudy v jejich rozhodnutích
konkretizovaných, zřejmé, že na takové ohrožení lze přinejmenším usuzovat. Jde
taktéž o úmyslný trestný čin.
Závěry nalézacího soudu, které posléze potvrdil i soud odvolací, jsou ohledně
otázky ohrožení majetkových práv jiného založeny zejména na znaleckém posudku
znalkyně D. M., který je založen ve spise na č. l. 697 až 701 a na jeho
Dodatku, založeném na č. l. 781 až 786 spisu. Závěry z něj plynoucími se soud
první instance zabýval podrobně na straně 11 a 12 odůvodnění svého usnesení.
Shrnul tak závěry znalkyně, podle níž obviněný nevedl účetnictví v souladu se
zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, a došlo k porušení § 7
odst. 1 a následující tohoto zákona. Pokud pak jde o otázku, zda došlo k
ohrožení práv jiného nebo ohrožení včasného a řádného vyměření daně, znalkyně
dospěla k závěru, že obviněný použil finanční prostředky zčásti na provoz
společnosti a dále na půjčku M. D. Částky uváděné jako půjčky nemají žádný vliv
na výši daně z příjmu právnických osob, avšak částka 822.198,21 Kč (soud zde
poukázal na to, že oproti závěrům znalkyně bylo dokazováním prokázáno, že
půjčka B. K. nebyla ve skutečnosti tomuto svědkovi nikdy poskytnuta a proto ji
soud přičetl ke znalkyní zmiňované částce 522.198,21 Kč, čímž dostal výslednou
částku) byla použita, byť v rozporu s účetními předpisy, ale ve prospěch
společnosti, aniž však byla řádně vyúčtována. Znalkyně měla k dispozici daňové
přiznání za rok 2002, z něhož uzavřela, že společnost si snížila základ daně o
daňovou ztrátu ve výši 2.368.929,- Kč. Daňový základ vykázaný v daňovém
přiznání za rok 2002, byl 0,- Kč. Pokud by byly náklady zvýšeny o částku
522.198,21 Kč, potažmo o 822.198,21 Kč, mohla společnost F. M., s. r. o.,
použít pro odpočet ztráty pouze částku, kterou uvedla znalkyně ve znaleckém
posudku a částku neuplatněné ztráty pak použít v dalších obdobích ke snížení
daňového základu s ohledem na zákon o dani z příjmu. Nalézací soud uzavřel, že
v tomto směru ohrozil obviněný svým jednáním majetková práva společnosti.
Dále na straně 12 pak soud prvního stupně v návaznosti na uvedený znalecký
posudek uvedl, že pokud pak jde o zbylou částku 822.198,21 Kč, je nepochybné,
že nebylo prokázáno, že by obviněný použil získané vyúčtované finanční
prostředky výlučně pro svoji vlastní potřebu, naopak je zde patrno, že skutečně
tyto prostředky byly použity ve prospěch společnosti na mimořádné směny
zaměstnanců, kteří pracovali pro firmu nad rámec pravidelné sjednané pracovní
doby, případně na nákup součástek a dalšího zařízení. Je ovšem skutečností, že
obviněný o tomto nevedl doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a
majetku, jak vyplývá zejména ze znaleckého posudku, a tím zde došlo k ohrožení
práv společnosti, která mohla v dalším období uplatňovat ztrátu ze svého
podnikání v daňovém přiznání.
Odvolací soud k tomu opět ve stručnosti jen shrnul, že ohledně částky
822.198,21 Kč bylo nutno jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák.,
neboť jak bylo svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy prokázáno, obviněný s
touto částkou sice nakládal ve prospěch firmy, byť jsou o tom určité
pochybnosti, avšak užíval tyto peníze takovým způsobem, že nebylo možno provést
řádnou kontrolu, kolik peněz a na jaké účely z této částky bylo vyplaceno.
Především pak došlo k ohrožení práv společnosti, která mohla v dalším období
uplatňovat ztrátu ze svého podnikání v daňovém přiznání. V tomto směru odkázal
i odvolací soud na závěry znalkyně (srov. str. 4 napadeného usnesení odvolacího
soudu).
Nejvyšší soud s ohledem na předchozí shrnutí závěrů soudů obou stupňů k této
otázce považuje za nutné zdůraznit, že i v tomto bodě je třeba se zabývat shora
uvedenou námitkou dovolatele Ing. J. P. z hlediska její opodstatněnosti.
Následek, který má naplňovat zákonný znak předmětné skutkové podstaty „ … a
ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“, nalézací
soud vůbec neuvedl ve skutkové části výroku o vině v rozsudku ze dne 17. 2.
2005, sp. zn. 3 T 85/2004. Již toto pochybení je zásadní vadou tohoto
rozhodnutí, která je důvodem pro jeho zrušení ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř.
(srov. č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Navíc oba soudy, a to jak nalézací, tak i
odvolací nespecifikovaly ohrožení majetkových práv jiného, které mělo spočívat
v možnosti uplatňovat v dalším období ztrátu ze svého podnikání v daňovém
přiznání takovým způsobem, aby nevyvolávalo pochybnosti o reálnosti takového
ohrožení majetkových práv poškozené společnosti F. M., s. r. o. Ačkoli je třeba
konstatovat, že naplnění znaku „ohrožení majetkových práv jiného“ může obecně
spočívat i „v možnosti uplatňovat v dalším období ztrátu ze svého podnikání v
daňovém přiznání podávaném za další zdaňovací období ve smyslu daňových
předpisů“, je třeba se s ohledem na povahu tohoto ohrožení majetkových práv
vždy vypořádat s tím, zda toto ohrožení majetkových práv jiného bylo s ohledem
na stav konkrétní společnosti reálné. Je pravdou, že pokud jde o závěr o
naplnění znaku „ohrožení majetkových práv jiného“ se oba soudy opírají o závěry
znalkyně (srov. č. l. 785 až 786 spisu), nicméně sama znalkyně D. M. na straně
5 dodatku ke znaleckému posudku č. 15/2007 (viz č. l. 785 spisu), uvedla, že
„ neměla k dispozici daňové přiznání následujících období a nebylo možno tedy
určit, na které období by toto snížení daňového základu mohlo být použito (ve
kterém prvním následujícím zdaňovacím období společnost vykázala zisk).“ Za
této situace pak je také rozhodné, zda se uvedená společnost nacházela jen v
přechodné ztrátě, anebo zda již byla ve stavu úpadku, neboť při předlužení či
insolvenci poškozené společnosti by uvažované ohrožení majetkových práv této
společnosti zřejmě nemělo podstatný význam a bylo spíše hypotetické, jak
nakonec uvádí v dovolání obviněný Ing. J. P. V této souvislosti také dále
Nejvyšší soud podotýká, že samy soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že
obviněný shora citované finanční prostředky na základě svědeckých výpovědí a
listinných důkazů použil ve prospěch společnosti, ať již na odměňování
zaměstnanců či na nákup materiálu k výrobě, a proto je třeba ohrožení
majetkových práv poškozené společnosti F. M., s. r. o., skutečně i z tohoto
hlediska odpovědně zvažovat. Z přiloženého spisového materiálu sice vyplývá, že
v předmětné společnosti v důsledku jednání obviněného Ing. J. P. její
účetnictví nebylo řádně vedeno, avšak doposud nebyla zcela bez pochybností
vyřešena otázka, jaká majetková práva a v jakém rozsahu měl obviněný takovým
jednáním reálně ohrozit.
Ve skutkové větě a v podstatě ani v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu pak
dále není vůbec konkretizováno ani to, jaké účetní doklady vlastně obviněný
neměl vést z hlediska naplnění znaku „nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné
doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku“ v § 125 odst 1
alinea 1 tr. zák. Nalézací soud pouze přejal ze znaleckého posudku zákonná
ustanovení, o kterých konstatovala znalkyně, že byla nečinnost obviněného s
nimi v rozporu, a ohledně nevedení účetnictví pouze ocitoval znění právní věty
příslušné skutkové podstaty souzeného trestného činu. Pokud na závěr nalézací
soud ve skutkové větě uvedl i skutečnost, že obviněný „ … jednal takto v
rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, § 7 odst. 4, § 8 zákona číslo 563/1991 Sb.,
ač byl povinen řádně spravovat cizí majetek, jak mu ukládá ustanovení § 134, §
135 ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku“ nelze to považovat z
hlediska specifikace uvedeného znaku trestného činu podle § 125 odst. 1 alinea
1 tr. zák. za dostačující, neboť v těchto ustanoveních jsou uvedeny především
určité zásady z hlediska vedení účetnictví. V § 7 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb.
se uvádí, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní
závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu
účetnictví a finanční situace účetní jednotky, a v § 8 zák. č. 563/1991 Sb. se
zdůrazňuje, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví správné, úplné,
průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních
záznamů. Přesto, že jde jistě o důležitá ustanovení, pokud jde o vedení
účetnictví účetních jednotek, pro vymezení „účetních knih, zápisů nebo jiných
dokladů“ ve smyslu § 125 odst. 1 alinea 1 tr. zák. v odsuzujícím výroku
rozsudku tato ustanovení nemají podstatný význam.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř.
podané dovolání obviněného Ing. J. P. důvodným, a proto z podnětu dovolání
obviněného Ing. J. P. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 2 To
37/2009, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 3 T
77/2006. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru
vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které
vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a z tohoto
hlediska zváží, zda a v jakých směrech je třeba doplnit dokazování, zejména z
hlediska, zda v návaznosti i na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této
věci přichází v úvahu posouzení jednání obviněného Ing. J. P. jako trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., popř. jen jako trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., případně jako
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 tr.
zák. Ačkoli dovolací soud na tyto skutečnosti poukazoval již ve svém předchozím
rozhodnutí v této věci, s ohledem na shora vytknutá pochybení nalézacího a
posléze i odvolacího soudu musí opětovně zdůraznit, že podle ustálené
judikatury může totiž být nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí
majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. i fyzická osoba ve funkci statutárního
orgánu právnické osoby, konkrétně v tomto případě jednatel ve vztahu k majetku
společnosti s ručením omezeným, který patří této společnosti, neboť vztah mezi
právnickou osobou – společností s ručením omezeným a fyzickou osobou ve funkci
statutárního orgánu – jednatele společnosti s ručením omezeným, včetně jeho
vztahu k majetku této právnické osoby, může být založen přímo zákonným
ustanovením (viz např. § 66 odst. 2, § 567 a § 570 obchodního zákoníku ohledně
obchodních společností a § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku
ohledně společnosti s ručením omezeným).
Podle § 133 obchodního zákoníku, na který odkazuje obviněný ve svém dovolání,
je statutárním orgánem společnosti jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů
více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-
li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Omezit jednatelská oprávnění může
pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však
vůči třetím osobám neúčinné. Jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků
nebo jiných fyzických osob. Podle § 134 obchodního zákoníku náleží jednateli
obchodní vedení společnosti. Obchodní vedení společnosti je třeba odlišovat od
jednání jménem společnosti, které se realizuje ve vztahu k třetím osobám,
zatímco obchodní vedení směřuje dovnitř společnosti. Pojem obchodního vedení
není v obchodním zákoníku definován, přestože ho zákon běžně používá. Pod pojem
obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který
náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech,
tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví (srov. § 135 odst. 1
obchodního zákoníku) apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech. Pod
pojem obchodního vedení pak nelze zahrnout právní úkony uzavírané společností s
třetími osobami (viz citovaný § 133 obchodního zákoníku). V některých případech
však na rozhodnutí učiněné v rámci obchodního vedení společnosti navazuje
jednání jménem společnosti, a to tam, kde k realizaci takového rozhodnutí je
nutné právní jednání ve vztahu k třetím osobám. Do obchodního vedení
společnosti však nenáleží ty činnosti, které jednatel provádí ve vztahu ke
společníkům či orgánům společnosti, např. svolání valné hromady podle § 128
odst. 1 obchodního zákoníku, oznámení o následném přijetí usnesení valné
hromady podle § 127 odst. 8 obchodního zákoníku, vedení seznamu společníků
podle § 135 odst. 1 obchodního zákoníku apod., neboť tyto činnosti se
nedotýkají každodenní podnikatelské činnosti společnosti a směřují k výkonu
práv společníků. Podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku se ustanovení § 194
odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obchodního zákoníku
použijí obdobně, a proto jsou jednatelé povinni vykonávat svou působnost s péčí
řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a
skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit
škodu. Ti jednatelé, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností
při výkonu své působnosti škodu, odpovídají za tuto škodu společně a
nerozdílně. Kromě odpovědnosti jednatelů podle obchodního zákoníku lze jejich
další odpovědnost dovodit též z příslušných ustanovení trestního zákona a
některých dalších, zejména správních předpisů. Pokud jde o trestněprávní
odpovědnost, připadá v úvahu zejména uplatnění ustanovení § 125, § 126, § 127,
§ 128, § 248, § 255 a § 255a tr. zák. (srov. Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 201).
Z
toho vyplývá, že posuzuje-li se činnost jednatele při jednání jménem
společnosti, ale i v rámci obchodního vedení, je třeba zvažovat povahu takového
jednání z hlediska všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací, a to
nejen souhrnně, ale i jednotlivě ke každému konkrétnímu jednání kladenému
obviněnému (jednateli) za vinu. Z tohoto důvodu, i když není vyloučeno s
ohledem na to, že majetek společnosti s ručením omezeným je ve vztahu k
jednateli i řediteli společnosti majetkem cizím, posoudit jeho jednání, které
spočívá v přisvojení svěřené věci, jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., neznamená to na druhé straně, že každé jednání jednatele a ředitele
společnosti, které je v rozporu s právními předpisy, zejména pokud neodpovídá
náležitému vedení účetnictví nebo není činěno s péčí řádného hospodáře, musí
naplňovat znak „přisvojení si svěřené cizí věci“. V tomto směru je zejména
významný vztah k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák., které se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování
nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve
své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V
tomto smyslu je ustanovení § 255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. č. 48/1951 a č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Na závěr je třeba konstatovat, že ačkoli nalézací soud v zásadě provedl
doplnění dokazování tak, jak mu bylo naznačeno v předchozím rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci, nedostatečně poté tato skutková zjištění
vyhodnotil z hlediska jejich právního posouzení, a ve výše naznačených
případech, kdy z doplněného dokazování vyplynula v závislosti na zvolené právní
kvalifikaci podle § 125 odst. 1 tr. zák. potřeba dalšího dokazování, nalézací
soud tímto směrem nepostupoval a své závěry ohledně ohrožení či porušení
majetkových práv poškozené společnosti založil na doposud nikoli zcela úplně a
v potřebném rozsahu prokázaných skutečnostech, což je nutno v shora naznačených
směrech v dalším řízení napravit.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je třeba také zdůraznit, že při
odůvodňování rozsudku je nezbytné postupovat důsledně v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.