5 Tdo 899/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. prosince
2002 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/98, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, byl
obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr.
zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Současně byl zrušen
výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn.
3 To 68/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000,
sp. zn. 11 T 3/99, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §
228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému B.
R. škodu ve výši 15.089.990,- Kč s 8% úrokem z prodlení ode dne 22. 6. 2001,
přičemž podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený B. R. odkázán se zbytkem
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání
obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný J. V. podal prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněný namítl, že skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě
rozsudku Městského soudu v Praze, která tvoří podklad pro právní posouzení
skutku, nejsou jednoznačná a úplná, resp. taková, aby na jejich podkladě bylo
možno učinit spolehlivý právní závěr o tom, že jeho jednáním byla naplněna
skutková podstata trestného činu podvodu. Rozpornost skutkových zjištění
spatřuje v tom, že Městský soud v Praze si neujasnil, v čem mělo spočívat
protiprávní jednání obviněného, zda tedy obviněný měl poškozeným slibovat, že
on sám nebo jeho společnost provedou přímou investici na L. b. nebo že pouze
sliboval, že zajistí vhodné investování. Poukázal přitom na zprávy Č. n. b.
založené na č. l. 163 a 209–210 týkající se možnosti přímé investice v cizině
bez povolení s tím, že o těchto zprávách nebyla zmínka ve skutkové větě ani v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nejasnosti podle dovolatele obsahuje
i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedl, že tím, kdo se obohatil,
byl obviněný. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje výslovné
konstatování, že v ní popsaným jednáním se obviněný nebo někdo jiný obohatil. I
kdyby byl znak ,,obohacení jiného‘‘ naplněn, nebylo by podle dovolatele
splněno, že se P. D. obohatil neoprávněně. Podle obviněného tak odvolací soud
vlastně změnil skutkový základ pro odsouzení a založil rozpor mezi skutkovou a
právní větou výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Dovolatel
dále uvedl, že podkladem pro právní posouzení věci jsou jen skutková zjištění a
nikoliv jen skutkové závěry. Na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu nelze podle něj pohlížet tak zúženě, že předmětem přezkoumání je jen
samotný skutek vymezený ve skutkové větě výroku rozhodnutí. Skutek, pro který
byl odsouzen, však podle jeho názoru není trestným činem podvodu pro nedostatek
úmyslné formy zavinění, pro nenaplnění znaku neoprávněného obohacení jiného a
také pro nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Dovolatel také
namítl, že odvolací soud rozhodoval na základě jiného skutkového stavu, oproti
tomu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, bez toho, že by sám dokazování
doplňoval, a tedy se necítil vázán omezením uvedeným v § 259 odst. 3 poslední
věta trestního řádu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02,
aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1
T 6/98, a aby dále postupoval podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k
dovolání uvedla, že námitkám obviněného po stránce důvodnosti nelze přisvědčit.
Tak je tomu v případě namítaného nesouladu skutkové věty u trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Znak „uvede někoho v omyl“ odpovídá
té části skutkové věty, v níž se uvádí, že obviněný sdělil poškozeným údaje
odporující skutečnosti nejen o názvu a sídle firmy, za kterou s nimi uzavíral
smlouvy o investici, ale především o svých možnostech a schopnostech (resp.
možnostech firmy W. T. C., spol. s r. o.) investovat na podkladě uzavřených
smluv přijaté peníze na L. b. a dosáhnout jejich 25% zhodnocení s tím, že
garantem plnění smluv je renomovaná obchodní společnost v L. Klamavé přísliby
odporující realitě vycházely z informací dovolatele a nešlo tedy o zamlčení
podstatných skutečností namítaných dovolatelem. Tyto klamavé přísliby jsou ve
skutkové větě vyjádřeny formulací „s příslibem investování finančních
prostředků,“ a nikoliv s příslibem zprostředkování takové činnosti, a proto
nelze dovolateli přisvědčit, že si soudy obou stupňů neujasnily, v čem mělo
jeho protiprávní jednání spočívat. Protože dovolatel smluvně sjednaný příslib
investování finančních prostředků poškozených nesplnil, a tedy za výše
popsaných okolností podle skutkové věty „neinvestoval,“ pak právě tímto
jednáním „obohatil jiného,“ konkrétně společnost, jejímž jménem vystupoval.
Namítaný rozpor mezi skutkovou a právní větou neobstojí, neboť jde o
nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se hovoří o
obohacení dovolatele, když ve skutečnosti šlo o obohacení společnosti, jejímž
společníkem byl obviněný v rozhodné době. Tato nepřesnost však není
napravitelná dovoláním. Totéž platí o dalších výtkách dovolatele, které se
vztahují k odůvodnění napadeného rozsudku, které podle názoru dovolatele
neodpovídá ustanovení § 125 tr. řádu. Státní zástupkyně poukázala na to, že
obviněný jednal v úmyslu přímém a že skutková podstata trestného činu podvodu
podle § 250 odst. l, 4 tr. zák. byla naplněna. Také společenská nebezpečnost
jednání obviněného odpovídá posouzení z hlediska § 88 odst. l tr. zák. Státní
zástupkyně dovodila, že tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g)
tr. řádu byl opřen o neopodstatněné námitky a proto navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky dovolání obviněného J. V. odmítl podle § 265i odst. l písm. e)
tr. řádu jako zjevně neopodstatněné s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. l písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné
lhůtě. Podle
§ 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů
uvedených v písmenech a) až l) tohoto ustanovení tr. řádu, pokud není dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu, přičemž podle § 265f odst. 1 tr. řádu
je třeba v dovolání mimo jiné vymezit důvod dovolání s odkazem na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu,
o které se dovolání opírá.
Obviněný J. V. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací
důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce vyplývá, že dovolání
je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností podle
norem hmotného práva. Proto lze skutkový stav při rozhodování o dovolání
posuzovat jen z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně kvalifikovány v souladu s normami hmotného práva. Na
základě dovolání podaného z důvodu uvedeného v § 265b odst. l písm. g)
tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ani úplnost provedeného dokazování ani správnost hodnocení jednotlivých
důkazů provedených nižšími soudy. S poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené
rozhodnutí. Pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr.
řádu je rozhodující popis skutku ve výroku o vině napadeného rozhodnutí ve
věci samé.
Dovolatel namítl neúplnost skutkové věty a nesoulad skutkové a právní věty
rozhodnutí. Tyto námitky však neobstojí. Podle dovolatele neobsahuje skutková
věta rozsudku Městského soudu v Praze popis základních skutečností, na jejichž
základě by bylo možno posoudit jednání obviněného jako trestný čin podvodu,
zejména údajně chybí vyjádření, že se obviněný jednání dopustil úmyslně a veden
záměrem jiného neoprávněně obohatit. Skutková věta výroku rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 T 6/98, však nevykazuje namítané
vady. Je z ní zřejmé, že popis skutku ve výroku o vině odpovídá skutku
kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. l, 4 tr. zák. Znak
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. „uvede
někoho v omyl“, je popsán ve skutkové větě tak, že po uzavření smlouvy o
investici u poškozených vědomě vzbudil dojem údaji o názvu a sídle společnosti,
za niž s poškozenými jednal, že on a jeho společnost jsou schopni zajistit
výhodné investice na L. b., a to v případě poškozeného M. Č. se ziskem nejméně
25% ročně s tím, že garantem řádného plnění smluv je renomovaná společnost se
sídlem v L. Pod těmito přísliby pak vylákal od poškozených B. R. celkem 970.000
DEM a od poškozeného M. Č. celkem 7.000.000,- Kč. V právní větě, tj. výroku
rozsudku o právním posouzení skutku, zmíněného rozsudku je uvedeno, že
obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a
způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. l T 6/98, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, vyplývá, že
obviněný byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že uvedl někoho v omyl a
nikoliv, že by zamlčel podstatné skutečnosti, jak se dovolatel mylně domnívá, a
dovozuje, že bylo údajně kriminalizováno zamlčení podstatných skutečností, tedy
jednání, které v době spáchání skutku nebylo trestné. Dovolatel se též domnívá,
že tím, kdo se obohatil jeho jednáním, byl P. D. Tato domněnka však z
napadených rozhodnutí nevyplývá. Z popisu skutku ve výroku o vině je zcela
zřejmé, že soudy posoudily jednání obviněného tak, že obviněný přislíbil
investování finančních prostředků poškozených a vzhledem k tomu, že obviněný
své přísliby potvrzené smluvně neuskutečnil, (podle skutkové věty rozsudku
soudu prvního stupně ,,obviněný v rozporu s uzavřenou smlouvou peníze po jejich
převzetí na L. b. neinvestoval‘‘), byla jednáním obviněného obohacena
společnost, jejímž společníkem v té době byl obviněný. V této souvislosti lze
zmínit nepřesnost v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 6 To 54/02, v němž je uvedeno, že se obohatil obviněný. Obviněný
v dovolání namítl, že odvolací soud tím vlastně změnil skutkový základ pro
odsouzení a založil rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku odsuzujícího
rozsudku Městského soudu v Praze. Tato výtka se týká odůvodnění napadeného
rozhodnutí, a proto uvedenou nepřesnost odůvodnění usnesení nelze napravit
dovoláním, které podle § 265a odst. 4 tr.
Z obsahu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že po
přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. l T
6/98, podle § 254 odst. 1 tr. řádu Vrchní soud v Praze shledal jeho závěry
správnými a ztotožnil se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší
soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodoval ve věci na základě
skutkového stavu zjištěného Městským soudem v Praze. Takto konečným způsobem
zjištěným skutkovým stavem je vázán i Nejvyšší soud, který, jak bylo již výše
zmíněno, nemůže zpochybňovat dosavadní skutková zjištění ani jinak hodnotit
provedené důkazy a posuzovat jejich celkové hodnocení provedené soudy nižších
stupňů.
Nedůvodné jsou též námitky dovolatele, že soudy nesprávně posoudily údajný
nedostatek úmyslné formy zavinění a nedostatek požadovaného stupně společenské
nebezpečnosti činu. V tomto směru nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů.
Protože napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými
vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. l písm. e)
tr. řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek