5 Tdo 899/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
ledna 2008 o dovoláních, která podali jednak obhájce uprchlého obviněného T.
R., t. č. neznámého pobytu, a jednak obvinění V. N ., a doc. Ing. RNDr. J.
M., DrSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6
To 20/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 2 T 9/2000, t a k t o :
Dovolání obviněných T. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., se podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
Obvinění R. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., byli rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 2 T 9/2000, uznáni vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se společně s obviněným
V. V. dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za spáchání těchto trestných činů byly obviněným uloženy následující tresty.
Obviněný R. R. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Pokud jde o obviněného V. N., byl citovaným
rozsudkem odsouzen § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen
do věznice s ostrahou. O trestu obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., bylo
pak rozhodnuto tak, že soud prvního stupně uložil tomuto obviněnému podle § 250
odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle
§ 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo
rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. V.
Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto též o
tom, že poškozená obchodní společnost N. A. S. C., Ltd.,byla odkázána se svým
nárokem náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání všech obviněných a státního zástupce podaným proti citovanému
rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2007,
sp. zn. 6 To 20/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a),
b) tr. řádu sám znovu rozhodl o vině a trestu všech obviněných. Tímto rozsudkem
byli obvinění V. V. a R. R. uznáni vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obvinění V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc.,
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Zmíněných trestných činů se tito obvinění dopustili tím, že s vědomím, že se
podílejí na výjimečně rozsáhlém a nezákonném majetkovém poškození podílových
fondů spravovaných obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost,
za účasti dalších doposud neustanovených osob a se záměrem obohatit sebe nebo
jiného odčerpali ve dnech od 3. 3. do 11. 3. 1997 v Praze finanční prostředky
jmenované obchodní společnosti uložené u jejich depozitáře – P. b., a. s., na
běžných účtech podílových fondů blíže specifikovaných v citovaném rozsudku, a
to následujícím způsobem:
Obviněný V. V. dne 4. 3. 1997 podepsal v pražské pobočce P. b., a. s.,
podpisové vzory osob zmocněných disponovat s prostředky na účtech podílových
fondů uvedených v citovaném rozsudku, a dále dne 3. 3. nebo 4. 3. 1997 podepsal
tři smlouvy o převodu cenných papírů (včetně na ně navazujících protokolů o
předání cenných papírů) mezi obchodní společností C. S. F., a. s., investiční
společnost, a U., s. r. o., jejichž předmětem byl prodej akcií D. P., a. s.
Obviněný R. R., poté, co se stal na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 1997,
kterou uzavřel s obchodní společností U., s. r. o., mandatářem, parafoval
smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 3. 1997 mezi touto obchodní
společností a obchodní společností S. L., jejímž předmětem byl převod 540 kusů
akcií obchodní společnosti D. P., a. s., za částku v celkové výši 1 233 274
140,- Kč. Dále tento obviněný parafoval tři smlouvy o převodu cenných papírů
označených datem 4. 3. 1997 (opraveným na den 5. 3. 1997) uzavřených mezi
obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost, jako kupujícím a
obchodní společností U., s. r. o., jako prodávajícím, jejichž předmětem byl
následný prodej shora uvedených akcií.
Obviněný V. N. po uzavření mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 1997 s obviněným T. R.
podepsal všechny výše označené smlouvy o převodu cenných papírů a tři na ně
navazující protokoly o předání cenných papírů, sám u těchto smluv opravil datum
na den 5. 3. 1997 a jednal tak přesto, že aktuální tržní cena akcií D. P., a.
s., v té době činila nejvíce 102 000 760,- Kč. Kupní cena však byla dohodou
smluvních stran stanovena ve výši 102 079 000,- Kč, ve výši 811 791 000,- Kč a
ve výši 322 414 000,- Kč. Obviněný V. N. pak za účelem realizace předmětných
smluv informoval obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o potřebě otevření
účtu pro obchodní společnost U., s. r. o., u P. b., a. s.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., jednak sestavil, jednak podepsal jménem
obchodní společnosti U., s. r. o., komisionářskou smlouvu o obstarání koupě
cenných papírů ze dne 3. 3. 1997 s obchodní společností C. S. F., a. s.,
investiční společnost, s poskytnutím zálohy komisionáři (obchodní společnosti
U., s. r. o.) ve výši 1 236 284 000,- Kč sestávající též z odměny komisionáře
ve výši 3 083 000,- Kč a administrativního poplatku ve výši 1000,- Kč na její
účet vedený u P. b., a. s. Dále obviněný uzavřel dne 3. 3. 1997 smlouvu o
běžném účtu s P. b., a. s., k němuž podepsal podpisový vzor, a dne 5. 3. 1997 s
vědomím, že se jedná o platbu za prodej akcií obchodní společnosti D. P., a.
s., i příkaz k úhradě částky ve výši 1 233 274 140,- Kč ve prospěch účtu
obchodní společnosti S. L., a částky ve výši 3 000 000,- Kč ve prospěch účtu
obchodní společnosti U., s. r. o. Posledně uvedenou částku obviněný vybral dne
11. 3. 1997. Předem však tento obviněný navrhl svědku N. P. T. možnost
výhodného obchodu s cennými papíry uskutečněného především dne 3. 3. 1997, s
nímž se zúčastnil jednání u notáře JUDr. R. H. Při tomto jednání jmenovaný
svědek podepsal kupní smlouvu o převodu cenných papírů mezi obchodními
společnostmi K.-M., Ltd., jako kupující a C., s. r. o., jako prodávající,
jejímž předmětem byl převod 3 383 000 kusů akcií obchodní společnosti C. S. F.,
a. s., investiční společnost, ve formě tří hromadných akcií na jméno v listinné
podobě. Kupní cena byla ve zmíněné smlouvě stanovena dohodou smluvních stran ve
výši 9 000 000,- USD, avšak tato částka nebyla nikdy uhrazena. Dále svědek N.
P. T. převzal protokol o předání cenných papírů a hromadné akcie, z nichž jednu
zřejmě později rovněž podepsal, přičemž o jednání v notářské kanceláři JUDr. R.
H. byl sepsán notářský zápis. Obsahem notářského zápisu bylo přitom rozhodnutí
jediného akcionáře obchodní společnosti C. S. F., a. s., investiční společnost,
o personálních změnách v jejích statutárních orgánech, jejichž součástí bylo
zejména jmenování obviněného V. V. předsedou představenstva. Obviněný doc. Ing.
RNDr. J. M., DrSc., též podepsal jako prokurista V. o. a. s. smlouvu ze dne 4.
3. 1997 s obchodní společností K.-M., Ltd., jejímž předmětem bylo zajištění
úhrady kupní ceny akcií ve prospěch obchodní společnosti C., s. r. o.
Za spáchání shora popsaných trestných činů byly obviněným uloženy následující
tresty. Obviněný R. R. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl tomuto
obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
makléře obchodníka s cennými papíry na dobu 5 let. Pokud jde o obviněného V.
N., byl citovaným rozsudkem odsouzen § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr.
zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému
uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu ve všech formách obchodních společností na dobu 5 let. O
trestu obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., bylo pak rozhodnuto tak, že
soud prvního stupně uložil tomuto obviněnému podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 39a
odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl tomuto
obviněnému též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu ve všech formách obchodních společností na dobu 5 let.
Odvolací soud rovněž rozhodl o vině a trestu obviněného V. V.
Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu rozhodl odvolací soud též o nároku
poškozené obchodní společnosti N. A. S. C., Ltd.,na náhradu škody způsobené
trestným činem, a to tak, že jmenovaná obchodní společnost byla odkázána se
svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obhájce obviněného T. R.
dne 1. 6. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Podle obhájce tohoto obviněného soudy nižších stupňů správně
neposoudily subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Zmíněný
závěr opírá obhájce tohoto obviněného o okolnost, že obviněný nemohl ovlivnit
uzavření předmětných smluv, které by byly podle jeho názoru platně uzavřeny i
bez připojené parafy. Jak v této souvislosti obhájce obviněného dále uvádí,
obviněný se nepodílel na poškození podílových fondů ani nezavinil vznik
protiprávního následku. Navíc podle obhájce obviněného nebyl ve věci proveden
důkaz, kterým by byla prokázána existence úmyslného spojení obviněného T. R. s
ostatními spoluobviněnými při páchání posuzované trestné činnosti. Závěrem
podaného dovolání obhájce tohoto obviněného navrhl, aby dovolací soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2.
2007, sp. zn. 6 To 20/2006, a aby ho současně podle § 226 písm. c) tr. řádu
zprostil obžaloby, anebo aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a podle §
265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Dne 4. 6. 2007 napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním
podaným prostřednictvím své obhájkyně i obviněný V. N. Dovolání opřel o
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvádí, že nevěděl o
existenci komisionářské smlouvy, kterou uzavřel obviněný doc. RNDr. Ing. J. M.,
DrSc., ani o změnách ve statutárních orgánech obchodní společnosti C. S. F., a.
s. Obviněný rovněž popírá, že by byl seznámen s hospodařením zmíněné obchodní
společnosti a jejích fondů. Nadto obviněný nesouhlasí s rozsahem provedeného
dokazování, který podle jeho názoru nemohl být dostatečným podkladem pro
posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. Jak dále uvádí obviněný, v předcházejícím řízení bylo porušeno jeho právo
zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný V. N. rovněž vytýká odvolacímu soudu, že skutek obsažený v obžalobě
nesprávně hodnotil z hlediska ustanovení § 3, § 4 a § 88 tr. zák. Podle svého
přesvědčení obviněný učinil toliko úkony, které zcela odpovídaly
obchodněprávním předpisům. Takové úkony proto údajně nemohou být posuzovány
jako trestný čin, a to tím spíše, že postrádaly existenci znaků trestného činu
podvodu. Obviněný uvádí, že vykonával jen práva statutárního orgánu obchodní
společnosti, což podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
vylučuje jeho trestní odpovědnost. Obviněný vznáší námitky i proti posouzení
objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byl uznán
vinným, přičemž nesouhlasí ani s odůvodněním těchto znaků v napadeném rozsudku.
Pokud jde o odůvodnění rozsudku, odvolací soud podle obviněného též neuvedl, na
základě jakých skutečností dospěl k jiné právní kvalifikaci jeho jednání oproti
právní kvalifikaci spoluobviněného T. R.
Dále obviněný V. N. ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože podle jeho názoru je uložený trest v rozporu
s ustanoveními čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 31 tr. zák., jelikož od doby
spáchání skutku uplynulo 10 let. Navíc je podle obviněného v posuzované věci
zřejmé, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s učiněnými právními
závěry, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4.
12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05. Obviněný zpochybnil i trest zákazu činnosti,
jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu údajně v rozporu s ustanovením
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem podaného dovolání obviněný V. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu
projednat a rozhodnout ve smyslu právního názoru uvedeného v dovolání. Současně
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí
svobody.
Obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu
v Praze dne 4. 5. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu. Pokud jde
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, obviněný uvádí, že dne
3. 6. 2005 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly téhož
dne vyvěšením rozhodnutí na úřední desce soudu. Podle názoru obviněného tímto
dnem zanikly ve smyslu § 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, všechny jeho plné moci, tedy i plná
moc, kterou udělil svému obhájci pro zastupování v této trestní věci. Obviněný
je tedy přesvědčen, že od 3. 6. 2005 nebyl právně zastoupen, což mu (a jeho
obhájci) údajně znemožnilo účastnit se výslechu svědka N. P. T. Jak dále uvádí
obviněný, nelze přijmout názor odvolacího soudu, který zmíněnou námitku odmítl
s odůvodněním, že nezanikají plné moci udělené pro účely trestního řízení.
Takový výklad podle obviněného neobstojí, neboť zákonodárce by uvedenou
skutečnost jistě promítl do citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
Podle názoru obviněného doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., je rozsudek odvolacího
soudu založen i na nesprávném postupu při dokazování, který spatřuje obviněný v
tom, že Vrchní soud v Praze zcela opomenul důkaz v podobě výslechu svědkyně L.
L. provedeného v Dánském království za účasti jeho obhájce, přičemž výpověď
jmenované svědkyně údajně jednoznačně podporovala obhajobu obviněného. Obviněný
nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi svědka RSDr. V. M. a uvádí, že soud měl
naopak provést výslech JUDr. P. S., který by potvrdil špatné osobní vztahy mezi
dovolatelem a spoluobviněným V. N. V posuzované věci je navíc podle obviněného
podstatná rovněž skutečnost, že se z jeho strany nejednalo o žádnou
koordinovanou činnost s podvodným úmyslem. Obviněný vznáší také námitky proti
popisu skutku obsaženému v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu. Těmito námitkami obviněný především zpochybňuje protiprávnost
svého jednání a nesouhlasí se skutkovými závěry uvedenými v uvedené skutkové
větě. Podle názoru obviněného nevzal odvolací soud při posuzování jeho viny v
úvahu ani okolnost, že příkazy k převodu peněz z účtů jednotlivých fondů byly z
důvodu nepravého podpisu neplatné, a proto ani nemohla P. b., a. s. jednat v
omylu. V rámci této dovolací námitky pak obviněný odkazuje na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 9 Cmo 730/2000 (správně jde o sp. zn.
9 Cmo 430/2000).
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný
doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., spatřuje jeho existenci v postupu odvolacího
soudu při ukládání trestu, když údajně nesprávně použil ustanovení § 31 tr.
zák. a zcela přehlédl také ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k poměrům
obviněného. V této souvislosti obviněný poukazuje na svůj věk a dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný doc. RNDr.
Ing. J. M., DrSc., spatřuje v tom, že v předcházejícím řízení byly naplněny
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu.
Závěrem svého dovolání obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze, dále i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, sp.
zn. 2 T 9/2000, jakož i řízení předcházející těmto rozhodnutím, a aby podle §
265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a
rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1
tr. řádu odložil výkon trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obhájce obviněného
T. R. a dovoláním obviněných V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc.,
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce především připomíná, že všichni obvinění opakují ve svých
dovoláních jen argumenty, které již uplatnili v podaných odvoláních.
Pokud jde o obviněného T. R., podle názoru státního zástupce z obsahu smluv o
převodu cenných papírů musel tento obviněný vědět o zcela neodpovídající ceně
převáděných cenných papírů, jakož i o jejich veřejné neobchodovatelnosti. Úloha
obviněného v rámci posuzované trestné činnosti přitom podle státního zástupce
spočívala zejména v tom, že působil jako prostředník mezi spoluobviněnými V. N.
a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., na straně jedné, a jednatelem obchodní
společnosti C., s. r. o., na straně druhé.
Ve vztahu k dovolání obviněného V. N. státní zástupce nesouhlasí s názorem
tohoto obviněného, kterým zpochybnil opodstatněnost svého trestního stíhání.
Podle názoru státního zástupce nebyl obviněný postižen za uskutečnění
obchodněprávních úkonů, nýbrž za to, že uvedl v omyl depozitáře obchodní
společnosti C. S. F., a. s., investiční společnost, kterým byla P. b., a. s.
Navíc si podle přesvědčení státního zástupce musel být obviněný jednoznačně
vědom nedostatku finančních prostředků obchodní společnosti U., s. r. o., na
nákup veřejně neobchodovatelných akcií, a tedy i té skutečnosti, že zmíněná
obchodní společnost vystupuje v posuzované věci jako prostředník k uskutečnění
podvodného jednání. Námitku obviněného, kterou soudům nižších stupňů vytýká
zkrácení jeho práva na spravedlivý proces, státní zástupce považuje za
neopodstatněnou, přičemž se jí již dostatečně zabýval odvolací soud ve svém
rozsudku. Státní zástupce rovněž považuje uložený trest vzhledem k mimořádné
výši způsobené škody za zcela přiměřený. Podle jeho názoru byla v uloženém
trestu zohledněna též celková délka trestního řízení, takže v této trestní věci
nelze uvažovat ani o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby
ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce nesouhlasí ani s názorem
obviněného, kterým zpochybnil uložení trestu zákazu činnosti. Jak v této
souvislosti uvádí státní zástupce, takový zásah do vlastnických práv obviněného
je v souladu se zákonem, a proto se nemůže jednat o uložení nezákonného trestu.
Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného doc. Ing. RNDr. J. M.,
DrSc., ohledně zániku plné moci, kterou tento obviněný udělil svému obhájci k
zastupování v trestním řízení. Podle názoru státního zástupce zmíněná plná moc
nezanikla, neboť se nejednalo o plnou moc vystavenou v rámci podnikatelských
aktivit. Státní zástupce je dále přesvědčen, že jednání obviněného vykazuje
zvlášť vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Navíc obviněný sehrál podle
státního zástupce v této trestní věci poměrně aktivní úlohu. Ve vztahu k
námitce obviněného, v níž zpochybnil hodnocení svých osobních poměrů soudy obou
stupňů, státní zástupce zdůraznil, že věk ani zdravotní stav nezabránily
obviněnému v páchání trestné činnosti, přičemž posouzení zdravotního stavu
obviněného je v daném případě věcí vězeňské služby.
Pokud jde o návrhy obviněných V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., na odložení
výkonu trestu odnětí svobody, považuje je státní zástupce za nedůvodné, neboť
předsedkyně senátu soudu prvního stupně v tomto směru neučinila žádný návrh a
ani z dovolacích námitek obviněných nevyplývá potřeba učinit takové rozhodnutí.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně
neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. R., V. N. a doc. Ing.
RNDr. J. M., DrSc., podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm.
b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr.
řádu), dovolání byla podána včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), směřují
proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2
písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f
odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, všichni obvinění opírají jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněný V. N. poukázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. h) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách, tedy že obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., uplatnil i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (uplatněnému všemi
obviněnými) Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (uplatněný v dovolání obviněného doc.
Ing. RNDr. J. M., DrSc.) je dán jen tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy
obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení
prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo následně
napadeno dovoláním (viz rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o námitky všech obviněných, jimiž s poukazem na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [případně ve spojení s dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] zpochybňují dosavadní skutková zjištění a
rozsah provedeného dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého
posuzování. Citovaný dovolací důvod totiž může být naplněn jen právní (nikoli
skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní)
charakter. Takový závěr lze vztáhnout zejména na ty námitky obviněného T. R.,
jimiž v první části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedostatečné
hodnocení subjektivní stránky a neprokázání úmyslného zavinění ve vztahu k
posuzované trestné činnosti. Jde totiž o výhrady směřující proti procesnímu
postupu soudů nižších stupňů zejména při dokazování a hodnocení důkazů, což je
činnost upravená normami procesního práva (tj. trestním řádem), ale nejedná se
o argumentaci zpochybňující správnost hmotněprávního posouzení skutku nebo
správnost jiného posouzení podle norem hmotného práva (tj. zejména podle
trestního zákona). Obdobný závěr se vztahuje i na ty dovolací námitky
obviněného V. N., v nichž nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., navíc podřadil námitky shora uvedeného
charakteru pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který
dopadá na zcela odlišné procesní vady rozhodnutí, než uvádí tento obviněný.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají ani takové
námitky, jimiž obviněný V. N. vytýkal nedostatky v odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání zaměřené
proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (viz ustanovení § 265a odst. 4 tr.
řádu). V případě obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., pak Nejvyšší soud
nemohl akceptovat ty dovolací námitky, v nichž soudům nižších stupňů vytýká
nedostatečný popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu,
přičemž svou argumentaci v této souvislosti obviněný založil na vlastní
interpretaci skutkového děje. Takové námitky obviněného nejenže nelze podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak to ve svém
dovolání učinil tento obviněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v
§ 265b tr. řádu. Proto k nim dovolací soud nemohl přihlížet.
Pokud jde o další námitky obviněných T. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M.,
DrSc., považuje je Nejvyšší soud sice za způsobilé naplnit uplatněné dovolací
důvody, avšak z důvodů níže rozvedených je nebylo možno shledat opodstatněnými.
K jednotlivým námitkám obviněných přitom Nejvyšší soud poznamenává následující.
Pro posouzení trestní odpovědnosti všech obviněných za trestný čin podvodu je
především podstatné, že se ho dopustili ve formě spolupachatelství ve smyslu §
9 odst. 2 tr. zák. O spolupachatelství jde tehdy, pokud ke spáchání příslušného
trestného činu došlo společným jednáním více osob (alespoň dvou) a v tomto
jednání byl dán shodný úmysl spolupachatelů směřující ke spáchání trestného
činu společným jednáním. Za společné jednání je podle Nejvyššího soudu nutné
považovat stav, pokud každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky jednání
uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, nebo
jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného
v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání
spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení
zvláštní části trestního zákona, anebo konečně i stav, když jednotlivé složky
společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale ve svém souhrnu
představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního
zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr. v
odůvodnění). Dále dovolací soud připomíná, že spolupachatelství není
samostatnou formou trestného činu, ale jedná se toliko o formu trestné
součinnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2005, s. 950, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). Pokud jde o shodný úmysl spolupachatelů, nelze
ho podle názoru Nejvyššího soudu ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou,
protože ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby takový
úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman,
S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha:
C. H. Beck, 2004, s. 93).
Podle přesvědčení obviněného T. R. soudy nižších stupňů nesprávně posoudily
subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, a v tom obviněný
spatřuje existenci dovolacího důvod uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný
zvlášť závažný následek. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty
trestného činu podvodu, vyžaduje se zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.),
přičemž ke způsobení tzv. těžšího následku, jímž bylo v tomto případě způsobení
značné škody, postačí zavinění z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.]. Jak je
přitom patrné ze skutkových zjištění, obviněný R. R. jako makléř obchodní
společnost U., s. r. o., parafoval smlouvy o převodu cenných papírů, na základě
kterých došlo ke značně nevýhodnému obchodu s cennými papíry ke škodě
podílových fondů obhospodařovaných obchodní společností C. S. F., a. s.,
investiční společnost. Jeho jednání je třeba podle dovolacího soudu posoudit v
kontextu s celým skutkovým dějem, přičemž na základě takového posouzení lze
uzavřít, že jednání obviněného v souhrnu s jednáním ostatních spolupachatelů
naplnilo všechny znaky uvedené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního
zákona (§ 250 odst. 1 tr. zák.). Navíc soudy nižších stupňů zde vyšly ze
skutkového zjištění, podle kterého obviněný R. R. jako makléř musel vědět, že
předmětem uvedených smluv jsou veřejně neobchodovatelné akcie, jejichž skutečná
hodnota neodpovídá té částce, která byla smluvními stranami (tj. obchodními
společnostmi U., s. r. o., a C. S. F., a. s., investiční společnost) nakonec
sjednána. Takové jednání podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že obviněný
jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto
shledal námitku obviněného jako neopodstatněnou.
Obviněný V. N. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu soudům obou stupňů vytýká údajně nesprávné hodnocení skutku z hlediska
ustanovení § 3, § 4 a § 88 odst. 1 tr. zák. Obviněný těmito námitkami
zpochybnil posouzení formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen (zejména pak naplnění jeho
subjektivní a objektivní stránky), jakož i hodnocení společenské nebezpečnosti
tohoto trestného činu. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu
lze odkázat na výše uvedenou argumentaci, kterou Nejvyšší soud použil v
souvislosti s dovolacími námitkami obviněného T. R. Při uplatnění zmíněných
obecných závěrů na jednání obviněného V. N. lze podle Nejvyššího soudu dospět k
jednoznačnému závěru, že i tento obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 4
písm. a) tr. zák. Jak je totiž zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů, která není Nejvyšší soud oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat,
obviněný V. N. podepsal všechny kupní smlouvy o převodu cenných papírů a tři na
ně navazující protokoly o předá
ní cenných papírů, sám u těchto smluv opravil datum na den 5. 3. 1997, a jednal
tak přesto, že aktuální tržní cena akcií obchodní společnosti D. P., a. s., v
té době činila nejvíce částku 102 002 760,- Kč. Kupní cena však byla dohodou
smluvních stran stanovena v částkách ve výši 102 079 000,- Kč, 811 791 000,- Kč
a 322 414 000,- Kč. Obviněný pak za účelem realizace předmětných smluv
informoval obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o potřebě otevření účtu pro
obchodní společnost U., s. r. o., u P. b., a. s. Taková skutková zjištění
svědčí ve spojení s dalšími okolnostmi posuzované věci o tom, že obviněný V. N.
jednal plánovitě, v plné součinnosti s ostatními spolupachateli (zejména pak s
obviněným doc. RNDr. Ing. J M., DrSc.), přičemž si musel být jednoznačně vědom
významu svého protiprávního jednání pro vyvolání škodlivého následku. V této
souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že i jednání tohoto obviněného musí
být posuzováno právě s ohledem na formu trestné součinnosti v podobě
spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.), neboť podle Nejvyššího soudu bylo
nezbytné k naplnění souhrnu znaků jednání uvedeného ve skutkové podstatě
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Námitku obviněného,
kterou zpochybnil existenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, proto
Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou.
Pokud jde o námitku obviněného V. N., kterou zpochybnil správnost posouzení
objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
uvádí Nejvyšší soud následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu je
charakterizována především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom,
že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby. Za omyl se
považuje vždy rozpor mezi představou toho, kdo je uváděn v omyl, a skutečností.
Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je,
aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za
uvedení v omyl je třeba považovat takové jednání pachatele, kterým předstírá
okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné,
zda pachatel své jednání uskuteční konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel
může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího
omylu. V takovém případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu,
nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží – v příčinném vztahu k tomuto
omylu jiného – dosáhnout obohacení sebe či další osoby (srov. obdobně Šámal,
P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1472). S poukazem na stávající
judikaturu Nejvyšší soud ke zmíněnému formálnímu znaku doplňuje, že naplnění
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. předpokládá
existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí
všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále
příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím
majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu
mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu,
osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob
také o právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V
soudní praxi se formy podvodného jednání liší v závislosti na tom, jaký způsob
kriminální aktivity pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti
směřující ke způsobení jím zamýšleného trestněprávně významného následku.
Na základě shora uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková zjištění
v posuzované věci lze dospět k závěru, že obviněný V. N., který společně s
obviněným doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., působil jako jednatel obchodní
společnosti U., s. r. o., naplnil i objektivní stránku trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolací soud ve svém rozsudku (viz zejména
jeho str. 23) podrobně popsal, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou
uvedenou v omyl, jaký tzv. modus operandi zvolili všichni obvinění ke spáchání
posuzovaného trestného činu a jaký protiprávní následek vyvolali obvinění svým
jednáním. V posuzované věci totiž obviněný V. N. uskutečnil takové úkony
(podpisy na kupních smlouvách o převodu cenných papírů a na ně navazujících
protokolů o předání cenných papírů a informování obviněného doc. Ing. RNDr. J.
M., DrSc., o potřebě otevřít účet pro obchodní společnost U., s. r. o.), které
doplnily jednání ostatních obviněných a v konečném důsledku vyvolaly omyl
zaměstnanců P. b., a. s., a vedly ke způsobení škody velkého rozsahu na majetku
podílových fondů obhospodařovaných obchodní společností C. S. F., a. s.,
investiční společnost.
Na tomto závěru tedy nemůže změnit nic ani tvrzení obviněného V. N., podle
něhož v podstatě jen uskutečňoval soukromoprávní úkony jako statutární orgán
právnické osoby, takže mu údajně nelze přičítat trestní odpovědnost. Podle
názoru Nejvyššího soudu se obviněný snaží takovou námitkou zlehčovat závažnost
svého jednání a jeho následků. V obecné rovině lze jistě přisvědčit námitkám
obviněného, že výkon práva podle obchodního zákoníku nemůže být bez dalšího
posouzen jako trestný čin. V tomto směru tedy Nejvyšší soud nehodlá
zpochybňovat judikaturu svou i Ústavního soudu, jíž se obviněný v této
souvislosti dovolává, byť bez její bližší konkretizace. V posuzované věci tedy
dovolací soud neshledal překážky trestního postihu obviněného, neboť pokud
jednal způsobem popsaným ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, který je podrobně rozveden v jeho odůvodnění, nezůstalo
jednání jmenovaného obviněného jen v rovině obchodního práva, ale již
překročilo ty hranice, které již vyžadují uplatnění trestního práva. Nejednalo
se totiž o obvyklé právní úkony v rámci standardních obchodněprávních vztahů,
neboť je z nich zřejmá jednoznačná, nedůvodná a jednostranná nevýhodnost pro
poškozené a jejich důsledkem bylo způsobení škody mnohonásobně převyšující
částku škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Tím obviněný
naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a
proto bylo nezbytné reagovat na takové jednání prostředky trestního práva.
Nejvyšší soud tudíž považuje námitku obviněného, pokud nesouhlasí s posouzením
objektivní stránky uvedeného trestného činu, za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou obviněného V. N., jejímž
prostřednictvím vytkl nesprávné použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Podle
citovaného ustanovení se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje
stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Takové okolnosti vyjadřují
v tzv. kvalifikovaných skutkových podstatách vyšší typový stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost, přičemž je nelze ztotožňovat s obecnými přitěžujícími
okolnostmi. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přistupují jako
formální znaky k základní skutkové podstatě, aby jimi byl vyjádřen vyšší typový
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jestliže tedy pachatel svým jednáním
naplní toliko formální znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby,
neznamená to současně, že existuje i materiální podmínka trestnosti spočívající
v podstatně zvýšeném stupni nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozhodnutí
pod č. 34/1982 Sb. rozh. tr.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou pachatel naplnil, však
může mít v různých případech různou závažnost a odlišný vliv na konkrétní
stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům.
Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován
materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován
komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou
podstatu trestného činu. Proto např. skutečnost, že se na způsobení následků
trestné činnosti podílejí i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snížit
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jestliže zaviněné jednání obviněného
bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku určitých následků trestného činu
(srov. rozhodnutí pod č. 13/1980 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci to znamená, že pokud obviněný V. N. spáchal jednání, kterým v
součinnosti s dalšími obviněnými způsobil vznik škody na cizím majetku ve výši
1 236 284 000,- Kč., tj. škody přesahující 240-násobek dolní hranice škody
velkého rozsahu, jíž se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda
dosahující částky nejméně ve výši 5 000 000,- Kč, tato okolnost pro svou
závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu podvodu pro
společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Přitom soudy nižších stupňů
neučinily žádná zjištění, podle nichž by posuzovaný skutek neodpovídal ani
nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu se způsobenou
škodou velkého rozsahu ve smyslu § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Již stanovením
určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby totiž zákon
předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen (viz
rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.), jak je tomu i v posuzované věci.
Proto soudy nižších stupňů ani v tomto směru neučinily nesprávné právní
posouzení stíhaného skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, což
tvrdil obviněný ve svém dovolání.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci nepovažuje dovolací soud za
opodstatněné ani takové námitky obviněného V. N., jimiž brojil proti správnosti
hodnocení materiální stránky trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky trestného
činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst.
4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená
kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného
(nejde-li o mladistvého pachatele nebo o případy podle § 294 tr. zák., kde je
nutný stupeň vyšší než malý). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak
trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je
třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro
společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto
uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním
případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty,
nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím
případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996
Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované
věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném
stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného V. N., který je vyšší než
nepatrný. Nebylo totiž zjištěno nic, co by vyvolávalo pochybnosti o tom, jestli
tento čin odpovídá alespoň nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Naopak, jak již Nejvyšší soud
zdůraznil výše, zejména neobvykle vysoký rozsah škody (v částce 1 236 284 000,-
Kč), na jejímž způsobení se jmenovaný obviněný podílel, se vymyká běžným
následkům trestných činů podvodu a svědčí spíše o větší závažnosti spáchaného
činu, než aby odůvodňoval neexistenci materiálního znaku jeho trestnosti.
Obviněný V. N. uplatnil ve svém dovolání rovněž dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu a s poukazem na něj vytýká uložení nepřiměřeného
trestu a zároveň v tom spatřuje porušení ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a § 31 tr. zák.
Nejvyšší soud však neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o existenci
citovaného dovolacího důvodu. Ten totiž může být naplněn jen tehdy, pokud byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném
druhu či výměře uloženého trestu, zejména případné nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak je patrné ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu
zmíněného již výše, v napadeném rozsudku byl obviněnému V. N. uložen trest
odnětí svobody v trvání 5 let, tj. mírnější trest, než jaký mu ukládal soud
prvního stupně, neboť ten mu vyměřil trest odnětí svobody v trvání 6 let. Trest
odnětí svobody je tak v případě tohoto obviněného uložen na samé dolní hranici
zákonné trestní sazby, která zde činí 5 až 12 let odnětí svobody. Podle názoru
dovolacího soudu se do výměry trestu uloženého obviněnému musel promítnout
zejména velký rozsah způsobené škody, která je mimo jiné zákonným znakem
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. Jak
vyplývá ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, jednáním obviněného
V. N. a dalších obviněných byla způsobena škoda ve výši 1 236 284 000,- Kč, což
znamená, že dolní hranice škody velkého rozsahu byla v této věci překročena
více než 240-krát.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného V. N., v níž odvolacímu
soudu s poukazem na údajně neodpovídající délku trestního řízení vytýká
nepřiměřenost trestu, který mu byl vyměřen. Jestliže totiž odvolací soud i přes
zmíněný neobvykle velký rozsah způsobené škody uložil obviněnému trest odnětí
svobody na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, byla v jeho výměře
nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání, kterou odvolací soud v
podstatě ani nemohl zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinil. Navíc
délka trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou
žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu (srov. § 31 tr. zák.),
takže – nebylo-li již trestní stíhání promlčeno – se nemohou uplatnit ani jako
kritérium pro úvahy o existenci jakýchkoli dovolacích důvodů podle § 265b odst.
1 tr. řádu, jak se nesprávně domnívá obviněný.
Obviněný V. N. dále soudům nižších stupňů vytýká, že mezi skutkovými zjištěními
a právními závěry učiněnými těmito soudy existuje extrémní nesoulad, přičemž
argumentuje judikaturou Ústavního soudu (konkrétně nálezem Ústavního soudu ze
dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05), z jejíchž závěrů dovozuje důvodnost
svého dovolání. Nejvyšší soud v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat závěry
Ústavního soudu, které ovšem nemohou obviněnému zaručovat úspěšnost jeho
dovolání a přezkum napadeného rozhodnutí i mimo zákonem vymezené dovolací
důvody. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího
soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr.
nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení
velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl
potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze
dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s
dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu,
takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc
tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací
praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí
obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §
265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Za zcela nedůvodnou pak považuje Nejvyšší soud rovněž námitku obviněného V. N.,
pokud nesouhlasí s uložením trestu zákazu činnosti, přičemž ho pokládá za
porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Trest zákazu činnosti patří
mezi druhy trestů vyjmenované v ustanovení § 27 tr. zák., které lze uložit za
spáchané trestné činy. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. může soud
uložit trest zákazu určité činnosti, jestliže se pachatel dopustil trestného
činu v souvislosti s touto činností. Uložení trestu zákazu činnosti záleží v
tom, že se pachateli zakáže výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce,
anebo takové činnosti, ke které je potřeba zvláštního povolení, nebo jejíž
výkon upravuje zvláštní právní předpis. Ve smyslu § 28 odst. 1 tr. zák. lze
zmíněný trest uložit vedle jiného druhu trestu uvedeného v § 27 tr. zák.
Jak je patrné ze zjištění soudů nižších stupňů, obviněný V. N. se dopustil
posuzované trestné činnosti jako jednatel obchodní společnosti U., s. r. o.
Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že mu byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští. Nemůže proto obstát ani jeho tvrzení, podle něhož bylo
postupem soudů obou stupňů údajně porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Podle citovaného ustanovení má každý právo vlastnit majetek.
Uložený trest zákazu činnosti ovšem nijak nezasahuje do tohoto práva, protože
vůbec nesouvisí s majetkem obviněného do té míry, aby se mohlo jednat o omezení
či zbavení již existujících majetkových hodnot ve vlastnictví obviněného. Proto
odvolací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti v souladu se zákonem a
nikoli v rozporu s Listinou základních práv a svobod, takže uvedená námitka
obviněného je neopodstatněná.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., podal své dovolání z důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru
obviněného ode dne 3. 6. 2005, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs, jehož
účinky nastaly téhož dne vyvěšením rozhodnutí na úřední desce soudu, zanikly ve
smyslu § 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, všechny jeho plné moci, včetně plné moci, kterou
udělil svému obhájci pro zastupování v této trestní věci. Obviněný se tudíž
domnívá, že od zmíněného dne nebyl právně zastoupen, což mu údajně znemožnilo
účastnit se výslechu svědka N. P. T.
S tímto názorem obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., se dovolací soud
neztotožňuje. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, každé (resp. jakékoli) porušení
práva na obhajobu ještě současně neznamená naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Není tomu tak např. ani tehdy, pokud ustanovený obhájce obviněného nevykonává
svou obhajobu způsobem uvedeným v zákoně. Způsob a aktivitu obhajoby totiž není
soud oprávněn nijak hodnotit a nemůže do nich zasahovat, protože jde výlučně o
vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a jeho klientem jako
obviněným na straně druhé. To platí i v případě, byl-li obhájce obviněnému
ustanoven soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp.
zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované pod č.
T 806. v sešitu 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2005).
Jak přitom vyplývá z č. l. 5631 trestního spisu, obviněný doc. Ing. RNDr. J.
M., DrSc., dne 13. 11. 2006 vypověděl svému obhájci JUDr. V. Z. plnou moc k
zastupování v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T
9/2000, přičemž přípisem ze dne 27. 11. 2006 sdělil Vrchnímu soudu v Praze
důvody jejího odvolání. Dále je zřejmé z trestního spisu (viz jeho č. l. 5633),
že odvolací soud ustanovil dne 13. 12. 2006 obviněnému původního obhájce (tj.
JUDr. V. Z,.), neboť se v posuzované věci jednalo o případ nutné obhajoby. Ze
shora uvedeného lze podle dovolacího soudu dospět k závěru, že obviněný byl do
dne 13. 11. 2006 zastoupen obhájcem. Navíc o okolnosti, že došlo k údajnému
zániku plné moci obhájce JUDr. V. Z. již dne 3. 6. 2005, kdy byl na majetek
obviněného prohlášen konkurs, se tento obhájce dozvěděl až dne 28. 12. 2005,
což jednoznačně vyplývá z protokolu o hlavním líčení, který je zařazen na č. l.
5381 trestního spisu. Podle Nejvyššího soudu je tudíž vyloučeno, aby důvodem
neúčasti obhájce obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., u výslechu svědka N.
P. T. konaného již dne 8. 12. 2005 (viz č. l. 5532 trestního spisu) byl zánik
plné moci.
Jestliže obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., ve svém dovolání poukazuje na
skutečnost, že obhájce obviněného se tohoto výslechu nemohl zúčastnit právě z
důvodu zániku plné moci, čímž byl podle obviněného vyloučen z možnosti klást
jmenovanému svědkovi otázky, považuje dovolací soud takové tvrzení za
nezpůsobilé zpochybnit dodržení práva obviněného na obhajobu, resp. na jeho
řádné zastoupení obhájcem. V posuzované věci se tak jednalo toliko o způsob
výkonu obhajoby, do něhož není dovolací soud ani kdokoli jiný oprávněn
zasahovat, jak již shora Nejvyšší soud poznamenal. V této souvislosti se navíc
Nejvyšší soud neztotožnil ani s výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. h)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
tak jak ho učinil obviněný ve svém dovolání, pokud jde o důsledky prohlášení
konkursu na existenci plných mocí úpadce. Jak je totiž zřejmé z ustanovení § 1
odst. 1 citovaného zákona, tato zákonná úprava se vztahovala (do 31. 12. 2007)
na uspořádání majetkových poměrů dlužníka (tedy právnické osoby nebo fyzické
osoby podnikatele), který je v úpadku. Jejím prvotním a hlavním smyslem byla
ochrana práv věřitelů úpadce. Ostatně proto podle § 14 odst. 1 písm. h)
citovaného zákona prohlášením konkursu na majetek úpadce zanikly mimo jiné
úpadcovy plné moci jen za předpokladu, jestliže se týkají majetku patřícího do
konkursní podstaty. Plná moc udělená obhájci pro účely zastupování obviněného v
trestním řízení se ovšem nemohla v žádném případě týkat majetku patřícího do
konkursní podstaty, protože předmětem trestního řízení, které bylo vedeno proti
obviněnému doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., není žádný z tzv. úpadkových deliktů
uvedených ve zvláštní části trestního zákona ani jiný trestný čin jakkoli
související s takovým majetkem obviněného, který by patřil do konkursní
podstaty. Podle názoru dovolacího soudu tedy nemohlo prohlášení konkursu na
majetek obviněného ovlivnit existenci plné moci, kterou tento obviněný vystavil
– nikoli jako podnikající fyzická osoba – ke svému zastupování v trestním
řízení vedeném pro jiný majetkový trestný čin. Zmíněnou námitku obviněného tak
považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., dále zpochybnil naplnění objektivní
stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán
vinným, byť zde nesprávně odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. řádu, který se ovšem nijak netýká správnosti právního posouzení
skutku. Podle názoru obviněného P. b., a. s., nemohla jednat v omylu s ohledem
na porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 709 odst. 1 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená námitka by mohla
odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud ji shledal
neopodstatněnou. Dovolací soud především nehodlá jakkoli zpochybňovat závěry, k
nimž dospěl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 9
Cmo 430/2000 (byť obviněný nesprávně uvádí sp. zn. 9 Cmo 730/2000), na který v
souvislosti se zmíněnou námitkou poukázal obviněný ve svém dovolání. Naproti
tomu však nebylo možné akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož provedením
padělaného příkazu bylo vyloučeno, aby byla P. b., a. s., uvedena v omyl.
Případné (objektivní) porušení povinnosti v rámci obchodněprávních (či
občanskoprávních) vztahů ze strany osoby, jejíž omyl pachatel vyvolá nebo
jejíhož omylu využívá, ještě bez dalšího nevylučuje spáchání trestného činu
podvodu.
V tomto směru je z hlediska vzniku trestní odpovědnosti pachatele totiž
podstatné, zda osoba jednající v omylu měla představu o určité důležité
okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Jak je patrné ze
skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný doc. Ing. RNDr.
J. M., DrSc., společně s ostatními obviněnými v této věci jednal velmi
promyšleně, když jejich jednání vedlo k vyvolání omylu P. b., a. s., jejíž
zaměstnanci nevěděli o skutečné podstatě a důsledcích uzavřených smluv, protože
kdyby jim byly známé všechny podstatné okolnosti, rozhodně by jmenovaná banka
jako depozitář (§ 30 a násl. tehdy platného zákona č. 248/1992 Sb., o
investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších
předpisů) neumožnila odčerpání značných peněžních částek z majetku podílových
fondů obhospodařovaného obchodní společností C. S. F., a. s., investiční
společnost, jejímž depozitářem banka byla. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo
proto v posuzované věci vyloučeno, aby příslušní zaměstnanci P. b., a. s.,
odhalili protiprávnost jednání obviněných, když se domnívali, že předmětné
podpisy na příkazech k převodu zcela odpovídají podpisovým vzorům. Navíc
obviněný zde argumentuje porušením povinnosti jmenované banky podle § 709 odst.
1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
ačkoli citované ustanovení neobsahuje žádné povinnosti, ale jen stanoví obsah
smlouvy o běžném účtu. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že i tato námitka
obviněného je nedůvodná.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku obviněného doc. Ing. RNDr. J.
M., DrSc., jejímž prostřednictvím s poukazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká soudům nižších stupňů, že při ukládání trestu
nevyužily ustanovení § 40 tr. zák. V dovolacím řízení lze totiž ve vztahu k
výroku o trestu uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané
souvislosti může znamenat pochybení např. při ukládání souhrnného trestu podle
§ 35 odst. 2 tr. zák. apod. (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V
projednávané trestní věci však nešlo o žádnou z takových situací. Přitom
uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody je závislé toliko na úvaze
soudu, pokud jsou současně splněny zákonné podmínky podle § 40 tr. zák., ale
nesouvisí s otázkou správnosti právního posouzení skutku nebo jiného
hmotněprávního posouzení. Navíc zásadní pochybení při ukládání trestu
spočívající v jeho nezákonné výměře nebo v nepřípustném druhu trestu mohou
odůvodnit jen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a nikoli
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se mylně domnívá
obviněný. Nejvyšší soud proto shledal zmíněnou námitku obviněného jako
neopodstatněnou.
Další uplatněný dovolací důvod opírá obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, podle něhož může být tento
dovolací důvod naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací
důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit
porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě
odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání
napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., však
bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr.
řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud
podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu rozhodl o vině a trestu jmenovaného
obviněného a ostatních obviněných. Procesní podmínky stanovené pro takové
rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení
obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění
zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., ve svém
dovolání výslovně zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. Podle názoru obviněného v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody
obsažené ve zmíněných ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. K
těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal
opodstatněným tvrzení obviněného o jejich existenci.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obvinění R. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., podali svá dovolání proti
rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. c), g), h) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně
opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody
podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky
z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl všechna dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a
obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či
ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněných V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., aby
předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí
napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předsedkyně senátu soudu prvního
stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke
způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu
neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný doc.
Ing. RNDr. J. M., DrSc., uvedl ve svém podnětu v podstatě jen zdravotní důvody
k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, které nijak nesouvisejí s podaným
dovoláním ani s uplatněnými dovolacími důvody. Zdravotní stav odsouzeného, má-
li být důvodem odkladu výkonu trestu odnětí svobody, je pak nutno řešit jiným
postupem stanoveným v § 322 tr. řádu. Obviněný V. N. pak svůj návrh v tomto
směru vůbec neodůvodnil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y