USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 11 To 176/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 73/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 3 T 73/2019, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 225 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Poškozenou obchodní společnost Insolvenční správci, v. o. s., IČ: 22800085, soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 11 To 176/2022, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění okresního soudu obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v postavení statutárního orgánu jako předseda představenstva obchodní společnosti N. I., IČ: XY, poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 2. 2016, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-A-26, rozhodl o úpadku uvedené obchodní společnosti, nereagoval na doručené výzvy insolvenčního správce Insolvenční správci, v. o. s., ze dnů 27. 2. 2016, 31. 3. 2016, 20. 5. 2016, 14. 10. 2016, 1. 12. 2016, 8. 12. 2016, 21. 1. 2017 a 2. 2. 2017, které jsou blíže specifikovány v tzv. skutkové větě a jež obsahovaly mimo jiné i poučení o trestněprávních následcích jejich neuposlechnutí, a to ani po opakovaném upozornění Krajským soudem v Hradci Králové dne 11. 1. 2017. Tentýž soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-B-74, uložil dlužníkovi N. I., do 7 dní od doručení tohoto usnesení protokolárně předat insolvenčnímu správci účetní a jiné doklady s položkovým členěním identifikujícím jednotlivé předávané listiny, což obviněný v požadovaném rozsahu rovněž neučinil, pouze dne 7. 6. 2016 prostřednictvím elektronické pošty zaslal rozvahu v plném rozsahu, seznam závazků a majetku, rozvahu k 31. 12. 2015, přílohu k účetní závěrce za rok 2015, předvahu a sjetinu inventur, hlavní knihu a daňové přiznání, to vše jen za rok 2015, aniž by současně doložil požadovanou smluvní či jinou dokumentaci, na jejímž základě by bylo možné přezkoumat zápisy o závazcích a pohledávkách dlužníka. Obviněný dále nepředal ani kompletní účetní a daňové doklady dlužníka, personální a mzdovou agendu a úplné seznamy majetku dlužníka a nesdělil místo, kde se nachází. Doklady předložené obviněným představovaly nepodložené, prosté a neucelené seznamy, z nichž insolvenční správce nemohl dovodit skutečný hospodářský stav dlužníka, umístění majetku dlužníka ani skutečnosti významné pro uplatnění práv případných věřitelů, čímž tedy mohlo dojít ke zkrácení práv případných věřitelů z důvodu nedohledání majetku dlužníka, k nemožnosti prověřování úkonů dlužníka před zahájením insolvenčního řízení a k nemožnosti vymáhání případných pohledávek a ověření jejich existence. Takto obviněný v rozporu s § 210 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „IZ“), neposkytl insolvenčnímu správci všestrannou součinnost ke zjištění majetku dlužníka, a tedy k řádnému řešení úpadku N. I. tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem dlužníka a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení jeho věřitelů, což učinil přesto, že si byl vědom nezbytnosti poskytnutí součinnosti k plnění úkolů insolvenčního správce a též skutečnosti, že ke dni 26. 2. 2017 končí lhůta podle § 239 odst. 3 IZ pro odporovatelnost právních úkonů dlužníka.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které formálně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, dále též důvody pod písm. h) a e) téhož ustanovení, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné.
5. Obviněný nejprve citoval pasáž z odůvodnění usnesení odvolacího
soudu, v níž tento soud shledal právní posouzení skutku odpovídající provedenému dokazování, s čímž však obviněný nesouhlasil. Podle jeho názoru naopak zjištěný skutkový stav neodpovídá naplnění objektivní ani subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Zdůraznil, že svým jednáním nemařil výkon funkce insolvenčního správce a nemohl ani ohrozit účel insolvenčního řízení. Podrobněji dále uvedl, že znak skutkové podstaty podle § 225 tr. zákoníku spočívající v „maření“ výkonu funkce insolvenčního správce vyžaduje aktivní chování, kdežto jemu je za vinu kladena nečinnost, která by teoreticky odpovídala znaku „hrubého ztěžování“.
Přesto však prokázané skutečnosti vypovídají o součinnosti obviněného s insolvenčním správcem. Není totiž pochyb, že ve dnech 21. 1. 2017 a 7. 2. 2017 byl připraven předat požadované účetní dokumentace, k čemuž nedošlo z důvodu stojícího na straně insolvenčního správce. Ten vyžadoval po obviněném vytvoření položkového seznamu předávaných dokumentů, což obviněný považuje za nedůvodný požadavek, přesto však byl ochoten na místě insolvenčnímu správci vyhovět, ale ten předávání sám po asi 60 minutách ukončil.
Trestní odpovědnost za přečin podle § 225 tr. zákoníku podle názoru obviněného nedopadá na vadnou formu předávacích protokolů, nýbrž na jednání znemožňující či bránící insolvenčnímu správci zjistit pravdivý obraz o hospodářské situaci dlužníka. Tímto způsobem ale obviněný nejednal, neboť potřebné dokumenty pro předání insolvenčnímu správci připravil. Insolvenční správce tedy měl možnost zjistit hospodářský stav dlužníka, třebaže na druhé schůzce obviněný nebyl osobně přítomen a účetní dokumentaci měla za něj předat jiná osoba.
6. Dále obviněný soudům obou stupňů vytkl, že se opomenuly zabývat znaleckým posudkem č. 636/21, který v trestním řízení předložil k důkazu a z něhož vyplývá, že informace o hospodaření dlužníka předané obviněným insolvenčnímu správci prostřednictvím elektronické pošty (e-mail ze dne 7. 6. 2016) podávají pravdivý, úplný a skutečný obraz o hospodaření dlužníka. Také se ohradil proti obecnému vyjádření znaku „ohrožení účelu insolvenčního řízení“, který by správně měl být v popisu skutku charakterizován konkrétními okolnostmi, aby bylo patrno, v jakém konkrétním směru bylo ohroženo naplnění účelu insolvenčního řízení. Dovolatel rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 313/2015, v němž je vysloven právní názor, podle něhož, pokud není v insolvenčním řízení zjištěna existence nějakého dlužníkova majetku použitelného k uspokojení jeho věřitelů, nemůže dojít k ohrožení účelu insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 225 tr. zákoníku. O stejný případ jde v jeho trestní věci, neboť kromě soudně zažalovaných pohledávek, jež insolvenční správce považuje za nedobytné, nebyl žádný další majetek zjištěn.
7. Své trestní stíhání obviněný považoval za nezákonné, správně mělo být zastaveno, což obviněný opřel o přímou aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech. Skutek, za který byl v tomto trestním řízení odsouzen, je totiž totožný se skutkem, za který mu byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2017 uložena pořádková pokuta za porušení povinnosti připravit předávací protokol, resp. předat doklady insolvenčnímu správci ve lhůtě do 21. 1. 2017. Současně stručně a bez jakéhokoli odkazu na konkrétní ustanovení příslušného zákona obviněný namítl, že v konkursním řízení rozhodoval nezákonný soudce.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil usnesení odvolacího soudu a obviněného zprostil obžaloby, případně navrhl zrušit rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc vrátit odvolacímu soudu (správně soudu prvního stupně, pokud navrhoval zrušit i rozsudek okresního soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve stručně shrnula rozhodnutí soudů obou stupňů a také dovolací námitky obviněného. Podotkla, že až na jedinou výjimku obviněný předloženou dovolací argumentací pouze opakuje svou dosavadní obhajobu, s níž se již řádně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle státní zástupkyně nebyl naplněn. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou uvedeny výhradně v ustanoveních § 11 odst. 1, 2, 5 a § 11a tr. ř., totiž v posuzované věci nenastaly. S dovolatelovou námitkou porušení zásady ne bis in idem, se již pečlivě vypořádal odvolací soud v bodě 10. svého rozhodnutí, k čemuž státní zástupkyně stručně připomněla, že uložení pořádkové pokuty dlužníkovi v insolvenčním řízení není sankcí trestněprávní povahy a nezakládá překážku ne bis in idem.
10. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně neshledala jakoukoli vadu provedeného dokazování. Odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména bod 9. rozsudku okresního soudu a body 6. až 11. usnesení krajského soudu), z nichž vyplývá, na podkladě jakých důkazů soudy dospěly ke skutkovým zjištěním uvedeným v tzv. skutkové větě výroku o vině. Kromě první varianty tohoto dovolacího důvodu týkajícího se zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků posuzovaného přečinu, s obsahem provedených důkazů, nebyla opodstatněná ani výhrada opomenutého důkazu ve smyslu třetí varianty téhož důvodu dovolání, neboť znaleckým posudkem č. 636/21 se zabýval okresní soud v bodě 9. rozsudku a odvolací soud výtku opomenutí tohoto důkazu posoudil v bodě 6. usnesení zcela správně. Podobně v dovolání obviněný opakoval výhradu nesprávně obsazeného soudu v insolvenčním řízení, s níž se již vypořádal krajský soud v bodě 10. svého rozhodnutí tak, že zákonnost insolvenčního řízení má být řešena výhradně v insolvenčním řízení, což se také v tomto případě stalo. Ostatní námitky obviněného k tomuto dovolacímu důvodu jsou podle státní zástupkyně skutkové povahy a navíc byly vypořádány již v rozhodnutích soudů obou stupňů.
11. Dále se státní zástupkyně zabývala námitkami k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 313/2015, obviněný tvrdil, že nemohl spáchat trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení, protože dlužník N. I. neměl žádný majetek, tudíž obviněný svým jednáním nemohl ohrozit účel insolvenčního řízení. Šlo o jediný argument, který obviněný neuplatnil v předchozích stadiích trestního řízení. Státní zástupkyně však nesouhlasila s tvrzením obviněného o neexistenci jakéhokoli majetku dlužníka. Sám obviněný od počátku insolvenčního řízení tvrdil, že obchodní společnost N. I. má majetek v pohledávkách a mrazicích boxech, a pohledávka vůči obviněnému ve výši hodnoty mrazicích boxů je zařazena do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V důsledku obstrukčního jednání obviněného, který nedodával ani na výzvy insolvenčního správce relevantní dokumenty, se nepodařilo mrazicí boxy dohledat a současně vypršela lhůta k podání případných odpůrčích žalob. Obviněným citované rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy na tento případ nedopadá, neboť dlužník disponoval určitým majetkem. Zároveň státní zástupkyně pochybovala o udržitelnosti právního názoru vysloveného v citovaném rozhodnutí za situace, v níž by nebyl zjištěn majetek dlužníka použitelný k uspokojení jeho věřitelů pouze z důvodu nesoučinnosti obviněného s insolvenčním správcem.
12. Státní zástupkyně stručně připomněla znění skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jejíž ochrana směřuje primárně na zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení, které mimo jiné vyžaduje součinnost dlužníka s insolvenčním správcem. Jde o tzv. ohrožovací delikt, tudíž není nutné, aby důsledkem pachatelova jednání došlo k tomu, že nebude vůbec možné provést insolvenční řízení. Podle názoru státní zástupkyně soudy zjištěné skutkové okolnosti dávají jasný podklad k závěru o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku.
13. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
14. Obviněný M. H. ke dni rozhodnutí Nejvyšším soudem o jeho dovolání nevyužil svého práva reagovat na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, směřuje tedy proti pravomocnému rozhodnutí soudu. Jeho podání je proto možné jen v těch případech, v nichž je některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, resp. 2 tr. ř. zatíženo vadou, již lze podřadit některému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
17. Obecně lze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvést, že je určen k nápravě vady spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, přičemž výčet obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je uveden v § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř., resp. v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod tedy dopadá na situace, v nichž nastal některý z důvodů vyjmenovaných v citovaném ustanovení, pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle § 11 odst. 1, 2 a 5 nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
18. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo proti nedostatečnému rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
20. Některé z námitek předložených obviněným v jeho dovolání sice zčásti odpovídaly uvedenému výkladu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř., avšak nebyly opodstatněné.
b) K námitkám obviněného
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v nepřípustnosti trestního stíhání vedeného proti obviněnému, dán nebyl. Aby dovolatel svými námitkami tento dovolací důvod naplnil, musí důvodně založit tvrzení o nepřípustnosti svého trestního stíhání na jednom z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., jak bylo vysvětleno v bodě 17. tohoto usnesení. Obviněný však dovodil nepřípustnost svého trestního stíhání na podkladě jím tvrzeného porušení zásady ne bis in idem, k němuž došlo tím, že byl za totéž jednání dříve potrestán insolvenčním soudem, který mu usnesením ze dne 10.
2. 2017, č. j. KSHK 41 INS 25787/2015-B-77, uložil pořádkovou pokutu za porušení povinnosti připravit předávací protokol a předat doklady insolvenčnímu správci do 21. 1. 2017. Nejvyšší soud však obviněnému nepřisvědčil a zcela se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, který se shodnou námitkou zabýval pod bodem 10. napadeného usnesení. Rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž byla dovolateli vystupujícímu v postavení předsedy představenstva dlužníka N. I. uložena pokuta, je založeno v trestním spise na č. l.
185 a násl. Je z něj patrné, že obviněný byl dne 11. 1. 2017 osobně účasten jednání u insolvenčního soudu, který ho opakovaně upozornil na nezbytnost spolupráce z jeho strany při zjišťování majetkové podstaty dlužníka a všestranné součinnosti včetně pokynů insolvenčního správce ve smyslu § 210 IZ, jakož i na možný trestní postih podle § 225 až 227 tr. zákoníku. Obviněný na jednání u soudu přislíbil do 21. 1. 2017 připravit a předat insolvenčnímu správci předávací protokol k dokladům zdůvodňujícím pohledávky dlužníka.
Protože obviněný jako zástupce dlužníka slíbenou součinnost neposkytl, insolvenční soud mu uložil výše citovaným usnesením ze dne 10. 2. 2017 podle § 53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč.
22. K charakteru pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe již vyjádřil v tom smyslu, že není sankcí trestněprávní povahy a nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem, která by vylučovala trestní postih za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku spočívající v tomtéž odmítnutí součinnosti s insolvenčním správcem (srov. rozhodnutí č. 24/2020 Sb. rozh. tr.). Také v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva převažuje přístup, podle něhož se na pořádkové delikty hledí jako na disciplinární delikty, opatření uložená soudy za účelem zajištění řádného průběhu řízení se podobají spíše výkonu disciplinárních pravomocí než uložení trestu za spáchání trestného činu.
Tomu odpovídá také druh a závažnost sankce uložené insolvenčním soudem, jež na jednání obviněného neměla jakýkoli vliv a objektivně pokutu ve výši 10 000 Kč nelze vůbec srovnávat s důsledky, které má pro pachatele přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení již samotné trestní stíhání a následně také případné odsouzení. Kromě toho však nelze odhlédnout ani od mnohem širšího rozsahu nesoučinnosti, jak je vymezen v tzv. skutkové větě výroku o vině, ve srovnání s konkrétním jednáním, v němž soud spatřoval nesoučinnost obviněného v okamžik rozhodování o pořádkové pokutě.
Zatímco insolvenční soud vytýkal obviněnému výslovně „pouze“ nepředání, resp. nepřipravení, předávacího protokolu k dokladům zdůvodňujícím pohledávky dlužníka, skutek, za který byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně v odsuzujícím rozsudku spočívá v neposkytování součinnosti obviněného v mnohem širším rozsahu, který vyplývá z povinností statutárního orgánu dlužníka v insolvenčním řízení (srov. § 210 IS). Trestní odpovědnost obviněného za přečin podle § 225 tr. zákoníku byla vyvozena na podkladě zjištění, že nedoložil kompletní účetní a daňové doklady, personální a mzdovou agendu, úplné seznamy majetku dlužníka a umístění jeho majetku, protokolárně nepředal insolvenčnímu správci účetní a jiné doklady s položkovým členěním identifikujícím jednotlivé předávané listiny, a dále k těm dokladům, které dodal, nepřiložil smluvní či jinou dokumentaci, na jejímž základě by bylo možné přezkoumat zápisy o závazcích a pohledávkách dlužníka.
Je tedy evidentní, že pořádková pokuta představující disciplinární postih pokrývala jen malý rozsah nesoučinnosti obviněného s insolvenčním správcem, než jaký se stal předmětem trestního stíhání a za nějž mu byla uložena sankce v trestním řízení. Rozhodně tedy v insolvenčním a trestním řízení nešlo o tentýž skutek. Protože v této trestní věci nevyvstala překážka věci rozhodnuté, jak se domníval obviněný, nebyl dán důvod pro zastavení trestního stíhání, resp. nemohl být ani naplněn deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř.
23. Odvolací soud v bodě 10. odůvodnění usnesení rovněž stručně odmítl výtku obviněného proti nezákonnosti insolvenčního řízení z důvodu rozhodování nezákonným soudcem. Odkázal přitom na řešení stejné otázky z podnětu obviněného v samotném insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 25787/2015, který neshledal žádné vady ani v přidělení věci příslušnému soudci, resp. předsedovi senátu, ani v procesním postupu rozhodujícího soudce v dalším stadiu insolvenčního řízení.
Jak je patrno z dokumentů zveřejněných v insolvenčním rejstříku týkajících se věci insolvenčního dlužníka N. I. námitkou nezákonného soudce se opravdu již v insolvenčním řízení soudy zabývaly opakovaně a stále se stejným závěrem, že jde o účelovou námitku, neboť soudce JUDr. Pavel Voseček je zákonným soudcem rozhodujícím v dotčeném insolvenčním řízení. Odkázat lze tedy na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2019, č. j. 1 VSPH 935/2017-B-154, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 4 VSPH 115/2018-B-189, v němž jsou velmi podrobně zkoumány otázky přidělení této věci, dále usnesení ze dne 24.
9. 2018, č. j. 3 VSPH 964/2018-B-218, ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 VSPH 1529/2019-B-254, ale rovněž na dvě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z téhož dne 17. 1. 2022, č. j. 40 ICm 2106/2019-82, a č. j. 40 ICm 3012/2019-68, jimiž byly zamítnuty žaloby pro zmatečnost a v nichž bylo opět v rámci insolvenčního řízení potvrzeno, že věc neprojednával nezákonný soudce. Je tedy zřejmé, že obviněný i v dovolacím řízení setrval na svých opakovaných výhradách proti konání insolvenčního řízení ve věci dlužníka N.
I., ačkoli v tomto samotném řízení se z jeho podnětů stejnou výhradou opakovaně zabývaly soudy prvního i druhého stupně. Jejich právní závěr byl vždy shodný, a to, že insolvenční řízení bylo vedeno zákonným soudcem po přidělení věci za dodržení všech v rozhodné době platných pravidel pro přidělování u Krajského soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud jako soud dovolací v posuzované trestní věci pak nemá nejmenších pochybností, že tato výhrada obviněného, navíc formulovaná jen obecně bez bližší argumentace zpochybňující osobu rozhodujícího soudce v insolvenčním řízení, byla již vypořádána bezezbytku a za dodržení zákonné úpravy.
Nejvyšší soud k tomu ještě obecně dodává, že i kdyby dosud v otázce namítaného nezákonného, resp. podjatého soudce v insolvenčním řízení nebylo rozhodnuto, trestní soudy zásadně nemohou posuzovat nesprávné obsazení soudu, podjatost či další důvody, které se týkají vedení jiného než posuzovaného trestního řízení, například insolvenčního řízení. V rozhodnutí č. 40/2019 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud dokonce rozhodl tak, že námitku podjatosti soudce uplatněnou v dovolání z kteréhokoliv dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. nelze shledat důvodnou, jestliže směřuje proti soudci, který rozhodoval v jiném trestním řízení, než z něhož vzešlo rozhodnutí napadené dovoláním. Snad jen hypoteticky si lze představit situaci, v níž by soud mohl jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.
v trestním řízení posuzovat případnou trestnou činnost, která by byla spáchána soudcem při zahájení, v průběhu nebo v souvislosti s insolvenčním řízením. Obviněný je však v posuzované věci postižen za nesoučinnost se správci konkursní podstaty, přičemž o jeho námitkách vůči samotnému zahájení insolvenčního řízení, stejně jako o obsazení insolvenčního soudu a předsedovi senátu bylo již pravomocně rozhodnuto. Ve svém dovolání obviněný nevznesl žádnou výhradu, která by mohla vzbudit podezření o spáchání trestného činu v rámci zahájení a vedení insolvenčního řízení. Opět lze tedy odmítnout jako nedůvodnou výhradu obviněného, s níž se vypořádal již odvolací soud a o jeho správné úvaze nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
24. Dále obviněný M. H. v dovolání nesouhlasil se závěry soudů o naplnění znaku objektivní stránky přečinu maření výkonu funkce insolvenčního správce podle § 225 tr. zákoníku. Podle jeho názoru „maření“ musí spočívat v aktivním chování, avšak soudy v trestním řízení mu vytýkají nesoučinnost, tj. nečinnost, což mohlo podle něj znamenat nanejvýše „hrubé ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce. Celkově se však obviněný domníval, že bylo v trestním řízení naopak prokázáno jeho vstřícné jednání vůči insolvenčnímu správci, jemuž na výzvy poskytoval dostatečnou součinnost. Ani tyto výhrady Nejvyšší soud neposoudil jako důvodné.
25. Přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Citované ustanovení dopadá na případy porušení povinnosti různých subjektů v insolvenčním řízení a chráněn jím je zájem na zajištění náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníků nacházejících se ve stavu úpadku k subjektům dotčeným jejich úpadkem. Přečiny podle § 225 tr. zákoníku je totiž bráněno v uspořádání těchto vztahů nebo je jejich uspořádání ohrožováno, případně ztěžováno, čímž jsou současně ohrožována majetková práva věřitelů takových dlužníků. K trestní odpovědnosti podle § 225 tr. zákoníku postačí samotné nesplnění určité důležité povinnosti v insolvenčním řízení vůči insolvenčnímu správci, neposkytnutí tomuto náležité součinnosti (tedy omisivní jednání) nebo nátlak na něj, případně doprovázený fyzickým útokem na jeho osobu, na osobu jemu blízkou nebo na jeho majetek (komisivní jednání), aniž by muselo dojít k důsledkům z toho hrozícím, tedy ke zmaření výkonu funkce insolvenčního správce a účelu insolvenčního řízení, zvláště pak ke zmaření náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníka k jeho věřitelům (srov. rozhodnutí č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Skutková podstata tohoto přečinu má tedy povahu ohrožovacího deliktu, který je dokonán už ve chvíli, kdy pachatel vytvoří svým jednáním podmínky pro vznik uvedeného poruchového následku (srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolter Kluwer, a. s., 2015, str. 1429).
26. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že pro trestní odpovědnost podle § 225 tr. zákoníku není vyloučeno ani omisivní konání pachatele, pokud tím je ztížen výkon funkce insolvenčního správce. Právní teorie nazývá trestné činy, jež je možné spáchat opomenutím konání zvláštní povinnosti, jako tzv. nepravé omisivní trestné činy (srov. Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J. Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 115). Lze snad připustit, že pro dovolatele mohla být matoucí skutečnost, že povinnosti dlužníka stanovené v IZ mají povahu aktivního konání, avšak právě jejich neplnění, tj. nečinnost tam, kde měl dlužník povinnost něco vykonat, je typickým omisivním jednáním naplňujícím skutkovou podstatu podle § 225 tr. zákoníku, s čímž se lze v praxi setkat naprosto běžně.
27. Pokud obviněný na podporu svých námitek proti naplnění znaku ohrožení účelu insolvenčního řízení citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 313/2015, dovolací soud shledal, že úvahy vyslovené Nejvyšším soudem, na něž obviněný odkazoval, nelze vztáhnout na posuzovanou trestní věc. Skutkově jde o odlišné případy, neboť v dovolacím řízení pod sp. zn. 5 Tdo 313/2015 byla řešena věc, v níž se podle skutkových zjištění soudů v majetkové podstatě dlužníka nenacházel vůbec žádný majetek použitelný k uspokojení věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení.
Oproti tomu dlužník N. I., za něhož obviněný vystupoval, podle tvrzení obviněného, měl ve svém majetku mrazicí boxy několikamilionové hodnoty. Na tuto skutečnost upozorňoval sám obviněný při jednání u insolvenčního soudu dne 11. 1. 2017 (srov. protokol o jednání z 11. 1. 2017, který poškozený insolvenční správce učinil přílohou k podání založeném na č. l. 408 a násl. tr. spisu), totéž tvrdil i při svém výslechu u hlavního líčení (srov. č. l. 499 tr. spisu). Také návrh na povolení reorganizace N.
I., ze dne 5. 5. 2016 obviněný jako jeho zpracovatel opíral mimo jiné o movitý majetek představující mrazicí boxy v hodnotě převyšující 21 milionů Kč, dále o pohledávky ve výši téměř jedné miliardy Kč (návrh je dostupný na webových stránkách insolvenčního rejstříku k insolvenčnímu řízení dlužníka N. I.). Jak je podrobně uvedeno v rozhodnutích soudů obou stupňů, obviněný jako předseda představenstva dlužníka N. I. neposkytl insolvenčnímu správci dostatek informací, které by vedly k faktickému nalezení movitého majetku dlužníka.
Stejně se choval také ve vztahu k pohledávkám, insolvenční správce neměl dostatek účetních či smluvních podkladů, aby zvážil možnost odporovat jednání dlužníka, resp. aby připravil a podal případné odpůrčí žaloby. Svým přístupem k vlastním povinnostem zástupce dlužníka obviněný nepochybně mařil účel insolvenčního řízení, protože povinností insolvenčního správce je mj. zjistit a shromáždit majetek dlužníka a poté z něho uspokojit nároky věřitelů vůči insolvenčnímu dlužníkovi. Nejvyšší soud k tomu obecně podotýká, že předmětem úpravy insolvenčního zákona je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [§ 1 písm. a) IZ], a oddlužení dlužníka [§ 1 písm. b) IZ].
K dosažení účelu insolvenčního řízení slouží v zákoně uvedené způsoby řešení úpadku (konkurs, reorganizace, oddlužení), jež předpokládají náležité zjištění majetkové situace dlužníka, tj. stav jeho majetku i závazků (srov. zejména § 104 IZ). Získat informace o majetkové podstatě i o závazcích dlužníka lze v první řadě přímo od dlužníka, kterému insolvenční zákon v § 210 ukládá povinnost součinnosti s insolvenčním správcem (Dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů správce nebo předběžného správce.).
Na tuto obecnou povinnost navazují i další podrobněji vymezené povinnosti v ustanoveních § 211, § 212, § 214 IZ, tedy povinnost předložit seznam majetku dlužníka, umožnit insolvenčnímu správci přístup do bytu a jiných místností, kde je umístěn jeho majetek, a povinnost dostavit se na předvolání insolvenčního soudu k výslechu a učinit prohlášení o majetku. Pokud dlužník důsledně či zcela neplní zákonnou povinnost součinnosti s insolvenčním správcem, může být sankcionován insolvenčním soudem (§ 81 IZ, resp. § 53 o.
s. ř.). Pokud jednání dlužníka spočívající v odmítání poskytnout insolvenčnímu správci náležitou či alespoň částečnou součinnost dosáhne takové intenzity, že tím maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a v konečném důsledku ohrožuje účel insolvenčního řízení, může nastoupit i trestní odpovědnost podle § 225 tr. zákoníku, jako se stalo v případě obviněného M. H., který o tom byl také včas poučen. Přesto však obviněný nedbal pokynů insolvenčního soudu ani insolvenčního správce, kteří po něm požadovali předání účetních dokladů dlužníka v protokolární formě.
Takový požadavek je třeba hodnotit jako naprosto opodstatněný, zejména pokud jde o takové velké množství listin, o které šlo v posuzovaném případě (sám obviněný v dovolání zmiňuje 27 šanonů). Statutární orgán dlužníka, tj. obviněný, měl mít přehled o účetních dokumentech dlužníka, proto i z praktického hlediska právě pro něj bylo nejsnazší utřídit je a zaprotokolovat tak, aby bylo zřejmé, na kterém listu určitého šanonu se nachází ta která listina. Je logické, že insolvenční správce potřebuje mít přehled, co konkrétně je mu předáváno, k jakým dokladům přesně se váže jeho potvrzení o převzetí účetní dokumentace.
Zpřístupnění šanonů s neznámým obsahem insolvenčnímu správci tedy představovalo naprosto nedostatečné plnění povinnosti součinnosti s insolvenčním správcem, jak již srozumitelně vysvětlily soudy obou stupňů (srov. bod 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 7. až 9. usnesení odvolacího soudu). Současně k řádnému splnění povinnosti předat účetnictví dlužníka insolvenčnímu správci nepostačovalo ani zaslání podkladů za rok 2015 v elektronické podobě, protože k náležitému objasnění majetkových vztahů dlužníka bylo zapotřebí mít k dispozici doklady i za další období předcházející zahájení insolvenčního řízení.
28. Jestliže obviněný soudu prvního stupně v dovolání vytýkal, že ve výrokové části rozsudku nekonkretizoval znak „ohrožení účelu insolvenčního řízení“, činil tak zcela nedůvodně. Přestože v závěrečné části tzv. skutkové věty soud prvního stupně shrnul podstatu ohrožení účelu insolvenčního řízení s využitím jeho zákonné definice podle § 1 písm. a) IZ, ze všech popisovaných skutkových okolností jednoznačně vyplývá, v čem přesně ohrožení tohoto účelu spočívalo. Následkem jednání obviněného popsaného ve výroku o vině bylo, že insolvenční správce nemohl přezkoumat účetní zápisy zejména o pohledávkách a závazcích dlužníka, nemohl dovodit skutečný hospodářský stav dlužníka, a to jak okolnosti významné pro ekonomickou situaci dlužníka, tak okolnosti důležité pro posouzení uplatnění práv případných věřitelů a ani rozsah a umístění majetku dlužníka, čímž mohlo dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů z důvodu nedohledatelnosti majetku dlužníka a nemožnosti prověřovat úkony dlužníka před zahájením insolvenčního řízení včetně žalob k uplatnění nároků z existujících pohledávek dlužníka.
Ohledně popisu skutku Nejvyšší soud nemá jakékoli výhrady proti výroku o vině, neboť ho shledává dostatečným, obsahuje všechny okolnosti charakterizující znaky skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku, jež jsou vyjádřeny dostatečně konkrétně tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jak vyžaduje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.
29. Konečně ani námitka opomenutého důkazu, jímž měl být podle obviněného znalecký posudek č. 636/21, nemohla v dovolacím řízení obstát. Podle zjištění Nejvyššího soudu uvedený důkaz nebyl obecnými soudy ignorován, jak tvrdil obviněný, soudy se jím patřičně zabývaly. Okresní soud provedl znalecký posudek č. 636/21 předložený obviněným jako listinný důkaz, nejprve ho stranám předložil k nahlédnutí u hlavního líčení dne 7. 12. 2021 (č. l. 1882 tr. spisu) a později byl u hlavního líčení konaného dne 13. 1. 2022 přečten (srov. č. l. 1900 tr. spisu). Soud prvního stupně také náležitě vyhodnotil obsah znaleckého posudku, vyložil, proč závěry znalce nepovažoval za způsobilé přispět k objasnění skutku, a to především pro jeho rozpor s ostatními výsledky provedeného dokazování (srov. str. 22 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud se s názorem okresního soudu, který pochyboval o nestrannosti a pravdivosti závěrů znaleckého posudku č. 636/21 založeného na č. l. 1839 a násl. tr. spisu, plně ztotožnil. V této souvislosti pouze stručně doplňuje, že jeho zpracovatel, znalec Ing. Václav Koutník, zjevně neměl (ani nemohl mít) k dispozici veškeré účetní doklady, vycházel tudíž pouze z tvrzení obviněného a z podání dlužníka správci daně a insolvenčnímu soudu, čemuž odpovídá také forma a kvalita zpracování znaleckého posudku. Jde o poměrně stručné konstatování ekonomické situace, které však evidentně nezobrazuje faktický stav majetku, pohledávek a závazků dlužníka tak, aby bylo možné zpochybnit další zjištění insolvenčního správce, resp. insolvenčního soudu. Rozhodně tedy nejde o důkaz, který by soudy nedůvodně neprovedly, ačkoli by šlo o podstatný důkaz nezbytný pro rozhodnutá skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Závěrečné shrnutí
30. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání byly shledány zčásti neodpovídající uplatněnému důvodu ani jiným dovolacím důvodům, zčásti jim nebyla přiznána důvodnost, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. H. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu