5 Tdo 925/2003-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. listopadu 2003 ve věci dovolání
obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P M, proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze z dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, který rozhodoval jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2001, t a k
t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu s e obviněný J. Z. n e b e r e d o v a z b y
.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, byl
obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s
dozorem. Trest odnětí svobody obviněný vykonává ve Věznici v D.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo
925/2003, byl podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušen uvedený rozsudek Vrchního
soudu v Praze, podle § 265k odst. 2 tr. řádu byla současně zrušena všechna
další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu
Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výroku podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozhodoval
o vazbě obviněného J. Z. Zjistil přitom, že nejsou dány důvody vazby podle § 67
písm. a) až c) tr. řádu, a proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. řádu, že se
obviněný J. Z. nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 925/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2003
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 925/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. listopadu 2003 ve věci dovolání
obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M., proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T
5/2001, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, ohledně obviněných Ing. M. Š., J.
Z. a JUDr. Ing. P. M.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu s e obviněný J. Z. n e b e r e d o v a z
b y .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001,
byli obvinění Ing. M. Š. a J. Z. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a obviněný JUDr. Ing. P. M.
orgánizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §
250 odst. 1, 4 tr. zák. Obvinění Ing. M. Š. a J. Z. byli odsouzeni podle § 250
odst. 3 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byly výkony trestu podmíněně odloženy na
zkušební dobu čtyř roků. Obviněný JUDr. Ing. P. M. byl tímto rozsudkem
odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let
a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený H. m. P., zastoupené
odborem finanční správy M. h. m. P., odkázán s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal městský státní zástupce v Praze odvolání v
neprospěch všech obviněných. Odvolání ohledně obviněných Ing. M. Š. a J. Z.
podal městský státní zástupce proti výrokům o vině i trestu. Odvolání v
neprospěch obviněného JUDr. Ing. P. M. městský státní zástupce podal pouze
proti výroku o trestu a domáhal se, aby tomuto obviněnému byl uložen trest
propadnutí majetku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, k odvolání
městského státního zástupce v Praze zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c),
d), e), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
tr. řádu ve věci znovu rozhodl tak, že uznal obviněné Ing. M. Š., J. Z. a JUDr.
Ing. P. M. každého vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. Obvinění Ing. M. Š. a J. Z. byli odsouzeni za uvedené trestné činy podle §
250 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §
39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem.
Obviněný JUDr. Ing. P. M. byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání osmi let, podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem a podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen
peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl
stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán,
náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále vrchní soud rozhodl, že
obvinění jsou podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinni společně a nerozdílně
zaplatit M. h. m. P., zastoupeného odborem finanční správy P., M. n. 2, škodu
ve výši 75.000.000,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený se
zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. řádu byla odvolání obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P.
M. zamítnuta.
Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze spáchali všichni obvinění trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. tím, že obviněný Ing. M. Š. jako
předseda a obviněný J. Z. jako člen představenstva, a. s., H. C. společně s
obviněným JUDr. Ing. P. M., předsedou dozorčí rady, a. s., H. C. a předsedou
představenstva R., a. s., na jeho popud a dle jeho pokynu společně uzavřeli s
P. m. b., a. s., P., P., N. P. 6 smlouvu o krátkodobém úvěru číslo 90200596 na
částku 75.000.000,- Kč na nákup akcií R., který byl splatný 31. května 1996,
záměr deklarovali falšovanou smlouvou s akciovou společností H., podle které
společnost H. jako kupující se zavazuje odkoupit od prodávajícího (a. s., H.
C.) a prodávající prodat kupujícímu uvedené akcie s podmínkou, že kupující do
1. listopadu 1996 písemně oznámí prodávajícímu, že na této smlouvě trvá a v
případě písemného neoznámení zaniká tato smlouva bez dalšího uplynutím uvedené
lhůty, když předmětem smlouvy byly akcie R., a. s., v minimální nominální
hodnotě 45.000.000,- Kč a sjednaná kupní cena bude činit 90.000.000,- Kč,
následně byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi a. s., R. jako
prodávajícím a a. s., H. C. jako kupujícím, a to 45 kusů akcií R., a. s., v
nominální hodnotě 1.000.000, ? Kč za 75.000.000,- Kč a směnku vystavenou a.
s., H. C. na 75.000.000,- Kč, kterou R., a. s., avalovala, předložili jako
záruku, byť R., a. s., měla v té době poskytování takovýchto záruk od Č. n. b.
zakázáno, neboť trpěla naprostou ztrátou likvidity, tyto prostředky převedli na
účet u R. číslo 873004 vedený pro a. s., H. C., na vkladovou směnku SM 00 00
55 a následně na výnosové směnky a termínový vklad 226/96 číslo účtu 10464204
a po dni splatnosti 31. 5. 1996 obviněný JUDr. Ing. P. M. zajistil převedení
plnění z úvěru na právnické a fyzické osoby jemu blízké, kdy některé subjekty
vyplacené částky vrátily akciové společnosti H. C., některé je vyplatily
obviněnému JUDr. Ing. P. M., a to nejméně 12.000.000,- Kč, přičemž P. m. b.,
a. s., nebylo vráceno nic a byla jí způsobena škoda 75.000.000,? Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03,
podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců včas dovolání, všichni z
důvodu uvedeného § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněný Ing. M. Š. v dovolání polemizuje s právní kvalifikací skutku jako
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a namítá, že v průběhu
celého trestního stíhání nebylo prokázáno, že by již v okamžiku uzavírání
úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru byl jakkoliv srozuměn s tím, že by tento
úvěr neměl být ze strany společnosti H. C., a. s., splacen. Pochybení orgánů
činných v trestním řízení spatřuje v tom, že ačkoliv správně pokládaly za
organizátora skutku obviněného JUDr. Ing. P. M., nevyvodily z této skutečnosti
správné právní závěry. Podle obviněného Ing. M. Š. bylo záměrem obviněného
JUDr. Ing. P. M. posílit kapitálovou přiměřenost R., a. s., a realizoval proto
riskantní plán a dal podnět k uzavření smlouvy na úkor H. C., a. s. Obviněný
poukázal na to, že obviněný JUDr. Ing. P. M. byl v době skutku jak členem
dozorčí rady H. C., a. s., tak členem představenstva R., a. s., a jeho jednání
tudíž mělo být posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a v tomto kontextu je možné podle názoru
dovolatele posuzovat i jeho trestní odpovědnost i trestní odpovědnost
spoluobviněného J. Z. Obviněný má za to, že jejich trestní odpovědnost by bylo
možné zvažovat pouze vzhledem ke způsobení škody H. C., a. s., kde jako členové
představenstva při uzavírání úvěrové smlouvy nepředpokládali, že by smlouva
nebyla plněna, neboť v době sjednání této smlouvy bylo ve společnosti H. C., a.
s., dostatek majetku k pokrytí závazků vůči P. m. b., a. s. Obviněný dále
uvedl, že jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku se nijak
neobohatil a neobohatil ani jiného a způsobil pouze škodu z nedbalosti H. C.,
a. s. Trestnost takového jednání je podle dovolatele postihována až s účinností
od 1. 5. 2000, kdy byl do trestního zákona zaveden trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 255a tr. zák. a
vzhledem k zákazu retroaktivity trestních zákonů nemůže být jednání dovolatele
takto posouzeno. Obviněný též namítl vadnost výroku o náhradě škody s tím, že
tvrzení soudu o tom, že M. h. m. P. je právním nástupcem P. m. b., a. s.,
odporuje důkazům obsažených ve spise, neboť již Městský soud v Praze zjistil,
že P. m. b., a. s., postoupila pohledávku z úvěru poskytnutého H. C., a. s.,
jejíž výše v době postoupení činila 82.113.721,40 Kč za 1,- Kč H. m. P. Podle
dovolatele H. m. P. není právním nástupcem, ale pouze postupníkem pohledávky P.
m. b., a. s., a oprávněným právním subjektem je H. m. P. jako obec a nikoliv
jeho magistrát. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265k tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, zrušil také rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, a aby dále postupoval podle §
265l tr. řádu. Současně obviněný navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání byl
podle § 265o tr. řádu odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání
podáno.
Obviněný J. Z. podal dovolání proti výroku o vině i trestu a namítl, že jeho
jednání nemělo být vůbec posouzeno jako trestné, neboť trestnost jednání
popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně by přicházela v úvahu až od
1. 1. 1998, kdy byl do zvláštní části trestního zákona zařazen trestný čin
úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Protože v průběhu celého trestního
stíhání nebyl prokázán jeho podvodný úmysl při čerpání úvěru a uzavírání
úvěrové smlouvy, soud druhého stupně pochybil vzhledem k časové působnosti
trestního zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák., pokud jeho jeho jednání posoudil
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný J. Z. proto
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, a aby podle § 265m odst. 1 tr.
řádu jej zprostil obžaloby.
Obviněný JUDr. Ing. P. M. ve svém dovolání proti výrokům o vině, trestu a
náhradě škody namítl, že napadeným rozhodnutím bylo jeho jednání nesprávně
posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v
době skutku byl úvěr čerpaný H. C., a. s., od P. m. b., a. s., zajištěn takovou
hodnotou zástavy, která v době uzavření zástavní smlouvy dne 28. 7. 1997
postačovala k tomu, aby prodejem zástavy byl úvěr splacen do 31. 12. 1997, tedy
v době, kdy ještě neexistovala skutková podstata trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b tr. zák. Takové jednání nemohlo být podle obviněného
považováno za trestné. V tomto směru odkázal na platnou judikaturu. Obviněný
dále namítl, že výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení, neboť M. h. m. P. nikdy nebyl poškozeným, ale poškozeným bylo H. m.
P. Napadeným rozhodnutím byla škoda přiznána tomu, kdo ji nenárokoval. Navíc
dne 1. 11. 2002 byla předmětná pohledávka postoupena H. m. P. společnosti G.
and C. A., a. s., se sídlem v P., O. 4. Dále obviněný vytkl Vrchnímu soudu v
Praze, že rozhodl znovu i o jeho vině, ačkoliv městský státní zástupce v Praze
podal odvolání pouze proti výroku o trestu, a proto nebylo podle obviněného v
souladu s právem, pokud odvolací soud změnil výrok o vině a stejně tak i výrok
o náhradě škody. Poukázal na to, že poškozený nepodal odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně, resp. nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání.
Postup odvolacího soudu proto nemá oporu v platném právu, neboť při neexistenci
odvolání poškozeného soud druhého stupně nemohl změnit v jeho neprospěch výrok
o náhradě škody a stejně tak i výrok o vině, neboť vytýkané vady rozsudku
nemají původ ve výroku o vině. Obviněný JUDr. Ing. P. M. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i předcházející
rozsudek Městského soudu v Praze, a buď sám obviněného zprostil obžaloby nebo
aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovoláním obviněných uvedla,
že obvinění ve svých dovoláních uplatnili výhrady ke způsobu hodnocení důkazů,
a vyslovili pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takové výhrady však
nejsou námitkami podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale námitkami jinými,
které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených § 265b tr. řádu.
Obvinění však uplatnili také námitky týkající se právní kvalifikace skutku a
shodně poukázali na to, že jejich jednání nelze považovat za podvodné a
úmyslné, a nesouhlasili s právní kvalifikací skutku jako trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně upozornila, že trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 1. 12. 1997 se dopustil ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl nebo
využil něčího omylu a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Vrchní soud v Praze podle výroku o vině považoval uvedený trestný čin za
spáchaný tím, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe (obviněný JUDr. Ing. P.
M.) nebo jiného (obvinění Ing. J. Š. a J. Z.) obohatili tím, že uvedli někoho
v omyl a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu. Skutku se měli dopustit
v době, kdy skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. ve znění účinném do 1. 12. 1997 vyžadovala, aby pachatel ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl nebo využije
něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V době
spáchání skutku, tj. 15. 2. 1996, ještě neplatilo ustanovení § 250b odst. 1 tr.
zák. (ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od
1. 1. 1998), podle něhož se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo
při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace
uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, aniž
by se vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku či obohacení pachatele či
jiné osoby. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že ustanovení § 250b
tr. zák. nelze na jednání obviněných aplikovat, protože by šlo o posouzení
trestnosti podle pozdějšího zákona, který je pro obviněného nepříznivější a
bylo by proto v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. Vylákání úvěru pod
nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru na jiný než sjednaný účel
nebylo samo o sobě v posuzovaném období trestným činem, neměl-li příjemce
úvěru již v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit.
S poukazem na ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu nejvyšší státní zástupkyně
uvedla, že skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze
nevyjadřuje podvodný úmysl obviněných k vylákání úvěru, což je zřejmé zejména
vzhledem k obviněným Ing. M. Š. a J. Z., neboť z popisu skutku nevyplývá, že by
vylákali poskytnutí úvěru od R., a. s., na podkladě nepravdivých údajů s
vědomím o špatném finančním stavu R., a. s., která ručila za úvěr tím, že
avalovala směnku vystavenou společností H. C., a. s., a způsobili škodu bance
právě tím, že úvěr byl zajištěn nedostatečnou zástavou. K naplnění subjektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve znění
účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru bylo na rozdíl od stávající
úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nutné prokázat,
že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání
finančních prostředků, z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě a uváděl banku v
omyl nebo využil jejího omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru,
ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve
smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době
nebude moci vrátit, a že tím uvádí banku v omyl, aby se tak ke škodě jejího
majetku obohatil.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že je nutno přisvědčit námitkám
obviněných Ing. M. Š. a JUDr. Ing. P. M., že je nesprávný výrok o náhradě
škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu neboť odvolací soud přiznal náhradu škody
neoprávněnému subjektu. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že Vrchní soud v
Praze rovněž pochybil, pokud při rozhodování o odvolání státního zástupce
uznal obviněného JUDr. Ing. P. M. vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák., když
rozsudkem soudu prvního stupně byl tento obviněný uznán vinným organizátorstvím
trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4
tr. zák. Další pochybení v postupu vrchního soudu spatřuje v tom, že tento
soud při absenci odvolání poškozeného rozhodl o náhradě škody, když poškozený
byl v řízení před soudem prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, aby zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, a aby podle § 265l odst.
1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o
dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí ve věci samé a směřují
proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i
odst. 1 tr. řádu, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovoláních napadeny, Nejvyšší
soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž
byla dovolání podána. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu je v řízení o dovolání
omezena zásadně jen na ty výroky, proti nimž bylo podáno dovolání, a v rámci
takto omezeného rozsahu přezkumné povinnosti přezkoumává i řízení, které
předcházelo napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že
dovolání obviněných jsou důvodná. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění do 31. 12. 1997
se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí škodu velkého rozsahu.
Podle § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se
obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a
to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu.
Nejvyšší soud zjistil, že popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku
tomuto ustanovení trestního řádu zcela neodpovídá, neboť z popisu skutku
nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž
byli všichni obvinění uznáni vinnými. O správné posouzení skutku jde tehdy,
jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkově větě výroku rozsudku je v souladu s
právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty
konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně
nebezpečnosti pro společnost. Naproti tomu jde o nesprávné právní posouzení
skutku tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku
bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného
činu vyjádřeným v právní větě výroku rozsudku. Jestliže ze skutku popsaného v
tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě též ani ve spojení s
jeho odůvodněním nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní
kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že napadené rozhodnutí trpí další
podstatnou vadou, která byla vytýkána obviněnými Ing. M. Š. a obviněným JUDr.
Ing. M. Vrchní soud v Praze rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu, že všichni
obvinění jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně M. h. m. P., zastoupenému
odborem finanční správy P., M. n. č. 2, škodu ve výši 75.000,- Kč, přičemž
podle § 229 odst. 2 tr. řádu, byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok o náhradě škody není správný. Ze
spisu vyplývá, že s nárokem na náhradu škody se jako poškozený připojilo k
trestnímu řízení H. m. P. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002,
sp. zn. 43 T 5/2001, byl tento poškozený podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán
na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto výroku uvedeného rozsudku se
poškozený neodvolal. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl o nároku
na náhradu škody výše uvedeným způsobem, aniž by tento výrok odůvodnil v
souladu se zákonem. V této souvislosti je nutno připomenout, že M. h. m. P.
není poškozeným podle § 43 odst. 2 tr. řádu. Vedle fyzických osob, které jako
poškození mohou žádat náhradu škody, mohou být poškozenými také právnické
osoby. Právnickými osobami jsou sdružení fyzických nebo právnických osob,
účelová sdružení, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné
subjekty, o nichž to stanoví zákon (§ 18 obč. zákoníku). V tomto případě je
poškozeným H. m. P., což vyplývá z jeho postavení, které je upraveno zák. č.
131/2000 Sb., o H. m. P. Vrchní soud však podle § 228 odst. 1 tr. řádu přiznal
náhradu škody ve výši 75.000.000,- Kč subjektu, který není ani nemůže být
subjektem adhezního řízení. Také v tomto směru je proto naplněn dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že rozhodnutí o náhradě škody
spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle § 259 odst. 3 tr. řádu může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem ve
věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu,
který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů
provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné
důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly
provedeny v hlavním líčení. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 4. 2003
je zřejmé, že Vrchní soud v Praze doplnil dokazování provedením listinných
důkazů a výslechem všech obviněných.
Podle § 259 odst. 4 tr. řádu může odvolací soud změnit napadený rozsudek v
neprospěch obžalovaného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo
podáno v neprospěch obžalovaného, ve výroku o náhradě škody tak může učinit též
na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. V této
věci podal městský státní zástupce odvolání v neprospěch všech obviněných, a to
u obviněných Ing. M. Š. a J. Z. proti výrokům o vině i trestech, a u obviněného
JUDr. Ing. P. M. proti výroku o trestu. Poškozený odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně nepodal. Je zřejmé, že Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže za
podmínek § 259 odst, 3 tr. řádu uznal obviněného JUDr. Ing. P. M. vinným
spolupachatelstvím trestného činu podvodu podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 250
odst. 1, 4 tr. zák., které je závažnější formou trestné činnosti než
organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm.a) tr. zák., §
250 odst. 1 tr. zák., kterým byl tento obviněný uznán vinným rozsudkem soudu
prvního stupně. Protože státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch
obviněného JUDr. Ing. P. M. proti výroku o vině, došlo rozhodnutím odvolacího
soudu k porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius).
Vrchní soud v Praze se zabýval právní kvalifikací skutku a dospěl ke správnému
závěru, že skutek nelze posuzovat podle kvalifikace v obžalobě, v níž bylo
jednání obviněných Ing. M. Š. a J. Z. posuzováno jako trestný čin úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. a u obviněného JUDr. Ing. P. M. jako
organizátorství k uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr.
zák., ale že jednání obviněných vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
K námitce obviněného JUDr. Ing. P. M., že v době spáchání skutku byl úvěr
zajištěn takovou hodnotou zástavy, která v době uzavření zástavní smlouvy dne
28. 7. 1997, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující.
Ke skutku došlo dne 15. 2. 1996 a zástavní smlouva byla uzavřena dne 28. 7.
1997. Námitka zaměňuje vznik škody jako znak skutkové podstaty trestného činu
podvodu s možností dosáhnout náhrady již vzniklé škody realizací zástavy. Škoda
však vzniká již okamžikem spáchání trestného činu. K realizace zástavy u
trestného činu podvodu, ale i u trestného činu úvěrového podvodu dochází s
určitým, často velmi dlouhým časovým odstupem, je nejistá, a u uvedených
trestných činů znamená vždy jen náhradu škody. Proto podvodně vylákaná částka
je vždy způsobenou škodou, která je znakem trestného činu podvodu.
Pokud jde o námitky obviněných proti skutkovým zjištěním, nemohl se jimi
Nejvyšší soud zabývat, neboť učiněná skutková zjištění nejsou předmětem
přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, ohledně
obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. a podle § 265k odst. 2 tr. řádu
současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí
věci je tento soud vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto
rozhodnutí, a pokud rozhodne ve věci znovu rozsudkem, ve výroku rozsudku
přesně označí trestný čin v souladu § 120 odst. 3 tr. řádu, tak, aby výrok
rozsudku o právním posouzení skutku byl v souladu s popisem skutku ve výroku o
vině.
Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení výroku napadeného rozsudku rozhodoval o vazbě
obviněného J. Z., který v době rozhodování o dovolání vykonával trest rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03. Protože neshledal
důvody vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. řádu, rozhodl podle § 265l odst. 4
tr. řádu tak, že se obviněný J. Z. nebere do vazby. Toto usnesení bylo
samostatně odůvodněno a oznámeno.
Nejvyšší soud nerozhodl o žádosti obviněného Ing. M. Š. o odložení výkonu
rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu, když takové rozhodnutí je
fakultativní.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek