5 Tdo 932/2012

5 Tdo 932/2012 - 22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2012 o

dovolání, které podal obviněný F. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze

dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 To 33/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 14/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Ř. o d m í t

á .

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 2 T 14/2011, byl

obviněný F. Ř. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21

odst. 1 a § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), za který

mu byl uložen trest odnětí svobody podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku v trvání

deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku

do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně rozhodl podle § 228 odst. 1 a §

229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze

dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 To 33/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl

jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný F. Ř.

prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný především namítl, že soud špatně vyhodnotil znalecký posudek PhDr.

Karolíny Malé, ze kterého vyplynula možnost jeho zkratkovitého jednání, a dále,

že prožívanou situaci vnímal jako stresující a rozrušující. Soud též nebral v

úvahu, že hádku vyvolal poškozený P., který obviněného napadl, ten pak v obavě

z dalšího napadení větším a silnějším poškozeným vzal na svoji obranu a

zastrašení poškozeného nůž, aniž si to uvědomil. K dalšímu napadení poškozeným

pak došlo na chodbě ubytovny a obviněný se s nožem v ruce snažil odvrátit útok,

přitom došlo k náhodnému bodnutí poškozeného. Je třeba vzít v úvahu, že

obviněný držel nůž v pravé ruce, přičemž je levák, což také ovlivnilo to, že

obviněný nemohl s nožem přesně cílit a manipulovat a šlo o náhodné bodnutí.

Obviněný uzavírá, že mu nebyl prokázán úmysl zavraždit poškozeného, a že žádný

svědek neviděl začátek potyčky a jak k bodnutí došlo. Soud by proto měl podle

zásady „in dubio pro reo“ posoudit jeho jednání jako pokus zvlášť závažného

zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. Ř. podal dovolání jako

oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím

svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.

ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§

265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1

tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě právních

vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle

norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy

na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného

trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event.

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení

lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena

podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a

hodnotit správnost nebo úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost

provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2

odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva,

nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný

soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.

S ohledem na uvedený výklad dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za nutné

ve stručnosti zopakovat skutkový stav, na jehož podkladě byl obviněný uznán

vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný dne 13. 9. 2011 v době kolem 21:00 hod. v

levém křídle chodby v přízemí budovy ubytovny provozovatele společnosti

ANPESIRENT s. r. o., umístěné v objektu bývalých kasáren v R., po předchozí

slovní rozepři se spolubydlícím poškozeným R. P., , na pokoji č. ...., který

oba společně obývali, poté, co chtěl poškozený R. P. z pokoje odejít, obviněný

před ním zamknul dveře a řekl mu, že ho nepustí a když odejde, že ho „rohne“ a

když se poškozenému R. P. podařilo dveře od pokoje odemknout a chtěl odejít,

obviněný si vzal nůž s čepelí o délce 20,5 cm a zaútočil tímto nožem v levé

ruce nejméně dvěma výpady na poškozeného, který útok vykryl a odešel na chodbu,

kde před obviněným ustupoval směrem ke schodišti, obviněný na něho nožem stále

útočil a poškozený se pokusil odrážet jeho útok dřevěnou deskou, kterou nalezl

na chodbě ubytovny a držel ji před sebou, při obraně mu tato deska upadla na

zem, obviněný na poškozeného křičel, že ho „zabije“ a když se poškozený ohlédl,

zda za ním někdo nestojí, obviněný jej se záměrem usmrtit bodl velkou silou

předmětným nožem do levé přední plochy hrudníku pod klíční kost, když se

poškozený předklonil a stlačoval si bodnou ránu, obviněný se napřáhl a pokusil

se jej nožem zasáhnout do zad, poškozený útok odvrátil tím, že obviněnému

stlačil loket a tomuto nůž vypadl z ruky, následně se poškozený sesunul na zem,

kde do něho obviněný kopal a křičel „chcípni hajzle“, poté odešel do umývárny,

kde prohlásil „ať chcípne“, poškozenému v důsledku útoku obviněného bylo

způsobeno těžké poranění, a to bodná rána hrudníku, jejíž vbod o rozměrech 40 x

10 mm se nacházel vlevo v podklíčkové krajině, bodný kanál kompletně protnul

hrudní stěnu v úrovni prvního mezižebří, v průběhu bodného kanálu byla přetnuta

mezižeberní tepna a zranění provázela masivní krevní ztráta, v důsledku čehož

byl poškozený operován a hospitalizován ve Fakultní nemocnici Plzeň od 13. do

22. 9. 2011, a pokud by nebyl včas operován, s jistotou by zemřel na přímé

následky bodnutí do hrudníku a následného zakrvácení do levé pohrudniční dutiny.

Obviněný se ve svém dovolání snaží zpochybnit právní kvalifikaci skutku

jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1

tr. zákoníku. Je toho názoru, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako pokus

zvlášť závažného zločinu zabití podle § 21 odst. 1 a § 141 odst. 1 tr.

zákoníku. Svůj závěr opírá o znalecký posudek PhDr. Karolíny Malé, která podle

něj připouští možnost zkratkovitého jednání, a dále uvádí, že celou situaci

prožíval jako stresující a rozrušující. Navíc obviněný uvádí, že hádku vyvolal

poškozený R. P., a že nůž použil k obraně a zastrašení před dalším útokem.

Bodnutí pak bylo náhodné, o čemž svědčí to, že nůž nedržel ve své dominantní

levé ruce, ale ruce pravé.

Výhrada dovolání zpochybňující právní kvalifikaci skutku sice v základu

naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v podstatě

zcela chybí konkrétní argumenty, o něž dovolatel navrhovanou změnu právního

posouzení opřel. Část dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny,

směřuje i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách

obviněného ve vztahu ke způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy

(výpověď obviněného, poškozeného a dalších svědků /zejména pak L. F./ a

znalecké posudky MUDr. Pavla Mandyse, MUDr. Václava Faita a PhDr. Karolíny

Malé), a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, než jaká

prosazuje dovolatel tvrdící, že hádku vyvolal a útok vedl poškozený. Dále se

výše uvedené vztahuje na tvrzení obviněného, že nůž držel v pravé ruce.

Dovolatel tímto způsobem prosazuje takový výsledek hodnotícího procesu

jednotlivých důkazů, k němuž se soudy nepřiklonily. Soudům obou stupňů vytýká

postup upravený v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž jak již bylo

konstatováno, tento druh námitek nespadá pod žádný ze zákonem definovaných

dovolacích důvodů, Nejvyššímu soudu proto nepřísluší jiným způsobem hodnotit

výsledky dokazování a přehodnocovat jimi učiněné skutkové závěry.

Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud odkazuje na naprosto správné úvahy

soudů v dané věci, jak je logickým a přesvědčivým způsobem vyjádřily v

odůvodnění svých rozhodnutí. Z provedeného dokazování je oproti tvrzení

obviněného zřejmé, že to nebyl poškozený, kdo hádku vyvolal a vedl útok. Toto

tvrzení obviněného je totiž naprosto v rozporu s výpovědí poškozeného a

ostatních svědků, kteří v zásadních a podstatných rysech popisovali útok

obviněného na poškozeného ve vzájemné shodě, byť každý ze svědků vnímal pouze

určitou část útoku a navíc každý z jiné pozice. Jednoznačně se však výpovědi

poškozeného a ostatních svědků shodují v tom, že to byl obviněný, který

zaútočil na poškozeného. Poškozený se v průběhu předmětného incidentu pouze

bránil, před obviněným ustupoval a snažil se konflikt mírnit. Obviněný pak

pokračoval v útoku dokonce i poté, co poškozeného bodnul a způsobil mu závažné

poranění. Shoda panuje i v tom, že v průběhu celého incidentu dával obviněný

slovně najevo, že chce poškozeného usmrtit, když křičel, že ho „zabije“. Váhu

těmto slovům dodává zejména to, že po tomto – jak obviněný tvrdí – „náhodném“

bodnutí poškozenému neposkytl první pomoc, ale nadále na něj útočil. Pokusil se

jej znova bodnout do zad, čemuž se poškozený z posledních sil ubránil. Poté, co

se poškozený sesunul na zem, obviněný do něj kopal a křičel „chcípni hajzle“,

aby nakonec odešel do umývárny, kde prohlásil „ať chcípne“. Ve světle těchto

skutečností pak nelze k argumentaci obviněného, že nůž použil k obraně,

přihlédnout.

Soud prvního stupně dostatečně odůvodnil i svůj závěr o tom, že obviněný držel

nůž v levé ruce, jak uvádí poškozený, když ze znaleckého posudku MUDr. Pavla

Mandyse vyplynulo, že vzhledem k charakteru poranění mohl být nůž držen pravou,

ale v závislosti na vzájemném postavení i levou rukou. Soud přitom odůvodnil i

to, proč při této úvaze nevycházel z tvrzení obviněného a svědka L. F., kteří

tvrdili, že nůž byl držen v ruce pravé.

Určitou hmotně právní povahu je možné přiznat té části dovolání, v níž

se obviněný domáhal použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu

zabití podle § 141 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, ačkoli argumenty, jimiž svůj názor podpořil, opětovně nemají hmotně

právní podklad, ale jsou založeny výhradně na zpochybnění hodnotícího postupu

soudů nižších stupňů. Obviněný tvrdil, že se činu dopustil v silném rozrušení z

omluvitelného hnutí mysli způsobeném zkratkovitým jednáním, a dále v důsledku

toho, že jej poškozený předtím udeřil do hlavy.

Privilegovaná skutková podstata trestného činu zabití definovaná v § 141 odst.

1 tr. zákoníku, postihuje pachatele, který jiného úmyslně usmrtí v silném

rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo

v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Soudní praxe již

přijala výklad znaků objektivní stránky této „nové“ skutkové podstaty, přičemž

za „silné rozrušení“ považuje duševní stav, v němž pachatel vykazuje značné

emoční vzrušení či neklid, zpravidla i navenek, které se podílí na jeho dalším

jednání i v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém

rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv.

psychická predispozice). Tento stav může být vyvolán i pocitem vlastního

strachu, úleku, zmatku nebo jiným omluvitelným hnutím mysli pachatele. Tato

omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a

závažnosti právě proto, aby byla způsobilá vyvolat silné rozrušení pachatele,

např. strach o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou

vážnou újmu na zdraví (srov. č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

Obviněným zmiňovaný útok poškozeného, kdy jej tento uhodil do hlavy

poté, co po něm obviněný plival a nadával mu, nebyl takové intenzity, aby

strach, úlek nebo zmatek pachatele měl povahu omluvitelného hnutí mysli,

zvláště když ani bezprostředně nenavazoval na předmětný konflikt. Uvedený úder

nelze pro jeho jednorázovost a následné chování poškozeného kvalifikovat ani

jako předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, neboť nebyl ani mimořádně

intenzivní ani dlouhodobý. A vzhledem k tomu, že k tomuto úderu došlo kolem

19:00 hodiny a ke konfliktu vedoucímu k bodnutí poškozeného až kolem 21:00

hodiny, nelze jej hodnotit ani jako exces z nutné obrany podřaditelný právě pod

výše uvedené předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Ihned poté, co

poškozený obviněnému dal pohlavek, se stojící podnapilý obviněný posadil a

poškozený bezprostředně poté z pokoje odešel. Zřejmá a nepochybná příčinná

souvislost mezi úderem poškozeného a útokem obviněného, která je pro posouzení

skutku podle výše uvedené privilegované skutkové podstaty zákonem vyžadována,

tak v daném případě chybí. Nejeví se proto pravděpodobné, že by důvodem k útoku

na poškozeného byl strach z něj, naopak obviněný si vynucoval jeho přítomnost

na společném pokoji, jak lze dovozovat z toho, že se snažil poškozeného na

pokoji zamknout (viz výpověď poškozeného) a z jeho slovních projevů, kterými

vulgárně urážel kamarádku poškozeného, za kterou se poškozený chystal odejít,

jak vypověděl poškozený a svědek L. F.

Další námitka obviněného poukazuje na znalecký posudek PhDr. Karolíny

Malé, podle kterého nebyla vyloučena možnost jeho zkratkovitého jednání, a dále

bylo uvedeno, že vnímal situaci jako stresovou a rozrušující. K tomu Nejvyšší

soud konstatuje, že aby bylo možné předmětné jednání podřadit pod

privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu zabití definovanou v § 141

odst. 1 tr. zákoníku, muselo by se jednat o podněty mimořádné intenzity a

závažnosti, např. kdyby měl pachatel strach o život či jinou vážnou újmu na

zdraví. V daném případě, jak již bylo rozvedeno výše, nevyplynula z provedeného

dokazování situace odpovídající takovému psychickému stavu obviněného, jenž by

u něho mohl vyvolat vážnou obavu o život či zdraví. Poškozený sice obviněného

udeřil v rámci jejich slovního konfliktu, který vyvolal obviněný, jednalo se

však o reakci na slovní urážky a evidentně tím chtěl určitým způsobem ukončit

slovní útoky obviněného, jenž byl navíc pod vlivem alkoholu. Poškozený nechtěl

pokračovat v hádce a měl v úmyslu se od obviněného vzdálit. Prokazatelně to byl

právě obviněný, kdo nejenže začal konflikt s poškozeným, ale poté, co byl z

jeho strany v podstatě ukončen, to byl obviněný, kdo se rozhodl zvýšit razanci,

vzal si kuchyňský nůž a i přes zjevnou neochotu poškozeného setrvat dále v jeho

přítomnosti, pochopitelně i z obavy před fyzickým napadením, se obviněný

rozhodl zbraň použít proti poškozenému a nepochybně jednal s cílem jej usmrtit.

Zjištěné okolnosti, které bezprostředně předcházely samotnému bodnutí nožem

proti hrudníku poškozeného, nesvědčí o takovém druhu rozrušení obviněného,

které by odpovídalo „omluvitelnému hnutí mysli“ tak, jak předpokládá

privilegovaná skutková podstata zabití podle § 141 tr. zákoníku.

Vzhledem k tomu, že obviněný při znaleckém zkoumání opakovaně popisoval

erotickou fascinaci poškozeným, a předmětný konflikt vznikl, když bránil

poškozenému v odchodu za kamarádkou, lze i v souladu s vyjádřením znalkyně

připustit, že rozrušení obviněného pramenilo z jeho žárlivosti vůči osobě

poškozeného. V zásadě sice nelze vyloučit možnost, aby zákonem předvídaný stav

„omluvitelného hnutí mysli“ vyplýval z natolik silné emoční vazby mezi

pachatelem a jeho obětí, že by důvodem fyzického napadení mohla být i

žárlivost. Aby však takový psychický stav pachatele mohl být vůbec srovnáván se

situacemi, k jejichž řešení byly privilegované skutkové podstaty do nové právní

úpravy trestního práva hmotného zavedeny, tj. zabití podle § 141 a ublížení na

zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, musí mezi oběma

osobami skutečně existovat natolik úzké, vzájemné, většinou dlouhodobé a

objektivními okolnostmi (např. manželstvím, partnerským soužitím) prokazatelné

pouto, jež u žárlivého pachatele povede až k fyzickému napadení „milované“

osoby. V posuzované věci však o takový případ nešlo, pokud pohnutkou k jednání

byla u obviněného skutečně žárlivost, jednalo se evidentně o jednostrannou

náklonnost, a vztah mezi oběma muži neměl natolik silný citový základ, navíc

evidentně nikoli oboustranný, aby bylo vůbec možné uvažovat o omluvitelném

stavu mysli obviněného, který poměrně razantním způsobem napadl poškozeného.

Jeho jednání tak nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zabití

podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jak naznačil ve svém dovolání.

Nejvyšší soud tedy na podkladě uplatněných námitek neshledal v napadeném

rozhodnutí ani v předcházejícím řízení žádnou vadu, která by mohla naplnit

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatné části bylo

dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu, a pokud se obviněný domáhal

změny právní kvalifikace skutkových zjištění, nebyl jeho právní názor důvodný.

Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. Ř. jako zjevně neopodstatněné

podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a

odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V

souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v

neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. září 2012

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová