5 Tdo 943/2003-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. září 2003
v řízení o dovoláních obviněných J. J., S. S. a J. Č., která obvinění podali
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To
123/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 118/2000, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu s e
obvinění J. J., S. S. a J. Č. b e r o u d o v a z b y .
Rozsudkem Vrchního soudu Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, byli
obvinění J. J., S. S. a J. Č. odsouzeni za trestné činy loupeže podle § 234
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to
obviněný J. J. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž tento trest
mu byl uložen jako souhrnný za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a byl současně
zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3.
2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení z rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, a byla zrušena také všechna rozhodnutí,
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.
zák. trest propadnutí věci. Obviněný S. S. byl odsouzen k trestu odnětí trvání
šesti let a obviněný J. Č. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi
let, přičemž byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, jakož i
všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Všichni obvinění byli pro výkon
trestu zařazeni podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2003, sp. zn. 5 Tdo
943/2003, bylo o dovoláních obviněných rozhodnuto takto: I. Podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá. II. Podle § 265k odst.
1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002,
sp. zn. 10 To 123/02, ve výrocích o vině i trestech ohledně obviněných S. S. a
J. Č. Současně se zrušují také další rozhodnutí, na zrušené části tohoto
rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. III. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu za použití § 261 tr. řádu
se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To
123/02, ve výroku o vině i trestu i ohledně obviněného J. J. Současně se
zrušují také další rozhodnutí, na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu
z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu se obvinění J. J., S. S. a J. Č.
berou do vazby.
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Protože se na obviněných vykonávají tresty odnětí svobody, které jim byly
uloženy původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výroky o těchto trestech
zrušil, stal se za této situace další výkon trestu na podkladě tohoto rozsudku
nepřípustným, rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. řádu zároveň o vazbě. Přitom
dospěl k závěru, že u všech obviněných i v nynějším stadiu řízení trvají důvody
vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu, neboť všem obviněným hrozí uložení vysokého
trestu odnětí svobody a nelze tak vyloučit ani důvodnou obavu, že by obvinění
uprchli nebo se skrývali, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli.
Proto Nejvyšší soud rozhodl o vzetí všech obviněných do vazby z důvodů
uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 943/2003
Datum rozhodnutí: 25.09.2003
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 943/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. září 2003 o
dovoláních obviněných J. J., S. S. a J. Č., která obvinění podali proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, který
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 2 T 118/2000, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s e dovolání obviněného J. J. o d m í
t á .
II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve výrocích o vině i
trestech ohledně obviněných S. S. a J. Č. Současně s e z r u š u j í také
další rozhodnutí na zrušené části tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu za použití § 261 tr. řádu s e z r u š u
j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02,
ve výroku o vině i trestu i ohledně obviněného J. J. Současně s e z r u š u
j í také další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu s
e obvinění J. J., S. S. a J. Č. b e r o u d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, byl
z podnětu odvolání obviněných J. J., S. S., J. T., J. Č. a manželky obviněného
J. T. M. T. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušen v celém
rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 2
T 118/2000. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak,
že uznal obviněné J. J., S. S. a J. Č. vinnými trestným činem loupeže podle §
234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchali tím, že po předchozí
vzájemné dohodě, přesném naplánování a detailní přípravě celé akce dne 7. 12.
1999 kolem 18:30 hod. v ulici J. S. v M., před domem čp. 2320, prostřednictvím
dvou dalších přesně nezjištěných osob fyzicky napadli podnikatele R. H. tak, že
mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili jej na zem, čímž mu
způsobili lehké poranění a odcizili mu peněžní částku 1 milión Kč, přičemž
jednotliví pachatelé trestné činnosti se pohybovali na místě činu nebo v jeho
bezprostředním okolí, řídili průběh akce a pomocí dalších osob pohyb
poškozeného, poskytovali spolupachatelům potřebné informace, zajišťovali místo
činu a plnili předem dohodnuté a zkoordinované úkoly zajišťující bezproblémové
spáchání činu.
Obviněný J. J. byl za tento trestný čin odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. a
§ 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let.
Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí
věci, a to 18 nábojů ráže 38 mm, Smith and Wesson, 84 malorážkových nábojů ráže
22 Long Rifle, 46 nábojů ráže 9 mm Parabellum, 32 loveckých kulových nábojů,
30.06 Springfield, 35 nábojů ráže 357 Magnum české výroby, 3 nábojů ráže 7,65
mm, a 1 kulometného náboje 30.06 SPRG. Současně byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2 T
118/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. 10 To 139/01, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný S. S. byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání šesti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon
trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný J. Č. byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr.
zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 39a odst. 3
tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3.
2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, jakož i všechna další rozhodnutí, na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Naproti tomu byl obviněný J. T. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn
obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali všichni obvinění včas
dovolání.
Obviněný J. J. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. E. B.
opírající se o § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že
Vrchní soud v Praze vzhledem k popisu skutku ve výroku o vině napadeného
rozsudku nesprávně posoudil jeho účast na spáchání trestného činu loupeže po
hmotně právní stránce, když učinil závěr, že on se společně s obviněnými S. S.
a J. Č. vzájemně předem dohodli na přepadení poškozeného R. H., zatímco v
případě obviněného J. T. účast na takové dohodě neshledal a v důsledku toho
obviněného J. T. zprostil obžaloby. V případě obviněného J. T. Vrchní soud v
Praze považoval na rozdíl od soudu prvního stupně za nedostačující k jeho
odsouzení svědeckou výpověď utajeného svědka P. V., který uvedl, že obviněný J.
T. byl přítomen společně s obviněným J. J. jednání o zajištění obchodu s naftou
a hovořil o tom, že se to nesmí rozkřiknout. Protože obviněný J. T. stejně tak
jako obviněný J. J. jednal o obchodu s naftou s různými osobami, včetně
poškozeného R. H., obviněný J. J. považuje za nelogické a z hlediska hmotného
práva za vadné, když Vrchní soud v Praze jako soud odvolací konstatoval, že ani
výpověď svědka JUDr. R. nemohla potvrdit ani vyvrátit jakoukoli souvislost s
poškozeným R. H. a nemohla tudíž otřást důkazy, o které je opřen závěr soudu
prvního stupně o vině obviněného J. J. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002,
sp. zn. 10 To 123/02, podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil a aby přikázal
tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný S. S. podal dovolání proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v
Praze prostřednictvím svého obhájce Mgr. D. V. proti výroku o vině i trestu z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vytýká v něm napadenému
rozsudku, i řízení které mu předcházelo, porušení základních zásad trestního
řízení podle ustanovení § 2 odst. 1, 5, 6 tr. řádu, jakož i porušení práva na
spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž vytýkal vady
spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních. V důsledku těchto
vad došlo podle názoru obviněného k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Obviněný dále namítal, že soud vycházel z nezákonně provedené rekognice a že
v řízení nebyly provedeny důkazy, které obviněný navrhoval, a to promítnutí
videozáznamu z rekognice ani výslech jím navrhovaných svědků. Podle názoru
obviněného bylo hodnocení provedených důkazů provedeno neobjektivně a
jednostranně v jeho neprospěch. Obviněný dále namítl, že odvolací soud rozhodl
novým rozsudkem, aniž by sám provedl jakýkoli nový důkaz a podle obviněného
odůvodnění rozhodnutí napadeného rozsudku trpí stejnými vadami jako odůvodnění
původního rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, a dále navrhl, aby mu byl v souladu s
ustanovením § 265o odst. 1 tr. řádu přerušen výkon trestu odnětí svobody až do
rozhodnutí o dovolání.
Obviněný J. Č. podal dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. T. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, kterého se obviněný měl dopustit. Obviněný v dovolání
namítl nesprávné posouzení důkazů soudem prvního i druhého stupně. Podle
obviněného nelze z úvah odvolacího soudu jednoznačně vyvodit závěr o tom, že by
se dopustil trestného činu loupeže, spíše lze z těchto úvah dovodit, že se
podílel na přípravě či pokusu trestného činu podvodu. Pokud by se měl dopustit
trestného činu loupeže, bylo by nemyslitelné, aby se také utajení svědci P. V.
a P. Š. nedopustili účastenství na tomto trestném činu. Obviněný poukázal dále
na ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu, podle něhož byl Vrchní soud v Praze povinen
zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž v případě
těchto pochybností byl vrchní soud povinen rozhodnout v jeho prospěch. Pokud
usvědčující důkazy odůvodňují stejně tak možnost, že se účastnil na přípravě či
pokusu trestného činu podvodu, stejně tak jako možnost, že se účastnil
trestného činu loupeže, byl podle jeho názoru vrchní soud povinen uznat ho
vinným ze spáchání mírnějšího trestného činu, tj. z přípravy či pokusu
trestného činu podvodu. Obviněný z těchto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To
123/02, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného J. J.
uvedla, že dovolání je sice podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, avšak tento důvod dovolání nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění,
neboť podle názoru nejvyšší státní zástupkyně se argumenty uváděné obviněným
týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na
tom ukládání trestu. Dovolatel se podle jeho názoru domáhá výlučně odlišného
hodnocení důkazů soudy. Za této situace dovolání obviněného bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Proto navrhla, aby Nejvyšší
soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s tím, aby
toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného S. S. i obviněného J. Č. se nejvyšší státní zástupkyně
vyjádřila tak, že dovolání obou obviněných jsou přípustná, avšak dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obsažené v dovoláních obou
obviněných, nekorespondují s obsahem odůvodnění jejich podání, neboť se týkají
výlučně hodnocení důkazů a v závislosti na tom ukládání trestů. Podle nejvyšší
státní zástupkyně oba obvinění pouze opakují obhajobu uplatňovanou již v
odvolání a dokonce na tyto řádné opravné prostředky ve svých dovoláních
odkazují. Dovolání obou obviněných byla podle jejího názoru podána z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu a nadto uplatněné dovolací důvody
nejsou v souladu s obsahem odůvodnění dovolání obou obviněných. Vyslovila
názor, že o takových dovoláních nelze věcně rozhodovat. Navrhla proto, aby
Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných S. S. a J. Č. podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby tato rozhodnutí učinil v neveřejném
zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především
zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1
tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém
stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání všech obviněných jsou
přípustná, byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním
stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu, dovolání mají
obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu, přičemž
zákon připouští dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. řádu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že
dovolání podané z tohoto důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních
předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet z
konečného skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, a v
návaznosti na takto zjištěný skutkový stav může zvažovat hmotně právní
posouzení, přičemž učiněná skutková zjištění nemůže změnit. Dovolání je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních
vad a není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, ve které by
snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud
nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v
souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
protože nemá možnost sám provádět podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Obviněný J. J. podal dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti
skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení
skutku, a dále proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení
důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně
právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže z výše uvedených důvodů
přezkoumávat. Je tedy zřejmé, že obviněný J. J. podal dovolání z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněných S. S. a J. Č.
podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a proto podle § 265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání
obviněných podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly v
dovoláních napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání. Po přezkoumání shledal, že
podaná dovolání obviněných jsou důvodná. Vycházel přitom z následujících
skutečností:
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se
dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí
v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví
nebo značnou škodu. Z hlediska znaků spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. to mimo jiné znamená, že není třeba, aby se každý ze spolupachatelů
dopustil proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale
postačí, že v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů při společném útoku
dojde k tomu, že jen některý z nich se dopustí násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí, zatímco jiný ze spolupachatelů se dopustí jednání
směřujícího k odcizení věci, odnětí věci z dispozice poškozeného apod.
Zákonnými znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je společné
jednání dvou nebo více pachatelů, a úmysl, jímž je společné jednání zahrnuto u
jednotlivých pachatelů. Podmínkou spolupachatelství není to, aby každý ze
spolupachatelů svým vlastním jednáním naplnil všechny znaky trestného činu.
Postačí, když se jednotliví pachatelé dopustí i takového jednání, které samo o
sobě všechny znaky trestného činu nenaplňuje, a když teprve souhrnem těchto
dílčích jednání všech spolupachatelů dochází k naplnění znaků trestného činu. Z
toho pak vyplývá ten důsledek, že každý ze spolupachatelů odpovídá podle § 9
odst. 2 tr. zák. za trestný čin v celém rozsahu, to znamená, jako by ho spáchal
sám.
Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo
jeho pokusu je ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil
(organizátor). V ustanovení § 10 tr. zák. je stanovena tzv. zásada akcesority
účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní
odpovědnosti hlavního pachatele, přičemž organizátorství podle § 10 odst. 1
písm. a) tr. zák. podle zákona přichází v úvahu jen u dokonaného trestného činu
nebo jeho pokusu. Organizátorství je ve srovnání s ostatními formami trestné
součinnosti její závažnější a nebezpečnější formou, protože organizátor se ve
svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale
vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky
„zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. rozh. pod č. 67/1971 Sb. rozh.
tr.). Podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost
účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele,
jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
Podle § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se
obžaloby zprošťuje, musí přesně obsahovat trestný čin, jehož se výrok týká, a
to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu.
Popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku však tomuto ustanovení
trestního řádu zcela neodpovídá. Z popisu skutku nevyplývají znaky trestného
činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měli
obvinění S. S. a J. Č. dopustit. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku uznal
obviněné J. J., S. S. a J. Č. vinnými, že po předchozí vzájemné dohodě, přesném
naplánování a detailní přípravě celé akce dne 7. 12. 1999 kolem 18:30 hodin v
ulici J. S. v M. před domem čp. 2320 prostřednictvím dvou dalších přesně
nezjištěných osob fyzicky napadli podnikatele R. H. tak, že mu vstříkli do
obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili jej na zem, čímž mu způsobili
lehké poranění a odcizili mu částku 1 milión Kč, přičemž jednotliví pachatelé
trestné činnosti se pohybovali na místě činu na v jeho bezprostředním okolí,
řídili průběh akce a pomocí dalších osob pohyb poškozeného, poskytovali
spolupachatelům potřebné informace, zajišťovali místo činu a plnili další
předem přesně dohodnuté a zkoordinované úkoly zajišťující bezproblémové
spáchání trestného činu. Z takového popisu skutku vyplývá, že by se mohlo
jednat o účastenství na dokonaném trestném činu ve formě organizátorství podle
§ 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud vrchní soud uvádí, že trestný čin byl
spáchán prostřednictvím dvou dalších nezjištěných osob, a že obvinění řídili
průběh akce a pomocí dalších osob pohyb poškozeného, nebo o spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. O správné
posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku
je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové
podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného
stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu jde o nesprávné právní posouzení
skutku tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku
bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu
vyjádřeným v právní větě výroku rozsudku. Zásadní skutková zjištění vrchní soud
blíže nerozvedl a neodůvodnil podle § 125 odst. 1 tr. řádu, a přestože sám
rozhodoval ve věci, omezil se jen na stručné odůvodnění výroku o vině u
obviněných J. J., S. S. a J. Č. Jestliže ze skutku popsaného v tzv. skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku (případně též ani ve spojení s jeho
odůvodněním) nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní
kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zák., je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud České republiky proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve
výrocích o vině i trestech ohledně obviněných S. S. a J. Č. Současně zrušil
také další rozhodnutí na zrušené části tohoto rozsudku obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu za použití § 261 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve
výroku o vině i trestu i ohledně obviněného J. J., neboť tomuto obviněnému
prospívá důvod, z něhož dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněných S. S. a J.
Č. (tzv. beneficium cohaesionis) a současně zrušil také další rozhodnutí na
zrušenou část tohoto rozsudku, týkající se obviněného J. J., obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť po zrušení napadeného
rozhodnutí je nutno učinit nové rozhodnutí. Nejvyšší soud nemůže předjímat, jak
bude ve věci rozhodnuto, musí však připomenout, že popis skutku ve výroku o
vině musí odpovídat ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, i to, že odůvodnění
rozsudku musí splňovat zákonné požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr. řádu.
Současně rozhodl samostatným usnesením o tom, že se obvinění J. J., S. S. a J.
Č. berou do vazby podle § 265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedených v § 67 písm.
a) tr. řádu. V této souvislosti je nutno připomenout, že všichni obvinění jsou
stíháni pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.), že
celková doba vazby u všech obviněných nesmí přesáhnout tři roky (§ 71 odst. 8
písm. c) tr. řádu), přičemž se vazba po rozhodnutí podle § 265l odst. 4 tr.
řádu posuzuje v návaznosti na vazbu v původním řízení (nikoliv samostatně a
nezávisle na vazbě v původním řízení), neboť v ustanovení § 71 odst. 11 tr.
řádu není uvedené rozhodnutí o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. řádu v dovolacím
řízení zmíněno.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek