5 Tdo 975/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
srpna 2006 o dovolání, které v řízení proti uprchlému podala obhájkyně
obviněného P. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2006,
sp. zn. 5 To 177/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 268/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný P. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze
dne 23. 1. 2006, sp. zn. 101 T 268/2005, uznán vinným trestným činem úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 29. 4.
2003 v H.-S., okr. K., na ul. P. T. prostřednictvím provozovny společnosti O.,
s. r. o., uzavřel se společností C. Č., a. s., P., úvěrovou smlouvu o
poskytnutí úvěru ve výši 15 659,- Kč na zakoupení tzv. domácího kina, ve které
se zavázal k plnění všech jejích podmínek, ač věděl, že těmto nemůže dostát a
ani jim dostát nechtěl, navíc předložil potvrzení, že je zaměstnancem V., a.
s., D. D., K., což se nezakládalo na pravdě, neboť byl bez zaměstnání, a
současně předložil i potvrzení o výši příjmu, následně sjednané splátky
neplatil a způsobil společnosti C. Č., a. s., škodu ve výši 15 659,- Kč.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému P. R. uložen podle § 250b odst. 1
tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání 1 roku a 6 měsíců. Současně bylo citovaným rozsudkem podle § 228 odst.
1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní
společnosti C. Č., a. s., náhradu škody ve výši 15 659,- Kč, přičemž poškozená
obchodní společnost byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem svého nároku
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek Okresního soudu v
Karviné – pobočka v Havířově byl vydán v rámci řízení proti uprchlému podle §
302 a násl. tr. řádu.
Ustanovená obhájkyně obviněného JUDr. B. N., zastoupená na základě substituční
plné moci Mgr. R. G., napadla citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné –
pobočka v Havířově odvoláním. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 4.
2006, sp. zn. 5 To 177/2006, zamítl podané odvolání podle § 256 tr. řádu jako
nedůvodné. Toto usnesení odvolacího soudu bylo vydáno rovněž v řízení proti
uprchlému. Opis usnesení odvolacího soudu byl v souladu s ustanovením § 306
odst. 1 tr. řádu doručen obhájkyni obviněného dne 12. 5. 2006 a příslušnému
státnímu zastupitelství dne 11. 5. 2006.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obhájkyně obviněného P.
R. dne 10. 7. 2006 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obhájkyně obviněného vychází výrok o vině v
rozsudku soudu prvního stupně z nesprávné aplikace či opomenutí aplikace
ustanovení § 266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, které má prejudiciální význam pro právní kvalifikaci trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Obhájkyně obviněného stran této námitky
uvádí, že skutek se měl stát dne 29. 4. 2003 a skončení pracovního poměru ze
strany obchodní společnosti V., a. s., D. D., u níž byl obviněný P. R.
zaměstnán, bylo datováno ke dni 15. 4. 2003, když podle obhájkyně měl obviněný
v této době vycestovat do zahraničí. S ohledem na uvedenou skutečnost obhájkyně
dospívá v dovolání k závěru, že se obviněný nezdržoval v místě doručování
výpovědi z pracovního poměru, takže účinky doručení výpovědi nenastaly ke dni
sjednání úvěrové smlouvy, tj. ke dni 29. 4. 2003. Takové účinky by podle
obhájkyně obviněného nenastaly k uvedenému dni ani tehdy, pokud by se obviněný
P. R. zdržoval v místě doručování zmiňované výpovědi. Obhájkyně obviněného
proto nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i
odvolací soud, když dovodil, že obviněný poskytl při sjednávání úvěrové smlouvy
nepravdivé údaje ohledně trvání pracovního poměru u svého zaměstnavatele. Podle
názoru obhájkyně obviněného k závěru o tom, zda obviněný poskytl nepravdivý
údaj stran svého zaměstnání, je nutné nejprve vyřešit otázku, k jakému dni
skončil jeho pracovní poměr. Obhájkyně obviněného považuje za nesprávný závěr
soudů činných dříve ve věci o tom, že obviněnému P. R. sice nebyla doručena
výpověď z pracovního poměru, avšak vzhledem k neomluveným absencím si musel být
vědom skončení pracovního poměru. Závěrem dovolání obhájkyně obviněného
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obhájkyně obviněného P. R.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru je v konkrétní věci zřejmé, že soud dospěl k závěru o
naplnění všech zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1 tr. zák. ze strany obviněného P. R. na základě správně učiněných
skutkových zjištění. Státní zástupce opírá tento názor o skutečnost, že
obviněný uvedl při sjednávání smlouvy o úvěru dne 29. 4. 2003, že je zaměstnán
u obchodní společnosti V., a. s., D. D. Tato skutečnost se však podle
přesvědčení státního zástupce nezakládala na pravdě, neboť obviněný již od 7.
4. 2003 fakticky nedocházel do zaměstnání, své absence neomluvil a ani si na
poště nepřevzal výpověď z pracovního poměru doručovanou zaměstnavatelem. Jak
dále státní zástupce uvádí, obviněný navíc poskytl při sjednávání předmětného
úvěru nepravdivý údaj ohledně výše svého čistého příjmu, který za dobu trvání
pracovního poměru u zmíněné obchodní společnosti činil toliko 6 343,- Kč,
nikoliv však 15 000,- Kč uváděných obviněným v žádosti o úvěr. Ze shora
popsaných skutečností podle státního zástupce nepochybně vyplývá, že obviněný
P. R. uvedl nepravdivé údaje výlučně v úmyslu získat úvěr, který by bez těchto
nepravdivých údajů nezískal. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obhájkyně obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obhájkyně obviněného P. R. podala
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu ve spojení s
ustanovením § 304 tr. řádu], učinila tak včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst.
1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obhájkyně obviněného P. R. opírá jejich existenci
o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Obhájkyně obviněného shledává nesprávné právní posouzení skutku, jehož
spácháním byl obviněný P. R. uznán vinným, v tom, že soudy nižších stupňů
chybně aplikovaly ustanovení § 266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a tím podle ní dospěly k
nesprávnému právnímu závěru stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Konkrétně pak
obhájkyně obviněného zpochybňuje právní závěry soudů obou stupňů, které se
týkají nepravdivosti údajů uvedených obviněným při sjednávání úvěrové smlouvy,
a namítá, že pracovní poměr obviněného P. R. nebyl řádně ukončen. Podle
přesvědčení obhájkyně obviněného není totiž jasné, zda ve smyslu citovaného
ustanovení zákoníku práce nastaly účinky doručení výpovědi, a tedy zda byl
obviněný P. R. v době sjednávání úvěrové smlouvy stále zaměstnancem obchodní
společnosti V., a. s., D. D. Obhájkyně obviněného P. R. proto s ohledem na výše
uvedené uzavírá, že údaje předložené jmenovaným obviněným při sjednávání
úvěrové smlouvy s obchodní společností C. Č., a. s., nemohly být nepravdivé,
protože podle jejího názoru obviněný byl zaměstnán v době sjednávání předmětné
úvěrové smlouvy u zmíněného zaměstnavatele.
Nejvyšší soud však nepřisvědčil námitce obhájkyně obviněného P. R., podle níž
je výrok o vině uvedený v rozsudku soudu prvního stupně opřen o chybné hmotně
právní posouzení skončení pracovního poměru obviněného u obchodní společnosti
V., a. s., D. D. Soud prvního stupně totiž do popisu skutku ve výroku o vině ve
svém odsuzujícím rozsudku zařadil jako jednu z okolností, které byly nepravdivé
a jimiž obviněný uvedl v omyl poskytovatele úvěru – společnost C. Č., a. s.,
potvrzení o tom, že je zaměstnancem společnosti V., a. s., D. D., ačkoli
obviněný „byl bez zaměstnání“. Popis skutku tedy neobsahuje konstatování, zda a
kdy skončil pracovní poměr obviněného u zmíněného zaměstnavatele, což je
skutečnost, jejíž nesprávné právní posouzení namítá v dovolání obhájkyně
obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem pro rozhodování poškozené
společnosti o tom, zda poskytne obviněnému úvěr, neměla význam samotná
existence zaměstnání obviněného jako takového, resp. otázka, zda toto
zaměstnání ještě formálně trvalo, ale jen skutečnost, zda obviněný měl z
tehdejšího zaměstnání příjem, z něhož mohl splácet poskytnutý úvěr. V tomto
smyslu byl obviněný v době uzavření úvěrové smlouvy (dne 29. 4. 2003) skutečně
bez zaměstnání, jak správně uvádí soudy obou stupňů, protože již od 7. 4. 2003
měl nepřetržitě až do skončení pracovního poměru neomluvené absence, a nemohl
tudíž očekávat dostatečný příjem ke splácení úvěru nejen v době uzavírání
úvěrové smlouvy, ale zejména v době, kdy měl začít se splátkami (od 15. 6.
2003). Navíc obviněný věděl o tom, že je ve zkušební době, takže v důsledku
neomluvených absencí neměl důvod předpokládat ani další trvání pracovního
poměru, ale naopak jeho zrušení.
K otázce, kdy formálně skončil pracovní poměr obviněného P. R. u společnosti
V., a. s., D. D., Nejvyšší soud připomíná, že k jeho skončení nedošlo v
důsledku výpovědi ze strany zaměstnavatele ve smyslu § 46 a násl. zákoníku
práce, jak by naznačovala argumentace pojmem „výpověď“ v dovolání obhájkyně
obviněného, ale stalo se tak zrušením pracovního poměru ve zkušební době podle
§ 58 zákoníku práce (viz č. l. 19 trestního spisu). Protože oznámení o zrušení
pracovního poměru bylo učiněno písemně a bylo doručováno v této formě
obviněnému, šlo o písemnost týkající se zániku pracovního poměru, na jejíž
doručování se vztahují pravidla obsažená v ustanovení § 266a zákoníku práce,
které bylo podle obhájkyně obviněného chybně aplikováno. V intencích citovaného
ustanovení má zaměstnavatel povinnost doručit písemnosti týkající se mimo jiné
vzniku a zániku pracovního poměru zaměstnanci do vlastních rukou (§ 266a odst.
1 zákoníku práce). Pokud není zaměstnanec, jemuž je doručováno oznámení o
zrušení pracovního poměru ve zkušební době, v místě doručení zastižen, ačkoli
se v místě doručení zdržuje, uloží se písemnost v místně příslušné provozovně
držitele poštovní licence nebo u orgánu obce a zaměstnanec se o tom vhodným
způsobem uvědomí. Písemnost se uloží po dobu 10 dnů, a není-li v této době
zaměstnancem vyzvednuta, vrátí ji držitel poštovní licence odesílajícímu
zaměstnavateli jako nedoručitelnou (§ 266a odst. 3 zákoníku práce).
Jak vyplývá z trestního spisu v posuzované věci (č. l. 24), obviněnému P. R.
bylo doručováno oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době
prostřednictvím držitele poštovní licence dne 17. 4. 2003 s tím, že dne 18. 4.
2003 byla předmětná poštovní zásilka uložena a adresát (obviněný) byl o takovém
uložení vhodným způsobem vyrozuměn. Vzhledem k tomu, že dne 30. 4. 2003 byla
tato poštovní zásilka vrácena zpět zaměstnavateli obviněného, došlo podle
názoru Nejvyššího soudu ke splnění povinnosti zaměstnavatele doručit písemnost
obviněnému až tímto dnem. Dovolací soud k tomu připomíná, že podle § 266a odst.
4 zákoníku práce je povinnost zaměstnavatele doručit písemnost splněna, jakmile
zaměstnanec písemnost převezme nebo jakmile byla držitelem poštovní licence
vrácena odesílajícímu zaměstnavateli jako nedoručitelná a zaměstnanec svým
jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil. Splnění podmínky obsažené
v citovaném ustanovení, podle níž „zaměstnanec svým jednáním nebo opomenutím
doručení písemnosti zmařil“, Nejvyšší soud spatřuje např. tehdy, pokud
zaměstnanec oznámil zaměstnavateli jako místo svého pobytu adresu, kde se ve
skutečnosti nezdržuje. Obdobně se za zmaření doručení písemnosti považuje např.
situace, když si zaměstnanec, který se v místě bydliště zdržuje, uloženou
písemnost ve stanovené lhůtě nevyzvedne (srov. Součková, M. a kol. Zákoník
práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 655 a 656). Obviněný P.
R. tedy buď oznámil svému tehdejšímu zaměstnavateli – společnosti V., a. s., D.
D., jako místo svého pobytu adresu, kde se později nezdržoval, nebo v době, kdy
se na ní zdržoval, nevyzvedl si doručovanou písemnost ve stanovené lhůtě.
S poukazem na závěry uvedené shora tedy Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem
obhájkyně obviněného, totiž že účinky doručení písemnosti vůbec nenastaly, a že
tím nedošlo ke skončení pracovního poměru ve smyslu § 58 zákoníku práce ve
spojení s ustanovením § 266a zákoníku práce, neboť se obviněný v inkriminované
době údajně nezdržoval v místě bydliště. Jak totiž vyplývá zejména z vyjádření
samotného obviněného P. R. (č. l. 14 trestního spisu), zdržoval se v místě
trvalého bydliště asi do poloviny měsíce června 2003. Účinky doručení výpovědi
tedy nastaly, jak dovolací soud uvedl výše, dnem 30. 4. 2003, tj. jeden den po
uzavření úvěrové smlouvy.
Proto údaj soudů nižších stupňů o tom, kdy formálně skončil pracovní poměr
obviněného P. R. (dne 25. 4. 2003), sice není přesný a neodpovídá citovaným
ustanovením zákoníku práce, ale ani tato nepřesnost nemohla mít vliv na
správnost trestněprávního posouzení skutku, pro který byl obviněný stíhán a v
němž soudy shledaly trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.
Pro spáchání tohoto trestného činu totiž postačí, pokud pachatel při sjednávání
úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Jak již Nejvyšší
soud zdůraznil výše, údaje obviněného P. R. o existenci jeho zaměstnání byly
skutečně nepravdivé potud, že i přes formální trvání pracovního poměru ke
společnosti V., a. s., D. D., (ovšem jen do dne následujícího po uzavření
úvěrové smlouvy) již při uzavírání úvěrové smlouvy obviněný neměl takové
zaměstnání, které by mu zajišťovalo příjem nezbytný ke splácení poskytnutého
úvěru, což byla nepochybně nejvýznamnější okolnost pro uzavření úvěrové
smlouvy. Přitom kdyby společnost C. Č., a. s., jako poskytovatel úvěru věděla o
uvedené podstatné skutečnosti, jež rozhodně vylučovala návratnost úvěru, tj. o
neexistenci dostatečného příjmu obviněného ze zaměstnání, jistě by úvěr
obviněnému neposkytla. Navíc ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle
§ 250b odst. 1 tr. zák. postačoval i další nepravdivý údaj, který obviněný
uvedl poškozené společnosti při sjednávání úvěrové smlouvy, a to údaj o jeho
čistém měsíčním příjmu ve výši 15 000,- Kč. Takový příjem obviněného v žádném
případě neodpovídal skutečnosti, a to ani kdyby obviněný již před uzavřením
úvěrové smlouvy neměl v zaměstnání neomluvené absence. Ostatně obhájkyně
obviněného v podaném dovolání ani nezpochybňuje nepravdivost tohoto podstatného
údaje. Pokud tedy obviněný P. R. v žádosti o úvěr (založené v trestním spise na
č. l. 6) uvedl, že pobírá u svého zaměstnavatele čistou měsíční mzdu ve výši 15
000,- Kč, ačkoli ve skutečnosti za měsíce březen a duben 2003 měl čistý příjem
celkem ve výši jen 6 343,- Kč (viz č. l. 18 trestního spisu), jednalo se o
nepravdivý údaj, který ve spojení s dalšími rozhodnými skutkovými zjištěními
učiněnými soudy obou stupňů svědčí o jeho podvodném jednání. Skutek, jímž byl
obviněný uznán vinným, tudíž naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.
Dovolací námitky obhájkyně obviněného P. R., jimiž zpochybnila správnost této
právní kvalifikace posuzovaného skutku, a to s poukazem na vadnou aplikaci
příslušných ustanovení zákoníku práce o skončení pracovního poměru, jsou zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obhájkyně obviněného P. R. podala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu
důvodu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl
dovolání obhájkyně obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném
zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y