5 Tvo 147/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 20. prosince 2000 v
neveřejném zasedání stížnost obžalovaného K. H., proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 5. 12. 2000 sp. zn. 4 Ntv 15/2000, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného K. H. z a m í t á.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný v zákonné lhůtě stížnost, jíž se
domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že návrh na prodloužení lhůty jeho
vazby se zamítá. Stížnost odůvodnil tím, že se nevyhýbal trestnímu stíhání před
vzetím do vazby a bydlel u své družky v domě, v němž bydlí několik policistů,
kteří ho osobně znají, protože sám pochází z rodiny policejního důstojníka.
Přitom nebyl učiněn žádný pokus o doručení předvolání či sdělení obvinění.
Podle jeho názoru bydlení u družky nelze v žádném případě podřadit pod zákonné
pojmy "skrývat se" a "uprchnout" ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Byl
sice dne 21. 12. 1998 zadržen na hraničním přechodu v Č. T., avšak nikoliv při
pokusu o opuštění republiky, ale při návratu z vánočního nákupu v Polsku. Dále
namítl, že vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze spatřovat ani
v tom, že u Okresního soudu v Ostravě a u Okresního soudu v Hradci Králové byly
na něj podány další obžaloby pro trestné činy podvodu. Obžalovaný má zato, že
pokud by byl uznán vinným skutky, pro které na něj byly podány obžaloby,
jednalo by se pouze o další útoky pokračujícího trestného činu podvodu, pro
který je stíhán. Domnívá se, že tento důvod neobstojí, neboť zcela pomíjí
presumpci neviny i skutečnost, že by v důsledku dalších obžalob nebyl postižen
vyšší trestní sazbou. Dále namítl, že v napadeném rozhodnutí nebylo přiléhavě
odůvodněno, v čem spočívala obtížnost věci, nebo jiné závažné důvody, pro které
nebylo možno trestní věc v zákonné dvouleté lhůtě skončit. Znalecký posudek
podle něj mohl být vypracován dříve a z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
podle jeho názoru nevyplývá, že by bylo třeba činit dožádání do ciziny. Dodal,
že pokud by orgány činné v trestním řízení již ve stadiu vyšetřování nebo v
řízení před soudem provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, jak se toho
domáhal prostřednictvím své obhájkyně, nebylo by nutno věc projednávat ve lhůtě
delší než stanovené v § 71 odst. 3 věta první tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal z podnětu podané stížnosti
podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i
příslušnou část řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že
stížnost obžalovaného K. H. není důvodná, neboť Vrchní soud v Olomouci rozhodl
správně jak v otázce existence vazebních důvodů, tak i ohledně podmínek
stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Obžalovaný K. H. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Karviné
ze dne 22. 12. 1998 sp. zn. 9 Nt 957/98 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b),
c) tr. ř. v tehdy platném znění. Nyní se obžalovaný nachází ve vazbě z důvodů
uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., přičemž zákonná dvouletá lhůta
vazby u obžalovaného končí dne 20. 12. 2000. Obžalovaný je stíhán pro trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a dále pro trestný čin padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1999 sp. zn. 36 T 5/99 byl
obžalovaný K. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst.
4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst.
1 tr. zák., jehož se měl dopustit 12 skutky a dále trestným činem padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za
to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obžalovanému uložen trest
zákazu činnosti, a to zákaz živností a) v podnicích zajišťujících ostrahu
majetku a osob, a b) koupě průmyslového zboží za účelem dalšího prodeje a
prodej. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného K.
H. (ale též dalších obžalovaných R. Š. a J. Š.) k náhradě škody poškozeným.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2000 sp. zn. 4 To 163/99 byl
uvedený rozsudek ohledně obžalovaného K. H. podle § 258 odst. 1 písm. b), c),
d), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc
ohledně tohoto obžalovaného vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ze spisu vyplývá, že na obžalovaného K. H. byla podána u Okresního
soudu v Ostravě obžaloba pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zák. Další obžaloba byla na něj podána u Okresního soudu v Hradci Králové
pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., přičemž trestní
věc vedená u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 136/2000 byla dne
27. 11. 2000 postoupena k projednání Krajskému soudu v Ostravě podle § 188
odst. 1 písm. a), § 20 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 21 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že návrh předsedy
senátu Krajského soudu v Ostravě na prodloužení lhůty vazby byl Vrchnímu soudu
v Olomouci podán v souladu s § 71 odst. 5 tr. ř. a ve lhůtě stanovené v § 71
odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky se zcela ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v
Olomouci v tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1
písm. a), c) tr. ř. a v tomto směru odkazuje na podrobné a výstižné odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu je zřejmé, že obžalovaný ve svých četných
žádostech o propuštění z vazby na svobodu opakuje stále tytéž důvody, jimiž se
snaží zpochybnit existenci vazebních důvodů. O tom, že vazební důvody u
obžalovaného existují a že jeho vazbou nedošlo k porušení jeho základních práv
svědčí i odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 8. 2000
sp. zn. IV. ÚS 365/2000, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost obžalovaného,
který tvrdil, že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36
odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v
odůvodnění uvedl, že je zcela evidentní, že napadeným usnesením o vazbě nedošlo
k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ani po tomto
rozhodnutí Ústavního soudu nedošlo k žádné změně, pokud jde o trvání vazebních
důvodů u obžalovaného podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
V posuzované věci Nejvyšší soud České republiky shledal, že jsou dány i další
podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř., neboť s přihlédnutím k charakteru a
rozsahu trestné činnosti obžalovaného, trvajícím důvodům vazby i okolnostem
případu je zřejmé, že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude
zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jímž je podle §
1 odst. 1 tr. ř. zejména náležité zjištění trestných činů, spravedlivé
potrestání pachatelů i zájem na předcházení a zamezování trestné činnosti.
Přitom v trestní věci obžalovaného nebyly shledány žádné průtahy v řízení před
soudem prvního stupně. Pokud obžalovaný namítá ve své stížnosti, že jeho
trestní věc mohla být skončena ve dvouleté zákonné lhůtě podle § 71 odst. 3
věta první tr. ř., nelze přehlédnout, že soud v této lhůtě projednával současně
trestnou činnost dalších obžalovaných, ale i četné žádosti obžalovaného K. H. o
propuštění z vazby na svobodu. Obžalovaný K. H. sice realizoval svá práva
obviněného, avšak neustálé rozhodování o propuštění z vazby na svobodu a o
následných stížnostech obžalovaného mělo vliv na celou délku řízení.
Dobu do 30. dubna 2001 považuje Nejvyšší soud České republiky za dobu nezbytně
nutnou, s přihlédnutím ke stadiu trestního stíhání obžalovaného i vzhledem k
procesním úkonům, které má ještě soud prvního stupně provést.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky stížnost
obžalovaného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 20. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek