5 Tvo 151/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 10. ledna 2001 stížnost obviněného F. H., kterou podal proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To 137/2000, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/99, a rozhodl t a k t o
:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného F. H. z a
m í t á , protože není důvodná.
Obviněný F. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9.
2000, sp. zn. 2 T 2/99, uznán vinným jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr.
zák. trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zák.
dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák., v souběhu s
trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst 1 tr. zák. Za to byl
podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 29 odst. 2
tr. zák. odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání
osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 55
odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci - tří střelných zbraní a podle
§ 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Obviněný F. H., který proti výše uvedenému rozsudku podal včas
odvolání, rovněž vznesl námitku podjatosti předsedy senátu Vrchního soudu v
Praze jako soudu odvolacího JUDr. P. Z. s odůvodněním, že tento již rozhodoval
o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2000 (správně
1999), sp. zn. 2 T 2/99, kterým byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k
došetření pro procesní vady a současně bylo rozhodnuto o propuštění
obžalovaného z vazby. V jednotlivostech s poukazem na obsah odůvodnění
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2000 (správně 1999) obviněný
dovodil, že senát, byť nepřímo, zaujímal stanoviska k jeho vině a k procesním
postupům orgánů přípravného řízení, která neodpovídala zákonu a omezovala jeho
právo na obhajobu, jelikož byl jimi při svém rozhodování soud prvního stupně
vázán.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To
137/2000, bylo rozhodnuto tak, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu předseda senátu
Vrchního soudu v Praze JUDr. P. Z. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní
věci obžalovaného F. H. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To
137/2000.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí s poukazem na obsah ustanovení § 30 tr.
řádu Vrchní soud v Praze učinil závěr, podle něhož z obsahu spisu nevyplývá, že
by byl JUDr. P. Z. v posuzované věci ovlivněn poměrem k této věci nebo k osobám
uvedeným v § 30 odst. 1 tr. řádu a že by se na ní podílel jako některý z orgánů
činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. řádu. Proto
při absenci zákonem předpokládaných důvodů nepřicházelo v úvahu námitce
obviněného F. H. vyhovět, neboť odlišné právní závěry soudu oproti závěrům
obžalovaného samy o sobě bezpochyby nejsou výrazem jeho údajné podjatosti.
Zároveň Vrchní soud v Praze odmítl jako neopodstatněnou argumentaci obviněného,
kterou zdůvodnil své závěry o údajné podjatosti předsedy senátu JUDr. P. Z.
Podle názoru Vrchního soudu v Praze neodpovídá skutečnosti, že by se tento soud
ve zmiňovaném usnesení ze dne 9. 4. 1999 zabýval otázkou viny či neviny
obviněného. Pokud zde zaujal stanovisko k problematice případných vad
přípravného řízení a objasnění základních skutečností pro rozhodnutí, učinil
tak v řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření v rámci předběžného projednání obžaloby v souladu
s ustanovením § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000,
sp. zn. 7 To 137/2000, podal ihned po jeho vyhlášení obviněný F. H. stížnost,
kterou nijak nezdůvodnil.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. řádu
přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část
řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ustanovení § 30 tr. řádu o
důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě,
že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k
určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo
výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního
řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však
důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech
zákonem výslovně stanovených v § 30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v
projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení,
společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné
osoby, anebo jestliže se soudce vyššího stupně zúčastnil rozhodování téže věci
u soudu nižšího stupně a naopak. Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování
soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro
jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy,
kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s
dřívějším podílem soudce na rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce
není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, protože obviněný F. H. ve
vznesené námitce dovozuje podjatost JUDr. P. Z. toliko ze způsobu jeho
dřívějšího rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření, aniž by uváděl jakoukoli další okolnost, která by - třeba
i ve spojitosti s tímto rozhodnutím - bránila jmenovanému soudci rozhodnout o
odvolání v souladu se zákonem. Skutečnost, že soudce odvolacího soudu
rozhodoval v téže věci nejdříve o stížnosti proti usnesení o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření a že poté by měl rozhodovat i o odvolání podaném
proti rozsudku soudu 1. stupně, zákon bez dalšího nepovažuje za důvod k
vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To platí na rozdíl např. od
situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla
poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby už soudce rozhodovat ze
zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§ 30 odst. 2 věta druhá tr.
řádu). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka obviněného F. H.,
pokud důvod k vyloučení JUDr. P. Z. dovozuje ze skutečnosti, že tento soudce
již ve svém dřívějším rozhodnutí zaujímal závěry týkající se posouzení viny či
neviny obviněného. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí ve věci musí totiž soudce
činit skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením
viny obviněného, aniž by to soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout
později o vině a trestu téhož obviněného zcela nestranně, nezaujatě a v souladu
se zákonem. Vždyť zmíněný argument obviněného F. H. by znamenal, že po zrušení
rozsudku soudu 1. stupně odvolacím soudem by musel ve věci rozhodovat u soudu
1. stupně automaticky vždy jiný soudce, než který vydal původní zrušený
rozsudek, neboť v něm soudce nepochybně zaujímal stanovisko k vině obviněného.
Takový důsledek je však nepřijatelný a v rozporu se zákonem, který v ustanovení
§ 262 tr. řádu umožňuje nařídit projednání a rozhodnutí věci v jiném složení
senátu soudu 1. stupně jen na podkladě výslovného rozhodnutí odvolacího soudu,
jež je přitom rozhodnutím nestandardním a spíše výjimečným.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu
představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), s tím, že
příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je
zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování
přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně
brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obviněným F. H.
tvrzené důvody, jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o
nepodjatosti soudce, jenž měl rozhodovat v dané věci o odvolání, nelze dovodit
ani z jiné okolnosti obsažené ve spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a o
nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující
toliko obecné či subjektivní přesvědčení obviněného.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o
stížnosti obviněného F. H. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není
důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y