5 Tvo 172/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 19. prosince 2001 stížnost obviněného Ing. J. Š., kterou podal proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 9 To 83/01, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod
sp. zn. 28 T 63/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného Ing. J.
Š. z a m í t á , protože není důvodná.
Obviněný Ing. J. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka Liberec ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 28 T 63/2000, uznán vinným pokusem
trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za
což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně se
zařazením k jeho výkonu do věznice s dohledem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. Š. včas odvolání, o
kterém byl příslušný rozhodnout Vrchní soud v Praze (§ 252 tr. řádu). U
veřejného zasedání tohoto soudu konaného dne 31. 10. 2001, v němž bylo odvolání
projednáváno, vznesl obviněný Ing. J. Š. námitku podjatosti vůči senátu
Vrchního soudu v Praze, který měl o podaném odvolání rozhodnout. Námitku
podjatosti obviněný odůvodnil tím, že mu nebylo umožněno zvolit si obhájce a v
dřívějším stadiu řízení bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z
vazby.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 9 To
83/01, bylo rozhodnuto tak, že senát Vrchního soudu v Praze ve složení z
předsedy senátu JUDr. M. P. a soudců JUDr. H. P. a JUDr. H. N. není vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu v trestní věci
obviněného Ing. J. Š. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 To 83/01.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí s poukazem na průběh zmíněného veřejného
zasedání senátu a na ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu učinil vrchní soud závěr,
podle něhož příslušný senát, vůči kterému námitka podjatosti směřuje, není
vyloučen z projednávání této trestní věci, neboť obviněný měl lhůtu delší než
měsíc k tomu, aby si zvolil nového obhájce poté, co mu dřívější obhájkyně
vypověděla plnou moc. V postupu, když obviněný s poukazem na nemožnost zvolit
si včas obhájce požádal o odročení veřejného zasedání konaného o odvolání,
spatřoval vrchní soud snahu o obstrukce.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 9 To 83/01, podal ihned po jeho vyhlášení obviněný Ing. J. Š.
stížnost, kterou dodatečně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Ve
stížnosti obviněný zpochybnil správnost usnesení ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 9
To 83/01, kterým senát Vrchního soudu v Praze, jehož vyloučení se obviněný
domáhá, rozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby. Dále obviněný vytkl tomuto
senátu, že jeho předseda zastrašoval obhájkyni obviněného, aby nemařila
projednávání věci, a poukázal na průběh veřejného zasedání odvolacího soudu, v
jehož průběhu mu mělo být bráněno k věci se vyjádřit a náležitě se hájit. Tyto
skutečnosti podle názoru obviněného potvrzují podjatost uvedeného senátu, proto
navrhuje rozhodnout o zrušení napadeného usnesení a o vyloučení členů senátu z
projednávání věci.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. řádu
přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část
řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní
orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou
být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. řádu je
soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení,
jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, vyšetřovatel,
policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné
osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil
domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž
byla poté podána obžaloba. Konečně podle § 30 odst. 3 tr. řádu platí, že z
rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo
přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že citované ustanovení § 30 tr.
řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na
zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního
soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné,
anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích
trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je
však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech
zákonem výslovně stanovených v § 30 odst. 2 a 3 tr. řádu, tj. jestliže soudce v
projednávané věci působil v roli jiného orgánu činného v trestním řízení,
společenského zástupce, obhájce nebo zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné
osoby, nebo se soudce vyššího stupně zúčastnil rozhodování téže věci u soudu
nižšího stupně a naopak, anebo pokud soudce učinil některé z vyjmenovaných
rozhodnutí v přípravném řízení (nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k
zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba).
Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají
bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro
takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná
okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na
rozhodování zcela zřejmě svědčila o tom, že soudce není schopen ve věci
rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, protože obviněný Ing. J. Š.
ve vznesené námitce dovozuje podjatost vůči členům výše uvedeného senátu
odvolacího soudu toliko ze způsobu jejich dřívějšího rozhodnutí o žádosti
obviněného o propuštění z vazby, resp. z odůvodnění takového rozhodnutí, aniž
by uváděl jakoukoli další okolnost, která by – třeba i ve spojitosti s uvedeným
rozhodnutím – bránila jmenovaným soudcům rozhodnout o odvolání v souladu se
zákonem. Skutečnost, že soudce odvolacího soudu rozhodoval v téže věci nejdříve
o žádosti obviněného o propuštění z vazby a že poté by měl rozhodovat i o
odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zákon bez dalšího
nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování. To
platí na rozdíl např. od situace, kdy soudce v přípravném řízení rozhodoval o
vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba a v jejíž věci po podání obžaloby
už soudce rozhodovat ze zákona nemůže, třebaže se podjatým sám necítí být (§ 30
odst. 2 věta druhá tr. řádu).
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že v odůvodnění
výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodováno o vazbě
obviněného J. Š. a kterým tento obviněný argumentuje, je formální nepřesnost
spočívající v konstatování zařazení obviněného k výkonu uloženého trestu do
jiné věznice. Nepravomocné rozhodnutí soudu o tom, v které věznici má obviněný
vykonat uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přímo nesouvisí s tím, zda
jsou zde skutečnosti zakládající existenci důvodů vazby. Z druhé strany vzato,
vazba je zajišťovací institut podmíněný konkrétními skutkovými okolnostmi (§ 68
tr. řádu) nezávislými na důvodech rozhodných pro zařazení k výkonu trestu
odnětí svobody.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dalším argumentem stížnosti obviněného,
který vyvozuje podjatost příslušného senátu z odmítavého postoje k odročení
veřejného zasedání odvolacího soudu. Pokud předseda senátu Vrchního soudu v
Praze na žádost obviněného J. Š. neodročil nařízené veřejné zasedání (a jednou
již odročené), nejednal proti žádnému ustanovení, které upravuje právo
obviněného na obhajobu podle trestního řádu, Listiny základních práv a svobod,
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) či jiného
právního předpisu. Jinak řečeno, ani nově zvolený obhájce by neměl vůči soudu
nárok na to, aby veřejné zasedání bylo odročeno.
Součástí práva na obhajobu je především právo obviněného sám si obhájce zvolit.
Toto právo je nezpochybnitelné a obviněný ho má v kterémkoli stadiu řízení. Z
postavení advokáta založeného zejména ustanoveními § 16 a § 17 zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb., vyplývá na jedné
straně to, že soud do vztahu mezi obhájcem a obviněným nijak nezasahuje a
plnění povinností obhájce vůči obviněnému nijak nehodnotí, avšak na druhé
straně zároveň to, že obhájce nemá vůči soudu nárok na to, aby soud organizoval
průběh řízení podle požadavků obhájce. Takový nárok obviněného nebo jeho
obhájce nevyplývá ani ze skutečnosti, že obhajobu převzal v pokročilém stadiu
řízení, např. jen několik dnů před jednáním soudu, v němž má být ve věci
rozhodnuto. Nic v tomto směru nelze dovozovat ani z ústavně garantovaného práva
na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
V této spojitosti považuje Nejvyšší soud za vhodné citovat z odůvodnění nálezu
Ústavního soudu publikovaného pod č. 293/1996 Sb. tyto části:
„Je proto vždy věcí obžalovaného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování
právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp.
zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obžalovaný
nese odpovědnost sám a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat kvalitu
obhajoby či nečinnost obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na
volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit;
opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného
základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a
především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem.“
„Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá
povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a
požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší
době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu
obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je
věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení na poslední
chvíli, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v
osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho
režimu nikterak vázán.“
Jestliže tedy předseda senátu Vrchního soudu v Praze nevyhověl žádosti
obviněného J. Š. o odročení veřejného zasedání a byla-li žádost opřena o
potřebu obviněného zvolit si nového obhájce, nijak tím nedošlo k zásahu do
ústavně zaručeného práva tohoto obviněného na jeho obhajobu. Ten měl navíc
dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby si obhájce zvolil včas, bez nutnosti
odročovat veřejné zasedání. Proto z uvedeného postupu nelze vyvozovat závěr, že
by předseda senátu Vrchního soudu v Praze měl k projednávané věci, k obviněnému
nebo k jeho obhájci takový poměr, který opodstatňuje pochybnost, že nemůže
nestranně rozhodovat. To se přiměřeně vztahuje i na ostatní členy senátu.
Naznačenou pochybnost není možné opírat ani o žádné jiné aspekty postupu senátu
či předsedy senátu v řízení o odvolání ani v řízení o vazbě obviněného.
Navíc považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že rozhodnutí o
vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu představuje výjimku z
ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod), s tím, že příslušnost soudu i soudce
stanoví zákon. Tak, jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze
vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze
skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se
zákonem nezaujatě a spravedlivě. Obviněným Ing. J. Š. tvrzené důvody, jak bylo
výše uvedeno, nejsou tohoto charakteru a pochybnost o nepodjatosti soudců, jež
měli rozhodovat v dané věci o odvolání obviněného, nelze dovodit ani z jiné
okolnosti obsažené ve spise. Pro úsudek o podjatosti soudce a o nemožnosti
rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není dostačující toliko obecné
či subjektivní přesvědčení obviněného.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o
stížnosti obviněného Ing. J. Š. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že
není důvodná, a proto ji zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 19. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y