5 Tvo 45/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. 4. 2001 v neveřejném zasedání stížnost obžalovaného Z. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 10 Ntv 7/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. 1 T 3/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného Z. S. z a m í t á.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný Z. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost, jíž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a propuštění z vazby na svobodu. V odůvodnění stížnosti uvedl, že dokazování v jeho trestní věci bylo sice velmi náročné, avšak není zřejmé, proč trestní stíhání nemohlo být ukončeno ve dvouleté vazební lhůtě, ani to, proč byla jeho vazba prodloužena o téměř půl roku, když řízení před Krajským soudem v Plzni již nemůže být v tomto stadiu řízení nijak časově náročné. Poukázal na to, že jde o dvouletou vazební věc, která by měla být vyřizována přednostně a s největším urychlením.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že stížnost obžalovaného Z. S. není důvodná, protože Vrchní soud v Praze rozhodl správně jak v otázce existence vazebních důvodů, tak i ohledně podmínek stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Obžalovaný Z. S. byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. Nt 52/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 7 To 175/99, podle § 68 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Vazba byla započtena ode dne 23. 3. 1999 a dvouletá vazební lhůta uvedená v § 71 odst. 3 tr. ř. uplynula dne 23. 3. 2001. Vazba obžalovaného byla prodlužována a bylo též rozhodováno o žádostech obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu podle § 72 odst. 2 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 1 T 3/2000, byla podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu a dále bylo rozhodnuto, že u obžalovaného trvají důvody vazby jen podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 1 T 3/2000, byl obžalovaný Z. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 112/1998 Sb., (body I. - III. výroku rozsudku) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (bod IV. výroku rozsudku). Za to byl odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Sony a mobilního telefonu zn. PHILIPS. Obžalovaný se měl dopustit zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti společně s dalšími osobami působícími jednak v České republice, jednak ve Spolkové republice Německo, spočívající v tom, že si opatřil v letech 1998 a 1999 omamnou látku (heroin), aby ji dopravil do Spolkové republiky Německo, a tohoto činu se měl dopustit ve spojení s organizacemi působícími ve více státech.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 10 To 1/01, byl tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze mimo jiné poukázal na to, že obžalovaný Z. S. ve svém podání ze dne 18. 2. 2001, které došlo Vrchnímu soudu v Praze dne 22. 2. 2001, zcela změnil svůj postoj k projednávané trestné činnosti, přičemž okolnosti, o nichž se v předmětném podání zmiňuje, mají zcela zásadní význam i ve vztahu k ostatním spoluobžalovaným.
Obžalovaný Z. S. vyjádřil svoji ochotu vypovídat před soudem o tom, co uvedl ve svém podání, a za této situace je nutno, aby obžalovaný Z. S. byl znovu podrobně vyslechnut před soudem. Dále Vrchní soud v Praze vytkl napadenému rozsudku, že Krajský soud v Plzni, ale předtím i další orgány činné v trestním řízení, se spokojily s důkazním materiálem opatřeným ze Spolkové republiky Německo v rámci trestního řízení, které tam bylo vedeno proti B. Č. a M. I., jež v podstatě navazuje na trestnou činnost obžalovaného Z.
S. Krajský soud v Plzni měl k dispozici výpověď B. Č., kterou učinila v postavení obviněné v rámci trestního řízení, které bylo proti ní vedeno ve Spolkové republice Německo. Takový důkaz je však v trestní věci proti obžalovanému Z. S. a spol. nepoužitelný, a bude proto zapotřebí, aby cestou právní pomoci byl zjištěn stav řízení vedeného ve Spolkové republice Německo proti B. Č. a M. I. a pro případ, že trestní stíhání bylo již pravomocně skončeno, bude nutno opatřit rozsudek příslušného soudu ze Spolkové republiky Německo.
Dále Vrchní soud v Praze poukázal na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že Krajský soud v Plzni vzal za základ svých skutkových zjištění také zprávy opatřené od SPT Telecom a vyhodnocení výpisů volání (č. l.
11, 12 rozsudku), odborné vyjádření Policie České republiky, odvětví počítačové expertizy (č. l. 16, 28 rozsudku) i „vyhodnocení telefonních volání z účastnické stanice vedené na J. S.\" (na č. l. 31 rozsudku). Pokud jde o tuto skupinu „důkazů\", Vrchní soud v Praze uvedl, že současná právní úprava nezná institut poskytování či pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního stíhání při plnění úkolů policie. Vzhledem k tomu, že jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu, která umožňují kromě dalších údajů zaznamenat především obsah telefonické zprávy, je nutno postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto „dalších údajů\", t.
j. při evidování telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním řízení jsou tedy při pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle § 88 tr. ř., přičemž pojem „záznam\" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Nezákonnost předmětné skupiny důkazů podle Vrchního soudu v Praze znamená, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí podstatnou vadou, a je třeba, aby po vyloučení vytčené části důkazů soud prvního stupně sám provedl nové hodnocení zbývajících důkazů spolu s důkazy, které budou nově provedeny a jimiž bude nutno dokazování doplnit.
Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu Vrchního soudu v Praze na prodloužení lhůty vazby u obžalovaného Z. S. byl jinému senátu Vrchního soudu v Praze podán v souladu s § 71 odst. 5 tr. ř. a ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 6 tr. ř.
Podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze v tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Obžalovanému nadále hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, na území České republiky se zdržuje nelegálně a rozhodnutím Policie České republiky - oddělení cizinecké policie a pasové služby Plzeň-město ze dne 26. 1. 1994, mu byl vysloven zákaz pobytu na území České republiky do 31. 1. 2004 s tím, že je povinen neprodleně opustit území České republiky. Obžalovaný toto rozhodnutí nerespektoval, nepracuje, nemá legální zdroj obživy a nezdržuje se ani v bydlišti své družky, s níž má syna narozeného v roce 1998. Tyto konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že obžalovaný v případě propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo vysokému trestu vyhnul a také obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti, za niž je stíhán, neboť od doby, kdy vstoupil na území České republiky, nikdy nepracoval. Správně proto Vrchní soud dovodil, že u obžalovaného nadále trvají důvody tzv. útěkové vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. i důvody tzv. předstižné vazby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v Praze při hodnocení dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného učinil opodstatněný závěr, že trestní stíhání nebylo možno v uvedené lhůtě skončit ze závažných důvodů. Přes náročnost dokazování v trestní věci obžalovaného (a dalších tří spoluobžalovaných) nelze postupu orgánů činných v trestním řízení, ani rozhodovací činnosti soudů vytknout neodůvodněné průtahy. S přihlédnutím k charakteru a rozsahu trestné činnosti obžalovaného, trvajícím důvodům vazby i okolnostem případu je zřejmé, že v posuzované věci jsou dány i další podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení vazby a že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jímž je podle § 1 odst. 1 tr. ř. zejména náležité zjištění trestných činů, spravedlivé potrestání pachatelů i zájem na předcházení i zamezování trestné činnosti.
Nejvyšší soud považuje dobu do 31. 8. 2001 za dobu nezbytně nutnou ke skončení trestního stíhání obžalovaného, a to s přihlédnutím k těm úkonům a rozsahu dokazování, které vyplývají z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 10 To 1/01, na něž bylo poukázáno výše, především zajištění výslechu svědků cestou právní pomoci, případně opatření rozhodnutí příslušného soudu Spolkové republiky Německo, a to v souvislosti s požadavkem opětovného podrobného výslechu obžalovaného Z. S. a provedení dalších důkazů. Se zřetelem k provedení těchto úkonů, když nelze vyloučit ani po novém rozhodnutí soudu prvního stupně, řízení o opravném prostředku, se jeví doba, na niž byla vazba obžalovaného prodloužena, dobou nezbytně nutnou ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl stížnost obžalovaného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek