5 Tz 12/2013 - 26
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. 4. 2013 ve veřejném zasedání v
senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr.
Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné L. V., proti usnesení
státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2012,
sp. zn. KZV 90/2012,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu
Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze
ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. KZV 90/2012, b y l v neprospěch obviněné L.
V. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. b) a § 148
odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §
146 odst. 2 písm. a) a § 160 odst. 2 tr. řádu.
Citované usnesení s e z r u š u j e v celém rozsahu.
Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Státní zástupkyni Krajského státního zastupitelství v Praze se p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského
kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality,
ze dne 16. 8. 2012, č. j. KRPS-114631-21/TČ-2012-010081, bylo zahájeno trestní
stíhání obviněné L. V. pro pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr.
zákoník“), jehož se měla obviněná dopustit jako spolupachatelka podle § 23 tr.
zákoníku skutkem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného usnesení.
Právní účinky tohoto usnesení nastaly ve vztahu k obviněné dnem 3. 9. 2012, kdy
jí bylo usnesení doručeno.
Proti tomuto usnesení podala obviněná stížnost, o které rozhodla státní
zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 20. 9.
2012, sp. zn. KZV 90/2012, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítla jako nedůvodnou.
Proti citovanému usnesení státní zástupkyně podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněné L. V. stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru v
posuzované věci státní zástupkyně porušila ustanovení § 147 odst. 1 a § 148
odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž v řízení předcházejícím byla porušena též
ustanovení § 143 odst. 1, § 146 odst. 2 písm. a) a § 160 odst. 2 tr. řádu.
Ministr spravedlnosti namítl, že policejní orgán předložil stížnost obviněné
podanou proti usnesení o zahájení jejího trestního stíhání předčasně, neboť
nevyčkal, až uplyne lhůta k podání této stížnosti všem oprávněným osobám. U
obviněné byl totiž dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu,
přičemž obhájci obviněné bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání až
dne 21. 9. 2012 a státní zástupkyně rozhodla o stížnosti obviněné proti tomuto
usnesení již dne 20. 9. 2012.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2
tr. řádu zrušil napadené usnesení státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Praze, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou
podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle
§ 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc státnímu zástupci Krajského státního
zastupitelství v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení
zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněné L. V. a jejímu obhájci s
tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení
zákona, ale nikdo z nich nevyužil tohoto práva.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v
rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. KZV 90/2012, jakož i
příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl
porušen v neprospěch obviněné L. V., byť částečně v jiných ustanoveních, než na
která poukázal ministr spravedlnosti.
K námitce ministra spravedlnosti, v níž zpochybnil procesní postup státní
zástupkyně při rozhodování o stížnosti obviněné podané proti usnesení
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, uvádí Nejvyšší soud
následující. Z ustanovení § 146 odst. 2 tr. řádu vyplývá povinnost orgánu
činného v trestním řízení vyčkat uplynutí běhu zákonné třídenní lhůty k podání
stížnosti proti usnesení u všech osob oprávněných podat tuto stížnost. Jestliže
se určité usnesení oznamuje jak obviněnému, tak jeho zákonnému zástupci nebo
obhájci, běží lhůta k podání stížnosti od toho oznámení, které bylo provedeno
nejpozději (§ 143 odst. 1 tr. řádu). Jak vyplývá ze spisových podkladů v
posuzované trestní věci obviněné L. V., usnesení příslušného policejního orgánu
o zahájení jejího trestního stíhání ze dne 16. 8. 2012, č. j.
KRPS-114631-21/TČ-2012-010081, bylo oznámeno doručením jeho písemného
vyhotovení, a to obviněné dne 3. 9. 2012 a jejímu obhájci JUDr. Martinu
Köhlerovi dne 21. 9. 2012. Z podané stížnosti obviněné a z později doručené
plné moci, kterou obviněná udělila jmenovanému obhájci, je přitom zřejmé, že si
zvolila tohoto obhájce již dne 3. 9. 2012. Pokud tedy státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2012, sp. zn.
KZV 90/2012, zamítla stížnost obviněné podanou proti citovanému usnesení
policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, jde o rozhodnutí předčasné a v
rozporu se zákonem.
V daném případě totiž bylo povinností policejního orgánu oznámit usnesení o
zahájení trestního stíhání i obhájci obviněné JUDr. Martinu Köhlerovi, neboť u
obviněné nastal důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu. Za tohoto
stavu tudíž policejní orgán nemohl stížnost, kterou si podala sama obviněná
proti usnesení o zahájení jejího trestního stíhání, postoupit k rozhodnutí
státní zástupkyni Krajského státního zastupitelství v Praze, ale měl učinit
nezbytné úkony k tomu, aby zmíněné usnesení oznámil též obhájci obviněné. Na
tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že policejní orgán měl v době
podání stížnosti určité pochybnosti o tom, zda si obviněná skutečně zvolila
JUDr. Martina Köhlera jako svého obhájce pro toto trestní řízení. Ostatně
obviněná již v podané stížnosti sdělovala, že si jako obhájce zvolila JUDr.
Martina Köhlera, který pak dne 20. 9. 2012 doručil policejnímu orgánu písemné
vyhotovení plné moci, jež mu udělila obviněná k obhajobě v trestním řízení.
Uvedené pochybnosti tedy měl policejní orgán nejdříve rozptýlit včasnou výzvou
k prokázání oprávnění obhájce k zastupování obviněné a poté měl doručit
usnesení o zahájení trestního stíhání zvolenému obhájci ve lhůtě 48 hodin
počítané od okamžiku, kdy se dozvěděl o zvolení obhájce (viz § 160 odst. 2 tr.
řádu). Teprve poté, co by již uplynula zákonná lhůta k podání stížnosti,
popřípadě k jejímu doplnění, všem oprávněným osobám, měl policejní orgán věc
předložit příslušnému státnímu zástupci. Proto není v souladu se zákonem ani
postup státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, neboť za
popsaného stavu nemohla rozhodnout o podané stížnosti. Její usnesení bylo tedy
předčasné a v rozporu s právem obviněné na obhajobu, takže byla porušena
ustanovení § 146 odst. 2 písm. a), § 147 odst. 1 písm. b), § 148 odst. 1 písm.
c) a § 160 odst. 2 tr. řádu.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení,
které mu předcházelo, shledal podanou stížnost pro porušení zákona jako
důvodnou. Proto podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením
státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2012,
sp. zn. KZV 90/2012, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. b) a
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v
ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 160 odst. 2 tr. řádu, a to v neprospěch
obviněné L. V.. Porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněné, je zřejmé
z toho, že dozorující státní zástupkyně rozhodla předčasně o stížnosti obviněné
podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, aniž by
vyčkala uplynutí lhůty k podání stížnosti.
Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona, k němuž došlo v
neprospěch obviněné L. V., podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené
usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 20.
9. 2012, sp. zn. KZV 90/2012, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově na
ně navazujících, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1
tr. řádu Nejvyšší soud přikázal státní zástupkyni Krajského státního
zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán,
jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci
Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší
soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y