5 Tz 139/2005

5 Tz 139/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky v Brně projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 v senátě složeném z předsedy Doc. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., a dovolání obviněného M. S., které byly podány proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 9 To 128/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 9/2003, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k § 265k odst. 1, 2 a § 265l odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 9 To 128/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, a v řízení mu předcházejícím v částech týkajících se obviněného M. S.

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. v neprospěch obviněného M. S.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 9 To 128/2005, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, s e ohledně obviněného M. S. z r u š u j í .

Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Příbrami s e p ř i k a z u j e , aby věc obviněného M. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, byl obviněný M. S. uznán vinným pod body I. a II. 1) výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že

I. jako jediný jednatel a společník společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., IČ 64835651, se sídlem Kaštánky 13, Dobříš, okres Příbram, od 2. 10. 1997 do 14. 11. 1997 v D. a jinde v úmyslu vyvést movitý majetek a finanční prostředky z majetkové podstaty úpadce ke škodě jeho věřitelů rozprodal a jiným způsobem odstranil majetek společnosti tím způsobem, že dne 22. 10. 1997 prodal L. B. řezivo v množství 27 m3 za částku 121.878,- Kč. dne 6. a 7. 11. 1997 prodal a dovezl společnosti INSO, s. r. o., řezivo v množství 38,41 m3 za částku 256.000,- Kč, dne 6.

11. 1997 prodal Zemědělské společnosti Dobříš, s. r. o., náhradní díly k zemědělské technice za částku 680.000,- Kč, dne 12. 11. 1997 prodal společnosti Teka, s. r. o., Jablonná náhradní díly k nákladním automobilům za částku 1.117.032,- Kč, dne 14. 11. 1997 odebral účetní společnosti připravené výplatní sáčky s penězi pro zaměstnance v celkové výši 328.000,- Kč a nejpozději do dne 15. 11. 1997 prodal společnosti Satyr, s. r. o., a neustanovenému odběrateli zařízení truhlárny a pilnice za celkovou částku 3.252.155,- Kč, aniž by došlo k odpovídajícímu navýšení finančních prostředků společnosti, neboť získané prostředky odstranil na neznámé místo a nepoužil je ve prospěch společnosti, ačkoli věděl o její zadluženosti a splatné závazky společnosti činily 149.703.980,42 Kč, čímž způsobil na majetku společnosti škodu v celkové výši 5.755.065,- Kč; tímto jednáním došlo k úplnému zmaření pohledávek následujících věřitelů: Investiční a Poštovní banka, a.

s., v částce 116.775.826,80 Kč, Balkancar Praha, s. r. o., v částce 352.746,70 Kč, Finanční úřad Příbram v částce 2.350,- Kč, České dráhy, a. s., v částce 162.338,80 Kč, Okresní hygienická stanice Příbram v částce 1.300,- Kč, Lesy Nolly, s. r. o., v částce 65.252,- Kč, Kávoviny Pardubice, a. s., v částce 63.886,- Kč, Finanční úřad Dobříš v částce 7.452.467,- Kč, Česká správa sociálního zabezpečení v částce 2.361.375,- Kč, A.P.S.A., s. r. o., v částce 30.147,- Kč, Ferra, a. s., Hrádek v částce 27.938,- Kč, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR v částce 329.322,- Kč, PN Autoinvest, s.

r. o., a PN Invest, s. r. o., v částce 20.244.371,24 Kč, AB Projekt v částce 20.475,- Kč, OB Leasing, a. s., v částce 157.282,77 Kč, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank a pojišťoven v částce 10.871,- Kč, K. F., Agrokom v částce 307.024,- Kč, P. J. Žací technika v částce 1.512,80 Kč, F. H., Akuservis v částce 54.187,- Kč, V. Š., Jídelna Dobříš v částce 22.061,- Kč, M. V. – Lesní hospodářství Jablonné v částce 138.036,90 Kč, A. Z., BAE v částce 134.917,90 Kč, V. B. v částce 2.197,- Kč, K.

B. v částce 35.447,- Kč, J. C. v částce 25.735,- Kč, F. C. v částce 24.325,- Kč, J. E. v částce 22.500,- Kč, J. F. v částce 14.038,- Kč, F. F. v částce 20.200,- Kč, R. G. v částce 37.800,- Kč, I. H. v částce 18.000,- Kč, J. H. v částce 3.000,- Kč, R. H. v částce 5.020,- Kč, T. H. v částce 21.700,- Kč, J. Ch. v částce 18.205,- Kč, L. J. v částce 24.382,- Kč, J. K. v částce 11.000,- Kč, M. K. v částce 11.143,- Kč, T. K. v částce 22.786,- Kč, E. K. v částce 17.162,- Kč, J. K.

v částce 21.247,- Kč, V. K. v částce 19. 649,-Kč, Ing. E. K. v částce 33.578,- Kč, A. M. v částce 27.151,- Kč, B. M. v částce 19.000,- Kč, J. M. v částce 18.800,- Kč, J. N. v částce 32.400,- Kč, A. N. v částce 16.500,- Kč, J. N. v částce 32.594,- Kč, M. O. v částce 25.000,- Kč, B. P. v částce 26.973,- Kč, P. P. v částce 24.074,- Kč, V. P. v částce 13.158,- Kč, L. P. v částce 23.456,- Kč, M. P. v částce 13.538,- Kč, R. P. v částce 17.555,-Kč, I. R. v částce 19.606,- Kč, P. R. částce 31.100,- Kč, R. S. v částce 18.550,- Kč, R. S. v částce 6.000,- Kč, H. S. v částce 25.016,- Kč, A. Š. v částce 27.191,- Kč, H. Š. v částce 22.000,- Kč, L. Š. v částce 6.197,- Kč, J. Š. v částce 32.500,- Kč, B. Š.v částce 11.600,- Kč, F. Š. v částce 22.500,- Kč, D. T. v částce 18.114,- Kč, K. V. v částce 21.100,- Kč, K. Z. v částce 10.042,- Kč a T. Z. v částce 18.432,- Kč.

II. 1) jako jediný jednatel a jediný společník společnosti Unobex, s. r. o., IČ 40522997, se sídlem Škroupova 2, Plzeň, od 7. 11. 1997 do 16. 12. 1997 v P. a jinde v úmyslu vyvést movitý majetek a finanční prostředky z majetkové podstaty úpadce ke škodě jeho věřitelů rozprodal a jiným způsobem odstranil majetek společnosti tím způsobem, že a) v období od 28. 11. 1997 do 15. 12. 1997 vybral z účtu společnosti č. 20008464 vedeném u Agrobanky, a. s., pobočka Plzeň částky v celkové výši 3.994.000,- Kč, b) osobně přebíral tržby na hotovosti v celkové výši 5.012.599,10 Kč a c) ve snaze urychlit prodej zboží společnosti nařídil jeho plošnou slevu ve výši 40%, čímž došlo ke snížení majetku společnosti o částku 6.536.496,80 Kč, aniž by došlo k odpovídajícímu navýšení finančních prostředků společnosti, neboť získané prostředky odstranil na neznámé místo a nepoužil je ve prospěch společnosti, ačkoli věděl o její zadluženosti a splatné závazky společnosti činily 94.547.520,94 Kč, čímž způsobil na majetku společnosti škodu v celkové výši 15.543.095,90 Kč, přičemž tímto jednáním obviněného M.

S.a jednáním dalšího obviněného P.K. popsanému v bodě II. 2) výroku o vině, došlo k úplnému zmaření pohledávek následujících věřitelů: S. J. v částce 21.886,- Kč, V. E. v částce 21.000,- Kč, V.M. v částce 30.459,- Kč, K. J. v částce 8.000,- Kč, J. L. v částce 30.000,- Kč, V. L. v částce 27.000,- Kč, M. B. v částce 2.700,- Kč, P. J. v částce 46.000,- Kč, P. I. v částce 24.196,- Kč, B. M. v částce 19.238,- Kč, F. J. v částce 13.052,- Kč, H. J. v částce 11.626,- Kč, K. V. v částce 12.213,- Kč, V. P.

v částce 15.074,- Kč, J. I. v částce 20.984,- Kč, H. M. v částce 16.000,- Kč, H. M. v částce 15.994,- Kč, Z. J. v částce 7.696,- Kč, V. R. v částce 16.243,- Kč, Š. D. v částce 20.000,- Kč, T. Z. v částce 15.226,- Kč, S. H. v částce 12.000,- Kč, B. V. v částce 20.000,- Kč, D. H. v částce 6.251,- Kč, B. J. v částce 10.938,- Kč, B. V. v částce 10.923,- Kč, C. I. v částce 5.640,- Kč, K. M. v částce 13.869,- Kč, N. M. v částce 24.000,- Kč, V. D. v částce 16.500,- Kč, Z. M. v částce 35.238,- Kč, K. J.

v částce 10.680,- Kč, P. J. v částce 11.879,- Kč, B. P. v částce 21.821,- Kč, K. Z. v částce 13.472,- Kč, F. M. v částce 3.000,- Kč, P. P. v částce 17.500,- Kč, W. Z. v částce 20.378,- Kč, P. K. v částce 14.774,- Kč, H. H. v částce 18.000,- Kč, H. M. v částce 18.000,- Kč, H. M. v částce 42.614,- Kč, H. J. v částce 21.304,- Kč, B. A. v částce 16.083,- Kč, B. J. v částce 13.000,- Kč, B. J. v částce 15.531,- Kč, B. M. v částce 18.000,- Kč, F. E. v částce 13.198,- Kč, F. J. v částce 5.308,- Kč, K. V.

v částce 15.957,- Kč, S. H. v částce 21.198,- Kč, N. J. v částce 32.760,- Kč, K. A. v částce 18.107,- Kč, D. J. v částce 3.500,- Kč, O. D. v částce 70.000,- Kč, B. M. v částce 19.368,- Kč, F. I. v částce 17.150,- Kč, C. M. v částce 15.124,- Kč, T. M. v částce 15.000,- Kč, B. J. v částce 20.000,- Kč, B. M. v částce 35.000,- Kč, KONPO, s. r. o., Praha 1 v částce 33.282.050,27 Kč, SHARY, s. r. o., Praha 9 v částce 28.888.878,76 Kč, Finanční úřad v Plzni v částce 11.359.646,- Kč, LIBERAL, s. r.

o., v likvidaci, v částce

3.145.924,70 Kč, Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň v částce 2.960.238,- Kč, NADA, s. r. o., v likvidaci, České Budějovice v částce 2.462.448,- Kč, B. M., P. v částce 2.348.036,90 Kč, ARTEX INTERNATONAL CZ, s. r. o., Karlovy Vary v částce 1.214.528,30 Kč, VZP ČR, Okresní pojišťovna Plzeň – město v částce 907.084,- Kč, WORTMANN ČR, s. r. o., v částce 889.939,75 Kč, TERM, s. r. o., Brno v částce 662.695,90 Kč, P.M.T. 2000 – HOLDING, s. r. o., Uherské Hradiště v částce 629.520,- Kč, REDNO ŠUMAVA – M.

O., Kolinec v částce 497.833,- Kč, SNĚŽKA, v. o. s., Náchod v částce 400.860,- Kč, Ing. G. Š., velkoobchod s koženou galanterií, S. částce 354.150,- Kč, ČECHOFRACHT, a. s., Praha 1 v částce 318.687,- Kč, LONKA Příbor, a. s., v částce 257.321,60 Kč, B. K., R. v částce 256.667,- Kč, KARIVA, s. r. o., v likvidaci, Hradec Králové v částce 240.648,80 Kč, Česká pojišťovna, a. s., Region Plzeň v částce 182.340,- Kč, ROSSO, s. r. o., nyní FEROTOVAR, s. r. o., Rokycany v částce 166.192,90 Kč, Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, Praha 9 v částce 151.273,- Kč, F.

J., L. v částce 146.667,-Kč, Česká spořitelna, a. s., Praha 4 v částce 111.621,10 Kč, DUP – družstvo pro výrobu kožené galanterie, Pelhřimov v částce 110.747,- Kč, Ing. H. K., P. v částce 107.240,49 Kč, BÍLÝ BERÁNEK, s. r. o., Třeboň v částce 107.018,- Kč, Ing. J. I., P. v částce 105.753,- Kč, ŠkoFin, s. r. o., Praha 5 v částce 105.422,10 Kč, PRABOS, a. s. , Slavičín v částce 102.333,60 Kč, TRICOTBEST ČR, s. r. o., Dolní Ředice v částce 98.700,90 Kč, PhDr. B. J., L. v částce 80.052,68 Kč, HG STYLE, s.

r. o., Kojetín v částce 75.360,30 Kč, WESTERN COMPANY, s. r. o., České Budějovice v částce 75.000,- Kč, Č. B., Ch. v částce 69.833,- Kč, EUROTEL, s. r. o., Praha v částce 55.715,68 Kč, Ing. P. P., V. v částce 55.180,80 Kč, CCS – Česká společnost pro platební karty, a. s., Praha 8 – Libeň v částce 52.677,90 Kč, M. I., P. v částce 42.371,50 Kč, Český TELECOM, a. s., Praha 3 v částce 38.394,10 Kč, Pražská energetika, a. s., Praha 10 v částce 35.183,70 Kč, Celní úřad Praha IV, Praha 10 – Hostivař v částce 34.013,- Kč, Ing.

R. Z., H. K. v částce 31.451,40 Kč, Oborová zdravotní pojišťovna, Praha 7 v částce 31.395,- Kč, Západočeská plynárenská, a. s., Plzeň v částce 27.899,20 Kč, Ing. K. E., P. v částce 20.703,30 Kč, T-MOBILE – Radiomobil, a. s., Praha 2 v částce 20.303,20 Kč, CRONSVALE PORTFOLIO, a. s., Praha 8 v částce 20.000,- Kč, Jihočeská plynárenská, a. s., České Budějovice v částce 12.191,- Kč, Celní úřad Plzeň II v částce 11.273,- Kč, Jihočeská energetická, a. s., České Budějovice v částce 10.804,- Kč, S. J. – S.

– T., J. v částce 9.472,70 Kč, J. J., N. v částce 8.180,- Kč, N. M., V. v částce 7.500,- Kč, Vodohospodářská společnost Sokolov v částce 6.932,60 Kč, Okresní soud Plzeň – město v částce 4.722,- Kč, Chodské vodárny a kanalizace, a. s., Domažlice v částce 2.069,- Kč, Středočeská energetická, a. s., Praha 2 v částce 1.962,10 Kč, E. E., P. v částce 1.926,40 Kč, Městský úřad Pelhřimov v částce 1.920,- Kč, Ch. Z., N. v částce 1.415,- Kč, VODOVODY, s. r.

Za tento trestný čin byl obviněný M. S. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému M. S. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání 10 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Týmž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný P. K. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož se dopustil poté, co na něj byl převeden obchodní podíl obviněného M. S. u společnosti Unobex Plzeň, s. r. o., tím, že jako jediný jednatel a společník této společnosti v době od 16. 12. 1997 do 4. 12. 1998 v P. a jinde v úmyslu vyvést movitý majetek a finanční prostředky z majetkové podstaty úpadce ke škodě jeho věřitelů rozprodal a jiným způsobem odstranil a snížil majetek společnosti tak, jak je popsáno v bodě II. 2) písm. a) až g) výroku o vině rozsudku, aniž by došlo k odpovídajícímu navýšení finančních prostředků společnosti, ačkoli věděl o její zadluženosti a splatných závazcích, čímž způsobil na majetku společnosti škodu ve výši 29.078.026,27 Kč a došlo tak k úplnému zmaření pohledávek věřitelů blíže označených ve výroku rozsudku (viz shora). Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému P. K. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání 10 let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného P. K. z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 35 T 2/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 To 19/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tento rozsudek napadli obviněný M. S. i další obviněný P. K., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami a poškozená společnost KONPO, s. r. o., Praha 1, Na Příkopě 390, odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 9 To 128/2005, podle § 256 jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali jednak ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. S. stížnost pro porušení zákona a jednak obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Valdaufa dovolání.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že obviněný předložil v průběhu trestního řízení listinné důkazy, ze kterých vyplývá, že veškerou finanční hotovost, kterou získal za dobu svého působení v předmětných společnostech, předal jako převodce nabyvatelům jeho obchodních podílů, a to ve společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., R. M. a ve společnosti Unobex Plzeň, s. r. o., P. K. Svědek R. M. v trestním řízení popřel, že by mu bylo předáno účetnictví a pokladní hotovost firmy, přičemž uvedl, že vše podepisoval pro svého známého, přičemž obviněného M.

S. viděl asi dvakrát a nikdy nebyl v areálu PN Invest Dobříš, s. r. o. Současně však ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že si je vědom, že podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu zaniká účast převádějícího na činnosti společnosti a že dochází i k převzetí veškeré, a to i trestní odpovědnosti nabyvatelem. Svědek R. M. byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 7 T 116/2001, odsouzen mimo jiné za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr.

zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, přičemž podstatou jeho jednání bylo, že jako jediný jednatel a společník společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., společně s jinými pachateli odprodal a jinak zcizil majetek společnosti za částku 7.587.839,10 Kč, aniž byly uspokojeny pohledávky věřitelů. Okresní soud v Příbrami provedl výslech svědka R. M. dožádáním Okresního soudu ve Znojmě, což však způsobilo, že nemohl objektivně hodnotit osobnost tohoto svědka, když lze pochybovat, že soud prvního stupně měl dostatek podkladů pro hodnocení důvěryhodnosti této pravomocně odsouzené osoby jako svědka.

V přezkoumávaném řízení odsouzený P. K. nepopřel, že od obviněného M. S. převzal na základě příslušných předávacích protokolů finanční hotovost, vybranou z bankovního účtu společnosti Unobex Plzeň, s. r. o., přičemž je nesprávný závěr odvolacího soudu, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného M. S. je nerozhodné, jak se získanými prostředky naložil, když je nevložil zpět do společnosti či nepoužil na úhradu dluhů, a to i v případě, že by celou částku předal spoluobviněnému K. jako osobě, která od něj předmětnou firmu následně získala.

Obviněný nejenže předal pokladní hotovost jedinému jednateli a společníkovi společnosti Unobex Plzeň, s. r. o., ale byl přitom srozuměn i s tím, že dotyčný použije obdrženou hotovost k chodu společnosti, a tedy také k úhradě jejích dluhů. Svědek R. M. v předávacím protokolu potvrdil, že vyrovná veškeré závazky za zaměstnanci společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o. Proto obviněný M. S. nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, za který byl odsouzen, neboť nebylo prokázáno, že by pokladní hotovost předal v přímém či nepřímém úmyslu, aby jí nebylo použito ve prospěch obou společností výše uvedenými osobami jako novými jednateli a jedinými společníky uvedených společností.

Dále z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný nemohl osobně prodat fyzickým a právnickým osobám řezivo ani movité věci, jelikož slyšení svědci uvedli, že obchod nesjednávali s obviněným nebo že si na předmětné obchody nepamatují, příslušné faktury nejsou opatřeny jeho podpisem a nejsou opatřeny správným razítkem. Ze závěrů soudů obou stupňů je zřejmé, že nerespektovaly ustanovení § 9 odst. 1 tr. zák., které vymezuje pojem pachatele trestného činu tak, že musí sám vykonat činnost, která je popsána v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Konkrétně v této souvislosti ministr spravedlnosti uvádí prodej řeziva svědkovi L. B. za částku 121.878,- Kč, prodej náhradních dílů společnosti Teka, s. r. o., za částku 1.117.032,- Kč a prodej zařízení truhlárny společnosti Satyr, s. r. o., za částku 3.252.155,- Kč, kdy v trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný prodal sám nebo dával konkrétním osobám příkazy k jejich prodeji. Pokud se na těchto prodejích podílely jiné osoby, nemohl obviněný z titulu své funkce jednatele společnosti nést trestní odpovědnost za jednání takových třetích osob.

Soudy neměly dostatek podkladů pro zdůvodnění svého závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť v provedeném dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněný úmyslně mařil uspokojení pohledávek svých věřitelů s cílem směřujícím k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu.

Napadené rozhodnutí nalézacího soudu je dále v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř., protože z jeho odůvodnění není patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil při provádění důkazů, které si vzájemně odporovaly, přičemž také nevysvětlil, proč bez dalšího připustil pouze důkazy v neprospěch obviněného, přičemž tato pochybení nenapravil ani soud odvolací. K jednání obviněného M. S. ve společnosti Unobex Plzeň je namítáno, že v hlavním líčení byly vyslechnuty pouze dvě zaměstnankyně uvedené společnosti, které si na věc již téměř nepamatovaly a další výpovědi jsou toliko v úředních záznamech o podaných vysvětleních, přičemž soud v rozporu s § 158 odst. 5 tr. ř. použil tyto dokumenty jako důkazy svědčící o vině obviněného.

Nesprávným je též i závěr soudu, že jednáním obviněného došlo k úplnému zmaření pohledávek v celkové výši přes 200 milionů Kč, neboť nebylo přihlédnuto k vyčíslení majetku, který rozprodal svědek R. M., jako odsouzený již po převodu společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., obviněným M. S., a to v částce 7.584.839,- Kč, jak to vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 7 T 116/2001. Navíc k částečnému uspokojení věřitelů došlo také v rámci probíhajících konkursních řízení, která nebyla dosud ukončena. Lze tedy konstatovat, že po odchodu obviněného z obou společností tyto ještě disponovaly s odkazem na dosud probíhající konkursní řízení značným majetkem, ze kterého mohli být věřitelé ještě uspokojeni.

Nalézací soud nepostupoval v souladu se zákonem ani při určení druhu a výše trestu, neboť s ohledem na nesprávně zjištěný rozsah škody je i nesprávně posouzena materiální stránka a vzhledem k nebezpečnosti činu pro společnost pak i trest, který byl uložen při horní hranici trestní sazby. V této souvislosti ministr poukázal na rozpor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy při ukládání trestu soud konstatoval, že obviněný patřil mezi osoby zasvěcené a věc organizující, v jiné části odůvodnění však soud uvedl, že obviněný vystupoval v dané věci v pozici tzv. bílého koně, tedy osoby nezasvěcené. V tomto směru soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 31 tr. zák. a nesprávně stanovil výměru trestu odnětí svobody ve zřejmém nepoměru k osobním poměrům pachatele.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 9 To 128/2005, i rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, byl porušen zákon ve shora uvedených ustanoveních v neprospěch obviněného, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Obviněný M. S. ve svém dovolání namítl dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel v úvodu shrnul dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím konstatoval, že soudy obou stupňů při zjišťování výše škody způsobené trestným činem nepostupovaly podle ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. a § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěry uvedené v rozsudku odvolacího soudu neodpovídají zvolené právní kvalifikaci a hmotně právnímu posouzení skutku. Ohledně závěru soudu o tom, že dovolatel přebíral ve společnosti Unobex tržby na hotovosti v celkové výši 5.012.599,10 Kč, obviněný po celou dobu trestního řízení namítal, že takto zjištěná částka jakožto způsob určení pravděpodobného zisku na prodejnách předmětné společnosti je chybný, když soud v tomto směru neprovedl žádný znalecký posudek a omezil se pouze na výpočet zpracovaný obžalobou.

Další námitka směřovala k tomu, že podle závěru soudu měl obviněný nařízenou plošnou slevou 40 % zapříčinit snížení majetku společnosti o částku 6.536.496,80 Kč. Dovolatel v tomto směru poukázal na to, že soudy nesprávně určily hodnotu veškerého zboží na prodejnách a z této částky pak nesprávně určily hodnotu sníženého majetku, v této souvislosti nebyla ani provedena konečná inventura předmětného zboží. Pokud se odvolací soud v tomto směru k výši škody vyjádřil tak, že je nadbytečné zabývat se tím, zda marže z prodeje zboží je ve vztahu k vyčíslené škodě zahrnuta v dostatečné míře, tak jako u jiných prodejů v jiných firmách, pak toto svědčí o nedostatečném vyčíslení škody způsobené trestným činem jak namítá dovolatel.

Nesprávným shledal obviněný též závěr soudu o tom, že jeho jednáním došlo k úplnému zmaření pohledávek věřitelů. Ze skutkových zjištění vyplynula totiž pouze nepořádná správa majetku dlužníka, a to pouze nedbalostního charakteru, a po jeho odchodu ze společnosti zůstal v předmětné společnosti dostatek majetku na uspokojení jejich pohledávek. V této souvislosti dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/2000 a 6 Tz 33/89. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že věřitelé přišli o možnost uspokojit své nároky, byť třeba v rámci konkursního řízení. Konkursní řízení byla také proti oběma předmětným společnostem vedena, avšak v okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebyl znám jejich výsledek. Z těchto řízení však bylo možno vysledovat, že po odchodu obviněného z obou společností v nich ještě zůstal značný majetek, ze kterého věřitelé mohli uspokojit své pohledávky. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že svědek R. M., který po odsouzeném převzal společnost PN Invest, s. r. o., byl pravomocně odsouzen za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., spočívající v tom, že rozprodal majetek společnosti PN Invest, s. r. o., za 7.584.839,- Kč a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, přičemž soudy ve svém rozhodnutí konstatovaly, že jmenovaný způsobil stav, že věřitelé nemohli dosáhnout ani částečného uspokojení své pohledávky. Odsouzený K., který po obviněném převzal společnost Unobex, s. r. o., byl za své jednání v uvedené společnosti odsouzen Krajským soudem v Ostravě k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, přičemž tento trest byl soudem prvního stupně zrušen a byl mu uložen trest souhrnný.

Soudy obou stupňů též opomenuly, že odsouzený jim předložil důkazy, ze kterých vyplynulo, že veškerou pokladní hotovost, získanou za dobu jeho působení v předmětných společnostech předal jako převodce nabyvatelům jeho obchodních podílů ve společnostech, a to svědkovi R. M. a odsouzenému P. K. Soud prvního stupně tyto důkazy vůbec nehodnotil a odvolací soud je zhodnotil tak, že pro posouzení trestné činnosti odsouzeného je nerozhodné, jak se získanými finančními prostředky naložil, když je nevložil zpět do společnosti či nepoužil na úhradu dluhů, a to i v případě, že by celou částku předal

nabyvateli obchodního podílu. Proto odvolatel pokládá výše uvedené právní posouzení věci za zcela chybné. Obviněný řádně předal pokladní hotovost jedinému jednateli a společníkovi společnosti Unobex Plzeň, s. r. o., přičemž byl srozuměn s tím, že dotyčný použije obdrženou hotovost k chodu společnosti a tedy i k úhradě jejích dluhů. Svědek R. M. v předávacím protokolu potvrdil, že vyrovná veškeré závazky za zaměstnanci společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o. V přípravném řízení sice svědek R. M. popřel, že od odsouzeného přijal pokladní hotovost, avšak v této své výpovědi uvedl, že si je vědom, že podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu zaniká účast převádějícího na činnosti společnosti a že u nabyvatele dochází k převzetí veškeré, a to i trestní odpovědnosti. Proto obviněný M. S. nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele, jelikož nebylo prokázáno, že by pokladní hotovost výše uvedeným osobám nepředal, nebo ji předal s úmyslem, aby jí nebylo použito ve prospěch citovaných společností

Z provedených důkazů taktéž vyplynulo, že obviněný nemohl osobně prodat fyzickým a právnickým osobám řezivo a movité věci, jelikož slyšení svědci uvedli, že obchod nesjednávali přímo s obviněným, nebo si na něj nepamatují a příslušné faktury nejsou podepsány obviněným a opatřeny správným razítkem. Soud prvního stupně se hodnocením těchto skutečností vůbec nezabýval a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je nerozhodné, jaká konkrétní osoba prodej realizovala, neboť jak vyplynulo z výpovědí zaměstnanců firmy, na chodu společnosti se kromě obviněného podílely i další osoby, které jim společně s obžalovaným také dávaly různé příkazy. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud se dopustil chybného právního posouzení skutku, když nerespektoval § 9 odst. 1 tr. zák., podle kterého pachatel musí sám vykonat činnost, která je popsána v příslušném ustanovení zvláštní části zákona. V trestním řízení tak nebylo prokázáno, že by obviněný dával konkrétním osobám příkazy k prodejům řeziva L. B. za částku 121.878,- Kč, k prodeji náhradních dílů společnosti Teka, s. r. o., za částku 1.117.032,- Kč a k prodeji zařízení truhlárny společnosti Satyr, s. r. o., za částku 3.252.155,- Kč. Obviněný nemůže být z titulu své funkce jednatele společnosti trestně odpovědný za jednání třetích osob. Za zcela zásadní pak dovolatel považuje pochybení orgánů činných v trestním řízení, spočívající v tom, že posoudily jako trestné jen jednání odvolatele, a nikoli též i jednání původních společníků předmětných společností, neboť tyto měly v době převodu obchodního podílu na dovolatele mnohamilionové dluhy a podíly v obou společnostech původní společníci prodali za velmi nízké ceny.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že zprostí obviněného obžaloby v plném rozsahu nebo po zrušení rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátí věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo doručeno dovolání obviněného M. S. ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila

v tom smyslu, že dovolatel napadenému rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, vytýká sice nesprávný výklad skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale především v tom směru, že jeho jednáním nemohl být předepsaný trestní následek vůbec způsoben a že si soudy vůbec neujasnily, zda svým jednáním zmařil uspokojení pohledávek svých věřitelů zcela nebo jen zčásti, což pak podepřel pouze odkazem na důkazy ve věci provedené a vlastní způsob jejich hodnocení. Podobně je tomu i ohledně jeho námitek směřujících proti posouzení jeho odpovědnosti za škodlivý následek velkého rozsahu, kdy také není pochyb o tom, že uplatněný odkaz na ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je ryze formální povahy, když ve skutečnosti zpochybňuje pouze výši převzatých tržeb [bod II. 1) b)] a nesprávné určení hodnoty zboží na prodejnách v době před jeho rozhodnutím o slevě [bod II. 1) c)], a to jen z důvodu, že nebyla podložena znaleckým dokazováním. Zbývající část námitek je naprosto transparentně skutkové povahy. Za nekvalifikované je pak třeba považovat námitky poukazující na trestní odpovědnost (neztotožněných osob), na něž nebyla podána obžaloba, které se pohybují dokonce mimo rámec předmětného řízení. Vzhledem k tomu, že není dán extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 123/2006, podle § 266a odst. 2 tr. ř. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 139/2005 (týkající se podané stížnosti pro porušení zákona) a 5 Tdo 123/2006 (týkající se podaného dovolání), s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tz 139/2005.

V návaznosti na to Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná, a zjistil, že dovolání obviněného je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. V souvislosti s tím přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona napadla část rozhodnutí týkající se jen obviněného M. S., jako jedné z osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumal Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, které se týká tohoto obviněného.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. S přihlédnutím k tomu, že dovolání Nejvyšší soud projednal společně se stížností pro porušení zákona ve společném řízení, však tato skutečnost nemá podstatný význam.

Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona především namítá, že zejména soud prvního stupně řádně nezjistil skutkový stav, čímž porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ukládá všem orgánům činným v trestním řízení postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. V řízení před soudem je státní zástupce povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení (tedy i soud) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Takto však v posuzované trestní věci orgány činné v trestním řízení nepostupovaly. Státní zástupce v hlavním líčení, jak vyplývá z jeho protokolu, nesplnil svou zákonnou povinnost prokazovat vinu obviněného, a ani soud prvního stupně nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, když rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a při nedostatečném zhodnocení dosud opatřených a provedených důkazů.

Zásadní námitkou ministra spravedlnosti uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona je výtka, že je nesprávný závěr soudu, že jednáním obviněného došlo k úplnému zmaření pohledávek v celkové výši přes 200 milionů Kč, neboť nebylo přihlédnuto k vyčíslení majetku, který rozprodal svědek R. M., jako odsouzený již po převodu společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., obviněným M. S., a to v částce 7.584.839,- Kč, jak to vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 7 T 116/2001. Navíc k částečnému uspokojení věřitelů došlo také v rámci probíhajících konkursních řízení, která nebyla dosud ukončena. Lze tedy konstatovat, že po odchodu obviněného z obou společností tyto ještě disponovaly s odkazem na dosud probíhající konkursní řízení značným majetkem, ze kterého mohli být věřitelé ještě uspokojeni. Obdobně svou námitku formuloval i obviněný M. S. v podaném dovolání, kde navíc uvedl, že z probíhajících konkursních řízení bylo možno vysledovat, že po odchodu obviněného z obou společností v nich ještě zůstal značný majetek, ze kterého věřitelé mohli uspokojit své pohledávky. To se týkalo i společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň, ohledně níž byl spoluobviněný K., který po obviněném M. S. převzal tuto společnost, také za své jednání v uvedené společnosti odsouzen.

Především je třeba poukázat na závěr nalézacího soudu ohledně úplnosti zmaření pohledávek ve výroku o vině uvedených věřitelů, a to jak vůči společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o. (bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně), tak i proti společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň (bod II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a také ohledně výše těchto pohledávek u jednotlivých poškozených. Dovolací soud v této souvislosti považuje za nutné konstatovat, že tyto námitky uplatněné jak dovolatelem, tak i ministrem spravedlnosti, jsou v podstatě důvodné.

Soud prvního stupně totiž vůbec nevzal v potaz, že některé pohledávky vznikly a byly též splatné již za působení předchozích jednatelů společnosti, dluhy tedy vznikly ještě před tím, než se obviněný M. S. stal jednatelem a společníkem uvedených společností, a jejich neplnění mu tedy nelze primárně bez dalšího klást k tíži. V návaznosti na výši těchto pohledávek je třeba se zabývat i tím, zda majetek v obou společnostech v době, kdy se obviněný M. S. stal jediným společníkem a jednatelem těchto společností dosahoval takové výše, aby mohl být činěn odpovědným za úplné zmaření pohledávek všech věřitelů.

Soud prvního stupně se touto zásadní otázkou nezabýval především v bodě I., ač z výroku o vině je zřejmé, že celková výše pohledávek měla činit 149.703.980,42 Kč, zatímco škoda na majetku společnosti kladená obviněnému M. S. za vinu měla činit jen 5.755.065,- Kč, přičemž obviněný měl v této společnosti působit jen velmi krátkou dobu od 2. 10. 1997 do 14. 11. 1997. Již z toho je zřejmé, že nemohl svým jednáním úplně zmařit pohledávky uvedené ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v celkové výši 149.703.980,42 Kč. Navíc tato skutečnost vyplývá i z toho, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1.

11. 2001, sp. zn. 7 T 116/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 12 To 19/02, byl R. M. mimo jiné odsouzen pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spočívající v tom, že jako jediný společník a jednatel společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., společně s dalšími pachateli v době od 14. 11. 1997 nejméně do konce srpna 1998 v D. i jinde, i když si byl vědom pohledávek věřitelů odprodal či jinak zcizil majetek v celkové výši 7.587.839,10 Kč, aniž by alespoň částečně uspokojil pohledávky věřitelů této společnosti, které přesahovaly částku ve výši 140.000.000,- Kč. Z toho tedy vyplývá, že tento majetek ve výši nejméně 7.587.839,10 Kč musel být poté, co obviněný M.

S. ve společnosti přestal působit (dne 14. 11. 1997) a jediným společníkem a jednatelem se stal R. M., v uvedené společnosti k dispozici.

Obdobně tomu bylo i ve výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň, když přinejmenším z vyjádření svědkyně H. B., správkyně konkursní podstaty společnosti Unobex, vyplývá, že tato společnost i po odchodu obviněného M. S. z funkce jednatele a jediného společníka disponovala určitým majetkem, který se následně stal součástí konkursní podstaty (šlo o nemovitosti – dům na H. náměstí, dům ve společném vlastnictví na K. třídě v P., který byl zpeněžen za částku 1.560.000,- Kč). Konkursní řízení nebylo ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ještě skončeno, ale z uvedeného zjištění vyplynul závěr, že v určité části věřitelé společnosti mohou být ještě uspokojeni, a proto je závěr nalézacího soudu o úplném zmaření pohledávek přinejmenším předčasným a nepřesným. Tento závěr v zásadě vyplývá i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž tento soud v rozporu s výrokem rozsudku soudu prvního stupně konstatuje, že obviněný M. S. svým jednáním částečně zmařil uspokojení svých věřitelů, z čehož však nevyvodil nutný důsledek spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně (str. 12 usnesení odvolacího soudu). Navíc výrok pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně formulován, jestliže jednání obviněného M. S. a spoluobviněného P. K. jsou na jedné straně oddělena a každému z nich je samostatně přičítána způsobená škoda (u M. S. 15.543.095,90 Kč a u P. K. 29.078.026,27 Kč), tedy nejsou posuzování jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., ale zároveň jim je v dovětku kladeno za vinu, že jejich jednáním došlo k úplnému zmaření pohledávek ve výši 94.547.520,94 Kč.

Z těchto důvodů je třeba souhlasit se stížnosti pro porušení zákona, že nalézací soud nesprávně určil, které pohledávky měly být jednáním obviněného M. S. zmařeny a v jaké výši, neodlišil pohledávky, splatné ještě před nástupem obviněného do funkce jednatele společnosti Unobex, s. r. o., nezabýval se dobou a okolnostmi jejich vzniku ani případnou odpovědností předchozích jednatelů či společníků za jejich případné neplnění a alespoň částečné zmaření, čímž je třeba se v novém řízení zabývat i přesto, že nelze souhlasit s tím, že by bylo pochybením soudů, že neposoudily jako trestné i jednání původních společníků výše uvedených společností, jak namítl obviněný M. S. ve svém dovolání, neboť je třeba respektovat zásadu obžalovací vymezenou v § 2 odst. 8 tr. ř., podle které je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce.

Z těchto důvodů je třeba, aby v dalším řízení byl náležitě zjištěn rozsah zmaření pohledávek ze strany obviněného M. S., případně zda nedošlo k částečnému zmaření pohledávek již dříve, než se stal obviněný M. S. jednatelem a jediným společníkem v uvedených společnostech. Zároveň si soud prvního stupně vyžádá spis týkající se řízení o konkursu prohlášeném na společnost Unobex, s. r. o., a také s přihlédnutím k jeho obsahu posoudí, v jaké části došlo k uspokojení věřitelů společnosti a v jaké byly jejich pohledávky ze strany obviněného M. S. zmařeny. Obdobně bude postupovat i ohledně společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o. (bod I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně).

V této souvislosti je třeba se zabývat i námitkou ministra spravedlnosti, ale i obdobnou námitkou obviněného M. S. v jeho dovolání, že obviněný nemohl osobně prodat fyzickým a právnickým osobám řezivo ani jiné movité věci vymezené v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jelikož slyšení svědci uvedli, že obchod nesjednávali s obviněným, příslušné faktury nejsou opatřeny jeho podpisem a nejsou opatřeny správným otiskem razítka, čímž mělo dojít k porušení ustanovení § 9 odst. 1 tr. zák., které vymezuje pojem pachatele trestného činu. Konkrétně v této souvislosti ministr spravedlnosti i dovolatel uvádějí prodej řeziva svědkovi L. B. za částku 121.878,- Kč, prodej náhradních dílů společnosti Teka, s. r. o., za částku 1.117.032,- Kč a prodej zařízení truhlárny společnosti Satyr, s. r. o., za částku 3.252.155,- Kč, s tím, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný tyto věci prodal sám nebo dával konkrétním osobám příkazy k jejich prodeji. Pokud se na těchto prodejích podílely jiné osoby, nemohl obviněný z titulu své funkce jednatele společnosti podle názoru vyjádřeného v odůvodnění zmíněných opravných prostředků nést trestní odpovědnost za jednání takových třetích osob.

Ze spisu bylo zjištěno, že v době, kdy došlo k těmto transakcím, byl jediným jednatelem společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., skutečně pouze obviněný M. S., nicméně z výpovědí svědků, mezi nimi i zaměstnanců společnosti (např. svědka V. B. - viz č. l. 8864 až 8865 spisu, svědkyně I. H. – viz č. l. 8865 až 8866, svědkyně E. K. – viz č. l. 8867 až 8868 spisu atd.), vyplynulo, že mimo něj se tam pohybovalo několik dalších osob, přičemž šlo zejména o S., P. a M., a tyto osoby také vydávaly různé příkazy v předmětné společnosti, nehledě na to, že například ohledně prodeje řeziva sám obviněný dal příkaz k jeho prodeji, jak to vyplývá z výpovědi svědkyně E.

K.(č. l. 8867 až 8868 spisu). Z její výpovědi však nelze zatím zjistit, zda její údaj o příkazu k prodeji řeziva se týká i jeho prodeje L. B. Svědek L. B. podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně měl připustit, že na podzim roku 1997 nakoupil dřevo od společnosti PN Invest Dobříš, dřevo platili na fakturu, přičemž s obviněným M. S. nejednal. Svědek upřesnil, že takové záležitosti v této době vyřizovala jeho matka, a nebyl schopen konkrétně se vyjádřit k platbám za nakoupené dřevo. K tomu musí Nejvyšší soud zdůraznit, že na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze zatím učinit jednoznačný závěr, zda je obviněný M.

S. odpovědný jako pachatel za tento prodej řeziva L. B. či se na tom podílel s dalšími osobami a jakým způsobem, zvláště když soud prvního stupně učinil závěr, že ve společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., vystupoval podobně jako později svědek R. M. v pozici „bílého koně“ (str. 24 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně je tomu ohledně prodeje zařízení truhlárny a pilnice společnosti Satyr, s. r. o., za částku 3.252.155,- Kč, když v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se sice uvádí, že svědkyně E.

K. obviněného ze spáchání trestného činu jednoznačně usvědčuje a konkrétně ho usvědčuje z odvozu zařízení truhlárny a pilnice, přičemž potvrdila, že truhlárna byla vybavena novými stroji, jejichž hodnota mohla činit více než 3.000.000,- Kč (str. 13 rozsudku). Pro tento závěr však v její výpovědi není dostatečná opora, neboť v této výpovědi jen obecně hovoří o odvozu uvedeného zařízení, ale neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno posoudit konkrétní podíl obviněného M. S. na této události (č. l.

8867 spisu). Obdobně je tomu i u ostatních svědků, a to A. S. (č. l. 8868 spisu), V. B. (č. l. 8865 spisu) a R. S. (č. l. 8870 spisu), kteří se také ve svých výpovědích vyjádřili k odvozu zařízení truhlárny a pilnice pouze v obecném smyslu s tím, že žádné podrobnosti o tom nevědí. Proto je třeba v novém hlavním líčení tyto uvedené svědky, popř. i další osoby opětovně vyslechnout a znovu posoudit podíl a způsob účasti obviněného M. S. na tomto jednání kladeném mu za vinu.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti dále namítl, že obviněný předložil v průběhu trestního řízení listinné důkazy, ze kterých vyplývá, že veškerou finanční hotovost, kterou získal za dobu svého působení v předmětných společnostech, předal jako převodce nabyvatelům jeho obchodních podílů R. M. ze společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., a P. K. ze společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň. Svědek R. M. při výslechu v přípravném řízení uvedl, že i přesto, že podepisoval všechny písemnosti pro svého známého, byl si vědom, že podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu zaniká účast převádějícího na činnosti společnosti a že dochází i k převzetí veškeré, a to i trestní odpovědnosti.

Tento svědek byl vyslechnut v řízení před soudem prostřednictvím dožádaného soudu a lze proto pochybovat, že příslušný soud poté měl dostatek podkladů pro hodnocení důvěryhodnosti této osoby jako svědka. Ve vztahu k P. K. pak tento nepopřel, že mu obviněný M. S. předal finanční hotovost, vybranou z bankovního účtu společnosti Unobex Plzeň, a proto je nesprávný závěr odvolacího soudu, že je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného S. nerozhodné, jak se získanými prostředky naložil, když je nevložil zpět do společnosti či nepoužil na úhradu dluhů, a to i v případě, že by celou částku předal spoluobžalovanému K.

Proto obviněný S. nemohl podle názoru vyjádřeného ve stížnosti pro porušení zákona naplnit subjektivní stránku souzeného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by pokladní hotovost předal v přímém či nepřímém úmyslu, aby jí nebylo použito ve prospěch obou společností výše uvedenými osobami jako novými jednateli a jedinými společníky uvedených společností.

Je sice pravdou, že R. M. podepsal smlouvu o převodu obchodního podílu a zároveň i převzetí určité finanční částky, jak tvrdí obviněný M. S., nicméně z jeho výpovědi vyplynulo, že v tomto případě stejně jako v mnoha jiných obdobných situacích ve věci společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., tento svědek pouze uvedené listiny podepsal a za to inkasoval jistou finanční odměnu pro jeho osobu, nikoli však obviněným M. S. zmiňované částky v hotovosti, které by měl dále použít ve prospěch společnosti (č. l.

9053 spisu; podepsané předávací protokoly se nacházejí na č. l. 126 až 137 spisu). Tento svědek byl také již odsouzen za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (viz shora), čehož se týká prakticky celá příloha č. 1 spisu. Pokud dále ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, stejně jako dovolatel v podaném dovolání, namítá, že svědek R. M. byl vyslechnut prostřednictvím dožádání u Okresního soudu ve Znojmě a soud prvního stupně proto mohl jen obtížně posoudit jeho důvěryhodnost, pak je třeba zdůraznit, že obhájci obviněného bylo doručeno vyrozumění o provedení výslechu dožádaným soudem (doručenka je založena na č. l.

9051 spisu), a tento mohl využít svého práva zúčastnit se výslechu a klást svědkovi případné doplňující otázky. Uvedeného práva však obhájce obviněného nevyužil, a proto v tomto směru nelze shledat pochybení ze strany soudu prvního stupně. Nalézací soud se vypořádal též s tím, proč dotyčného svědka vyslechl prostřednictvím dožádání, když ze spisu vyplynulo, že R. M. byl několikrát neúspěšně předvolán k hlavnímu líčení, nicméně s odůvodněním, že nemá dostatek financí na dopravu, se k Okresnímu soudu v Příbrami nedostavoval.

Soud první instance tak postupoval v souladu se zásadou ekonomie řízení, a proto v hlavním líčení se souhlasem obviněného byla výpověď tohoto svědka přečtena (č. l. 9063 spisu). V tomto směru tedy postupu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Jiná je však otázka, zda tím, že svědka R. M. nevyslechl osobně v hlavním líčení, ale jen prostřednictvím dožádaného soudu, si vytvořil dostatečné podklady pro náležité zhodnocení jeho výpovědi, jak namítá zejména ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.

Svědek R. M. má podle závěrů soudu prvního stupně usvědčovat obviněného M. S. především z toho, že mu nepředal pokladní hotovost v souvislosti s převodem 100 % obchodního podílu společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o. (č. l. 126 až 137 spisu). S touto otázkou se soud prvního stupně v napadeném rozsudku náležitě nevypořádal a navíc postupoval při výslechu svědka R. M. shora uvedeným způsobem, který sice nebyl v rozporu s procesními předpisy, ale podle názoru Nejvyššího soudu nedostatečně přihlížel k důležitosti tohoto svědka pro skutkové závěry soudu týkající se předání pokladní hotovosti, neboť při vypořádání se s uplatněnou obhajobou bylo třeba při zásadním rozporu jeho výpovědi s tvrzením obviněného M.

S. a s přihlédnutím k tomu, že R. M. byl v minulosti také za svou trestnou činnost ve vztahu ke společnosti PN Invest Dobříš, s. r.

o., pravomocně odsouzen, přistoupit ke konfrontaci mezi ním a obviněným M. S. (§ 104a tr. ř.), aby bylo možno obě výpovědi náležitě ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze bez dalšího souhlasit s obecným vyjádřením odvolacího soudu, byť se toto týká především finanční hotovosti předané spoluobviněnému P. K. (bod II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), že je „nerozhodné, jak s takto získanými finančními prostředky obviněný naložil, když je nevložil zpět do společnosti či nepoužil na úhradu dluhů, a to i v případě, že by celou částku předal obviněnému K.

jako osobě, která od něj předmětnou firmu následně získala“ (viz str. 10 napadeného usnesení odvolacího soudu). Takový závěr by mohl být učiněn jen tehdy, pokud by byla bez pochybností vyvrácena obhajoba obviněného M. S., že byl srozuměn s tím, že dotyčný použije obdrženou hotovost k chodu společnosti a také k úhradě jejích dluhů, a pokud by tedy bylo i toto předání hotovosti možno považovat za součást vyvedení hotovostních finančních prostředků z předmětné obchodní společnosti. Soudy obou stupňů se však uvedenou obhajobou obviněného M.

S. v návaznosti na provedené důkazy dostatečně nezabývaly, neuvedly, na základě kterých svědeckých výpovědí či jiných důkazů je tato obhajoba vyvrácena, a proto není uvedený obecný závěr odvolacího soudu dostatečně podložen výsledky provedeného dokazování, a bude třeba se touto otázkou v dalším řízení z naznačených hledisek znovu zabývat. Naproti tomu považuje Nejvyšší soud za nutné pro úplnost uvést, že pokud je ve stížnosti pro porušení zákona i v dovolání argumentováno tím, že svědek R. M. ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že si je vědom, že podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu mimo jiné „dochází u nabyvatele k převzetí veškeré, a to i trestní odpovědnosti“, pak toto jeho vyjádření nemá z hlediska trestní odpovědnosti obviněného M.

S. žádný význam, neboť trestní odpovědnost je vždy vázána na osobu pachatele konkrétního trestného činu a nelze ji žádnou smlouvou převést na jinou osobu.

K další námitce obsažené ve stížnosti pro porušení zákona i v dovolání, jejímž obsahem je tvrzení, že k jednání obviněného M. S. ve společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň byly v hlavním líčení vyslechnuty pouze dvě svědkyně, které si na věc již téměř nepamatovaly, a další výpovědi jsou zachyceny toliko v úředních záznamech o podaných vysvětleních, přičemž soud v rozporu s § 158 odst. 5 tr. ř. použil tyto dokumenty jako důkazy svědčící o vině obviněného, je třeba uvést, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti.

Především Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. str. 26 a násl. rozsudku) i z obsahu spisu vyplývá, že není pravdou, že při hlavních líčení byly vyslechnuty jen dvě svědkyně, neboť jak se podává ze spisového materiálu byly v hlavním líčení dne 3. 3. 2004, 23. 3. 2004 a 7. 5. 2004 k tomuto skutku vyslechnuti svědci Ing. P. K. (č. l. 8890 až 8892 spisu), Ing. J. D. (č. l. 8888 až 8890 spisu), J. B. (č. l. 8892 až 8893 spisu), J. S. (č. l. 8893 až 8894 spisu), J.

P. (č. l. 8886 až 8887 spisu), L. P. (č. l. 9004 až 9006 spisu) a H. B. (č. l. 9061 spisu). Tito svědci vypovídali k určitým důležitým otázkám a do značné míry ho i usvědčovali z některých dílčích částí jeho jednání, a proto námitky ve stížnosti pro porušení zákona i v dovolání zásadně jen obecně formulované nemohou v tomto směru obstát. Zásadní povahy z hlediska dokazování tohoto skutku kladeného za vinu obviněnému M. S. jsou pak mimo uvedených svědeckých výpovědí i listinné důkazy, z kterých podle rozsudku vycházel soud prvního stupně při svém závěru o vině obviněného M.

S. v bodě II. 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Pokud pak jde o úřední záznamy o vysvětleních je třeba souhlasit s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, v kterém se uvádí, že s ohledem na omezení možnosti provádět výslechy osob jako svědků podle § 97 a násl. tr. ř. po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 je možno o obsahu jejich vysvětlení sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř. s tím, že sice tento záznam nemůže být v řízení před soudem (a v daném případě ani nebyl) použit jako důkaz, ale do spisu založen být musí pro posouzení, zda vzhledem k obsahu sdělení bude nutno takovou osobu slyšet jako svědka či nikoliv. Orgány přípravného řízení tak rozhodně nepochybily, pokud tyto záznamy začlenily do obsahu předloženého spisového materiálu a naopak tak splnily povinnost uloženou jim trestním řádem. Z obsahu protokolů o hlavním líčení, jakož i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že zmiňované úřední záznamy nebyly v hlavním líčení přečteny, přičemž však soud prvního stupně tyto potenciální svědky ani nevyslechl, s ohledem na to, že by jejich svědecké výpovědi nepřinesly z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nic podstatného (viz str. 30 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně tak úřední záznamy o podaných vysvětleních zejména zaměstnanců společnosti Unobex, s. r. o., vzal v potaz pouze při úvaze, zda provede jejich výslech či ne, což je zcela v souladu s § 158 odst. 5 věta druhá tr. ř. Z ničeho pak nelze dovodit, že by bylo pravdivé tvrzení stížnosti pro porušení zákona, že by soud prvního stupně na těchto úředních záznamech založil závěr o vině obviněného M. S. (srov. str. 30 rozsudku soudu prvního stupně).

Naproti tomu Nejvyšší soud shledal důvodnou další námitku dovolatele, uplatněnou v dovolání pod důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týkala toho, že podle závěru soudu měl obviněný nařídit plošnou slevu zboží o 40 % a tím zapříčinit snížení majetku společnosti o částku 6.536.496,80 Kč. Dovolatel v tomto směru poukázal na to, že soudy nesprávně určily hodnotu veškerého zboží na prodejnách a z této částky pak nesprávně určily hodnotu sníženého majetku, přičemž v této souvislosti nebyla ani provedena konečná inventura předmětného zboží. Pokud se odvolací soud v tomto směru k výši škody vyjádřil tak, že je nadbytečné zabývat se tím, zda marže z prodeje zboží je ve vztahu k vyčíslené škodě zahrnuta v dostatečné míře, tak jako u obdobných prodejů v jiných společnostech, pak toto svědčí o nedostatečném vyčíslení škody způsobené trestným činem. Nesprávně podle dovolatele bylo postupováno i ohledně závěru, že přebíral ve společnosti Unobex, s. r. o., tržby na hotovosti v celkové výši 5.012.599,10 Kč, přičemž takto zjištěná částka jakožto způsob určení pravděpodobného zisku na prodejnách předmětné společnosti je chybná, když soud se omezil pouze na výpočet zpracovaný obžalobou.

Z rozsudku soudu prvního stupně, ale i z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zřejmé, že soud prvního stupně skutečně do způsobené škody zahrnul částku rovnající se čtyřicetiprocentní slevě z hodnoty zboží, aniž by přitom zohlednil, že se mohlo jednat v celém rozsahu nebo alespoň zčásti o součást běžné obchodní praktiky, neboť tato sleva byla vyhlášena v předvánočním období a mohla být snahou prodat jinak obtížně realizovatelné zboží. Taktéž soud nezjišťoval, zda zboží bylo způsobilé k prodeji za plnou cenu nebo jen po uvedené slevě, jinými slovy, zda nebylo sezónní a za plnou cenu již neprodejné. V tomto směru je potřeba zdůraznit, že tato otázka je otázkou odbornou, a její správné zodpovězení se proto neobejde bez vypracování příslušného znaleckého posudku (§ 105 odst. 1 tr. ř.). Mimo to soud zřejmě také nezjišťoval, jaké množství zboží se skutečně prodalo a kolik kusů případně přes provedenou slevu zůstalo ve skladu. Z těchto hledisek je závěr soudu o způsobení škody na majetku společnosti Unobex, s. r. o., ve výši 6.536.496,80 Kč v důsledku nařízení plošné slevy ve výši 40 % [bod II. c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] přinejmenším předčasný. Dále je třeba se podrobně vypořádat s námitkami obhajoby v tom směru, že obviněný M. S. přebíral ve společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň tržby na hotovosti v celkové výši 5.012.599,10 Kč, přičemž ohledně této částky nelze z napadených rozhodnutí v podrobnostech zjistit, jak byla stanovena (viz str. 46 až 47 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 usnesení odvolacího soudu), a proto je třeba přesně uvést, z kterých dokladů založených ve spise tato částka vyplývá a na základě jakých úvah byla vypočítána, aby nevznikaly pochybnosti o její správnosti (srov. § 125 odst. 1 tr. ř.).

Teprve po doplnění řízení ve shora uvedených směrech a náležitém zhodnocení všech opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., při kterém se musí soud prvního stupně a v návaznosti na jeho závěry příp. i odvolací soud náležitě vypořádat se všemi skutečnostmi, na něž bylo shora v odůvodnění tohoto rozsudku poukázáno, bude možno bezpečně a spolehlivě posoudit, zda jednání, která jsou kladena za vinu obviněnému M. S. v rozsudku soudu prvního potvrzeném napadeným usnesením odvolacího soudu, je možno posuzovat jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a v jaké výši byla jeho jednáním způsobena škoda. Pokud tuto škodu nebude možno zjistit přesně, bude třeba za použití principu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo) vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) stanovit škodu alespoň v rozsahu, ve kterém v důsledku jednání obviněného nejméně vznikla.

Z těchto důvodů došlo k porušení zákona nejen v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale i při závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť v provedeném dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněný úmyslně zcela zmařil uspokojení pohledávek svých věřitelů jednak uvedených v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve výši 149.703.980,42 Kč a jednak uvedených v bodě II. výroku o vině téhož rozsudku ve výši 94.547.520,94 Kč, a tím naplnil znaky skutkové podstaty daného trestného činu, zejména pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu při způsobení škody velkého rozsahu na majetku společnosti PN Invest Dobříš, s. r. o., ve výši 5.755.065,- Kč a na majetku společnosti Unobex, s. r. o., Plzeň ve výši 15.543.095,90 Kč.

Proto Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 9 To 128/2005, a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 9/2003, a v řízení mu předcházejícím v částech týkajících se obviněného M. S., byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. v neprospěch obviněného M. S., přičemž zároveň byl naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť s ohledem na vymezení skutku v bodech I. a II. 1) výroku o vině v uvedeném rozsudku soudu prvního stupně toto rozhodnutí potvrzené citovaným usnesením odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V návaznosti na to podle § 269 odst. 2 a § 265k odst. 1, 2 tr. ř. k návrhu ministra spravedlnosti učiněném ve stížnosti pro porušení zákona a k dovolání obviněného Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil ohledně obviněného M. S. a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V neposlední řadě Nejvyšší soud České republiky považuje za nutné ještě dodat, že Okresní soud v Příbrami, jemuž byla věc přikázána, je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 a § 270 odst. 4 tr. ř. ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2006

Předseda senátu: Doc. JUDr. Pavel Š á m a l , Ph.D.