5 Tz 148/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 1. srpna 2001 ve veřejném
zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců
JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné V. S. (pův. K.), proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a
za splnění podmínek uvedených v § 272 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000,
sp. zn. 3 T 144/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 223a odst.
1 a § 307 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. řádu ve prospěch i v neprospěch
obviněné V. S. (pův. K.).
Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další
rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 3 T
144/2000, bylo v hlavním líčení rozhodnuto podle § 223a odst. 1 a § 307 odst. 1
tr. řádu tak, že se podmíněně zastavuje trestní stíhání obviněné V. K. - S.
(dále uváděná jen jako V. S.) pro skutek spočívající v tom, že „v době od
listopadu 1999 do sdělení obvinění dne 22. 3. 2000 tím, že řádně nepřipravila
svou nezl. dceru N. ke styku s otcem, neumožnila B. K., styk s dcerou, ačkoli
jí byla tato povinnost uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P
489/97 ze dne 27. 3. 1998, a tohoto jednání se dopouštěla i přesto, že jí byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze dne 15. 2. 1999 ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 523/99 uložena za
neuskutečněné styky ve dnech 1. - 3. 1. 1999, 29. - 31. 1. 1999 a 12. - 14. 2.
1999 pokuta ve výši 1 500 Kč.\" Podle § 307 odst. 2 tr. řádu byla obviněné
stanovena zkušební doba v trvání 8 měsíců. Podle § 307 odst. 4 tr. řádu bylo
obviněné uloženo přiměřené omezení formulované takto: „během zkušební doby být
i nadále v kontaktu s Fondem ohrožených dětí a s poradnou pro manželství a
mezilidské vztahy a pokračovat při jejich spolupráci v postupném pravidelném
obnovování styku nezletilé dcery N. s jejím otcem tak, aby nejméně jednou za
čtrnáct dní byl styk otce s dcerou realizován, a to nejméně v trvání jednoho
dne během víkendu.\"
Citované usnesení nabylo právní moci dne 23. 12. 2000, když stížnost
proti němu nepodala žádná oprávněná osoba.
Pro úplnost je třeba dodat, že o obžalobě podané na obviněnou – tehdy
V. K. – pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3
tr. zák. rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 nejdříve trestním příkazem ze dne 7.
7. 2000, sp. zn. 3 T 144/2000. Jím byla obviněná uznána vinnou zmíněným
trestným činem, kterého se měla dopustit tím, že „v době od listopadu 1999 do
sdělení obvinění dne 22. 3. 2000 neumožňovala B. K., styk s jejich nezletilou
dcerou N. K., ačkoliv jí tato povinnost byla uložena rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze dne 27. 3. 1998, a tohoto jednání se dopouštěla
i přesto, že jí byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 489/97 ze
dne 15. 2. 1999 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co
523/99 uložena za neuskutečněné styky ve dnech 1. - 3. 1. 1999, 29. - 31. 1.
1999 a 12. - 14. 2. 1999 pokuta ve výši 1 500 Kč.\" Za to byl obviněné uložen
trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon jí byl podmíněně
odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo dále
uloženo obviněné přiměřené omezení během zkušební doby umožnit B. K. styk s
dcerou N. v intencích platného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.
3. 1998, sp. zn. P 489/97, a zejména dceru na styk s otcem řádně připravit.
Citovaný trestní příkaz však právní moci nenabyl, protože byl zrušen včas
podaným odporem obviněné i státní zástupkyně.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2000, sp.
zn. 3 T 144/2000, podal dne 15. 6. 2001 ministr spravedlnosti v neprospěch
obviněné V. S. stížnost pro porušení zákona. Napadenému rozhodnutí v ní vytkl
porušení zákona v ustanoveních § 223a odst. 1 a § 307 odst. 1, 4 tr. řádu ve
prospěch obviněné, protože s poukazem na obsah těchto ustanovení dovodil, že v
posuzované věci nebyly plněny zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení
trestního stíhání. Jak dále ministr spravedlnosti zdůraznil, obviněná V. S. v
průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem popírala svoji vinu trestným
činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. a uváděla,
že pokud ke stykům dcery N. s otcem B. K. nedocházelo, bylo tomu tak v důsledku
odmítání styků ze strany dcery. Podle názoru ministra spravedlnosti zde tedy
chybělo doznání obviněné k trestnému činu a nebyla splněna podmínka vyplývající
z ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť doznání se musí vztahovat
na všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a musí zahrnovat i doznání k
zavinění v zákonem předpokládané formě, v daném případě pak k úmyslu spáchat
zmíněný trestný čin. Ministr spravedlnosti je dále přesvědčen o tom, že
napadeným usnesením došlo rovněž k popření rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. P 489/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 22. 6. 1998, sp. zn. 23 Co 288/98, kterými byl vymezen rozsah, v
němž je otec nezletilé B. K. oprávněn stýkat se se svou dcerou N. Výrokem podle
§ 307 odst. 4 tr. řádu v napadeném usnesení byl podle ministra spravedlnosti
tento styk velmi výrazně omezen a lze důvodně předpokládat, že obviněná bude
dodržovat pouze tento omezený styk, ačkoli k tomu není právní podklad a takto
uložené přiměřené omezení nesměřuje k tomu, aby obviněná vedla ve zkušební době
řádný život. Nad rámec stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
poukázal na to, že v průběhu dosavadního řízení došlo rovněž k porušení
procesních ustanovení, která upravují postavení poškozeného, protože i když byl
B. K. v postavení poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. řádu, neboť mu byla
způsobena škoda na jeho právech jako otce, nebyl mu přiznán statut poškozeného
a nebylo mu umožněno využít příslušných procesních práv z toho vyplývajících,
která ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona konkretizuje.
Z uvedených důvodů proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení
zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení a podle § 270
odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i správnost řízení, jež
tomuto rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl porušen ve
prospěch i v neprospěch obviněné V. S., a to v podstatě z těch důvodů, jak
uvádí stížnost pro porušení zákona.
Pokud jde o řízení předcházející napadenému usnesení, nelze mu vytknout
žádné podstatné procesní vady, které by mohly mít negativní vliv na zákonnost
tohoto rozhodnutí, zejména ve vztahu k náležitě zjištěnému skutkovému stavu
nebo ohledně zachování práv obviněné. Ostatně ministr spravedlnosti ve
stížnosti pro porušení zákona ani v těchto směrech nic nenamítá.
Porušení zákona shledává Nejvyšší soud v napadeným usnesení – ve shodě
s podanou stížností pro porušení zákona – především v tom, že o podmíněném
zastavení trestního stíhání obviněné V. S. bylo soudem rozhodnuto, ačkoli
nebyly splněny všechny zákonné podmínky stanovené pro tento alternativní způsob
vyřízení věci v ustanovení § 307 odst. 1 tr. zák. Podle citovaného ustanovení v
řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož
horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného soud a v
přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k trestnému činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její
náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu
a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Usnesení napadené stížností pro porušení zákona vyhovuje některým z
uvedených zákonných podmínek, proto bylo namístě, pokud Obvodní soud pro Prahu
10 uvažoval o použití tohoto typu tzv. odklonu. V posuzované věci jde o trestný
čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., na který
zákon stanoví trest odnětí svobody až na jeden rok, tj. nepřevyšující pět let.
Před závěrečnými řečmi u hlavního líčení dne 27. 11. 2000 obviněná vyjádřila
souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání. Protože zmíněným trestným
činem, pro nějž je obviněná stíhána, nebyla způsobena škoda, o jejíž náhradu
jde ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) tr. řádu, splnění této podmínky
nepřichází v úvahu. Podmíněné zastavení trestního stíhání obviněné V. S. by
jinak bylo možno považovat za dostačující i vzhledem k její osobě, k jejímu
dosavadnímu životu a k okolnostem případu. Konečně v souladu se zákonem je i
postup, pokud Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl napadeným usnesením v rámci
hlavního líčení, neboť mu to umožňovalo ustanovení § 223a odst. 1 tr. řádu. Jak
je ovšem patrné z obsahu trestního spisu v této věci, chybí zde doznání
obviněné V. S. ke spáchanému trestnému činu, které je jednou z obligatorních
zákonných podmínek pro možnost podmíněného zastavení trestního stíhání ve
smyslu § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Z výpovědí obviněné v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního
stupně a z odporu, který podala proti trestnímu příkazu, jímž bylo původně
rozhodnuto o podané obžalobě, je totiž patrné, že obviněná popírá své zavinění
ve vztahu k porušování soudem stanoveného rozsahu styku nezletilé dcery N. s
otcem B. K., v němž je spatřována podstata stíhaného trestného činu. Důvod k
jejich neuskutečněným stykům obviněná neshledává ve svém vlastním jednání
(resp. opomenutí), nýbrž především v neochotě své dcery N. scházet se s otcem
B. K. Jak obviněná výslovně uvedla, necítí se být vinna stíhaným trestným činem
a z její výpovědi nelze dovodit ani doznání k tomu, že by snad zavinila
nedostatečnou přípravu dcery N. ke styku s jejím otcem B. K. Naopak, podle
vyjádření obviněné učinila určité kroky k tomu, aby bylo možné nenásilným
způsobem uskutečňovat styk dcery s otcem. Uvedený postoj obviněné tedy rozhodně
nelze považovat za doznání k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 3 tr. zák., pro nějž byla stíhána. Přitom je zřejmé, že
doznání jako zákonný předpoklad k podmíněnému zastavení trestního stíhání musí
zahrnovat doznání ke všem zákonným znakům stíhaného trestného činu, tedy i k
zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu nebo nedbalosti (viz rozhodnutí
pod č. 45/1995 a č. 6/1996 Sb. rozh. tr.). To v posuzovaném případě znamená, že
by se obviněná V. S. musela doznat k takovým okolnostem, které by svědčily o
jejím úmyslném zavinění ve smyslu § 4 tr. zák., protože ke spáchání trestného
činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. se vyžaduje
tato forma zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák). Jak je však z výše zmíněného postoje
obviněné patrné, její doznání v tomto smyslu zde není. Na uvedených závěrech
nemůže nic změnit ani výslovně projevený souhlas obviněné V. S. s podmíněným
zastavením trestního stíhání. Nedostatek doznání totiž nelze nahradit souhlasem
obviněné s podmíněným zastavením trestního stíhání, neboť jde o dvě samostatné
a kumulativně stanovené zákonné podmínky, které musí být splněny zároveň, a ze
splnění jedné z nich nelze bez dalšího dovozovat i splnění druhé podmínky (viz
rozhodnutí pod č. 45/1995 Sb. rozh. tr.).
Porušení zákona je třeba spatřovat též v ustanovení § 307 odst. 4 tr.
řádu, pokud jedním z výroků napadeného usnesení bylo uloženo obviněné V. S.
výše citované přiměřené omezení směřující k tomu, aby ve zkušební době
podmíněného zastavení trestního stíhání vedla řádný život. Nejvyšší soud zde
ovšem nezastává kategorické stanovisko vyjádřené ve stížnosti pro porušení
zákona, že by snad tímto výrokem došlo k popření příslušných soudních
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, kterými byl
stanoven rozsah styku B. K. se svou nezletilou dcerou N. K. a z toho
vyplývající rozsah povinností obviněné umožňovat tento styk. Příslušná
rozhodnutí těchto soudů, vydaná v řízení týkajícím se péče o nezletilé, totiž
zůstala nadále v platnosti, jsou vykonatelná a rozsah styku B. K. s dcerou N. v
nich uvedený nemohl být výrokem napadeného usnesení učiněným podle § 307 odst.
4 tr. řádu nijak modifikován či omezen. Z případného zaviněného nerespektování
uvedených rozhodnutí obviněnou V. S. by pak bylo možné nadále vyvozovat
příslušné důsledky a sankce, včetně závěru o tom, že ve zkušební době nevedla
řádný život. Nesprávnost předmětného výroku o uložení přiměřeného omezení však
Nejvyšší soud shledává z toho důvodu, že následek předvídaný ustanovením § 308
odst. 1 větě druhé tr. řádu, tj. pokračování v trestním stíhání, byl bez
dostatečných důvodů vázán na nesplnění užšího rozsahu povinností obviněné V. S.
ve zkušební době, než jaký pro ni vyplýval ohledně zajišťování styku nezletilé
dcery N. s jejím otcem B. K. z citovaných soudních rozhodnutí. Jinak řečeno,
obviněná byla i nadále povinna realizovat soudem původně vymezený rozsah tohoto
styku, ale nevyhovění uloženému omezení podle § 307 odst. 4 tr. řádu by mohl
považovat Obvodní soud pro Prahu 10 za důvod k pokračování trestního stíhání ve
smyslu § 308 odst. 1 věty druhé tr. řádu jen ve vztahu k užšímu rozsahu styku
dcery s otcem, jak vyplývá ze zmíněného výroku o přiměřeném omezení.
Nejvyšší soud sice v tomto směru přihlížel i ke snaze Obvodního soudu
pro Prahu 10 vyjádřit výrokem učiněným podle § 307 odst. 4 tr. řádu, aby
obviněná V. S. byla zavázána též k povinnostem směřujícím k postupnému obnovení
styku její dcery N. s otcem B. K. v určitém minimálním rozsahu. Proto obecně by
nebylo vyloučeno formulovat povinnost obviněné zajistit styk dcery s otcem
poněkud jinak, než jak vyplývá z existujících soudních rozhodnutí, jestliže by
ovšem byl v provedených důkazech dostatečný podklad k závěru, že po celou
zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání nelze z jistých důvodů
(např. vzhledem k prokazatelně narušeným vztahům dítěte k druhému z rodičů)
trvat na původním rozsahu styku B. K. s dcerou N., zejména je-li např. již
vedeno soudní řízení o omezení původně stanoveného rozsahu styku s dítětem nebo
svědčí-li pro potřebu takové modifikace psychologický znalecký posudek či
zprávy příslušného sociálního pracovníka apod. Pro uvedenou modifikaci ovšem
dosud opatřené důkazy neposkytují náležitou oporu, když navíc jde o důkazy
shromážděné pro účely trestního řízení, N. i pro řízení týkající se úpravy
styku rozvedených rodičů s nezletilým dítětem. Za této situace je tedy třeba
zásadně trvat na tom, že podmínkou vedení řádného života ve zkušební době
podmíněného zastavení trestního stíhání je plnění všech zákonných nebo soudem
uložených povinností obviněného v celém rozsahu, tj. též v souladu s tím, jak
byly tyto povinnosti případně vymezeny v jiném pravomocném a vykonatelném
soudním rozhodnutí. Vzhledem k tomu měl Obvodní soud pro Prahu 10 v napadeném
usnesení formulovat výrok o přiměřeném omezení podle § 307 odst. 4 tr. řádu
tak, aby povinnosti obviněné vyústily v postupné obnovení styku její dcery N. s
B. K. do rozsahu původně stanoveného v příslušných rozhodnutích Obvodního soudu
pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze (obdobně to ostatně učinil Obvodní soud
pro Prahu 10 ve výše zmíněném trestním příkazu, jímž nejdříve rozhodl o podané
obžalobě).
Význam uvedeného vymezení rozsahu přiměřeného omezení podle § 307 odst.
4 tr. řádu, uloženého v posuzovaném případě obviněné V. S., je zdůrazněn i
další skutečností. K podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněné došlo
ohledně trestného činu, kterým nebyla způsobena majetková škoda, jejíž
vypořádání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. řádu je jinak další zákonnou
podmínkou k takovému rozhodnutí. Jak je patrné z dikce citovaného ustanovení i
z dosavadní soudní praxe, trestní stíhání lze podmíněně zastavit i v případech,
kdy stíhaným trestným činem nebyla způsobena majetková škoda, o níž se
rozhoduje v trestním řízení, a kdy tedy v úvahu nepřipadá postup obviněného
směřující k náhradě škody (viz rozhodnutí pod č. 47/1996 Sb. rozh. tr.). Chybí-
li ovšem pozitivní působení opatření směřujících k náhradě škody způsobené
trestným činem na obviněného, je třeba zvlášť pečlivě zkoumat splnění další
zákonné podmínky spočívající v tom, aby bylo rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního stíhání dostatečně odůvodněno vzhledem k osobě pachatele, s
přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu (§ 307 odst. 1 i.
f. tr. řádu). Proto vhodně zvolené a správně formulované přiměřené omezení
směřující k tomu, aby obviněný ve zkušební době vedl řádný život, může
kompenzovat chybějící výchovný vliv náhrady škody způsobené jinými trestnými
činy a odůvodnit závěr, že podmíněné zastavení trestního stíhání je dostatečným
opatřením, přestože zde nepřichází v úvahu náhrada škody jako jedna ze sankcí,
která jinak nastupuje místo dalšího pokračování v trestním stíhání a případně i
místo výroku o vině a trestu. V projednávané věci tedy bylo i z těchto hledisek
namístě, aby soud uložil obviněné V. S. přiměřené omezení podle § 307 odst. 4
tr. řádu v takovém rozsahu, aby co nejvíce odstranilo důvody nežádoucího stavu,
jenž vedl k jejímu trestnímu stíhání.
Napadenému rozhodnutí lze vytknout i formální vadu, kterou je zatížen
jeho výrok, z něhož není zcela zřejmé, jaký právní závěr zaujal soud ohledně
právní kvalifikace stíhaného skutku. I když zákon nestanoví výslovně
náležitosti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, Nejvyšší soud
považuje za nezbytné, aby výrok o podmíněném zastavení trestního stíhání
učiněný ve smyslu § 307 odst. 1 tr. řádu obsahoval nejen přesný popis skutku,
kterého se toto rozhodnutí týká, ale rovněž právní závěr, jaký trestný čin je v
něm spatřován. Tato náležitost vyplývá jednak ze skutečnosti, že za splnění
podmínek § 308 odst. 3 tr. řádu se usnesení o podmíněném zastavení trestního
stíhání stává definitivním a způsobuje překážku věci rozhodnuté [§ 11 odst. 1
písm. f) tr. řádu], ale zejména je odůvodněna požadavkem, aby bylo možné
spolehlivě posoudit, zda skutek, kterého se rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního stíhání týká, vůbec patří do okruhu trestných činů uvedených v § 307
odst. 1 tr. řádu, tedy zda jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest
odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Konečně v této
souvislosti lze poukázat i na ustanovení § 311 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se
v případě schválení narovnání vyžaduje, aby právní posouzení skutku bylo
obsaženo v usnesení o schválení narovnání, které je spojeno se zastavením
trestního stíhání. Analogický požadavek na usnesení týkající se obdobného
odklonu (zde v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání) je proto
namístě, když není důvodu, aby výroky různých typů rozhodnutí, jejichž
společnou podstatou je zastavení trestního stíhání, měly v tomto směru odlišné
náležitosti. Napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z uvedených
hledisek nevyhovuje, protože v jeho výrokové části (která jediná nabývá právní
moci a je vykonatelná) není závěr o tom, jaký trestný čin soud ve stíhaném
skutku shledává, přičemž pouze v úvodní části (N. i ve výroku) usnesení se
obecně konstatuje, že soud rozhodoval v trestní věci obviněné V. S. „pro
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zákona\",
což je spíše součást označení věci, v níž bylo rozhodováno, N. i právní závěr
soudu. Formulace právního posouzení předmětného skutku ve výroku usnesení o
podmíněném zastavení trestního stíhání ovšem musí být taková, aby důsledně
respektovala zásadu presumpce neviny a povahu tohoto rozhodnutí, které není
rozhodnutím o vině a trestu. Proto závěr o právní kvalifikaci je třeba
formulovat jen podmíněně, např. tak, že ve skutku je spatřován určitý trestný
čin.
Pokud ministr spravedlnosti poukazoval na porušení zákona rovněž ve
vztahu k poškozenému B. K., lze s ním v zásadě souhlasit, protože některá jeho
procesní práva poškozeného jako otce byla postupem v přípravném řízení i v
řízení před soudem omezena. Uvedený postup však neměl žádný vliv na správnost
či nesprávnost napadeného rozhodnutí ani na to, v čem byl zákon rozhodnutím
skutečně porušen, a proto nebylo třeba vyslovit porušení zákona i v těchto
směrech. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, stíhaným trestným činem totiž nebyla
způsobená škoda ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. řádu, kterou by bylo třeba
vypořádat, a rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání není vázáno na
souhlas poškozeného. Vady napadeného usnesení, které konstatoval Nejvyšší soud,
nejsou důsledkem omezení práv poškozeného. Navíc se nelze ztotožnit se
stížností pro porušení zákona, pokud zmiňuje i porušení ustanovení § 207 odst.
1 tr. řádu, protože z jeho systematického zařazení a z návaznosti na předchozí
ustanovení § 206 odst. 2 tr. řádu je zřejmé, že „vyjádřením poškozeného\" se
zde rozumí uplatnění nároku na náhradu škody přítomným poškozeným, který může v
adhezním řízení požadovat náhradu majetkové škody způsobené trestným činem. To
zde ovšem nepřichází v úvahu, protože stíhaným trestným činem nebyla způsobena
majetková škoda ve smyslu § 43 odst. 2 tr. řádu, jejíž náhradu by bylo možné
uplatňovat v trestním (adhezním) řízení.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona v ustanoveních § 223a odst.
1 a § 307 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. řádu, tj. v ustanoveních, podle nichž
Obvodní soud pro Prahu 10 vydal napadené usnesení. K porušení zákona došlo ve
prospěch i v neprospěch obviněné V. S. tím, že bylo rozhodnuto o podmíněném
zastavení jejího trestního stíhání bez splnění jedné ze zákonných podmínek
spočívající v doznání obviněné a výrok o přiměřeném omezení byl formulován
nepřesně. Nejvyšší soud je však na rozdíl od ministra spravedlnosti přesvědčen,
že zákon byl porušen v obou směrech, tj. nejen ve prospěch obviněné V. S., ale
též v její neprospěch. Zatím totiž není zcela vyloučeno, že obviněná by mohla
dosáhnout po provedeném hlavním líčení nebo v odvolacím řízení – kdyby nedošlo
k podmíněnému zastavení jejího trestního stíhání – i rozhodnutí pro ni
příznivějšího, tj. případného zproštění obžaloby (zejména když od počátku
popírala své zavinění), které není spojeno s žádnými omezujícími podmínkami v
podobě zkušební lhůty či přiměřených omezení. Na druhé straně lze souhlasit s
názorem ministra spravedlnosti, který byl vyjádřen podáním stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněné, že její trestní stíhání mohlo skončit
rozhodnutím pro ni méně příznivým, než je usnesení o podmíněném zastavení
trestního stíhání, tj. odsuzujícím rozsudkem s vyslovením viny a s případným
uložením trestu. Nejvyšší soud ovšem nemůže předjímat žádnou z uvedených
alternativ, protože i přes provedené dokazování a v podstatě ukončené hlavní
líčení soud prvního stupně zatím o vině obviněné nerozhodl a nebylo by správné
jakkoli jeho rozhodnutí ovlivnit.
Za splnění podmínek uvedených v § 272 odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší
soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení napadené stížností pro
porušení zákona v celém rozsahu, neboť z vyložených důvodů nemůže obstát.
Zároveň byla zrušena i případná další rozhodnutí, která na zrušené usnesení
obsahově navazují, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že je
nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst.
1 tr. řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v hlavním líčení na podkladě
podané obžaloby a opětovně o ní rozhodnout tak, aby nově učiněné meritorní
rozhodnutí odpovídalo výsledkům provedeného dokazování a bylo ve všech směrech
v souladu se zákonem. Nezmění-li obviněná V. S. svůj postoj ke stíhanému
trestnému činu ohledně doznání a bude-li případně uznána vinnou trestným činem,
nepokládá Nejvyšší soud za vyloučené, aby soud prvního stupně uvažoval o
použití jiného alternativního opatření, které není vázáno na doznání obviněné,
protože v posuzovaném případě je zřejmé, že prioritu před potrestáním obviněné
má obnovení narušených rodinných vztahů týkajících se bývalých manželů a jejich
nezletilé dcery.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Púry