5 Tz 162/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. srpna 2000 ve veřejném zasedání
v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr.
Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného K. O., proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 85/97,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a
za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu t a k t o :
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp.
zn. 8 To 438/99, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254
odst. 1, § 257 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve prospěch obviněného
K. O.
Citované usnesení se z r u š u j e . Zároveň se zrušují všechna
další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Plzni jako soudu odvolacímu se p ř i k a z u j e , aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na obviněného K. O. podal dne 12. 6. 1997 okresní státní zástupce v
Chebu obžalobu k Okresnímu soudu v Chebu pro trestné činy zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 psím. a) tr. zák. a ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že dne 12. června
1996 v Chebu, okr. týž, kolem 01.30 hod. v Městských sadech, když prováděl
služební zákrok a používal donucovací prostředky proti J. Č., který zde
předtím napadal další osobu, udeřil J. Č. v době, kdy již tento byl odtržen,
pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý krevní výron dolního víčka
pravého oka, zlomení kosti na spodině očnice s následnou poruchou vidění při
pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční koule, přičemž tato porucha
vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé, že při zákroku nedbal na
to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě
nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.
O této obžalobě rozhodl Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 2.
11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, tak, že obviněného K. O. uznal vinným jen
trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák., když právní kvalifikaci v podobě trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. pominul s přihlédnutím k čl. I písm. a)
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele se měl obviněný podle skutkových závěrů
citovaného rozsudku dopustit tím, že dne 12. 6. 1996 v Ch. kolem 01.30 hod. v
Městských sadech při provádění služebního zákroku a používání donucovacích
prostředků proti J. Č., který napadal další osobu, udeřil J. Č., který odmítal
tuto osobu pustit, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý krevní výron
pravého dolního víčka, zlomení kosti na spodině očnice s následnou poruchou
vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční koule, přičemž tato
porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé, že při zákroku
nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě
nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Za to byl
obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl
podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roky.
K odvolání obviněného K. O. rozhodl Krajský soud v Plzni svým
usnesením ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 35 To 128/98, tak, že výše uvedený
rozsudek Okresního soudu v Chebu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu
zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud v tomto rozhodnutí
vytkl soudu prvního stupně určité nedostatky při provádění a hodnocení důkazů,
zejména svědeckých výpovědí, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a
některých písemností. Pokud jde o právní kvalifikaci stíhaného skutku, byl soud
prvního stupně upozorněn na nedostatek spočívající v tom, že skutek popsaný v
jeho rozsudku neobsahuje označení obviněného jako strážníka městské policie.
Odvolací soud s ohledem na tuto skutečnost však vyslovil pochybnost, zda je za
uvedené situace vůbec možné posoudit stíhaný skutek jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., přičemž odvolací
soud uložil soudu prvního stupně povinnost ujasnit si, zda lze výrok o vině v
uvedeném směru doplnit, aniž by to bylo v rozporu se zásadou zákazu změny k
horšímu (reformace in peius) ve smyslu § 264 odst. 2 tr. řádu.
Po doplnění hlavního líčení v intencích rozhodnutí odvolacího soudu pak
Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 5 T 85/97, uznal
obviněného K. O. vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 12. 6.
1996 v Ch. kolem 01.30 hod. v Městských sadech jako strážník Městské policie v
Chebu při provádění služebního zákroku a používání
donucovacích prostředků proti J. Č., který napadal další osobu, udeřil J. Č.,
který odmítal tuto osobu pustit, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý
krevní výron pravého dolního víčka, zlomeninu kosti na spodině očnice s
následnou poruchou vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční
koule, přičemž tato porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé,
že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil
osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního
jednání. Za to byl obviněnému opětovně uložen trest odnětí svobody v trvání 6
měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roky. V
odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně k doplnění výroku o vině ohledně
označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu uvedl, že to
nepovažuje za porušení zákazu změny k horšímu, protože již dřívější rozsudek
obsahoval formulace vyjadřující postavení obviněného jako veřejného činitele.
K odvolání obviněného K. O. Krajský soud v Plzni rozhodl svým
usnesením ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, tak, že podle § 257 písm. b)
tr. řádu se citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 9. 1999, sp.
zn. 5 T 85/97, zrušuje v celém rozsahu a trestní stíhání obviněného K. O. pro
skutek spočívající v tom, že dne 12. června 1996 v Ch., okr. týž, kolem 01.30
hod. v Městských sadech, když prováděl služební zákrok a používal donucovací
prostředky proti J. Č., který zde před tím napadal další osobu, udeřil J. Č. v
době, kdy již tento byl odtržen, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý
krevní výron dolního víčka pravého oka, zlomení kosti na spodině očnice s
následnou poruchou vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční
koule, přičemž tato porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé,
že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil
osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního
jednání, v němž je spatřován toliko trestný čin ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 tr. zák., se z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu
zastavuje, když obviněný K. O. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne
3. 2. 1998 ve smyslu čl. I písm. a) tohoto rozhodnutí. V odůvodnění citovaného
rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně doplnil
do svého pozdějšího rozsudku označení obviněného jako strážníka Městské policie
v Chebu, porušil tím zákaz reformace in peius vyjádřený v ustanovení § 264
odst. 2 tr. řádu, neboť touto specifikací došlo ke konkretizaci a upřesnění
skutkového děje zjištěného ve výroku o vině prvního odsuzujícího rozsudku,
který byl v daném směru právě předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu
označen za neúplný a neodpovídající ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Bez
tohoto upřesnění nemůže být podle názoru odvolacího soudu předmětný skutek
posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák., ale toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 221 odst. 1 tr. zák., který podléhá aboličnímu ustanovení čl. I písm. a)
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.).
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99,
podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného K. O. stížnost pro
porušení zákona. Napadenému usnesení v ní vytkl porušení zákona v ustanoveních
§ 257 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 158
odst. 1 a § 221 odst. 1 tr. zák., a to ve prospěch obviněného. Podle
přesvědčení ministra spravedlnosti by napadené rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni bylo správné pouze za předpokladu, kdyby bylo zjištěno, že se obviněný
K. O. trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
1 písm. a) tr. zák. nedopustil. O případ porušení zákazu změny rozhodnutí v
neprospěch obviněného v této trestní věci nejde, přestože skutková věta v
rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, nebyla
zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, neboť zde nebylo výslovně
uvedeno, že obviněný prováděl služební zákrok jako strážník Městské policie v
Chebu. Z kontextu skutkové věty i z následujícího odůvodnění rozsudku však bylo
podle názoru ministra spravedlnosti zřejmé, že se obviněný inkriminovaného
jednání dopustil jako veřejný činitel, když soud prvního stupně již ve výroku
použil formulace z § 18 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Doplněním
skutkové věty v rozsudku téhož soudu ze dne 6. 9. 1999 bylo uvedené pochybení
odstraněno, avšak nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, kterému bylo jako
strážníku Městské policie v Chebu obvinění pro uvedený trestný čin sděleno,
jako strážník Městské policie v Chebu byl pro chybný služební zákrok žalován a
pouze nedopatřením okresního soudu v prvním odsuzujícím rozsudku toto jeho
konkrétní označení nebylo uvedeno, i když skutek zůstal jinak beze změny. Jak
dále ministr spravedlnosti upozornil, od počátku trestního stíhání nedošlo ke
změně právní kvalifikace a obviněnému ani nebyl uložen přísnější trest. Proto
měl odvolací soud postupovat podle § 256 tr. řádu, pokud se ztotožnil s
hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně a vzal za prokázané, že
obviněný K. O. jako strážník městské policie při služebním zákroku bezdůvodně
udeřil J. Č. pěstí do obličeje a způsobil mu zranění.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1.
2000, sp. zn. 8 To 438/99, byl porušen zákon ve prospěch obviněného K. O. v
ustanoveních § 257 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve vztahu k
ustanovením § 158 odst. 1 a § 221 odst. 1 tr. zák., aby Nejvyšší soud podle §
269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově
navazujících, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení
zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného
rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl
ve prospěch obviněného K. O., a to v podstatě z toho důvodu, jak uvádí stížnost
pro porušení zákona.
Podle § 264 odst. 2 tr. řádu platí, že byl-li napadený rozsudek zrušen
jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém
řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Za změnu rozhodnutí v
neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli
výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na
to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném
případě rozhodováno. Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve
skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v
druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené
trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci
některých z nich. Pokud jde o skutková zjištění, změnou v neprospěch obviněného
by mohlo být zejména rozhodnutí o větším rozsahu trestné činnosti, uznání
obviněného vinným ze spáchání závažnějšího následku, ze závažnější formy účasti
na společné trestné činnosti apod., byť by taková změna neměla vliv na právní
kvalifikaci ani na výši trestní sazby (viz např. rozhodnutí pod č. 22/1999 Sb.
rozh. tr.).
V posuzovaném případě však o žádný z uvedených případů nejde. Podle
názoru Krajského soudu v Plzni je porušením zákazu změny v neprospěch
obviněného, pokud okresní soud - z podnětu předchozího rozhodnutí odvolacího
soudu - doplnil do tzv. skutkové věty ve výroku o vině svého pozdějšího
rozsudku okolnost, že obviněný K. O. se jednání kladeného mu za vinu dopustil
jako strážník městské policie, přičemž v dřívějším rozsudku okresního soudu,
který byl zrušen výlučně z podnětu odvolání obviněného, taková okolnost uvedena
nebyla. Je nesporné, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo jímž se
obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a
to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i
uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní
sazbu (§ 120 odst. 3 tr. řádu). S odvolacím soudem sice lze souhlasit, že mezi
okolnosti, které musí obsahovat popis skutku, v němž je spatřován trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., patří i označení
postavení (funkce) obviněného, v kterém se uvedeného trestného činu dopustil,
neboť skutkovou podstatu tohoto trestného činu může naplnit jen osoba splňující
podmínky speciálního subjektu, která má zvláštní způsobilost nebo zvláštní
postavení ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Na druhé straně je Nejvyšší soud
přesvědčen, že neobsahoval-li popis skutku uvedený v dřívějším rozsudku
Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, samotnou
okolnost, že obviněný jednal jako strážník Městské policie, která byla do
skutkové věty zahrnuta až v pozdějším rozsudku téhož soudu ze dne 6. 9. 1999,
sp. zn. 5 T 85/97, nejde o porušení zákazu změny rozsudku v neprospěch
obviněného ve smyslu § 264 odst. 2 tr. řádu.
V této souvislosti Nejvyšší soud především připomíná, že v předmětné
věci byl obviněný K. O. od počátku trestně stíhán též pro trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
kterého se měl dopustit jako strážník Městské policie v Chebu. Podstatná je
rovněž skutečnost, že uvedené postavení obviněného jako strážníka městské
policie je výslovně zmíněno v popisu skutku, který obsahuje záznam o sdělení
obvinění ze dne 6. 3. 1997. Jako strážník Městské policie v Chebu byl obviněný
označen i v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Chebu, byť nikoli v popisu skutku, přičemž obžaloba byla podána též pro
zmiňovaný trestný čin. Trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak byl obviněný uznán vinným i v
citovaném dřívějším rozsudku Okresního soudu v Chebu, který byl zrušen
odvolacím soudem jen na podkladě odvolání podaného obviněným. Nelze tedy říci,
že by snad pozdějším rozsudkem téhož soudu byl obviněný uznán vinným
závažnějším trestným činem podle přísnějšího zákonného ustanovení nebo pro
větší rozsah trestné činnosti či pro závažnější následky trestným činem
způsobené. Obviněnému byl v obou rozsudcích soudu prvního stupně ukládán trest
podle stejné zákonné trestní sazby, jeho konkrétní výměra je v obou rozsudcích
stejná (trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho
výkonu na zkušební dobu 2 roky) a nedošlo ani k jinému zpřísnění v neprospěch
obviněného. V dřívějším z obou těchto rozsudků je pak obsažena i právní věta,
podle které měl obviněný jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu
vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Ta spolu s použitou právní
kvalifikací rovněž svědčí o skutečnosti, že obviněný byl i pozdějším rozsudkem
uznán vinným stejným - nikoli závažnějším - trestným činem jako v rozsudku
předchozím. Jeho právní postavení se tudíž pozdějším rozsudkem nijak nezhoršilo.
K doplnění skutkové věty v pozdějším rozsudku soudu prvního stupně o
označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu Nejvyšší soud
dodává, že o změnu v neprospěch obviněného by se mohlo jen za předpokladu,
kdyby skutek popsaný v dřívějším rozsudku Okresního soudu v Chebu neobsahoval
žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, jakou pravomoc
obviněný vykonával a jakým způsobem ji měl vykonávat tak, že to odporovalo
zákonu. Formální označení postavení (funkce), v němž si obviněný počínal
způsobem odporujícím zákonu, je totiž jen jednou ze skutkových okolností
naplňujících zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Popis skutku, jak byl uveden v
rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, však
obsahuje jiné skutkové okolnosti, jejichž spácháním byl obviněný K. O. uznán
vinným a které charakterizují právě citovaný trestný čin. Obviněnému je zde
kladeno za vinu, že udeřil J. Č. při provádění služebního zákroku a používání
donucovacích prostředků a že při zákroku nedbal na to, aby použitím
donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a
nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, přičemž jmenovanému měl způsobit
zranění blíže popsané ve skutkové větě. Z uvedeného je patrné, že obviněný
nemohl provádět služební zákrok ani používat donucovacích prostředků jako
řadový občan, ale tato opatření je oprávněna uplatňovat vůči jiným osobám jen
osoba v určitém specifickém postavení, které odpovídá charakteristice veřejného
činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., tj. speciální subjekt podle § 90
odst. 1 tr. zák. Provádět služební zákroky a používat při tom donucovací
prostředky je oprávněn jen přesně vymezený okruh příslušníků ozbrojených sil a
zejména ozbrojených zborů, kterým tuto pravomoc výslovně svěřují příslušné
zákony (zejména zákon o Policii České republiky, zákon o Vojenské policii,
zákon o obecní policii, zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky apod.). Rovněž dovětek posuzované skutkové věty vytýkající
obviněnému, že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků
nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího
protiprávního jednání, svědčí o tom, jakou pravomoc měl zneužít, když do
skutkových zjištění rozsudku byla převzata uvedená omezující formulace z
ustanovení § 18 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění
pozdějších předpisů. I těmito slovy je dostatečně vyjádřeno, že si obviněný K. O. nepočínal jako kterákoli jiná osoba, jež může být obecně pachatelem
trestného činu, nýbrž jen jako osoba patřící do určitého specifického okruhu,
vázaného zvláštními pravidly při zásahu vůči jiným osobám. Přestože tedy popis
skutku v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně neobsahoval všechny skutkové
okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (tj.
formální označení obviněného jako příslušníka městské policie), byly
v něm uvedeny takové rozhodující skutečnosti, které jsou významné pro naplnění
skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
citovaného zákonného ustanovení a jejichž doplnění chybějícím formálním
označením obviněného nelze považovat za rozhodnutí v jeho neprospěch. Není
pochyb o tom, že takové doplnění nenarušuje ani totožnost skutku ve smyslu §
220 odst. 1 tr. řádu, neboť se jím jen doplňuje dřívější nepřesný popis skutku,
přičemž podstata skutku v podobě jednání obviněného i následku jím způsobeného
zůstala nezměněna (srov. rozhodnutí pod č. 19/1964 a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).
Krajský soud v Plzni ve svém usnesení, proti němuž směřuje podaná
stížnost pro porušení zákona, podle názoru Nejvyššího soudu poněkud přeceňuje
význam chybějícího formálního označení obviněného v dřívějším rozsudku
Okresního soudu v Chebu. Jak již bylo výše zdůrazněno, jde sice o okolnost
důležitou a popis skutku v rozsudku ji musí obsahovat. Na druhé straně by ovšem
ani samotné označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu
dostatečně nevyjadřovalo, jakou pravomoc obviněný zneužil a jakým způsobem se
tak stalo, a nemohlo by založit právní kvalifikaci podle § 158 odst. 1 písm. a)
tr. řádu. Podstatné pro možnost posoudit skutek jako tento trestný čin je totiž
právě to, co předmětný popis skutku v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně
obsahoval, tedy jakou pravomoc obviněný vykonával (prováděl služební zákrok a
používal donucovací prostředky proti osobě, která napadala jinou osobu), jakým
způsobem ji porušil (udeřil první z uvedených osob pěstí do obličeje a nedbal
omezení v použití donucovacích prostředků, aby jimi nezpůsobil újmu zřejmě
nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání) a jaké následky tím
způsobil (přesně specifikované zranění osoby, vůči níž zákrok směřoval, přičemž
tento následek nebyl úměrný jejímu protiprávnímu jednání). Skutek byl v
dřívějším rozsudku soudu prvního stupně navíc dostatečně konkretizován časem a
místem jeho spáchání a z provedených důkazů je dostatečně patrné, že v uvedené
době byl obviněný strážníkem Městské policie v Chebu, vykonával službu spojenou
s touto funkcí a na uvedeném místě skutečně prováděl služební zákrok.
Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle §
268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v citovaných ustanoveních. K
porušení zákona došlo ve prospěch obviněného K. O., pokud Krajský soud v Plzni
neposoudil věc ze všech rozhodných hledisek a učinil nesprávný právní závěr,
podle něhož tzv. zákaz reformationis in peius obsažený v ustanovení § 264 odst.
2 tr. řádu bránil tomu, aby mohl Okresní soud v Chebu uznat obviněného vinným
též trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. Veden tímto názorem pak nepřezkoumal odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně a zastavil trestní stíhání v důsledku aboličního
ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, ačkoli na trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
se uvedené rozhodnutí o amnestii nevztahuje. Jelikož stížnost pro porušení
zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení
a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení § 272 tr. řádu, Nejvyšší
soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, a to včetně případných
rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud jeho zrušením
pozbyla podkladu. Protože je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikázal
Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Plzni, aby jako
soud odvolací věc znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v
odvolacím řízení a opětovně rozhodnout o odvolání obviněného K. O. Přitom je
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí o stížnosti pro porušení
zákona (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Tímto rozhodnutím však Nejvyšší soud
nepředjímá žádné meritorní rozhodnutí v otázce viny obviněného K. O. a nehodlá
tak nahrazovat činnost odvolacího soudu. Důsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu
je pouze v tom, že v rámci odvolacího řízení se musí Krajský soud v Plzni
vypořádat s námitkami odvolání obviněného podaného proti rozsudku soudu prvního
stupně a rozhodnout o jeho vině, popřípadě o dalších otázkách závislých na
výroku o vině.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y