5 Tz 163/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. října 2001 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu
v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon
porušen n e b y l .
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12.
1977, sp. zn. 3 T 153/77, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění
účinném do 30. 11. 1999), kterého se dopustil tím, že v úmyslu trvale se
vyhnout výkonu vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení
nenastoupil dne 3. 10. 1977 do 12.00 hod. vojenskou základní službu, jak mu
bylo uloženo doručeným povolávacím rozkazem OVS Karviná, který dopisem vrátil
zmíněné OVS, odvolávaje se na svůj dlouhodobý pracovní závazek. Za to mu byl
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením k jeho
výkonu do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. Citovaný rozsudek nabyl právní
moci v řízení před soudem prvního stupně dne 17. 12. 1977, přičemž celý uložený
trest obviněný vykonal (po zápočtu vazby) dnem 9. 11. 1979.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9.
1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo z podnětu žádosti obviněného J. K. rozhodnuto
tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, se výše uvedený rozsudek téhož soudu zrušuje ve výroku o trestu
odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a zrušují se i všechna další rozhodnutí
obsahově navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 9. 1990.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9.
1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o
vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst.
1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 7.
12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, se obviněnému J. K. podle § 269 odst. 1 tr. zák.
ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon
byl obviněný zařazen do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. K odvolání
obviněného J. K. byl rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci
ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, zrušen rozsudkem bývalého Vyššího
vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a při
nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem
bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3
T 153/77, se podle § 24 odst. 1 tr. zák. upouští od potrestání obviněného.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne
12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, podal ministr spravedlnosti ve prospěch
obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným
rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného
porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 3
odst. 1 a § 269 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona
poukázal ministr spravedlnosti na citované odsuzující rozhodnutí a na
rozhodnutí, kterými došlo k soudní rehabilitaci obviněného J. K. Dále
reprodukoval obsah zákonných ustanovení, v nichž spatřuje porušení zákona, a
obsah ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších předpisů. Podle ministra spravedlnosti bylo důvodem k
odmítnutí vojenské služby u obviněného J. K. jeho náboženské přesvědčení a
jeho čin, pro nějž byl stíhán, tak měl směřovat k uplatnění základního práva
zaručeného ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv a takový
čin byl údajně v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný čin. Ve
stížnosti pro porušení zákona vyslovil ministr spravedlnosti přesvědčení, že u
obviněného J. K. se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí a
náboženství podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948,
a přestože Ústava ČSSR z roku 1960 tuto svobodu formálně zaručovala, ustanovení
norem nižší právní síly ji prakticky likvidovala. Ministr spravedlnosti rovněž
poukázal na ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a je toho názoru,
že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování
výroku o vině. Smyslem rehabilitačních zákonů je podle názoru ministra
spravedlnosti rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu
byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a
hájili tak svá základní práva a svobody. Ministr spravedlnosti se domnívá, že
samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního zákona,
představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když nikoli ve
smyslu ryze trestně právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán.
Výrok o vině J. K. trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti s ohledem na
§ 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, jako výrok učiněný v rozporu s principy demokratické společnosti,
respektující občanská a politická práva zaručená ústavou. Vzhledem k tomu
ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268
odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr.
řádu napadené usnesení včetně obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a aby
dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) před svým
rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu
státnímu zastupitelství, obviněnému i jeho obhájci s tím, že mají právo se ke
stížnosti pro porušení zákona vyjádřit. Příslušný státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona a
navrhl, aby jí bylo vyhověno. Obviněný, který se vyjádřil prostřednictvím svého
obhájce, rovněž souhlasil se stížností pro porušení zákona, navrhl její určitou
modifikaci, pokud jde o to, v jakých ustanoveních byl porušen zákon, odvolal se
na jeden z nálezů Ústavního soudu a citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v
nichž mělo být rozhodnuto o právu na odepření vojenské služby z důvodu svědomí
a náboženského přesvědčení podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a
poukázal na svůj dlouhodobý pracovní závazek v dolech, který podle jeho názoru
bránil v tom, aby byl povolán k výkonu vojenské služby.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona a poté,
co přihlédl k citovaným vyjádřením k ní, přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr.
řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu
předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší
soud na základě následujících skutečností:
Nejvyšší soud považuje za nezbytné především zdůraznit, že z podnětu
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumával zákonnost napadeného usnesení
bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1
Rtv 202/90, kterým bylo rozhodnuto o účasti obviněného J. K. na soudní
rehabilitaci. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda uvedený soud postupoval v
souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní
rehabilitaci“). Jde zejména o posouzení, zda soud rozhodoval o soudní
rehabilitaci z podnětu oprávněné osoby (§ 5 zákona o soudní rehabilitaci), zda
přezkoumával rozhodnutí podléhající soudní rehabilitaci (§ 4 zákona o soudní
rehabilitaci) a zda byl důvod ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí (§ 14 odst.
1 zákona o soudní rehabilitaci), a pokud tomu tak bylo, zda zde neexistoval
jiný důvod a zda nebylo třeba zrušit přezkoumávané rozhodnutí v jiném rozsahu,
než jak to učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v napadeném usnesení.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno
na návrh obviněného J. K., který je osobou oprávněnou podat návrh na soudní
rehabilitaci ohledně svého odsouzení. Návrh a následné přezkumné řízení se
týkaly odsouzení, které je uvedeno v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní
rehabilitaci, protože obviněný J. K. byl v původním řízení bývalým Vojenským
obvodovým soudem v Olomouci pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., tj. pro trestný čin
výslovně uvedený mezi trestnými činy vyjmenovanými v citovaném ustanovení
zákona o soudní rehabilitaci. Za této situace tedy byl bývalý Vojenský obvodový
soud v Olomouci povinen přezkoumat uvedené původní odsuzující rozhodnutí z toho
hlediska, zda není zatíženo některou z vad vypočtených v ustanovení § 14 odst.
1 zákona o soudní rehabilitaci nebo vadou obdobnou, pro kterou by bylo třeba
přezkoumávané rozhodnutí zrušit zcela nebo v části, v níž je vadné.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pak v usnesení, proti němuž
směřuje stížnost pro porušení zákona, po přezkoumání původního odsuzujícího
rozhodnutí shledal jen vadu uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona
o soudní rehabilitaci, tj. dospěl k závěru, že výměra původně uloženého trestu
byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto
bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí jen ve výroku o trestu. Proti tomuto
rehabilitačnímu usnesení pak navrhovatel – obviněný J. K. ani jeho obhájce
neměli žádné námitky, protože obviněný ho stížností nenapadl; naopak, práva
stížnosti se vzdal, čímž vyjádřil souhlas s rozsahem své rehabilitace. To
ostatně odpovídá skutečnosti, že obviněný se prostřednictvím svého obhájce
domáhal zrušení přezkoumávaného odsuzujícího rozhodnutí jen podle citovaného
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.
Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona
o soudní rehabilitaci, z kompletního spisového materiálu, který je ve věci k
dispozici, nelze učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí
bylo zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve
smyslu § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o soudní rehabilitaci, ani že by byl
stíhaný skutek kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze
zákona, ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci. Rovněž
zjištění jiné obdobné vady za této situace nelze opřít o jakýkoli podklad.
Uvedených vad se ostatně v podané stížnosti pro porušení zákona ministr
spravedlnosti ani nedomáhal. V úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda
zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí týkajícího se obviněného J. K.
nepřicházelo v úvahu též podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní
rehabilitaci, tj. pro vadu spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán
trestným v rozporu s tehdy platným zákonem. Tato vada by však mohla být
zjištěna jen za předpokladu, jestliže již v době původního odsouzení – s
přihlédnutím ke všem relevantním zákonným ustanovením platným v době
rozhodování – nešlo o trestný čin. Nejvyšší soud zde zdůrazňuje nutnost
zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, třebaže by v době rozhodování o
návrhu na soudní rehabilitaci nebo nyní již takový zákon (nebo některé z jeho
ustanovení) neplatil. Tehdy platným zákonem v uvedeném smyslu byl v
posuzovaném případě především trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který byl účinný v době spáchání
skutku, pro nějž byl obviněný J. K. trestně stíhán, přičemž v uvedené době
obsahoval též ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. (zrušené s účinností od 1. 12.
1999 zákonem č. 223/1999 Sb.).
K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že trestný čin nenastoupení služby
v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11.
1999) spáchal ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo
zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí
lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Pro naplnění této skutkové podstaty bylo
bezvýznamné, zda pachatel nenastoupil ve stanovené době k výkonu vojenské
služby z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení nebo z jakýchkoli
jiných důvodů, pokud zde byla požadovaná forma úmyslného zavinění. Z hlediska
tehdy platného zákona, a to jak trestního zákona, tak ani branného zákona č.
92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů (účinného až do 30. 11. 1999), tedy
poukaz na náboženské přesvědčení neměl sám o sobě právní význam a neznamenal
bez dalšího zproštění povinností vyplývajících z branné povinnosti.
Skutková zjištění v posuzovaném případě, která nezpochybňuje ani
ministr spravedlnosti, svědčí jednoznačně pro závěr, že obviněný J. K. za
popsaných časových a místních okolností skutečně nenastoupil k výkonu vojenské
základní služby, aniž mu v tom bránila jakákoli zákonná překážka, a učinil tak
s rozhodnutím nenastoupit k výkonu vojenské služby ani kdykoli v budoucnosti.
Proto byl v souladu s tehdy platným zákonem odsouzen rozsudkem bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77,
pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1
tr. zák., a to poprvé, nikoli opakovaně. Bývalý Vojenský obvodový soud v
Olomouci v původním řízení opíral tento výrok o výpověď obviněného, který
všechny podstatné skutkové okolnosti doznával, a o další důkazy, jejichž obsah
a hodnocení se uvádí odůvodnění citovaného rozsudku. Rovněž právní kvalifikace
je zde použita a odůvodněna v souladu s tehdy platným trestním zákonem. Pokud
je tedy bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci ve stížnosti pro
porušení zákona vytýkáno, že v rámci řízení o soudní rehabilitaci ponechal
nedotčený výrok o vině ve zmíněném rozsudku, nelze dospět k závěru o existenci
důvodu pro jeho zrušení, neboť předmětný skutek spáchaný obviněným Jánem Károu
nebyl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem ve smyslu § 14 odst. 1
písm. d) zákona o soudní rehabilitaci.
K tomu je třeba uvést, že zákon o soudní rehabilitaci stanovil, do jaké
míry nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto
ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona
zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za
trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující
občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 zákona o soudní
rehabilitaci). Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269
odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl v posuzovaném případě uznán vinným
obviněný J. K., ovšem není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena
přímo ze zákona, aniž by jejich zákonnost bylo třeba jakkoli přezkoumávat.
Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. K. za
nezákonné jen proto, že se při spáchání předmětného trestného činu odvolával na
své náboženské přesvědčení. Trestní zákon platný v rozhodné době neobsahoval
uvedenou okolnost jako zákonný znak trestného činu a jestliže zákonodárce
odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269
tr. zák. nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o
soudní rehabilitaci, pak nejde o takový čin, jehož prohlášení za trestný čin by
samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a
principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská a politická
práva a svobody, jak tvrdí ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro
porušení zákona. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák., uvedené v
ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, bylo zrušeno pouze v
rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna
některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci či jiná obdobná vada, pak nutno připustit, že mohou existovat
odsuzující soudní rozhodnutí pro zmíněný trestný čin, která žádnou z těchto vad
netrpí a nutno je považovat za zákonná, třebaže půjde o trestný čin podle §
269 odst. 1 tr. zák. spáchaný s odvoláním se na náboženské přesvědčení.
Ostatně ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení pro porušení
zákona opomíjí podstatnou skutečnost, totiž že napadeným usnesením bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci nebylo rozhodováno o vině obviněného J.
K., tj. o podané obžalobě, ale v řízení o soudní rehabilitaci byl přezkoumáván
původní odsuzující rozsudek téhož soudu. To tedy znamená, že bývalý Vojenský
obvodový soud v Olomouci byl povinen v rehabilitačním řízení respektovat právní
moc přezkoumávaného rozhodnutí, tj. jeho závaznost a nezměnitelnost, a musel
vycházet z presumpce jeho správnosti, dokud nebylo prokázáno, že rozhodnutí je
zatíženo některou z vad ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci či
vadou obdobnou a že je zde důvod k jeho zrušení. Proto ani v řízení o
stížnosti pro porušení zákona se nemohl Nejvyšší soud primárně zabývat tím,
zda bylo o vině obviněného J. K. v původním řízení rozhodnuto správně
(stížnost pro porušení zákona nesměřovala proti rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, kterým bylo
o vině rozhodnuto), ale jen tím, jak již bylo výše zdůrazněno, zda měl bývalý
Vojenský obvodový soud v Olomouci zákonný důvod k tomu, aby v napadeném
usnesení o soudní rehabilitaci zrušil i výrok o vině v původním odsuzujícím
rozsudku téhož soudu. Přitom ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro
porušení zákona napadenému rozhodnutí ani řízení mu předcházejícímu vůbec
nevytýká porušení zákona v ustanovení § 14 odst. 1 nebo v kterémkoli jiném
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, ač právě podle citovaného ustanovení
bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodoval, a stejně tak ministr
spravedlnosti neuvádí, z kterého z důvodů obsažených v § 14 odst. 1 zákona o
soudní rehabilitaci měl být výrok o vině zrušen. Nejvyšší soud tedy nemohl bez
dalšího spatřovat porušení zákona též ve skutkových a právních závěrech
učiněných v otázce viny v původním řízení soudem a v tomto směru nevyhověl
stížnosti pro porušení zákona. I když je odůvodnění rozsudku bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77,
vydaného v původním řízení poznamenáno některými dobovými formulacemi, samo o
sobě to nemohlo zpochybnit správnost a zákonnost výroku o vině v něm obsaženého
a odůvodnit jeho zrušení podle § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.
Jak bylo konstatováno, s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 4
písm. e) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nelze trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož
spácháním byl obviněný J. K. v posuzovaném případě uznán vinným, považovat za
čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické
společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a
svobodách. Proto ani odsouzení za něj není možné samo o sobě pokládat za
neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze v něm bez dalšího
shledávat porušení zákona, třebaže k odsouzení došlo v období od 25. 2. 1948 do
1. 1. 1990. Nejvyšší soud je vázán uvedenou zákonnou úpravou vyplývající ze
zákona o soudní rehabilitaci a případné porušení zákona musel posuzovat i z
tohoto hlediska, když z podnětu stížnosti pro porušení zákona bylo
přezkoumáváno rozhodnutí vydané právě podle tohoto zákona. Ze stejných důvodů
pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani argument obsažený ve stížnosti pro
porušení zákona a ve vyjádření obhájce obviněného k této stížnosti, pokud z
článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv vyvozuje „právo na odepření
vojenské služby“. Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení,
svědomí, náboženství a víry, přičemž článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace
lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani
z jednoho z těchto ustanovení však nelze přesvědčivě dovodit, že by snad
trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu, a
to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní
smlouvy o lidských právech a svobodách, kterými byl proveden a konkretizován
obsah Všeobecné deklarace lidských práv, zejména tedy Mezinárodní pakt o
občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních
a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) ani evropská Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.)
nekonstruují žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností
vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a
právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či
výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v
určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské
službě [viz v této souvislosti rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve
všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí
vojenské služby z důvodu svědomí].
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obhájce obviněného ve
vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, v níž poukázal na dlouhodobý
závazek obviněného J. K. na práci v podzemí a dovozoval, že podle sdělení v
částce č. 41/1958 Ú. l. měl být obviněný povolán k výkonu vojenské služby jen
tehdy, kdyby o to požádal. Argumentováno je zde sdělením Ministerstva národní
obrany a Ministerstva paliv nazvaným „Úprava povolávání horníků uhelných dolů k
výkonu základní (náhradní) služby“, které bylo publikované v citované částce
Úředního listu. Toto sdělení odkazuje na usnesení vlády ze dne 12. 3. 1958 č.
229 a má charakter jen interního pokynu. Jako takové tedy nemohlo mít právní
význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného J. K., protože nemělo
právní sílu zákona a tudíž samo o sobě nemohlo modifikovat normativní obsah
tehdy platných zákonů, tj. jak povinnost obviněného k výkonu vojenské činné
služby založenou branným zákonem (zákonem č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), tak ani podmínky odpovědnosti za trestný čin nenastoupení služby v
ozbrojených silách stanovené trestním zákonem podle § 269 odst. 1 tr. zák.,
kterým byl obviněný uznán vinným.
Pokud se ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona v
souvislosti s poukazem na ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993
Sb. dovolává toho, že i samotný výrok o vině, který zůstal u obviněného J. K.
v platnosti z původního odsuzujícího rozsudku, má charakter určitého trestu,
byť nikoli ve smyslu trestněprávním, a že rehabilitaci nelze zužovat pouze na
výrok o trestu při současném zachování výroku o vině, jde o úvahy převzaté z
odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000.
K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že jednak takový výklad nemá oporu v zákoně,
ale zejména že zmíněný nález byl krátce po svém vyhlášení překonán stanoviskem
pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01. Tímto
stanoviskem byl odmítnut uvedený rozšiřující výklad toho, co lze považovat za
výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací a s postupem podle § 6
zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu.
Nejvyšší soud musel posuzovat stížnost pro porušení zákona podanou
ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. též s ohledem na některé
důležité ústavní principy. Jde jednak o ustanovení čl. 1 Listiny základních
práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č.
162/1998 Sb.), podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech
a základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a
nezměnitelné. Dále je to ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod o tom, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat
ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Konečně Nejvyšší soud
zdůrazňuje ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy,
barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,
národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zde se zaručuje rovnost všech
lidí bez rozdílu, vyjadřuje se univerzálnost základních práv a svobod a tím
také všeobecný zákaz jakékoliv diskriminace, ale rovněž zákaz zvýhodňování
některých skupin z jakýchkoli důvodů. Přitom z úřední činnosti je senátu
Nejvyššího soudu známo, že v trestních věcech týkajících se nenastoupení služby
v ozbrojených silách či v obdobných věcech jiného způsobu odpírání vojenské
služby jsou stížnosti pro porušení zákona podávány ministrem spravedlnosti
selektivně jen ve prospěch některých obviněných, a to výlučně těch, kteří se
při nenastoupení výkonu vojenské služby či při odepření jejího výkonu
odvolávali na své náboženské přesvědčení. Stížnosti pro porušení zákona ovšem
nejsou podávány v případech osob, které nenastoupily či odepřely výkon vojenské
služby z jiných než náboženských důvodů, přestože ani tito odsouzení neměli v
minulosti možnost legálního odmítnutí vojenské služby nebo volby alternativní
služby. Uvedeným ústavním principům rovnosti všech lidí v právech, zákazu
diskriminace a preference a zákazu státu vázat se na náboženské vyznání by
odporovalo, kdyby Nejvyšší soud bez dalšího vyhověl stížnostem pro porušení
zákona uvedeného charakteru a zrušoval odsuzující soudní rozhodnutí jen u těch
odsouzených, kteří nenastoupili výkon vojenské služby nebo odepřeli konat
vojenskou službu z náboženských důvodů, zatímco u odsouzených, kteří se
takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se na náboženské nebo
jiné přesvědčení, ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí nedochází.
Zákaz diskriminace z náboženských důvodů totiž na druhé straně znamená, že z
týchž důvodů nelze jednu skupinu osob zvýhodňovat proti jiné skupině.
Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268
odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by
napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, a
to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Toto rozhodnutí učinil
Nejvyšší soud poté, co přihlédl k písemnému vyjádření obhájce obviněného i
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke stížnosti pro porušení
zákona. Rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud učinit v
souladu s ustanovením § 274 tr. řádu v neveřejném zasedání na podkladě úplného
spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání, když
strany se k věci písemně vyjádřily a Nejvyšší soud nemusel provádět ani
neprováděl žádné důkazy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y