5 Tz 189/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. října 2001 ve veřejném
zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců
JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. G., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 289/2000, v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 305/99,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2000, sp.
zn. 8 To 289/2000, a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 206 odst. 2, § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr.
řádu v neprospěch obviněného Z. G.
Citovaný rozsudek s e z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 6 T 305/99. Zároveň se
zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazují,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 6 T
305/99, byl obviněný Z. G. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tohoto
rozsudku dopustil tím, že dne 26. 1. 1999 kolem 10.00 hod v B. v domě č. 10 na
ul. V. po předchozí vzájemné výměně názorů fyzicky napadl Z. W., a to
konkrétně tak, že ho udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož se tento svezl
po zdi na kolena a utrpěl mimo jiné zlomeninu nosních kůstek bez posunu,
puklinu spodiny obou očnic s průnikem vzduchu do očnic a přechodným dvojitým
viděním atd., v důsledku čehož byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života
přesahujícím 7 dní. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání
10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněn odložen na zkušební dobu 2 roky.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný Z. G. a poškozený Z. W.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 23. 10. 2000,
sp. zn. 8 To 289/2000, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu
byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle §
259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud sám nově rozhodl a obviněnému Z. G.
uložil trest odnětí svobody v trvání 4 měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně
odložen na zkušení dobu 1 roku. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně podle §
259 odst. 2 tr. řádu doplněn o výroky, jimiž odvolací soud jednak podle § 228
odst. 1 tr. řádu zavázal obviněného Z. G. povinností k náhradě škody
poškozenému Z. W. ve výši 21 683,50 Kč a jednak byl podle § 229 odst. 2 tr.
řádu poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného Z. G. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení
zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 221
odst. 1 a § 13 tr. zák., ke kterému mělo dojít v neprospěch obviněného. V
odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal
na znění uvedených ustanovení, zrekapituloval dosavadní průběh trestního
stíhání obviněného Z. G. a obsah rozhodnutí učiněných v jeho rámci. Jak dále
ministr spravedlnosti zdůraznil, soud prvního stupně pochybil při hodnocení
důkazů, když nezohlednil tu část skutku, která se týká poranění obviněného Z.
G., jak bylo specifikováno ve znaleckém posudku znalkyně z oboru zdravotnictví.
Podle znalkyně lze z hlediska mechanismu vzniku zjištěných poranění akceptovat
údaj o tom, že obviněný měl být opakovaně udeřen pěstí do obličeje a v důsledku
jednoho z úderů měl narazit zadní plochou hlavy do zdi. Pokud jde o mechanismus
vzniku poranění poškozeného Z. W., ministr spravedlnosti je názoru, že soud
prvního stupně dostatečně nezvážil závěry uvedeného znaleckého posudku, podle
něhož poškozenému nebylo způsobeno poranění opakovaným násilím, tedy více
údery, ale jen úderem jedním, a to nikoli za použití pevného předmětu, jak
naznačoval poškozený. Pochybení spatřuje ministr spravedlnosti též v tom, že
soud prvního stupně nesprávně hodnotil podmínky nutné obrany podle § 13 tr.
zák., pokud argumentoval možností obviněného odejít z bytu a zabránit tak
konfliktu s poškozeným. Použití nutné obrany ze strany obviněného nebylo
vyloučeno, protože nebyl povinen před poškozeným utíkat. V této souvislosti
poukazuje ministr spravedlnosti i na výpověď svědkyně H. W. Při náležitém
zhodnocení výpovědí obou svědků a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví měl
soud prvního stupně dojít k závěru, že obviněný jednal v nutné obraně.
Krajskému soudu v Brně pak ministr spravedlnosti vytýká nesprávné
hodnocení výpovědí obviněného Z. G. a svědkyně H. W., které odpovídají
objektivnímu zjištění znalkyně z oboru zdravotnictví, přičemž odvolací soud
omylem vztáhl závěry znalkyně o mechanismu vzniku poranění obviněného na
mechanismus vzniku poranění poškozeného. Navíc, i kdyby odvolací soud dospěl k
zásadně rozdílným závěrům od znalkyně z oboru zdravotnictví, měl rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí po
doplňujícím výslechu znalkyně, případně po přibrání jiného znalce.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané
porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a
aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo,
a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného Z. G., a to v podstatě
v těch směrech, jak mu vytýká stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru
dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Pochybnosti vyvolává již postup soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí,
a to v několika směrech. Soud se především náležitě nevypořádal se složitou
důkazní situací, která v posuzovaném případě existuje a vyplývá ze skutečnosti,
že se v době a na místě fyzického konfliktu, k němuž došlo mezi obviněným a
poškozeným za výše uvedených okolností, nacházely celkem tři osoby a tyto o
jeho průběhu vypovídají zcela odlišně. Na jedné straně je výpověď poškozeného
Z. W., o kterou opřel svá skutková zjištění soud prvního stupně, na druhé
straně je pak verze obviněného Z. G., kterou potvrzuje výpověď svědkyně H. W.
Za tohoto stavu bylo třeba mnohem pečlivěji hodnotit výpovědi uvedených osob i
ostatní důkazy, z nich zejména znalecký posudek a výpověď znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a popřípadě zvážit provedení jiných,
dosud neopatřených důkazů. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku omezil na
reprodukci obsahu výpovědí všech osob přítomných konfliktu, aniž by je blíže
analyzoval a hodnotil ve vztahu k ostatním důkazům. To platí především s
přihlédnutím ke skutečnosti, že podle lékařských zpráv i závěrů znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, měl obviněný utrpět závažnější
zranění než poškozený, přičemž znalkyně připouští možnost intenzivnějšího útoku
poškozeného vůči obviněnému. Třebaže ani za této situace nelze vyloučit
spáchání předmětného trestného činu obviněným (resp. vzájemné spáchání
trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. jak obviněným Z.
G., tak i poškozeným Z. W.), měl soud prvního stupně zdůvodnit, proč i přes
zmíněné okolnosti je pachatelem trestného činu právě obviněný.
Pokud se soud prvního stupně v této souvislosti zabývá úvahami o
vyprovokovaném útoku a o nemožnosti nutné obrany ze strany obviněného, není
jeho argumentace správná. Aniž by Nejvyšší soud předjímal, zda v posuzovaném
případě byly skutečně splněny podmínky nutné obrany, obecně považuje za
potřebné zdůraznit, že předpokladem jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák.
není tzv. subsidiarita. Proto tomu, kdo se dovolává nutné obrany, nelze její
přiznání odmítnout s poukazem na skutečnost, že se přímo hrozícímu nebo
trvajícímu útoku jiné osoby nevyhnul útěkem z místa konfliktu, přestože byl
útěk možný. Poukaz soudu prvního stupně na možnost obviněného odejít z bytu
poškozeného nebo opustit i chodbu domu tedy sám o sobě nevylučuje možnost nutné
obrany, byť na druhé straně soud učinil správný závěr, podle kterého za
situace, kdy dvě osoby vzájemně útočí na svou tělesnou integritu, nejde o
nutnou obranu a oba útočníci mohou být trestně odpovědní za ublížení na zdraví.
Jak již bylo konstatováno, v posuzovaném případě jde o složitou důkazní
situaci, která měla vést soud nejen k pečlivějšímu hodnocení stávajících důkazů
ze všech výše uvedených hledisek, ale též ke snaze opatřit další možné důkazy.
To předpokládalo podrobnější výslechy obviněného Z. G. a poškozeného Z. W.,
kteří se měli vyjádřit též ke skutečnostem vyplývajícím z ostatních důkazů
(např. ze znaleckého posudku), včetně jejich výpovědí navzájem, a soud se měl
pokusit odstranit rozpory v důkazech mimo jiné provedením konfrontace mezi
poškozeným na straně jedné a obviněným a svědkyní H. W. na straně druhé,
popřípadě též provedením rekonstrukce, a to i za účasti znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Pochybení se dopustil Městský soud v Brně rovněž v tom, jestliže na
počátku hlavního líčení po přednesení obžaloby nepostupovala předsedkyně senátu
podle § 206 odst. 2 tr. řádu a nepřečetla ze spisu návrh poškozeného Z. W. na
náhradu škody způsobené projednávaným trestným činem. Přitom je zřejmé, že
poškozený takový návrh učinil a že je obsažen ve spise (viz č. l. 59 trestního
spisu). Soud prvního stupně pak poškozeného ani k uplatněnému nároku nevyslechl
a neprovedl k němu žádné další důkazy. Důsledkem tohoto vadného postupu byla
absence výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, který byl
doplněn až výrokem odvolacího soudu.
Soudu prvního stupně lze vytknout i nepřesný popis skutku v rozsudku, v
němž je výčet zranění poškozeného Z. W. ukončen nevhodným slovem „atd.“ a
zejména závažnost zranění poškozeného je vyjádřena velmi neurčitým
konstatováním „v důsledku čehož byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života
přesahujícím 7 dní.“ Z toho není patrné, v jakých směrech byl poškozený omezen
v obvyklém způsobu života, tj. zda byl poškozený omezen v pracovní schopnosti,
ve vykonávání svých osobních potřeb, způsobem léčení či jinak. Rovněž uvedené
vymezení doby takových důsledků nevypovídá nic o tom, zda jde jen o tzv.
prostou újmu na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. nebo o těžkou újmu na
zdraví podle § 89 odst. 7 a § 222 odst. 1 tr. zák. (i těžká újma omezuje
poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu přesahující sedm dní, byť se zde
vyžaduje doba podstatně delší, tj. nejméně šest týdnů).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací na výše uvedené nedostatky
náležitě nereagoval a přestože rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a
doplnil, většinu z nich neodstranil. V důsledku toho se též náležitě
nevypořádal s námitkami v odvolání obviněného Z. G. Z odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu je především patrné, že v souvislosti s hodnocením
průběhu skutkového děje zaměnil závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství, týkající se povahy a závažnosti zranění obviněného a
zranění poškozeného, jak důvodně vytýká stížnost pro porušení zákona. Rozsah a
závažnost zranění obviněného a poškozeného hodnotil odvolací soud opačně, než
jak vyplývá ze znaleckého posudku a z výslechu znalkyně. Pokud totiž odvolací
soud argumentuje vícečetnými poraněními obličeje, která mají svědčit o více
úderech a vyvracet tak obhajobu obviněného, že poškozeného udeřil jen jednou,
jde o charakteristiku, kterou znalkyně popsala zranění obviněného a útok
směřující proti němu, nikoli ve vztahu k poškozenému. Proto pokud odvolací soud
považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou právě znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, resp. výpovědí znalkyně, jde o závěr
nesprávný.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak nelze zjistit, proč částečně
zrušil rozsudek soudu prvního stupně právě a toliko podle ustanovení § 258
odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo
neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud prvního stupně
nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Přitom odvolací soud
zrušil v napadeném rozsudku soudu prvního stupně jen výrok o trestu a sám ho
nahradil svým výrokem o trestu, aniž ovšem své zrušující rozhodnutí opřel o
ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu, tj. o závěr, že byl trest uložený
soudem prvního stupně nepřiměřený.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 206
odst. 2, § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. řádu, k němuž došlo v neprospěch
obviněného Z. G. tím, že soudy obou stupňů jej uznaly vinným z trestného činu,
ačkoli pro takové rozhodnutí byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a provedené
důkazy nebyly správně hodnoceny. Navíc soud prvního stupně náležitě nereagoval
na uplatněný nárok na náhradu škody. Odvolací soud pak nesplnil důsledně svou
přezkumnou povinnost, zmíněné vady řízení ani rozsudku soudu prvního stupně
neodstranil, přestože z podnětu odvolání částečně zrušil uvedený rozsudek a
doplnil ho, ovšem sám rozhodl v řízení, které bylo rovněž zatížené vytknutými
vadami. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu napadený stížností pro porušení zákona zrušil a zrušil i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, neboť ani ten v důsledku
zjištěných vad nemůže obstát. Zároveň byla zrušena i další rozhodnutí, která na
zrušená rozhodnutí obsahově navazují, jestliže jejich zrušením pozbyla podkladu.
Protože ve věci je nutno učinit rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud
podle § 270 odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v trestním
řízení proti obviněnému Z. G. na podkladě podané obžaloby a opětovně o ní
rozhodnout v souladu se zákonem tak, aby odstranil všechny vytýkané vady a
doplnil dokazování v naznačených směrech, popřípadě provedl též další důkazy,
bude-li toho třeba. Poté musí soud provedené důkazy pečlivěji než dosud
vyhodnotit a tím se náležitě vypořádat i s obhajobou obviněného a přesvědčivě
reagovat na jeho námitky. S přihlédnutím k charakteru konstatovaného porušení
zákona a k tomu, že řízení před soudem bude třeba provést znovu a dokazování v
něm doplnit, Nejvyšší soud nepovažoval za vhodné, aby v tomto stadiu řízení
předjímal, jak má být o podané obžalobě rozhodnuto.
Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen výlučně v
neprospěch obviněného Z. G., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch (§ 273 tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y