5 Tz 197/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. prosince 2000 ve
veřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti ve prospěch obviněného F. E., proti rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 3 T 73/60,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e
b y l .
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29.
11. 1960, sp. zn. 3 T 73/60, byl obviněný, tehdy vojín základní služby, F. E.
uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1
písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., ve znění zákona č. 63/1956 Sb. (dále
jen "tr. zák."), kterého se dopustil tím, že dne 7. 11. 1960 po nástupu
vojenské základní služby u v. ú. O. a po provedené evidenci u tohoto útvaru
odmítl tuto vykonávat s tvrzením, že mu v tom brání jeho náboženské
přesvědčení, neboť je vyznavačem víry "svědka Jehovova". Za to mu byl uložen
trest odnětí svobody na 3 roky. Podle § 43 odst. 1 tr. zák. mu byla dále
vyslovena ztráta čestných práv občanských s tím, že ztráta práv uvedených v §
44 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. trvá po dobu výkonu trestu odnětí svobody.
Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 12. 1960 a obviněný vykonal celý uložený
trest.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3.
1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91, bylo rozhodnuto tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f)
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se citovaný rozsudek zrušuje v
celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Současně se ruší
všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní
moci dne 26. 3. 1991.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3.
1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91, bylo rozhodnuto tak, že v trestní věci obviněného F.
E. při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti
podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z rozsudku Vojenského obvodového soudu v
Olomouci, sp. zn. 3 T 73/60, ze dne 29. 11. 1960, který nabyl právní moci dne
8. 12. 1960, upouští se podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (míněn trestní
zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) od potrestání. Tento
rozsudek nabyl právní moci dne 26. 3. 1991.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11.
1960, sp. zn. 3 T 73/60, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F.
E. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v
neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950
Sb., v platném znění, a rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 2 Rtv
19/91, též v ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění stížnosti
pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na všechna dřívější
odsouzení obviněného F. E. a na rozhodnutí, kterými došlo k jeho rehabilitaci.
Pokud jde o výrok o vině v napadeném rozsudku, ministr spravedlnosti se
domnívá, že byla porušena zásada "ne bis in idem", protože tento výrok o vině
nebyl zrušen, ačkoli obviněného nelze opakovaně odsoudit pro týž skutek,
ohledně něhož bylo již pravomocně rozhodnuto. Vzhledem k tomu ministr
spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr.
řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu oba
citované rozsudky zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1, popřípadě
podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Spolu s podanou stížností pro porušení zákona byly Nejvyššímu soudu
České republiky předloženy jen ověřené fotokopie rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 3 T 73/60, a rozsudku
bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp.
zn. 2 T 227/57, a dále rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu
v Olomouci, který obsahuje výše citovaná rozhodnutí o soudní rehabilitaci
obviněného F. E. K žádosti předsedy senátu byla Nejvyššímu soudu České
republiky zaslána ještě ověřená fotokopie rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 216/57,
rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni sp. zn. 2 Rtv
13/91, a sdělení příslušného archivu, že trestní spisy týkající se všech tří
citovaných rozsudků jsou již skartovány a v trvalém uložení se zde nacházejí
jen rozsudky. Proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud
České republiky přezkoumat podle § 267 tr. řádu správnost všech výroků
napadených rozhodnutí jen v omezeném rozsahu a bez možnosti přezkoumání řízení,
jež jim předcházelo. Za těchto okolností se Nejvyšší soud České republiky musel
zaměřit na zjištění, zda již ze samotných rozhodnutí, proti nimž stížnost pro
porušení zákona směřuje, vyplývá taková nesprávnost, která je bez ohledu na
nedostatek spisového materiálu činí nezákonnými. K takovému závěru však
Nejvyšší soud České republiky nedospěl, a to vzhledem k následujícím
skutečnostem.
Z napadených rozhodnutí samotných totiž nevyplývají takové nedostatky
ve skutkových zjištěních soudu, v provedeném dokazování a v právním posouzení
věci, aby bylo možné důvodně zpochybnit i výrok o vině týkající se obviněného
F. E. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v původním řízení opíral tento
výrok o výpověď obviněného, který všechny podstatné skutkové okolnosti
doznával, a o další důkazy, jejichž obsah a hodnocení se uvádí v odůvodnění
napadených rozhodnutí. Rovněž právní kvalifikace je zde použita a odůvodněna v
souladu s tehdy platným trestním zákonem. Nedostatek spisového materiálu však
neumožnil zcela přezkoumat obsah jednotlivých důkazů a neposkytoval žádný
podklad pro jejich zpochybnění. Nejvyšší soud České republiky tedy nemohl bez
dalšího spatřovat porušení zákona též ve skutkových a právních závěrech
učiněných v otázce viny v původním řízení soudem a v tomto směru nevyhověl
stížnosti pro porušení zákona. I když je odůvodnění napadeného rozhodnutí
vydaného v původním řízení poznamenáno dobovými formulacemi, samo o sobě to
nemohlo zpochybnit správnost a zákonnost výroku o vině v něm obsaženého.
Ze zmíněného spisového materiálu je dále patrné, že mimo výše
citovaného odsouzení, vysloveného bývalým Vojenským obvodovým soudem v
Olomouci, byl obviněný F. E. rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v
Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 216/57, uznán vinným trestným
činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák., kterého
se měl dopustit tím, že dne 31. 10. 1957 v 10.00 hod. nedostavil se do P. d. v
K. V. k nástupu vojenské základní služby, jak byl podle povolávacího rozkazu
povinen, což odůvodnil tím, že se výkon vojenské služby příčí jeho náboženskému
přesvědčení, neboť je vyznavačem sekty "Svědci Jehovovi". Za to mu byl uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci
dne 22. 12. 1957 a celý uložený trest byl obviněnému prominut rozhodnutím
prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12. 1957.
Dále rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech
ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 227/57, byl obviněný F. E. uznán vinným
trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák.,
protože dne 27. 12. 1957 na OVS Karlovy Vary, kam se na základě povolávacího
rozkazu dostavil, odepřel nastoupit s odvoláním na náboženské přesvědčení jako
přívrženec sekty "Svědci Jehovovi" vojenskou základní službu a tuto
nenastoupil. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na 2 a 1/2 roku. Rozsudek
nabyl právní moci dne 24. 1. 1958, kdy obviněný zároveň nastoupil výkon trestu,
z něhož byl propuštěn dne 10. 5. 1960, protože jeho zbytek mu byl prominut
rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 s podmínkou, že
do tří let od tohoto rozhodnutí se nedopustí žádného úmyslného trestného činu.
Vzhledem k následujícímu odsouzení, vyslovenému napadeným rozsudkem bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci, vykonal i zbytek tohoto trestu.
Obou citovaných odsouzení se týká usnesení bývalého Vojenského
obvodového soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. Rtv 13/91, kterým bylo
rozhodnuto tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d), f), odst. 3 zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, se zrušují rozsudky Vojenského obvodového soudu v
Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 216/57, a ze dne 15. 1. 1958,
sp. zn. T 227/57, ve všech výrocích, jakož i všechna další rozhodnutí na
původní rozhodnutí obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Usnesení
nabylo právní moci dne 7. 5. 1992.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 7.
1992, sp. zn. Rtv 13/91, pak bylo rozhodnuto tak, že obviněný F. E.,
na kterého byla podána obžaloba VOP Karlovy Vary, sp. zn. Opv 372/57,
ze dne 3. 12. 1957, protože dne 31. 10. 1957 v 10.00 hod. se nedostavil do P.
d. v K. V. k nástupu vojenské služby, jak byl podle povolávacího rozkazu
povinen, což odůvodnil tím, že se výkon vojenské služby příčí jeho náboženskému
přesvědčení, neboť je vyznavačem sekty "Svědci Jehovovi", a tím měl spáchat
trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., se podle § 226 písm. b) tr.
řádu z této obžaloby zprošťuje, neboť skutek v ní uvedený není trestným činem,
a na kterého byla podána obžaloba VOP Karlovy Vary, sp. zn. Opv 399/57,
ze dne 30. 12. 1957, protože dne 27. 12. 1957 na OVS Karlovy Vary, kam se
dostavil na základě povolávacího rozkazu, odepřel nastoupit s odvoláním na
náboženské přesvědčení vojenskou základní službu a tuto nenastoupil, a tím měl
spáchat trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., se podle § 226 písm.
a) tr. řádu z této obžaloby zprošťuje, neboť nebylo prokázáno, že se stal
skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 9.
7. 1992.
Nyní existující právní stav ve věci obviněného F. E. je tedy takový, že
po zrušení dřívějších odsuzujících rozhodnutí vyslovených bývalým Vojenským
obvodovým soudem v Karlových Varech je zde jen jediný odsuzující rozsudek
bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 3
T 73/60, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona. Z tohoto rozsudku je
navíc platný toliko výrok o vině, kterým byl obviněný uznán vinným trestným
činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.,
když výrok o trestu z citovaného rozsudku byl zrušen v rehabilitačním řízení
usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1991,
sp. zn. 2 Rtv 19/91, a rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 2 Rtv
19/91, bylo upuštěno od potrestání. S ohledem na tyto skutečnosti lze uzavřít,
že za vyhýbání se služební povinnosti či za jakékoli jiné porušení povinnosti
ve vztahu k vojenské službě je obviněný F. E. odsouzen pouze jednou (a to jen
výrokem o vině bez uložení trestu), když k předchozím dvěma odsouzením
vysloveným bývalým Vojenským obvodovým soudem v Karlových Varech již nelze v
žádném ohledu přihlížet. Tato odsouzení totiž byla zrušena v rehabilitačním
řízení vedeném bývalým Vojenským obvodovým soudem v Plzni, a to k datu, kdy
byla vydána (tzv. ex tunc), přičemž pro činy, jichž se týkala, byl obviněný
zproštěn obžaloby. Proto je na obviněného F. E. třeba hledět tak, jako kdyby v
uvedených případech bývalým Vojenským obvodovým soudem v Karlových Varech
odsouzen vůbec nebyl. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že v aktuálním opisu
z evidence Rejstříku trestů, který si Nejvyšší soud České republiky k doplnění
dokazování vyžádal, odsouzení vyslovená bývalým Vojenským obvodovým soudem v
Karlových Varech nejsou vykazována ani zaznamenána.
Uvedenou skutečnost, tj. neexistenci jakéhokoli dřívějšího odsouzení
před odsouzením, k němuž došlo napadeným rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci, musel respektovat i Nejvyšší soud České republiky
v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona. Proto nemohl v žádném případě
a pro jakékoli účely dovodit, že by snad byl obviněný F. E. v přezkoumávané
trestní věci opětovně odsouzen pro tentýž skutek, pro který byl již dříve
odsouzen, a že by snad tím byla porušena zásada "ne bis in idem" vyjádřená v
ustanoveních čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve
znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.) a § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, jak
tvrdila stížnost pro porušení zákona. O porušení zmíněné zásady nemůže jít už
jenom proto, že překážku věci rozhodnuté podle citovaných ustanovení zakládá
dřívější rozhodnutí toliko tehdy, jestliže nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
V posuzované věci však byla obě dřívější odsouzení obviněného F. E. zrušena v
celém rozsahu v rehabilitačním řízení, a to zpětně k datu, kdy byla vydána.
Vzhledem k tomu není případný ani poukaz stížnosti pro porušení zákona na nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, který se navíc týká
jiné trestní věci s odlišnou skutkovou i právní situací. Totéž platí o nálezech
Ústavního soudu a rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky citovaných ve
vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud České republiky dále připomíná, že trestný čin vyhýbání
se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zák. mohl spáchat ten, kdo se
úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že
a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak nezpůsobilým, nebo
b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na
náboženské nebo jiné přesvědčení.
V posuzovaném případě byl obviněný F. E. odsouzen napadeným rozsudkem
bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 3
T 73/60, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle poslední
alternativy uvedené v citovaném ustanovení, tj. že se úmyslně vyhnul plnění
služebních povinností tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. K tomu je
třeba uvést, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), stanovil, do jaké míry nelze považovat předchozí odsouzení za
spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením § 2 odst. 1 cit. zákona byla přímo ze
zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly
prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti
respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v
mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 cit. zákona).
Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr.
zák., jehož spácháním byl v posuzovaném případě uznán vinným obviněný F. E.,
ovšem není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí
zrušena přímo ze zákona, aniž by jejich zákonnost bylo třeba jakkoli
přezkoumávat. Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného
F. E. za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své
náboženské přesvědčení. Vždyť trestní zákon platný v rozhodné době výslovně
obsahoval uvedenou okolnost jako zákonný znak trestného činu, a pokud i přesto
zákonodárce odsouzení za takto formulovaný trestný čin nepovažoval za nutné
zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, pak nejde o takový čin, jehož prohlášení za trestný čin by
samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a
principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická
práva a svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zák., uvedené v § 4 písm. c)
zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo zrušeno pouze v
rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna
některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 cit. zák. či jiná
obdobná vada, pak nutno připustit, že mohou existovat odsuzující soudní
rozhodnutí pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr.
zák., která žádnou z těchto vad netrpí a nutno je považovat za zákonná, třebaže
půjde o trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný s odvoláním
se na náboženské přesvědčení.
Tak je tomu i v posuzovaném případě, protože výrok o vině trestným
činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.
obsažený v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29.
11. 1960, sp. zn. 3 T 73/60, nevykazuje žádnou ze zmíněných vad, není
nezákonný, a proto také ani po jeho přezkoumání v rehabilitačním řízení podle §
4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, správně nebyl
zrušen usnesením téhož soudu ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91. Ostatně
proti tomuto usnesení si obviněný F. E. stížnost nepodal; naopak, práva
stížnosti se vzdal, čímž vyjádřil spokojenost s rozsahem své rehabilitace.
Stejně tak citovanému usnesení nic nevytýká ani stížnost pro porušení zákona,
třebaže jen jím bylo možné případně zrušit - jestliže by byly shledány jeho
vady - i výrok o vině v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v
Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 3 T 73/60. Se stížností pro porušení
zákona se nelze ztotožnit, ani pokud v této souvislosti vytýká, že citovaný
rozsudek nebyl zrušen též ve výroku o vině, a to v rehabilitačním řízení
vydaným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3.
1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91. Soud tímto rehabilitačním rozsudkem totiž musel
respektovat rozsah, v němž bylo přezkoumávané odsuzující rozhodnutí zrušeno, a
protože - jak je z výše uvedeného zřejmé - k jeho zrušení došlo citovaným
rehabilitačním usnesením jen ve výroku o trestu, nemohl již následně vydaný
rozsudek řešit otázku viny, ale soud jím mohl rozhodovat jen o trestu, což také
učinil.
Jak již bylo konstatováno, s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, §
4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nelze trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b)
tr. zák., jehož spácháním byl obviněný F. E. v posuzovaném případě uznán
vinným, považovat za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s
principy demokratické společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o
lidských právech a svobodách. Proto ani odsouzení za něj není možné samo o sobě
pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze v něm bez
dalšího shledávat porušení zákona, třebaže k odsouzení došlo v období od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990. Nejvyšší soud České republiky je vázán uvedenou zákonnou
úpravou vyplývající ze zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
případné porušení zákona musel posuzovat i z tohoto hlediska. Ze stejných
důvodů pak nemohl akceptovat ani argument obsažený ve vyjádření obhájce
obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona, pokud z článku 18 Všeobecné
deklarace lidských práv vyvozuje právo na odepření vojenské služby. Citované
ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry,
přičemž článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají
být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení
však nelze přesvědčivě dovodit, že by snad trestní postih neplnění některých
zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské
přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a
svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba
publikované pod č. 120/1976 Sb.) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nekonstruují žádné výslovně
uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně
povinnosti vojenské. Proto je ve vyspělých státech přípustný trestní postih
bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i
některých dalších povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti
volby alternativní služby k vojenské službě [viz rovněž např. ustanovení čl. 4
odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož
plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za
přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí].
Obhájce obviněného navrhl v průběhu veřejného zasedání Nejvyššího soudu České
republiky konaného o projednávané stížnosti pro porušení zákona, aby byl
proveden důkaz jím předloženým výpisem ze sdělení Ministerstva národní obrany a
Ministerstva paliv "Úprava povolávání horníků uhelných dolů k výkonu základní
(náhradní) služby", publikovaného v částce č. 41/1958 Úředního listu. Nejvyšší
soud České republiky však takovému návrhu nemohl vyhovět, protože obsah
uvedeného sdělení byl uveřejněn v tehdejším oficiálním publikačním prostředku,
kterým byl vedle Sbírky zákonů republiky Československé (viz zákon č. 214/1948
Sb., o sbírkách zákonů) též Úřední list (viz zákon č. 260/1949 Sb., o úředních
listech). K obsahu zákonů, jiných právních předpisů a dokumentů zde
publikovaných tedy musí soudy přihlížet z úřední povinnosti, aniž by jimi
prováděly důkazy. Vzhledem k tomu i Nejvyšší soud České republiky v posuzovaném
případě respektoval obsah citovaného sdělení, uveřejněného v částce č. 41/1958
Úředního listu. Toto sdělení však nemohlo mít právní význam pro posouzení
trestní odpovědnosti obviněného F. E., protože nemělo právní sílu zákona a
tudíž samo o sobě nemohlo modifikovat normativní obsah platných zákonů, tj. jak
povinnost obviněného k výkonu vojenské činné služby založenou branným zákonem
(zákonem č. 92/1949 Sb.), tak ani podmínky odpovědnosti za trestný čin vyhýbání
se služební povinnosti stanovené trestním zákonem podle § 270 odst. 1 písm. b)
tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným. Z těchto důvodů tedy citované
sdělení rovněž nezakládalo právo obviněného či jiných osob na legální odmítnutí
vojenské činné služby.
Přestože ze všech vyložených důvodů nemohl Nejvyšší soud České
republiky vyhovět stížnosti pro porušení zákona a vyslovit porušení zákona ani
zrušit napadená rozhodnutí, nebylo možné akceptovat ani závěr ministra
spravedlnosti o tom, která zákonná ustanovení měla být porušena. Ustanovení § 2
odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo
totiž zrušeno novelizací tohoto zákona provedenou zákonem č. 64/1956 Sb. s
účinností od 1. 1. 1957 a v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového
soudu v Olomouci v roce 1960 již neplatilo. Pokud je rehabilitačnímu rozsudku
téhož soudu z roku 1991 vytýkáno porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr.
řádu, jeho použití nepřicházelo v úvahu nejen vzhledem k výše uvedeným
skutečnostem, ale rovněž proto, že dřívější odsouzení soudem pro týž skutek
může založit překážku jeho dalšího trestního stíhání jen podle ustanovení § 11
odst. 1 písm. f) tr. řádu, a nikoli podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr.
řádu, které dopadá na případy dřívějšího postihu vysloveného jiným příslušným
orgánem než soudem.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst.
1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by
napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud České republiky poté, co přihlédl k
písemnému i ústnímu vyjádření obhájce obviněného ke stížnosti pro porušení
zákona a po provedeném veřejném zasedání za účasti stran.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. František Púry