5 Tz 198/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. října 2001 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněných P. K., M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné
trestní věci ve věznici ve Vinařicích, M. H., Š. C. a M. B., proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 12 To 33/01, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 67/2000,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen
n e b y l .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 4 T
67/2000, byli uznáni vinnými a odsouzeni obvinění P. K., M. S., M. S., M. H.,
Š. C. a M. B. Obviněný P. K. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §
247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., za což byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35
odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, po jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen podle § 49 odst.
1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na 2 roky. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v
trestním příkaze Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. 3 T 88/99,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově
navazující, pokud jejím zrušením pozbyla podkladu.
Obviněný M. S. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za což byl
odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5
roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněný M. S. byl
uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák. ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným
činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl za to odsouzen
podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Kladně ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 6 T 7/99, jakož i všechna další rozhodnutí
na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. H. byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle §
247 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a
byl za to odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. a za použití § 53 odst. 1 tr.
zák. k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák.
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Obviněný Š. C. byl
uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr.
zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl za to odsouzen
podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Obviněný M. B. byl uznán vinným účastenstvím k trestnému činu krádeže podle §
247 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a
byl za to odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. a za použití § 35 odst. 2 tr.
zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 roky. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v trestním
příkaze Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 3 T 166/99, v
části týkající se obviněného M. B., jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podstatou trestné činnosti obviněných, jejímž spácháním byli uznáni
vinnými citovaným rozsudkem, mělo být celkem 11 případů odcizení osobních
motorových vozidel, popřípadě dalších věcí, přičemž všichni obvinění podle
výroku o vině na tomto jednání různým způsobem participovali. Soud prvního
stupně při rozhodování vycházel především z výpovědi obviněného M. S., který se
k tomu, co mu bylo kladeno za vinu, plně doznal a svou výpovědí usvědčoval i
ostatní obviněné. Ti však účast na jakékoli trestné činnosti zcela popřeli.
K odvolání obviněných P. K., M. S. a M. H. Vrchní soud v Praze svým
usnesením ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 12 To 33/01, rozhodl podle § 258 odst. 1
písm. a), d), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k těmto obviněným a podle § 261 tr.
řádu též ve vztahu k obviněným Š. C. a M. B. tak, že se napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušuje v celém rozsahu a podle § 260 tr. řádu se věc
vrací státnímu zástupci k došetření. Podle § 256 tr. řádu bylo odvolání
obviněného M. S. jako nedůvodné zamítnuto. Důvodem zrušujícího výroku
odvolacího soudu byl především jeho nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně,
který postavil odsuzující výrok v případě obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C.
a M. B. na tvrzení obviněného M. S., jehož výpověď odvolací soud považuje za
nedostatečně věrohodnou, přičemž závěr o vině nemá oporu v jiných důkazech.
Odvolací soud podrobně popsal, které skutečnosti podle jeho názoru zpochybňují
věrohodnost výpovědi obviněného M. S. (zejména jeho dřívější odsouzení za
křivou výpověď, závislost na drogách, možná spolupráce s policií na objasňování
jiných trestních věcí, snaha rozložit odpovědnost za vlastní jednání), a uvedl,
v jakých směrech bude třeba tuto výpověď prověřit, popř. jakými dalšími důkazy
skutkový stav doplnit (např. i psychologickým znaleckým vyšetřením obviněného
M. S., doložením či vyvrácením jeho angažovanosti ve službách policie,
opatřením dalších svědeckých výpovědí či jiných důkazů).
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, kterou označil jako podanou ve
prospěch obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. Napadenému rozhodnutí
ministr spravedlnosti vytkl porušení zákona v ustanoveních 2 odst. 4, § 191 a §
260 tr. řádu. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
podrobně popsal způsob a obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vyslovil
nesouhlas s názorem odvolacího soudu uplatněným v napadeném rozhodnutí. Ministr
spravedlnosti považuje úvahy odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v
některých směrech za nepřesvědčivé a poukazuje na podmínky postupu odvolacího
soudu podle ustanovení § 260 tr. řádu, jež předpokládá potřebu obtížného a
rozsáhlého došetření takových skutečností, které mají význam pro náležité
objasnění věci a bez nichž nelze spravedlivě rozhodnout, nebo se vrácením věci
k došetření státnímu zástupci vyřízení věci urychlí. Podle přesvědčení ministra
spravedlnosti tyto předpoklady nebyly v posuzované věci splněny, což se ve
stížnosti pro porušení zákona zdůvodňuje podrobným rozborem jednotlivých
požadavků odvolacího soudu a zdůrazněním obsahu některých z důkazů provedených
v této věci. Dále ministr spravedlnosti napadenému rozhodnutí vytýká, že v něm
odvolací soud nedomýšlel též důsledky požadovaného došetření, přičemž požadavky
odvolacího soudu zčásti považuje za nekonkrétní a neproveditelné a zčásti se
podle jeho názoru týkají provedení takových úkonů, které mají pouze omezený
důkazní význam a mohou být bez obtíží povedeny v řízení před soudem. Ministr
spravedlnosti vyslovuje názor, že státní zástupce je povinen podat obžalobu i v
případě, kdy si jednotlivé důkazy nebo skupiny důkazů navzájem odporují a
rozpory mezi nimi již nelze odstranit, proto odvolací soud nemůže v posuzovaném
případě zavázat státního zástupce k tomu, aby hodnotil obsáhlou usvědčující
výpověď obviněného M. S. jako zcela nevěrohodnou, a to ještě za situace, kdy v
části týkající se vlastní trestné činnosti tohoto obviněného odvolací soud
nezpochybnil hodnověrnost jeho výpovědi. Za jediný praktický dopad vrácení věci
až do stadia přípravného řízení považuje ministr spravedlnosti porušení
ústavního práva obviněných na to, aby byla jejich věc projednána v přiměřené
lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a §
2 odst. 4 tr. řádu.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona,
aby podle § 269 odst. 2 tr. zrušil napadené usnesení v částech týkajících se
obviněných, v jejichž prospěch byla stížnost pro porušení zákona podána, a aby
poté Nejvyšší soud České republiky postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a
přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1, 2 tr. řádu
správnost příslušného výroku (uvedeného pod bodem I.) napadeného rozhodnutí,
jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto
závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Předmětem výhrad ministra spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení
zákona je jeho odlišný právní názor ve srovnání s názorem Vrchního soudu v
Praze na to, zda byly splněny podmínky ustanovení § 260 tr. řádu k vrácení věci
státnímu zástupci k došetření poté, co odvolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně. Podle citovaného ustanovení může odvolací soud učinit takové
rozhodnutí, jestliže to považuje za potřebné pro náležité objasnění věci.
Nutnost náležitě objasnit projednávanou věc je tedy jediným zákonným důvodem
pro rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření,
přičemž žádné jiné vady řízení či požadavky na obsah a rozsah dokazování zde
nejsou rozhodujícím hlediskem.
V posuzovaném případě pak Vrchní soud v Praze skutečně shledal věc
nedostatečně objasněnou, a proto také zrušil odvoláním napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze mimo jiné právě podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. a)
tr. řádu, tj. pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména
proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit
objasnění věci nebo právo obhajoby. Tudíž důvody, o které odvolací soud opřel
své rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření, odpovídají zmíněnému zákonnému požadavku, aby
byl tento postup podmíněn výhradně potřebou náležitého objasnění věci. Žádnými
jinými hledisky Vrchní soud v Praze v rozhodnutí neargumentuje. Přitom odvolací
soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona,
podrobně rozvedl, v kterých směrech a z jakých důvodů věc zatím není dostatečně
objasněna, a rovněž konkretizoval postup, jímž má být uvedený nedostatek
odstraněn a jaké úkony je třeba za tím účelem provést. Nejvyšší soud nepovažuje
za nutné opakovat v tomto směru argumentaci odvolacího soudu, s níž se
ztotožňuje.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona ostatně
ani nezpochybňuje, že by snad odvolací soud opíral rozhodnutí o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření o jiný důvod, než právě o potřebu náležitého
objasnění věci. Ministr spravedlnosti však nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu o rozsahu a obtížnosti potřebného došetření, přičemž podle jeho názoru by
dokazování mohl bez potíží doplnit soud prvního stupně. K tomu Nejvyšší soud
připomíná, že – ač to není v ustanovení § 260 tr. řádu výslovně uvedeno –
postup, kterým je věc vrácena státnímu zástupci k došetření, předpokládá
nutnost rozsáhlejšího a obtížnějšího dokazování, které má význam pro náležité
objasnění věci a které může provést snadněji a rychleji státní zástupce než
soud prvního stupně. Musí jít tedy o dokazování skutečností, bez nichž soud
nemůže spravedlivě rozhodnout, přičemž tyto skutečnosti mohly a měly být
objasňovány již v přípravném řízení před podáním obžaloby, resp. mají vliv na
podání obžaloby.
Rovněž těmto požadavkům napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
vyhovuje. Aniž by Nejvyšší soud předjímal hodnocení důkazů ještě před
pravomocným rozhodnutím o vině, je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud
považoval za důkazně nedostatečně podložený výrok o vině obviněných P. K., M.
S., M. H., Š. C. a M. B. Soud prvního stupně totiž tyto obviněné uznal vinnými
prakticky jen na podkladě usvědčující výpovědi tehdejšího spoluobviněného, nyní
již odsouzeného M. S., když všichni jmenovaní obvinění popřeli spáchání trestné
činnosti, která jim byla kladena za vinu, a žádné další důkazy o jejich vině
přímo nesvědčily. Přestože ani za takové situace obecně nelze vyloučit možnost,
aby byli i ostatní obvinění uznáni vinnými též na podkladě výpovědi svého
spoluobviněného, a soud prvního stupně velmi podrobně v tomto smyslu hodnotil
výpověď odsouzeného M. S. ve vztahu k jeho spoluobviněným, nebyly vyčerpány
všechny možnosti opatřit ve věci jiné důkazy, resp. nebyly opatřeny všechny
důkazy nezbytné právě k náležitému vyhodnocení usvědčující výpovědi odsouzeného
M. S., jak správně uvádí odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
S Vrchním soudem v Praze lze souhlasit, že věrohodnost osoby a výpovědi
odsouzeného M. S. ve vztahu k jeho spoluobviněným je zpochybňována některými
skutečnostmi podrobně rozvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedené
pochybnosti nemohl nechat odvolací soud bez povšimnutí už jen z toho důvodu, že
byly předmětem námitek v odvoláních podaných obviněnými P. K., M. S. a M. H.
Tato okolnost, při neexistenci dalších spolehlivých usvědčujících důkazů a za
situace, kdy obvinění P. K., M. S., M. H., Š. C. a M. B. svou vinu na žalovaném
jednání zcela popírají, pak podmiňuje potřebu provedení rozsáhlejšího a
obtížnějšího dokazování, jak je specifikoval odvolací soud, přičemž nelze
vyloučit ani nutnost pátrat po dalších pramenech důkazů. Požadované doplnění
dokazování tedy může provést snadněji a rychleji státní zástupce s využitím
širších možností, které mají k dispozici vyšetřovatel či policejní orgány v
přípravném řízení ve srovnání s omezenými možnostmi soudu. Ukáže-li se
dodatečně, že některé z úkonů požadovaných odvolacím soudem jsou
neproveditelné, jak namítá stížnost pro porušení zákona, bude třeba tuto
okolnost respektovat. Zatím ovšem jejich neproveditelnost nelze předjímat a
vyvozovat jen z faktu, že určité důkazy dosud vůbec opatřovány nebyly a že byly
považovány za nepotřebné či nadbytečné.
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit i některé obecnější zásady
při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v posuzované věci. Stížnost pro
porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem a pokud jí Nejvyšší soud
vyhoví a zruší napadené rozhodnutí, znamená to výrazný průlom do právní moci a
z ní vyplývající závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení. Proto může Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona a zrušit
napadené rozhodnutí z podnětu stížnosti pro porušení zákona jen tehdy, jestliže
zjistí zcela zřejmé porušení zákona nebo postup ve zjevném rozporu se zákonem.
S přihlédnutím k uvedenému pak nelze pominout též charakter rozhodnutí, proti
kterému byla v tomto případě podána stížnost pro porušení zákona. Jde o
usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně a věc byla podle § 260 tr. řádu vrácena státnímu zástupci k
došetření. Nejde tedy o meritorní rozhodnutí ve věci, tj. o rozhodnutí o vině a
trestu. Přitom uvedený postup odvolacího soudu, kterým vrátil věc k došetření
státnímu zástupci, závisí do značné míry na posouzení důkazní situace ve věci a
na uvážení odvolacího soudu. Není-li tedy zcela zřejmé, že odvolací soud při
rozhodování o odvolání postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. řádu nebo že opřel své rozhodnutí podle § 260 tr. řádu o
jiné než zákonné důvody, a k takovému závěru z výše uvedených důvodů nelze
dospět, pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby z podnětu stížnosti pro porušení
zákona zasahoval do postupu odvolacího soudu, přehodnocoval jeho hodnocení
důkazní situace a aby polemizoval s odvolacím soudem o důkazní hodnotě
jednotlivých důkazních prostředků. Tím by totiž Nejvyšší soud nepřípustně
ovlivňoval proces dokazování a volné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů,
čímž by nahrazoval jejich činnost, a to dokonce ještě před tím, než bylo vůbec
pravomocně rozhodnuto o vině obviněných. Vždyť kdyby Nejvyšší soud vyhověl
podané stížnosti pro porušení zákona a po vyslovení porušení zákona a zrušení
napadeného rozhodnutí věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, musel by mu zároveň
stanovit, jak má o odvoláních rozhodnout. To však považuje Nejvyšší soud za
nepřípustné, protože by ještě před pravomocným rozhodnutím o vině suploval
činnost odvolacího soudu, který zatím ve věci neučinil meritorní rozhodnutí.
Zmíněným způsobem pak musí být limitována rozhodovací pravomoc
Nejvyššího soudu zejména za situace, kdy je stížnost pro porušení zákona podána
v neprospěch obviněných, což je již samo o sobě výrazným zásahem do rovného
postavení stran a znevýhodněním obviněných. Nejvyšší soud totiž nesouhlasí s
názorem ministra spravedlnosti v tom směru, že stížnost pro porušení zákona
byla v posuzované věci podána ve prospěch obviněných P. K., M. S., M. H., Š. C.
a M. B. Ve skutečnosti jde o stížnost pro porušení zákona, která je v
neprospěch těchto obviněných, protože ministr spravedlnosti se domáhá postavení
obviněných před soud, přestože odvolací soud konstatoval vážné pochybnosti o
jejich vině a zpochybnil i důvodnost podané obžaloby. Jestliže by tedy Nejvyšší
soud vyhověl podané stížnosti pro porušení zákona, obvinění by byli opět
postaveni před soud, a to je pro ně situace méně příznivá ve srovnání se
stavem, který je důsledkem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a kdy ve věci
obviněných bude nadále probíhat přípravné řízení. V něm bude navíc možné
důsledněji než dosud prověřit i obhajobu obviněných.
Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud – ač byly
splněny i všechny podmínky uvedené v § 272 tr. řádu – podle § 268 odst. 1 tr.
řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by napadeným
rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, a to jak ve
vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Toto rozhodnutí o stížnosti pro
porušení zákona mohl Nejvyšší soud učinit v souladu s ustanovením § 274 tr.
řádu v neveřejném zasedání na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve
věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, přičemž Nejvyšší
soud nemusel provádět ani neprováděl žádné důkazy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y