5 Tz 271/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. ledna 2001 ve veřejném
zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců
JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného V. F., proti
usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne
26. 7. 2000, sp. zn. 3 Zt 1064/2000,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a
za splnění podmínek podle § 272 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního
zastupitelství Plzeň-město ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 3 Zt 1064/2000, a v
řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2
odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu ve prospěch obviněného V. F.
Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další
rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Plzeň-město se p ř
i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-
město ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 3 Zt 1064/2000, bylo rozhodnuto tak, že podle
§ 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu se zastavuje trestní stíhání obviněného V. F.
pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. spáchaný skutkem, který spočíval v tom,
že dne 28. 4. 2000 přerušil dodávku elektrické energie do části domu, jehož je
výlučným vlastníkem a který užívá jeho bývalá manželka V. F., na základě
rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 1998, sp. zn. 24 C 269/97,
a do doby sdělení obvinění odmítal obnovit dodávku elektrické energie, čímž
oprávněné osobě bránil v řádném užívání bytu. Usnesení nabylo právní moci dne
4. 8. 2000. Obvinění pro uvedený skutek bylo V. F. sděleno dne 19. 6. 2000, kdy
si převzal zásilku se záznamem o sdělení obvinění.
Obviněný k věci uvedl, že výše popsaného jednání se dopustil proto, že
V. F. se dostatečným způsobem nepodílela na skutečném nájmu a na platbách za
odebranou elektrickou energii, ač většinu energie spotřebovala ona, a
nereagovala na jeho návrhy na dohodu o určení výše náhrady za užívání bytu a
elektrické energie.
Poškozená V. F. uvedla, že domek koupili ze společných peněz ještě před
uzavřením manželství. Po rozvodu bylo soudem rozhodnuto, že má byt vyklidit
poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Bývalý manžel po ní požadoval uzavření
dohody o náhradě za užívání bytu, ale jeho požadavky byly nepřiměřeně vysoké.
Není s ním možná dohoda a navíc jí ani nepodepsal žádost o přidělení bytu.
Jinak popsala jeho jednání ve shodě s výrokem napadeného usnesení.
Okresní státní zástupce měl dále pro své rozhodnutí k dispozici
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 1998, sp. zn. 24 C 269/97,
kterým bylo V. F. uloženo vyklidit byt poté, co jí bude zajištěn náhradní byt,
dále potvrzení revizního technika ze dne 4. 5. 2000, že byt jmenované je bez
napětí, a zprávu z místa bydliště obviněného, že má dva záznamy v evidenci
přestupků z roku 1997, týkající se konfliktu s manželkou.
Na podkladě těchto důkazů státní zástupce došel k závěru, že jednání
obviněného vykazuje formální znaky trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák.
Jak státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, je však třeba vycházet
z toho, že trestný čin má nejen stránku formální, ale i materiální a tou je
stupeň společenské nebezpečnosti vyjádřený v § 3 odst. 4 tr. zák., který má
význam pro odlišení, zda se jedná o trestný čin nebo přestupek. Obviněný
samozřejmě v žádném případě neměl právo řešit situaci způsobem shora popsaným,
na druhou stranu mu lze přisvědčit v tom, že jej k tomu vedly racionální
důvody, když bylo prokázáno, že po určitou dobu se V. F. alespoň minimální
částkou nepodílela na úhradě elektrické energie, ačkoli podle tvrzení
obviněného to byla právě ona, která odebírala většinu elektrické energie. Jak
se dále v odůvodnění zdůrazňuje, je třeba si též uvědomit, že se jedná o bývalé
manžele, kteří i po rozvodu spolu žijí prakticky ve společné domácnosti, a celý
jejich spor by měl být řešen hlavně cestou občanskoprávní, k čemuž již došlo.
Podle státního zástupce jde především o to, že dva dospělí lidé se nemohou
dohodnout na svých povinnostech, ačkoli stačí málo, aby kterýkoli z nich
projevil určitou vůli a snahu vyřešit celou věc. Státní zástupce se domnívá, že
s přihlédnutím ke všem okolnostem případu není stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost vyšší než nepatrný a tudíž se nejedná o trestný čin. Podle jeho
názoru se v daném případě nejedná ani o přestupek, a proto bylo trestní stíhání
zastaveno.
Proti citovanému usnesení státního zástupce Okresního státního
zastupitelství Plzeň-město podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněného V. F. Napadenému usnesení v ní vytkl, že jím byl
ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172
odst. 1 písm. b) tr. řádu a § 249a odst. 2 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro
porušení zákona ministr spravedlnosti zrekapituloval průběh dosavadního řízení
a obsah důkazů vztahujících se k projednávanému skutku, který je obviněnému
kladen za vinu. Podle názoru ministra spravedlnosti z výše uvedených
skutečností a z provedených důkazů je prokázáno, že obviněný odpojením přívodu
elektrické energie od bytu podstatným způsobem bránil v užívání bytu své bývalé
manželce. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání mohlo být učiněno jen v
případě, kdyby z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že jednání
obviněného nenaplnilo skutkovou podstatu stíhaného trestného činu a nebyl by
dán důvod k postoupení věci. Dokazování v této věci považuje ministr
spravedlnosti za neúplné, neboť mělo být doplněno o písemnou dokumentaci
korespondence mezi obviněným a poškozenou, ale zejména o zjištění, proč
obviněný v případě nemožnosti uzavřít se svojí bývalou manželkou dohodu neřešil
tuto situaci soudní cestou, tak jako v případě návrhu na vyklizení bytu, nebo
zřízením samostatné přípojky elektrické energie, popřípadě proč neposkytl
potřebnou součinnost při opatření náhradního bytu. Státní zástupce podle názoru
ministra spravedlnosti ani dostatečně nezhodnotil provedené důkazy v souladu s
povinností, kterou mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Z výpovědi V. F.
je patrné, že obviněný od ní požadoval neúměrně vysoké částky za užívání bytu i
další služby a že vypnutí elektrického proudu ji mělo nepochybně přimět k tomu,
aby na jeho požadavky přistoupila. Nevyčkal také výsledku civilního řízení
vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 124/99. Závěrem proto
ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu
vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství Plzeň-
město ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 3 Zt 1064/2000, byl porušen zákon ve prospěch
obviněného V. F. v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 172 odst. 1 písm. b )
tr. řádu a v ustanovení § 249a odst. 2 tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr.
řádu napadené usnesení zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
řádu.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení
zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného
rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl
ve prospěch obviněného V. F., a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů,
jak uvádí stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na
základě následujících skutečností:
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné
osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Z dosud opatřených důkazů je zřejmé, že obviněný V. F. za výše
uvedených časových a místních okolností svým úmyslným jednáním znemožnil po
určitou dobu dodávku elektrické energie do bytu v rodinném domku, který užívala
jeho bývalá manželka V. F. Přitom není pochyb o skutečnosti, že V. F., třebaže
jí byla uložena povinnost tento byt vyklidit, byla v době činu jeho oprávněným
uživatelem, protože povinnost k vyklizení bytu jí byla stanovena rozsudkem
Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 1998, sp. zn. 24 C 269/97, až v
návaznosti na zajištění náhradního bytu, který jí poskytnut nebyl. Je rovněž
nesporné, že svévolné přerušení dodávky elektrické energie do bytu na dobu
nejméně jednoho a půl měsíce je tak závažným zásahem, který je třeba považovat
za neoprávněné bránění v užívání bytu oprávněnou osobou ve smyslu § 249a odst.
2 tr. zák. Potud lze souhlasit s napadeným usnesením státního zástupce,
jestliže ten dospěl k závěru o naplnění všech formálních znaků trestného činu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle
citovaného ustanovení.
Pokud jde o to, zda byl naplněn též materiální znak uvedeného trestného
činu, tj. o otázku, zda čin obviněného V. F. dosahuje stupně nebezpečnosti pro
společnost vyššího než nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.), považuje Nejvyšší
soud napadené usnesení státního zástupce za předčasné. Dosud opatřené důkazy a
jejich hodnocení státním zástupcem totiž neposkytují spolehlivý a dostatečný
podklad pro takové rozhodnutí, protože nebyly objasněny všechny okolnosti, k
nimž je třeba přihlížet při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost
podle § 3 odst. 4 tr. zák.
V této souvislosti nebyly zejména prověřeny údaje obviněného V. F.
uváděné v jeho výpovědi ohledně toho, jak vysoké nájemné od V. F. požadoval,
zda jí nabízel dohodu o výši plateb, jaká byla spotřeba elektrické energie za
rozhodné období, zda se na jejím odběru skutečně podílela V. F. podstatně
vyšším podílem, jak tvrdí obviněný, a pokud ano, proč a jakým konkrétním
podílem, proč nedošlo k instalaci oddělených elektroměrů pro každý z bytů
zvlášť, o jak velký dům a byty v něm se jedná a zda a jak velký nedoplatek na
nájemném a úhradě za odběr elektrické energie má V. F. vůči obviněnému. K těmto
údajům nutno znovu podrobně vyslechnout nejen obviněného V. F. a V. F., ale je
třeba se pokusit uvedené údaje co nejvíce objektivizovat i dalšími důkazy,
např. fakturací odběru elektrické energie za příslušné období, písemnou
korespondencí mezi obviněným a V. F., odborným vyjádřením o počtu a spotřebě
elektrických spotřebičů používaných obviněným a V. F., listinami vypovídajícími
o velikosti domu a bytů v něm. V. F. je nutné vyslechnout ke všem údajům
uváděným obviněným a obviněného naopak k tvrzením V. F. Tato svědkyně by se
měla vyjádřit též k tomu, jak vysoké nájemné a platby za odběr elektrické
energie považuje za přiměřené a proč obviněnému neposkytovala platby alespoň v
této výši. Dosud nebyly objasněny ani majetkové poměry V. F. k posouzení
otázky, zda požadavky obviněného byly přiměřené těmto poměrům a jestli a do
jaké míry byla schopna se podílet na úhradě nákladů vynaložených za odebranou
elektrickou energii. Státní zástupce se v napadeném usnesení nevypořádal ani s
tím, zda obviněným požadované nájemné bylo odpovídající velikosti bytu
užívaného V. F. a bylo v dané době a místě obvyklé. V této souvislosti může být
významné též zjištění, jaké jsou výsledky řízení o návrhu obviněného na úhradu
nájemného a odebrané elektrické energie vedeného u Okresního soudu Plzeň-město
pod sp. zn. 16 C 124/99, o kterém se zmiňuje ve své výpovědi obviněný.
Obviněného je třeba vyslechnout též k tomu, proč nevyčkal na řešení
věci soudní cestou (stejně jako dosáhl vyslovení povinnosti V. F. k vyklizení
předmětného bytu) a proč neposkytl potřebnou součinnost k tomu, aby byl jeho
bývalé manželce přidělen náhradní byt, jak tvrdí V. F. I tyto okolnosti mají
nepochybně vliv na posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a proto
je nezbytné k nim přihlížet. Na druhé straně není bez významu argument, že
pokud by V. F. bydlela v jiném, např. obecním bytě a bezdůvodně odmítala platit
za odběr elektrické energie, mohlo by to rovněž vést k tomu, že by jí byla
dodávka elektrické energie přerušena.
Stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost pak musí být
výsledkem hodnocení všech skutečností představujících konkrétní kritéria obecně
zakotvená v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a není možné zdůrazňovat jen
některé rozhodné okolnosti na úkor ostatních. Nejvyšší soud se navíc
neztotožňuje s argumentem státního zástupce, pokud nedostatek potřebného stupně
nebezpečnosti činu pro společnost dovozuje též ze skutečnosti, že se jedná o
vztahy mezi bývalými manžely. Existující nebo zaniklý rodinný či jiný
příbuzenský vztah mezi pachatelem trestného činu a osobou tímto činem
poškozenou není sám o sobě okolností, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch
pachatele a která by snad měla vést k oslabení veřejného zájmu na trestním
postihu činů porušujících či ohrožujících hodnoty a vztahy chráněné trestním
zákonem. To platí i v posuzovaném případě trestného činu neoprávněného zásahu
do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.,
přičemž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní postih pro tento trestný čin není
podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl
odstraněn protiprávní stav, třebaže lze souhlasit s obecným závěrem, podle
něhož občanskoprávní prostředky nemohou být nahrazovány použitím trestního
práva.
Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud
podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce
byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr.
řádu. K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch obviněného V. F., když státní
zástupce neshledal v předmětném skutku trestný čin neoprávněného zásahu do
práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a
vzhledem k tomu zastavil trestní stíhání obviněného, ačkoli neúplné zjištění
skutkového stavu a nedostatečné vyhodnocení dosavadních důkazů neumožňovalo
učinit takové rozhodnutí. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve
lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a byly splněny i další
podmínky ve smyslu ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud napadené
usnesení vyšetřovatele podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil, včetně rozhodnutí
na ně obsahově navazujících, a protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové,
podle § 270 odst. 1 tr. řádu státnímu zástupci přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Než bude možné v přípravném řízení meritorně
rozhodnout, je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí
dosavadní průběh přípravného řízení, a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí
Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem státního zástupce rovněž bude
doplnit dokazování opatřením dalších důkazů, zejména výpovědí a listinných
důkazů, jejichž potřeba byla zmíněna nebo vyplyne z průběhu vyšetřování. Poté
bude povinen státní zástupce opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy,
včetně výsledků doplněného dokazování, a přihlédnout při tom ke všem rozhodným
skutečnostem, na nichž závisí závěr o tom, zda bude ve věci podána obžaloba
nebo učiněno jiné konečné rozhodnutí v přípravném řízení. V novém rozhodnutí
pak musí státní zástupce své hodnotící úvahy náležitě vysvětlit jak ve vztahu
ke skutkovým zjištěním, tak i ohledně jejich právní kvalifikace.
Jestliže by i po doplnění dokazování v otázkách naznačených výše nadále
přetrvávaly pochybnosti vyplývající z případných rozporů v opatřených důkazech,
které již nelze v přípravném řízení odstranit, a zjištění, které z odporujících
si důkazů jsou pravdivé, závisí jenom na jejich hodnocení, pak nelze trestní
stíhání zastavit. Hodnocení důkazů v takovém případě může učinit jen soud po
jejich provedení v hlavním líčení podle zásad ústnosti a bezprostřednosti.
Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu však není nikterak prejudikováno jakékoli
budoucí meritorní rozhodnutí v otázce viny obviněného V. F. Význam tohoto
rozhodnutí je pouze v tom, že v rámci trestního stíhání obviněného je třeba
shromáždit a vyhodnotit další potřebné důkazy a teprve poté z nich vyvodit
odpovídající skutkové a právní závěry.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y