5 Tz 273/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. ledna 2002 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného M. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4.
2001, sp. zn. Ntd 7/01, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 12. 12. 2000, sp. zn. 13 Nt 39/2000, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 135/2000,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože není důvodná.
Na obviněného M. G. byla dne 29. 11. 2000 podána u Okresního soudu v
Hradci Králové obžaloba pro trestné činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm.
a) tr. zák., útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pomluvy podle
§ 206 odst. 1 tr. zák. Trestných činů útoku na státní orgán a pomluvy se měl
dopustit několika útoky proti soudcům Krajského soudu v Hradci Králové a
Okresního soudu v Hradci Králové a v některých případech i vůči ostatním
soudcům České republiky, a to hrubými a urážlivými výroky napadajícími
odbornost soudců a jejich důstojnost, které použil v písemných podáních
zaslaných těmto soudům. Věc je u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2
T 135/2000.
K návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Hradci Králové na odnětí
této věci a na její přikázání jinému soudu rozhodl Krajský soud v Hradci
Králové usnesením ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 13 Nt 39/2000, podle § 25 tr.
řádu tak, že trestní věc obviněného M. G. se Okresnímu soudu v Hradci Králové
neodnímá. Jak v odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud zdůraznil,
skutečnost, že dva z dotčených soudců dosud působí u Okresního soudu v Hradci
Králové, nikoli ovšem na trestním úseku, není důležitým důvodem ve smyslu § 25
tr. řádu. Takové důvody je třeba posuzovat v každém konkrétním případě zvlášť,
přičemž jejich závažnost by měla převýšit nad zájmem na projednání věci
zákonným soudcem, tedy nad dodržením ústavní zásady podle čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Hradci Králové dále uvedl, že
za důležitý důvod pro odnětí a přikázání věci je možno zpravidla považovat
vyloučení všech soudců příslušného soudu, přičemž trestní soudci z projednávání
věci obviněného M. G. vyloučeni nejsou. I napadení soudci byli osočeni v rámci
výkonu své úřední činnosti a profesionalita výkonu soudcovské činnosti
vyžaduje, aby důvody pro vyloučení soudce vzhledem k poměru věci nebo k osobám
na řízení zúčastněným byly jen zcela výjimečné. Navíc obviněným M. G. jsou
napadáni soudci nejen východočeské justice, ale v podstatě soudci celé České
republiky, což by při respektování návrhu na delegaci znamenalo přesunout
rozhodování o vině obviněného mimo českou justici vůbec.
Z podnětu podání obviněného M. G., posouzeného jako návrh na odnětí
věci Krajskému soudu v Hradci Králové a její přikázání jinému soudu z důvodu
namítané podjatosti soudců tohoto soudu i Okresního soudu v Hradci Králové,
rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. Ntd 7/01,
podle § 25 tr. řádu tak, že se věc Okresnímu soudu v Hradci Králové neodnímá. V
odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud poukázal mimo jiné na povahu a význam
důležitých důvodů pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému
soudu ve smyslu § 25 tr. řádu, které představují odklon od ústavní zásady
zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci, takže delegace věci bude namístě jen
výjimečně. Podle názoru vrchního soudu z obsahu spisu neplyne nic, čím by bylo
tvrzení obviněného o podjatosti soudců příslušného soudu podloženo skutečnými
fakty. Jde o tvrzení paušální, nekonkrétní a nedoložené ověřitelnými argumenty.
Z obsahu spisu je patrné, že obviněný v minulosti zaujímal více či méně
kritický postoj v podstatě ke všem soudcům, kteří rozhodovali v nějaké jeho
věci. Za této situace je vrchní soud přesvědčen, že nelze přistoupit na to, aby
obviněný tím, že by přípustnou či nepřípustnou formou kritizoval jednotlivé
soudce, dosáhl jejich vyloučení z rozhodování jeho věcí, které by byly předány
soudcům jiným. Mimo průtahů řízení by to totiž mělo za následek zvýhodnění
obviněného, který by si tak mohl v rámci občanskoprávního sporu nebo v trestním
řízení fakticky „vybírat“ soudce podle vlastní úvahy tím, že by jej buď
kritizoval, či nikoliv. Tím by byl porušen princip rovnosti stran a obviněný by
tak mohl zcela účelově a donekonečna protahovat řízení.
Proti oběma citovaným usnesením podal ministr spravedlnosti ve prospěch
obviněného M. G. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadenými
rozhodnutími byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 25 tr.
řádu. Podle názoru ministra spravedlnosti lze souhlasit s charakteristikou
významu důležitých důvodů ve smyslu § 25 tr. řádu, jak je uvedena v napadených
rozhodnutích, pokud jde o možnost delegace věci, která je výjimkou ze zmíněné
ústavní zásady podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ministr
spravedlnosti souhlasí rovněž se závěrem, že adresnou či neadresnou kritiku
uplatněnou proti soudcům při projednávání konkrétní věci nelze bez dalšího
považovat za skutečnost, která by zakládala důvod k vyslovení podjatosti těchto
soudců. Důvod delegace projednávané věci ovšem ministr spravedlnosti spatřuje
ve skutečnosti, že státní zástupce posoudil určité jednání obviněného jako
trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pomluvy podle
§ 206 odst. 1 tr. zák., kterých se obviněný měl dopustit ke škodě konkrétních
soudců okresního i krajského soudu (ve většině doposud na těchto soudech
činných) a podal u místně příslušného soudu na obviněného pro tyto trestné činy
obžalobu. Dále ministr spravedlnosti zdůraznil význam ústavního principu
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v § 5 odst. 1
zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu a
zajistit objektivitu řízení a rozhodnutí. Těmito souvislostmi se podle názoru
ministra spravedlnosti v napadených rozhodnutích nezabýval jak Krajský soud v
Hradci Králové, tak ani Vrchní soud v Praze, přestože lze mít za to, že v daném
případě jsou dány pochybnosti o nestrannosti soudu a o objektivitě řízení, jak
oprávněně namítli i trestní soudci Okresního soudu v Hradci Králové ve svém
návrhu na delegaci. Na podporu své argumentace pak ministr spravedlnosti
poukazuje na dosavadní judikaturu, která řešila obdobné případy v rozhodnutích
publikovaných pod č. 7/1984-I. Sb. rozh. tr. a č. 39/1993 Sb. rozh. tr.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby bylo podle § 268
odst. 2 tr. řádu vysloveno vytýkané porušení zákona, aby byla podle § 269 odst.
2 tr. řádu zrušena obě napadená usnesení i všechna rozhodnutí na ně obsahově
navazující a aby Nejvyšší soud České republiky dále postupoval podle § 271 tr.
řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu
(ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroků v napadených
usneseních Krajského soudu v Hradci Králové i Vrchního soudu v Praze, jakož i
řízení, jež jim předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti
pro porušení zákona. Nejvyšší soud však zjistil, že zákon porušen nebyl, a to
nejen v tom směru, jak rozhodnutím vytýká stížnost pro porušení zákona, ale ani
v jiném ohledu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících
skutečností:
V posuzované věci obviněného M. G. je z předloženého trestního spisu zřejmé,
že věcná příslušnost okresního soudu je dána ustanovením § 16 tr. řádu a místní
příslušnost Okresního soudu v Hradci Králové vyplývá za skutečnosti, že
obviněný měl spáchat trestné činy, které mu obžaloba klade za vinu, v obvodu
tohoto soudu.
Podle § 25 tr. řádu platí, že z důležitých důvodů může být věc
příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Ačkoli
pojem „důležité důvody“ není blíže definován, jde o průlom do ústavního
principu zákonného soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod), proto důvody k delegaci musí mít výjimečnou povahu a umožnit věc
projednat a rozhodnout u jiného než místně příslušného soudu hospodárněji a
rychleji. Zároveň je třeba důležitými důvody zmíněného charakteru rozumět
takové důvody, které zajišťují též nestranné a objektivní projednání věci, za
dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení, jež se mohou lépe
uplatnit právě u soudu, kterému má být věc přikázána. Tato povaha zákonných
důvodů pro delegaci byla správně zdůrazněna v odůvodnění obou rozhodnutí
napadených stížností pro porušení zákona a zároveň jimi byla plně respektována.
Nejvyšší soud se s argumentací Krajského soudu v Hradci Králové i Vrchního
soudu v Praze ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
Na doplnění Nejvyšší soud připomíná, že podle obžaloby měl obviněný M.
G. spáchat trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a
pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. vůči soudcům Krajského soudu v Hradci
Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, kteří nepůsobí na trestním úseku,
tj. nikoli vůči soudcům, kteří by se mohli alespoň potencionálně podílet na
rozhodování trestních věcí, včetně trestní věci obviněného M. G. Navíc toto
jednání obviněného mělo být jeho reakcí na rozhodování v jeho občanskoprávních
věcech. Za uvedených okolností je proto třeba u soudců působících na trestním
úseku důvodně předpokládat takovou míru profesionality, aby byli schopni
nezaujatě a objektivně rozhodnout též o trestné činnosti, která měla podle
obžaloby směřovat proti soudcům sice téhož soudu, ale působícím na jiném než
trestním úseku. Na tom nic nemění ani okolnost, že soudci obou úseků stejného
soudu přicházejí do vzájemného pracovního styku. Vždyť kdyby měl být zobecněn
názor uplatněný v návrhu na delegaci i ve stížnosti pro porušení zákona, nebylo
by možné v mnoha případech vůbec realizovat kárnou odpovědnost soudců, protože
v senátech kárných soudů zasedají nepochybně i soudci, kteří se osobně znají s
kárně obviněnými soudci a přicházejí s nimi do pracovního styku, přestože i v
kárném řízení může být jinak soudce kárného soudu vyloučen pro podjatost z
obdobných důvodů, jako je tomu v trestním řízení (srov. § 7 zákona č. 412/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 10 zákona č. 7/2002 Sb.). Soudci soudů
vyšších stupňů se totiž ve svém profesionálním životě běžně setkávají se soudci
soudů nižších stupňů, aniž by je to automaticky vylučovalo z možnosti
nezávislého a nepodjatého rozhodování o nich. Nelze zde tudíž mechanicky
vycházet jen z právních názorů obsažených v rozhodnutích pod č. 7/1984-I. a č.
39/1993 Sb. rozh. tr.
Za podstatnou v těchto souvislostech považuje Nejvyšší soud rovněž tu
část žalovaného jednání obviněného M. G., kterou měl podle obžaloby spáchat
svými hrubými a urážlivými výroky nejen vůči soudcům Krajského nebo Okresního
soudu v Hradci Králové, ale v některých případech též vůči ostatním soudcům
České republiky. Jak správně zdůraznil již Krajský soud v Hradci Králové v
napadeném usnesení, kdyby měl být automaticky pro podjatost vyloučen celý soud,
u něhož působí někteří napadení soudci, v případě útoku vůči všem soudcům České
republiky by zobecnění tohoto názoru znamenalo, že podjatým by se mohl cítit
každý ze soudců České republiky a o takto spáchaném trestném činu by pak nemohl
rozhodnout žádný soud. Jak navíc správně argumentuje Vrchní soud v Praze,
obviněný by tím mohl ovlivňovat, který soud bude rozhodovat o jeho
občanskoprávních věcech nebo o trestné činnosti (třeba i jiné povahy), podle
toho, které soudce by napadl svými hrubými a urážlivými výroky. To jsou však
zcela nepřijatelné důsledky.
Pokud se ve stížnosti pro porušení zákona poukazuje na judikaturu
uplatňovanou při rozhodování o delegaci podle § 25 tr. řádu, Nejvyšší soud k
tomu připomíná, že sice důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a k jejímu
přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně může být i vyloučení všech soudců
příslušného soudu z rozhodování (srov. rozhodnutí pod č. 7/1984-I. Sb. rozh.
tr.). Předpokladem ovšem je, aby skutečně došlo k vyloučení soudců příslušného
soudu, a to ze zákonných důvodů (§ 30 tr. řádu), rozhodnutím příslušného orgánu
a odpovídajícím zákonným postupem (§ 31 tr. řádu). V posuzované věci obviněného
M. G. přitom k takovému rozhodnutí o vyloučení soudců trestního úseku
Okresního soudu v Hradci Králové vůbec nedošlo. Za rozhodnutí o vyloučení
soudců nelze považovat pouhý přípis s návrhem na delegaci. I když tedy – jak
bylo výše uvedeno – Nejvyšší soud neshledává materiální podmínky pro vyloučení
uvedených soudců jen z důvodu, že trestnou činností měli být napadeni soudci
téhož soudu působící na jiném úseku, nebyl dodržen ani formální postup pro
rozhodnutí o vyloučení těch soudců, kteří mají podle rozvrhu práce trestní věc
obviněného M. G. projednat. Tím spíše nebylo možno předjímat vyloučení všech
ostatních soudců trestního úseku. Za popsaných okolností tedy nemohl Krajský
soud v Hradci Králové či Vrchní soud v Praze rozhodnout o delegaci z důvodu
vyloučení všech soudců Okresního soudu v Hradci Králové, neboť v opačném
případě by předjímal vyloučení příslušných i všech ostatních soudců a
nahrazoval nedostatek rozhodnutí v tomto směru.
Závěrem lze shrnout, že základním kritériem k posouzení existence
důležitých důvodů pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému
soudu podle § 25 tr. řádu je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze
zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr.
řádu, a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu
uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení § 5
odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů. Zmíněné důležité důvody ovšem musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné
a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je v
naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným. Problematiku odnětí
věci příslušnému soudu a jejího přikázání jinému soudu je pak třeba vnímat z
hlediska dalšího významného ústavního principu vyjádřeného v ustanovení čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak,
jak ji zákon stanovil, je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu
příslušnému a přikazována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně
nestandardní a zcela výjimečný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995
sp. zn. III. ÚS 90/95, publikovaný pod č. 82 ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je
důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 25
tr. řádu je stanovena jistá výjimka. Ta je ovšem, jak bylo zmíněno, omezena
důležitými důvody, které v trestní věci obviněného M. G. ze všech popsaných
důvodů shledány nebyly.
Vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, Nejvyšší soud podle § 268
odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl,
protože ani jedním z napadených rozhodnutí a ani v řízení, jež jim předcházelo,
zákon porušen nebyl. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě
spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a
opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel provádět ani žádné důkazy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y