5 Tz 31/2025
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Bohuslava Horkého, stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Ibrahima Özera, bytem Kurt-Pchalek-Strasse 14, Bautzen, Spolková republika Německo, proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 8 T 119/2024, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 8 T 119/2024,
byl porušen zákon
v neprospěch obviněného Ibrahima Özera v ustanovení § 254 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a § 314e odst. 1 tr. ř.
Trestní příkaz Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 8 T 119/2024, se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený trestní příkaz, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Liberci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí
1. Ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 119/2024 rozhodla samosoudkyně dne 2. 12. 2024 trestním příkazem, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2025. Tímto trestním příkazem byl obviněný Ibrahim Özer, bytem Kurt-Pchalek-Strasse 14, 026 25 Bautzen, Spolková republika Německo, státní příslušník Spolkové republiky Německo (dále jen obviněný), uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Liberecký kraj, Územním pracovištěm v Liberci, byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
2. Proti uvedenému trestnímu příkazu podala dne 29. 7. 2025 ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, který byl podle ministryně spravedlnosti porušen v neprospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1 a 3 a § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
3. Ministryně spravedlnosti předně konstatovala dosavadní průběh řízení a předestřela znění jednotlivých ustanovení, která měla nalézt v této věci uplatnění a jejich výklad v odborné literatuře a judikatuře. Napadený trestní příkaz přitom vykazuje vady. Konkrétně namítla, že výši škody podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku nelze stanovit podle pomůcek ve smyslu § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), což je jen kvalifikovaný odhad, tedy metoda sice přípustná pro účely daňového řízení, nikoli však pro řízení trestní. K tomu odkázala na rozhodnutí ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019, uveřejněné pod č. 48/2020 Sb. rozh. tr. (ve stížnosti pro porušení zákona s chybným označením spisové značky i čísla, pod kterým bylo rozhodnutí publikováno). Další pochybení shledala stěžovatelka v právní větě, v níž bylo obviněnému vytýkáno též zatajení účetních dokladů, ačkoliv bylo obviněnému vytýkáno jejich řádné nevedení. Jde podle ministryně spravedlnosti o taková pochybení, pro která nemůže trestní příkaz obstát, a proto je třeba konstatovat porušení zákona v neprospěch obviněného a napadený trestní příkaz zrušit.
4. Stížnost po porušení zákona byla zaslána k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni a obviněnému. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlasil s argumentací i návrhem ministryně spravedlnosti, označené vady zakládají nezákonnost napadeného trestního příkazu, a proto je třeba jej zrušit. Vyjádřil též souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než jaké bylo navrženo. Obviněný se do rozhodnutí Nejvyššího soudu k podané stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil (pouze zaslal plnou moc obhájkyně).
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
5. Stížnost pro porušení zákona shledal Nejvyšší soud podle § 266 odst. 2 tr. ř. přípustnou, a z jejího podnětu pak Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení trestnímu příkazu předcházející. K tomu účelu si opatřil trestní spis. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je zcela důvodná a že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, jak namítala stěžovatelka, ale i v dalších ohledech.
Předně při rozhodování trestním příkazem nebyla nerespektována judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně právní názor vyřčený v rozhodnutí č. 48/2020 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019), podle jehož třetí právní věty výši škody podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku není možno stanovit podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1, 3 DŘ. Kromě toho trpí trestní příkaz koncipovaný ve shodě s podanou obžalobou i dalšími vadami výrokové části, jak bude rozvedeno níže a jak na ně zčásti upozornila i ministryně spravedlnosti.
6. Předně je třeba uvést zjištění učiněná na základě trestního spisu. Obviněný byl původně stíhán pro daňovou trestnou činnost, a sice pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit ve spojitosti s provozováním pohostinské činnosti obchodní společnosti HOKKO, s. r. o., IČ: 28662415, se sídlem Moskevská 146/51, Liberec IV, jejímž byl statutárním orgánem.
Přitom prvně uvedený trestný čin (§ 240 tr. zákoníku) byl spatřován v jednání popsaném v bodech 1), jde-li o daň z příjmů, a 2), jde-li o daň z přidané hodnoty, obě z let 2015 až 2019, druhý trestný čin (§ 241 tr. zákoníku) v jednání popsaném v bodech 3), jde-li o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a 4), jde-li o pojistné na zdravotní pojištění, a to z let 2014 až 2019. Pro blíže popsané a takto právně kvalifikované skutky podala dne 2. 5. 2023 k Okresnímu soudu v Liberci státní zástupkyně obžalobu (sp. zn. 2 ZT 394/2020), v níž s ohledem na chybějící účetnictví uvedené obchodní společnosti stanovila rozsah zkrácených daní v bodech 1) a 2) zcela ve shodě se správcem daně na základě daňových pomůcek, což též přiznala v popisu skutku (a to s odkazem na postup správce daně podle § 98 odst. 1 a § 145 odst. 1 DŘ).
S takovým postupem nesouhlasila předsedkyně senátu, která nařídila předběžné projednání obžaloby, a následně ani senát Okresního soudu v Liberci, který v neveřejném zasedání svým usnesením ze dne 12. 7. 2023, č. j. 8 T 72/2023-1106, rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci k došetření, přitom vlastně jediným důvodem bylo, že rozsah zkrácení daně nelze stanovit kvalifikovaným odhadem podle daňových pomůcek, přičemž vycházela především z rozhodnutí č. 48/2020-III. Sb. rozh. tr. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1.
9. 2023, č. j. 31 To 286/2023, tak, že napadené rozhodnutí podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a sám nově rozhodl, že se podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrací státnímu zástupci k došetření, jen jde-li o skutky popsané pod body 1) a 2) obžaloby. Stížnostní soud uznal argumentaci soudu prvního stupně, která však byla přiléhavá jen ohledně trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, a nikoli i § 241 tr. zákoníku. Jen pro úplnost lze dodat, že trestní stíhání pro skutky původně popsané pod body 3) a 4) pokračovalo v řízení před soudem prvního stupně, který nakonec svým rozsudkem ze dne 29.
1. 2025, č. j. 8 T 72/2023-1441, který téhož dne nabyl právní moci, obviněného pro uvedené skutky zprostil obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř., neboť trestnost činu zanikla podle § 242 tr. zákoníku. Pro skutky původně popsané pod body 1) a 2), pro které byla věc vrácena k došetření, posléze státní zástupkyně podala dne 11. 10.
2024 k Okresnímu soudu v Liberci znovu obžalobu, v níž ale jen mírně upravila popis skutku (zejména doplněním návětí, že obviněný porušil svoji povinnost plynoucí ze zákona o účetnictví vést řádně účetnictví, nezatajovat je a předložit je na výzvu správci daně, což neučinil, čímž měl ohrozit majetková práva jiného, aniž by poškození byli identifikováni, a řádné stanovení daně) a jinak právně kvalifikovala tato jednání jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr.
zákoníku, za což navrhla uložit obviněnému peněžitý trest ve výměře 2 000 000 Kč (400 denních sazeb pod 5 000 Kč). Samosoudkyně pak ve věci rozhodla trestním příkazem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 8 T 119/2024-1306, do jehož výroku o vině zcela převzala petit obžaloby včetně všech jeho shora nastíněných a dále rozvedených vad, a to včetně způsobu určení výměry nezaplacených daní z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty podle daňových pomůcek, na které bylo v popisu skutku i nadále odkazováno (přitom zřejmě sama samosoudkyně tužkou připsala ke znaku škody v právní větě petitu obžaloby poznámku „R 48/2020! + komentář k 254“).
Trestní příkaz byl doručen stranám, které proti němu nepodaly odpor, a tak stížností pro porušení zákona napadený trestní příkaz nabyl právní moci dne 29. 1. 2025.
7. Již ze shora uvedeného vyplývá, že trestní příkaz, proti kterému směřuje podaná stížnost pro porušení zákona, vykazuje celou řadu vad obsažených již v podané obžalobě, jejíž petit byl nekriticky převzat. Na některé z těchto vad, jak budou dále podrobněji rozvedeny, důvodně poukázala ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
8. Trestním příkazem lze podle § 314e odst. 1 tr. ř. rozhodnout jedině tehdy, je-li skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Tak tomu ale v daném případě jistě nebylo, jak na to též správně soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně poukázaly v odůvodnění svých usnesení, jimiž byla věc vrácena státní zástupkyni k došetření. Tehdy zcela správně soudy s poukazem na rozhodnutí č. 48/2020 Sb. rozh. tr., konkrétně jeho třetí právní větu (ale i obsah jeho odůvodnění) uvedly, že v trestním řízení není možno stanovit rozsah zkrácené daně jen podle daňových pomůcek.
Přitom uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 48/2020 Sb. rozh. tr. se netýkalo přímo § 240 tr. zákoníku, ale ustanovení § 254 odst. 3 tr. zákoníku (podle jeho III. právní věty výši škody podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku není možno stanovit podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1, 3 DŘ). Pro Okresní soud v Liberci tak byla argumentace vztahující se k daňovým pomůckám dostatečně přiléhavá při posouzení, zda žalovaný skutek naplňuje znaky jiného trestného činu (§ 240 tr. zákoníku, jak ale bylo též naznačeno v odůvodnění uvedeného publikovaného rozhodnutí), avšak zcela ji pominul při posouzení právní kvalifikace, na kterou byla právní věta publikovaného rozhodnutí reálně zaměřena a která v ní byla též výslovně uvedena.
Této vady si přitom musela dobře být vědoma jak samosoudkyně, tak i státní zástupkyně, když obě předtím vedly spor, nakolik je možno stanovit rozsah zkrácené daně (a tedy i škody) podle daňových pomůcek, který (správně) definitivně vyřešil stížnostní Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jak bylo uvedeno shora. Z nově podané obžaloby (ale i následného trestního příkazu) tak vlastně zároveň vyplývá, že státní zástupkyně (ani následně samosoudkyně) se důsledně neřídila závazným právním názorem stížnostního soudu, s nímž jí byla věc vrácena k došetření, sice již skutky právně nekvalifikovala jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve značném rozsahu, ovšem i nadále vycházela ze zcela stejného rozsahu zkrácení daní, který byl stanoven i nadále podle daňových pomůcek, což zcela přiznávala i nadále též v popisu skutku nově podané obžaloby.
Jinými slovy na tomto vadném a vytýkaném postupu ničeho nezměnila, dokazování v této rovině tak vlastně nijak nedoplnila, setrvala jen na správnosti svého původního názoru, s nímž již předtím neuspěla u soudu prvního stupně, ani u soudu druhého stupně. Je tak překvapující, že takový postup, který předtím (správně a úspěšně) veřejné žalobkyni soud prvního stupně vytýkal, následně Okresní soud v Liberci akceptoval a rozhodl zcela v rozporu se svým vlastním názorem vycházejícím z publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dopadajícím přímo na nově zvolenou právní kvalifikaci.
9. Kromě této vytýkané zásadní vady užití nesprávné právní kvalifikace, tedy kvalifikované skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku, ač rozsah škody byl stanoven jen na základě daňových pomůcek, jak bylo též přiznáno v popisu skutku ve výroku o vině trestního příkazu (a předtím v petitu obžaloby), vykazuje výroková část trestního příkazu (a předtím podané obžaloby) i další nedostatky, které jen zčásti byly vytčeny v podané stížnosti pro porušení zákona.
10. Předně je možno ve stručnosti uvést, že právní věta (uvádějící znaky trestného činu, který je ve skutku spatřován) je zcela nesmyslná a nesrozumitelná, neodpovídá textu zákona a pravidlům utváření právních vět, obsahuje v sobě kombinaci znaků uvedených v § 254 odst. 1 alinea 1 a 3 tr. zákoníku, obsahuje alternativně stanovené znaky jednání, které se vzájemně vylučují a které ani neodpovídají popisu skutku. Navíc právní věta obsahuje i oba alternativně uvedené následky, které jsou slovy zákona uvedeny i v popisu skutku, avšak následek v podobě ohrožení majetkových práv jiného není nijak konkretizován, po celou dobu trestního řízení nebylo obviněnému jeho způsobení v konkrétní podobě vytýkáno, čímž došlo i ke zkrácení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Z popisu skutku navíc ani jednoznačně nevyplývá, v čem byla státní zástupkyní a následně samosoudkyní spatřována značná škoda (zřejmě má jít o souhrn částek vyměřených podle pomůcek správcem daně jako daňového nedoplatku, který do podání obžaloby, resp. rozhodnutí trestním příkazem, nebyl uhrazen).
11. Právní věta obžaloby i trestního příkazu totiž zní konkrétně takto: „účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo ke kontrole, ač je k tomu ze zákona povinen, změnil, zničil, poškodil, učinil neupotřebitelnými nebo zatajil a ohrozil tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně a činem způsobil na cizím majetku značnou škodu“. Tato právní věta tak vyvolává dojem, že ze zákona vyplývá povinnost účetní knihy, zápisy a jiné doklady zničit, poškodit etc., jak tomu dozajista není. Tato zcela nesmyslná formulace vznikla kombinací části textu obsaženého v alinea 1 a 3 ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku, které ovšem takto zkombinovat ani nelze, protože se vzájemně vylučují, jak na to poukázala i ministryně spravedlnosti. První alinea (nesklonné slovo, jednotného čísla, středního rodu, latinského původu, značící nečíslovaný odstavec) je založeno na postihu jednání spočívajícího v nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole (dále ve zkratce jen účetnictví), ač je k tomu pachatel podle zákona povinen, zatímco podle třetího alinea se postihuje změnění účetnictví, jeho zničení, poškození, učinění neupotřebitelným nebo zatajení.
12. V § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je v podstatě upraven tzv. pravý zvláštní delikt (z hlediska třídění deliktů podle pachatele), protože jeho pachatelem může zásadně být jen osoba se zvláštním postavením, tzv. konkrétní subjekt, tedy ten, kdo má zvláštní povinnost vyplývající z mimotrestního právního předpisu (ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a to zpravidla ve spojení s dalším právním předpisem upravujícím vztah pachatele k účetní jednotce – např. v případě jednatele společnosti s ručením omezeným, jako tomu mělo být v případě obviněného, jde o § 194 odst. 1 a § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů), čímž se výrazně zužuje okruh možných pachatelů tohoto deliktu (srov. k tomu ale i rozhodnutí č. 11/2020 Sb. rozh. tr., jímž byl tento zúžený okruh rozšířen). Naproti tomu v případě § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku jde o ryzí tzv. obecný delikt, neboť se jej může dopustit kdokoliv, kdo se jakýmkoliv způsobem dostane k účetnictví a naloží s ním zapovězeným způsobem, tedy i kterákoli jiná osoba, která vůbec nemá zákonnou povinnost vést účetnictví, ale má je jen ve své dispozici či k němu má přístup (pak je také může změnit, zničit, poškodit, učinit neupotřebitelným či zatajit), neboť se vůbec nevyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení (viz k tomu rozhodnutí č. 48/2019 Sb. rozh. tr.). Více k tomu viz ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J.: § 254, In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3334 a násl.
13. Ze shora uvedeného vylíčení právní věty je patrná neujasněnost toho, co je vlastně obviněnému kladeno za vinu, což koresponduje i s variantně stanoveným neurčitým popisem skutku vykazujícím navíc podobné stylistické chyby, jako byly vytýkány shora. Konkrétně znějí relevantní pasáže obžaloby a trestního příkazu takto: „obviněný ... jako jediný statutární zástupce společnosti ... porušil svoji povinnost vyplývající ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, vést řádně účetnictví a zápisy či jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a tyto nezatajovat, které na opakované výzvy Finančního úřadu pro Liberecký kraj, územní pracoviště v Liberci nepředložil a na výzvy nijak nereagoval, kdy takto vědomě a cíleně ohrozil majetková práva jiného a včasné a řádné stanovení daně, kdy takto...“, za čímž následuje původní popis skutku spočívající v nepodání daňových přiznání za konkrétní zdaňovací období, za něž byl správcem daně na základě daňových pomůcek vyměřen daňový nedoplatek v konkrétně stanovené výši (doslovně citovaný text nebyl kromě vypuštění dílčích pasáží nahrazených třemi tečkami nijak jazykově revidován).
14. Z uvedeného popisu skutku ani z právní věty tak není jednoznačně seznatelné, zda je obviněnému kladeno za vinu, že účetnictví v rozporu se zákonem řádně nevedl, anebo je mu vytýkáno, že jej sice vedl, ale pak jej zničil, případně nezničil, ale jen poškodil, případně zatajil či jinak s ním trestným způsobem naložil. Přitom je zřejmé, že jde o alternativně stanovené formy jednání, které se též namnoze vzájemně vylučují (tak nelze zničit či zatajit účetnictví, které vůbec nebylo vedeno, tedy pořízeno).
Kromě toho nelze znaky trestného činu uvádět alternativně s tím, že snad některý z nich může být naplněn, je třeba skutkový stav řádně prokázaný provedeným dokazováním (v souladu se základními zásadami podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) řádně subsumovat pod všechna ustanovení trestního zákoníku přicházející v úvahu (nejsou-li ve vzájemné kombinaci vyloučena), přičemž je třeba z alternativně stanovených znaků vybrat jen ty, které skutečně takto zjištěným skutkovým stavem byly naplněny (opět jen za předpokladu, že mezi nimi není vzájemný vztah, pro který uvedení některého z nich může být vyloučeno).
V případě naplnění více alternativně stanovených znaků téže skutkové podstaty, obstojí-li vedle sebe, je třeba pak vyjádřit užitím spojky „a“, a nikoli „nebo“. To platí nejen pro znak jednání, ale i následku, který je ve skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uveden též ve dvou alternativách – a sice jednak jako ohrožení majetkových práv jiného, jednak jako ohrožení řádného a včasného vyměření daně. Vede-li trestné jednání popsané v některé z alinea uvedených v § 254 odst. 1 tr.
zákoníku k oběma ohrožovacím následkům, je třeba užít spojky „a“, a nikoli zákonného textu „nebo“. V tomto směru se v napadeném trestním příkazu (a předcházející obžalobě) navíc neshoduje popisu skutku (spojka a) s právní větou (spojka nebo). Především ale následek spočívající v ohrožení majetkových práv jiného není nijak konkretizován v popisu skutku (ani v trestním příkazu, ani v obžalobě), není uvedeno, který konkrétní poškozený, jaké jeho právo, v jakém rozsahu a jakým způsobem bylo ohroženo.
Takový nedostatek je též v rozporu s právem na obhajobu (ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) a právem na spravedlivý proces, především jde o porušení základního požadavku na kontradiktornost řízení, neboť součástí minimálních práv obviněného je podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod být neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. V daném případě není z podané obžaloby ani z trestního příkazu vůbec jasné, v čem ohrožení majetkových práv jiného mělo spočívat, čemu se měl obviněný bránit.
K požadavku na jednoznačnou identifikaci těchto majetkových práv a způsobu jejich ohrožení, jakož i následného vyjádření ve skutkové i právní větě výrokové části rozhodnutí, lze odkázat na další publikované rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.
15. K tomu je možno připomenout, že formulace popisu skutku, jež byla předmětem výtek shora uvedených, je věcí primárně veřejné žaloby. Je to totiž především státní zástupce, kdo má povinnost péče o náležitý a přesný popis skutku tak, aby odpovídal všem zákonným parametrům i nárokům kladeným na něj judikaturou, jak již nejednou konstatoval Ústavní i Nejvyšší soud (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 na str. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně odůvodnění rozhodnutí č. 33/2017, č. 3/2018 nebo č. 47/2019 Sb. rozh.
tr.), neboť státní zástupce musí přednést vlastní skutková tvrzení odpovídající znakům skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému za vinu, jež také musí prokázat. Popis skutku musí splňovat nároky uváděné v zákoně [zejména § 177 písm. c) tr. ř. ve spojitosti s § 120 odst. 3 tr. ř.], odkázat lze též na jeho výklad v odborné literatuře (srov. zejména ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů.
5. vydání Praha: Leges, 2023, zejména str. 191 a násl., resp. pro formulaci skutkové věty str. 201 a násl.).
16. Na závěr Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři alinea, tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy vadného vedení a uchovávání účetnictví. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, (alinea 1) kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo (alinea 3) kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a (ve vztahu k alinea 1-3) ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, která obsahuje dokonce u více znaků více alternativ. Jak bylo uvedeno výše, je třeba nejprve náležitě zjistit skutkový stav věci, který má být posléze právně kvalifikován (podle některé z uvedených alinea, přičemž je třeba správně zvolit i variantu alternativně vyjádřeného následku). První odstavec § 254 tr. zákoníku obsahuje tzv. konkrétně ohrožovací delikt, toto ustanovení je subsidiární k poruchovému trestnému činu podle § 240 tr. zákoníku. Je-li zvažováno, zda samotným nevedením účetnictví nebo dalším trestným zásahem do něj byla způsobena škoda ve smyslu § 254 odst. 3 tr. zákoníku, není dostačující pro její prokázání postup podle daňových pomůcek, které jsou zákonodárcem dány správci daně pro doměření daně (§ 98 a § 145 odst. 1 DŘ) – rozhodnutí č. 48/2020-III. Sb. rozh. tr.
17. Orgány činné v trestním řízení přitom musí těmto požadavkům přizpůsobit rozsah dokazování a na základě jeho výsledků koncipovat popis skutku, jemuž musí odpovídat i právní věta výrokové části rozhodnutí. Také škoda jako znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, má-li být obviněnému kladena za vinu, musí být vždy zjištěna určitě, bezpečně a spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), naopak není možno ji určit odhadem, přibližně a podobně, přičemž orgány činné v trestním řízení se touto otázkou musejí zabývat a provádět k tomu dokazování (z publikovaných rozhodnutí viz například rozhodnutí pod č. 53/1958, č. 3/1960, č. 11/1967, č. 56/1981,č. 32/1995, č. 39/2008, č. 3/2013, č. 26/2014, č. 39/2015 a č. 16/2017 Sb. rozh. tr.).
18. Lze tak souhlasit s argumentací ministryně spravedlnosti přednesené v její stížnosti pro porušení zákona směřující proti trestnímu příkazu, že došlo k porušení zákona zejména v ustanovení § 254 odst. 3 tr. zákoníku, ale i § 254 odst. 1 tr. zákoníku, dále i k porušení ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. zásad trestního řízení, a vyhovět jejímu návrhu.
IV. Závěrečné shrnutí
19. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v souladu s návrhem ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., vyslovil, že došlo k porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a § 314e odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného, z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného zrušil napadený trestný příkaz a uložil Okresnímu soudu v Liberci ve věci dále jednat a rozhodnout, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku Nejvyššího soudu.
20. Protože bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného, zároveň Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený trestní příkaz včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením trestního příkazu pozbyla svého podkladu. Zrušením trestního příkazu se trestní řízení vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, a to do té jeho fáze, která bezprostředně předcházela vydání trestního příkazu, tj. po podání obžaloby státní zástupkyní. Nejvyšší soud tak podle § 270 odst. 1 tr. ř. zároveň přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. Okresní soud v Liberci v dalším řízení navazujícím na tento rozsudek Nejvyššího soudu zváží svůj další procesní postup, především zváží, zda je možno opětovně rozhodnout trestním příkazem na základě dosavadního spisového materiálu, případně po jeho doplnění (a to za součinnosti státní zástupkyně, zejména pokud jde o popis skutku), či zda je třeba nařídit hlavní líčení nebo učinit ve věci jiné rozhodnutí. Přitom je při dalším postupu podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozsudku.
22. Zároveň je třeba upozornit, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného, a proto podle § 273 tr. ř. nemůže v navazujícím řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zásada zákazu reformationis in peius), tedy zejména ho nelze uznat vinným těžším trestným činem a uložit mu přísnější trest, než mu byl uložen zrušeným trestním příkazem. Tato pravidla a omezení platí i pro případné další soudy rozhodující v dané trestní věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu