Obhájce obviněného JUDr. J. B. ve vyjádření ke stížnosti pro porušení
zákona odkazuje na závěrečnou řeč u hlavního líčení, na písemné odůvodnění
odvolání, na závěrečnou řeč před odvolacím soudem a na podnět ke stížnosti pro
porušení zákona. Podle jeho názoru stížnost pro porušení zákona vystihuje
základní a podstatné vady řízení, které vedly k nesprávným závěrům krajského
soudu. Jak dále obhájce uvádí, zásadními vadami trpělo především přípravné
řízení a přestože krajský soud provedl velmi podrobné a korektně vedené řízení,
nebyly provedeny všechny důkazy nezbytné pro objasnění věci. Krajský soud se
měl dopustit chyb i při hodnocení důkazů a jeho postupem měla být porušena
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, § 89 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 105 a násl.
tr. ř. Při existenci celé řady rozporů obhájce považuje za nezbytné provedení
rekonstrukce činu v kombinaci s vyšetřovacím pokusem. Výslechy svědků, závěry
znaleckých posudků z oboru balistiky a soudního lékařství jsou vzájemně v
rozporu a současně jsou v rozporu s protokolem o ohledání místa činu, tedy se
situací na místě bezprostředně poté, kdy byl spáchán trestný čin, a logicky
jsou v rozporu se závěry krajského soudu a popisem skutkového děje ve výroku
rozsudku. Zmíněné úkony mohly ověřit i pravdivost údajů svědků, včetně toho,
zda střelbu mohla zvládnout jedna osoba pomocí dvou zbraní a jakým způsobem.
Obhájce obviněného namítá, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy v
neprospěch obviněného, neboť některými rozpory se vůbec nezabývaly, a v případě
chybějících článků v důkazech, dotvářely skutkový děj vlastními úvahami a
spekulacemi. Z výpovědí svědků byly použity pouze ty části, které zapadaly do
verze rozsudku o průběhu skutkového děje. Ty části a výpovědi, které této verzi
odporovaly, krajský soud zpochybnil s různým odůvodněním a nebo je úplně
pominul. Obhájce obviněného zdůrazňuje, že výpověď je buď věrohodná nebo
nevěrohodná. V této souvislosti poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka J. Ď.,
zejména pokud ten tvrdí, že po střelbě jeli ve vozidle z Plzně sami dva a že
obviněný J. K. seděl na předním sedadle. Naproti tomu utajený svědek „Jan
Novák“ vypověděl, že muž běžící od místa střelby nasedl do pravých zadních
dveří vozidla favorit, obě místa vpředu byla obsazena. Rovněž svědek P.V. si
byl jist tím, že muž běžící od místa střelby si určitě sedl na zadní sedadlo,
vpředu seděl řidič a spolujezdec. Dále svědek J. Ď. tvrdil, že obviněný J. K.
kolem 19.00 hod. telefonoval z telefonní budky v místech konečné tramvaje č. 4
v Plzni. Podle soudu se jednalo o telefonát, kterým obviněný sjednal schůzku se
Štefanem Jandou, na které došlo ke střelbě. Krajský soud se však nezabýval
výpovědí svědkyně E. Č., která zcela jednoznačně podle hlasu poznala, že volá
jiný člověk, než ten, který se předtím představoval jako Lebeda. Svoji jistotu
podpořila tím, že pracovala patnáct let jako telefonistka. V přípravném řízení
nabízela rekognici podle hlasu, ale úkon nebyl proveden. Také výpověď svědka J.
Ď. ohledně oblečení obviněného kritického dne, je v rozporu s popisem oblečení,
který poskytli ostatní svědci.
Obhájce obviněného rovněž namítá
porušení ustanovení § 89 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud jde o úvahy krajského
soudu, z jakých pohnutek měl obviněný J. K. spáchat trestný čin vraždy. Nebylo
prokázáno, že by finanční částka, údajně poskytnutá obviněnému, měla sloužit k
provedení tohoto trestného činu, když on sám odmítl zištný motiv. I další
pohnutky dovozené soudem, a to snaha pomoci příteli a působit jako profesionál,
jsou nadsazené.
I když se krajský soud zabýval podrobně činností
policie v pátek před vraždou, podle názoru obhájce obviněného se nevypořádal
zcela důsledně s tím, zda mohlo existovat či existovalo spojení mezi dalšími
obviněnými a obviněným J. K.. Takové spojení kromě jednoho údaje obviněného A.
H. prokázáno nebylo. Je otázkou, proč A. V. trval na zastrašení nebo odstranění
Š. J. a bratrů P. dne 30. 5. 1993, když celou věc oznámil na policii, se kterou
dne 28. 5. 1993 spolupracoval, a věděl, že dne 31. 5. 1993 bude provedena akce
k jejich zadržení.
Obhájce obviněného také namítá neprovedení
rekognice in natura se svědkem V. P. a s ostatními svědky. Krajský soud měl při
hodnocení věrohodnosti tohoto svědka přihlédnout k jeho postojům a chování v
průběhu celého trestního řízení, včetně okolností, za kterých poprvé „poznal“
jako střelce obviněného J. K.. Soud dostatečně nevyhodnotil osobu tohoto
svědka, jeho kriminální minulost i okolnost, že podoba na identikitu podle jeho
údajů v nemocnici neodpovídala podobě obviněného J. K..
Obhájce
obviněného poukazuje na nesouhlas obviněného J. K. s revizním znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, kdy
krajskému soudu popsal, za jakých okolností, po jakou dobu a za přítomnosti
kterých osob bylo vyšetření provedeno. Zásadní vada měla spočívat v přístupu
znalců, kteří vyšetřovali obviněného jako viníka a učinili závěr o jeho
stupňující se agresivitě, a tím o jeho nebezpečnosti a nenapravitelnosti.
Nezabývali se faktem, že pokud v minulosti použil násilí, bylo to vždy v
situaci, když byl zaskočen, přistižen nebo překvapen. Pokud obviněný od počátku
popíral svoji vinu, je absurdní závěr znalců, že pro nemožnost resocializace v
současnosti svědčí neschopnost jakéhokoliv poučení z předcházejících trestných
činů a trestů a neschopnost kriticky se postavit k trestnému činu, pro který je
obviněn. V době vypracování znaleckého posudku probíhalo trestní řízení a
platila presumpce neviny, a to i pro znalce.
V závěru svého vyjádření
učinil obhájce obviněného zcela shodný návrh s návrhem stížnosti pro porušení
zákona v otázce, jak by měl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout.
Státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvádí, že podle jeho
názoru soudy obou stupňů rozhodly správně a v souladu se zákonem. Dokazování
před krajským soudem není zatíženo žádnými procesními vadami a bylo provedeno v
takovém rozsahu, že umožňovalo učinit soudům závěr o skutkovém stavu věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí soudů obou stupňů splňují kriteria
uvedená v § 120 a § 125 tr. ř. a lze z nich zjistit, jaké skutečnosti vzaly
soudy za prokázané, ke kterým důkazům přihlížely, jakými úvahami se řídily při
hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněného J. K..
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby podaná stížnost pro porušení zákona
byla Nejvyšším soudem podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítnuta.
Nejvyšší
soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona a spisového
materiálu podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení
ohledně obviněného J. K., jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 4 T 25/95, v části týkající
se tohoto obviněného, ale porušení zákona neshledal.
Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze
přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti
vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší
soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech
stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může
Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za
předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího
dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že
nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti
a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě
skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního
spisu, v němž jsou výsledky řízení - zejména pak provedeného dokazování -
zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit
zájem na tom, aby nezákonnost - jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil -
byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Z trestního spisu
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 25/95 bylo zjištěno, že k objasnění skutků,
pro které byl obviněný J. K. dne 29. 9. 1995 obžalován, bylo u hlavního líčení
provedeno značné množství důkazů. Jednalo se o výslechy obviněného,
spoluobviněných, svědků a znalců zpracovatelů řady znaleckých posudků. Některé
svědecké výpovědi z přípravného řízení byly přečteny ze spisu. Také byly
provedeny různé listinné, obrazové a věcné důkazy.
Zákon v § 2 odst.
5 tr. ř. stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně
pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání
obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat
všechny okolnosti případu. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním
řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud nejprve přezkoumal správnost výroku v bodě I. rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 4 T 25/95, kterým byl obviněný J. K.
uznán vinným trestným činem vraždy dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu
pokusu podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991
Sb., § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák., ve znění zák. č.
557/1991 Sb., jehož vadnost namítá stížnost pro porušení zákona, obviněný a
jeho obhájce.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že u
hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy
potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst.
6 tr. ř. vyhodnotil a učinil správný skutkový i právní závěr o vině obviněného
J. K.. V odůvodnění rozsudku krajský soud podrobně vyložil, které skutečnosti
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně
odporovaly. Z odůvodnění rozsudku také vyplývá, jak se krajský soud vypořádal s
obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení trestního zákona.
S námitkami uvedenými ve
stížnosti pro porušení zákona včetně námitek obviněného a jeho obhájce,
týkajících se neúplně provedeného dokazování a nutnosti provést jeho doplnění,
se Nejvyšší soud neztotožnil. Pokud je vytýkáno, že měly být provedeny
konfrontace obviněného J. K. s poškozeným V. P., s obviněným A. H. a se svědkem
J. Ď. a že měla být provedena rekonstrukce činu na místě samém, doplněná
vyšetřovacím pokusem za účasti obviněného, poškozeného a svědků události, je
nutno konstatovat, že šlo o důkazy v řízení před krajským soudem
nerealizovatelné nebo nadbytečné.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne
21. 5. 1996 vyplývá, že obviněný J. Ď. po poučení podle § 33 odst. 1 tr. ř.
uvedl: „K věci vypovídat nebudu a beru svou předchozí výpověď zpět.“ Obviněný
také výslovně požádal, aby nadále hlavní líčení probíhalo za jeho
nepřítomnosti. Na dotaz obhájce konstatoval: „Svoji výpověď odmítám zcela,
nejsem ochoten odpovídat ani na otázky.“ (vše na č. l. 5922 tr. spisu). Z téhož
protokolu vyplývá, že obviněný A. H. po poučení podle § 33 odst. 1 tr. ř.
uvedl: „Vypovídat nechci, využívám svého práva odmítnout výpověď. Odmítám
odpovídat i na jakékoli případné otázky.“ (č. l. 5933 tr. spisu). I v případě
tohoto obviněného probíhalo dále hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť o to
výslovně požádal. Pouze v závěru dokazování dne 18. 5. 1998 přečetl své písemné
vyjádření k věci s tím, že nebude odpovídat na případné otázky (č. l. 6854 tr.
spisu).
Podle § 33 odst. 1 věty první tr. ř. obviněný má právo
vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o
nich, není však povinen vypovídat.
Protože obvinění J. Ď. a A. H.
odmítli v souladu se zákonem u hlavního líčení k věci vypovídat, nebylo možné
provést před krajským soudem ani jejich konfrontaci s obviněným J. K..
Konfrontace je svou podstatou specifickým výslechem dvou osob postavených tváří
v tvář před orgánem činným v trestním řízení. Lze poznamenat, že J. Ď. byl ve
věci obviněného J. K. v procesním postavení obviněného až do dne 18. 4. 1997,
kdy byla jeho věc usnesením Krajského soudu v Plzni z téhož dne, sp. zn. 4 T
25/95, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému
projednání a rozhodnutí (č. l. 6477 tr. spisu). Jelikož i po vyloučení obě věci
spolu souvisely (proto bylo původně vedeno společné řízení), nebylo možné
nerespektovat jeho stanovisko v této věci nevypovídat, a to i případně vzhledem
k ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř.
Není vadou řízení před krajským
soudem, jak namítá stížnost pro porušení zákona, obviněný a jeho obhájce, pokud
nebyla provedena konfrontace u hlavního líčení mezi obviněným a poškozeným V.
P.. V této souvislosti nutno zdůraznit, že poškozený V. P. vypovídal před
soudem jako svědek. Obviněný J. K. byl po celou dobu jeho výslechu osobně
přítomen, byla mu soudem dána možnost se k jeho svědeckým tvrzením vyjádřit a
klást mu otázky (č. l. 5956 - 5969 tr. spisu), přičemž obviněný namítl pouze
tolik, že svědek nemluví pravdu.
Také námitku stížnosti pro porušení
zákona, obviněného a jeho obhájce o nutnosti provést v původním řízení
rekonstrukci události na místě samém, doplněnou vyšetřovacím pokusem, nelze
akceptovat jako vadu trestního řízení. S obdobným návrhem učiněným obhajobou u
hlavního líčení a v odvolacím řízení se soudy obou stupňů v odůvodnění
napadených rozhodnutí náležitým způsobem vypořádaly, když reagovaly i na další
námitky a připomínky. Zejména podrobně uvedly, na základě jakých důkazů a z
nich vyplývajících skutečností považovaly předmětný návrh za nadbytečný.
Nejvyšší soud připomíná, že k věci vypovídali v přípravném řízení i u hlavního
líčení svědci L. H., S. B. a Ing. R. V., kteří střelbu sledovali z různých
vzdáleností, po rozdílnou dobu a za odlišných situací. Tito svědci se
vyjadřovali k činnosti střelce, popisovali jeho osobu a oblečení.
Nejblíže
kritické události byli svědci L. H. a S. B., kteří místem události náhodně
projížděli osobním automobilem za řízení prvně jmenovaného. Z jejich výpovědí
mimo jiné shodně vyplývá, že střelec měl v každé ruce pistoli a střílel do muže
ležícíh
o na zemi. V jeden okamžik namířil zbraně i na ně, ale rána nevyšla, vypadly mu
zásobníky na zem. Z výpovědí spolujezdce S. B. z přípravného řízení se navíc
podává, že střelec předtím střílel do vozidla zn. Mazda na řidiče, oběhl
vozidlo zpředu a střílel na muže, který vyběhl z jeho zadních dveří, zasáhl jej
a ten padl na zem. Poté následovala zmíněná střelba do ležící osoby. Svědek L.
H. si měl také všimnout, že střelec má na ruce zlatý prsten a naproti tomu
svědek S. B. měl na jeho ruce zaregistrovat zlatý řetěz. Při rekognici podle
fotografií v přípravném řízení dne 2. 11. 1993 svědek L. H. prohlásil: „Mohu
říci, že muž, který je na fotografii č. 7 (pozn. obviněný J. K.), se hrozně
podobá muži, který dne 30. 5. 1993 po dvacáté hodině střílel na posádku vozidla
zn. Mazda. Poznal jsem jej podle toho hranatého obličeje. Vlasy měl ten muž
přibližně stejné. Byl to jen mžik, malá chvilka, abych si jej zapamatoval.“ (č.
l. 4473 tr. spisu). Naproti tomu u hlavního líčení dne 30. 5. 1996 obviněného
neidentifikoval (č. l. 5994 tr. spisu). Svědek S. B. obviněného neidentifikoval
při rekognici podle fotografií v přípravném řízení dne 26. 10. 1993 ani u
hlavního líčení dne 29. 5. 1996 (č. l. 4476, 5975 tr. spisu). Z výpovědi
svědkyně Ing. R. V. mimo jiné vyplývá, že s kolegyní J. M. slyšely výstřely. Na
odbočce do Českého údolí svědkyně viděla stát vůz bílé barvy a poblíž muže s
pistolí. Muže viděla přímo střílet a poté z místa utíkat. Vzhledem ke
vzdálenosti a silné krátkozrakosti svědkyně (osm dioptrií) však nebyla schopna
se k popisu střelce blíže vyjádřit včetně toho, zda měl jednu nebo dvě pistole
(č. l. 4303 - 4304, 5982 - 5985 tr. spisu).
K popisu střelce se vyjadřovali i
svědci P. V. (č. l. 4249 - 4255, 5987 - 5991 tr. spisu) a utajený svědek „Jan
Novák“ (č. l. 4064 - 4068, 6118 - 6121 tr. spisu). Svědek P. V. viděl muže,
který utíkal z místa činu pěšinkou protínající serpentiny a směřující k hrázi
přehrady. Při rekognici dne 21. 12. 1993 uvedl: „Prohlédl jsem si fotografie a
mohu říci, že bezpečně poznávám muže pod č. 2 (pozn. obviněný J. K.). Je to
ten, co utíkal od toho místa, kde se střílelo dne 30. 5. 1993, na zkratku přes
serpentiny (č. l. 4484 - 4486 tr. spisu). Naopak u hlavního líčení dne 30. 5.
1996 prohlásil, že nikoho z obviněných nezná a ani je neviděl. Svědek
konstatoval, že muži viděl do obličeje dvě až tři vteřiny (č. l. 5990 tr.
spisu). Podle výpovědi utajeného svědka „Jana Nováka“ ze dne 22. 3. 1994, když
šel s malým synem po pěšině, uslyšel několik ran a vzápětí poté běžel proti nim
z kopce muž. Protože chytil syna, aby jej neporazil, tak si muže neprohlédl (č.
l. 4064 - 4068 tr. spisu). Naproti tomu u hlavního líčení dne 30. 5. 1996 k
identifikaci přes monitor uvedl: „Ten muž, který odpovídá popisu, tam sedí.
Sedí úplně vpředu, je pohublejší a má kratší vlasy. Domnívám se, že je to pan
K., protože má pouta.“ (č. l. 6119 tr. spisu). V odůvodnění rozsudku krajský
soud právem spatřoval pochybnosti ohledně tvrzení tohoto svědka, zejména v
identifikaci osoby, kterou si podle vlastního vyjádření v době události
neprohlédl.
Nutno připomenout, že se opakovaně nepodařilo zajistit účast
svědkyně J. M. u hlavního líčení. Není vadou trestního řízení, pokud krajský
soud od provedení tohoto důkazu nakonec upustil, zejména i s ohledem na tvrzení
svědkyně z přípravného řízení, že by pachatele střelby nepoznala (č. l. 4037 -
4041 tr spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu krajský soud důvodně
vyhodnotil, že z výpovědí shora jmenovaných svědků nelze spolehlivě vycházet
při identifikaci pachatele střelby (rozdíly v popisu jeho osoby, jeho oblečení,
eventuálně přímo nemožnost jej označit), lze však oprávněně dovodit, že na
místě činu střílel jediný muž, který měl dvě zbraně. Tento dílčí závěr krajský
soud opřel i o dva znalecké posudky z oboru kriminalistické techniky, odvětví
balistiky. Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, odvětví
balistiky, vyplývá, že na místě činu byly použity dvě samonabíjecí pistole ráže
7,65 mm Browning, tuzemská pistole ČZ - vzor 27 nebo např. francouzská
pistole zn. UNIQUE. Tomu odpovídaly střely zajištěné v tělech obětí i nábojnice
nalezené při ohledání místa činu. Znalec u hlavního líčení k dotazu uvedl, že
pokud bude střelec stát na živičné vozovce nebo na jiném tvrdém povrchu, lze
očekávat, že se nábojnice odrazí a odkutálí. Při situaci, kdy jde o vozovku, se
musí brát v úvahu i pohyb aut (č. l. 1741 - 1745, 6287 - 6290 tr. spisu).
Posudek byl krajským soudem doplněn vyžádáním znaleckého posudku Policie České
republiky, Správy západočeského kraje, odboru kriminalistické techniky a
expertiz, odvětví balistiky. V jeho závěrech, stvrzených znalcem u hlavního
líčení, bylo vysvětleno, že je možná obsluha dvou krátkých zbraní jedním
střelcem, včetně možnosti po nacvičení natáhnout závěr a vyhodit náboj ze
zbraně i jednou rukou. Úkon je náročný na funkční mechanismus zbraně a tělesné
proporce jednotlivce (č. l. 6739 - 6742, 6792 - 6793 tr. spisu).
Krajský soud
věnoval i pozornost obhajobou namítanému rozporu mezi místem nálezu nábojnic
při ohledání místa činu, výpověďmi svědků a znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o úhlu, z něhož byl poškozený J. P.
střelen do hlavy, a o vzdálenosti, z které bylo stříleno na poškozeného V. P..
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že rozmístění nábojnic na místě činu v době
ohledání nemuselo být zcela původní, neboť jak potvrdil příslušný znalec, mohlo
dojít k odskoku nábojnic od tvrdého povrchu a místo nálezu nemuselo být shodné
s místem střelby. Navíc v době kritické události místem projížděl osobní
automobil se svědky L. H. a S. B., a těsně poté se zde pohybovalo množství
lidí, kteří zejména poskytovali první pomoc zraněným osobám. Ani výpovědi
svědků, kteří sledovali událost krátce a ve značně vypjaté situaci, nemusely
zcela ve všech směrech odpovídat realitě, jak na tyto skutečnosti upozornily
soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí. Významné je i zjištění,
že se nepodařilo nalézt ani jednu ze zbraní, kterými byl spáchán trestný čin
vraždy. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, když navíc od kritické události
uplynula značně dlouhá doba (přes osm roků) a již v řízení před krajským soudem
nebyla řada svědků schopna pro časový odstup popsat událost, jako při výslechu
v roce 1993, provedení navrhované rekonstrukce doplněné vyšetřovacím pokusem by
nemohlo přinést nové a zásadní poznatky ve věci. Proto i Nejvyšší soud shledal
navrhované důkazy nadbytečnými.
Jak již bylo zdůrazněno, krajský soud
v napadeném rozsudku podrobně vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění
opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně
odporovaly a jak se vypořádal s obhajobou obviněného J. K.. Tak tomu bylo i v
případě výpovědí obviněných A. H. a J. Ď. a svědecké výpovědi V. P., o které
zejména opřel svá skutková zjištění o vině obviněného J. K..
Z
výpovědi obviněného A. H. v přípravném řízení za účasti jeho obhájce i obhájce
obviněného J. K. mimo jiné vyplývá, že proběhla jeho schůzka s A. V., kde mu
jmenovaný sdělil, že jej v Plzni vydírají nějací Romové a potřebuje pomoc,
přičemž považuje za vhodné je nějak vyděsit nebo zbít, aby dali pokoj. Obviněný
A. H. mu řekl, že zná člověka, který by případně celou záležitost vyřídil, ale
neví, jestli se s ním potká. A. V. také sdělil, že pokud s tím jeho člověk bude
souhlasit, telefonicky se mu ozve do Plzně na Májovku a představí se, že „volá
od S.“. Obviněný A. H. dále uvedl: „Při rozhovoru s panem K., který byl zhruba
dva dny poté a na který jsem přinesl těch 100.000,- Kč, jsem pana K. seznámil s
problémem pana V. On mi řekl, že to bude maličkost, která by se dala vyřídit.
Říkal, že s tím bude mít náklady. Výši těchto nákladů nikterak nespecifikoval,
ale já jsem mu řekl, že může klidně čerpat těch 100.000 Kč, které jsem na
schůzku přinesl a také jsem mu je na té schůzce předal.“ (č. l. 2661 tr.
spisu). Obviněný A. H. zpětně informoval A. V., když uvedl: „Nato jsem mu řekl,
že jsem kontaktoval toho svého člověka, že s tím zastrašením souhlasí a že jsem
mu předal zálohu v celkové výši 100.000,- Kč s tím, že můj člověk se bude s
panem V. kontaktovat. Pokud se týká telefonního čísla na Májovku, tak jsem ho
řekl panu K. a on si je myslím na kousek papíru napsal.“ (č. l. 2662 tr.
spisu). Protože obviněný A. H. odmítl u hlavního líčení dne 24. 5. 1996
vypovídat, byla jeho výpověď z přípravného řízení přečtena podle § 207 odst. 2
tr. ř. ze spisu.
V samotném závěru dokazování u hlavního líčení dne
18. 5. 1998 obviněný A. H. požádal, aby mu bylo umožněno přečíst písemné
vyjádření k věci. V následném vystoupení přečetl vyjádření, ve kterém potvrdil
obsah své výpovědi z přípravného řízení (č. l. 6858 - 6861a tr. spisu).
Skutečnost, že obviněný Antonín Vlasák byl roce 1993 vydírán Š. J. a
bratry P. ohledně částky 3.000.000,- Kč, byla v původním řízení řadou důkazů
nesporně prokázána. Také se neúspěšně snažil zamezit vydírání intervencí,
včetně poskytnutí peněžního obnosu, a to přes R. B. a P. H.. Někteří svědci se
zmiňovali i o zájmu A. V. situaci řešit prostřednictvím „čečenské mafie“. O
vydírání rovněž informoval Policii České republiky, žádal o pomoc a o ochranu
sebe a rodiny. Z výpovědí obviněného A. V. vyplývalo, že se A. H. svěřil se
svými problémy. Ten mu nabídl pomoc, kterou blíže nespecifikoval. Obviněný A.
V. v přípravném řízení i u hlavního líčení popřel, že by objednal usmrcení
vyděračů a že by z toho důvodu někomu dával jejich adresu a peníze. Tento
obviněný v přípravném řízení dne 22. 12. 1993 za účasti obhájců mimo jiné
uvedl: „Reakce pana H. byla jiná v tom smyslu, že mi nabídl jako jediný určitou
formu pomoci s tím, že má lidi, kteří by dovedli na Jandu přitlačit tak, aby od
vydírání upustil. Další společné kroky, resp. takové, o kterých bych věděl,
provedeny nebyly. H. mě informoval jen o tom, že jeho lidi se pokusili
kontaktovat Jandu, výsledek mi však nesdělil, resp. jsme o tom nemluvili.“ (č.
l. 2724 tr. spisu).
Soudy obou stupňů vyhodnotily důvodně, že částka
100.000,- Kč, kterou obdržel obviněný J. K. prostřednictvím obviněného A. H.,
pochází od obviněného A. V. a že byla určena „na zastrašení“ vyděračů. V této
souvislosti v odůvodnění napadených rozhodnutí oprávněně poukázaly na
přesvědčivé a v zásadních směrech neměnné výpovědi obviněného A. H.. Toto
hodnocení důvodně opřely i o výpis z účtu obviněného A. V., vedeného u Kreditní
banky, a. s., Plzeň, ze kterého vyplývalo, že majitel účtu dne 26. 5. 1993
vybral 100.000,- Kč v hotovosti (č. l. 1636 tr. spisu). Tato skutečnost věcně i
časově potvrzovala výpověď obviněného A. H., že obviněný A. V. mu vrátil částku
100.000,- Kč, kterou krátce předtím předal obviněnému J. K.. Nutno připomenout,
co již v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil odvolací soud, že krajský
soud při hodnocení výpovědí důsledně rozlišoval mezi svědectvím a úsudkem
svědka nebo obviněného a nebral v úvahu to, co si vypovídající sám myslí nebo
logicky vyvozuje.
Pokud jde o výpovědi obviněného J. Ď. se soudy obou
stupňů nejdříve zabývaly zjištěním, zda bylo při těchto výpovědích v přípravném
řízení postupováno podle trestního řádu, když u některých z nich (dne 9. 2.,
11. 2., 21. 2. a 2. 3. 1994) a u prověrky výpovědi obviněného (dne 11. 2. 1994)
nebyli přítomni obhájci. V odůvodnění napadených rozhodnutí se oprávněně
konstatuje, že tato okolnost nebrání, aby i uvedené výpovědi obviněného J. Ď.
byly důkazem ve vztahu k obviněnému J. K.. V této souvislosti se poukazuje na
ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. s tím, že povinnost vyšetřovatele sdělit
obhájci včas dobu a místo konání vyšetřovacího úkonu nebyla porušena, neboť
jeho obhájce JUDr. J. B. neoznámil vyšetřovateli, že se chce těchto úkonů
zúčastnit. Takové oznámení ve spise není a obhájce sám o tom nemohl předložit
doklad, např. kopii podání opatřenou otiskem prezentačního razítka příslušného
úřadu vyšetřování nebo stvrzení pošty. Odvolací soud velmi podrobně uvedl, pod
jakými čísly jsou ve spise uvedeny plné moci obhájců a jejich požadavky, aby
byli vyrozumíváni o vyšetřovacích úkonech. Proto ani Nejvyšší soud neshledal
jako důvodnou námitku obviněného J. K. o nezákonné manipulaci se spisem.
Z výpovědi obviněného J. Ď. z přípravného řízení ze dne 9. 2. 1994
mimo jiné vyplývá, že dne 30. 5. 1993 kolem 15.00 hod. přišel k němu do bytu
obviněný J. K. s tím, že potřebuje odvést do Plzně na pracovní schůzku, přičemž
jeho žádosti vyhověl. Po projetí Plzní dojeli do serpentin, přičemž v jedné
zatáčce po pravé straně byla mimo silnici odstavná plocha nad vodní nádrží. Zde
mu obviněný J. K. ukázal místo kde má zastavit a počkat. Obviněný J. Ď. dále
uvedl: „Na místě v Plzni na Borech jsem si všiml, když vystupoval z auta, že za
pasem má pistoli v pouzdru ... K. odešel doleva nahoru do kopce směrem k městu.
V té době mohlo být kolem 19.00 až 19.30 hod. Schůzka měla být přesně v 19.30
hod. Na tomto místě jsem čekal asi tak 30 minut ... Náhle jsem slyšel řadu po
sobě jdoucích výstřelů ... Připadalo mi, jako by střelba vycházela z borské
věznice. Tehdy jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Vzápětí po střelbě běžel pan
K. po silnici dolů k mému autu. Nasedl, nic neříkal, pouze řekl: „Jedem!“.“ (č.
l. 2810 - 2811 tr. spisu). K této výpovědi nakreslil sám obviněný J. Ď.
náčrtek, kde je uvedena odstavná plocha nad vodní nádrží v Plzni a situace, jak
ji popsal. K tomu vlastnoručně napsal komentář, který podepsal (č. l. 2819 tr.
spisu).
Z protokolu o prověrce výpovědi obviněného J. Ď. ze dne 11.
2. 1994 je patrné, že situace na místě v Plzni skutečně odpovídá jeho popisu a
náčrtku ze dne 9. 2. 1994. Obviněný ukázal, kde s automobilem parkoval, kterým
směrem odběhl obviněný J. K. a odkud se vrátil. Konstatoval, v jaký okamžik si
všiml, že má pouzdro s pistolí a vyjádřil se k charakteru střelby, kterou
slyšel. Také vypověděl: „Když K. doběhl a sedl si ke mně, řeknu to upřímně, že
jo, jako hrklo ve mě, pocit jsem měl blbej, ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že
by jako mohlo být nějaké střílení. Že by on střílel. To jsem si vůbec
nepřipouštěl“. Obviněný J. Ď. rovněž uvedl, kterými místy v Plzni dne 30. 5.
1993 projížděli, přičemž se vyjadřoval i v tom smyslu, že určitá místa poznává
a jiná nikoliv. Také ukázal místo, kde v Plzni s automobilem parkoval, když šel
obviněný J. K. telefonovat (pozn. konečná stanice tramvaje č. 4). Přestože při
prověrce výpovědi nenalezl telefonní budku, uvedený objekt se tam skutečně
nacházel, jak jednoznačně prokazoval pořízený videozáznam. Objekt byl v uvedený
okamžik zakryt přístřeškem zastávky a zde stojícím autobusem. Lze souhlasit s
odvolacím soudem, že z obrazového a zvukového záznamu o prověrce výpovědi
obviněného J. Ď., s nímž se i Nejvyšší soud seznámil, vyplývá, že vypovídal
přirozeně, spontánně, bez patrných stop napětí nebo nátlaku, a proto
přesvědčivě.
Při výslechu v přípravném řízení dne 20. 4. 1994 za přítomnosti
obhájce obviněného J. K. i obhájců dalších obviněných potvrdil J. Ď. obsahovou
správnost svých předchozích výpovědí, včetně prověrky své výpovědi ze dne 11.
2. 1994. Uvedl, že se rozhodl k věci vypovídat, neboť by se stejně časem přišlo
na to, že vezl J. K. do Plzně. Z otázek policistů totiž vyplývalo, že ví o
šedivém favoritu s pardubickou značkou, který má zapůjčen. Navíc mercedes
užívaný J. K. byl napsán na něho a při domovní prohlídce byly zajištěny veškeré
písemnosti týkající se automobilu, takže by se zjistilo, že má vztah ke
jmenovanému.
Při výslechu v přípravném řízení dne 17. 2. 1995 za
přítomnosti všech obhájců obviněný Jaroslav Ďurči opět prohlásil, že vše, jak
dosud vypověděl, souhlasí a nemá nic na doplnění své výpovědi. Na policii
zavolal z toho důvodu, že obviněný J. K. mezi řečí naznačil, že kdyby mu někdo
ublížil, tak ho zlikviduje. Vyjádřil ochotu ke konfrontaci s obviněným J. K..
Při výslechu v přípravném řízení dne 12. 4. 1995, o kterém byli
vyrozuměni všichni obhájci obviněných a někteří byli i přítomni, obviněný J. Ď.
mimo jiné vypověděl, za jakých okolností byla provedena prověrka jeho výpovědi
dne 11. 2. 1994. Uvedl, že policisté a státní zástupkyně na něho nečinili žádný
nátlak, nechali jej spontánně mluvit a pouze mu dávali otázky, které by
dokreslily vše potřebné k jeho popisu cesty. Znovu vysvětlil důvod, proč
zavolal na policii a vyjádřil ochotu ke konfrontaci s obviněným J. K..
Soudy obou stupňů se velmi podrobně zabývaly otázkou, zda tvrzení
obviněného J. Ď. v přípravném řízení jsou věrohodná, a to i vzhledem k
okolnosti, že u hlavního líčení dne 20. 5. 1996 prohlásil, že k věci vypovídat
nebude a bere své předchozí výpovědi zpět. Pokud toto prohlášení shledaly jako
účelové, vyvolané nesmírným strachem obviněného J. Ď. z možné odplaty
obviněného J. K., je toto hodnocení logické, neboť vychází z jeho vlastních
vyjádření. Lze připomenout, že již při výpovědi dne 9. 2. 1994 obviněný J. Ď.
uvedl: „K. je velice silná osobnost, ale kromě toho se netajil s tím, že v
případě toho, že ho někdo podrazí, bude mít s ním co do činění, že takového
člověka zlikviduje. Vzhledem k tomu, co jsem o K. věděl a jak jsem ho poznal,
jsem nikdy nepochyboval o tom, že by to učinil.“ (č. l. 2814 tr. spisu). Dále
vypověděl: „Skutečnosti týkající se K., které postupně do protokolu uvádím,
jsem včera zatajil jen z toho důvodu, že jsem se hrozně bál a stále se bojím
toho, že mě K. při první příležitosti zabije. Bojím se, že z případného dalšího
výkonu trestu odnětí svobody se K. dokáže dostat na svobodu a já
nepřežiju.“ (č. l. 2815 tr. spisu). Obdobné obavy vyjádřil i v dalších svých
výpovědích. Při hodnocení věrohodnosti obviněného J. Ď. vzaly soudy obou stupňů
důvodně v úvahu, že jeho výpovědi byly konzistentní a neměnné po celou dlouhou
dobu přípravného řízení, kdy byl opakovaně vyslýchán a vždy setrval na svém
předchozím tvrzení, přičemž naopak popíral jakýkoliv nátlak nebo návod k
výpovědi. Navíc jeho vysvětlení, proč učinil na obviněného J. K. oznámení na
policii a z jakého důvodu se rozhodl o události vypovídat, právem považovaly
jako logické. Několik svědků rovněž potvrdilo, že na uvedeném místě bylo
skutečně vozidlo zn. Favorit šedé barvy, přičemž z výpovědi svědka P. V.
vyplývá, že jeho SPZ začínala písmenem „P“.
Svědek a zároveň i
poškozený V. P. je jedinou osobou z posádky vozidla zn. Mazda, která střelbu, k
níž došlo na místě posuzované události, přežila, byť byla zraněna. Jmenovaný
podrobně vypovídal v přípravném řízení i v hlavním líčení o kritické události,
popsal osobu střelce, jeho oblečení a provedl jeho identifikaci.
Již
před sdělením obvinění J. K. pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. a), f) tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991 Sb., byla v přípravném řízení
dne 4. 10. 1993 provedena rekognice za účasti poškozeného V. P.. Podle
protokolu o tomto úkonu byly jmenovanému promítány videozáznamy relací České
televize v Praze, vysílaných pod názvem POLICIE 158 v období měsíců března až
září 1993. Poškozenému V. P. byly postupně přehrávány jednotlivé relace s tím,
že má pozorně sledovat osoby, které jsou pohřešovány nebo je po nich vyhlášeno
pátrání. V protokolu se dále konstatuje, že po dvaceti minutách projekce
najednou požádal poškozený V. P. vyšetřovatele o zastavení projekce a vrácení
zpět. V té době bylo vidět na poškozeném V. P. silné rozrušení. Sám uvedl: „To
je on!“ Došlo k vrácení pásku a k opětovnému promítnutí. Na televizní obrazovce
se znovu objevilo pátrání po uprchlém vězni J. K., ... K tomu podle protokolu
poškozený V. P. uvedl: „Tady ho máte, co chcete víc.“ Podle protokolace rovněž
konstatoval: „Tento muž, který se jmenuje K. J., je ten chlap, který dne 30. 5.
1993 byl po 20.00 hod na Borech nad serpentinami a tento střílel na Š. J., mého
bratra J. a také potom střílel na mne ... Tento muž je shodný s tím, který se
nám představoval jako Ing. nebo Dr. Lebeda“. Dále podle protokolu poškozený
uvedl: „Co mohu závěrem k tomu říci. Jen to, že vrah Š. J., mého bratra J. P. a
ten, který na mne střílel dne 30. 5. 1993 na Borech o 20.00 hod. je ten muž,
který je v pátrací relaci uveden jako J. K.. Byl jsem s tímto mužem třikrát v
osobním kontaktu, navíc v bezprostřední blízkosti, kdy střílel do Mazdy na Š.
J., mého bratra J. a potom, když střílel na mě. Jeho podoba mi dokonale utkvěla
v paměti, nemohu se mýlit. Do smrti jej budu mít před očima.“ (č. l. 4464 -
4466 tr. spisu).
Ze svědecké výpovědi V. P. u hlavního líčení dne 28.
5. 1996 mimo jiné vyplývá, že jako ochranka Š. J. absolvoval tři jízdy na
schůzky s osobou, která se představila jako Ing. Lebeda. Schůzky byly vždy
domluveny k večeru kolem 20.00 hod. První byla asi 14 dnů před střelbou. Druhá
schůzka byla asi týden poté. Měla být na Libeňském mostě v Praze, ale Š. J. am
nejel. Na schůzku přijel pouze poškozený s bratrem J. P.. Ten muž tam byl a
posadil se k nim do auta. Když jej však chtěli odvést za Štefanem Jandou, tak
to odmítl s tím, že přijede sám, ale nepřijel. Poslední schůzka byla domluvena
na 30. 5. 1993. Toho dne byl poškozený v klubu v Radiové ulici, kam pro něho
přijel Š. J., který říkal, že se zase ozval ten muž, s nímž jednal. Poškozený
V. P. dále uvedl: „Nastoupili jsme všichni tři do auta a jeli jsme na místo té
schůzky. Když jsme tam přijeli, stál tam ten muž a ruce měl za zády. Š. J.,
který řídil, tam nacouvával, já jsem seděl vzadu a koukal jsem na toho muže.
Ten se usmíval, jako by nic. Ještě jsme ani nezastavili a začal střílet. Jako
první vystřelil na Š. J. Já jsem vyskočil z auta a pak už nevím“. Na žádost
předsedy senátu, aby se otočil, poškozený tak učinil, ukázal na obžalovaného J.
K. a řekl: „Poznávám tady toho muže. To byl on, který na nás střílel“ (č. l.
5957 - 5959 tr. spis).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský
soud se velmi podrobně zabýval posuzováním věrohodnosti svědecké výpovědi
poškozeného V. P., a to i s ohledem na okolnost, že byl v minulosti několikrát
odsouzen za trestnou činnost. Poukázal na jeho pravomocné odsouzení za vydírání
A. V., přičemž v této části označil jeho výpověď za nevěrohodnou. Svědecké
tvrzení V. P. o identifikaci střelce a o průběhu kritické události, však
vyhodnotil jako přesvědčivé a věrohodné. V této souvislosti uvedl, že na rozdíl
od ostatních svědků ve věci, kteří střelce viděli jen jednou a velmi krátce (v
čase několika sekund), poškozený V. P. jej viděl opakovaně na třech schůzkách.
Krajský soud zdůraznil, že poškozený V. P. označil u hlavního líčení pachatele
vraždy za přítomnosti své matky a sestry. Podle jeho přesvědčení svědčí tento
moment o pravdivosti tvrzení poškozeného, když před svou matkou označil vraha
jejího syna a člověka, který se ho pokusil usmrtit. Krajský soud také
konstatoval, že poškozený V. P. pochází z romského etnika, pro které jsou
typické úzké pokrevní vztahy a se svým bratrem byl v neustálém kontaktu. Proto
odmítl možnost, že by poškozený pro manipulaci se svou osobou nechal uniknout
trestu jeho skutečného vraha, jak namítali obviněný a jeho obhájce (namítali
dohodu V. P. s policií). Krajský soud rovněž poukázal na svědecké výpovědi otce
poškozeného V. P. staršího (č. l. 4122 tr. spisu), jeho matky M. P. (č. l. 4127
tr. spisu) a jeho sestry M. P. (č. l. 4130 tr. spisu), z kterých shodně
vyplývá, že když se zraněného V. P. v nemocnici ptali, kdo po nich střílel, tak
jim uváděl, že ho nezná. Pokud by ho ale viděl, tak by ho určitě poznal.
Krajský soud zmínil skutečnost, že po určitou dobu bylo vyšetřovatelem zcela
nelogicky vedeno ve věci společné řízení, kdy poškozený V. P. byl jako
spoluobviněný postaven na roveň vraha svého bratra a osoby, která se ho snažila
usmrtit. Proto lze chápat, že odmítal spolupráci s vyšetřovatelem.
Krajský
soud také správně uvedl, že nemohly být v přípravném řízení opakovány provedené
rekognice z období, kdy bylo vedeno trestní stíhání ve věci, neboť další
rekognice by mohly být důvodně zpochybněny tím, že není zřejmé, zda poznávající
osoba označila pachatele nebo jen osobu, jejíž podoba jí utkvěla v podvědomí,
neboť podobizna jí byla opakovaně předestírána. To plně platilo i pro rekognice
in natura.
Pokud obhájce obviněného namítá, že v přípravném řízení měla být
provedena rekognice podle hlasu se svědkyní E. Č., tak lze připomenout, že
kritický telefonát dne 30. 5. 1993 kolem 19.00 hod., kterým zval Dr. Lebeda
poškozeného Š. J. na schůzku, bral její manžel J. Č., což svědecky potvrdil (č.
l. 5506 tr. spisu).
Krajský soud rovněž logicky zdůvodnil, proč nevyhověl
návrhům obviněného na prověření věrohodnosti tvrzení svědka V. P. svědeckým
výslechem některých osob, se kterými měl o věci mluvit ve věznici.
Pokud
obviněný J. K. namítá, že obviněný J. Ď. vypovídal u hlavního líčení v jeho
nepřítomnosti, tak nutno připomenout, že jmenovaný odmítl k věci vypovídat,
přičemž jeho výpovědi z přípravného řízení byly podle § 207 odst. 2 tr. ř.
přečteny ze spisu.
Již v přípravném řízení byli přibráni znalci z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie za účelem vyšetření obviněného
J. K. a k vypracování příslušných znaleckých posudků k jeho osobě. Z téhož
oboru a odvětví byl u hlavního líčení soudem vyžádán revizní znalecký posudek,
vypracovaný komisí znalců 1. Lékařské fakulty, Univerzity Karlovy v Praze.
Závěry jednotlivých posudků, včetně výslechu znalců u hlavního líčení, byly
podrobně uvedeny v rozsudku krajského soudu a není potřebné je opakovat. Tyto
posudky se z psychiatrického hlediska shodovaly v tom, že v době činu obviněný
netrpěl duševní chorobou ani poruchou. Také jeho schopnosti rozpoznávací a
ovládací byly v době činu plně zachovány. Z tohoto poznatku vyvodil krajský
soud důvodný závěr, že příčetnost obviněného J. K. nebyla v době činů kladených
mu za vinu snížena a za své jednání je plně trestně odpovědný.
Zpracovatelé revizního znaleckého posudku ústavu logicky a věcně vysvětlili, že
jejich závěry navazují na závěry předchozích znaleckých posudků, včetně
přezkoumávaného psychiatrického posudku MUDr. M. H. a MUDr. F. Č. i
psychologického posudku PhDr. J. J., a dokumentují určitý vývoj osobnosti
obviněného od roku 1990. Proto nepovažovali za nutné jeho pozorování ve
zdravotnickém ústavu. Komise znalců ústavu hodnotila osobnost obviněného J. K.
jako stenickou, stabilní, anetickou, těžce psychopatickou, když jeho hlavní
charakteristikou je egocentričnost, anetičnost až citová oploštěnost.
Intelektové schopnosti obviněného shledala jako dobré a nadprůměrné ve
schopnosti s manipulaci s lidmi a v sociálních sférách. Dále komise znalců
dospěla k závěru, že schopnost resocializace obviněného J. K. je zcela zaniklá
vzhledem k chybějícím morálním a etickým normám. To dovodila ze stupňující se
nebezpečnosti jeho trestné činnosti od krádeží po násilné trestné činy. Pro
nemožnost resocializace svědčila podle znalecké komise neschopnost obviněného
jakéhokoliv poučení z předcházejících trestných činů, trestů a v současnosti
neschopnost kriticky se postavit k trestnému činu, ze kterého je viněn. Přitom
zjištěné osobní charakteristiky obviněného dobrý intelekt, dobrá sociální
adaptace, schopnost vlastní sebekontroly a racionální uvažování, shledala spíše
zhoršujícími faktory. Možnost recidivy násilné trestné činnosti je těmito
faktory spíše potencována. Obviněný není schopen autokritického pohledu a změny
životních stereotypů a hodnot ani po dlouhodobém trestu odnětí svobody. Komise
znalců potvrdila své odborné závěry u hlavního líčení, kde znalci podrobně
vyložili na základě jakých skutečností byly učiněny.
U hlavního líčení
namítal obviněný J. K. nedostatečnost znaleckého vyšetření, podmínky, za
kterých probíhalo, a podjatost revizních znalců. S námitkami se krajský soud
podrobně zabýval. Nejvyšší soud připomíná, že revizní znalci vycházeli nejen z
vlastního vyšetření obviněného, ale i z předchozích znaleckých posudků, přičemž
shodně s předchozími znalci ve věci považovali ambulantní vyšetření za
dostatečné. Krajský soud právem uvedl, že vedení věznice mělo znalcům zajistit
vhodnější prostředí pro vyšetření obviněného, byť šlo o osobu s výraznými
tendencemi k útěkům. Naproti tomu se neztotožnil s námitkou obviněného a jeho
obhájce, o podjatosti znalců spočívající v porušování zásady presumpce nevinny.
Zdůraznil, že zkoumání duševního stavu obviněných je nařizováno vždy v
souvislosti s tím, že je proti nim vedeno trestní stíhání pro konkrétní
trestnou činnost. Znalci aniž by presumovaly vinu obviněného J. K., museli
vycházet i z alternativy, že trestný čin vraždy spáchal a bude jím uznán
vinným, a to pro případ, že soud bude ukládat výjimečný trest.
Krajský soud
nepochybil, když na základě provedených důkazů vyhodnotil obhajobu obviněného
J. K. jako nevěrohodnou a učinil správná skutková zjištění uvedená pod bodem I.
výroku o vině napadeného rozsudku. Také po právní stránce postupoval v souladu
se zákonem, když předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin vraždy dílem
dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), f)
tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991 Sb., § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm.
a), f) tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991 Sb., neboť jiného úmyslně usmrtil,
takový čin spáchal na dvou osobách v úmyslu získat majetkový prospěch, a
zároveň se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně
směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného s tím, že takový čin bude spáchán na více
osobách v úmyslu získat majetkový prospěch, avšak k jeho dokonání nedošlo. V
této souvislosti nelze akceptovat námitku obviněného J. K., že v případě
poškozeného V. P. nešlo o pokus vraždy. Nutno souhlasit s krajským soudem, že
obviněný učinil vše, aby tohoto poškozeného usmrtil, což dokládá zejména
střelné poranění v oblasti zad blíže páteře.
Při přezkoumávání
skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z výše uvedeného obsahu
provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající
ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady
vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu
se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na
jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní
závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich
rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s
poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových
zjištění však nemá Nejvyšší soud pochybnosti, jak bylo výše uvedeno, a navíc by
stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v
tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr
mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném
případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze
zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše
uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen
zákon.
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně totiž ve věci
provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran velmi obsáhlé dokazování, při
kterém respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a
bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro
správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě,
kdy bylo třeba hodnotit značný rozsah provedených důkazů, které nadto nebyly v
mnoha ohledech ve vzájemném souladu, a kdy obviněný J. K. popíral spáchání
trestného činu vraždy. Za této důkazní situace, která ovšem v praxi soudů při
rozhodování o trestných činech vraždy není neobvyklá, protože zde v případě
dokonaného činu, pokud se k jeho spáchání obviněný nedozná, často chybí
jakýkoli přímý důkaz, pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém
vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména výpovědí
obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě
jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané
osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní
přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový
závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem
libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů
provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud
prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného J. K.,
které soud z důkazů vyvodil, plně odpovídají těmto požadavkům na provádění a
hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil ve
velmi podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, které bylo dále doplněno
argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadeným
rozhodnutím vytknout porušení zákona. Proto zmíněná složitá důkazní situace v
přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám - bez možnosti provedení
všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti - jen na
podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové
závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím Nejvyšší soud dostal do
kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření
vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu.
Ostatně obecně platí, že ani odvolací soud, který
- na rozdíl od Nejvyššího soudu - přezkoumává v odvolacím řízení ještě
nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet
odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by
provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr.
ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec
vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr.
ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně,
který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich
podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Pokud jsou ve
vyjádření obviněného a jeho obhájce zdůrazňovány rozpory mezi provedenými
důkazy, nejde, jak již bylo výše uvedeno, o situaci výjimečnou a soud byl
povinen v rámci hodnocení důkazů se s těmito rozpory náležitě vypořádat, což v
posuzované věci soudy obou stupňů učinily. Existence rozporů mezi důkazy však
sama o sobě neznamená, že by snad nebylo možné uznat obviněného vinným trestným
činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění
pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch
obviněného, a to ani tehdy, nesouhlasí-li tvrzení obviněného s tvrzením svědka.
I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke
spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu i
přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu,
jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není
nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem,
přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č.
73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě
použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné,
tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok
o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska
rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či
vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že
budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém,
objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve
prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi
určité rozpory. Z rozporných údajů, uváděných některými svědky, pak soud
prvního stupně vzal za prokázané jen to, v čem se výpovědi v podstatě
shodovaly, tj. že za uvedených časových a místních okolností střílela jen jedna
osoba. Skutečnost, že osobou, která střílela, byl obviněný J. K., měl soud
prvního stupně za prokázanou nikoliv z výpovědí těchto svědků, ale především
ze svědecké výpovědi poškozeného V. P..
Porušení zákona nespatřuje
Nejvyšší soud ani v tom, pokud soudy obou stupňů v původním řízení nevyhověly
všem důkazním návrhům obviněného a jeho obhájce, resp. neprovedly důkazy, jichž
se ve stížnosti pro porušení zákona domáhá ministr spravedlnosti. Jednak je
zřejmé, že provedení některých z namítaných procesních úkonů nebylo u hlavního
líčení možné, např. provedení konfrontace mezi osobami, z nichž některá odmítla
vypovídat (i konfrontace je totiž zvláštní formou výslechu). Podobně to platí o
rekonstrukci činu na místě samém za situace, kdy se nepodařilo najít střelné
zbraně, kterými byli usmrceni Štefan Janda a J. P., přičemž z příslušného
znaleckého posudku vyplývá, že mohlo jít o zbraně velmi odlišné konstrukce,
která podstatným způsobem ovlivňuje jejich ovládání a použití, tudíž výsledek
rekonstrukce (či vyšetřovacího pokusu) nemůže přinést jednoznačný závěr. Navíc
z obecných námitek uplatněných v tomto směru ve stížnosti pro porušení zákona
nevyplývá - a ministr spravedlnosti to ani netvrdí - , že by snad provedení
konfrontací nebo rekonstrukce mohlo přinést jiné skutkové závěry, než k jakým
dospěly soudy prvního a druhého stupně, popřípadě v čem by se tyto závěry
lišily.
Nejvyšší soud v uvedených souvislostech zdůrazňuje ústavní
princip nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky), z něhož mimo jiné
vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba
provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a
posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu
dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz nález Ústavního soudu
ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom soud není povinen vyhovět
každému důkaznímu návrhu některé ze stran, jestliže je skutkový stav spolehlivě
prokázán dosud provedenými důkazy, a nevyhoví-li soud některým důkazním
návrhům, svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodní, jak se stalo v napadených
rozhodnutích ohledně obviněného J. K., pak nelze dovodit porušení zákona
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96,
publikovaný pod č. 60 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a
nález ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 425/97 publikovaný pod č. 42 ve svazku
13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud
uzavírá, že neprovedení některých důkazů, z nichž nadto nevyplývá, že by mohly
zpochybnit zjištěný skutkový stav a závěr o vině, samo o sobě není důvodem k
vyslovení porušení zákona a k následnému zrušení rozhodnutí napadených
stížností pro porušení zákona. Jestliže by se dodatečně ukázala možnost
provedení nových důkazů nebo zjištění nových skutečností, které dosud nebyly
orgánům činným v trestním řízení známé a které by mohly odůvodnit jiné
rozhodnutí o vině obviněného J. K., bylo by to důvodem k obnově řízení podle §
278 a násl. tr. ř., a nikoli pro vyslovení porušení zákona. Tyto závěry platí
např. i ve vztahu k námitkám obviněného, pokud tvrdí, že s některými svědky
(zejména pak se svědkem V. P.) „bylo manipulováno“ nebo že byly jinak ovlivněny
další důkazy. Uvedená tvrzení zatím nejsou nijak prokázána, což platí rovněž o
namítaných pochybnostech ohledně žádosti obhájce tohoto obviněného JUDr. J. B.
o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Kdyby se tedy následně zjistilo, že
některé z dosud provedených důkazů byly zmíněným způsobem zkresleny či opatřeny
a provedeny v rozporu se zákonem, měl by být podán návrh na obnovu řízení, ale
takové pochybnosti nelze řešit v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v němž
Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkového a právního stavu existujícího v
době vydání napadených rozhodnutí a tzv. nova zde zákon nepřipouští (viz
rozhodnutí pod č. 2/1996 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
Nejvyšší soud dále přezkoumal správnost výroků v bodech VI., VII.,
VIII. a IX. rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 25/95, kterými byl
obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. e) tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171
odst. 2 písm. b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm.
a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., ale žádné
nedostatky nezjistil. Krajský soud provedl u hlavního líčení všechny potřebné
důkazy, které také náležitě vyhodnotil a učinil správné skutkové i právní
závěry o vině obviněného J. K. uvedenými trestnými činy. Protože v tomto směru
ani stížnost pro porušení zákona, obviněný a jeho obhájce napadeným rozhodnutím
nic nevytýkají, tak postačí odkázat na příslušnou část jejich odůvodnění,
týkajících se těchto skutků, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
Nejvyšší soud přezkoumal výroky o trestu napadeného rozsudku týkající se
obviněného J. K., ale pochybení nezjistil.
Krajský soud při
rozhodování o druhu a výši trestu vycházel ze stupně společenské nebezpečnosti
spáchaných trestných činů, který zcela oprávněně vyhodnotil jako mimořádné
vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodné pohnutce a k zvlášť těžkému a těžko
napravitelnému následku v případě trestného činu v bodě I. výroku o vině
rozsudku. Správně zdůraznil naprostou neúctu obviněného k lidskému životu, když
opakovaně lákal Š. J. na osamělá místa a poté, co dvakrát neuspěl, při třetí
schůzce Š. J. a J. P. chladnokrevně zastřelil, přičemž V. P. jen náhodou
vražedný útok přežil. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku důvodně považoval
skutečnost, že obviněný proto, aby si posílil vlastní sebeúctu, aby imponoval
svému okolí jako profesionál, připravil promyšleně a plánovitě o život jiné
osoby, byť se jednalo o vyděrače. Rovněž vzal v úvahu skutečnost, že předchozí
nepodmíněné tresty odnětí svobody, uložené i za závažnou úmyslnou násilnou
trestnou činnost, nevedly k nápravě obviněného. Obviněnému přitěžovalo spáchání
více trestných činů. Polehčovalo mu částečné doznání méně závažné trestné
činnosti. Na základě současné i předcházející trestné činnosti obviněného J. K.
dospěl krajský soud k důvodnému závěru o nezbytnosti uložení výjimečného
trestu. Dále musel vzít v úvahu požadavek na účinnou ochranu společnosti a
jednoznačné a zcela kategorické závěry revizního znaleckého posudku ústavu o
nemožnosti resocializace obviněného. Pokud v důsledku těchto skutečností
shledal existenci podmínek uvedených v § 29 odst. 3 tr. zák., pro uložení
výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, a tento trest obviněnému J. K.
podle § 219 odst. 2 tr. zák. uložil, nelze tomuto postupu nic vytýkat. Uložený
trest, byť jde o nejpřísnější potrestání, které trestní zákon umožňuje, není v
daném případě z hlediska § 266 odst. 2 tr. ř. ve zřejmém nepoměru k stupni
nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele a ani není ve
zřejmém rozporu s účelem trestu, aby mohl být Nejvyšším soudem shledán jako
nezákonný.
Krajský soud upustil od výroku podle ustanovení § 29 odst.
1 věty třetí tr. zák. a umožnil obviněnému J. K., aby mu pro účely podmíněného
propuštění (po dvaceti letech vykonaného trestu) byla započtena i doba výkonu
trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Pro výkon uloženého trestu
byl obviněný J. K. právem zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do
věznice se zvýšenou ostrahou, neboť zákon v případě ukládání výjimečného trestu
ani jiný postup nepřipouští.
Krajský soud právem obviněnému uložil
podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí - zbraní a střeliva
specifikovaných v bodě IX. výroku o vině, neboť šlo o věci, jimiž byl spáchán
trestný čin podle § 185 tr. zák.
Nejvyšší soud rovněž přezkoumal
výrok napadeného rozsudku o povinnosti obviněného J. K. uhradit škodu ve výši
52.066,- Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní
pojišťovně v Plzni, ale nezjistil vadu, kterou by bylo nutno v tomto řízení
napravit. Na nedostatek formální povahy přitom již upozornil v napadeném
usnesení odvolací soud.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem
nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu se zákonem, když usnesením ze dne
23. 2. 1999, sp. zn. 11 To 79/98, zamítl jako nedůvodné odvolání J. K. podle §
256 tr. ř. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí velmi podrobně a
výstižně zdůvodnil a Nejvyšší soud se s ním plně ztotožnil. Nejvyšší soud
nepovažuje za nezbytné se v tomto rozhodnutí zabývat všemi námitkami obviněného
a jeho obhájce, neboť s obdobnými námitkami se náležitě vypořádaly v původním
řízení soudy obou stupňů, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, a na
něž proto plně odkazuje.
Nejvyšší soud obdržel dvě podání ve kterých
pisatelé tvrdí, že vědí, kdo spáchal dne 30. 5. 1993 v Plzni předmětnou vraždu.
Těmito podáními se však nemohl zabývat, neboť musel věc přezkoumávat na základě
důkazů, které měly k dispozici soudy obou stupňů v původním řízení. Tato podání
byla založena do spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 25/95 a mohla by být
jen podnětem k případnému podání návrhu na povolení obnovy řízení ve věci,
pokud by návrh podala oprávněná osoba (viz § 278 a násl. tr. ř.). Vzhledem k
ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. bylo o podáních informováno státní
zastupitelství.
Na základě všech rozvedených skutečností dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že v odsouzení obviněného J. K. nelze spatřovat
porušení zákona. Proto stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř.
zamítl.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 274
tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a
ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v
řízení před Krajským soudem v Plzni a ze skutkových zjištění tohoto soudu,
která sám nijak neměnil. K důkazům provedeným v řízení před Krajským soudem v
Plzni měl obviněný dostatečnou možnost se vyjádřit v původním řízení před soudy
obou stupňů. V řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud doručil
obviněnému, jeho obhájci a Nejvyššímu státnímu zastupitelství opis stížnosti
pro porušení zákona s tím, že se mohou k ní písemně vyjádřit, což i učinili.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V
Brně dne 19. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. J. H.