5 Tz 49/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. května 2001 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v
neprospěch obviněného O. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 4 To 326/2000, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 120/96,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e
b y l .
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 3
T 120/96, byl obviněný O. K. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na
zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 1998),
kterého se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 1. 11. 1995 v 16.10 hod. v
prostoru před domem čp. 8 v obci P., okres S., fyzicky napadl za použití
kladiva o hmotnosti 1,9 kg, délky násady 38 cm s kovovou pracovní částí o
rozměrech 13 x 4,5 x 4,5 cm poškozeného B. R., tak, že dva údery tímto kladivem
vedl do oblasti levé temenní krajiny a pravého ramene poškozeného, když v
důsledku úderu poškozený spadl na zem, přičemž intenzita úderů byla ztlumena
zásahem ze strany přítomného svědka E. K., který zabránil taktéž dalším
fyzickým napadáním poškozeného ze strany obviněného, poškozený B. R. utrpěl
zranění spočívající v zhmoždění pravého ramene s poruchou rotátorového čepce,
které je z hlediska soudně lékařského hodnoceno jako lehké s obvyklou dobou
léčení 2 až 3 týdny, přičemž ze závěru znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je zřejmé, že pokud byly údery
vedeny s nápřahem a směřovaly na temeno hlavy poškozeného, je nutno připustit,
že mohlo dojít ke zlomenině, nejspíše vpáčené, kostní klenby lební se
zhmožděním mozku, když toto zranění je ze soudně lékařského hlediska považováno
za poškození důležitého orgánu, a to mozku, když vznik tohoto poranění je možné
připustit za předpokladu, že by údery byly vedeny větší intenzitou, když
motivem jednání obviněného byla pohrůžka ze strany poškozeného ohledně toho, že
obviněnému zastřelí psa, pokud se tento vyskytne v honitbě\".
Za to byl obviněnému O. K. uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. trest
odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tři roky. Dále byl
obviněnému uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a
to kladiva (palice) o hmotnosti 1,9 kg. Rozhodnuto bylo rovněž o nárocích na
náhradu škody uplatněných VZP České republiky, OP ve S. a B. R.
Pokud jde o právní kvlifikaci předmětného skutku, soud prvního stupně
zdůraznil, že ke vzniku těžšího následku nedošlo nikoli přičiněním obviněného,
ale zásahem druhé osoby. Úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví
vyvodil soud prvního stupně z nástroje použitého k útoku na hlavu poškozeného,
přičemž obviněný křičel na poškozeného, že ho zabije. Jako podstatnou okolnost
hodnotil soud prvního stupně to, že se obviněný dopustil činu před svědky a že
poté, co byl jeho první úder svědkem E. K. zbrzděn, snažil se zaútočit podruhé.
Soud prvního stupně poukázal i na prudkou a nesnášenlivou povahu obviněného,
který svým jednáním přihlížející osoby překvapil, a ačkoliv mezi obviněným a
poškozeným nebyly nejlepší vztahy, obžalovanému k vyprovokování útoku stačila
slovní narážka poškozeného.
K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích svým
usnesením ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 4 To 326/2000, rozhodl tak, že napadený
rozsudek soudu prvního stupně podle § 257 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §
223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a podle čl. I písm. a) rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 trestní stíhání obžalovaného
pro výše uvedený skutek zastavil. Podle názoru odvolacího soudu, učiněného s
poukazem na podrobný rozbor obsahu provedených důkazů, jednání obviněného ještě
nebylo natolik společensky nebezpečné, aby bezprostředně směřovalo k dokonání
trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., a proto nebylo
ani pokusem tohoto trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., neboť
činnost, kterou obviněný podnikl, nebyla způsobilá v míře předpokládané pro
pokus přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Jestliže poškozený B. R.
utrpěl jen zranění v podobě prosté újmy na zdraví, podle odvolacího soudu nelze
jednoznačně dovozovat, že by mu při útoku obviněného reálně a bezprostředně
hrozila i těžká újma na zdraví, což vyplynulo i ze závěru znaleckého posudku, v
němž soudní znalec takový těžší následek u poškozeného považoval za málo
pravděpodobný. Pokud možnost vzniku tohoto následku nakonec v průběhu hlavního
líčení a k dotazům státní zástupkyně znalec připustil, pak jen podmíněně a za
určitých předpokladů, jejichž naplnění však z provedených důkazů podle názoru
odvolacího soudu nebylo možno dovodit. Ve svém rozhodnutí zdůraznil odvolací
soud i podstatně sníženou ovládací schopnost obviněného v důsledku
vystupňovaného afektu v době činu a poukázal na význam výhrůžky pronesené
poškozeným vůči obviněnému, která vyvolala reakci obviněného. Závažnost
obranného jednání svědka E. K. pro intenzitu útoku obviněného zpochybnil
odvolací soud vyšším věkem tohoto svědka (65 let) a tím, že v jedné ruce držel
srnčí maso. Odvolací soud tedy jednání obviněného O. K. kvalifikoval nanejvýš
jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., na které se vztahuje aboliční ustanovení
citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, přičemž obviněný není z
použití této amnestie vyloučen.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne 1. 3. 2001
stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného O. K. Podle ministra
spravedlnosti došlo napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve prospěch
obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1, § 257 písm. b) a § 223 odst. 1 tr.
řádu. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
zrekapituloval průběh dosavadního řízení, popsal způsob a důvody rozhodnutí
soudů obou stupňů a uvedl podrobný obsah dosud provedených důkazů vztahujících
se k projednávanému skutku, který je obviněnému kladen za vinu. Podle názoru
ministra spravedlnosti je argumentace odvolacího soudu nepřípadná a nemá oporu
v provedených důkazech. Jak dále zdůraznil, odvolací soud změnil právní
kvalifikaci jednání obviněného, aniž by zpochybnil skutková zjištění soudu
prvního stupně a aniž by sám provedl další šetření ve věci. Ministr
spravedlnosti je přesvědčen, že odvolací soud bezdůvodně zlehčuje úmysl
obviněného způsobit poškozenému zranění, přičemž není pravdivé tvrzení tohoto
soudu o tom, že nebyl prokázán delší dobu trvající nepřátelský vztah obviněného
k poškozenému, který vyplývá již z výpovědi samotného obviněného, ale potvrzují
ho též dva nezaujatí očití svědci předmětné události.
Jak se dále ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňuje, obviněný s
kladivem o váze 1,9 kg zdviženým nad hlavou a s výrokem „Já tě zabiju!\" se
vrhl zcela bezdůvodně proti poškozenému a tímto kladivem vedl ránu z nápřahu
značnou silou na temeno hlavy zcela bezbranného B. R., který proti němu stál
čelem a byl jeho útokem neobyčejně překvapen. Ministr spravedlnosti rovněž
poukazuje na obsah výpovědi svědka E. K., podle něhož v případě, kdyby
obviněnému nesrazil ránu a tato dopadla na hlavu poškozeného, ten by již nebyl
mezi živými. Pokud je v rozhodnutí odvolacího soudu argumentováno vyšším věkem
svědka E. K., který odrazil útok obviněného pouze jednou rukou, v důsledku
čehož podle názoru odvolacího soudu nemohlo jít o žádný intenzivní útok,
považuje ministr spravedlnosti tyto úvahy za nepodložené a zůstávající pouze ve
sféře dohadů. Odvolacímu soudu je pak vytýkáno i přehlédnutí okolnosti, že po
zákroku svědka E. K. obviněný znovu napřáhl kladivo na poškozeného a hodlal jej
udeřit do hlavy. Ministr spravedlnosti zpochybňuje též další závěry odvolacího
soudu, k nimž dospěl při hodnocení důkazů, zejména rozporných výpovědí svědků.
Podle názoru ministra spravedlnosti odvolací soud rovněž nedůvodně
zlehčuje závěry znalce z odvětví soudního lékařství, pokud znalec považoval
vznik těžké újmy na zdraví poškozeného za téměř vyloučený. Právě v hlavním
líčení při podrobném a doplňujícím výslechu, kdy znalci byl předložen útočný
předmět, znalec jednoznačně uvedl, že jeho použitím z nápřahu proti
nechráněnému temenu hlavy poškozeného by šlo o útok nejméně střední intenzity,
který by těžký následek na zdraví vyvolal, pokud by intenzita útoku nebyla
zmírněna přičiněním svědka E. K. Konečně je odvolacímu soudu ve stížnosti pro
porušení zákona vytýkáno, že nezohlednil tělesnou výšku obviněného 174 cm a
jeho váhu přes 100 kg, zatímco poškozený byl podstatně drobnější postavy.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona,
aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí na ně
obsahově navazujících zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
řádu, případně podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a
zjistil, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud po přezkoumání příslušného trestního spisu především
konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je
výsledkem řízení, v kterém bylo postupováno v souladu s trestním řádem a v němž
jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem nedošlo k žádným
takovým vadám, které by mohly mít vliv zejména na objasnění věci nebo na
uplatnění práva obviněného na obhajobu. Okresní soud ve Strakonicích provedl
všechny dostupné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a učinil tak v rozsahu, který byl nutný pro rozhodnutí o
podané obžalobě. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil
odpovídající skutková zjištění, jež nemusela být doplňována či upřesňována ani
odvolacím soudem, který přiléhavě odůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům
obviněného. Ostatně stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí
nevytýká, že by snad bylo založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu,
resp. neuvádí, v jakých směrech a jakými důkazy by mělo být řízení doplněno. S
ohledem na časový odstup od spáchání stíhaného skutku pak ani nelze
předpokládat možnost dodatečného zjištění nových důkazů či skutečností
ovlivňujících objasnění skutku, které by ovšem mohly být spíše důvodem pro
obnovu řízení a nikoli pro podání stížnosti pro porušení zákona. Navíc
nejdůležitější nestranný svědek události E. K. již dříve zemřel, proto nemohl
být vyslechnut ani soudem prvního stupně.
Jak je patrné z dosud shromážděných důkazů, za výše uvedených časových
a místních okolností skutečně došlo k fyzickému útoku obviněného O. K. proti
poškozenému B. R., a to způsobem, který byl popsán ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně i ve výroku napadeného usnesení odvolacího soudu. Tento
závěr o existenci jednání jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu nezpochybňuje ani podaná stížnost pro porušení zákona.
Předmětem výhrad ministra spravedlnosti je jeho jiný názor na závažnost a
právní povahu následku, který hrozil z takového jednání ve srovnání s názorem
uplatněným odvolacím soudem v napadeném usnesení o zastavení trestního stíhání
obviněného O. K. Jde tedy o to, zda v důsledku zmíněného fyzického napadení
mohlo dojít – kdyby v tom obviněnému nezabránila jiná osoba – k ublížení na
zdraví poškozeného B. R. v takové intenzitě a rozsahu, aby se jednalo o těžkou
újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 a § 222 odst. 1 tr. zák., a zda ke
způsobení tohoto následku směřoval úmysl obviněného. V tomto směru se ministr
spravedlnosti domáhá rozhodnutí, že v posuzovaném skutku obviněného je třeba
spatřovat pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222
odst. 1 tr. zák. Proto v podané stížnosti pro porušení zákona v podstatě
polemizuje jen se závěry, které odvolací soud vyvodil ze správně a úplně
provedených důkazů, a s právním hodnocením těchto závěrů.
K právnímu posouzení předmětného skutku Nejvyšší soud připomíná, že
pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr.
zák., pro který byl obviněný O. K. stíhán, může být spáchán jen jednáním pro
společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému
úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu
tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. Pokus uvedeného
trestného činu je tedy charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě
těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele
nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému
(tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje
závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Byl-li
způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které
není těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., pak pro rozlišení,
zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného
trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. nebo jako pokusu
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 tr. zák., je
rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku
v podobě těžké újmy na zdraví. Na úmysl tohoto charakteru je však možné
usuzovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím
ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.
Násilný útok pachatele s kladivem o hmotnosti 1,9 kg, vedený s větší
intenzitou do oblasti hlavy napadené osoby, bude možné v obvyklých případech
zpravidla hodnotit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst.
1 a § 222 odst. 1 tr. zák., nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké
újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok
posouzen ještě přísněji. Nejvyšší soud se však ztotožňuje s argumentací
Krajského soudu v Českých Budějovicích, uplatněnou v tomto směru v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, a aniž by ji opakoval, považuje za nutné zdůraznit
některé významné důvody, které i přes všechny zmíněné okolnosti předmětného
násilného útoku nedovolují spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru,
že v konkrétním posuzovaném případě byl prokázán úmysl obviněného O. K.
způsobit poškozenému B. R. těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 a § 222
odst. 1 tr. zák.
Není pochyb o tom, že o pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. může jít
jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 4 tr. zák.), přičemž i samotné
jednání tvořící pokus má úmyslný charakter: pachatel si totiž musí zcela
záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho
vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy
musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozhodnutí
správně poukázal na zásady, podle nichž se i v judikované soudní praxi posuzuje
úmysl pachatele v souvislosti s jeho útokem na zdraví jiné osoby. K tomu
Nejvyšší soud připomíná, že - jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný O.
K. popřel úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, resp. vůbec
jakékoli ublížení na zdraví. Úmysl způsobit uvedený těžší následek je tedy
třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na
podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k
jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu, resp.
pokusu trestného činu podle přísnější zákonné alternativy, pak lze usuzovat
zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu
jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky
činu (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č.
II/1965 Sb. rozh. tr., str. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má
význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v
dokonání určitého trestného činu [§ 31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny
uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý
závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení
následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi
jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek,
který by mohl zabránit vzniku následku.
Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví proto nelze
dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další
okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného
úderu apod. (viz rozhodnutí pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud rovněž
správně zdůraznil, že k naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák. nestačí, že
pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na
zdraví, nýbrž musí být spolehlivě prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke
způsobení těžšího následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení těžké
újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb.
rozh. tr.).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že nelze přehlédnout podstatný význam
situace, za které k předmětnému skutku došlo. Útok obviněného byl výsledkem
jeho momentálního selhání při řešení konkrétního konfliktu s poškozeným, který
se na vyvolání konfliktu nepochybně rovněž podílel. Jde o problém vzájemných
mezilidských vztahů, přičemž úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu
na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje především okolnost, že obviněný se na
útok předem nepřipravoval, jednal nepromyšleně, reagoval spontánně na okamžitou
situaci, kterou si vyhodnotil jako provokaci ze strany poškozeného, proto též
použil k útoku nástroj (kladivo), s nímž právě krátce předtím pracoval, aniž by
si jej zvlášť vybíral z důvodu zvýšení intenzity útoku.
Zásadní vliv na hodnocení úmyslu obviněného O. K. přikládá Nejvyšší
soud závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
který je výsledkem vyšetření duševního stavu obviněného. Z něj je patrné, že
obviněný spáchal stíhaný skutek ve vystupňovaném afektu, a to afektu mimořádně
silném, v němž se nechal strhnout k nerozumnému, surovému či násilnému činu.
Proto byla v době činu podstatně snížena ovládací schopnost obviněného a lehce
i jeho rozpoznávací schopnost. Důsledkem uvedeného stavu, který nebyl způsoben
požitím alkoholických nápojů ani jinak zaviněn obviněným, je tedy i podstatné
snížení příčetnosti obviněného a tím i míry jeho zavinění. Z tohoto hlediska
tedy Nejvyšší soud rovněž posuzoval úmysl obviněného, zejména pak možnost, zda
skutečně chtěl způsobit závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví
poškozeného, resp. do jaké míry byl srozuměn s hrozbou takového následku. Pokus
trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. - jak již bylo uvedeno - je totiž
obecně charakterizován cílevědomým zaměřením jednání pachatele na dokonání
trestného činu, tj. musí zde být vůle pachatele způsobit zamýšlený následek. S
ohledem na mimořádně silný vystupňovaný afekt a na podstatně snížené ovládací
schopnosti obviněného v době činu pak nelze spolehlivě dovodit, že si obviněný
plně uvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozenému a že k
jejich způsobení zaviněně směřoval, třebaže použil nástroj způsobilý přivodit
závažnější újmu na zdraví a útočil jím proti důležitým částem těla poškozeného.
Duševním stavem obviněného O. K. byla totiž výrazně ovlivněna jeho vůle, jejíž
zaměření na způsobení závažnějšího následku (těžšího účinku) je nezbytným
předpokladem pokusu trestného činu. Proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu
podstatně snížená míra zavinění obviněného odvíjející se od jeho podstatně
snížených ovládacích schopností v době činu dovoluje uzavřít, že v posuzovaném
případě nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu ublížení na
zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák., přestože některé objektivní
znaky byly prokázány.
Se zřetelem na zmíněné okolnosti výrazně ovlivňující míru zavinění
obviněného je třeba hodnotit i verbální projevy, jimiž doprovázel svůj útok
proti poškozenému. Ani v tomto směru nemá Nejvyšší soud důvod považovat za
nesprávnou argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vážnost
výhrůžky obviněného je tedy zpochybňována rovněž především mimořádně silným
vystupňovaným afektem, v němž se obviněný nacházel, a jeho podstatně sníženými
ovládacími schopnostmi.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v tom, jestliže
se Krajský soud v Českých Budějovicích při posuzování úmyslu obviněného O. K.
opíral o závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství. Jak plyne z tohoto posudku, vznik těžké újmy na zdraví
poškozeného B. R. není možné považovat za nezbytný následek násilného útoku
obviněného O. K., třebaže znalec připustil, že za určitých okolností hrozilo i
závažnější poranění. Ani závěry znalce tedy nesvědčí o takovém charakteru
jednání obviněného, aby ho bylo možné považovat za bezprostředně směřující ke
způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 8 odst. 1 tr.
zák., resp. učiněné s úmyslem způsobit takový následek. Přitom poranění
skutečně způsobené útokem obviněného (spočívající v zhmoždění pravého ramene s
poruchou rotátorového čepce) utrpěl poškozený podle znaleckého posudku spíše
při pádu než v důsledku úderu použitým nástrojem (kladivem). Ostatně ministr
spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona ani nekonkretizuje, ke
které z alternativ těžké újmy na zdraví uvedených v § 89 odst. 7 písm. a) až
ch) tr. zák. mělo jednání obviněného O. K. směřovat, tj. v jaké podobě hrozila
z útoku obviněného vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění poškozeného B. R.
Pokud stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýkala, že
odvolací soud podcenil význam zákroku svědka E. K., který zmírnil intenzitu a
důsledky útoku obviněného proti poškozenému, nelze již uvedené tvrzení ministra
spravedlnosti ani závěr odvolacího soudu spolehlivě prověřit či vyvrátit,
protože jmenovaný svědek zemřel, jeho osobní výslech před soudem tudíž není
možný a bez něj nemohl ani Nejvyšší soud učinit opačný závěr, než jaký v tomto
směru vyplývá z napadeného rozhodnutí.
Jak správně zdůraznil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí,
existují v posuzované věci jak okolnosti svědčící o tom, že by se mohlo jednat
o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr.
zák. (nasvědčoval by tomu zejména použitý nástroj, útok vedený na hlavu
poškozeného, jeho zmírnění zásahem svědka E. K. ), tak také okolnosti
zpochybňující úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, na
něž bylo poukázáno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jde tedy do jisté míry o hraniční případ, jehož
posouzení závisí na vyhodnocení všech rozhodných skutečností. V tomto směru pak
Nejvyšší soud respektoval též souvislosti vyplývající ze zásady volného
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, podle níž byl oprávněn Krajský
soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení posoudit správnost skutkových
zjištění soudu prvního stupně a vyvodit z nich odpovídající právní závěry.
Pokud tak odvolací soud učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení
při hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), nemohl Nejvyšší soud
dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby sám hodnotil důkazy s jiným možným
právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění přitom není pochyb, jak bylo
výše uvedeno, a Nejvyšší soud by za popsané situace nemohl dát odvolacímu soudu
závazné pokyny v tom směru, jak má hodnotit provedené důkazy a jaký právní
závěr má na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném
případě skutková zjištění odvolacího soudu ani právní závěry z nich vyvozované
ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše
uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen
zákon, třebaže odvolací soud správně zjištěný skutkový stav posoudil odchylně
od soudu prvního stupně.
Krajský soud v Českých Budějovicích tudíž s ohledem na všechny
rozvedené argumenty správně nepovažoval za spolehlivě prokázaný úmysl
obviněného O. K. způsobit stíhaným jednáním těžkou újmu na zdraví poškozenému
B. R. a neshledal tak důvod k právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák. V jednání
obviněného proto odvolací soud v souladu se zákonem spatřoval toliko zákonné
znaky trestných činů ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., byť tento právní závěr výslovně
nevyjádřil ve výroku napadeného usnesení, ale jen v jeho odůvodnění. Jde však
toliko o formální nedostatek, který nemá vliv na věcnou správnost napadeného
usnesení, a proto ho nebylo třeba napravovat v řízení o stížnosti pro porušení
zákona. Na takto právně kvalifikovaný skutek se pak skutečně vztahovalo
aboliční ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii
ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), protože jde o úmyslné trestné činy, na
které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky,
přičemž obviněný nebyl z této amnestie vyloučen podle čl. IV téhož rozhodnutí.
Další trestní stíhání obviněného O. K. pro uvedené trestné činy tedy bylo podle
§ 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřípustné a nezbylo, než je podle § 223 odst.
1 a § 257 písm. b) tr. řádu zastavit.
Vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, i když byly dodrženy
podmínky ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu (stížnost pro porušení zákona byla
podána do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o
ní rozhodl do tří měsíců od jejího podání), Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1
tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani
v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl, a to jak ve vytýkaném směru,
tak ani v jiném ohledu. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě
spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání a
opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel provádět ani žádné
důkazy. Přitom obviněný i jeho obhájce v původním řízení plně využili svého
práva, aby věc byla u soudu prvního i druhého stupně projednána veřejně, za
jejich přítomnosti a mohli se vyjadřovat ke všem provedeným důkazům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y