Nejvyšší soud České republiky projednal dne 6. 10. 2010 ve veřejném zasedání v
senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr.
Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona,
kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných D. M. a L. A.
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To
123/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T
3/2007,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. řádu
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To
123/2008, b y l v neprospěch obviněných D. M. a L. A. p o r u š e n z á k o
n v ustanoveních § 2 odst. 1, § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c) a § 240
odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č.
306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a v ustanovení § 88 odst. 1
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále
ve zkratce „tr. zák.“).
Citovaný rozsudek s e částečně z r u š u j e ve výroku uvedeném pod bodem
II., kterým bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu
obviněných D. M. a L. A.
Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Obvinění D. M. a L. A.
s e u z n á v a j í v i n n ý m i , ž e
v přesně nezjištěnou dobu před 2. 7. 2005 ve vzájemné spolupráci mezi sebou a s
doposud neustanovenou osobou čínské národnosti, která v Číně domluvila dodání
potravinářského zboží a cigaret, přičemž toto zboží i zaplatila a uhradila
náklady za jeho přepravu, pomohli zajistit pro příjemce předmětného zboží –
obchodní společnost Horpag, s. r. o., se sídlem v Brně, Štefánikova č. 13,
jejímž jednatelem byl O. K., dopravu kontejneru s označením, který obsahoval i
zásilku 1 850 000 kusů cigaret značky Marlboro KS FTB, 4 150 000 kusů cigaret
značky Marlboro (red) 100 FTB a 2 000 000 kusů cigaret značky Marlboro LIGHTS,
přičemž všechny tyto cigarety nebyly označeny nálepkou pro daňové účely;
obvinění doručili doklady k přepravovanému zboží do Hamburku prostřednictvím V.
J., dále objednali řidiče P. K., který však přímo v Hamburku získal jiného
řidiče – J. K., a po příjezdu kamionu s uvedeným zbožím na území České
republiky dne 2. 7. 2005 přisedl do vozidla P. K., s nímž telefonicky
komunikoval obviněný D. M. o tom, kam se má dovézt kontejner se zbožím. Oba
obvinění pak prostřednictvím mobilního telefonu kontrolovali postup přepravy
zboží, udělovali pokyny ke směru cesty a místu jeho určení a v průběhu této
přepravy informovali doposud neustanovenou osobu o dosavadním průběhu přepravy.
Dne 2. 7. 2005 byl ovšem kamion se zbožím u obce T. zastaven příslušníky
celního úřadu, následně byl odstaven v prostoru Celního úřadu v Plzni, oddělení
v Karlových Varech, a předmětná zásilka s neokolkovanými cigaretami byla
zajištěna. Obvinění přitom jednali popsaným způsobem v úmyslu, aby toto zboží
nebylo přihlášeno k celnímu řízení a aby nedošlo k zaplacení cla, spotřební
daně a daně z přidané hodnoty, s tím, že kdyby se jim toho podařilo dosáhnout,
na neodvedeném cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty by vznikla škoda ve
výši 15 150 992,- Kč,
t e d y
poskytli pomoc jinému, aby se dopustil jednání, které bezprostředně
směřovalo ke zkrácení daně a cla a k tomu, aby byla tímto činem způsobena
značná škoda, a to v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k jeho dokonání nedošlo,
t í m s p á c h a l i
pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 10 odst. 1 písm. c), § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zák.
a o d s u z u j í s e
za tuto trestnou činnost a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byli
uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 19. 5. 2008, sp. zn. 43 T 3/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, podle § 148 odst. 3 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody každý v
trvání 3 (tří) roků.
Podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. se oba obvinění zařazují pro výkon trestu
odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Obvinění D. M. a L. A. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5.
2008, sp. zn. 43 T 3/2007, uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2
tr. zák., a pod bodem 2. výroku o vině pomocí k trestným činům zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1,
4 tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 10
odst. 1 písm. c) k § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněným D. M. a L. A. uložen každému podle §
148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 39 odst. 2 písm.
c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně zároveň rozhodl o
zproštění obžaloby dalšího obviněného P. K.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli odvoláními jak
obvinění D. M. a L. A., tak v jejich neprospěch státní zástupce. K odvolání
státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2008,
sp. zn. 3 To 123/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu
částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu.
Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že oba
obviněné při nezměněném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil
podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. každého k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon je zařadil podle
§ 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl oběma
obviněným uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu
činnosti spočívající v „zákazu výkonu funkce statutárních zástupců v obchodních
společnostech a v družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a
zákazu podnikatelské činnosti v oblasti velkoobchodu a maloobchodu,
zprostředkování obchodu a služeb a podnikatelského, finančního, organizačního a
ekonomického poradenství“ na dobu 5 let.
Podle § 256 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci týmž rozsudkem zamítl
jako nedůvodná odvolání obviněných D. M. a L. A.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím
svých obhájců dne 17. 2. 2009 dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud
usnesením ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, tak, že z podnětu
dovolání obviněných D. M. a L. A. podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 123/2008,
v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal
Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Na podkladě citovaného usnesení Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Olomouci
znovu zabýval touto trestní věcí obviněných. Rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp.
zn. 3 To 123/2008, pak odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2
tr. řádu z podnětu odvolání obviněných D. M. a L. A. a státního zástupce
částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části ve výroku o
vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu Vrchní
soud v Olomouci nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými pomocí k pokusu
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1
písm. c), § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za pomoc k uvedenému zločinu a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ohledně kterého zůstal
výrok o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, uložil
odvolací soud oběma obviněným podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody každému v trvání 5 let, pro jehož výkon je podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl
oběma obviněným uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního
orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a v družstvech,
včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to v trvání 5 let. Jinak
zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala ministryně spravedlnosti ve
prospěch obviněných D. M. a L. A. stížnost pro porušení zákona. Spatřuje v ní
porušení zákona, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněných, a to v tom, že
odvolací soud podle jejího názoru v posuzované věci nesprávně použil právní
kvalifikaci skutku spáchaného obviněnými jako pomoci k pokusu zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst.
1 a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoli měl v souladu s ustanovením § 2 tr.
zákoníku použít ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a posoudit označený skutek
jako pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 10 odst. 1 písm. c), § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák. Uvedeným postupem odvolacího soudu došlo podle ministryně spravedlnosti k
porušení zákona v neprospěch obviněných, neboť při správném použití citovaných
ustanovení trestního zákona by přicházelo v úvahu uložení mírnějšího trestu.
Ministryně spravedlnosti poukázala v podané stížnosti pro porušení zákona i na
skutečnost, že ačkoli v posuzované věci došlo k určitým změnám v právním
posouzení předmětného skutku, odvolací soud nepromítl tuto okolnost do
rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu ani z hlediska nové právní úpravy.
Proto podle přesvědčení ministryně spravedlnosti měl odvolací soud i při
použití trestního zákoníku důsledně vycházet z jeho ustanovení § 58 odst. 5 a
snížit oběma obviněným trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Uložené
tresty jsou podle jejího názoru nepřiměřeně přísné, neboť neodrážejí
skutečnost, že oproti původnímu právnímu posouzení byla vypuštěna právní
kvalifikace pomoci k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku
s cizinou podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a
obvinění se v jednom případě dopustili pomoci pouze k pokusu zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst.
1 a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v tomto případě nedošlo ke vzniku
škody na majetku státu.
Vzhledem k tomu ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr.
řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp.
zn. 3 To 123/2008, a aby zrušil též další rozhodnutí obsahově navazující na
tento rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou
podkladu. Současně ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dále
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu, popřípadě podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení
zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněným D. M. a L. A. s tím, že
uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona,
ale nikdo z nich nevyužil tohoto práva.
Nejvyšší soud poté podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To
123/2008, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu
a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí.
Na tomto podkladě Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen v neprospěch
obviněných D. M. a L. A., a to v podstatě z těch důvodů, na které ministryně
spravedlnosti poukázala, byť jde z větší části o jiná zákonná ustanovení, než
uváděla.
Jak totiž vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp.
zn. 3 To 123/2008, odvolací soud posoudil skutek spáchaný obviněnými původně
uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako
pomoc k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť
odvolací soud dospěl k závěru, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku je pro
obviněné příznivější nová právní úprava a že použití ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák. nepřichází v posuzované věci v úvahu. Podle názoru odvolacího soudu s
ohledem na formální definici trestného činu obsaženou v ustanovení § 13 odst. 1
tr. zákoníku nelze přihlížet k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které
obsahovala právní úprava účinná do 31. 12. 2009.
Uvedený závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nesprávný. Především
je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozsudku
nevypořádal dostatečně s otázkou časové působnosti zákona ve smyslu § 2 odst. 1
tr. zákoníku a § 16 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle
citovaných ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době,
kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to
je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je třeba posuzovat jako
celek, a to tak, aby bylo zřejmé, jaký konečný výsledek je pro pachatele
příznivější. V tomto směru je tudíž nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon
jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (resp. trestního
zákona), tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části a nelze se omezit
jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je
stanovena za spáchaný trestný čin, což v podstatě učinil odvolací soud.
Podle názoru Nejvyššího soudu není pozdější zákon (tj. trestní zákoník účinný
od 1. 1. 2010) pro obviněné D. M. a L. A. příznivější. Oba obvinění se totiž
dopustili posuzovaného skutku jako účastníci ve formě pomoci a nedošlo k
dokonání trestného činu, k němuž pomáhali, neboť hlavní pachatel se o něj pouze
pokusil. Proto také Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 5 Tdo 637/2009, jímž bylo rozhodnuto o dovoláních obviněných, uložil
Vrchnímu soudu v Olomouci, aby zvážil použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
z toho hlediska, zda je nezbytné přihlížet k okolnosti podmiňující použití
nepřísnější trestní sazby podle § 148 odst. 4 tr. zák. Zmíněné okolnosti tedy
měly zásadní význam především z hlediska materiálního znaku trestného činu,
resp. materiálního posouzení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
podle trestního zákona platného do 31. 12. 2009, za jehož účinnosti se obvinění
dopustili posuzované trestné činnosti, a současně představují rovněž důležité
hledisko pro závěr, zda je pozdější právní úprava pro obviněné příznivější či
nikoli. Jestliže nyní už nelze uplatnit ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.,
protože trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu (viz § 13
odst. 1 tr. zákoníku), představuje taková změna určité zúžení prostoru pro
úvahy a rozhodování soudu v otázce právní kvalifikace skutku a posouzení viny
pachatele, pokud byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty určitého
trestného činu. Nový trestní zákoník totiž umožňuje pouze mimořádné snížení
trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, a to i v případě
trestného činu spáchaného za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby, ale trestní zákoník již nedovoluje, aby soud nepřihlédl k takové
okolnosti, byla-li naplněna, a aby tím zmírnil právní kvalifikaci skutku.
Za popsané situace tedy měl odvolací soud důsledně vycházet z
ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 tr. zákoníku a byl povinen
posoudit čin obviněných D. M. a L. A. též z hlediska ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák., které zde přicházelo v úvahu. Přitom použití posledně citovaného
ustanovení by u obou obviněných nepochybně vedlo ke zmírnění právní kvalifikace
posuzovaného skutku a v návaznosti na to i k úvahám o uložení mírnějšího
trestu. V případě obviněných pak existují skutečnosti, vzhledem k nimž nebylo
možné dospět k závěru o tak podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti jimi
spáchaného činu, aby bylo nutné ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. přihlížet ke
škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
podle § 148 odst. 4 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil dříve, oba
obvinění poskytli pomoc k tomu, aby se doposud neustanovený pachatel pokusil
způsobit na majetku státu škodu velkého rozsahu ve smyslu § 148 odst. 4 tr.
zák., kterou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve
výši nejméně 5 000 000,- Kč. O formálním naplnění tohoto znaku kvalifikované
skutkové podstaty není pochyb, protože jak vyplývá z výroku o vině v napadeném
rozsudku odvolacího soudu, obvinění jednali v úmyslu pomoci další osobě zkrátit
spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo, a kdyby byl uvedený čin dokonán,
došlo by na majetku státu ke škodě ve výši 15 150 992,- Kč.
Při úvahách o tom, zda byla v konkrétní trestní věci splněna materiální
podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., však
bylo nezbytné, aby soud vycházel z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti
činu pro společnost, tedy z hledisek demonstrativně vypočtených v § 3 odst. 4
tr. zák. Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost totiž nebyl
určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti (tj. v daném
případě významem škody velkého rozsahu), ale souhrnem všech okolností případu
včetně těch, které nezahrnuje skutková podstata určitého trestného činu.
Uplatnění této zásady mohlo mít za následek, že výsledný stupeň nebezpečnosti
posuzovaného činu byl – i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby – značně snižován s ohledem na jiné okolnosti, takže
přísnější postih pachatele by nebyl ve shodě s tehdejším materiálním pojetím
trestného činu. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku
posoudil čin obviněných D. M. a L. A. podle citovaných ustanovení trestního
zákoníku, vyloučil tím možnost zvážit i závažnost okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.
Jak je tedy zřejmé z příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho
s. 11), odvolací soud nevycházel z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. s
odůvodněním, že by použití tohoto ustanovení nepřipadalo v posuzované věci v
úvahu. Navíc dospěl k závěru, podle něhož nová právní úprava je pro oba
obviněné příznivější s ohledem na srovnání výše trestních sazeb u nejpřísněji
trestných kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., resp. podle
§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem již ve svém předchozím
zrušujícím rozhodnutí vydaném v trestní věci obviněných D. M. a L. A. (viz
usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009) upozornil, že pokud se
obviněný dopustil posuzovaného skutku jako pomocník [§ 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák.], vyžaduje taková okolnost individuální hodnocení nebezpečnosti jeho činu
pro společnost, které může být u pomocníka odlišné ve srovnání s pachatelem (§
9 odst. 1 tr. zák.) trestného činu, přičemž je vždy nezbytné posoudit zejména
povahu a význam jednání pomocníka (jeho pomoci) pro spáchání trestného činu
(hlavního) pachatele. Nutnost přihlédnout či naopak možnost nepřihlížet k
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák. tedy nemusí vždy odůvodnit u pomocníka stejné skutečnosti jako u
pachatele, zejména když pomocník jen umožňuje či usnadňuje pachateli spáchání
určité trestné činnosti. Stejný závěr přitom vyplývá i z judikatury Nejvyššího
soudu, podle které navíc v konkrétním případě je třeba se vždy vypořádat s tím,
jakým způsobem pomoc účastníka ovlivnila provedení trestného činu pachatele,
včetně toho zda a jaký význam měla taková pomoc i z hlediska naplnění
okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí
publikované pod č. 48/2009 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je nezbytné postupovat
uvedeným způsobem v případech, kdy se pomocník účastnil pouze na pokusu
trestného činu hlavního pachatele.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci se v rozsudku napadeném
stížností pro porušení zákona důsledně neřídil zmíněnými zásadami pro
posuzování trestnosti činu pomocníka a nezvážil důkladně doposud zjištěné
okolnosti ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., proto porušil zákon v neprospěch
obou obviněných. V posuzované věci pak byla v uvedeném směru zcela zásadní
skutečnost, že obvinění zde vystupovali jen jako pomocníci ve smyslu § 10 odst.
1 písm. c) tr. zák. a že nedošlo k dokonání činu hlavního pachatele. I když se
na trestní odpovědnost a trestnost účastníka zásadně užije ustanovení o trestní
odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 10 odst. 2 tr. zák., resp. § 24 odst. 2
tr. zákoníku), trestní zákon dovoluje odchylné, tedy i méně přísné posouzení
činu pomocníka [viz ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák., resp. nyní § 39
odst. 6 písm. b) tr. zákoníku]. Přitom pomoc je zpravidla – za jinak shodných
okolností – nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu. Navíc
odvolací soud učinil i změnu v právním posouzení skutku, když čin hlavního
pachatele, jemuž obvinění poskytli pomoc, kvalifikoval nikoli jako dokonaný
trestný čin, ale pouze jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle shora citovaných ustanovení, protože jím nebyl způsoben
následek. V uvedených souvislostech není bez významu ani další změna právní
kvalifikace činu obviněných, protože na rozdíl od původního rozhodnutí nejde o
pomoc k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou
podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Všechny
zmíněné skutečnosti tedy odůvodňovaly, aby odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. u obviněných nepřihlížel ke škodě velkého
rozsahu jako k okolnosti podmiňující použití vyšší (nejvyšší) trestní sazby ve
smyslu § 148 odst. 4 tr. zák. a aby posoudil skutek jen podle ustanovení § 10
odst. 1 písm. c), § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jako pomoc k
pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž
měla být způsobena značná škoda. Taková právní kvalifikace znamenala s ohledem
na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 tr. zákoníku nutnost použití
zákona účinného v době spáchání posuzovaného skutku, tj. trestního zákona
platného do 31. 12. 2009.
Pokud Vrchní soud v Olomouci přesto posoudil v napadeném rozsudku čin
obviněných D. M. a L. A. podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010,
postupoval v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1, § 21 odst. 1, § 24 odst. 1
písm. c) a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák.,
jak v zásadě namítla (byť poněkud nepřesně) ministryně spravedlnosti v podané
stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu
předcházelo, shledal, že stížnost pro porušení zákona je důvodná. Proto podle §
268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2010, byl v neprospěch obviněných D. M. a
L. A. porušen zákon v citovaných ustanoveních v neprospěch obviněných.
Na podkladě tohoto konstatování pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu
částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku uvedeném
pod bodem II., kterým bylo podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině
a trestu obviněných D. M. a L. A., a zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušenou část tohoto rozsudku, pokud jeho zrušením pozbyla
podkladu.
Protože podle § 271 odst. 1 tr. řádu mohl Nejvyšší soud po částečném zrušení
napadeného rozhodnutí také sám hned znovu rozhodnout ve věci, a to na podkladě
skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, učinil tak
a nově rozhodl o vině i trestu obou obviněných.
V souladu se shora uvedenými závěry ohledně právní kvalifikace
posuzovaného skutku pak Nejvyšší soud uznal obviněné D. M. a L. A. vinnými
pomocí k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 10 odst. 1 písm. c), § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.,
protože způsobem specifikovaným v popisu skutku ve výroku tohoto rozhodnutí
obvinění poskytli pomoc jinému (neztotožněnému pachateli), aby se ten dopustil
jednání, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení spotřební daně, daně z
přidané hodnoty a cla a k tomu, aby byla tímto činem způsobena značná škoda
(tj. škoda převyšující částku 500 000,- Kč ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.), a
to v úmyslu spáchat trestný čin, k jehož dokonání ovšem nedošlo.
Při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel Nejvyšší soud z účelu trestu
podle § 23 odst. 1 tr. zák. a respektoval hlediska uvedená v § 31 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák., přičemž přihlížel zejména ke stupni společenské
nebezpečnosti spáchané pomoci k trestnému činu, k možnostem nápravy obviněných
D. M. a L. A., k jejich osobním poměrům, k významu a povaze účasti obviněných
jako pomocníků na trestném činu a též k tomu, že nedošlo k dokonání trestného
činu hlavním pachatelem. Nejvyšší soud vzal v úvahu i všechny polehčující a
přitěžující okolnosti, které byly v posuzované věci zjištěny již u soudů
nižších stupňů, a neopomenul ani dobu, jež uplynula od spáchání trestné
činnosti. Oba obvinění se dopustili projednávané trestné činnosti jako
účastníci, tj. pomocníci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž
nedošlo k dokonání trestného činu hlavního pachatele. Tyto okolnosti, včetně
časového odstupu asi 5 let od doby (ukončení) spáchání trestné činnosti
(pomoci), dovolují uložit obviněným tresty odnětí svobody ještě v dolní
polovině zákonné trestní sazby, která je zde vymezena ustanovením § 148 odst. 3
tr. zák. v rozpětí od 1 roku do 8 let odnětí svobody, takže každému z
obviněných byl stanoven tento trest v trvání 3 roků. Jde o tresty nepodmíněné,
protože Nejvyšší soud neshledal možnost podmíněného odkladu jejich výkonu za
současného stanovení dohledu nad obviněnými podle § 60a odst. 1 tr. zák.
Obviněným byly totiž ukládány úhrnné tresty za typově závažnou trestnou
činnost, přičemž spáchali dva trestné činy (ve smyslu § 89 odst. 1 tr. zák.),
které jsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) a
z nichž prvním byla způsobena značná škoda (ve výši 1 321 098,- Kč) a druhý
směřoval dokonce ke způsobení škody velkého rozsahu (ve výši 15 150 992,- Kč).
Za těchto okolností požadavky generální i individuální prvence vyžadují
bezprostřední výkon uložených trestů, neboť jejich podmíněným odkladem by
nebylo možné dosáhnout splnění účelu trestu. Nejvyšší soud tedy zařadil oba
obviněné podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. k výkonu trestů do věznice s
ostrahou, když nebyly zjištěny žádné důvody pro odchylný postup. Nejvyšší soud
pak nepovažoval za možné uložit obviněným i tresty zákazu činnosti, protože z
popisu nyní posuzovaného skutku ani skutku, jehož spácháním byli oba obvinění
již pravomocně uznáni vinnými nedotčenými dřívějšími rozhodnutími, není zřejmé,
že se dopustili trestných činů v přímé souvislosti s takovou činností, která by
jim mohla být zakázána (tj. s činností společníků nebo členů statutárního
orgánu obchodní společnosti). To platí i o činnostech vymezených ve výroku o
trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2010
Předseda
senátu:
JUDr.
František P ú r y