5 Tz 75/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. června 2001 ve veřejném
zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců
JUDr. Karla Hasche a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného A. M., proti
usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v
Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a
za splnění podmínek podle § 272 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního
úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, a v
řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2
odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu ve prospěch obviněného A. M.
Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další
rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v
Břeclavi se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Podle záznamu ze dne 11. 6. 1999 doručeného dne 18. 6. 1999 bylo
obviněnému A. M. sděleno obvinění pro trestný čin porušování autorského práva
podle § 152 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit
skutkem formulovaným takto: »na základě provedených kontrol, a to pracovníkem
organizace OSA B., kdy bylo zjištěno, že jako pořadatel - nájemce v zařízení
„Bar S.\", ul. H. č. 113, v Z. bez živnostenského oprávnění provozoval veřejné
hudební produkce. Dne 4. 8. 1998 byl na vaší společnost G. fox, s. r. o., B.
doručen od organizace OSA B. „Zákaz užití veškerého chráněného hudebního
repertoáru domácích a zahraničních autorů pro celé území ČR\" pro provozování
diskoték. Zákaz byl vydaný dne 31. 7. 1998. Tento „zákaz\" jste porušoval tím,
že jste od převzetí zákazu do konce roku 1998 provozoval dále, a to pravidelně
každý pátek a nepravidelně každou sobotu veřejné hudební produkce - diskotéky,
a to v předmětném výše uvedeném zařízení. Dále jste neoprávněně převedl
pořádání veřejných hudebních produkcí, a to v předmětném zařízení, na další
osobu, a to V. J., kdy tento za svoji osobu řádně provedl ohlašovací povinnost
na OSA B., a tomuto jste neřekl, že na předmětné zařízení „Bar S.t\" Z. a vaše
jméno je již vydaný „Zákaz ..\", vydaný společností OSA ve smyslu ustanovení
zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění novel, jelikož jste sám neměl
uzavřenou smlouvu nebo udělený předchozí souhlas se společností OSA B., které
by vás opravňovalo k užití děl domácích a zahraničních autorů, kteří jsou touto
organizací zastupováni«.
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu
vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, bylo podle §
172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného A. M. pro
skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování autorského práva podle § 152
odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že »jako pořadatel - nájemce v
zařízení Bar S. na ul. H. č. 113 v Z. bez živnostenského oprávnění provozoval
veřejné hudební produkce, přestože dne 4. 8. 1998 byl od organizace OSA B.
doručen do jeho společnosti G. fox, s. r. o., B. zákaz užití veškerého
chráněného hudebního repertoáru domácích a zahraničních autorů pro celé území
ČR pro provozování jeho diskoték, který byl vydán dne 31. 7. 1998. Přesto, že
A. M. byl doručen „Zákaz\", měl obviněný až do konce roku 1998 provozovat
veřejné hudební produkce v předmětném zařízení«. Vyšetřovatel tedy dospěl k
závěru, že popsaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Usnesení nabylo právní moci dne 3. 1. 2001.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí vyšetřovatel zrekapituloval obsah
výpovědí obviněného a vyslechnutých svědků a uzavřel, že těmito výpověďmi ani
listinnými důkazy nebylo prokázáno neoprávněné nakládání s předmětem ochrany
autorského práva nebo práva příbuzného právu autorskému a že nebyla ve všech
zákonných znacích naplněna skutková podstata trestného činu porušování
autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák.
Proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu
vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11. 2000, ČVS: OVBV - 704/2000, podal ministr
spravedlnosti dne 30. 3. 2001 stížnost pro porušení zákona v neprospěch
obviněného A. M. Napadenému usnesení v ní vytkl, že jím byl ve prospěch
obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. S poukazem na
obsah citovaných ustanovení a na dosud provedené důkazy ministr spravedlnosti
dovodil, že vyšetřovatel rozhodl na podkladě neúplných skutkových zjištění a že
jeho závěry neodpovídají výsledkům dokazování. Jak dále ministr spravedlnosti
namítl, z výpovědí vyslechnutých osob, popřípadě z jiných dokladů měl být
pořízen seznam uskutečněných produkcí a přehled za ně vyúčtovaných a
zaplacených honorářů. Podle jeho názoru mělo být rovněž zjištěno, kdo byl
pořadatelem jednotlivých provedených akcí a kdo za ně podle obchodního
rejstříku či živnostenského listu odpovídal, přičemž v tomto směru nebyly
splněny pokyny dozorující státní zástupkyně.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané
porušení zákona, aby napadené usnesení vyšetřovatele zrušil a aby dále Nejvyšší
soud České republiky postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal věc
k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a
zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného A. M., jak namítá stížnost
pro porušení zákona, byť výhrady v ní obsažené nevystihují všechny nedostatky
napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího. K závěru o porušení zákona
dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Se stížností pro porušení zákona lze souhlasit, jestliže napadenému
usnesení vyšetřovatele vytýká některé nedostatky spočívající v dokazování
skutkového stavu, v jejichž důsledku lze považovat usnesení o zastavení
trestního stíhání obviněného A. M. za předčasné a nemající oporu v dostatečně
zjištěném skutkovém stavu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin porušování autorského
práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2000, tj. v
době, kdy se měl obviněný A. M. dopustit skutku, pro nějž byl stíhán, spáchal
ten, kdo s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, nebo s
výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či
televizním pořadem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému,
neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru, výkonnému umělci, výrobci
zvukového či obrazového záznamu, rozhlasové či televizní organizaci nebo jinému
nositeli těchto práv, anebo kdo jinak tato práva porušoval. Citované ustanovení
§ 152 odst. 1 tr. zák. je skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, která
obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního
práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících. V
posuzovaném období, kdy měl obviněný A. M. spáchat stíhaný skutek, byl touto
mimotrestní právní normou především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních,
vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále
uváděn jen jako „autorský zákon\".
Vyšetřovatel si zejména náležitě neujasnil a nekonkretizoval různé
formy možného neoprávněného zásahu obviněného A. M. do práv chráněných
ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák., pokud bylo obviněnému kladeno za vinu
provozování veřejných hudebních produkcí formou tzv. diskoték, v jejichž rámci
měl účastníkům reprodukovat taneční hudbu. Již na tomto místě je třeba
upozornit, že ze sděleného obvinění ani z dalšího obsahu trestního spisu není
zcela zřejmé, zda se skutečně jednalo o veřejné hudební produkce ze zvukových
snímků (z kompaktních disků prostřednictvím přehrávače), jak lze pouze
předpokládat z některých písemností.
Povinností vyšetřovatele v první řadě bylo zabývat se tím, jaký hudební
repertoár, jehož záznam byl obsažený na nosičích (na kompaktních discích,
popřípadě na jiných nosičích), používal obviněný A. M. k veřejnému provozování
hudebních produkcí v rámci tzv. diskoték, ať již sám, nebo prostřednictvím jiné
osoby (J. V.). Dále bylo třeba zjišťovat, zda tento hudební repertoár tvořila i
hudební díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, k nimž náleželo autorské
právo jiných osob, které požívalo ochrany podle § 2 a násl. autorského zákona.
Pokud by tomu tak bylo, měl vyšetřovatel zkoumat, zda byl obviněný oprávněn k
veřejnému provozování takového hudebního díla ve smyslu § 26 autorského zákona
na podkladě smlouvy uzavřené s příslušnými autory nebo s jinými nositeli tohoto
autorského práva (např. s Ochranným svazem autorským). Jestliže obviněný neměl
uvedeným způsobem opatřený souhlas s veřejným provozováním hudebního díla a
byl-li tento souhlas nezbytný, mohl se obviněný dopustit porušování autorského
práva ve smyslu formálního znaku trestného činu podle § 152 odst. 1 tr. zák.
již tím, že v rámci veřejných hudebních produkcí (tzv. diskoték) provozoval
díla požívající zmíněné autorskoprávní ochrany veřejně, tj. před jinými
osobami, pokud tedy nijak neomezenému okruhu jiných osob přehrával nosiče
obsahující chráněný hudební repertoár. Šlo by totiž o neoprávněné nakládání s
dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, a to způsobem, jenž
přísluší autorovi nebo jinému nositeli autorského práva, protože podle § 14
odst. 1 autorského zákona bylo možné takto užít díla (tj. jeho šířením ve formě
tzv. mechanického provozování díla jeho zpřístupňováním veřejnosti uváděním ze
zvukových snímků) jen se svolením autorů, pokud to nebylo dovoleno přímo
zákonem.
Podobně měl vyšetřovatel věnovat pozornost tomu, zda na hudebních
nosičích používaných obviněným A. M. nebo s jeho svolením jinou osobou k
veřejným hudebním produkcím jsou zachyceny umělecké výkony některých výkonných
umělců požívající ochrany ve smyslu § 36 a násl. autorského zákona. Kdyby tomu
tak bylo, vyšetřovatel by musel zjišťovat, zda způsob, jakým v rámci stíhaného
skutku obviněný nakládal se snímkem zvukového záznamu uměleckého výkonu těchto
výkonných umělců, byl možný i bez jejich souhlasu, nebo naopak zda k tomu bylo
třeba souhlasu výkonných umělců, resp. jiných nositelů jejich práv ve smyslu §
36 odst. 2 písm. b) autorského zákona (např. společnosti I.). Přitom podle § 39
odst. 1 a § 26 autorského zákona mohly být umělecké výkony výkonných umělců
veřejně provozovány jen s jejich svolením nebo se svolením jiných nositelů
těchto práv. Jestliže ovšem takový souhlas či svolení bylo nutné, přičemž
obviněnému je oprávněné osoby neudělily a obviněný přesto v rámci provozovaných
veřejných hudebních produkcí snímky se záznamy uměleckých výkonů těchto
výkonných umělců použil, mohl se tím rovněž dopustit zásahu do jejich
chráněných práv ve smyslu § 152 odst. 1 tr. zák., protože by neoprávněně
nakládal s výkonem výkonného umělce.
Konečně bylo třeba možnou trestní odpovědnost obviněného A. M. zkoumat
i z toho hlediska, zda jednání, pro něž byl trestně stíhán, neznamenalo
neoprávněný zásah do práv výrobců zvukových záznamů, chráněných ustanoveními §
45 a násl. autorského zákona. Tak by tomu bylo za předpokladu, jestliže k
veřejnému provozování hudebních produkcí (tzv. diskoték) používal obviněný
nosiče obsahující zvukové záznamy výkonných umělců nebo jiných zvuků, k jejichž
veřejnému přednesu bylo zapotřebí svolení výrobců těchto zvukových záznamů ve
smyslu § 45 odst. 2 písm. c) autorského zákona, a pokud obviněný takové svolení
(nebo svolení osoby zastupující výrobce zvukových záznamů, např. společnosti
I.) neměl. I zde by se pak mohlo jednat o neoprávněné nakládání se zvukovým
záznamem, jak to předpokládá ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu k výše uvedenému je třeba zdůraznit, že právy autorů
zůstávají nedotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí literární a
umělecká díla autorů, tak i práva výrobců zvukových záznamů, kteří
zaznamenávají umělecké výkony výkonných umělců. Jinak řečeno, ochrana práv
autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů se uplatňuje vedle sebe a
za určitých okolností může pachatel jedním jednáním porušovat práva náležející
všem třem skupinám jejich nositelů. Na druhé straně z toho vyplývá, že pokud
obviněný neporušil práva některých nositelů (např. autorů, jestliže měl
příslušný souhlas k veřejnému provozování jejich děl), neznamená to bez
dalšího, že nemohl neoprávněně zasáhnout do práv jiných nositelů (např. výrobců
zvukových záznamů, pokud veřejně provozoval snímky jejich záznamů bez
potřebného svolení). Proto jestliže je ve sděleném obvinění poukazováno jen na
neexistující smlouvu mezi obviněným A. M. a Ochranným svazem autorským, resp.
na nedostatek souhlasu této ochranné organizace (zastupující jen autory), z
hlediska trestnosti činu to nemusí postačovat, byla-li jednáním obviněného
dotčena i práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, kteří byli ovšem
v tomto směru zastupováni společností I.
V souvislosti s tím tedy nelze ztrácet ze zřetele, že výkonem některých
práv uvedených nositelů (zejména pak práva udělit svolení k užití autorských
děl, výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů) mohly být v posuzovaném
období pověřeny určité právnické osoby podle tehdy platného zákona č. 237/1995
Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o
změně a doplnění některých zákonů [viz zejména § 2 odst. 1 písm. a), b)
citovaného zákona v jeho původním znění]. Proto bylo třeba zjišťovat, zda a
které z ochranných organizací ve smyslu § 3 citovaného zákona skutečně
vykonávaly hromadnou správu práv uvedených nositelů ve vztahu k hudebnímu
repertoáru, jehož veřejné provozování bylo kladeno za vinu obviněnému A. M., a
zda mu k tomu udělily v zastoupení nositelů práv svolení, popřípadě v jakém
rozsahu, jestliže takového svolení – s ohledem na výše uvedené okolnosti – bylo
třeba.
Z vyjádření regionálního pracoviště společnosti I. na č. l. 100
trestního spisu přitom vyplývá, že s obviněným A. M. byla dne 6. 5. 1998
uzavřena smlouva „týkající se souhlasu k užití předmětů ochrany při pořádání
diskoték v roce 1998 v provozovně S. v Z. \". Uvedená smlouva (resp. její
ověřený opis) však není ve spisu založena a nelze tedy posoudit její obsah.
Vyšetřovatel proto rovněž ani neověřoval, zda v případě existence takové
smlouvy obviněný nepostupoval v rozporu s ní při provozování veřejných
hudebních produkcí. Podobně bylo třeba zjišťovat, zda obviněný neměl souhlas
společnosti Ochranný svaz autorský k veřejnému provozování autorských děl, jak
to signalizují fotokopie listin označených jako „Oznámení o uspořádání veřejné
produkce\", byť není zřejmé, zda byla tato oznámení doručena uvedené ochranné
organizaci. Přitom k vyloučení neoprávněnosti veřejného provozování příslušných
předmětů autorského práva, práva výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů
postačoval i dodatečný souhlas, resp. svolení nositelů těchto práv nebo
organizací je zatupujících s uvedeným způsobem použití, tj. dodatečný souhlas s
veřejnou hudební produkcí ve formě tzv. diskoték (poukaz na nutnost předchozího
souhlasu ve sděleném obvinění tudíž nemá oporu v zákoně).
V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že ve
sděleném obvinění i v dalším průběhu dokazování byl nesprávně kladen důraz na
„Zákaz užití veškerého chráněného hudebního repertoáru domácích a zahraničních
autorů pro celé území ČR\", který byl obviněnému A. M. (a společnosti G. Fox,
s. r. o.) doručen společností Ochranný svaz autorský a od něhož byla původně
odvozována trestnost následného veřejného provozování hudebních produkcí
obviněným. Uvedený zákaz totiž jednak nemá žádnou oporu v tehdy platném
autorském zákonu ani v zákonu o hromadné správě autorských práv a práv
autorskému právu příbuzných, proto je jeho právní relevance pochybná, a jednak
pro případnou trestnost porušování autorských práv, práv výkonných umělců a
výrobců zvukových záznamů je v posuzovaném případě podstatné nikoli vydání
jakéhokoli zákazu, ale to, co již bylo výše zdůrazněno, tedy zda obviněný
nakládal s předměty chráněných práv takovým způsobem, který přísluší jen
nositelům těchto práv, zejména pak zda veřejně provozoval hudební díla,
umělecké výkony či zvukové záznamy bez příslušného souhlasu nebo svolení.
Konečně za situace, jestliže obviněný A. M. skutkem, který je mu kladen
za vinu, veřejně provozoval hudební díla autorů či umělecké výkony výkonných
umělců, kteří jsou cizími státními příslušníky, měl se vyšetřovatel vypořádat s
otázkou, zda a do jaké míry tato díla či výkony požívaly na území České
republiky právní ochrany ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2, 3 a 5 autorského
zákona.
Dosavadní průběh vyšetřování nebyl dostatečně soustředěn na objasnění
všech výše uvedených otázek podmiňujících trestní odpovědnost obviněného A. M.
Podstatná část důkazů se přitom vůbec netýká vlastního způsobu a rozsahu
porušování autorských a souvisejících práv obviněným, ale jen otázek
vedlejších, zejména kontrol v provozovně Bar S. v Z. a dlužných plateb za
provozování veřejných hudebních produkcí obviněným A. M. I když i neplacení
autorských honorářů a dalších souvisejících plateb by mohlo být za určitých
okolností a vzhledem k rozsahu považováno za jiný způsob porušování autorských
práv, práv výkonných umělců a práv výrobců zvukových záznamů ve smyslu druhé
alternativy skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva podle
§ 152 odst. 1 tr. zák. (v její podobě účinné do 30. 11. 2000), bylo nezbytné
především zjistit, zda obviněný nenaplnil též první z alternativ této skutkové
podstaty, tj. jestli s dílem, které je předmětem práva autorského, nebo s
výkonem výkonného umělce či se zvukovým záznamem, které jsou předmětem práva
příbuzného právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který příslušel
autoru, výkonnému umělci nebo výrobci zvukového záznamu, jak bylo výše
naznačeno. Za tím účelem měl vyšetřovatel shromáždit potřebné důkazy, aby bylo
zřejmé, zda došlo ke zmíněnému neoprávněnému nakládání s chráněnými právy a
pokud by tomu tak bylo, v jakém rozsahu k tomu došlo a jakým konkrétním
způsobem.
Neúplnost dokazování v posuzovaném případě tedy spatřuje Nejvyšší soud
především v tom, že zatím opatřené důkazy neposkytují spolehlivý podklad ke
zjištění, jaký hudební repertoár obviněný A. M. v rozhodném období veřejně
provozoval, zda a v jakém rozsahu (ve vztahu ke kterým nositelům práv) tento
repertoár požíval ochrany a zda k jeho veřejným produkcím došlo se souhlasem,
resp. se svolením příslušných nositelů autorských práv, práv výkonných umělců a
práv výrobců zvukových záznamů. Skutková podstata trestného činu porušování
autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. přitom nevyžaduje přesnou
kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např.
zjištění přesného počtu neoprávněně veřejně přehraných nosičů – kompaktních
disků s hudebními díly), ale postačí zjištění těch skutkových okolností, z
nichž bude patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s nimi souvisejících
práv došlo alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák.
Východiskem může být počet veřejných hudebních produkcí, které v rozhodném
období obviněný A. M. provozoval, doba jejich trvání a alespoň minimální
množství přehraných nosičů a hudebních skladeb. K tomu bude třeba vyslechnout
obviněného a další osoby, které mohou mít informace o uvedených otázkách.
Podobně lze využít i určitých listinných důkazů, když o druhu a množství
veřejně přehrávaného hudebního repertoáru mohou podpůrně svědčit např. též
podklady, podle kterých příslušná pracoviště společností Ochranný svaz autorský
a I. vyčíslila, resp. fakturovala odměnu pro nositele autorských práv, práv
výkonných umělců a práv výrobců zvukových záznamů, nebo podaná tzv. oznámení o
uspořádání hudební produkce.
Za nedostatek považuje Nejvyšší soud i okolnost, že řada písemností
obsažených v trestním spise, které by mohly mít povahu listinných důkazů, byla
pořízena jen ve fotokopiích, aniž byla ověřena jejich shoda s originály
písemností (viz zejména č. l. 25, 27 až 32, 35, 36, 57 až 66, 70 až 80, 85, 86,
90 až 95, 98, 101 až 103 trestního spisu). U některých z těchto písemností pak
není zřejmé, co jimi má být prokazováno. Tak např. podle neověřených fotokopií
záznamů o kontrolách prováděných pracovištěm Ochranného svazu autorského se
kontroly zabývaly řešením nedoplatků obviněného A. M. vůči této instituci, ale
ze záznamů není patrné, zda bylo zjištěno porušení autorského či jiného
souvisejícího práva, v jakém směru, jakým způsobem a v jakém rozsahu. Ostatně
vyšetřovatel se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani obsahem některých z
těchto písemností vůbec nezabýval a nevyvodil z nich žádné závěry.
Na část z uvedených nedostatků dosavadního průběhu trestního stíhání
obviněného A. M. reagovala svými pokyny dozorující státní zástupkyně a třebaže
její pokyn ze dne 29. 12. 1999, který jediný je k dispozici v trestním spise,
se nezabývá všemi podstatnými okolnostmi, na něž Nejvyšší soud poukázal, nebyl
ani tento pokyn důsledně splněn a dozorující státní zástupkyně již netrvala na
tom, aby vyšetřovatel učinil všechna uložená opatření.
Napadenému usnesení lze vytknout i další vady. Jednak popis skutku, pro
nějž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného A. M., je neúplný
ve srovnání s tím, jak byl skutek vymezen v záznamu o sděleném obvinění: v
usnesení chybí celá druhá a podstatná část popisu vymezující dobu, po kterou
měl obviněný neoprávněně provozovat veřejné hudební produkce, poukaz na
„neoprávněný převod jejich pořádání\" na J. V. a zmínka o neexistenci smlouvy s
Ochranným svazem autorským, resp. o nedostatku jeho souhlasu k užití děl
domácích a zahraničních autorů. Z tohoto usnesení, ze sděleného obvinění ani z
dalšího obsahu trestního spisu pak není vůbec patrné, v čem měla spočívat
neoprávněnost onoho převodu pořádání veřejných hudebních produkcí na J. V.
Podobně nebyla věnována dostatečná pozornost tvrzení obsaženému ve sděleném
obvinění i ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání, totiž že obviněný
provozoval veřejné hudební produkce bez živnostenského oprávnění. Jednak zde
chybí poukaz na to, zda skutečně nutnost živnostenského oprávnění vyplývala ze
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
(podle jeho obsahu účinného v době spáchání stíhaného skutku), a pokud ano, v
jaké podobě se takové oprávnění vyžadovalo (živnostenský list, koncesní
listina) a o jakou živnost se jedná. Dále se vyšetřovatel nevypořádal s
otázkou, jestli v případě provozování veřejných hudebních produkcí bez
živnostenského oprávnění, pokud bylo nutné, se obviněný nemohl dopustit za
splnění dalších podmínek též trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118
tr. zák.
Na základě všech rozvedených skutečností nezbylo, než aby Nejvyšší soud
podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele
Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi ze dne 27. 11.
2000, ČVS: OVBV - 704/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a §
172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. K tomuto porušení zákona došlo ve prospěch
obviněného A. M., když vyšetřovatel neshledal v předmětném skutku trestný čin
porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do
30. 11. 2000) a vzhledem k tomu zastavil trestní stíhání obviněného, ačkoli
neúplné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vyhodnocení dosavadních důkazů
neumožňovalo učinit takové rozhodnutí. Jelikož stížnost pro porušení zákona
byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a byly
splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší
soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil, včetně případných
dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud jeho zrušením
pozbyla podkladu.
Protože ve věci je třeba učinit rozhodnutí nové, podle § 270 odst. 1
tr. řádu Nejvyšší soud přikázal vyšetřovateli Policie České republiky,
Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Než však bude možné v přípravném řízení meritorně
rozhodnout, je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky, jimiž trpí
dosavadní průběh dokazování a hodnocení důkazů, a postupovat v intencích tohoto
rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Úkolem vyšetřovatele bude
především doplnit dokazování v naznačených směrech, upřesnit popis stíhaného
skutku tak, aby z něj bylo jednoznačně patrné, jaká práva, jakým způsobem a v
jakém rozsahu měl obviněný A. M. porušit nebo jak jinak si počínal v rozporu se
zákonem. Poté musí vyšetřovatel opětovně vyhodnotit všechny opatřené důkazy,
včetně výsledků doplněného dokazování, a přihlédnout při tom ke všem rozhodným
skutečnostem zmíněným Nejvyšším soudem, na nichž závisí závěr o tom, zda
jednání, pro které je obviněný A. M. stíhán, je trestným činem, popřípadě
jakým, či nikoli. V této souvislosti bude třeba opětovně posoudit i míru
spoluodpovědnosti nebo samostatné odpovědnosti J. V., na něhož obviněný A. M.
podle sděleného obvinění „neoprávněně převedl pořádání veřejných hudebních
produkcí\". Nejvyšší soud dále upozorňuje, že v mezidobí došlo k přijetí nového
autorského zákona publikovaného pod č. 121/2000 Sb., kterým byl novelizován též
obsah skutkové podstaty trestného činu podle § 152 tr. zák. Proto bude třeba
vypořádat se i s otázkou, zda z hlediska posuzování trestnosti činu, pro nějž
je obviněný A. M. stíhán, je podle § 16 odst. 1 tr. zák. pro obviněného
příznivější tato pozdější trestní i mimotrestní zákonná úprava, nebo zda se
skutek posoudí podle zákonné úpravy účinné v době, kdy měl být spáchán.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y