5 Tz 76/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. května
2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr.
Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné Ing. M. H.,
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze
dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3 To 717/2000, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 99/99, a rozhodl podle § 268 odst.
2 tr. ř. t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3
To 717/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněné Ing. M. H.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 1
T 99/99, byla obviněná Ing. M. H. uznána vinnou, že jako ekonomická náměstkyně
a později ředitelka z pověření u TS města Č. B., nechala převést z účtu TSM,
vedeného u KB, a. s., na svůj soukromý účet, zřízený u tehdejší EB, a. s.,
filiálky v Č. B. (později UB, a. s.), dne 24. 8. 1995 finanční částku 500.000,-
Kč, dne 29. 9. 1995 částku 150.000,-- Kč a dne 3. 11. 1995 částku 25.000,- Kč,
a z toho uhradila za práce provedené pro TSM firmou P., Č. B., s. r. o., této
firmě na podkladě faktury dne 4. 9. 1995 částku 150.000,- Kč, na podkladě
faktury dne 16. 10. 1995 částku 200.000,- Kč, na podkladě faktury dne 8. 11.
1995 částku 200.000,- Kč a na podkladě faktury dne 20. 11. 1995 částku 79.748,-
Kč, a dále z toho uhradila za práce provedené pro TSM firmě T., v. o. s., na
podkladě faktury dne 13. 11. 1995 částku 19.425,- Kč, tedy celkem uhradila
649.173,- Kč a zbytek peněz ve výši 25.827,- Kč, patřících TSM, si ponechala
pro svou potřebu, čímž TS města Č. B. způsobila škodu ve výši nejméně 25.827,-
Kč. Dále byla tímto rozsudkem uznána vinnou, že jako ředitelka z pověření u TS
Č. B. převzala dne 4. 1. 1996 na svém pracovišti od zaměstnance TSM F. L.
finanční částku ve výši 231.410,- Kč jako hotovostní úhradu od firmy CAO P., za
3 kusy vyřazených vozidel BOBR a tyto peníze nepřevedla na účet TSM, ani do
pokladny TSM, ale uložila je dne 5. 1. 1996 na svůj soukromý účet, vedený u
tehdejší EB, a. s., čímž způsobila TS Č. B. škodu ve výši 231.410,- Kč, kterou
uhradila teprve poté, co byla vyzvána písemně primátorem města, aby vysvětlila
okolnosti této platby. Pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák. byla odsouzena k peněžitému trestu 20.000,- Kč a pro případ, že by
peněžitý trest nebyl vykonán, byl jí stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání dvou měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost
zaplatit VSL, r. o., škodu ve výši 2.374,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla
poškozená organizace se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání obviněné Ing. M. H.
proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2000, 1 T
99/99, rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3 To 717/2000, tak, že napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou Ing. M. H. podle § 226 písm.
b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., protože skutek není trestným činem.
Dále podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou organizaci VSL, r. o., s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona
v neprospěch obviněné Ing. M. H. Vytkl v ní, že soudy obou stupňů nepostupovaly
při svém rozhodování důsledně podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a Krajský
soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací podle ustanovení § 254 odst. 1 a
§ 259 odst. 3 tr. ř. Pokud jde o skutek obviněné, jímž postupně převedla částku
celkem 675.000,- Kč na vlastní účet, z něhož byly následně hrazeny faktury
společnostem P., s. r. o., Č. B., a T., v. o. s., Č. B., kromě částky 25.827,-
Kč, vyslovil názor, že obviněná se tímto jednáním nedopustila trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. v tom rozsahu, jak byla uznána
vinnou rozsudkem soudu prvního stupně. Nebylo totiž prokázáno, že by obviněná
převáděla peníze na svůj účet v úmyslu ponechat si je pro sebe. Motiv jednání
obviněné nebyl řádně objasněn, neboť její obhajoba, že tak jednala proto, aby
uhradila práce provedené jednou z firem, není příliš přesvědčivá, zejména
vzhledem ke způsobu financování rozpočtových organizací a hrazení jejich
potřeb. Podle ministra spravedlnosti nebylo ani prověřeno, zda důvodem jednání
obviněné nebyla snaha zvýhodnit jednoho z věřitelů organizace, v jejímž čele
prozatímně stála, což by mohlo být posouzeno jako trestný čin poškozování
věřitele podle § 256 tr. zák., resp. trestný čin zvýhodňování věřitele podle §
256a tr. zák. Nelze ani vyloučit snahu obviněné obohatit se o úroky z peněžních
prostředků vložených na osobní účet, přičemž úroky by zřejmě překročily 2.000,-
Kč. Pro objasnění věci je třeba provést rozbor hospodaření TS města Č. B. za
sledované období, jakož i objasnit pohyb finančních prostředků na osobních
účtech obviněné. Ani u druhého dílčího útoku nebylo spolehlivě prokázáno, že by
se jím obviněná dopustila trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák. Ministr spravedlnosti nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že toto
jednání obviněné nelze posoudit jako trestný čin. Z důkazů totiž vyplývá, že
obviněná vědomě nezajistila, aby peníze, které byly příjmem rozpočtové
organizace, byly před koncem zúčtovacího období převedeny na účet této
organizace, takže došlo k neoprávněnému zvýhodnění uvedené organizace, neboť
finanční částka jí zůstala k dispozici. Obviněná svým jednání porušila
ustanovení § 4 odst. 2, § 41 odst. 1 a § 44 odst. 1 vyhlášky č. 205/1991 Sb., o
hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o
finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací. V tomto případě
je možno dospět k závěru, že obviněná uvedeným jednáním naplnila znaky skutkové
podstaty trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle
§ 125 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud\") zrušil k
odvolání obviněné Ing. M. H. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.
ř. v celém rozsahu tedy proto, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení
trestního zákona. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že shledal správnými skutková
zjištění okresního soudu, nikoli však právní posouzení jednání obviněné jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Neztotožnil se s
úvahami okresního soudu o naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty
uvedeného trestného činu a dílem i naplnění jeho materiálního znaku. Poukázal
na to, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, pokud jde o úmysl použít
prostředky ve svůj prospěch, a protože peněžní prostředky se dostaly při
úhradách faktur s nevýznamnými prodleními oprávněným subjektům, nevznikla TS
města Č. B. ani škoda. Krajský soud dále uvedl, že převedení prostředků z účtu
organizace na soukromý účet obviněné, která s nimi mohla výhradně disponovat,
lze formálně právně považovat za přisvojení si cizí věci, zde i svěřené věci,
ve smyslu § 248 tr. zák. Pro dokonání tohoto trestného činu je však významný i
znak škody. Tento znak však z výše uvedených důvodů neshledal. Z hlediska
naplnění znaků trestného činu zpronevěry krajský soud považoval za významnou
částku 25.827,- Kč, avšak proto, že i v této části jednání byly neoprávněně
převedené prostředky poukázány oprávněnému subjektu a v části zcela nevýznamné
byly vráceny poškozené organizaci, nejde o trestný čin, neboť obviněná
prostředky nepoužila ve svůj prospěch ani ve prospěch jiné osoby ani neměla v
úmyslu tak učinit a svým jednáním nezpůsobila škodu. Protože podle názoru
krajského soudu nelze spolehlivě prokázat všechny znaky trestného činu
zpronevěry ani jiného trestného činu, krajský soud obviněnou zprostil obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy že skutek není trestným činem.
Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si
přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli malou. Při posuzování subjektivní stránky tohoto úmyslného trestného
činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích
trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají
z provedeného dokazování. Krajský soud považoval skutková zjištění soudu
prvního stupně za správná. Soud prvního stupně při posuzování subjektivní
stránky trestného činu zpronevěry neakceptoval obhajobu obviněné, protože z
provedených důkazů bylo zřejmé, že finanční prostředky pro akci prováděnou
společností P., Č. B., s. r. o., byly k dispozici na účtu TS města Č. B., a
pokud by peníze z tohoto účtu byly použity na uhrazení jiné akce, potřebné
peníze by byly na příslušný účet poukázány, jak tomu bylo například při
neoprávněném zakoupení počítače obviněnou. Obviněná také nebyla oprávněna s
částkou 231.410,- Kč disponovat a byla povinna tuto částku vložit na účet
organizace, což neučinila. Je tedy zřejmé, že obviněné byly odevzdány do
faktické moci prostředky TS města Č. B., aby s nimi nakládala určitým způsobem,
avšak obviněná v úmyslu opatřit si prospěch minimálně získáním úroků z výše
uvedené částky, převedla svěřené prostředky na svůj soukromý účet, s nímž mohla
jen sama disponovat, a tím svěřené prostředky odňala z dispozice organizace. O
úmyslu se obohatit svědčí podle okresního soudu skutečnost, že obviněná
uhradila společnosti SLIM, v. o. s., České Budějovice částku 25.200,- Kč až
poté, co celou záležitost začala šetřit policie.
Obviněná Ing. M. H. vykonávala od 18. 4. 1995 funkci ekonomické náměstkyně a od
9. 11. 1995 do 31. 5. 1996 byla pověřenou ředitelkou TS města Č. B., které byly
rozpočtovou organizací. Při výkonu těchto funkcí byla povinna respektovat
vyhlášku č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního
rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových
organizací, ve znění pozdějších předpisů. O tom, že obviněná tuto vyhlášku
upravující i hospodaření rozpočtových organizací znala, svědčí její obhajoba. V
této souvislosti je třeba přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že nebyl
objasněn motiv (pohnutka) jednání obviněné, která si zřídila dne 24. 8. 1995
vlastní účet, na který si nechala převést z účtu rozpočtové organizace postupně
celkem částku 675.000,- Kč, a z tohoto vlastního účtu později proplácela
faktury. Obviněná měla při hospodaření respektovat především ustanovení § 4
odst. 1 cit. vyhlášky, podle níž rozpočtová organizace hospodaří v rámci svého
rozpočtu s rozpočtovými prostředky stanovenými jí zřizovatelem, i ustanovení §
4 odst. 2 cit. vyhlášky, podle něhož rozpočtová organizace sestavuje svůj
rozpočet příjmů a výdajů podle rozpočtové skladby. Veškeré dosažené rozpočtové
příjmy v rámci svého hospodaření soustřeďuje na příslušném příjmovém
rozpočtovém účtu a uhrazuje všechny rozpočtové výdaje jen z příslušných
výdajových rozpočtových účtů zřízených u banky nebo spořitelny (dále jen
„peněžní ústav\"). Soustřeďovat příjmy na jiných účtech a uhrazovat výdaje z
jiných účtů může rozpočtová organizace jen v případech stanovených touto
vyhláškou nebo se souhlasem Ministerstva financí České republiky (dále jen
„ministerstvo financí\"). Z výpovědi obviněné je zřejmé, že byla obeznámena s
časovým použitím rozpočtových prostředků podle ustanovení § 41 odst. 1 cit.
vyhlášky, z něhož vyplývá, že finanční prostředky stanovené zřizovatelem
rozpočtové organizace a nevyčerpané do 31. prosince běžného rozpočtového roku
se nepřevádějí do příštích let, s výjimkou prostředků ve fondech zřizovaných
podle této vyhlášky nebo jiných obecně závazných předpisů. Povinností obviněné
bylo respektovat též ustanovení § 44 odst. 1, 2 cit. vyhlášky o tom, že ve
prospěch zřizovatele na běžný rozpočtový rok se zúčtují jen platby, k jejichž
provedení obdrží peněžní ústav platební doklady nejpozději do 31. prosince
běžného rozpočtového roku a k tomuto dni je zúčtuje, i to, že rozpočtová
organizace složí příjmy přijaté v hotovosti nejpozději do 31. prosince běžného
rozpočtového roku na svůj příjmový rozpočtový účet u peněžního ústavu. Je
zřejmé, že obviněná porušila svým jednáním zmíněná ustanovení této vyhlášky.
Jednáním u trestného činu zpronevěry je přisvojení si cizí věci, která byla
pachateli svěřena. Je to taková dispozice s věcí, která má vyloučit dosavadního
vlastníka z dispozice s věcí. Úmysl přisvojit si cizí věc vznikne zpravidla
později, ale může tu být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo
vyvoláním nebo využitím omylu (srov. Trestní právo hmotné - I. obecná část,
Codex Praha 1997, str. 60 - 61). Krajský soud odůvodnil napadený rozsudek mimo
jiné tím, že nebyly naplněny některé formálně právní znaky trestného činu
zpronevěry a z hlediska dokonání tohoto trestného činu chybí podle jeho názoru
znak škody. U trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. je znakem
skutkové podstaty způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku, tj. škody
nejméně 2.000,- Kč, u trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák.
pak škody nikoli malé, která činí nejméně 12.000,- Kč. Krajský soud se však
výší způsobené škody nezabýval. Uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění
okresního soudu (že obviněná jednak způsobila škodu nejméně 25.827,- Kč, jednak
škodu ve výši 231.410,- Kč), a poté dospěl k závěru, že obviněná škodu
nezpůsobila proto, že neoprávněně převedené prostředky byly poukázány
oprávněným subjektům a ve zcela nevýznamné části byly také poukázány poškozené
organizaci. U trestného činu zpronevěry je zásadně způsobenou škodou celá
skutečná hodnota zpronevěřené věci (srov. rozhodnutí pod č. 2/1963 Sb. rozh.
tr.).
Podle § 259 odst. 3,věta první, tr. ř. může odvolací soud sám ve věci
rozhodnout jedině tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě
skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně správně
zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Odvolací
soud nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem, a to nejenom tehdy, jestliže sám
neprovede žádné důkazy, nýbrž především tehdy, pokud mění skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že hodnotí jinak důkazy
provedené před soudem prvního stupně. V takovém případě musí věc vrátit soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (srov. rozhodnutí pod č.
57/1984 Sb. rozh. tr.). Současně platí, že pokud soud prvního stupně postupoval
při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil
podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná
skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí
tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž
nelze napadenému rozsudku oprávněně vytknout žádnou vadu ve smyslu citovaného
ustanovení. (srov. rozhodnutí pod č. 53/1992 - I. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud
může ovšem dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou
nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti, a v takovém
případě musí vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru
nalézací soud dopustil, může poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu
prvního stupně, na to, že některé významné okolnosti opomenul zhodnotit apod.
Není však oprávněn dávat tomuto soudu závazné pokyny, k jakým konkrétním
závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká skutková
zjištění má učinit. Ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. se dotýká i skutečností
subjektivní povahy, významných pro právní závěr o zavinění; odvolací soud proto
nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem ani na podkladě svých vlastních
skutkových zjištění, týkajících se těchto skutečností, pokud se jeho skutkové
závěry odlišují od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně.
V přezkoumávané trestní věci Krajský soud v Českých Budějovicích v podstatě
nahradil zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích vlastním skutkovým
zjištěním, aniž ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněné provedl
jakýkoliv důkaz, a navíc jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, považoval
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná. Procesní postup,
při němž nedošlo k doplnění dokazování, byl zcela v souladu s § 263 odst. 6 tr.
ř., podle něhož se důkazy před odvolacím soudem zpravidla neprovádějí, a jen
výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl
o odvolání rozhodnout. Doplnění dokazování v odvolacím řízení totiž slouží jen
k tomu, aby výsledky původního dokazování, provedeného před soudem prvního
stupně, byly buď ověřeny, anebo aby správnost původního dokazování a jeho
hodnocení byly zpochybněny. Se stížností pro porušení zákona je nutno souhlasit
v tom, že tímto procesním postupem Krajský soud v Českých Budějovicích
překročil meze apelačního procesního postupu, dané ustanovením § 259 odst. 3
tr. ř. Okresní soud v Českých Budějovicích svým vadným postupem, vytknutým ve
zrušující části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, porušil zákon
v neprospěch obviněné. Negativní dopad tohoto pochybení však odvolací soud
odstranil kasační částí svého rozhodnutí a svým apelačním postupem, který však
vybočil z mezí ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
Stížnost pro porušení zákona představuje významný průlom do právní moci
rozhodnutí soudu, popřípadě státního zástupce nebo vyšetřovatele, zpravidla
narušující stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí těchto orgánů činných
v trestním řízení. V konkrétním případě tak musí převážit zájem na plné
zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo,
nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Taková
situace však může nastat pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které
nemůže stížností napadené rozhodnutí vůbec obstát, a kdy na právní moci a
nezměnitelnosti takového rozhodnutí nelze trvat, protože by tak došlo k
ohrožení podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Účelem stížnosti pro porušení zákona je tudíž náprava závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele nebo
náprava závažných vad postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí těchto
orgánů činných v trestním řízení předcházelo. Právní úprava tohoto mimořádného
opravného prostředku přitom kromě nápravy uvedených závažných vad sleduje také
usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona
podané v neprospěch obviněné Ing. M. H. vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.
porušení zákona v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
Zároveň zvažoval případný další procesní postup předpokládaný v ustanovení §
269 odst. 2 a násl. tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že z hlediska výsledku
případného dalšího řízení by bylo možno jen ztěží očekávat jiné konečné
rozhodnutí, než ke kterému dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích a že již
nyní je zřejmé, že obviněná nenaplnila svým jednáním znaky skutkové podstaty
trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125
tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, ani jiného trestného činu. Za
tohoto stavu věci Nejvyšší soud České republiky rozhodl ze shora uvedených
důvodů tzv. akademickým výrokem, kterým vyslovil zjištěné porušení zákona, aniž
považoval za důvodné a potřebné zrušit rozhodnutí napadené stížností pro
porušení zákona, případně učinit další navazující procesní rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona
přípustná.
V Brně dne 29. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek