5 Tz 85/2021- 3759
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 12. 2021 v senátě
složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Bc. Jiřího Říhy,
Ph.D., a JUDr. Bohuslava Horkého, stížnost pro porušení zákona, kterou podala
ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněné právnické osoby – obchodní
společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku
ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, a rozhodl podle § 268 odst. 2 a § 269
odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020,
sp. zn. 2 T 184/2019, byl porušen zákon v ustanovení § 23 odst. 1, 2 zákona č.
418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve
znění pozdějších předpisů, a to ve výroku o trestu ve prospěch obviněné
právnické osoby – obchodní společnosti T., se sídlem XY, IČ: XY.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T
184/2019, byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost T., uznána vinnou
zločinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
za který jí byl podle § 223 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 23 odst. 1, 2
zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti
nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „TOPO“), uložen „trest
uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku firem České republiky v plném znění
rozsudku, a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku“.
2. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání
pouze poškozená obchodní společnost MAVA, spol. s. r. o., se sídlem Sovova
1291/5, Ostrava, IČ: 483 97 555, tudíž výrok o vině a trestu nabyl právní moci
již dne 9. 4. 2020. O odvolání poškozené rozhodl Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 55 To 131/2020, tak,
že je zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.
II. Stížnost pro porušení zákona
3. Ministryně spravedlnosti podala v neprospěch obviněné právnické osoby
stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne
25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, a to v rozsahu výroku o trestu, který byl
právnické osobě uložen ve formě, kterou zákon nepřipouští. (Nejvyšší soud
poznamenává, že zjevně omylem konstatovala ministryně spravedlnosti v úvodu
svého podání, že směřuje ve prospěch obviněné právnické osoby, nicméně tato
nepřesnost neměla žádný vliv na možnost přezkumu stížnosti pro porušení
zákona). Okresní soud v Šumperku uznal obviněnou právnickou osobu vinnou
zločinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a
odsoudil ji podle téhož ustanovení a § 23 odst. 1, 2 TOPO k trestu uveřejnění
rozsudku v obchodním rejstříku firem České republiky v plném znění rozsudku ve
lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Ministryně spravedlnosti připomněla
znění ustanovení § 23 odst. 1, 2 TOPO, v němž je stanoveno, že k uveřejnění
rozsudku musí dojít ve veřejném sdělovacím prostředku, za který rozhodně nelze
považovat obchodní rejstřík. Ministryně spravedlnosti v souvislosti s vymezením
pojmu „veřejného sdělovacího prostředku“ současně poukázala na zákon č.
304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci
svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných
rejstřících“), který definuje zapisované údaje dostupné třetím osobám. Veřejným
sdělovacím prostředkem ve smyslu § 23 TOPO je míněno médium v jakékoli formě,
avšak s celostátním veřejnoprávním rozsahem. Jako příklad právní úpravy
veřejného sdělovacího prostředku označila ministryně spravedlnosti zákon č.
40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o
provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.
V ustanovení § 1 odst. 3 tohoto zákona je definován pojem komunikační média,
jimiž se rozumí zejména periodický tisk a neperiodické publikace, rozhlasové a
televizní vysílání, audiovizuální služby na vyžádání, audiovizuální produkce,
počítačové sítě, nosiče audiovizuálních děl, plakáty a letáky.
4. Ministryně spravedlnosti vyjádřila přesvědčení, že obchodní rejstřík,
jehož účelem je správa podnikatelských subjektů, nespadá do okruhu veřejných
sdělovacích prostředků, jde o systém spravovaný soudy a má pevně stanovený
rozsah zveřejňovaných informací. Proto je zcela nepochybné, že napadeným
rozsudkem byl obviněné právnické osobě uložen trest ve formě, kterou zákon
nepřipouští. Současně ministryně spravedlnosti konstatovala, že napadené
rozhodnutí včetně nesprávného výroku o trestu je pro obviněnou výhodnější,
neboť je nebylo možno uveřejnit v žádných veřejných sdělovacích prostředcích a
současně nemohlo být, ani nebylo, uveřejněno v obchodním rejstříku. Napadený
výrok o trestu je proto nejen nezákonný, ale též nevykonatelný.
5. Podle ministryně spravedlnosti jsou v posuzované věci splněny
podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu podle §
266 odst. 2 tr. řádu, neboť druh trestu uložený napadeným rozhodnutím je ve
zřejmém rozporu s jeho účelem. Forma uloženého trestu totiž nebude mít žádný
vliv na majetkovou a finanční situaci obviněné právnické osoby a ta zůstane
fakticky nepostižena. Účelu takového druhu trestu nemůže být dosaženo ani
proto, že s ním zákon vůbec nepočítá.
6. Z těchto důvodů ministryně spravedlnosti Nejvyššímu soudu navrhla,
aby podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, byl ve výroku o
trestu ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T., porušen
zákon v ustanoveních § 23 odst. 1, 2 TOPO.
7. Opis stížnosti pro porušení zákona byl zaslán Nejvyššímu státnímu
zastupitelství a opatrovníkovi obviněné právnické osoby k vyjádření. Svého
oprávnění využil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se
ztotožnil s argumentací stížnosti pro porušení zákona, kterou považuje za
přiléhavou. Dodal, že jedním ze znaků trestu uveřejnění rozsudku je i povinnost
učinit tak na náklady samotné obviněné právnické osoby, což pro ni současně
znamená určitý finanční postih, který však nemůže nastat při založení rozsudku
do sbírky listin spravované obchodním rejstříkem. Státní zástupce se proto
připojil k návrhu ministryně spravedlnosti, aby Nejvyšší soud vyslovil tzv.
akademickým výrokem, který má judikaturní význam, že označeným pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl ve prospěch obviněné právnické osoby –
obchodní společnosti T., porušen zákon v ustanovení § 23 odst. 1, 2 TOPO.
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst.
2 tr. řádu přípustnou, a z jejího podnětu pak přezkoumal podle § 267 odst. 3
tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů
uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení předcházející
napadané části rozsudku. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že podaná
stížnost pro porušení zákona je důvodná a že napadeným pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku byl ve výroku o trestu porušen zákon ve prospěch
obviněné právnické osoby – obchodní společnosti T.
9. Nejvyšší soud úvodem připomene, že trestní odpovědnost právnických
osob a trestní sankce za trestné činy, jakož i zvláštnosti trestního řízení
proti nim, jsou upraveny v již zmíněném zákoně o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim. Tento zákon je speciálním právním
předpisem ve vztahu k trestnímu zákoníku a k trestnímu řádu, které se
subsidiárně použijí, nestanoví-li uvedený zákon jinak (srov. § 1 odst. 2 TOPO).
Pokud jde o trestní sankce za spáchané trestné činy právnickou osobou, které
umožnuje citovaný zákon ukládat, jsou upraveny v ustanoveních § 14 až § 26a
TOPO a výkon těchto sankcí pak v § 38 až § 41 téhož zákona. U některých
vyjmenovaných trestních sankcí je nutné subsidiárně použít odpovídající
ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, u jiných se postupuje výlučně
podle TOPO. Mezi druhy trestů vyjmenovaných v § 15 odst. 1 TOPO, jejichž
uložení a výkon se řídí výlučně tímto zákonem, patří i trest uveřejnění
rozsudku podle § 15 odst. 1 písm. i) TOPO. Podle § 23 odst. 1, 2 TOPO může soud
trest uveřejnění rozsudku uložit, je-li třeba veřejnost seznámit s odsuzujícím
rozsudkem zejména vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu, anebo vyžaduje-
li to zájem na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku, popřípadě společnosti.
Přitom soud určí druh veřejného sdělovacího prostředku, ve kterém má být
rozsudek uveřejněn, rozsah jeho uveřejnění a lhůtu určenou právnické osobě k
uveřejnění rozsudku. Trest uveřejnění rozsudku spočívá v tom, že odsouzená
právnická osoba nechá na své náklady pravomocný odsuzující rozsudek nebo jeho
vymezené části uveřejnit v soudem určeném druhu veřejného sdělovacího
prostředku, a to s uvedením údajů obchodní firmy nebo názvu právnické osoby a
jejího sídla. Údaje umožňující identifikaci fyzické osoby nebo právnické osoby,
která je odlišná od odsouzené právnické osoby uvedené ve výroku rozsudku a v
jeho odůvodnění, musí být před uveřejněním anonymizovány.
10. Jak ve své stížnosti přiléhavě konstatovala ministryně
spravedlnosti, nelze za veřejný sdělovací prostředek, v němž má být odsuzující
rozsudek uveřejněn podle § 23 odst. 1, 2 TOPO, považovat obchodní rejstřík. Ten
je totiž podle § 1 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících jedním z veřejných
rejstříků právnických a fyzických osob. Podle § 1 odst. 3, 4 téhož zákona je
veřejný rejstřík informačním systémem veřejné správy vedeným rejstříkovým
soudem v elektronické podobě. Ustanovení § 25 zákona o veřejných rejstřících
vymezuje seznam zapisovaných údajů do veřejných rejstříků, přičemž pokud jde o
obchodní rejstřík, ustanovení § 48 až § 51 téhož zákona uvádějí doplňující
skutečnosti zapisované do tohoto typu rejstříku. Naopak za veřejné sdělovací
prostředky, někdy označované jako tzv. masmédia, či média, je nutno považovat
tisk (noviny nebo časopisy), rozhlasové nebo televizní vysílání, též sdělovací
prostředek dostupný prostřednictvím počítačové sítě Internet apod. [např. zákon
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při
vydávání periodického tisku, ve znění pozdějších předpisů (tiskový zákon)].
Soud při ukládání trestu uveřejnění rozsudku současně určí druh veřejného
sdělovacího prostředku, v němž má být rozsudek, uveřejněn, tj. především to,
zda jde o celostátní nebo regionální veřejný sdělovací prostředek, a pokud jde
o regionální, v jakém regionu má být uveřejněn, dále soud určí rozsah
uveřejnění, to znamená, zda má dojít k uveřejnění celého znění rozsudku,
případně jeho konkrétní části a současně soud také stanoví lhůtu, v níž
odsouzená právnická osoba musí nechat uveřejnit pravomocný rozsudek stanoveným
způsobem, případně jeho část (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F.,
ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2018, s. 491 a násl.).
11. Účelem uložení trestu uveřejnění rozsudku má být primárně
informování veřejnosti o spáchání trestného činu odsouzenou právnickou osobou,
která tak musí na svoje náklady zajistit, aby v určeném veřejném sdělovacím
prostředku došlo ve stanovené lhůtě k uveřejnění rozsudku, případně jeho části,
a to vždy s plným označením odsouzené právnické osoby tak, jak je zapsána v
příslušném veřejném rejstříku. Je proto vyloučeno, aby k naplnění smyslu této
trestní sankce mohl být využit právě takový veřejný rejstřík, neboť v něm
zveřejňované informace v zásadě nemohou ovlivnit veřejné mínění. Širší
veřejnost by se tak nemohla dozvědět o spáchání trestné činnosti právnickou
osobou a o jejím odsouzení, což by vedlo ke zmaření účelu tohoto druhu trestu.
Samozřejmě součástí tohoto druhu trestu je i určitý finanční postih, neboť
obviněná právnická osoba je povinna uhradit náklady spojené s uveřejněním
rozsudku či jeho části. Jak také správně zdůraznila ministryně spravedlnosti ve
své stížnosti, nemohl být trest uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku
vykonán, neboť zákon o veřejných rejstřících vymezuje skutečnosti, které v
tomto rejstříku mohou, resp. musí být zapisovány a není možné jejich výčet
rozšiřovat. Nicméně hlavně by tento způsob „(ne)uveřejnění“ odsuzujícího
rozsudku pozbyl jeden z již zmíněných sankčních důsledků, kterým by měl být
negativní dopad na veřejné mínění, určitá forma odsudku veřejností za spáchání
trestné činnosti. Okresní soud v rámci odůvodnění výroku o trestu v rozsudku
napadeném stížností pro porušení zákona pouze vyjádřil obecné okolnosti, které
mají význam při ukládání trestu, avšak blíže nevysvětlil, proč obviněné uložil
právě tento druh trestu, pouze uvedl, že jej považuje za přiměřený. Bohužel
nelze vůbec zjistit, jaké důvody vedly okresní soud, aby zvolil uveřejnění
rozsudku právě v obchodním rejstříku, ačkoli citované ustanovení § 23 TOPO
jasně stanoví, že k uveřejnění musí dojít na náklady obviněné právnické osoby v
soudem určeném druhu veřejného sdělovacího prostředku. Vzhledem k tomu, že v
příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud vůbec neodkazoval
na ustanovení § 23 odst. 1, 2 TOPO (učinil tak jen ve výroku), tak lze jen
spekulovat o tom, že si tento soud důsledně neujasnil všechny zákonné podmínky
pro ukládání tohoto druhu trestu, neseznámil se tedy důsledně s tím, co tvoří
jeho obsah, jaké z něho vyplývají důsledky pro obviněnou právnickou osobu a
neměl na zřeteli účel tohoto trestu, jak byl zmíněn shora.
12. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že stížnost pro porušení
zákona v posuzované trestní věci byla podána naprosto důvodně, neboť Okresní
soud v Šumperku uložil obviněné právnické osobě – obchodní společnosti T.,
trest uveřejnění rozsudku v obchodním rejstříku, který spravuje sbírku listin
obchodních společností, namísto uveřejnění rozsudku ve veřejném sdělovacím
prostředku, jehož druh by soud určil. Okresní soud navíc ve výroku o trestu
označil obchodní rejstřík způsobem, který neodpovídá jeho zákonnému pojmenování
v § 1 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících.
IV. Závěrečné shrnutí
13. Nejvyšší soud proto na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané
ministryní spravedlnosti vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 T 184/2019, byl ve
výroku o trestu ve prospěch obviněné právnické osoby, a to obchodní společnosti
T., se sídlem XY, IČ: XY, porušen zákon v ustanovení § 23 odst. 1, 2 TOPO.
Vzhledem ke skutečnosti, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněné
právnické osoby, rozhodl Nejvyšší soud pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by
zrušil napadené rozhodnutí v části výroku o trestu uloženého tímto rozsudkem.
Za splnění podmínek § 274 odst. 3 písm. c) tr. řádu, ve znění zákona č.
418/2021 Sb., účinného od 8. 12. 2021, mohl Nejvyšší soud rozhodnout v
neveřejném zasedání, a proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu