5 Tz 88/2001

5 Tz 88/2001

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4.

července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr.

Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, kterou

podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. Č.,

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 5 To

517/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního

soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 353/97, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř.

V řízení, které předcházelo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10.

2000, sp. zn. 5 To 517/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v

ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného J. Č.

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 1 T 353/97, byl

obviněný J. Č. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby z trestného činu

ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit

tím, že

dne 3. 7. 1996 v 09.15. hod. na silnici č. 43 v kilometru 49.0 v katastru obce

S.-B., okr. B., jako řidič nákladního automobilu tov. zn. Tatra 815, jedoucí

ve směru S.-L., v bezprostřední blízkosti nepřehledné zatáčky předjížděl

nákladní soupravu, a do zmíněné zatáčky vjel tak, že jeho vozidlo přesahovalo

podélnou čáru souvislou a zasahovalo do levého jízdního pruhu, v důsledku čehož

došlo k čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem tov. zn. Škoda Felicia, které

řídil Ing. L. R., jenž utrpěl smrtelné zranění a jeho spolujezdec M. K.,

utrpěl těžké zranění - otřes mozku středního stupně, zlomeninu zevního kondylu

levé kosti holenní bez posunu, tržné rány obličeje, čela a dutiny ústní,

pohmoždění s distorzí krční páteře, pohmoždění ledviny s přechodným

mikroskopickým krvácením a pohmoždění stěny břišní a hrudní, které jej po dobu

delší než šest týdnů citelně omezovalo v obvyklém způsobu života.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 5 To 109/2000, byl

z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.

ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 1 T

353/97. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena s tím,

aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 253 odst. 1 tr.

ř. bylo odvolání poškozené T. R. zamítnuto.

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 1 T 353/97, byl

obviněný J. Č. opět podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby z trestného

činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a to pro týž skutek,

jak byl popsán výše.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 5 To 517/2000,

bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku

Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 1 T 353/97.

Proti naposledy citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro

porušení zákona v neprospěch obviněného J. Č. a. V písemném zdůvodnění

mimořádného opravného prostředku poukazuje na ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 254

odst. 1, § 256 tr. ř. a § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že se jimi příslušné

soudy neřídily.

Ministr spravedlnosti namítá, že okresní soud nepostupoval správně, pokud

vycházel z písemného vyhotovení revizního znaleckého posudku Ing. J. P. Chybně

nepřihlédl k vyjádření znalce Ing. A. V. ze dne 23. 4. 2000, ve kterém exaktně

doložil, že pokud by se smyková stopa pravého jízdního kola vozidla zn. Tatra

815 nacházela ve vzdálenosti 1,5 m od středové čáry, pak se levá strana vozidla

nacházela asi 0,75 m v levém protisměrném jízdním pruhu. Okresní soud rovněž

nepřihlédl k tomu, že znalec Ing. J. Peřina v reakci ze dne 12. 6. 2000, na

vyjádření znalce Ing. A. V., připustil závěr, že vozidlo zn. Tatra 815 se

pohybovalo ve vzdálenosti 0,75 m v levém jízdním pruhu. Přes toto upřesňující

vyjádření setrval okresní soud na původním závěru písemného vyhotovení

revizního znaleckého posudku, že se vozidlo zn. Tatra 815 pohybovalo předními

koly v pravé polovině vozovky rovnoběžně s její osou. Vzhledem k zásadnímu

pochybení revizního znalce ve věci, měl se okresní soud podrobněji zabývat

protokolem o nehodě v silničním provozu, plánkem místa nehody a

fotodokumentací, z nichž vyplývalo, že zadní doprovodné vozidlo a vozidlo zn.

VW Transportér se střetla v levé polovině vozovky. Měl pečlivěji hodnotit údaje

svědků J. S., J. R., Z. T. a J. C. o přítomnosti nezjištěného kamionu v místě

dopravní nehody. Podle údajů těchto svědků ovlivnilo postavení kamionu průběh

dopravní nehody a jeho řidič byl jejím účastníkem. Poloha kamionu nebyla

zaznamenána v protokolu o nehodě v silničním provozu, v plánku místa nehody a

ve fotodokumentaci. Nebyla zjišťována totožnost řidiče. Tyto skutečnosti

vzbuzují úvahy o manipulaci s vozidly před provedením prvotních úkonů na místě

dopravní nehody. Vzhledem k trvajícím rozporům mezi oběma znalci o směru pohybu

vozidla zn. Tatra 815 v levé polovině vozovky, měl okresní soud podle § 110 tr.

ř. přibrat k podání znaleckého posudku ústav.

Ministr spravedlnosti konstatuje, že krajský soud při rozhodování o odvolání

rovněž pochybil. Uvedený soud dovodil, že znalecký posudek Ing. A. V. je

zpochybňován námitkami znalce Ing. J. D., které předložila obhajoba. Přitom již

okresní soud poukázal, že Ing. J. D. neopíral svá tvrzení o provedené důkazy a

uplatněné technické postupy. Ministr spravedlnosti také nesouhlasí s tím, jak

se odvolací soud vypořádal se svědeckými výpověďmi Z. T. Jako nesprávný

považuje závěr odvolacího soudu o tom, že pokud vozidlo zn. Tatra 815

přesahovalo do levé poloviny vozovky, nelze tuto skutečnost klást jeho řidiči k

tíži. V této souvislosti ministr spravedlnosti poukazuje na šířku zmíněného

vozidla, šířku zpevněné části komunikace i šířku pravého jízdního pruhu. Podle

jeho názoru neměl obviněný žádný technický důvod jet v levé polovině vozovky,

pokud ovšem neobjížděl nebo nepředjížděl jiné vozidlo. Pokud odvolací soud

poukázal na to, že řidič osobního automobilu mohl po projetí zatáčky a spatření

vozidla projet ve svém jízdním pruhu, kde byl dostatečný prostor, tak

nezohlednil možnost, že za vozidlem zn. Tatra 815 se v jízdní dráze nacházela

další vozidla kolony. Tato skutečnost vyplývala ze zanechaných stop, z výpovědí

svědka Z. T. a ze závěrů znalce Ing. A. V.

Podle ministra spravedlnosti pochybil odvolací soud i při výkladu dopravních

předpisů vztahujících se k dopravní nehodě. Nezvážil, že policejní vozidla jela

v koloně a v době dopravní nehody platila vyhláška č. 99/1989 Sb., přičemž se

nejednalo o přepravu nadměrného nákladu, pro který by platil jiný právní režim.

Zde poukazuje na ustanovení § 35 odst. 1, 2 citované vyhlášky s tím, že řidiči

doprovodných vozidel i řidiči jedoucí v koloně byli povinni dodržovat

ustanovení části první vyhlášky, mj. i § 3 odst. 1 písm. b) povinnosti dbát

dopravních značek. V této souvislosti uvádí, že úsek dopravní nehody byl

označen značkami A 2a (dvojitá zatáčka, první vpravo) a V la (podélná čára

souvislá). Poškozený i přesto, že minul policejní vozidlo s výstražnými

znameními, nemohl očekávat, že ostatní účastníci silničního provozu budou tato

pravidla porušovat. Teprve po náležitém zhodnocení okolností dopravní nehody,

včetně vyhodnocení znaleckého posudku ústavu, bude možno posoudit, do jaké míry

obviněný za situace, při které se od něj první doprovodné vozidlo vzdálilo tak,

že vznikají důvodné pochybnosti, zda bylo stále součástí kolony, dbal náležité

opatrnosti, pokud v nepřehledné zatáčce rozdělené plnou čarou souvislou jel v

levé polovině vozovky, z jakých příčin, a kde se nacházela zbývající vozidla

kolony. Až pak bude možno ověřit, zda poškozený měl dostatek místa k projetí

anebo, zda měl pravý jízdní pruh zablokován vozidly. Od těchto zjištění bude

záviset právní posouzení jednání obviněného.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu

v Brně ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 5 To 517/2000, byl porušen zákon v

ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím též

rozsudkem Okresního soudu v Blansku v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve

vztahu k § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené

usnesení zrušil, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby Nejvyšší soud

postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti

pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost výroku

napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně rozsudku

Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 1 T 353/97, a dospěl k

níže uvedeným závěrům.

Před Okresním soudem v Blansku byly k objasnění skutkového stavu věci u

hlavního líčení provedeny výslechy obviněného, svědků a tří znalců z oboru

dopravy, odvětví silniční doprava, přičemž dva z nich vypracovali samostatné

znalecké posudky. Dále byly v rámci dokazování provedeny znalecké posudky z

oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru ekonomiky, odvětví

ceny a odhady motorových vozidel. Rovněž byl konstatován protokol o nehodě v

silničním provozu, včetně plánku a fotodokumentace, protokol o vyšetřovacím

pokusu, lékařská zpráva ke zranění M. K. a a další listinné důkazy.

Z důkazů provedených u hlavního líčení jednoznačně vyplývalo, že kritického dne

došlo k dopravní nehodě, s výše uvedenými tragickými následky, přičemž její

příčinou nebyl technický stav zainteresovaných vozidel. Dále soudy obou stupňů

dospěly k závěru, že obviněný J. Č. dopravní nehodu nezavinil, neboť nebylo

prokázáno, že spáchal skutek, pro který byl stíhán. Právě nesprávnost tohoto

závěru namítá stížnost pro porušení zákona.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl

zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,

který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně

pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání

obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat

všechny okolnosti případu. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním

řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém

uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Nutno souhlasit se stížností pro porušení zákona, že nebyly v trestním řízení

zajištěny, provedeny a tím i zhodnoceny všechny důkazy potřebné k objasnění

skutku, pro který byl obviněný J. Č. trestně stíhán. Již v přípravném řízení

měl vyšetřovatel dalšími důkazy prošetřit, zda se v době dopravní nehody v její

bezprostřední blízkosti nenacházelo nákladní vozidlo, o kterém se ve svých

výpovědích zmiňovali zejména svědci J. C. a Z. T. Posledně jmenovaný přitom

uváděl, že šlo o vozidlo Trambus s vlekem. Protože toto vozidlo mohlo být

účastníkem předmětné dopravní nehody, přičemž z protokolu o nehodě v silničním

provozu a ani z dalších listinných důkazů nevyplývala zainteresovanost dalšího

nákladního automobilu na dopravní nehodě, měl vyšetřovatel učinit úkony ke

zjištění jeho řidiče, eventuálně dalších členů posádky vozidla. Např. mohl

požádat celostátní i lokální sdělovací prostředky k publikování výzvy, aby se

posádka nákladního automobilu, případně jeho řidič přihlásili k podání

svědectví ve věci. Pokusit se identifikovat zmíněné vozidlo a jeho posádku

nemělo být pominuto, neboť obviněnému Janu Č. bylo ve sdělení obvinění kladeno

za vinu předjíždění nákladní soupravy v nepřehledné zatáčce, přejetí podélné

čáry souvislé, v důsledku čehož mělo dojít k dopravní nehodě s protijedoucím

osobním automobilem a ke škodným následkům na životě a zdraví. Zajištění tohoto

důkazu v současnosti, kdy od dopravní nehody uplynula velmi dlouhá doba (pět

roků), je prakticky nereálné. Z téhož důvodu nelze zmíněné pochybení trestního

řízení vytýkat odvolacímu soudu.

Naproti tomu se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem uvedeným ve stížnosti pro

porušení zákona, že v trestním řízení měl být vyžádán znalecký posudek ústavu.

Již v přípravném řízení byl ve věci zajištěn znalecký posudek z oboru dopravy,

odvětví silniční doprava, který vypracoval a u hlavního líčení zopakoval Ing.

A. V. V řízení před soudem předložil obviněný J. Č. ke znaleckému posudku

písemné vyjádření znalce Ing. J. D., které namítalo správnost některých jeho

závěrů, což jmenovaný znalec i uvedl u hlavního líčení. Proto byl Okresním

soudem v Blansku ve věci důvodně vyžádán revizní znalecký posudek z oboru

dopravy, odvětví silniční doprava, jenž zpracoval a u hlavního líčení zopakoval

Ing. J. P. Pro úplnost lze konstatovat, že okresní soud nejprve přibral k

podání revizního znaleckého posudku Vysoké učení technické v Brně, Ústav

soudního inženýrství. Jelikož se dodatečně zjistilo, že Ing. A. V. je

zaměstnancem tohoto ústavu, bylo na žádost jeho ředitele upuštěno okresním

soudem od zadání vypracování revizního znaleckého posudku ústavu a ve věci byl

přibrán zmíněný revizní znalec.

Je skutečností, že závěry revizního znaleckého posudku Ing. J. P. ve věci se

lišily od závěrů znaleckého posudku Ing. A. V., zejména v otázce co bylo

technickou příčinnou dopravní nehody a kde se na vozovce nacházelo vozidlo

obviněného J. Č. a bezprostředně před střetem s vozidlem zn. Škoda Felicia.

Závěry těchto znaleckých posudků byly podrobně rozvedeny v rozsudku okresního

soudu, a proto není potřebné je zde opakovat. Nutno však uvést, že po

vzájemných písemných připomínkách mezi znalcem Ing. A. V. a revizním znalcem,

se Ing. J. P. ztotožnil s názorem, o pohybu vozidla zn. Tatra 815 asi 0,75 m v

protisměrném jízdním pruhu. Protože v rámci těchto připomínek se znalci shodli

i v řadě dalších znaleckých zjištění, týkajících se předmětné dopravní nehody

a své závěry uvedli i u hlavního líčení, nebylo potřebné, aby byl ve věci

vyžádán znalecký posudek ústavu.

Okresní soud v Blansku dospěl na základě provedených důkazů a jejich

vyhodnocení ke skutkovým a právním závěrům uvedeným ve výroku napadeného

rozsudku. V této souvislosti poukázal okresní soud při hodnocení důkazů na

svědecké výpovědi řidičů a spolujezdců kolony policejních vozidel, kteří byli

bezprostředně přítomni dopravní nehodě a uvedli, že obviněný jel v době nehody

ve svém jízdním pruhu. Lze stručně připomenout, že obviněný J. Č. sice

vypověděl, že před tragickou událostí předjížděl sanitku a nákladní automobil,

což potvrdili další svědci, avšak tuto předchozí činnost nedával do souvislosti

s dopravní nehodou. Pokud byli svědci z policejních vozidel zn. VW Transportér

a zn. Škoda Forman (třetí a čtvrté vozidlo kolony) dotazováni k brzdným stopám,

uvedeným v protokolu o nehodě v silničním provozu, včetně plánku a

fotodokumentace, nacházejícím se v protisměrném jízdním pruhu jízdy kolony

policejních vozidel, tak zdůraznili, že nemají souvislost se žádnou z

předmětných dopravních nehod. Podle výpovědí obviněného a svědků, řidičů a

spolujezdců z kolony policejních vozidel, došlo k dopravní nehodě tak, že z

protisměru vjelo do pravotočivé zatáčky velkou rychlostí auto bílé barvy zn.

Škoda Felicia, jeho řidič nezvládl řízení (Ing. L. R. ) a dostal smyk. Z

odůvodnění rozsudku rovněž vyplývá, z jakých konkrétních důvodů okresní soud

vyhodnotil jako věrohodné výpovědi obviněného, svědků členů posádek policejních

vozidel a další důkazy, včetně revizního znaleckého posudku z oboru dopravy,

odvětví silniční doprava a naopak proč nemohl svá skutková zjištění opřít o

výpovědi svědků J. C. a Z. T. a o znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví

silniční doprava, vypracovaný Ing. A. V. Lze stručně poznamenat, že

nespolehlivost výpovědí posledně jmenovaných svědků byla spatřována v tom, že

událost sledovali ze vzdálenosti asi 0,5 až 1 km. Navíc tvrzení svědka Z. T.,

opakovaně vyslýchaného u hlavního líčení, o předjíždění nákladního vozidla

Trambus s vlekem kolonou policejních vozidel v době dopravní nehody, bylo

zpochybněno, neboť podle jeho vlastního vyjádření do místa události neviděl. Na

základě hodnocení důkazů dospěl okresní soud ohledně žalovaného skutku k

závěru, že řidič vozidla zn. Škoda Felicia Ing. L. R. nezvládl v nepřehledné

zatáčce řízení, při jízdě řádně označené kolony vozidel v protisměru. Podle

okresního soudu nebylo prokázáno, že by vozidlo zn. Tatra 815 bylo částí ve

směru jeho jízdy, což ani podle tohoto soudu nebylo podstatné, neboť poškozený

měl reagovat na první vozidlo kolony snížením rychlosti. V této záležitosti

okresní soud rovněž poukázal na ustanovení § 35 odst. 1, 2, 3 vyhlášky č.

99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, v tehdy platném

znění.

Naproti tomu podle Krajského soudu v Brně, který dne 23. 10. 2000 rozhodoval o

odvolání státního zástupce, bylo sice prokázáno, že vozidlo obviněného

přesahovalo poněkud do levého jízdního pruhu. S ohledem na rozměry vozidla i

šířku vozovky, limitovanou vpravo svodidly, však takový způsob jízdy lze ztěží

klást obviněnému k tíži. Právě rozměry vozidla, resp. obou nákladních vozidel,

byly nepochybně jedním z důvodů, proč před kolonou jelo policejní vozidlo s

výstražným znamením.

Tímto hodnocením se sice odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění, jak

byla uvedena v rozsudku soudu prvního stupně, což důvodně namítá stížnost pro

porušení zákona. Tato okolnost však neměla vliv na správnost výroku napadeného

usnesení.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Blansku v rozporu se

zákonem, když na základě provedených a vyhodnocených důkazů dospěl u hlavního

líčení k závěru, že nebylo prokázáno, že by obviněný J. Č. předjížděl v

bezprostřední blízkosti nepřehledné zatáčky nákladní soupravu. V daném případě

je nesporné, že ke střetu obou vozidel došlo v jízdním pruhu obviněného, jak

vyplývá z protokolu o nehodě v silničním provozu, včetně plánku a pořízené

fotodokumentace, přičemž v té době jel s vozidlem zn. Tatra 815 rychlostí 60 –

65 km/hod. I za situace, že by se jeho vozidlo v době dopravní nehody z

nějakého důvodu nacházelo zčásti v protisměrném jízdním pruhu a přejelo

podélnou čáru souvislou, jak nakonec shodně uváděli znalci Ing. A. V. a Ing. J.

P. (asi o délku 0,75 m) a z čehož vycházel i odvolací soud, nebylo by možné

jednání obviněného spolehlivě hodnotit jako překážku protijedoucímu automobilu,

která byla příčinou dopravní nehody. Toto konstatování je důvodné nejen na

případný omezený přesah jeho vozidla do protisměru (vzhledem k šíři vozovky

možnost bezpečného objetí), ale i na to, že za ním byla další vozidla kolony,

přičemž jejich konkrétní pohyb po komunikaci mohl ovlivnit vznik a průběh

dopravní nehody, což však by nebylo možné klást obviněnému za vinu. Navíc

reakce řidiče protijedoucího automobilu poškozeného Ing. L. R. na první vozidlo

policejní kolony, které mělo ve smyslu § 35 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o

pravidlech provozu na pozemních komunikacích, v tehdy platném znění, všechny

náležitosti vozidla s právem přednostní jízdy (používalo typické zvukové

znamení, doplněné zvláštním výstražným světlem), nebyla vzhledem k rychlosti

jeho další jízdy zcela adekvátní z hlediska § 35 odst. 3 věty první téže

vyhlášky, jak v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl okresní soud. Podle tohoto

ustanovení řidiči ostatních vozidel museli vozidlům s právem přednostní jízdy a

vozidlům jimi doprovázeným umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže to

bylo nutné, zastavit vozidlo na takovém místě, aby jim nepřekáželo.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.

ř. vyslovil, že v řízení, které předcházelo usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 23. 10. 2000, sp. zn. 5 To 517/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 2

odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného J. Č. Porušení zákona spočívalo v

nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, na což bylo již poukázáno. Tímto

pochybením byl obviněný J. Č. nedůvodně zvýhodněn, neboť nelze vyloučit, že

zajištění a provedení níže uvedených důkazů v trestním řízení mohlo v konečném

důsledku vést k jiným skutkovým a právním závěrům ve věci. I když mohou

přetrvávat určité pochybnosti, kde se přesně bezprostředně před dopravní

nehodou a v době kritické události nacházelo vozidlo obviněného na komunikaci,

tak Nejvyšší soud nezrušil napadená rozhodnutí a nepřikázal nové projednání a

rozhodnutí věci. Za nynějšího stavu a značného časového odstupu od kritické

události není reálné, že by se podařilo dokazování doplnit těmi důkazy, jenž

měly být opatřeny bezprostředně po činu a které měly spočívat ve výpovědích

posádky vozidla Trambus s vlekem ohledně způsobu jízdy obviněného.

Závěrem a pro úplnost lze poznamenat, že tímto rozsudkem Nejvyššího soudu

zůstala obě napadená rozhodnutí, a to rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne

13. 7. 2000, sp. zn. 1 T 353/97, i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

23. 10. 2000, sp. zn. 5 To 517/2000, nedotčena.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 4. července 2001

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k