5 Tz 89/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. června 2001 v
neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti v neprospěch obviněných M. M. M. st., a M. M. ml., proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 4 To
684/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 5 T 160/98,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon porušen n e
b y l .
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2000, sp.
zn. 5 T 160/98, byli obvinění M. M. st. a M. M. ml. podle § 226 písm. b) tr.
řádu zproštění obžaloby pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák., kterého se měli dopustit tím, že
1. dne 8. 4. 1998 kolem 15.00 hod. v budově Úřadu města České
Budějovice, v kanceláři odboru vnitřních věcí, pro údajné padělání dokladů
pronášeli na adresu pracovnic oddělení matrik E. Č., A. H., a M. K., hrubé
hanlivé výrazy,
2. dne 29. 4. 1998 kolem 14.00 hod. tamtéž, kam se dostavili na písemné
předvolání, opětovně hrubými urážlivými výrazy napadli pracovnice oddělení
matrik E. Č., a A. H.
Soud prvního stupně v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že se uvedený
skutek stal, ale není trestným činem, a to z důvodu, že naplňuje jen formální
znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ale nedosahuje
stupně společenské nebezpečnosti potřebného pro trestný čin, proto lze v
jednání obviněných spatřovat pouze přestupek, který však byl v době rozhodování
soudu již promlčen. Okresní soud připouští, že způsob vystupování obou
obviněných vykazuje jistý stupeň společenské nebezpečnosti, přičemž zvážil
intenzitu a průběh útoku, zohlednil okolnosti jednání obviněných a zejména to,
že prakticky nedošlo k žádným závažným následkům na cti pracovnic matričního
oddělení, byť ony mohly situaci pociťovat opačně. Podle soudu prvního stupně
vážnost napadených pracovnic nemohlo jednání obviněných ohrozit, protože nebylo
příliš důvodně podloženo a směřovalo spíše obecně na matriční oddělení jako
takové, a nikoli ke znevážení jeho pracovnic. Jak dále okresní soud zdůraznil,
nebýt toho, že matrikářky upravily příjmení obviněných do ženské podoby jinak,
než bylo zvykem v jejich rodině, nedošlo by k návštěvě matričního oddělení
obviněnými, natož k pronesení vulgárních výrazů, když jinak obvinění neměli
důvod matriku navštívit.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný M. M. st. a v neprospěch
obou obviněných podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Českých Budějovicích.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2000,
sp. zn. 4 To 684/2000, bylo jak odvolání státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Českých Budějovicích podané v neprospěch obou obviněných, tak
odvolání obviněného M. M. st. podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, podle nichž obvinění spáchali předmětný skutek, který vykazuje formální
znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ale stupeň jeho
společenské nebezpečnosti není vyšší než nepatrný, proto vzhledem k ustanovení
§ 3 odst. 1, 2 tr. zák. nemůže být považován za trestný čin. V souvislosti s
tím odvolací soud zdůraznil okolnosti, které podle jeho názoru podstatně
snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti jednání obou obviněných. Především
jde o pohnutku činu obviněných, kterou odvolací soud shledal v nesprávném
postupu Městského úřadu České Budějovice, jestliže ten vystavil duplikáty
dokladů z matriky s upravenými jmény dcery obviněného M. M. ml., aniž tuto
skutečnost oznámil přinejmenším tomuto obviněnému. Podle přesvědčení odvolacího
soudu nebylo důvodu zpochybňovat tvrzení obou obviněných, že v důsledku
uvedeného postupu jim vznikly potíže. Nesprávný postup úřadu města potvrdil i
sám tento úřad s tím, že nakonec uvedl zápisy v matrikách do řádného stavu v
souladu s požadavkem obviněných. Jak dále zdůraznil rovněž odvolací soud, kdyby
nedošlo postupem matrikářek k úpravě ženské podoby příjmení obviněných, nedošlo
by vůbec k jejich návštěvě matričního oddělení, natož k pronesení vulgárních
výrazů, neboť obvinění by neměli důvod toto oddělení navštívit. Nesprávný
úřední postup jistě nezakládá důvod pro hrubé a vulgární chování vůči
zaměstnancům úřadu města. Odvolací soud v něm však spatřuje rozhodující
„spouštěcí moment\" jednání obviněných, který je motivoval k tomu, aby
usilovali o nápravu nesprávného postupu úřadu města. V rámci těchto úvah
odvolacího soudu bylo přihlédnuto i k dosavadní trestní bezúhonnosti obou
obviněných.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal
ministr spravedlnosti v neprospěch obou obviněných stížnost pro porušení
zákona. Vytýká v ní, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích byl ve prospěch obviněných M. M. st. a M. M. ml. porušen zákon v
ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. řádu a v řízení jemu předcházejícím v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení § 202 odst. 1 tr.
zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti podrobně
zrekapituloval obsah provedených důkazů, zejména výpovědí obou obviněných,
výpovědí svědků a listinných důkazů. Dále poukázal na obsah výrazů použitých
obviněnými vůči pracovnicím matričního oddělení Městského úřadu České
Budějovice a na krajně nevhodné chování obou obviněných i před soudem prvního
stupně v průběhu hlavního líčení a před odvolacím soudem. Ministr spravedlnosti
nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud jde o hodnocení materiální
stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podle jeho
názoru bylo chování obou obviněných od okamžiku jejich vstupu do kanceláře
pracovnic matriky tak neadekvátní svou vulgaritou, agresivitou a arogancí, že
se jeví zcela nezbytným zkoumání duševního stavu obou obviněných znalci
psychiatry a psychologem, neboť chování obviněných nasvědčuje přinejmenším
afektivní labilitě, rigiditě a zvýšené vztahovačnosti, což má potvrzovat i
vystupování obou obviněných před soudem. Ministr spravedlnosti je přesvědčen,
že obvinění nepřipustili žádné civilizované jednání, velmi hrubými a vulgárními
výrazy napadli pracovnice matriky a pokračovali ve svém chování i poté, co se
jim jedna z pracovnic snažila situaci vysvětlit. Za chybnou považuje ministr
spravedlnosti úvahu soudu prvního stupně, pokud podle jeho názoru společenskou
nebezpečnost jednání obviněných snižuje okolnost, že útoky obviněných nemohly
ohrozit vážnost a váženost napadených osob, protože tento následek se vztahuje
k trestnému činu pomluvy podle § 206 tr. zák., a nikoli k trestnému činu
výtržnictví podle § 202 tr. zák. I když ze strany pracovnice matriky došlo k
pochybení při přechýlení ženského tvaru jména M. (přičemž ovšem tvar M. se zdá
být zcela logickým a je i podle vyjádření znalkyně, která však nebyla soudem
vyslechnuta, obvyklým), podle ministra spravedlnosti se nejednalo o úmyslné a
hrubé porušení povinnosti státního úředníka, které by u normálního občana mělo
vyvolat tak neadekvátní a agresivní reakci, jak tomu bylo u obou obviněných.
Ministr spravedlnosti je toho názoru, že podceňování společenských důsledků
chování obou obviněných soudem prvního stupně rozhodně není v daném případě
namístě a neodpovídá výkladu ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák., přičemž toto
pochybení neodstranil ani odvolací soud.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil
vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně i
všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by zrušením pozbyla
podkladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu, tj. přikázal věc
k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a
zjistil, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud po přezkoumání příslušného trestního spisu především
konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích je
výsledkem řízení, v kterém bylo postupováno v souladu s trestním řádem a v němž
jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem nedošlo k žádným
takovým vadám, které by mohly mít vliv zejména na objasnění věci nebo na
uplatnění práva obviněných na obhajobu. Okresní soud v Českých Budějovicích
řádně provedl všechny dostupné důkazy (až na nepodstatnou výjimku konstatovanou
odvolacím soudem) potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a učinil tak v rozsahu, který byl nutný pro rozhodnutí o podané
obžalobě. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil odpovídající
skutková zjištění, která byla doplněna a upřesněna v odvolacím řízení v rozsahu
potřebném k tomu, aby mohl odvolací soud spolehlivě rozhodnout o obou podaných
odvoláních. Ostatně stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí
nevytýká, že by snad bylo založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu,
resp. neuvádí, v jakých směrech a jakými důkazy by mělo být řízení doplněno,
vyjma znaleckého posudku k vyšetření duševního stavu obviněných. S ohledem na
časový odstup od spáchání stíhaného jednání obou obviněných pak ani nelze
předpokládat možnost dodatečného zjištění nových důkazů či skutečností
ovlivňujících objasnění skutku, které by ovšem mohly být spíše důvodem pro
obnovu řízení a nikoli pro podání stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák., pro nějž byli oba obvinění stíháni, spáchá ten, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad
občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní
výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich
další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou
neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem,
tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na
místě veřejnosti přístupném.
Z řádně provedeného dokazování je v posuzované věci patrné, že oba
obvinění za výše uvedených časových a místních okolností pronášeli v
místnostech příslušného oddělení matriky tehdejšího Městského úřadu České
Budějovice vůči jmenovaným pracovnicím matriky hrubé urážlivé výrazy blíže
konkretizované v trestním spise. Jak dále z důkazů plyne, stalo se tak dílem
veřejně ve smyslu § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. (dne 8. 4. 1998), tj. před
více než dvěma osobami současně přítomnými, a dílem na místě veřejnosti
přístupném (dne 8. 4. 1998 i dne 29. 4. 1998), za něž je třeba považovat i
místnosti matričního oddělení v úředních hodinách, kdy tam měla přístup
veřejnost. Z uvedených skutečností tedy lze dovodit, že s ohledem na charakter
a intenzitu verbálních útoků obviněných a na další okolnosti, za nichž byly
pronášeny, došlo k naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví ve
smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. Potud i ministr spravedlnosti v podané stížnosti
pro porušení zákona souhlasí se závěry napadeného rozhodnutí Krajského soudu v
Českých Budějovicích a ani Nejvyšší soud neshledává důvodu k jinému posouzení.
Předmětem výhrad ministra spravedlnosti je tedy pouze jeho odlišný
názor na stupeň nebezpečnosti posuzovaného jednání pro společnost ve srovnání s
názorem soudu prvního stupně i odvolacího soudu, když oba soudy zde nespatřují
stupeň nebezpečnosti činu potřebný k tomu, aby se jednalo o trestný čin, tj.
stupeň vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). V tomto směru se ministr
spravedlnosti domáhá rozhodnutí, že posuzované jednání obou obviněných vykazuje
takovýto stupeň nebezpečnosti pro společnost, proto v podané stížnosti pro
porušení zákona v podstatě polemizuje jen se závěry, které soudy obou stupňů
vyvodily ze správně a úplně provedených důkazů, a s právním hodnocením těchto
závěrů. Nejvyšší soud se však ztotožňuje s argumentací Krajského soudu v
Českých Budějovicích, uplatněnou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a aniž by
ji opakoval, považuje za nutné zdůraznit některé významné důvody, které i přes
všechny zmíněné okolnosti předmětného útoku obviněných nedovolují dospět k
závěru, že v konkrétním posuzovaném případě je splněna – vedle nepochybně
prokázaných formálních znaků – i materiální stránka trestného činu výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s projednávaným případem Nejvyšší soud poukazuje
především na systematické zařazení trestného činu výtržnictví podle § 202 odst.
1 tr. zák., který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské
soužití, jejichž specifické zákonné znaky jsou obsaženy v páté hlavě zvláštní
části trestního zákona. Pokud zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy
hrubě narušující občanské soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž
je některý z těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve
výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití. Tím se zároveň výtržnictví jako
trestný čin odlišuje od přestupku. Proto nikoli každé výtržnické jednání je
trestným činem a tak je tomu i v posuzovaném případě.
Výtržností, popřípadě hrubou neslušností ve smyslu ustanovení § 202 tr.
zák. je proto jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a
pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k
zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového
charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo
výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí
pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Podle dosavadní soudní praxe dokonce ani každé fyzické napadení občana,
i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném,
nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202
tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je třeba
považovat za hrubou neslušnost nebo výtržnost jen ty nejzávažnější verbální
útoky, které jsou srovnatelné jak s fyzickými útoky, tak i s jinými příklady
hrubých neslušností nebo výtržností výslovně uvedenými v citovaném zákonném
ustanovení, a které jsou způsobilé výrazněji narušit řádné občanské soužití
tak, aby čin dosahoval i potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3
odst. 2 tr. zák., § 75 tr. zák.). Závažnost verbálních útoků pak nelze
vyvozovat toliko z toho, o jak hrubé či vulgární projevy šlo, ale je nezbytné
přihlížet též ke všem ostatním okolnostem, za nichž k výtržnickému jednání
došlo, a k následkům, které takové jednání způsobilo. Právě všechny tyto
významné skutečnosti ve svém souhrnu náležitě zohlednil i Krajský soud v
Českých Budějovicích v napadeném rozhodnutí, když ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k názoru o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro
společnost v posuzovaném případě. Přitom soudy obou stupňů nikterak
nezpochybňují, že oba obvinění svým jednáním, pro nějž byli trestně stíháni, se
dopustili hrubé neslušnosti takového charakteru, který je již formálním znakem
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jenž by byl za jiných
okolností důvodem k vyslovení viny a k uložení trestu. S tímto závěrem se
ztotožňuje i Nejvyšší soud a neshledává v něm podceňování společenských
důsledků jednání obou obviněných, jak namítá stížnost pro porušení zákona.
Zkoumání duševního stavu obou obviněných, jehož se ve stížnosti pro
porušení zákona domáhá ministr spravedlnosti, pak za popsaného skutkového a
právního stavu nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ministr spravedlnosti totiž předpokládá, že posuzované chování obou obviněných
je projevem jejich duševní poruchy a že její existence by mohla mít vliv na
příčetnost obviněných jako jednu z podmínek jejich trestní odpovědnosti.
Zmenšená příčetnost znamená snížení schopností rozpoznávacích nebo ovládacích
(anebo obou). I když čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává
vždy méně nebezpečným nebo škodlivým, zjištění případné zmenšené příčetnosti
obviněných M. M. st. a M. M. ml. by ovšem podle názoru Nejvyššího soudu mohlo v
tomto případě znamenat spíše snížení míry jejich zavinění na spáchaném skutku,
protože z důkazů nevyplývá, že by si snad obvinění případnou duševní poruchu
sami způsobili nebo že by zde byl jiný důvod k odlišnému hodnocení zmenšené
příčetnosti obviněných. Míra zavinění je přitom důležitým kritériem, které
spoluurčuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr.
zák., proto nižší míra zavinění obviněných M. M. st. a M. M. ml. by v
projednávané trestní věci byla jen dalším argumentem pro již učiněný správný
závěr o chybějící materiální stránce trestného činu výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák.
Lze sice souhlasit se stížností pro porušení zákona, že ohrožení
vážnosti napadených osob je specifickým zákonným znakem nikoli trestného činu
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., nýbrž trestného činu pomluvy podle §
206 odst. 1 tr. zák. Pokud se ovšem soud prvního stupně o uvedené okolnosti
zmiňuje, nepochybně tak nečiní v souvislosti s hodnocením formálních znaků
výtržnictví, které považoval za naplněné, ale jen při posuzování následku jako
důležitého kritéria pro stanovení stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3
odst. 4 tr. zák.). Nebylo-li totiž skutkem obviněných způsobeno ublížení na
zdraví ani škoda na majetku, je nezbytné přihlížet též k tomu, jaký jiný
následek mohlo vyvolat posuzované jednání. Protože šlo pouze o verbální útoky
proti napadeným pracovnicím, v úvahu přicházelo jako tzv. sekundární následek
jen narušení jejich cti, vážnosti a důstojnosti, což jsou hodnoty lidské
osobnosti, které mohou být nepříznivě dotčeny právě verbálním výtržnickým
jednáním.
Nejvyšší soud respektoval též souvislosti vyplývající ze zásady volného
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, podle níž byly soudy obou
stupňů oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením
vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná
skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud
prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu
přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), nemohl
Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby sám hodnotil důkazy s
jiným možným právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění přitom není
pochyb, jak bylo výše uvedeno, a Nejvyšší soud by za popsané situace nemohl dát
soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají
hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě
jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková
zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady
volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze
dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Okresní soud v Českých Budějovicích i Krajský soud v Českých
Budějovicích tudíž s ohledem na rozvedené argumenty správně nepovažovaly za
naplněný materiální znak trestného činu, tj. vyšší než nepatrný stupeň
nebezpečnosti pro společnost, proto i přes všechny formální znaky důvodně
neshledaly v předmětném skutku obviněných M. M. st. a M. M. ml. trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a v úvahu nepřichází ani skutková
podstata jiného trestného činu. Jednání obviněných tedy soudy obou stupňů v
souladu se zákonem posoudily jen jako takové, že by mohlo být přestupkem proti
občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, který ovšem již nebylo možno
projednat s ohledem na uplynutí jednoho roku od jeho spáchání (§ 20 cit.
zákona). Za popsané situace skutečně nezbylo, než podle § 226 písm. b) tr. řádu
oba obviněné zprostit obžaloby, jak správně učinil soud prvního stupně, když
stíhaný skutek není trestným činem a není důvod k jinému rozhodnutí o něm.
Vzhledem k tomu, co bylo výše konstatováno, i když byly dodrženy
podmínky ustanovení § 272 odst. 1 tr. řádu (stížnost pro porušení zákona byla
podána do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o
ní rozhodl do tří měsíců od jejího podání), Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1
tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným rozhodnutím ani
v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl, a to jak ve vytýkaném směru,
tak ani v jiném ohledu. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném
zasedání a na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat
veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran, když Nejvyšší soud nemusel
provádět ani žádné důkazy. Přitom oba obvinění v původním řízení plně využili
svého práva, aby věc byla u soudu prvního i druhého stupně projednána veřejně,
za jejich přítomnosti a mohli se vyjadřovat ke všem provedeným důkazům, což
také učinili.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y