5 Tz 94/2012-36
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. 1. 2013 ve veřejném zasedání v
senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr.
Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Ing. M. K. , a J.
K. , proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství
Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp.
zn. ZT 153/2012,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu
Usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha –
západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT
153/2012, byl v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. , rozené P. , p o
r u š e n z á k o n v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1
písm. c) tr. řádu.
Citovaná usnesení s e z r u š u j í v celém rozsahu.
Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze se p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského
kraje, územního odboru Praha venkov – západ, Služby kriminální policie a
vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), ze
dne 30. 4. 2012, sp. zn. KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, bylo zahájeno
trestní stíhání obviněného Ing. M. K. pro trestný čin poškození věřitele
podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr.
zákoník“), a obviněné J. K. pro trestný čin poškození věřitele podle § 222
odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se
měli obvinění dopustit jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku skutkem
podrobně popsaným ve výrokové části citovaného usnesení. Právní účinky
zmíněného usnesení nastaly ve vztahu k obviněnému Ing. M. K. dne 10. 5. 2012
a k obviněné J. K. dne 24. 5. 2012.
Toto usnesení napadli oba obvinění stížnostmi, o kterých rozhodl státní
zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ usneseními ze dne 25.
5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, tak, že
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl obě stížnosti jako nedůvodné.
Proti citovaným usnesením státního zástupce podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. stížnost pro porušení zákona.
Spatřuje v ní porušení zákona, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněných, a to
v ustanoveních § 2 odst. 1, § 2 odst. 5 a 6, § 11 odst. 1 písm. i), § 100 odst.
2, § 146 odst. 2 písm. a), § 148 odst. 1 písm. c) a § 163 odst. 1 tr. řádu.
Především podle názoru ministra spravedlnosti byl nutný souhlas bývalé manželky
obviněného – poškozené Ing. O. K. s trestním stíháním obou obviněných,
protože vzhledem ke společným dětem, které se narodily v manželství jmenované s
obviněným Ing. M. K. , by zde mohl existovat důvod pro odepření výpovědi Ing.
O. K. podle § 100 odst. 2 tr. řádu, jakož i její právo disponovat s trestním
řízením ve smyslu § 163 odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti ministr
spravedlnosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn.
4 Tz 68/98 a na rozhodnutí publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr. Podle jeho
názoru dozorující státní zástupce nepřihlédl ke zmíněnému rodinnému poměru,
čímž měl porušit zejména ustanovení § 11 odst. 1 písm. j), § 100 odst. 2 a §
163 odst. 1 tr. řádu. V druhém okruhu námitek vyslovil ministr spravedlnosti
svůj nesouhlas s postupem státního zástupce při rozhodování o stížnostech obou
obviněných podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich
trestního stíhání. Ministr spravedlnosti je přesvědčen, že dozorující státní
zástupce při prověrce spisu vydal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního
stíhání obou obviněných ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, byť jeho
vyjádření nebylo takto výslovně označeno, proto poté již nebyl týž státní
zástupce oprávněn rozhodnout o zmíněných stížnostech obviněných. V takovém
případě byl totiž státní zástupce povinen předložit věc nadřízenému státnímu
zástupci. Ministr spravedlnosti i zde odkázal na stávající judikaturu
Nejvyššího soudu (jde o rozhodnutí nyní publikovaná pod č. 7/2010 a č. 8/2013
Sb. rozh. tr.), která se týká podobné otázky a lze ji přiměřeně použít i v
posuzovaném případě.
Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr.
řádu zrušil napadená usnesení státního zástupce Okresního státního
zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne
7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a aby zrušil též další rozhodnutí obsahově
navazující na tato usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich
zrušením, pozbudou podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby poté
Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc státnímu
zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení
zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněným Ing. M. K. a J. K. s
tím, aby se mohli vyjádřit k podané stížnosti pro porušení zákona, ale nikdo z
nich nevyužil tohoto práva.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud přezkoumal v
rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 267 odst. 3, 5 tr. řádu zákonnost a
odůvodněnost výroků napadených usnesení státního zástupce Okresního státního
zastupitelství Praha – západ, jakož i příslušnou část řízení, které jim
předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných
Ing. M. K. a J. K. , ovšem jen v některých ustanoveních, na něž ministr
spravedlnosti poukázal.
Nejvyšší soud především akceptoval námitku ministra spravedlnosti, v níž vytkl
porušení zákona v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c)
tr. řádu, protože stížnosti obviněných podané proti usnesení policejního orgánu
o zahájení jejich trestního stíhání zamítl jako nedůvodné nepříslušný státní
zástupce, ačkoli o nich měl rozhodovat nadřízený státní zástupce. Tuto námitku
opírá ministr spravedlnosti o výsledek prověrky trestního spisu policejního
orgánu provedené státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha –
západ a o jeho vyjádření ze dne 23. 3. 2012.
Jak přitom vyplývá ze spisových podkladů zařazených na nečíslované straně
trestního spisu vedeného u shora konkretizovaného policejního orgánu a označené
písmenem „F“, dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství
Praha – západ v přípise ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 1 ZN 3067/2011, po prověrce
spisu k dalšímu postupu policejního orgánu výslovně uvedl, že „… neshledává
žádné zvláštní okolnosti, které by bránily v postupu podle § 160 odst. 1 tr.
ř., neboť základní otázky jsou vyřešeny spolehlivě.“ Ministr spravedlnosti
spatřuje v citovaném vyjádření státního zástupce pokyn policejnímu orgánu, aby
zahájil trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , s tím, že takový
pokyn měl být důvodem, aby o stížnosti proti následně vydanému usnesení o
zahájení trestního stíhání obviněných rozhodoval nadřízený státní zástupce, tj.
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší soud k tomu
uvádí následující. Za „pokyn“ ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu sice
lze zpravidla považovat nejen pokyn vydaný podle § 12d odst. 1 a 2 zákona č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (viz k
tomu přiměřeně i rozhodnutí pod č. 8/2013 Sb. rozh. tr.), o nějž v nyní
projednávané věci nešlo, nebo pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) a d) tr. řádu,
ale též jiné akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn,
které ovšem vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku,
jejíž řešení je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v
odůvodnění jeho usnesení (viz rozhodnutí pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr.) nebo v
písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního
zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§ 157 odst. 2, § 174 tr.
řádu). Shora citované vyjádření státního zástupce státního zastupitelství Praha
– západ, jímž po prověrce spisu policejního orgánu „neshledal překážky k
zahájení trestního stíhání“, však nelze považovat za pokyn policejnímu orgánu,
aby zahájil trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , jak tvrdí
ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, protože jeho formulace
nesvědčí o tom, že by chtěl státní zástupce prosadit svůj právní názor na věc a
autoritativně ho uplatnit vůči policejnímu orgánu, ale spíše vyznívá jako
reakce dozorujícího státního zástupce na již existující záměr policejního
orgánu zahájit trestní stíhání obviněných, resp. na jeho postup k tomu
směřující.
Proto Nejvyšší soud pokládá takové vyjádření státního zástupce za jeho
předchozí souhlas s rozhodnutím policejního orgánu ve smyslu § 146 odst. 2
písm. a) tr. řádu, tj. za souhlas s usnesením o zahájení trestního stíhání.
Státní zástupce zde totiž projevil svůj právní názor, kterým v podstatě sdělil
policejnímu orgánu, že může zahájit trestní stíhání obou obviněných podle § 160
odst. 1 tr. řádu, takže pokud tak policejní orgán učiní, nebude to proti vůli
státního zástupce, který ovšem výslovně a přímo nezavázal policejní orgán k
vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jak by tomu bylo v případě
pokynu, jehož se týká zmíněná judikatura (rozhodnutí publikované pod č. 7/2010
Sb. rozh. tr.). Zároveň jsou ve výše uvedené písemnosti ze dne 23. 3. 2012
obsaženy další úvahy dozorujícího státního zástupce k dosavadnímu průběhu
trestního řízení i k jeho pokračování. Ostatně státní zástupce je oprávněn v
rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení usměrňovat činnost
policejního orgánu a v rámci tohoto oprávnění také vyjádřit právní názor na
posuzovanou věc. Nejvyšší soud dále v této souvislosti připomíná, že za
„souhlas“ ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu lze považovat nejen úkon
státního zástupce takto výslovně označený a vyžadovaný (např. podle § 76 odst.
1, § 79 odst. 1, § 79a odst. 1, § 79c odst. 2, § 79e odst. 1, § 83b odst. 1 tr.
řádu a dalších ustanovení), ale podobně, jak bylo již shora zdůrazněno ohledně
pojmu „příkaz“, též další úkony státního zástupce, jimiž vyjadřuje své kladné
stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Takový souhlas pak
může být rovněž obsažen i v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu
v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§
157 odst. 2, § 174 tr. řádu), jak bylo učiněno i v této trestní věci.
Navíc v trestní věci obviněných Ing. M. K. a J. K. je třeba vzít v úvahu,
že podnět k prověření skutečností, na jejichž podkladě lze učinit závěr o
podezření ze spáchání trestného činu, dalo podle § 158 odst. 1 tr. řádu
dozorující Okresní státní zastupitelství Praha – západ. Třebaže uvedený podnět
podal jiný státní zástupce téhož státního zastupitelství než ten, který
následně vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, i z
tohoto důvodu bylo vhodné a nezbytné, aby o stížnostech obviněných podaných
proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání
rozhodoval jako věcně a funkčně příslušný státní zástupce vyššího státního
zastupitelství, tj. v daném případě Krajského státního zastupitelství v Praze.
Jestliže se tak nestalo a napadená rozhodnutí přesto vydal státní zástupce
Okresního státního zastupitelství Praha – západ, jde o postup, který je v
rozporu se zákonem, jak důvodně shledal ministr spravedlnosti v podané
stížnosti pro porušení zákona.
Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, v níž policejnímu orgánu vytkl, že
zahájil a vedl trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , aniž by k
tomu měl souhlas poškozené Ing. O. K. , Nejvyšší soud považuje za poněkud
předčasné vyjadřovat se k takové otázce za situace, když o stížnostech
obviněných proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání rozhodl
nepříslušný státní zástupce. S jejím řešením se totiž bude muset vypořádat
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, jemuž Nejvyšší soud
přikázal věc jako státnímu zástupci příslušnému k rozhodnutí o stížnostech
obviněných.
Nejvyšší soud k tomu jen připomíná, že podle § 163 odst. 1 tr. řádu trestní
stíhání pro trestné činy zde vyjmenované, mimo jiné i pro trestný čin poškození
věřitele podle § 222 tr. zákoníku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obou
obviněných, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl
poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. řádu), lze
zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem
poškozeného. Podle § 100 odst. 2 tr. řádu má svědek právo odepřít svědeckou
výpověď, pokud by jí přivodil trestní stíhání sobě či zde vyjmenovaným osobám
nebo jiným osobám v poměru rodinném či obdobném, jejichž újmu by právem
pociťoval jako újmu vlastní. Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u
policejního orgánu pod sp. zn. KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, mezi dosud
shromážděnými podklady je zařazen i úřední záznam o podaném vysvětlení Ing. O. K. , bývalé manželky obviněného Ing. M. K. , ze dne 29. 11. 2011, v němž se
jmenovaná po zákonném poučení odmítla k věci vyjádřit, přičemž neuvedla důvody
tohoto odmítnutí (viz č. l. 11 a 12 spisu). Dále je ze spisu patrné (viz č. l. 145), že manželství Ing. M. K. a Ing. O. K. bylo rozvedeno rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 C 314/2008, který
nabyl právní moci dne 12. 3. 2009. Uvedenému rozsudku předcházelo řízení o
popření otcovství vedené na podkladě návrhu Ing. O. K. u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 202/2008, které vyústilo ve vyhlášení rozsudku ze dne
5. 12. 2008 (účinky právní moci vznikly dne 16. 2. 2009). Ve zmíněném návrhu
Ing. O. K. mimo jiné uvedla, že manželství s Ing. M. K. je dlouhodobě
hluboce a trvale rozvráceno a že s manželem nevede společnou domácnost; k
tomuto tvrzení se připojil též Ing. M. K. Takové skutečnosti by tedy podle
názoru Nejvyššího soudu mohly zpochybnit nutnost souhlasu poškozené s trestním
stíháním obou obviněných podle § 163 odst. 1 tr. řádu s ohledem na ustanovení §
100 odst. 2 tr. řádu. Ani následný postup svědkyně Ing. O. K. , uplatněný v
řízení před civilními soudy, nesvědčí o tom, že by újmu obviněného Ing. M. K. , která mu může vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním, pociťovala
jako újmu vlastní a že by mohla využít práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. řádu. Na č. l. 146 trestního spisu je totiž zařazena žaloba svědkyně ze
dne 25. 11. 2011, v níž se domáhá určení neplatnosti části smlouvy o vypořádání
vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení po dobu po
rozvodu a dodatečného vypořádání společného jmění manželů. V této žalobě přitom
výslovně upozornila na jednání obviněných, které je předmětem jejich trestního
stíhání v nyní posuzované věci. Na druhé straně nelze přehlédnout ani
skutečnosti, které se týkají dvou společných dětí obviněného Ing. M. K. a
poškozené Ing. O. K. a které by za určitých okolností mohly založit právo
poškozené odepřít svědeckou výpověď, jak na to poukázal ministr spravedlnosti
ve stížnosti pro porušení zákona.
V tomto směru však prozatím nebylo zjištěno,
zda a jaké citové vazby mají oba obvinění ke společným dětem obviněného Ing. M. K. a poškozené Ing. O. K. , protože orgány činné v přípravném řízení se
touto skutečností blíže nezabývaly. Proto v nynějším stadiu trestního řízení
nelze konstatovat, zda byly v posuzované věci splněny podmínky uvedené v § 100
odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu, takže Nejvyšší soud nemohl vyslovit namítané
porušení zákona v citovaných ustanoveních, jak se toho domáhal ministr
spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona. Orgány činné v přípravném
řízení se otázkou použití ustanovení § 100 odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu
opakovaně zabývaly (viz č. l. 1 a písemnost označená písmenem „D“ v trestním
spise), avšak v rámci prověrky spisu dozorující státní zástupce neshledal
důvody k použití těchto ustanovení s ohledem na „dostatečné a nezpochybnitelné
podklady“ (viz nečíslovaná strana trestního spisu a označená písmenem „F“).
Pokud jde o obviněnou J. K. , bývalou tchyni svědkyně Ing. O. K. a babičku
obou dětí, Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené závěry se přiměřeně
uplatní také ve vztahu k této obviněné. Orgány činné v přípravném řízení se ani
v jejím případě blíže nezabývaly vztahem obviněné k vlastním vnoučatům, která
se narodila z manželství jejího syna se svědkyní Ing. O. K. Tuto skutečnost
bude třeba v přípravném řízení podrobněji objasnit, a poté lze učinit závěr o
rozsahu použití ustanovení § 100 odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu
předcházelo, shledal podanou stížnost pro porušení zákona jako částečně
důvodnou. Proto podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocnými
usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze
dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012,
byl porušen zákon v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm.
c) tr. řádu, a to v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. Porušení
zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněných, je zřejmé z toho, že dozorující
státní zástupce nepředložil stížnost proti usnesení policejního orgánu
nadřízenému státnímu zástupci a v důsledku takového pochybení rozhodl věcně
(funkčně) nepříslušný státní zástupce.
Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch
obviněných podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadená usnesení státního
zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ ze dne 25. 5. 2012,
sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a to včetně
všech dalších rozhodnutí obsahově na ně navazujících, pokud jejich zrušením
pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal
státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu projednal a rozhodl a aby se v rámci toho náležitě vypořádal
s odůvodněním stížností obou obviněných i s argumenty uplatněnými ve stížnosti
pro porušení zákona ohledně nutnosti souhlasu poškozené Ing. O. K. s
trestním stíháním obou obviněných.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán,
jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci
Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší
soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tz 94/2012
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 37 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
5 Tz 94/2012-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. 1. 2013 předsedou senátu
v trestní věci obviněných Ing. M. K. , a J. K. , v řízení o stížnosti
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch těchto
obviněných proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství
Praha – západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp.
zn. ZT 153/2012, takto:
Podle § 37 odst. 3 tr. řádu se u r č u j e k přijímání písemnosti a k
vyrozumívání o úkonech trestního řízení v řízení o stížnosti pro porušení
zákona podané ve prospěch obviněného Ing. M. K. , vedeném u Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 5 Tz 94/2012 obhájce JUDr. Tomáš Jindra, advokát, se sídlem
advokátní kanceláře Praha 1, U Prašné brány č. 3.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského
kraje, územního odboru Praha venkov – západ, Služby kriminální policie a
vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 30. 4. 2012, č. j.
KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Ing.
M. K. pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst.
4 písm. a), b) tr. zákoníku a obviněné J. K. , pro trestný čin poškození
věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku.
Těchto trestných činů se měli obvinění dopustit skutkem podrobně popsaným ve
výrokové části citovaného usnesení. Právní účinky zmíněného usnesení nastaly ve
vztahu k obviněnému Ing. M. K. dne 10. 5. 2012 a k obviněné J. K. dne 24.
5. 2012.
Proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnosti, o kterých rozhodl státní
zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ usneseními ze dne 25.
5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, tak že
je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti zmíněným usnesením státního zástupce Okresního státního
zastupitelství Praha – západ podal dne 19. 11. 2012 ministr spravedlnosti
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných. Řízení o této
stížnosti pro porušení zákona je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz
94/2012 a věc byla přidělena k vyřízení podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu na
rok 2012 předsedovi senátu JUDr. Františku Púrymu.
Obviněný Ing. M. K. si dne 11. 5. 2012 zvolil obhájcem JUDr. Tomáše Jindru,
advokáta, se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, U Prašné brány č. 3. Dne 22.
5. 2012 si pak obviněný ve věci zvolil dalšího obhájce, kterým je JUDr. Petr
Balcar, advokát, se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Panská č. 6. Obviněný
neuvedl, kterého z těchto zvolených obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k
vyrozumívání o úkonech trestního řízení.
Podle § 37 odst. 3 tr. řádu platí, že pokud si obviněný zvolí dva nebo
více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z
těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech
trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní
zástupce, který své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.
S ohledem na skutečnost, že si obviněný Ing. M. K. zvolil dva
obhájce, přičemž neurčil, kterého ze zvolených obhájců zmocňuje k přijímání
písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, rozhodl předseda senátu
Nejvyššího soudu podle § 37 odst. 3 tr. řádu tak, že v řízení o stížnosti pro
porušení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 94/2012 se určuje JUDr.
Tomáš Jindra, advokát, se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, U Prašné brány č.
3, jako obhájce, který bude přijímat písemností a bude vyrozumíván o úkonech
trestního řízení, protože jde o advokáta, který zastupoval obviněného v celém
dosavadním řízení.
Toto rozhodnutí je omezeno jen na dobu řízení o stížnosti pro porušení zákona
vedené u Nejvyššího soudu.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
V Brně dne 22. 1. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y