I. Dojde-li k nikoliv zanedbatelné změně záměru v průběhu navazujícího řízení (zde o dodatečném povolení stavby), k jehož původní podobě již bylo vydáno verifikační závazné stanovisko dle § 9a odst. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění účinném do 31. 12. 2023, je povinen si stavební úřad (či jiný příslušný správní orgán) vyžádat nové verifikační závazné stanovisko k tomu, zda je i po takové změně záměru nadále použitelné původní závazné stanovisko k vlivu záměru na životní prostředí vydané podle § 9a odst. 1 uvedeného zákona.
II. Směřuje-li námitka účastníka řízení o dodatečném povolení stavby do problematiky, v níž je závazné stanovisko či jiný akt dotčeného orgánu nahrazen integrovaným povolením [§ 2 písm. g) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování], stavebnímu úřadu ani správnímu soudu v řízení o žalobě proti dodatečnému povolení stavby nepřísluší se takovou námitkou zabývat věcně. Bylo na účastníkovi řízení, aby se bránil proti řešení dané problematiky v integrovaném povolení samostatnou žalobou proti integrovanému povolení, jímž je nyní již stavební úřad vázán.
[106] Není přitom pravdou, že by se jednalo o nepřípustnou námitku z důvodu koncentrace řízení. I kdyby totiž neaktuálnost kontrolního stanoviska EIA nebyla dříve namítána, žalovaný byl povinen si i bez námitky posoudit splnění povinnosti předepsané § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů. Soud se tedy musí tímto žalobním bodem zabývat věcně.
[107] Žalobcům je třeba dát za pravdu, že stavebník v průběhu řízení opakovaně změnil svou žádost o dodatečné povolení stavby. Přesněji řečeno, stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby hned třikrát (nejen dvakrát, jak si myslí žalobci) – jednou na počátku řízení (20. 3. 2014), podruhé dne 20. 9. 2016, kdy vedl řízení Městský úřad v Kolíně, a potřetí dne 27. 4. 2020, kdy vedl řízení již stavební úřad. Důvodem k takovému postupu byla faktická ignorance stavebních předpisů ze strany společnosti AZOS a stavebníka, jelikož ti provedli stavbu a posléze ji opakovaně upravovali a soustavně provozovali, aniž by sporná stavba byla předem povolena. Sice se jeví, že realizované stavební úpravy byly reakcí na změny integrovaného povolení a usilovaly o odstranění negativních vlivů stavby, ovšem ani to stavebníka nijak neomlouvá, jelikož již v roce 2015 se z rozsudku zdejšího soudu jasně dozvěděl, že bez předchozího povolení není oprávněn stavbu vůbec realizovat, natož provozovat. Přitom zkušenosti s negativními dopady nelegálního provozu a početnými stížnostmi obyvatel v sousedství byly hlavním hybatelem změn integrovaného povolení, jež jako jediné se snažil stavebník respektovat. Lze říci, že pokud by stavebník, respektive jeho právní předchůdce vyčkal s realizací stavby a jejím provozem do jejího řádného povolení, případně by alespoň v reakci na rozsudek krajského soudu ukončil svůj nelegální provoz, řízení mohlo proběhnout bez takových procesních komplikací a stavba by byla realizována v podobě, kterou řádně schválil stavební úřad i dotčené orgány. Lze předpokládat, že skutečně povolená stavba by méně zatěžovala okolí, stavebník by čelil menší nevoli dotčené veřejnosti a případné úpravy provozu v návaznosti na zkušenosti získané v řádně povoleném zkušebním provozu by mohly mít menší rozsah (pokud by vůbec vznikla jejich potřeba), takže by již samy o sobě ani nepodléhaly přivolení stavebního úřadu a dostačujícím titulem k jejich realizaci by byla samotná změna integrovaného povolení. Stavebník ovšem postupoval jinak – v provozu nelegální stavby pokračoval a stavbu průběžně upravoval, což si vyžadovalo po zjištění těchto nepovolených stavebních prací či změn dosud ani neschválených černých staveb při realizovaných kontrolních prohlídkách zásah stavebního úřadu v podobě zahájení řízení o odstranění nově zjištěných nepovolených staveb, na což zase návazně stavebník reagoval právě podáním nových žádostí o dodatečné povolení stavby.
[107] Žalobcům je třeba dát za pravdu, že stavebník v průběhu řízení opakovaně změnil svou žádost o dodatečné povolení stavby. Přesněji řečeno, stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby hned třikrát (nejen dvakrát, jak si myslí žalobci) – jednou na počátku řízení (20. 3. 2014), podruhé dne 20. 9. 2016, kdy vedl řízení Městský úřad v Kolíně, a potřetí dne 27. 4. 2020, kdy vedl řízení již stavební úřad. Důvodem k takovému postupu byla faktická ignorance stavebních předpisů ze strany společnosti AZOS a stavebníka, jelikož ti provedli stavbu a posléze ji opakovaně upravovali a soustavně provozovali, aniž by sporná stavba byla předem povolena. Sice se jeví, že realizované stavební úpravy byly reakcí na změny integrovaného povolení a usilovaly o odstranění negativních vlivů stavby, ovšem ani to stavebníka nijak neomlouvá, jelikož již v roce 2015 se z rozsudku zdejšího soudu jasně dozvěděl, že bez předchozího povolení není oprávněn stavbu vůbec realizovat, natož provozovat. Přitom zkušenosti s negativními dopady nelegálního provozu a početnými stížnostmi obyvatel v sousedství byly hlavním hybatelem změn integrovaného povolení, jež jako jediné se snažil stavebník respektovat. Lze říci, že pokud by stavebník, respektive jeho právní předchůdce vyčkal s realizací stavby a jejím provozem do jejího řádného povolení, případně by alespoň v reakci na rozsudek krajského soudu ukončil svůj nelegální provoz, řízení mohlo proběhnout bez takových procesních komplikací a stavba by byla realizována v podobě, kterou řádně schválil stavební úřad i dotčené orgány. Lze předpokládat, že skutečně povolená stavba by méně zatěžovala okolí, stavebník by čelil menší nevoli dotčené veřejnosti a případné úpravy provozu v návaznosti na zkušenosti získané v řádně povoleném zkušebním provozu by mohly mít menší rozsah (pokud by vůbec vznikla jejich potřeba), takže by již samy o sobě ani nepodléhaly přivolení stavebního úřadu a dostačujícím titulem k jejich realizaci by byla samotná změna integrovaného povolení. Stavebník ovšem postupoval jinak – v provozu nelegální stavby pokračoval a stavbu průběžně upravoval, což si vyžadovalo po zjištění těchto nepovolených stavebních prací či změn dosud ani neschválených černých staveb při realizovaných kontrolních prohlídkách zásah stavebního úřadu v podobě zahájení řízení o odstranění nově zjištěných nepovolených staveb, na což zase návazně stavebník reagoval právě podáním nových žádostí o dodatečné povolení stavby.
[108] Stavební úřad sice mohl teoreticky tyto žádosti projednat každou zvlášť, respektive přistoupit k částečnému zastavení řízení z důvodu litispendence, pokud se jednotlivé žádosti navzájem překrývaly, to by však nebylo příliš praktické řešení (byť zčásti bylo využito např. u údajně dočasných staveb v podobě stanů navazujících na budovu expedice nebo tam, kde změny podléhaly povolení jiného věcně příslušného úřadu – úpravy areálové čistírny odpadních vod). Namísto toho tedy stavební úřad žádosti spojil ke společnému řízení. Byť tak výslovně učinil jen ve vztahu k žádosti z 27. 4. 2020, z jeho postupu a z postupu Městského úřadu v Kolíně je zjevné, že společně byla projednána i žádost ze dne 20. 9. 2016 a že fakticky byly stavebním úřadem akceptovány jako rozšíření (např. napojení vzduchotechniky do stávajícího továrního komína), změny (např. způsob přečištění vzdušiny odsávané z provozu, rozdělení původně společného potrubí vzduchotechniky), respektive částečné zpětvzetí žádosti (pokud jde o upuštění od záměru dodatečného povolení zinkovací a stahovací linky). Navíc obsah té které žádosti bylo zpravidla v podrobnostech možné zjistit až z připojené projektové dokumentace, jež se ale v průběhu řízení několikrát změnila, aniž by byla měněna samotná s ní spojená žádost, například když při místním šetření stavební úřad zjistil nesoulad skutečného provedení stavby s předloženými výkresy a bylo přitom patrné, že stavebník neusiluje v dané části o přestavbu do podoby plynoucí z předložených výkresů. Lze tedy konstatovat, že průběhem času se stalo řízení o dodatečném povolení stavby poněkud nepřehledným, pokud jde o to, co vlastně stavebník žádá dodatečně povolit. Úkony stavebního úřadu a jeho předchůdců přitom po procesní stránce rozhodně nebyly perfektní, na druhou stranu soud z hlediska faktického nemá pochyb o tom, co bylo nakonec po všech změnách předmětem řízení (lze to dovodit z prvostupňového rozhodnutí a na něj navazující projektové dokumentace potvrzené stavebním úřadem), a nejeví se ani, že by v tomto směru byli dotčeni žalobci. Žalobci pouze v některých žalobních bodech nereflektovali skutečnost, že v poslední fázi již stavebník ustoupil od požadavku na dodatečné schválení instalace zinkovací a stahovací linky, nejeví se však, že by to bylo vyvoláno nemožností se řádně seznámit s předmětem řízení. Ostatně tímto směrem ani žádný ze žalobních bodů výslovně nemíří. Soud proto dané skutečnosti zmiňuje jen z důvodu nutnosti popsat opakované změny záměru v průběhu řízení.
[108] Stavební úřad sice mohl teoreticky tyto žádosti projednat každou zvlášť, respektive přistoupit k částečnému zastavení řízení z důvodu litispendence, pokud se jednotlivé žádosti navzájem překrývaly, to by však nebylo příliš praktické řešení (byť zčásti bylo využito např. u údajně dočasných staveb v podobě stanů navazujících na budovu expedice nebo tam, kde změny podléhaly povolení jiného věcně příslušného úřadu – úpravy areálové čistírny odpadních vod). Namísto toho tedy stavební úřad žádosti spojil ke společnému řízení. Byť tak výslovně učinil jen ve vztahu k žádosti z 27. 4. 2020, z jeho postupu a z postupu Městského úřadu v Kolíně je zjevné, že společně byla projednána i žádost ze dne 20. 9. 2016 a že fakticky byly stavebním úřadem akceptovány jako rozšíření (např. napojení vzduchotechniky do stávajícího továrního komína), změny (např. způsob přečištění vzdušiny odsávané z provozu, rozdělení původně společného potrubí vzduchotechniky), respektive částečné zpětvzetí žádosti (pokud jde o upuštění od záměru dodatečného povolení zinkovací a stahovací linky). Navíc obsah té které žádosti bylo zpravidla v podrobnostech možné zjistit až z připojené projektové dokumentace, jež se ale v průběhu řízení několikrát změnila, aniž by byla měněna samotná s ní spojená žádost, například když při místním šetření stavební úřad zjistil nesoulad skutečného provedení stavby s předloženými výkresy a bylo přitom patrné, že stavebník neusiluje v dané části o přestavbu do podoby plynoucí z předložených výkresů. Lze tedy konstatovat, že průběhem času se stalo řízení o dodatečném povolení stavby poněkud nepřehledným, pokud jde o to, co vlastně stavebník žádá dodatečně povolit. Úkony stavebního úřadu a jeho předchůdců přitom po procesní stránce rozhodně nebyly perfektní, na druhou stranu soud z hlediska faktického nemá pochyb o tom, co bylo nakonec po všech změnách předmětem řízení (lze to dovodit z prvostupňového rozhodnutí a na něj navazující projektové dokumentace potvrzené stavebním úřadem), a nejeví se ani, že by v tomto směru byli dotčeni žalobci. Žalobci pouze v některých žalobních bodech nereflektovali skutečnost, že v poslední fázi již stavebník ustoupil od požadavku na dodatečné schválení instalace zinkovací a stahovací linky, nejeví se však, že by to bylo vyvoláno nemožností se řádně seznámit s předmětem řízení. Ostatně tímto směrem ani žádný ze žalobních bodů výslovně nemíří. Soud proto dané skutečnosti zmiňuje jen z důvodu nutnosti popsat opakované změny záměru v průběhu řízení.
[109] Tyto opakované změny přitom nebyly jen kosmetické. Nejpodstatnější změnou bylo samozřejmě zúžení předmětu řízení o zinkovací a stahovací linku. To však samo o sobě může mít jen pozitivní vliv na životní prostředí, neboť oproti původně v procesu EIA posuzovanému záměru bude operováno s menším objemem chemikálií, bude probíhat méně výrobních procesů o menší celkové kapacitě s potřebou nižšího objemu pracovníků, dopravy atd. Žalobci netvrdí, že by souběžné umístění těchto linek s lakovací a spárovací linkou mělo vytvářet nějaký synergický efekt, a že jejich odstranění by tudíž mělo mít negativní dopad na rozsah a podobu emisí zbytkového záměru do té míry, že jeho vlivy by byly horší než vlivy při společné realizaci všech čtyř linek. Soud pak takovou situaci považuje za zcela nepravděpodobnou a naprosto hypotetickou.
[110] To však nelze říct o všech dalších změnách, jimiž záměr prošel. Kromě řady různých drobných změn totiž došlo k navržení (a patrně bez ohledu na chybějící povolení i k realizaci) změny v technologii přečištění vzdušiny odváděné vzduchotechnikou (záměna technologie dopalovací jednotky, doplnění vodní vypírky výduchových plynů s filtrem) z dodatečně povolovaného provozu, přičemž se změnila i podoba samotné vzduchotechniky co do trasování a počtu vedení, množství a výkonu ventilačních jednotek i samotného principu jejího fungování (udržování podtlaku v hlavní výrobní hale). Takové změny rozhodně nelze označit jen za kosmetické změny, u nichž by bylo laicky možné bezpochyby vyloučit jejich negativní vliv na životní prostředí, a i když nelze popřít jejich zřetelnou motivaci směřující k maximálnímu potlačení obtěžování okolí provozu zápachem, nelze vyloučit, že případné předpokládané pozitivní efekty na složení emisních plynů mohou být vykoupeny naopak zhoršením hlukových emisí z výkonnější vzduchotechniky, popřípadě že s ohledem na negativní zkušenosti s dopady nelegálně provozované činnosti stavebníka (jež přirozeně musí brát dotčené orgány v úvahu) mohou být z hlediska vlivů na životní prostředí vyžadovány ještě efektivnější metody odstraňování emisí či opatření vylučující obcházení technologií chránících životní prostředí s ohledem na případně zjištěná pochybení pracovníků v reálně fungujícím provozu.
[111] V tomto směru přitom nelze akceptovat tvrzení, že by se pro jedno navazující řízení vždy mělo vydávat jen jedno verifikační stanovisko. Obecně tomu tak sice zpravidla bude, neboť zpravidla nedochází k podstatným změnám žádosti v průběhu jejího posuzování stavebním či jiným úřadem, a proto verifikační stanovisko vydané pro toto řízení bude odpovídat tomu, o čem správní orgán také nakonec rozhodne. Řízení v této věci však rozhodně za standardní případ označit nelze. Naopak shora popsaný turbulentní vývoj podoby projednávaného záměru ukazuje, že kontrolní stanovisko EIA vydané v roce 2016 rozhodně nemohlo předvídat, jakou podobu bude mít záměr skutečně dodatečně povolený v roce 2020.
[112] Rozhodnou právní úpravu představuje § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů, podle něhož nejdříve 90 dnů před podáním žádosti o zahájení navazujícího řízení, nejpozději však v den podání žádosti o zahájení navazujícího řízení, předloží oznamovatel příslušnému úřadu, který vydal stanovisko, dokumentaci pro příslušné navazující řízení včetně úplného popisu případných změn oproti záměru, ke kterému bylo vydáno stanovisko, a to v rozsahu části nebo etapy záměru, která je předmětem navazujícího řízení. Příslušný úřad ověří na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním orgánem příslušným k vedení navazujícího řízení každý záměr a vydá nesouhlasné závazné stanovisko, jestliže došlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména ke zvýšení jeho kapacity a rozsahu nebo ke změně jeho technologie, řízení provozu nebo způsobu užívání. Tyto změny jsou předmětem posuzování podle § 4 odst. 1 písm. g). Jestliže nedošlo ke změnám záměru podle věty druhé, příslušný úřad vydá souhlasné závazné stanovisko. V tomto závazném stanovisku příslušný úřad s přihlédnutím k podkladům podle odstavce 1 určí, které z podmínek stanoviska jsou v důsledku jiných změn záměru neproveditelné, a to případně v součinnosti s příslušnými dotčenými orgány. Pokud nebyly dokumenty podle věty první předány ve stanovené lhůtě, má se za to, že nebyly předány.
[113] Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů, které vedle sebe paralelně za navazující řízení označuje jak řízení o dodatečném povolení stavby (bod 5), tak řízení o vydání integrovaného povolení (bod 10), a dále v souvislosti s čl. II bodem 1 zákona č. 39/2015 Sb., podle něhož u stanovisek k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona [tj. před 1. 4. 2015] vydá příslušný úřad na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním úřadem příslušným k vedení navazujícího řízení nebo na základě žádosti oznamovatele ještě před zahájením navazujícího řízení souhlasné závazné stanovisko poté, co ověří, že jejich obsah je v souladu s požadavky právních předpisů, které zapracovávají směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU. Příslušný úřad v závazném stanovisku podle věty první zároveň stanoví, které z podmínek uvedených ve stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí. Nelze-li vydat souhlasné závazné stanovisko podle věty první, musí být záměr předmětem nového posuzování podle § 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Závazné stanovisko podle věty první se vydává pro rozhodnutí v navazujícím řízení vydávané po nabytí účinnosti tohoto zákona; toto závazné stanovisko se použije i pro rozhodnutí v dalších navazujících řízeních. Pokud příslušný úřad vydává také závazné stanovisko podle § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, lze oba postupy spojit a vydat pouze jediné závazné stanovisko.
[114] Kontrolní stanovisko EIA ze dne 15. 3. 2016 podle svého obsahu bylo právě případem závazného stanoviska zmíněného v poslední větě přechodného ustanovení k novele zákona o posuzování vlivů účinné od 1. 4. 2015. Bylo tedy spojením ověřovacího závazného stanoviska, jímž byla na základě zmíněného přechodného ustanovení ověřena použitelnost stanoviska EIA vydaného dne 22. 8. 2013 i v kontextu nové právní úpravy, jejímž smyslem bylo uvedení českého práva do souladu s požadavky práva unijního, a verifikačního závazného stanoviska podle § 9a odst. 6 (dříve odst. 5) zákona o posuzování vlivů, které má dvě role – zaprvé je jím ověřováno, že projektová dokumentace předložená se žádostí o dodatečné povolení stavby se neodlišuje od dokumentace záměru, na jejímž podkladě bylo vydáno stanovisko EIA, a zadruhé pro případ zjištění dílčích odlišností v dokumentaci je ověřováno, zda tyto odlišnosti jsou z hlediska vlivů na životní prostředí nevýznamné, takže i přes tyto odchylky lze nadále stanovisko EIA použít. Tato funkce verifikačního stanoviska je přitom pro posouzení žalobního bodu klíčová.
[115] Je nutno připustit, že přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb. ve své předposlední větě předpokládá, že ověřovací závazné stanovisko se vydá jen jednou pro první navazující řízení a lze je následně použít i pro případná další navazující řízení. Takovou výslovnou právní úpravu však § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů neobsahuje. Naopak předpokládá, že dotčený orgán ověří každý záměr předložený do navazujícího řízení. Nejedná se přitom o žádnou neúmyslnou mezeru v zákoně, jelikož bez verifikace podoby záměru v každém navazujícím řízení zvlášť by bylo možné obejít smysl tohoto procesního instrumentu a po získání souhlasného verifikačního závazného stanoviska na základě shodné dokumentace v prvním navazujícím řízení (např. pro povolení k nakládání s vodami) již v dalších procesech volně měnit podobu záměru (např. upustit od čištění spalin), aniž by proti tomu mohl orgán posuzování vlivů zakročit. Ačkoliv tedy ověřovací závazné stanovisko postačí vydat jen jednou, jakmile je s tímto závazným stanoviskem spojeno i verifikační závazné stanovisko, jako tomu bylo v případě kontrolního stanoviska z roku 2016, je nutné v rozsahu posouzení dle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů vydat pro každé další navazující řízení nové verifikační závazné stanovisko.
[116] Kromě toho, § 3 písm. g) bod 14 zákona o posuzování vlivů stanoví, že navazujícím řízením je i řízení o změně rozhodnutí vydaného v řízeních podle bodů 1 až 13 k dosud nepovolenému záměru nebo jeho části či etapě, má-li dojít ke změně podmínek rozhodnutí, které byly převzaty ze stanoviska. To tedy znamená, že má-li dojít ke změně již vydaného rozhodnutí v navazujícím řízení, je nutno si i tehdy podle § 9a odst. 6 citovaného zákona vyžádat nové verifikační stanovisko. Z toho pak lze logicky dovodit argumentem a simili, že je-li taková změna žádosti připuštěna již před vydáním rozhodnutí v navazujícím řízení poté, co byla použitelnost stanoviska EIA potvrzena verifikačním závazným stanoviskem, musí být znovu vyžádáno verifikační závazné stanovisko, jež by se vyjádřilo k tomu, zda i po změně záměru je původní stanovisko EIA použitelné a není třeba vyvolat nový proces EIA dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o posuzování vlivů.
[117] Na tento závěr přitom nemá vliv ani skutečnost, že lze předpokládat, že verifikační závazné stanovisko bylo vyžádáno již v procesu změny integrovaného povolení k obdobným změnám záměru. Řízení o vydání integrovaného povolení či o jeho změně je samostatným navazujícím řízením, jež si vyžaduje vydání svého vlastního verifikačního závazného stanoviska. I když přitom lze předpokládat, že stanovisko dotčeného orgánu by se nemělo odlišovat, nic to nemění na tom, že dotčený orgán musí přinejmenším ověřit, zda změněná projektová dokumentace v řízení o dodatečném povolení stavby je skutečně shodná s tou, kterou měl možnost posuzovat v souvislosti s řízením o změně integrovaného povolení. V tomto směru se stavební úřad zpravidla nemůže opřít jen o popis předloženého záměru v odůvodnění rozhodnutí o změně integrovaného povolení, jelikož jednak takový popis vždy představuje jen zjednodušenou charakteristiku záměru a jednak stavební úřad není oprávněn nahrazovat závěr, jenž musí vyslovit právě dotčený orgán na úseku posuzování vlivů. S ohledem na to tedy nelze ani mít za to, že by se jednalo jen o vadu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí s ohledem na informace uvedené v rozhodnutí o změně integrovaného povolení. Nadto, i když samotná rozhodnutí o změně integrovaného povolení jsou založena ve správním spise (v dokladové části poslední verze projektové dokumentace označené jako revize 02/2020), případná verifikační závazná stanoviska pro ně vydaná pochopitelně již nikoliv.
[118] V daném případě tedy soud shrnuje, že v důsledku změn žádosti provedených ať již cestou nově podaných žádostí o dodatečné povolení stavby, nebo cestou změny v předložené projektové dokumentaci bez samostatného procesního úkonu stavebníka skutečně nemohl stavební úřad považovat kontrolní stanovisko z roku 2016 v rozsahu jím deklarované verifikace použitelnosti stanoviska EIA z roku 2013 za použitelné a byl povinen si vyžádat nové verifikační závazné stanovisko v návaznosti na finální podobu projektové dokumentace, s odkazem na niž hodlal spornou stavbu dodatečně povolit. Pokud by takové souhlasné závazné stanovisko získal, mohli by se žalobci v případě svého nesouhlasu proti němu bránit v odvolacím řízení, kdy by bylo nutné vyžádat jeho potvrzení od nadřízeného orgánu.
[119] Soud přitom nepřehlédl, že si žalovaný vyžádal v návaznosti na odvolací námitky žalobců potvrzení stanoviska EIA z roku 2013 a kontrolního stanoviska z roku 2016 od ministryně životního prostředí. Ta sice obě stanoviska potvrdila, ale žalovaný na toto potvrzující stanovisko nevyčkal a rozhodl i bez něj. I kdyby však toto stanovisko obdržel ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, nic by to na důvodnosti námitky žalobců nezměnilo, jelikož k samotné potřebě nového verifikačního závazného stanoviska se ministryně nevyjádřila, respektive zcela správně upozornila na to, že za posouzení toho, zda se projektová dokumentace v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby změnila, odpovídá stavební úřad, respektive žalovaný. V tomto případě soud konstatuje, že k takovým nikoliv jen zanedbatelným změnám došlo, a to opakovaně. Nevyžádal-li si stavební úřad nové verifikační závazné stanovisko, neměla ministryně životního prostředí ani co v návaznosti na poslední podobu projektové dokumentace přezkoumávat.
[120] Konečně chybějícím verifikačním závazným stanoviskem nemůže být ani sdělení odboru životního prostředí a zemědělství žalovaného ze dne 24. 9. 2021. Jednak tomuto sdělení chybí odpovídající procesní forma závazného stanoviska a jednak se k problematice vyjadřuje jen z pohledu zákona o integrované prevenci (že nevidí potřebu provést změnu integrovaného povolení), ale nikoliv z pohledu zákona o posuzování vlivů.
[121] S tímto žalobním bodem pak souvisí i problematika použitelnosti kontrolního stanoviska z hlediska časového. Vzhledem k tomu, že tento rozměr problému žalobci přímo nevyzdvihují, považuje soud za dostačující jen ve zkratce poukázat na to, že stanovisko EIA bylo v souladu s § 9a odst. 4 zákona o posuzování vlivů a s přihlédnutím k čl. II bodu 6 zákona č. 326/2017 Sb. platné 7 let, tj. do 22. 8. 2020. O prodloužení jeho platnosti přitom mohlo být požádáno před uplynutím jeho platnosti. Ze správního spisu však neplyne, zda tak stavebník učinil. Takový údaj přitom není zmíněn ani v závazném stanovisku ministryně životního prostředí ze dne 7. 4. 2022. Za daných okolností lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda pro dodatečně povolený záměr vůbec existovalo platné stanovisko EIA v době vydání prvostupňového rozhodnutí, neřkuli pak v době vydání napadeného rozhodnutí. S ohledem na uvedené proto napadené rozhodnutí nemohlo obstát. (…)
[127] Samostatnou kapitolu představují námitky proti závazným stanoviskům dotčených orgánů a s tím spojeným otázkám dostatečného posouzení vlivu stavby na hlukové, popřípadě dopravní zatížení lokality. V této souvislosti je ovšem nutno připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 As 150/2015-81, vydaný v této věci, jímž byl korigován nesprávný právní názor zdejšího soudu týkající se právě problematiky závazných stanovisek. Nejvyšší správní soud zde totiž upozornil na skutečnost, že integrované povolení nahrazuje závazná stanoviska.
[128] Krajský soud proto musí žalobcům připomenout, že podle § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci je integrovaným povolením rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky k provozu zařízení a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy umožňují. Pouze pro případ, že by stavebník postupoval tak, že si nejprve obstará rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a teprve následně by získal integrované povolení, aby dodatečně povolenou stavbu mohl začít používat, by dříve vydaná závazná stanoviska měla zachovánu samostatnou existenci (srov. § 46 odst. 1 zákona o integrované prevenci). V tomto případě však stavebník postupoval tak, že si nejprve obstaral integrované povolení, respektive změny integrovaného povolení, a teprve na ně navazovaly následně prováděné změny žádosti o dodatečné povolení stavby a samotné vydání dodatečného povolení. Je tedy nutno zkoumat, zda ten, který složkový předpis předpokládá, že to které závazné stanovisko je nahrazeno integrovaným povolením, či nikoliv. Přitom, pokud by tomu tak bylo, mělo by to zcela zásadní dopady do posuzování dané otázky v řízení o dodatečném povolení stavby či jakémkoliv jiném řízení souvisejícím s tímto integrovaným povolením.
[129] Není totiž pochyb o tom, že integrované povolení má formu správního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v sobě integruje i podmínky pro samotné fungování takto povolovaného provozu, jež regulují činnosti, k nimž nemusí být zapotřebí získat předchozí povolení stavebního úřadu, jedná se o rozhodnutí, jímž jsou konečným způsobem určována práva a povinnosti dotčených subjektů, mezi něž spadá nejen žadatel o integrované povolení, ale i široká veřejnost, jež je dotčena vlivy fungování takto schváleného provozu. Jedná se tedy o správním soudem samostatně přezkoumatelné rozhodnutí k žalobě podle § 65 s. ř. s., a to bez ohledu na to, zda ten který subjekt byl, respektive mohl být v pozici účastníka řízení o vydání integrovaného povolení [žadatel, město, kraj či spolek jako je žalobce c); srov. § 7, ale též § 19a odst. 4 zákona o integrované prevenci] a mohl podat proti němu odvolání, nebo účastníkem takového řízení vůbec nemohl být a jeho práva byla omezena jen na povinně zveřejňované údaje a možnost uplatnit vyjádření (srov. § 8 odst. 2 téhož zákona). Žalobní oprávnění se totiž neřídí účastenstvím ve správním řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž možností dotčení právní sféry žalobce takovým rozhodnutím (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2014, čj. 4 As 157/2013-33, č. 3060/2014 Sb. NSS). Tím, že jde o správní rozhodnutí, je jím vázán stavební úřad i žalovaný, přičemž se zde z povahy věci neuplatní režim závazného stanoviska a jeho instančního přezkumu v odvolacím řízení dle § 149 odst. 4 správního řádu. Stejně tak ani správní soud není oprávněn v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí opírajícímu se o integrované povolení již přezkoumávat zákonnost takového podkladového aktu. Pokud s ním žalobci nesouhlasili, měli si proti integrovanému povolení v řádné žalobní lhůtě (po vyčerpání řádných opravných prostředků, pokud jimi disponovali) podat samostatnou žalobu, v níž by jejich argumentace mohla být soudem projednána.
[130] V první řadě tedy je třeba ověřit v příslušných složkových zákonech, zda rozporovaná závazná stanoviska vůbec mohla být vydána. Pokud nikoliv a na danou otázku dopadalo, respektive přinejmenším mělo dopadat integrované povolení a podmínky v něm stanovené, pak k závazným stanoviskům, byť i třeba byla vydána, nelze vůbec přihlížet. Stejně tak z hlediska věcného z povahy věci nemůže být důvodná argumentace zpochybňující správnost a dostatečnost podmínek integrovaného povolení, jelikož to jsou otázky, jež soud není oprávněn v soudním řízení ve věci dodatečného povolení stavby řešit, jestliže integrované povolení bylo vydáno před právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (opět viz § 46 odst. 1 zákona o integrované prevenci). Soud je v tomto řízení oprávněn řešit pouze námitky, že v řízení o dodatečném povolení stavby nebyly dodrženy podmínky integrovaného povolení. Pak přirozeně soud musí odlišit, které z jeho podmínek se skutečně týkají právě fáze územního a stavebního řízení, jež řízení o dodatečné povolení stavby nahrazuje, a které nikoliv (např. protože se týkají přípravných prací či až samotného provozu stavby, tedy jde o podmínky pro předběžné užívání stavby, zkušební provoz, kolaudaci či činnosti vůbec nepodmíněné rozhodováním stavebního úřadu). Věcně se přitom bude zabývat jen důvodností námitek nedodržení podmínek integrovaného povolení pro územní a stavební rozhodnutí. (…)