I. Správce daně musí umožnit osobám zúčastněným na dražbě uplatnit před udělením příklepu výhrady proti udělení příklepu, i když je dražba nemovité věci prováděna elektronickým způsobem (§ 199 odst. 3 věta druhá ve spojení s § 194a odst. 3 daňového řádu).
II. Rozhodnutí o příklepu se doručuje podle § 222 odst. 4 daňového řádu osobě zúčastněné na dražbě, která proti udělení příklepu vznesla výhrady, v nichž namítla, že jí nebylo umožněno učinit dražební podání.
[18] Žalobou bylo napadeno rozhodnutí žalovaného (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím), jímž bylo zastaveno řízení o podání žalobce podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Správní orgány shodně vyložily toto podání jako výhrady proti udělení příklepu v elektronické dražbě. Podání žalobce ze dne 9. 4. 2020 a podání ze dne 9. 5. 2020 posoudily jako jediné podání, přičemž druhé v pořadí pouze doplňuje argumentaci uvedenou v prvním podání. Třebaže formulace užitá v bodu 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí mohla vzbuzovat pochybnosti, zda žalovaný nekvalifikoval povahu těchto podání odlišně od správce daně, z kontextu celého napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tomu tak nebylo (žalovaný neměl k postupu správce daně sebemenší výhrady). Ve vyjádření k žalobě žalovaný k bodu 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se jedná o chybu v psaní, neměl v úmyslu jakkoliv měnit vyhodnocení obsahu obou podání žalobce, jaké učinil správce daně. Podání žalobce správní orgány kvalifikovaly jako výhrady proti udělení příklepu. Jelikož § 199 daňového řádu, jenž umožňuje vznést výhrady proti udělení příklepu, se dle správních orgánů neužije na elektronicky prováděnou dražbu, je podání žalobce právně nepřípustné. V důsledku toho je dán důvod pro zastavení řízení dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu.
[19] Výkladem § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu se zabýval Krajský soud v Praze např. v rozsudku ze dne 21. 8. 2020, čj. 45 Af 30/2017-50. Dospěl k závěru, že na něj lze vztáhnout judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť účel obou ustanovení i jejich dikce jsou shodné.
[20] V rozsudku ze dne 24. 4. 2020, čj. 3 Ads 95/2018-58, Nejvyšší správní soud uvedl: „Rozhodnutím o zastavení řízení je správní řízení ukončeno dříve, než dojde k věcnému posouzení žádosti. Potom však též podřazení určité skutkové podstaty fakticky pod pojem zjevné právní nepřípustnosti musí být ‚nabíledni‘ (arg. ‚zjevné‘), tedy bezrozporné a bez nutnosti složitější úvahy správního orgánu, kterou by bylo třeba argumentačně osvětlovat v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Dále (arg. ‚právní‘) pak právní úprava musí být zřejmá, bezrozporná, bezmezerovitá a její aplikace nesmí vyvolávat jakékoli složitější interpretační otázky. Nepřípustnost žádosti musí být jednoznačně patrná již ze samotné právní úpravy bez dalšího, to jest bez nutnosti užití jakýchkoli interpretačních úvah a pomůcek (bez odkazů na judikaturu či na prameny doktrinálního výkladu). Nepřípustnost sama pak bude mít zásadně charakter procesní, může spočívat typicky v nesplnění procesních předpokladů (příkladem může být zjevný nedostatek procesní způsobilosti žadatele; viz § 29 správního řádu).“
[21] Žalobce se dovolává § 199 odst. 3 daňového řádu, podle něhož se licitátor v průběhu dražby před udělením příklepu „dotáže osob zúčastněných na dražbě, zda mají výhrady proti udělení příklepu“. Pokud jsou „podle daňového exekutora výhrady proti příklepu důvodné, pokračuje licitátor v dražbě vyvoláním předposledního dražebního podání. V opačném případě licitátor rozhodne o udělení příklepu“ (odst. 4 téhož ustanovení). Uplatněné výhrady proti příklepu a způsob jejich vyřízení musí být zaznamenán v protokolu o dražbě (§ 200 odst. 1 daňového řádu).
[22] Žalovaný vychází z § 194a odst. 3 daňového řádu, podle něhož se pro elektronickou dražbu použijí ustanovení o dražbě jen přiměřeně, přičemž dovozuje, že „charakter elektronické dražby opodstatněný jeho povahou“ vyžaduje vyloučení možnosti podat výhrady proti udělení příklepu. Konkrétněji zmiňuje pouze požadavek rychlosti a minimalizace nákladů na straně osob zúčastněných na dražbě i na straně správce daně. Ani tento argument ovšem blíže nerozvádí.
[23] Soud se ztotožňuje se žalobcem, že při aplikaci § 194a odst. 3 daňového řádu (tedy posouzení otázky, která ustanovení lze, resp. nelze vztáhnout na elektronickou dražbu) nelze vycházet z parametrů konkrétního programového vybavení pro realizaci elektronických dražeb. Naopak, programové vybavení je třeba designovat podle zákonných požadavků na průběh elektronické dražby. Žalovaný nepředestřel žádný konkrétní, tím méně přesvědčivý argument, proč by elektronická povaha dražby měla vylučovat možnost uplatnit výhrady před udělením příklepu. Smyslem tohoto institutu je umožnit osobám zúčastněným na dražbě poukázat na pochybení, k nimž v průběhu dražby došlo, a zabránit tak udělení příklepu. Uplatnění výhrad je předstupněm pro podání odvolání proti rozhodnutí o příklepu (podrobněji viz níže). Technická povaha elektronické dražby neopodstatňuje vyloučení institutu výhrad proti udělení příklepu. K tomu lze poukázat na rozhodnutí civilních soudů, z jejichž odůvodnění vyplývá, že v průběhu elektronicky prováděné dražby v režimu občanského soudního řádu je třeba umožnit uplatnění námitky proti udělení příklepu (usnesení NS ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2972/2013, č. 21/2015 Sb. NS, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 395/2015, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 14 Co 249/2016).
[24] Rychlost dražby je jistě její významnou charakteristikou, ovšem rychlejší může být paradoxně dražební jednání prováděné za fyzické přítomnosti osob zúčastněných na dražbě, neboť je ukončeno, jakmile přestanou tyto osoby činit dražební podání. V nyní posuzované věci však dražba trvala 50 hodin. Má-li žalovaný zmínkou o rychlosti dražby na mysli, že by připuštění výhrad proti udělení příklepu prodloužilo trvání dražby, tomu lze sice přisvědčit, ovšem takový důsledek má i uplatnění výhrad při dražebním jednání konaném za fyzické přítomnosti osob. Z argumentace žalovaného lze dovodit, že elektronickou dražbu vnímá jako institut velmi pohodlný, během něhož by neměl daňový exekutor vůbec nic řešit, žádné námitky (výhrady) nemají být připuštěny a příklep se udělí tomu, kdo učiní nejvyšší podání (podle vyhodnocení ze strany programového vybavení, jehož prostřednictvím se elektronická dražba provádí). Účelem provádění dražby elektronickým způsobem ovšem není ulehčit pozici daňového exekutora a sejmout z něj mnohdy těžké břímě rozhodování (posuzování výhrad) a zejména jím není ukrácení osob zúčastněných na dražbě na jejich procesních právech.
[25] Žalovaný zmiňuje rovněž minimalizaci nákladů v důsledku vyloučení možnosti vznést výhrady proti udělení příklepu. Neuvádí však, jaké náklady by tímto měly být eliminovány. Posuzování výhrad nemusí dražbu nijak zásadně prodloužit, natož vést ke vzniku jakýchkoliv nákladů, ať již na straně osob zúčastněných na dražbě, tak na straně správce daně.
[26] Nelze souhlasit ani s tím, že softwarové řízení elektronické dražby vylučuje, že by v průběhu dražby mohlo dojít k jakýmkoliv situacím, které by zavdaly důvod pro podání výhrad. Během elektronické dražby lze jistě uplatnit výhrady právního charakteru, které reagují na rozhodnutí správce daně dle § 197 odst. 1 daňového řádu (tedy zda bylo prokázáno předkupní právo nebo výhrada zpětné koupě) a týkají se toho, kterému dražiteli má být udělen příklep. Výhrady proti udělení příklepu mohou vznést též osoby, které nebyly do dražby připuštěny (srov. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 249/2016). Značně variabilní okruh výhrad pak může souviset se samotnou technickou stránkou provádění dražby prostřednictvím programového vybavení a funkčností jednotlivých prvků (ať již hardware, nebo software). K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2972/2013. Vyloučení možnosti podat výhrady proti udělení příklepu tak nelze opírat o samotnou podstatu elektronického způsobu provádění dražby, která by zcela eliminovala jakékoliv myslitelné výhrady relevantní z hlediska udělení příklepu.
[27] Žalovaný postavil napadené rozhodnutí na dvou tezích: 1) uplatnění výhrad v elektronické dražbě je a priori vyloučeno, 2) i kdyby žalobce uplatnil výhrady, zůstal by pouze osobou zúčastněnou na dražbě, a tudíž by nebyl oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí o příklepu. Pomine-li soud skutečnost, že žalobce neučinil dražební podání, žalovaný vůbec nevysvětluje, jaký dopad má jím zastávaný právní výklad § 199 odst. 3 věty druhé ve spojení s § 194a odst. 3 daňového řádu na neúspěšné dražitele (tedy osoby zúčastněné na dražbě, které učinily dražební podání). Je zcela nepochybné, že uplatnění výhrad dražitelem je předpokladem pro podání odvolání proti rozhodnutí o příklepu. Rozhodnutí o příklepu se totiž doručuje jen tomu dražiteli, který vznesl výhrady (§ 222 odst. 4 daňového řádu). Jak tedy správce daně provádějící elektronickou dražbu určí, kterému dražiteli doručí usnesení o příklepu, a tedy otevře mu prostor pro podání odvolání proti rozhodnutí o příklepu? Nebo snad správce daně v rozporu s § 222 odst. 4 daňového řádu doručí rozhodnutí o příklepu všem dražitelům? Je snad § 194a odst. 3 daňového řádu tak „silný“, že implicite modifikuje i § 222 odst. 4 daňového řádu? I tyto nezodpovězené otázky vedou soud k závěru, že právní názor žalovaného o neaplikovatelnosti § 199 odst. 3 věty druhé daňového řádu na elektronické dražby není hájitelný, zejména se neopírá o žádné přesvědčivé důvody vycházející ze specifik elektronického způsobu provádění dražby.
[28] Správní orgány poukazují na Podmínky pro provádění elektronických dražeb (dražební řád), které nepředpokládají, že by bylo možné uplatnit výhrady proti udělení příklepu. Původcem této písemnosti ze dne 10. 12. 2019 je Generální finanční ředitelství, přičemž není zřejmé, jakou má právní povahu. Správní orgány pouze zmiňují, že každá osoba zúčastněná na dražbě musí s tímto dokumentem vyjádřit souhlas. Ustanovení § 194 odst. 6 ve spojení s § 263 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 předvídalo, že podmínky postupu při elektronické dražbě stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. I kdyby bylo možné z § 263 daňového řádu (zmocňovací ustanovení), jenž stále odkazuje na již neplatný § 194 odst. 6 téhož zákona, dovodit, že Ministerstvo financí je i nadále zmocněno upravit vyhláškou podmínky postupu při elektronické dražbě, je zřejmé, že výše zmíněný dražební řád nelze považovat za vyhlášku Ministerstva financí. Avšak ani vyhláška Ministerstva financí, tím méně pouhá písemnost Generálního finančního ředitelství, byť s ní musí osoba zúčastněná na dražbě předem vyjádřit souhlas, nemůže modifikovat postup předvídaný zákonem (daňovým řádem) ani odebrat osobám zúčastněným na dražbě jejich práva (tím méně právo podstatné pro napadení výsledku dražby).
[29] Soud tedy uzavírá, že správce daně musí i v elektronické dražbě umožnit osobám zúčastněným na dražbě uplatnit před udělením příklepu výhrady. Ustanovení § 199 odst. 3 věty druhé daňového řádu se užije i na elektronickou dražbu.
[30] Soud připouští, že si lze představit i jiné modely uplatňování námitek (v obecném slova smyslu), jimiž by se mohly osoby zúčastněné na dražbě bránit proti průběhu a výsledku dražby (srov. např. aktuální úpravu obsaženou v občanském soudním řádu), ty by nicméně bylo nutné upravit legislativně. Novelizace by se patrně musela dotknout i ustanovení o doručování rozhodnutí o příklepu, případně okruhu osob legitimovaných k podání odvolání proti němu.
[31] Napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou nezákonná, neboť právní nepřípustnost podání dovozují z nesprávného právního názoru ohledně (ne)přípustnosti výhrad proti udělení příklepu v elektronické dražbě. Jen pro úplnost lze doplnit, že úvahy správních orgánů ústící v (nesprávný) závěr o právní nepřípustnosti podání nejsou založeny na pouhém jazykovém výkladu ustanovení daňového řádu, pročež nelze mít za to, že by podání bylo zjevně právně nepřípustné (viz shora citovaný rozsudek NSS čj. 3 Ads 95/2018-58). Aplikace § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu na projednávaný případ je jednoznačně vyloučena.
[32] Žalobci je třeba přisvědčit též v tom, že správní orgány nesprávně vyhodnotily jeho podání ze dne 9. 5. 2020. Správní orgány k němu sice správně přistoupily tak, že jej posuzovaly z hlediska jeho skutečného obsahu bez ohledu na jeho označení (§ 70 odst. 2 daňového řádu). Dospěly však k nesprávnému závěru, že mezi jeho označením a skutečným obsahem existuje rozpor. Podání je označeno jako odvolání proti rozhodnutí správce daně o udělení příklepu vydražiteli. Žalobci nelze vytýkat, že toto rozhodnutí neoznačil datem vydání a číslem jednacím, neboť uvedené údaje neznal, jelikož mu nebylo doručeno, ač žádal o jeho zpřístupnění (třeba jen odkazem na úřední desku, je-li na ní zveřejněno). Žalobce zcela konkrétně označil dražbu, v níž mělo být rozhodnutí o příklepu vydáno. Není proto žádných rozumných pochyb o tom, jaké rozhodnutí je napadáno. V závěru podání žalobce jasně uvedl, že se domáhá zrušení rozhodnutí správce daně o příklepu. Tento návrh sice neodpovídá možnostem, jak může odvolací orgán rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí o příklepu (§ 223 odst. 3 daňového řádu), to však nemění nic na tom, že z něj je zřejmé, co žalobce podáním sleduje (zrušení rozhodnutí o příklepu, tedy správně jeho změnu v tom smyslu, že se příklep neuděluje). Obsahem podání pak je argumentace, kterou žalobce poukazuje na pochybení správce daně v průběhu dražby a která podle něj opodstatňuje zrušení rozhodnutí o příklepu. Je tedy zřejmé, že obsah podání odpovídá jeho formálnímu označení, jedná se o odvolání proti rozhodnutí o příklepu. Rozhodnutí o příklepu obecně lze napadnout právě odvoláním (§ 223 daňového řádu).
[33] Požadavek materiálního posuzování procesních úkonů neznamená bezbřehou interpretační svobodu správce daně; posuzování obsahu bez ohledu na označení podání přichází v úvahu pouze v situaci, kdy samotný obsah podání splňuje zákonné náležitosti a podání je (jinak) určité a srozumitelné, tedy není vnitřně rozporné. Případné rozpory, nejasnosti a otázky je nutné odstranit výzvou k odstranění vad podání podle § 74 daňového řádu (viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2018, čj. 9 Afs 356/2017-45).
[34] Správní orgány zcela nepochopitelně učinily z určitého a srozumitelného podání, které splňovalo zákonné náležitosti právně přípustného opravného prostředku proti rozhodnutí o příklepu, zcela jiné podání, nota bene podle jejich názoru právně nepřípustné. Pokud snad měly pochybnosti, a to s ohledem na kontext jednotlivých procesních úkonů v dané věci (žalobcem dříve avizované doplnění výhrad proti udělení příklepu), měly žalobce vyzvat k odstranění vad podání podle § 74 daňového řádu, což ovšem neučinily. Správce daně zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jestliže podání ze dne 9. 5. 2020 posoudil jako doplnění podání ze dne 9. 4. 2020. Správce daně měl s podáním ze dne 9. 5. 2020 naložit jako se samostatným podáním (odvoláním proti rozhodnutí správce daně o příklepu). Tuto vadu řízení žalovaný napadeným rozhodnutím neodstranil, naopak ji aproboval.
[35] Žalovaný odůvodnil v napadeném rozhodnutí správnost kvalifikace podání ze dne 9. 5. 2020 jako doplnění podání ze dne 9. 4. 2020 (tedy jako doplnění výhrad proti udělení příklepu) tím, že žalobce není aktivně legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí o příklepu. Soud se s tímto postupem žalovaného nemůže ztotožnit. Jak totiž žalobce v odvolání správně namítl, pokud by měly správní orgány za to, že žalobce není legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí o příklepu, měly jeho podání ze dne 9. 5. 2020 posoudit v souladu s jeho obsahem i označením jako odvolání a rozhodnout o něm podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu (případně ve spojení s § 116 odst. 3 téhož zákona), tj. zamítnout jej a zastavit odvolací řízení. Subjektivní přípustnost opravného prostředku nelze zaměňovat s jeho objektivní přípustností. Z hlediska zjevné právní nepřípustnosti podání je určující, zda právní úprava obecně umožňuje určité podání učinit, nikoliv zda jej může učinit konkrétně podatel v dané věci.
[36] Žalovaný v návaznosti na právě uvedené argumentuje tím, že žalobce nemohl být napadeným rozhodnutím zkrácen na právu podat odvolání proti rozhodnutí o příklepu, neboť k tomu není legitimován. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na to, že žalobce se nestal dražitelem ve smyslu § 194 odst. 5 daňového řádu, jelikož neučinil žádné dražební podání, nýbrž byl pouze osobou zúčastněnou na dražbě ve smyslu § 194 odst. 4 daňového řádu. Té se přitom rozhodnutí o příklepu nedoručuje (§ 222 odst. 4 daňového řádu), tudíž není oprávněna napadnout jej odvoláním (§ 109 odst. 1 daňového řádu).
[37] Žalobce této argumentaci oponuje tím, že byl připraven dražební podání učinit, nicméně mu v tom zabránilo pochybení orgánů finanční správy. Je tak třeba považovat jej za dražitele. Soud k tomu uvádí, že výklad právních norem provedený žalovaným je jejich jazykovým výkladem. Ten je přitom považován pouze za prvotní přiblížení k obsahu právní normy. Ústavní soud ke gramatickému výkladu právní normy uvádí: „Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (nález ÚS ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1133/07, č. 233/2007 Sb. ÚS). Soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ (nález ÚS ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.). Konečný výklad právní normy by měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – logické, systematické, historické, teleologické, srovnání v právu aj. (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176, č. 2418/2011 Sb. NSS, a v něm citovanou judikaturu, a dále též rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 As 31/2009-81, č. 1940/2009 Sb. NSS).
[38] Pokud jde o systematický výklad práva, je třeba vyjít z toho, že právo uplatnit výhrady proti udělení příklepu mají osoby zúčastněné na dražbě. Tyto výhrady musí daňový exekutor posoudit a rozhodnout o dalším průběhu dražby. Uplatněné výhrady a způsob jejich vyřízení jsou natolik významnou skutečností, že je potřeba je zaznamenat v protokolu o dražbě (§ 200 odst. 1 daňového řádu). Jsou to právě osoby, které vznesly výhrady proti udělení příklepu (ať již se nachází v pozici osoby zúčastněné na dražbě, nebo se staly dražiteli), kdo vedle daňového exekutora podepisuje protokol o dražbě (§ 200 odst. 2 daňového řádu). Oproti tomu osoby, které výhrady nevznesly, byť by se i staly dražiteli či vydražitelem, protokol o dražbě nepodepisují. Je zřejmé, že daňový řád spojuje s uplatněním výhrad proti udělení příklepu významné účinky, takže je nezbytné je řádně zaprotokolovat, přičemž správnost protokolace stvrdí osoby, které výhrady uplatnily, svým podpisem.
[39] Ustanovení § 222 odst. 4 daňového řádu sice uvádí, že se rozhodnutí o příklepu doručuje pouze dražitelům, kteří vznesli výhrady proti udělení příklepu, a tedy pouze ti jsou oprávněni podat odvolání. Není nicméně zřejmé, proč § 222 odst. 4 daňového řádu výslovně nezahrnul do okruhu osob, jimž se doručuje rozhodnutí o příklepu, osoby zúčastněné na dražbě, které sice nejsou dražiteli, ovšem učinily výhrady proti udělení příklepu.
[40] V komentářové literatuře se lze setkat s názorem, že § 222 odst. 4 daňového řádu nepřesně vymezuje okruh osob, jímž má být doručeno rozhodnutí o příklepu, a to právě s poukazem na to, že okruh osob, které jsou oprávněny vznést výhrady proti udělení příklepu, je širší než okruh osob, jimž se doručuje rozhodnutí o příklepu (Lavický, P. In: Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. Wolters Kluwer, Praha : 2011, komentář k § 222). Tomu, že v § 222 odst. 4 daňového řádu je chybně uveden pojem „dražitel“ místo „osoba zúčastněná na dražbě“, nasvědčuje i důvodová zpráva k daňovému řádu (sněmovní tisk č. 685/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu, 5. volební období, 2006–2010). Důvodová zpráva k § 199 odst. 4 daňového řádu uvádí: „Odstavec 4 upravuje postup při vznesení výhrad proti udělení příklepu. Jedná se o ekvivalent instrumentu námitek v řízení dle občanského soudního řádu (§ 336j). Vypořádání se s výhradami v průběhu dražby nemá povahu rozhodnutí, a proto návrh oproti obecné úpravě občanského soudního řádu neobsahuje ustanovení o charakteru a přípustnosti případného opravného prostředku. Osoby, které vznesly výhrady při dražbě nemovitostí, mají však právo podat odvolání proti samotnému rozhodnutí o udělení příklepu. Tím je třeba rozumět specifický typ rozhodnutí vydávaného v souvislosti s dražbou, přičemž jeho účinky se liší podle toho, zda se jedná o dražbu movitých či nemovitých věcí.“ Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit osobám, které v průběhu dražby podaly výhrady, bránit se proti rozhodnutí o příklepu odvoláním. Toto právo nemělo být omezeno jen na osoby, které učinily dražební podání, tedy staly se dražiteli, jak by tomu nasvědčoval gramatický výklad § 222 odst. 4 daňového řádu.
[41] Podle soudu neexistují ani dostatečně přesvědčivé věcné důvody, pro něž by mělo být rozhodnutí o příklepu doručováno pouze dražitelům, kteří vznesli výhrady, nikoliv též osobám zúčastněným na dražbě, které uplatnily výhrady. Postavení osoby zúčastněné na dražbě se významněji neliší od postavení dražitele, pokud jde o hodnocení jejich zájmu nabýt předmět dražby. Obě osoby se musí přihlásit k dražbě, prokázat svoji totožnost a zpravidla též složit dražební jistotu, což je podmínka, která z účasti na dražbě eliminuje osoby, které nemají skutečný zájem draženou věc nabýt. Učinění dražebního podání, které odlišuje osobu zúčastněnou na dražbě od dražitele, znamená, že po určitou část dražby byl dražitel vázán svým dražebním podáním, a tedy mohl draženou nemovitou věc nabýt, nebylo-li by učiněno vyšší dražební podání. Osoba zúčastněná na dražbě jistě nemá nárok na to, aby nabyla dražené věci do vlastnictví, nicméně má právo na to, aby dražba proběhla v souladu se stanovenými pravidly. Dražitel, který neučinil nejvyšší podání, nemá více práv než osoba zúčastněná na dražbě. Okruh výhrad, které může vznést dražitel, se zásadněji neliší od těch, které může uplatnit osoba zúčastněná na dražbě. Osoba zúčastněná na dražbě může zejména namítat, že jí v důsledku porušení pravidel nebylo umožněno učinit dražební podání (tím by se přitom stala dražitelem). Právě tuto argumentaci přitom žalobce od počátku uplatňuje (soud ponechává stranou, zda důvodně). Skutečnost, že v průběhu dražby nebylo umožněno dražit všem oprávněným dražitelům (tedy slovy daňového řádu osobám zúčastněným na dražbě), je důvodem pro změnu rozhodnutí o příklepu tak, že se příklep neuděluje (viz shora citované usnesení NS sp. zn. 26 Cdo 395/2015). Pokud osoba zúčastněná na dražbě má námitky, jimiž může zvrátit rozhodnutí o příklepu, je evidentně po materiální stránce oprávněna podat proti němu odvolání.
[42] Pro srovnání lze poukázat na postavení osob, které se účastní dražby, ovšem neučiní žádné dražební podání, v režimu občanského soudního řádu. V něm obsažená právní úprava byla významně novelizována zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 1. 2013. Dražitelem se v režimu občanského soudního řádu rozumí osoby, které splnily podmínky pro účast na dražbě, a to bez ohledu na to, zda skutečně dražily (tedy učinily dražební podání), či nikoliv (viz Mádr, J. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení – soudcovský komentář. Kniha V. Havlíček Brain Team. Praha : 2014, komentář k § 336k, str. 388).
[43] Podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 byly osoby přítomné při dražbě oprávněny uplatnit námitky proti příklepu. Jelikož je dražební jednání veřejné, mohou se ho vedle dražitelů (tedy osob oprávněných dražit) účastnit i jiné osoby. Námitky tak mohl uplatnit kdokoliv, kdo byl přítomen dražbě, nikoliv pouze dražitelé. Pouze námitky uvedené dražiteli (a některými procesními subjekty) se uváděly do protokolu o dražbě (§ 336j odst. 2). Pokud nebyly námitky shledány důvodnými, byl udělen příklep, jinak se pokračovalo v dražbě vyvoláním předposledního podání. Usnesení o příklepu se doručovalo mimo jiné dražiteli, který vnesl námitky proti udělení příklepu. Tento dražitel pak byl oprávněn podat odvolání proti usnesení o příklepu (§ 336k odst. 1 a 2).
[44] Podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 již není možné podat před udělením příklepu námitky. Usnesení o příklepu se však zveřejní po dobu 15 dnů na úřední desce soudu. Podle § 336k odst. 3 písm. b) mohou podat odvolání proti usnesení o příklepu dražitelé, kteří se zúčastnili dražebního jednání, jestliže mají za to, že průběhem dražby byli zkráceni na svých právech. K podání odvolání mají lhůtu 15 dnů ode dne dražebního jednání.
[45] Z tohoto komparativní pohledu je zřejmé, že osoby účastnící se dražby v režimu občanského soudního řádu, které se reálně nachází ve stejném postavení jako žalobce (tedy byly oprávněny dražit, byť neučinily žádné dražební podání), jsou oprávněny podat odvolání proti usnesení o příklepu, a to před i po novelizaci tohoto procesního předpisu. Soudy v občanském soudním řízení přiznaly legitimaci k podání odvolání proti usnesení o příklepu i nad rámec výslovného znění občanského soudního řádu osobě, která nebyla připuštěna k dražbě (nebyla dražitelem), neboť uplatnila námitky proti příklepu a tvrdila, že nebyla připuštěna k dražbě v rozporu se zákonem (viz shora citované usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 249/2016).
[46] Žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdí, že žalobce, byť namítá, že mu bylo v rozporu se stanovenými pravidly zabráněno v učinění dražebního podání, není oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí o příklepu. Nenabízí však žádnou procesní cestu, kterou by se žalobce mohl efektivně domáhat ochrany svých práv. Je nepochybné, že ochranu procesnímu právu žalobce na řádný průběh dražby lze poskytnout pouze zrušením rozhodnutí o příklepu, tedy v souladu s § 223 odst. 3 daňového řádu změnou rozhodnutí o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Jakýkoliv jiný procesní (ať již správní, nebo soudní) prostředek ochrany, který není s to zvrátit účinky rozhodnutí o příklepu, tedy vytvořit prostor pro uskutečnění opakované dražby, nelze považovat za efektivní prostředek ochrany práv. Připuštění žaloby přímo proti rozhodnutí o příklepu by bylo v rozporu se subsidiaritou soudní ochrany (§ 5 s. ř. s.) a systémem ochrany poskytované osobám zúčastněným na dražbě daňovým řádem založeným na právu vznést výhrady proti udělení příklepu.
[47] Z výše uvedeného plyne, že lpět na gramatickém výkladu § 222 odst. 4 daňového řádu (ve spojení s § 109 odst. 1 téhož zákona) je neudržitelné. Naopak systematický a teleologický výklad této právní normy vede k tomu, že rozhodnutí o příklepu je třeba doručit i osobě zúčastněné na dražbě, která podala výhrady proti udělení příklepu, v nichž namítla, že jí nebylo umožněno učinit dražební podání. Taková osoba je oprávněna podat proti rozhodnutí o příklepu odvolání.
[48] Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by žalobce nebyl napadeným rozhodnutím, které je nezákonné (viz výše), dotčen na své právní sféře. Žalobce je totiž oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí o příklepu.