Písemný příkaz vlastníkům a uživatelům pozemních komunikací k odstranění zjištěných nedostatků vydaný na podkladě $ 41 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o po- zemních komunikacích, osobou pověřenou výkonem státního dozoru není výsled- kem žádného správního (příkazního) řízení, nelze jej kvalifikovat jako příkaz ve smyslu $ 150 správního řádu z roku 2004, a proto na něj nedopadají ani ustanovení předepisující obsahové náležitosti příkazu, konkrétně $ 150 odst. 4 správního řádu (poučení o možnosti podat proti příkazu odpor).
C.. Podle $ 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. „[blyřli závazným podkladem přezkoumá- vaného rozhodnutí jiný úkon správního or- gánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napad- nout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví“. Právní pojem „jiný úkon správního orgá- nu“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení je třebá vyložit dle názoru soudu tak, že jde o úkon učiněný správním orgánem na zákla- dě příslušného zákona, který není samostatně přezkoumatelný v řízení o žalobě proti roz- hodnutí správního orgánu podle $ 65 odst. 1 s.
ř. s., úkon je nezbytným předpokladem vy- dání finálního aktu a jeho obsah je závazný pro výrok konečného rozhodnutí správního orgánu (výrok přímo ovlivňuje). Právní teo- rie takové „jiné úkony správního orgánu“ označuje jako subsumované správní akty. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 37/2005-83, č. 1324/2007 Sb. NSS: „Ustanovení f 75 odst. 2 s. Ť. s. umožňuje soudům ve správním soud- nictví přezkoumávat zákonnost subsumo- vaných správních aktů; toto ustanovení však nezakládá pravomoc správních soudů takové akty zrušovat.
Měla-li zjištěná nezá- konnost subsumovaného aktu vliv na zákon- nost žalobou napadeného aktu finálního, zruší soud tento finální akt a s nezákonnos- tí subsumovaného aktu se vypořádá v odů- vodnění svého rozsudku.“ Mezi příkazem a rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty podle $ 42 zákona o po- zemních komunikacích dle názoru zdejšího soudu však vztah předpokládaný $ 75 odst. 2 větou druhou s. ř. s. neexistuje. Ačkoliv z $ 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích lze jednoznačně dovodit, že silniční správní úřad může uložit pořádkovou pokutu do 100 000 Kč vlastníku (správci) nebo uživateli pozemní komunikace jen tehdy, nesplní-li pí- semný příkaz daný mu při výkonu státního dozoru osobou pověřenou výkonem státního dozoru podle $ 41 odst. 2 nebo 3 téhož záko- na, a tedy v jistém smyslu je příkaz nezbyt- ným předpokladem pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty, nelze považovat rozhodnu- tí o uložení pořádkové pokuty za akt finální a příkaz za akt subsumovaný.
Rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je výsledkem zcela samostatného správního řízení zaháje- ného silničním správním úřadem ex offo. Vy- 137 2487 dání rozhodnutí dle $ 42 zákona o pozem- ních komunikacích zákon nepodmiňuje vy- dáním žádného dalšího subsumovaného správního aktu jiného správního orgánu, kte- rý by přímo a závazným způsobem ovlivnil výrok o uložení pokuty (tj. pokuta se ukládá nebo pokuta se neukládá). Rozhodnutí o ulo- žení pořádkové pokuty je zákonem předpo- kládaný právní důsledek nesplnění příkazu.
Proto požadavku žalobce přezkoumat příkaz jako podkladové rozhodnutí dle $ 75 odst. 2 s. ř. s. vyhovět nelze. Podle $ 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „(v]lastníku (správci) nebo uživateli pozemní komunikace, který nespl ní písemný příkaz daný mu při výkonu státního dozoru osobou pověřenou výko- nem státního dozoru podle f 41 odst. 2 nebo 3, může silniční správní úřad uložit pořádko- vou pokutu do 100 000 Kč. Nesplnění písemného příkazu je tedy zna- kem skutkové podstaty deliktního jednání, za které lze uložit jeho pachateli sankci.
Proto se soud musel zabývat povahou písemného pří- kazu a případnou opodstatněností námitky žalobce o jeho nicotnosti, řečeno jinak exis- tencí či neexistencí písemného příkazu. Shodně s žalovaným sdílí soud názor, že písemný příkaz vydaný osobou pověřenou výkonem státního dozoru na podkladě $ 41 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nemá povahu příkazu ve smyslu $ 150 správ- ního řádu. Příkaz upravený $ 150 správního řádu je koncipován jako zvláštní typ správní- ho rozhodnutí, které je výsledkem zvláštní, zjednodušené formy správního řízení, tj. říze- ní příkazního.
To lze dovodit např. z dikce od- stavce 1 („Povinnost v řízení z moci úřední a ve sporném řízení lze uložit formou písem- ného příkazu. Příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dosta- tečné; vydání příkazu může být prvním úko- nem v řízení“) či odstavce 2 („V řízení o vy- dání příkazu může být jediným podkladem kontrolní protokol pořízený podle zvláštní- ho zákona týmž správním orgánem, který je věcně a místně příslušný ke správnímu říze- ní navazujícímu na kontrolní zjišťování [...]“) $ 150 správního řádu.
Osoba pověřená 138 výkonem státního dozoru v intencích $ 41 zá- kona o pozemních komunikacích je jedním ze subjektů vykonávajících státní kontrolu v ČR podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole [$ 2 písm. d)], přičemž podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v $ 2 tohoto zákona jen v těch přípa- dech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný po- stup ($ 8 odst. 2). „Jiný postup“ obsahuje právě $ 41 odst. 2 zákona o pozemních komunika- cích, který opravňuje osobu pověřenou výko- nem státního dozoru, aby v případě, že zjistí porušení povinností stanovených tímto záko- nem, písemně uložila podle potřeby a povahy zjištěných nedostatků způsob a lhůtu pro je- jich odstranění.
Z tohoto ani jiného ustanove- ní zákona o pozemních komunikacích však nelze dovodit, že by písemnému příkazu mě- lo předcházet jakékoliv správní řízení. To by ostatně odporovalo smyslu tohoto právního instrumentu, tj. zjednat rychle a bez větších formalit nápravu zjištěných nedostatků. Písem- ný příkaz vydaný na podkladě $ 41 odst. 2 zá- kona o pozemních komunikacích osobou po- věřenou výkonem státního dozoru tudíž není výsledkem žádného správního (příkazního) řízení, nelze jej kvalifikovat jako příkaz ve smyslu $ 150 správního řádu, a proto na něj nedopadají ani ustanovení předepisující obsahové náležitosti příkazu, konkrétně $ 150 odst. 4 správního řádu, dle kterého „[plříkaz musí obsahovat poučení, v němž správní or- gán uvede, že je možné proti příkazu podat odbor, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá a u kterého správního orgánu se odpor podává“, jehož se žalobce dovolával.
Shora uvedené důvody vedly soud k závěru o neopodstatněnosti všech žalobních výtek majících základ ve vad- ném právním názoru žalobce na povahu písem- ného příkazu a tvrdících porušení $ 2 odst. 1a2, $ 77, $ 78 a 6 150 správního řádu. Neopod- statněnou je i související námitka o nezákon- nosti rozhodnutí - příkazu. Jen pro úplnost soud dodává, že výše po- psaný závěr, že písemný příkaz vydaný na podkladě $ 41 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích osobou pověřenou výkonem státního dozoru není rozhodnutím, může vy- volat dojem, že jeho adresát nemá proti tako- vému úkonu soudní ochranu.
Přitom osoba pověřená výkonem státního dozoru provádě- ním tohoto dozoru uplatňuje státní moc. V důsledku toho je vázána čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jenom v případech a v mezích stanovených záko- nem, a to způsobem, který zákon stanoví. Soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS, a z rozsudku téhož soudu ze dne 16. 1. 2008, čj. 3 Aps 3/2006-54, v nichž se Nejvyšší správ- ní soud zabýval pojmem zásahu ve smyslu $ 82 a násl. s.
ř. s. Dovodil, že jím rozumí „veř ké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro kte- ré mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při de- monstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná se tedy obecně o úkony, které nejsou činěny formou roz- hodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě konat, nějaké činností se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na zá- kladě jak písemného, tak i faktického (ústní ho či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu, Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespekto- vání pokynu či příkazu.
Při nedodržení zá- kona nebo překročení jeho rámce by se moh- lo jednat o nezákonný zásah. Nemůže se však o něj jednat, plníli správní orgán své úkoly v rámci svých pravomocí a kompeten- cí způsobem, který zákon umožňuje, resp. přímo stanoví. V posledně uvedeném roz- sudku pak Nejvyšší správní soud dospěl k zá- věru, že faktické jednání správních orgánů musí pro to, aby bylo zásahem“ ve smyslu JS 82 s. ř s., naplňovat mj. dva znaky: 1) mu- sí jít o aktivitu (úkon), nemůže se jednat o pasivitu (nekonání) správního orgánu, a 2) úkon musí být pro osoby, vůči nimž směřuje, závazný tak, aby tyto osoby na zá- kladě tohoto úkonu byly povinny něco dát, konat, nekonat (opominout, zdržet se) čí str- pět“ Dospěl pak k závěru, že písemný příkaz naplňuje oba definiční znaky „zásahu“ ve smyslu $ 82 s.
ř. s. a soudní ochrany proti eventuálnímu nezákonnému zásahu se lze domáhat za zákonem stanovených předpo- kladů žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle $ 82 a násl. s. ř. s. Stěžejní žalobní bod o nepřezkoumatelnos- ti napadeného rozhodnutí soud považuje na rozdíl od předchozích za zcela opodstatněný. Podle $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zru- ší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Podle $ 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí uvedou „důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkla- du právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádře- ním k podkladům rozhodnutí“.
Podle $ 90 odst. 5 správního řádu „[n]eshledá-li odvola- cí správní orgán důvod pro postup podle od- stavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhod- nutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí“ Odvola- cí orgán postupuje podle $ 90 odst. 5 správ- ního řádu pouze v tom případě, když dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je v soula- du s právními předpisy a je správné ($ 90 odst. 1,2 a 3 správního řádu), a není proto dán důvod k zastavení řízení.
Podle $ 89 odst. 2 správního řádu je odvolací orgán krom jiné- ho povinen přezkoumat napadené rozhodnu- tí v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Rozhodnutí odvolacího orgánu podle $ 90 odst. 5 správního řádu je tudíž důsledkem zá- věru správního orgánu o tom, že námitky uvedené v odvolání jsou nedůvodné. Závěry žalovaného o tom, jak se vypořádal s odvola- cími námitkami, musí být uvedeny v odůvod- nění rozhodnutí o odvolání ($ 68 odst. 3 správního řádu). Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26.
2. 1993, čj. 6 A 48/92-23, uveřejněném v časopise Správní právo pod č. 27, uvedl, že 139 2487 „z odůvodnění rozhodnutí musí být sezna- telné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého roz- hodnutí, proč považuje skutečnosti předestí- rané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vy- vrácené, podle které právní normy rozhodí, jakými úvahami se řídil při hodnocení dů- kazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsa- huje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvo- dy shledány správnými, je nepřezkoumatel- né, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“ Soud se se závěry vrchního soudu zcela ztotožňuje.
Podle $ 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[v]lastníku (správci) nebo uživateli pozemní komunikace, který nespl- ní příkaz daný mu při výkonu státního do- zoru osobou pověřenou výkonem státního dozoru podle f 41 odst. 2 nebo 3, může sil- niční správní úřad uložit pořádkovou poku- tu do 100 000 Kč“. Státní dozor na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích vyko- návají silniční správní úřady v rozsahu své pů- sobnosti ($ 41 odst. 1 zmíněného zákona).
"Správní orgány obou stupňů vycházely ze závěru, že žalobce umístil překážky na veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Zodpověze- ní otázky, zda se na předmětných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunika- ce, je zcela zásadní pro možnost uložení po- kuty podle $ 42 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Je tomu tak proto, že v přípa- dě, že by se na předmětných pozemcích ne- nacházela pozemní komunikace, nebo se na- cházela toliko veřejně nepřístupná účelová komunikace, nebylo by možné žalobci uložit pořádkovou pokutu.
Pořádkovou pokutu po- dle $ 42 odst. 1 zákona o pozemních komuni- kacích je totiž možné uložit pouze vlastníku (správci) nebo uživateli dálnice, silnice, míst- ní komunikace nebo veřejně přístupné úče- lové komunikace, neboť silniční správní úřad vykonává státní dozor podle $ 41 odst. 1 té- hož zákona pouze ve vztahu k dálnicím, silni- cím, místním komunikacím a veřejně pří- stupným účelovým komunikacím. 140 Podle $ 7 odst. 1 zákona o pozemních ko- munikacích je účelová komunikace „pozem- ní komunikace, která slouží ke spojení jed- notlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto ne- movitostí s ostatními pozemními komuni- kacemi nebo k obhospodařování zeměděl- ských a lesních pozemků“.
Výkladem $ 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a pojmem veřejně přístupné účelové komu- nikace se zabýval Ústavní soud ve výše citova- ném nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06. Soud se s je- ho závěry zcela ztotožňuje. (...) K tomu, aby bylo možné učinit jedno- značný závěr o tom, že se na určitých pozem- cích nachází veřejně přístupná účelová ko- munikace, musí být prokázáno: zaprvé, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné při- hlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka komunikační ne- zbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa pří- stupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovi- tostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi) a kde tento pří- stup zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem).
Žalobce v odvolání vznášel konkrétně for- mulované odvolací námitky, kterými rozpo- roval závěr správního orgánu prvního stup- ně, že se na jeho pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobce roz- poroval mimo jiné jak to, že vlastník přísluš- ného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, tak to, že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti. V té souvislosti poukazoval rovněž na změnu ná- zoru Městského úřadu Blovice dokumentova- nou odkazem na písemnou komunikaci s pa- ní Jiřinou K.
Žalovaný opřel výrok napadeného roz- hodnutí o $ 90 odst. 5 správního řádu, odvo- lání žalobce zamítl a správní rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalovaný byl tudíž povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a své závěry o těchto námitkách uvést v odůvodnění na- padeného rozhodnutí. Ač to bylo povinností žalovaného, žalova- ný se odvolacími námitkami žalobce konkrét- něji zabýval pouze stran povahy písemného příkazu, naproti tomu námitkami zpochyb- ňujícími závěr správního orgánu prvního stupně o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích žalobce v rozsahu jak první, tak druhé podmínky se v odůvod- nění napadeného rozhodnutí vůbec nezabý- val.
Žalovaný se vůbec konkrétním způsobem nevypořádal se žádnou z odvolacích námitek, jen v naprosto obecné rovině konstatoval, že „Dozemky splňují veškeré znaky veřejně pří- stupné účelové komunikace, že se jedná ve smyslu f 7 odst. I zákona o pozemních ko- munikacích o veřejně přístupnou účelovou © komunikaci, která slouží ke spojení jednotli- vých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, jakož i ke spojení těchto nemoví- tostí s ostatními pozemními komunikacemí“. V té souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyš- šího.
správního soudu, ve které se uvádí, že „veřejně přístupnou účelovou komunikací se pozemek stává jeho věnováním obecné- mu užívání, ať již vlastníkem výslovně pro- jeveným nebo konkludenitním. Jestliže vlast- ník souhlasil se zřízením veřejného přístupu na komunikaci, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnopráv- ním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž ta- kový souhlas udělil, ani jeho právními ná- stupci.
U starších cest platí, že byly-li užívány od nepaměti z naléhavé komunikační potře- by, jde o účelovou komunikaci. Předmětné veřejně přístupné účelové komunikaci, kte- rá byla užívána veřejností jako dopravní cesta, je třeba poskytnout právní ochranu a zajistit její veřejné užívání. “ V závěru na- padeného rozhodnutí pak žalovaný zmínil, že „žalobce neuvedl v záležitosti žádné nové skutečnosti“. Z odůvodnění napadeného roz- hodnutí není seznatelné, proč žalovaný pova- žuje námitky žalobce za liché, mylné nebo vy- vrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané žalobcem za nerozhodné, ne- správné nebo jinými řádně provedenými dů- kazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodno- cení důkazů.
Žalovaný se nevypořádal s jedi- ným tvrzením žalobce a zcela pominul důka- zy, které žalobce připojil k odvolání. Pokud se žalovaný domnívá, že přezkou- mávané rozhodnutí náležitě odůvodnil tím, že uvedl, že „existencí či neexistenci účelové komunikace řešil před zahájením prvního řízení o uložení pokuty prvotnstanční správ- ní orgán, který je současně příslušným sil- ničním správním úřadem, a dospěl k závě- ru, že „cesta z Vlčic na Novou Huť, vedoucí mj. Do pozemcích žalobce, je veřejně přístup- nou účelovou komunikací, toto doložil, viz odůvodnění rozhodnutí ze dne 8.
1. 2008, kde je uvedeno: ...“ a následuje citace přísluš- né pasáže rozhodnutí, což vyplývá nejen z na- padeného rozhodnutí, ale především ze sta- noviska žalovaného k žalobě, soud jeho názor zcela kategoricky odmítá. Žalovaný nebyl zbaven své povinnosti vypořádat se s námit- kami žalobce ani odkazem na rozhodnutí Městského úřadu Blovice ze dne 8. 1. 2008. Toto rozhodnutí je rozhodnutím, jímž byla ža- lobci uložena podle $ 42 odst. 1 zákona o po- zemních komunikacích v pořadí první pořád- ková pokuta ve výši 12 000 Kč za nesplnění písemného příkazu ze dne 19.
10. 2007 dané- ho mu osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad veřejně přístupnými účelovými komunikacemi v obci Bílovice. Nejedná se předně o rozhodnutí, které by bylo možné považovat např. za rozhodnutí o předběžné otázce, které by žalovaného zavazovalo v po- souzení otázky, zda se na předmětných po- zemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, nýbrž o jiné, zcela samostatné rozhodnutí v obdobné věci. Obě rozhodnutí jsou autonomními správními akty, které musí být samostatně a řádně odůvodněny, včetně uvedení toho, jakými úvahami se správní or- gán při svém rozhodování řídil.
Podstatnou je dále skutečnost, že ani ocitovaná pasáž nerea- guje na žalobcovu obranu vůči závěru o ve- řejně přístupné účelové komunikaci na po- 141 2488 zemcích žalobce v rozsahu jak první, tak dru- hé podmínky. Žalovaný porušil $ 68 odst. 3 správního řá- du. Soud zásadně přezkoumává v rozsahu ža- lobních bodů závěry odvolacího orgánu, které k jednotlivým odvolacím námitkám v odů- vodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zaujal. Pokud se odvolací orgán některými odvolacími námitkami nezabýval, nejsou zde závěry, které by bylo možné v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí přezkoumat.
Zaujetí těchto závěrů je proto nezbytnou pod- mínkou možnosti soudního řízení o žalobě. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadené- ho rozhodnutí neodpovídá požadavkům uve- deným v $ 68 odst. 3 správního řádu, nelze z něho seznat, jaké závěry k odvolacím námit- kám žalobce žalovaný zaujal, a proto je napa- dené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro ne- dostatek důvodů. Tato procesní vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnu- tí, neboť žalobce odvolacími námitkami zpo- chybňoval, že se na předmětných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunika- ce, což je nezbytnou podmínkou pro mož- nost uložení sankce žalobci.
Z důvodů shora uvedených je správné též tvrzení žalobce o porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny. (...) 2488 Daň z příjmů: vyloučení nákladů z daňově uznatelných výdajů k $ 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pro zdaňovací období roku 2006 Nejedná-li se o zneužití daňového práva, nelze náklady vynaložené v souvislosti s výrobou produktů, jejichž prodej je hlavním zdrojem zdanitelných příjmů daňo- vého subjektu, vyloučit z daňově uznatelných výdajů podle $ 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jen z toho důvodu, že se na této výrobě podílely vedle zaměst- nanců daňového subjektu také osoby samostatně výdělečně činné.
Ladislav B. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pokuty.