Právním účinkem dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem uzavřené po podání žaloby na neplatnost výpovědi je, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno ujednáními, která vyplývají z narovnání. V tomto ohledu je tedy účinek dohody o narovnání srovnatelný
s případným rozhodnutím soudu o neplatnosti výpovědi. Proto je třeba analogicky
aplikovat § 11 odst. 2 větu šestou zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 470/2011 Sb., a dobu, po kterou podle
této dohody trval nadále pracovní poměr, považovat při splnění podmínek § 11 odst. 2
věty šesté citovaného zákona za dobu důchodového pojištění.
Právním účinkem dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem uzavřené po podání žaloby na neplatnost výpovědi je, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno ujednáními, která vyplývají z narovnání. V tomto ohledu je tedy účinek dohody o narovnání srovnatelný
s případným rozhodnutím soudu o neplatnosti výpovědi. Proto je třeba analogicky
aplikovat § 11 odst. 2 větu šestou zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 470/2011 Sb., a dobu, po kterou podle
této dohody trval nadále pracovní poměr, považovat při splnění podmínek § 11 odst. 2
věty šesté citovaného zákona za dobu důchodového pojištění.
30. 9. 2009, a dále dohodu o mzdových nárocích žalobce z titulu neplatného ukončení
pracovního poměru zaměstnavatelem za období od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009, v níž se
smluvní strany dohodly, že bývalý zaměstna-
vatel vyplatí žalobci náhradu mzdy stanovenou pevnou částkou po srážkách ze mzdy, jak
vyplývá z § 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Tento zákon
upravuje pojistné na sociální zabezpečení,
které zahrnuje pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Městský soud proto dovodil, že dohodou
o narovnání se bývalý zaměstnavatel žalobce
zavázal vyplatit náhradu mzdy až po srážkách,
kdy jednou ze srážek je podle § 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení též pojistné
na důchodové pojištění. Výši tohoto pojistného je zároveň podle § 8 odst. 4 téhož zákona
povinen zaměstnavatel si vypočíst sám.
Městský soud dospěl k závěru, že bývalý
zaměstnavatel žalobce se zavázal v dohodě
o narovnání provést žalobci srážky ze mzdy,
která mu náležela z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru od 1. 3. 2007 do
30. 9. 2009, a tedy zaplatit vedle daní ze mzdy
též pojistné na důchodové pojištění, pojistné
na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pokud tak neučinil, nelze toto jednání bývalého zaměstnavatele žalobce, které je v rozporu s § 8 odst. 1
citovaného zákona, přičíst k tíži zaměstnance, tedy žalobce.
Dále městský soud konstatoval, že mimosoudní dohoda uzavřená mezi žalobcem a jeho
bývalým zaměstnavatelem z 23. 7. 2010 během
soudního řízení vedeného u Městského soudu
v Brně zcela nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi. Celé občanskoprávní řízení
je vedeno k smírnému řešení sporů, a tedy
v případě, kdy k smírnému řešení sporu dojde,
toto smírné řešení zcela nahrazuje rozhodnutí
soudu o žalobě. Dohodu o narovnání uzavřenou během soudního řízení o neplatnost výpovědi je tedy podle názoru městského soudu třeba považovat analogicky za splnění podmínek
§ 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
S ohledem na výše uvedené městský soud
dospěl k závěru, že dobu existence pracovněprávního vztahu žalobce od 1. 4. 1991 do
30. 9. 2009, a tedy zaplatit vedle daní ze mzdy
též pojistné na důchodové pojištění, pojistné
na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pokud tak neučinil, nelze toto jednání bývalého zaměstnavatele žalobce, které je v rozporu s § 8 odst. 1
citovaného zákona, přičíst k tíži zaměstnance, tedy žalobce.
Dále městský soud konstatoval, že mimosoudní dohoda uzavřená mezi žalobcem a jeho
bývalým zaměstnavatelem z 23. 7. 2010 během
soudního řízení vedeného u Městského soudu
v Brně zcela nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi. Celé občanskoprávní řízení
je vedeno k smírnému řešení sporů, a tedy
v případě, kdy k smírnému řešení sporu dojde,
toto smírné řešení zcela nahrazuje rozhodnutí
soudu o žalobě. Dohodu o narovnání uzavřenou během soudního řízení o neplatnost výpovědi je tedy podle názoru městského soudu třeba považovat analogicky za splnění podmínek
§ 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
S ohledem na výše uvedené městský soud
dospěl k závěru, že dobu existence pracovněprávního vztahu žalobce od 1. 4. 1991 do
30. 9. 2009 je třeba považovat za dobu pojištění, a žalobce tak splňuje podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti podle § 39
odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto
rozsudku městského soudu kasační stížnost,
v níž uvedl, že nemůže souhlasit s názorem,
že dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem zcela
nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi, a podmínky § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je tedy třeba analogicky
považovat za splněné. Stěžovatel namítl, že podle § 72 zákoníku práce z roku 2006 neplatné
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době
nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Podle tohoto
ustanovení tedy pouze soud je příslušný k tomu, aby posoudil, zda skončení pracovního
poměru je neplatné, a to na základě žaloby, nebo je možno uzavřít soudní smír.
V daném případě sice byla žalobcem podána žaloba na určení neplatnosti skončení
pracovního poměru výpovědí, soud však o ní
nerozhodl, neboť žalobce vzal svou žalobu
zpět. Stěžovatel poukázal v této souvislosti na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1155/96, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu z něj vycházející, které
řeší problematiku platnosti či neplatnosti
skončení pracovního poměru a účinky uzavřené dohody o narovnání (rozsudky ze dne
30. 9. 2009 je třeba považovat za dobu pojištění, a žalobce tak splňuje podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti podle § 39
odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto
rozsudku městského soudu kasační stížnost,
v níž uvedl, že nemůže souhlasit s názorem,
že dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem zcela
nahrazuje rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi, a podmínky § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je tedy třeba analogicky
považovat za splněné. Stěžovatel namítl, že podle § 72 zákoníku práce z roku 2006 neplatné
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době
nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Podle tohoto
ustanovení tedy pouze soud je příslušný k tomu, aby posoudil, zda skončení pracovního
poměru je neplatné, a to na základě žaloby, nebo je možno uzavřít soudní smír.
V daném případě sice byla žalobcem podána žaloba na určení neplatnosti skončení
pracovního poměru výpovědí, soud však o ní
nerozhodl, neboť žalobce vzal svou žalobu
zpět. Stěžovatel poukázal v této souvislosti na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1155/96, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu z něj vycházející, které
řeší problematiku platnosti či neplatnosti
skončení pracovního poměru a účinky uzavřené dohody o narovnání (rozsudky ze dne
24. 6. 2008, čj. 6 Ads 54/2007-63, ze dne 18. 8. 2006,
čj. 4 Ads 62/2005-68, a ze dne 10. 1. 2007,
čj. 3 Ads 104/2005-39). Podle názoru stěžovatele lze považovat za neplatné skončení pracovního poměru jen tehdy, pokud soud žalobě na určení neplatnosti pracovního poměru
vyhověl. Skončilo-li řízení jinak, je výpověď
platným důvodem rozvázání pracovního poměru. Své účinky může ztratit pouze tehdy,
pokud by se účastníci v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí dohodli na narovnání
mezi nimi sporného nároku tak, že pracovní
poměr trval a že bude trvat i nadále a tato dohoda by byla uzavřena před soudem. Uplynutím výpovědní doby nabyla výpověď svých
účinků a těch by mohla pozbýt jen na základě
pravomocného rozhodnutí soudu, jímž by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
bylo určeno, že skončení pracovního poměru výpovědí je neplatné. Dohoda o narovnání
nemůže nahradit pravomocné rozhodnutí
soudu nebo soudní smír.
Na tomto výkladu spočívá i § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť stanoví,
že za dobu pojištění se považuje též doba, po
kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní vztah zakládající účast
na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí
došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně
a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna
podmínka uvedená v § 8 citovaného zákona;
podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou, přičemž ustanovení věty
třetí až páté tím není dotčeno. Tato skutečnost byla podle názoru stěžovatele potvrzena
i ve sdělení MSSZ Brno, ze kterého vyplynulo,
že doba zaměstnání žalobce od 1. 3. 2007 do
24. 6. 2008, čj. 6 Ads 54/2007-63, ze dne 18. 8. 2006,
čj. 4 Ads 62/2005-68, a ze dne 10. 1. 2007,
čj. 3 Ads 104/2005-39). Podle názoru stěžovatele lze považovat za neplatné skončení pracovního poměru jen tehdy, pokud soud žalobě na určení neplatnosti pracovního poměru
vyhověl. Skončilo-li řízení jinak, je výpověď
platným důvodem rozvázání pracovního poměru. Své účinky může ztratit pouze tehdy,
pokud by se účastníci v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí dohodli na narovnání
mezi nimi sporného nároku tak, že pracovní
poměr trval a že bude trvat i nadále a tato dohoda by byla uzavřena před soudem. Uplynutím výpovědní doby nabyla výpověď svých
účinků a těch by mohla pozbýt jen na základě
pravomocného rozhodnutí soudu, jímž by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
bylo určeno, že skončení pracovního poměru výpovědí je neplatné. Dohoda o narovnání
nemůže nahradit pravomocné rozhodnutí
soudu nebo soudní smír.
Na tomto výkladu spočívá i § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť stanoví,
že za dobu pojištění se považuje též doba, po
kterou podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní vztah zakládající účast
na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí
došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně
a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna
podmínka uvedená v § 8 citovaného zákona;
podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou, přičemž ustanovení věty
třetí až páté tím není dotčeno. Tato skutečnost byla podle názoru stěžovatele potvrzena
i ve sdělení MSSZ Brno, ze kterého vyplynulo,
že doba zaměstnání žalobce od 1. 3. 2007 do
30. 9. 2009 nemůže být považována za dobu
důchodového pojištění a je považována pouze za dobu zaměstnání, neboť k pravomocnému rozhodnutí soudu určujícímu neplatnost
skončení pracovního poměru nedošlo.
Na dohodu o narovnání nelze nahlížet jako
na postavenou naroveň pravomocnému rozhodnutí soudu, proto nelze považovat za splněnou podmínku stanovenou zákonem o důchodovém pojištění v § 11 odst. 2 a na období
od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009 nahlížet jako na
období, kdy byl žalobce důchodově pojištěn.
Stěžovatel upozornil též na jiné rozhodnutí městského soudu týkající se totožných
účastníků jako v projednávaném případě
v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, čj. 1 Ad
60/2011-41. Touto žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného o odvolání
ze dne 29. 6. 2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce o stanovení povinnosti
vrátit podporu v nezaměstnanosti. V tomto
rozsudku městský soud dospěl naopak k závěru, že pouze soud může rozhodnout o tom,
zda došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru nebo schválit mezi účastníky
smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve
věci samé. Podle názoru městského soudu vysloveného v této věci dohodou o narovnání
nelze nahradit rozhodnutí soudu. Účelem na-
rovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti
mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se
sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Stěžovatel tedy namítal, že
rozsudek napadený kasační stížností se dostává do zřejmého rozporu s citovaným rozsudkem městského soudu, kterým byly posuzovány stejné skutečnosti a který byl rovněž
napaden kasační stížností. Oba rozsudky
městského soudu se v posuzování účinků dohody o narovnání a v důsledcích jejího posouzení diametrálně rozcházejí, stěžovateli tedy
není zřejmé, jak na tuto dohodu nahlížet.
V rozsudku městského soudu ze dne 24. 7.
2012, čj. 1 Ad 60/2011-41, se uvádí, že dohodu
o narovnání nelze analogicky vykládat jako
pravomocné rozhodnutí soudu, ale přesto,
pokud zaměstnavatel žalobci vyplatil náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání
pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný do vyměřovacího základu pojistného
na sociální zabezpečení. Naopak městský
soud v rozsudku napadeném touto kasační
stížností konstatoval, že dohodu o narovnání
je třeba vykládat jako analogickou pravomocnému rozhodnutí soudu a z náhrady mzdy,
kterou se zavázal zaměstnavatel žalobci vyplatit z titulu neplatného skončení pracovního
poměru, měl zaměstnavatel provést srážky, tedy i odvést pojistné na sociální zabezpečení,
a pokud tak zaměstnavatel nečinil, nelze to
přičítat k tíži žalobci, tudíž je třeba na žalobce
nahlížet jako na důchodově pojištěného.
Podle názoru stěžovatele mělo být podle
dohody o narovnání podřazeno pod pojem
„srážky“ ujednání o tom, že částka odpovídající náhradě mzdy bude ponížena o částku
odpovídající již vyplaceným dávkám podpory v nezaměstnanosti a sociálními dávkám.
Proto nelze souhlasit s názorem městského
soudu, že zaměstnavatel částku odpovídající
náhradě mzdy snížil o zákonem stanovené
odvody. Tato skutečnost ze spisového materiálu nijak nevyplývá.
Žalobce rovněž v odvolání proti rozhodnutí o zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti argumentoval tím, že mu nebyla vyplacena náhrada mzdy ale jednorázové „odbytné“.
V odvolání pak také žalobce uvedl, že zaměstnavatel v dohodě o narovnání uznal jeho nárok na náhradu mzdy s tím, že se zavázal zaplatit mu náhradu mzdy pouze zčásti, a to
sníženou o částku rovnající se výplatě poskytnuté úřadem práce z titulu podpory v nezaměstnanosti. Stěžovatel tedy vyslovil nesouhlas
s názorem městského soudu, že zaměstnavatel
provedl srážky ve smyslu zákona o pojistném
na sociální zabezpečení, neboť z ujednání mezi
žalobcem a jeho zaměstnavatelem tato skutečnost neplyne. Podle názoru stěžovatele se v daném případě jednalo o částku vyplacenou
v rámci závazkového vztahu žalobce a jeho bývalého zaměstnavatele, nejednalo se o příjem
započitatelný do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení, tudíž nezakládal
účast na důchodovém pojištění.
Stěžovatel zopakoval, že žalobce v období
posledních tří let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nezískal žádnou
dobu důchodového pojištění, nesplnil podmínky zákona o zaměstnanosti pro přiznání
podpory v nezaměstnanosti stanovené v § 39
odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti,
a proto mu byla podpora v nezaměstnanosti
ode dne 20. 12. 2010 přiznána neprávem a byla mu dnem 1. 3. 2011 podle § 55 zákona o zaměstnanosti zastavena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...) [26] Nejvyšší správní soud nejprve
vyžádal od žalobce usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, čj. 13 C 88/2007-223,
ze kterého vyplývá, že řízení o určení neplatnosti výpovědi žalobce bylo ukončeno usnesením o zastavení řízení, neboť žalobce vzal
žalobu v celém rozsahu zpět, protože mezi
účastníky došlo k dohodě o narovnání ze dne
30. 9. 2009 nemůže být považována za dobu
důchodového pojištění a je považována pouze za dobu zaměstnání, neboť k pravomocnému rozhodnutí soudu určujícímu neplatnost
skončení pracovního poměru nedošlo.
Na dohodu o narovnání nelze nahlížet jako
na postavenou naroveň pravomocnému rozhodnutí soudu, proto nelze považovat za splněnou podmínku stanovenou zákonem o důchodovém pojištění v § 11 odst. 2 a na období
od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009 nahlížet jako na
období, kdy byl žalobce důchodově pojištěn.
Stěžovatel upozornil též na jiné rozhodnutí městského soudu týkající se totožných
účastníků jako v projednávaném případě
v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, čj. 1 Ad
60/2011-41. Touto žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného o odvolání
ze dne 29. 6. 2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce o stanovení povinnosti
vrátit podporu v nezaměstnanosti. V tomto
rozsudku městský soud dospěl naopak k závěru, že pouze soud může rozhodnout o tom,
zda došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru nebo schválit mezi účastníky
smír, který má stejné účinky jako rozsudek ve
věci samé. Podle názoru městského soudu vysloveného v této věci dohodou o narovnání
nelze nahradit rozhodnutí soudu. Účelem na-
rovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti
mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se
sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Stěžovatel tedy namítal, že
rozsudek napadený kasační stížností se dostává do zřejmého rozporu s citovaným rozsudkem městského soudu, kterým byly posuzovány stejné skutečnosti a který byl rovněž
napaden kasační stížností. Oba rozsudky
městského soudu se v posuzování účinků dohody o narovnání a v důsledcích jejího posouzení diametrálně rozcházejí, stěžovateli tedy
není zřejmé, jak na tuto dohodu nahlížet.
V rozsudku městského soudu ze dne 24. 7.
2012, čj. 1 Ad 60/2011-41, se uvádí, že dohodu
o narovnání nelze analogicky vykládat jako
pravomocné rozhodnutí soudu, ale přesto,
pokud zaměstnavatel žalobci vyplatil náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání
pracovního poměru, šlo by o příjem započitatelný do vyměřovacího základu pojistného
na sociální zabezpečení. Naopak městský
soud v rozsudku napadeném touto kasační
stížností konstatoval, že dohodu o narovnání
je třeba vykládat jako analogickou pravomocnému rozhodnutí soudu a z náhrady mzdy,
kterou se zavázal zaměstnavatel žalobci vyplatit z titulu neplatného skončení pracovního
poměru, měl zaměstnavatel provést srážky, tedy i odvést pojistné na sociální zabezpečení,
a pokud tak zaměstnavatel nečinil, nelze to
přičítat k tíži žalobci, tudíž je třeba na žalobce
nahlížet jako na důchodově pojištěného.
Podle názoru stěžovatele mělo být podle
dohody o narovnání podřazeno pod pojem
„srážky“ ujednání o tom, že částka odpovídající náhradě mzdy bude ponížena o částku
odpovídající již vyplaceným dávkám podpory v nezaměstnanosti a sociálními dávkám.
Proto nelze souhlasit s názorem městského
soudu, že zaměstnavatel částku odpovídající
náhradě mzdy snížil o zákonem stanovené
odvody. Tato skutečnost ze spisového materiálu nijak nevyplývá.
Žalobce rovněž v odvolání proti rozhodnutí o zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti argumentoval tím, že mu nebyla vyplacena náhrada mzdy ale jednorázové „odbytné“.
V odvolání pak také žalobce uvedl, že zaměstnavatel v dohodě o narovnání uznal jeho nárok na náhradu mzdy s tím, že se zavázal zaplatit mu náhradu mzdy pouze zčásti, a to
sníženou o částku rovnající se výplatě poskytnuté úřadem práce z titulu podpory v nezaměstnanosti. Stěžovatel tedy vyslovil nesouhlas
s názorem městského soudu, že zaměstnavatel
provedl srážky ve smyslu zákona o pojistném
na sociální zabezpečení, neboť z ujednání mezi
žalobcem a jeho zaměstnavatelem tato skutečnost neplyne. Podle názoru stěžovatele se v daném případě jednalo o částku vyplacenou
v rámci závazkového vztahu žalobce a jeho bývalého zaměstnavatele, nejednalo se o příjem
započitatelný do vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení, tudíž nezakládal
účast na důchodovém pojištění.
Stěžovatel zopakoval, že žalobce v období
posledních tří let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nezískal žádnou
dobu důchodového pojištění, nesplnil podmínky zákona o zaměstnanosti pro přiznání
podpory v nezaměstnanosti stanovené v § 39
odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti,
a proto mu byla podpora v nezaměstnanosti
ode dne 20. 12. 2010 přiznána neprávem a byla mu dnem 1. 3. 2011 podle § 55 zákona o zaměstnanosti zastavena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...) [26] Nejvyšší správní soud nejprve
vyžádal od žalobce usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, čj. 13 C 88/2007-223,
ze kterého vyplývá, že řízení o určení neplatnosti výpovědi žalobce bylo ukončeno usnesením o zastavení řízení, neboť žalobce vzal
žalobu v celém rozsahu zpět, protože mezi
účastníky došlo k dohodě o narovnání ze dne
23. 7. 2010. Dále Nejvyšší správní soud ověřil
dotazem na MSSZ Brno ze dne 1. 11. 2012,
čj. 6 Ads 112/2012-36, zda bylo za žalobce za
dobu od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009 jeho teh-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
dejším zaměstnavatelem (Veterinární a farmaceutickou univerzitou v Brně) odvedeno
pojistné na důchodové pojištění. Z přípisu
MSSZ Brno ze dne 5. 11. 2012 pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že žalobce byl v době od
23. 7. 2010. Dále Nejvyšší správní soud ověřil
dotazem na MSSZ Brno ze dne 1. 11. 2012,
čj. 6 Ads 112/2012-36, zda bylo za žalobce za
dobu od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009 jeho teh-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
dejším zaměstnavatelem (Veterinární a farmaceutickou univerzitou v Brně) odvedeno
pojistné na důchodové pojištění. Z přípisu
MSSZ Brno ze dne 5. 11. 2012 pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že žalobce byl v době od
1. 4. 1991 do 30. 9. 2009 veden jako zaměstnanec u Veterinární a farmaceutické fakulty
Brno, která odvádí řádně pojistné. Okresní
správy sociálního zabezpečení však neevidují vyměřovací základy a odvody za jednotlivé
zaměstnance.
[27] Podle § 11 odst. 2 věty šesté zákona
o důchodovém pojištění ve znění účinném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí stěžovatele platí, že „[z]a dobu pojištění uvedenou
v odstavci 1 písm. a) se u osob uvedených
v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až k) a v)
a v odstavci 2 považuje též doba, po kterou
podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále jejich právní vztah zakládající
účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo
k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8; podmínka
zaplacení pojistného se přitom považuje za
splněnou, přičemž ustanovení věty třetí až
páté tím není dotčeno.“ Nejvyšší správní
soud považuje za nezbytné uvést, že po novele provedené zákonem č. 470/2011 Sb. zní
předmětné ustanovení takto: „Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se u osob
uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až
k), v) až x) a v § 5 odst. 3 považuje též doba,
po kterou podle pravomocného rozhodnutí
soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání návrhu na určení neplatnosti skončení tohoto právního vztahu
trval nadále jejich právní vztah zakládající
účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí nebo této dohody došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak
byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení
tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená
v § 8; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou, přičemž ustanovení věty třetí až páté tím není dotčeno.“ Z důvodové zprávy k zákonu č. 470/2011 Sb.
přitom vyplývá: „Za dobu pojištění podle § 11
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
odst. 2 věty šesté se považuje i doba, po kterou zaměstnavatel nepřiděloval zaměstnanci práci, jestliže pracovní vztah trval na základě pravomocného rozsudku nebo tak
zněla mimosoudní dohoda, na jejímž základě byla zúčtována náhrada mzdy. Tato
náhrada mzdy se přitom úměrně rozpočte do
celého období, kdy popsaná situace trvala.
Praxe ukázala, že dosavadní dikci zmíněných
ustanovení je třeba zpřesnit, aby právní
úprava dopadla i na poněkud modifikované, ale jinak analogické situace oproti těm,
které pokrývá dikce současná.“
[28] I důvodová zpráva tedy považuje situaci, kdy byla po vzniku sporu o neplatnost
ukončení pracovního poměru uzavřena mimosoudní dohoda o narovnání za analogickou situaci, kdy došlo k rozhodnutí soudu. Je
také třeba podotknout, že již i literatura ke
starému znění § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění uváděla, že podle věty šesté se
bude postupovat obdobně i v případě, kdy se
pojištěnec se svým zaměstnavatelem na dalším
trvání příslušného právního vztahu a náhradě
příjmu dohodli mimosoudně (srov. Přib, J.; Voříšek V. Důchodové předpisy s komentářem.
1. 4. 1991 do 30. 9. 2009 veden jako zaměstnanec u Veterinární a farmaceutické fakulty
Brno, která odvádí řádně pojistné. Okresní
správy sociálního zabezpečení však neevidují vyměřovací základy a odvody za jednotlivé
zaměstnance.
[27] Podle § 11 odst. 2 věty šesté zákona
o důchodovém pojištění ve znění účinném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí stěžovatele platí, že „[z]a dobu pojištění uvedenou
v odstavci 1 písm. a) se u osob uvedených
v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až k) a v)
a v odstavci 2 považuje též doba, po kterou
podle pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále jejich právní vztah zakládající
účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo
k neplatnému skončení tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v § 8; podmínka
zaplacení pojistného se přitom považuje za
splněnou, přičemž ustanovení věty třetí až
páté tím není dotčeno.“ Nejvyšší správní
soud považuje za nezbytné uvést, že po novele provedené zákonem č. 470/2011 Sb. zní
předmětné ustanovení takto: „Za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) se u osob
uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až d) a f) až
k), v) až x) a v § 5 odst. 3 považuje též doba,
po kterou podle pravomocného rozhodnutí
soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené po podání návrhu na určení neplatnosti skončení tohoto právního vztahu
trval nadále jejich právní vztah zakládající
účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí nebo této dohody došlo ke skončení tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak
byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení
tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená
v § 8; podmínka zaplacení pojistného se přitom považuje za splněnou, přičemž ustanovení věty třetí až páté tím není dotčeno.“ Z důvodové zprávy k zákonu č. 470/2011 Sb.
přitom vyplývá: „Za dobu pojištění podle § 11
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
odst. 2 věty šesté se považuje i doba, po kterou zaměstnavatel nepřiděloval zaměstnanci práci, jestliže pracovní vztah trval na základě pravomocného rozsudku nebo tak
zněla mimosoudní dohoda, na jejímž základě byla zúčtována náhrada mzdy. Tato
náhrada mzdy se přitom úměrně rozpočte do
celého období, kdy popsaná situace trvala.
Praxe ukázala, že dosavadní dikci zmíněných
ustanovení je třeba zpřesnit, aby právní
úprava dopadla i na poněkud modifikované, ale jinak analogické situace oproti těm,
které pokrývá dikce současná.“
[28] I důvodová zpráva tedy považuje situaci, kdy byla po vzniku sporu o neplatnost
ukončení pracovního poměru uzavřena mimosoudní dohoda o narovnání za analogickou situaci, kdy došlo k rozhodnutí soudu. Je
také třeba podotknout, že již i literatura ke
starému znění § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění uváděla, že podle věty šesté se
bude postupovat obdobně i v případě, kdy se
pojištěnec se svým zaměstnavatelem na dalším
trvání příslušného právního vztahu a náhradě
příjmu dohodli mimosoudně (srov. Přib, J.; Voříšek V. Důchodové předpisy s komentářem.
6. vyd. Olomouc : Anag 2010, s. 84). Z důvodové zprávy k zákonu č. 470/2011 Sb. tedy vyplývá, že zákonodárce se uvedenou novelou na
základě poznatků s problémy v aplikační praxi
snažil vyjasnit, jak je třeba nakládat s případy
uzavření mimosoudních dohod po vzniku
sporu o neplatnost skončení pracovního poměru, které jsou analogické již dříve výslovně
upraveným případům, kdy o neplatnosti skončení pracovního poměru rozhodl soud.
[29] Nejvyšší správní soud nesouhlasí
s názorem stěžovatele, že jedině soud je
oprávněn posoudit, zda je skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem neplatné, případně schválit soudní smír. Podle § 4 zákoníku práce z roku 2006
se pracovněprávní vztahy řídí citovaným zákonem a „nelze-li použít tento zákon, řídí se
občanským zákoníkem, a to vždy v souladu
se základními zásadami pracovněprávních
vztahů“. Podle § 4a odst. 1 téhož zákona platí,
že „[p]ro pracovněprávní vztahy se nepoužijí
ustanovení občanského zákoníku o smlou-
vě ve prospěch třetí osoby, o zadržovacím
právu, o vymíněném odstoupení od smlouvy,
o společných závazcích a právech, o smlouvě
s přesnou dobou plnění a o postoupení pohledávky“. Z uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích je možné uzavření dohody o narovnání. Přitom účinkem narovnání
je, že pracovněprávní závazek zaniká tím, že
je nahrazen zcela novým vymezením práv
a povinností stran obsaženým v dohodě. Podle literatury (srov. Bělina, M. a kol. Zákoník
práce. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck,
6. vyd. Olomouc : Anag 2010, s. 84). Z důvodové zprávy k zákonu č. 470/2011 Sb. tedy vyplývá, že zákonodárce se uvedenou novelou na
základě poznatků s problémy v aplikační praxi
snažil vyjasnit, jak je třeba nakládat s případy
uzavření mimosoudních dohod po vzniku
sporu o neplatnost skončení pracovního poměru, které jsou analogické již dříve výslovně
upraveným případům, kdy o neplatnosti skončení pracovního poměru rozhodl soud.
[29] Nejvyšší správní soud nesouhlasí
s názorem stěžovatele, že jedině soud je
oprávněn posoudit, zda je skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem neplatné, případně schválit soudní smír. Podle § 4 zákoníku práce z roku 2006
se pracovněprávní vztahy řídí citovaným zákonem a „nelze-li použít tento zákon, řídí se
občanským zákoníkem, a to vždy v souladu
se základními zásadami pracovněprávních
vztahů“. Podle § 4a odst. 1 téhož zákona platí,
že „[p]ro pracovněprávní vztahy se nepoužijí
ustanovení občanského zákoníku o smlou-
vě ve prospěch třetí osoby, o zadržovacím
právu, o vymíněném odstoupení od smlouvy,
o společných závazcích a právech, o smlouvě
s přesnou dobou plnění a o postoupení pohledávky“. Z uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích je možné uzavření dohody o narovnání. Přitom účinkem narovnání
je, že pracovněprávní závazek zaniká tím, že
je nahrazen zcela novým vymezením práv
a povinností stran obsaženým v dohodě. Podle literatury (srov. Bělina, M. a kol. Zákoník
práce. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck,
2012. s. 77) může být dohodou o narovnání
řešen také spor o to, zda nadále trvá pracovní
poměr nebo jiný základní pracovněprávní
vztah. Literatura také uvádí (srov. Bělina, M.
a kol., op. cit., s. 440), že pokud dojde v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru mezi účastníky k dohodě o narovnání sporného rozvázání
pracovního poměru, soud žalobu zamítne,
neboť narovnáním původní rozvázání pracovního poměru zaniklo a bylo nahrazeno
ujednáním, které vyplývá z narovnání.
[30] Také podle právní úpravy platné
v době uzavření dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem (tedy 23. 7. 2010) nebylo podle názoru Nejvyššího správního soudu možné dospět k závěru,
že by tehdy platný zákoník práce z roku 2006
neumožňoval uzavření dohody o narovnání
o trvání pracovněprávního vztahu. Podle citovaného zákoníku a jeho § 326 platilo, že závazky v pracovněprávních vztazích se řídí mimo jiné § 584 až § 587 občanského zákoníku,
přičemž narovnání je upraveno § 585 až § 587
občanského zákoníku. Je tedy třeba dovodit,
že žalobce a jeho zaměstnavatel byli oprávněni platně uzavřít dohodu o narovnání týkající
se neplatnosti skončení pracovního poměru
žalobce.
[31] Je třeba též konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje stěžovatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2012. s. 77) může být dohodou o narovnání
řešen také spor o to, zda nadále trvá pracovní
poměr nebo jiný základní pracovněprávní
vztah. Literatura také uvádí (srov. Bělina, M.
a kol., op. cit., s. 440), že pokud dojde v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru mezi účastníky k dohodě o narovnání sporného rozvázání
pracovního poměru, soud žalobu zamítne,
neboť narovnáním původní rozvázání pracovního poměru zaniklo a bylo nahrazeno
ujednáním, které vyplývá z narovnání.
[30] Také podle právní úpravy platné
v době uzavření dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem (tedy 23. 7. 2010) nebylo podle názoru Nejvyššího správního soudu možné dospět k závěru,
že by tehdy platný zákoník práce z roku 2006
neumožňoval uzavření dohody o narovnání
o trvání pracovněprávního vztahu. Podle citovaného zákoníku a jeho § 326 platilo, že závazky v pracovněprávních vztazích se řídí mimo jiné § 584 až § 587 občanského zákoníku,
přičemž narovnání je upraveno § 585 až § 587
občanského zákoníku. Je tedy třeba dovodit,
že žalobce a jeho zaměstnavatel byli oprávněni platně uzavřít dohodu o narovnání týkající
se neplatnosti skončení pracovního poměru
žalobce.
[31] Je třeba též konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje stěžovatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96) a na ni
navazující judikatura Nejvyššího správního
soudu se týká případů, kdy byl pracovní poměr ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru. K tomu Nejvyšší správní soud od-
kazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 10. 2010, čj. 4 Ads 104/2010-76,
ze kterého se podává: „K další námitce stěžovatele, že uzavřením dohody ze dne 28. 11.
2008 mezi žalobcem a bývalým zaměstnavatelem nedošlo ke ztrátě účinků výpovědi
z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je třeba předně akcentovat, že
je nutné odlišovat okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď, která byla zaměstnanci dána z důvodu uvedeného
v § 52 písm. g) zákoníku práce. Nelze tak závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1155/96 ze dne 29. 10. 1997, uveřejněném
pod č. 114 ve sbírce Soudní
judikatura
č. 14/97, jenž se zabývá pozbytím účinků
okamžitého zrušení pracovního poměru
a na nějž stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval, vztahovat na projednávaný případ.“ Také v projednávané věci byl pracovní
poměr původně ukončen výpovědí, nikoliv
okamžitým zrušením pracovního poměru,
proto nelze vycházet z judikatury, na kterou
odkazuje stěžovatel v kasační stížnosti.
[32] V neposlední řadě je třeba poukázat
i na nyní platnou právní úpravu § 11 odst. 2
věty šesté zákona o důchodovém pojištění,
která přímo počítá s existencí mimosoudních dohod uzavřených po podání návrhu na
určení neplatnosti skončení pracovněprávního vztahu, podle kterých došlo ke skončení
tohoto pracovněprávního vztahu neplatně.
Názor stěžovatele, že o neplatnosti skončení
pracovněprávního vztahu může platně rozhodnout pouze soud a mimosoudní dohoda
o neplatnosti skončení pracovněprávního
vztahu není možná, se tedy ani neslučuje
s nyní platnou právní úpravou § 11 odst. 2 věty šesté zákona o důchodovém pojištění. Pokud by totiž nebylo možno platně takovouto
mimosoudní dohodu uzavřít, zákon by neupravoval její účinky pro započítávání dob
důchodového pojištění.
[33] Podle názoru Nejvyššího správního
soudu z výše uvedeného vyplývá, že by bylo
nepřípustné neakceptovat účinky dohody
o narovnání uzavřené mezi žalobcem a jeho
bývalým zaměstnavatelem dne 23. 7. 2010.
V této dohodě o narovnání se v čl. IV. strany
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
výslovně dohodly, že výpověď daná žalobci
z pracovního poměru jeho zaměstnavatelem
je neplatná. Dále se v této části dohody o narovnání strany dohodly, že pracovní poměr
skončil uplynutím doby určité, tedy k datu
29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96) a na ni
navazující judikatura Nejvyššího správního
soudu se týká případů, kdy byl pracovní poměr ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru. K tomu Nejvyšší správní soud od-
kazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 10. 2010, čj. 4 Ads 104/2010-76,
ze kterého se podává: „K další námitce stěžovatele, že uzavřením dohody ze dne 28. 11.
2008 mezi žalobcem a bývalým zaměstnavatelem nedošlo ke ztrátě účinků výpovědi
z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je třeba předně akcentovat, že
je nutné odlišovat okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď, která byla zaměstnanci dána z důvodu uvedeného
v § 52 písm. g) zákoníku práce. Nelze tak závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1155/96 ze dne 29. 10. 1997, uveřejněném
pod č. 114 ve sbírce Soudní
judikatura
č. 14/97, jenž se zabývá pozbytím účinků
okamžitého zrušení pracovního poměru
a na nějž stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval, vztahovat na projednávaný případ.“ Také v projednávané věci byl pracovní
poměr původně ukončen výpovědí, nikoliv
okamžitým zrušením pracovního poměru,
proto nelze vycházet z judikatury, na kterou
odkazuje stěžovatel v kasační stížnosti.
[32] V neposlední řadě je třeba poukázat
i na nyní platnou právní úpravu § 11 odst. 2
věty šesté zákona o důchodovém pojištění,
která přímo počítá s existencí mimosoudních dohod uzavřených po podání návrhu na
určení neplatnosti skončení pracovněprávního vztahu, podle kterých došlo ke skončení
tohoto pracovněprávního vztahu neplatně.
Názor stěžovatele, že o neplatnosti skončení
pracovněprávního vztahu může platně rozhodnout pouze soud a mimosoudní dohoda
o neplatnosti skončení pracovněprávního
vztahu není možná, se tedy ani neslučuje
s nyní platnou právní úpravou § 11 odst. 2 věty šesté zákona o důchodovém pojištění. Pokud by totiž nebylo možno platně takovouto
mimosoudní dohodu uzavřít, zákon by neupravoval její účinky pro započítávání dob
důchodového pojištění.
[33] Podle názoru Nejvyššího správního
soudu z výše uvedeného vyplývá, že by bylo
nepřípustné neakceptovat účinky dohody
o narovnání uzavřené mezi žalobcem a jeho
bývalým zaměstnavatelem dne 23. 7. 2010.
V této dohodě o narovnání se v čl. IV. strany
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
výslovně dohodly, že výpověď daná žalobci
z pracovního poměru jeho zaměstnavatelem
je neplatná. Dále se v této části dohody o narovnání strany dohodly, že pracovní poměr
skončil uplynutím doby určité, tedy k datu
30. 9. 2009. Smluvní strany se též dohodly
o náhradě mzdy, jež má činit „po srážkách
v čisté mzdě 170 000 Kč“. Nejvyšší správní
soud tedy ani nesdílí pochybnosti stěžovatele
o tom, že „srážkami“ nemělo být míněno odvedení pojistného mj. na důchodové pojištění, neboť v dohodě o narovnání se strany dohodly na „čisté mzdě“, která bude vyplacena
žalobci, což nelze vykládat jinak, než že náhrada mzdy bude vyplacena po srážkách
předpokládaných zákonem o pojistném na
sociální zabezpečení. Je také třeba zdůraznit,
že jak zjistil Nejvyšší správní soud dotazem
na MSSZ Brno, žalobcův bývalý zaměstnavatel za něj skutečně též odvedl pojistné na důchodové pojištění, a to i za sporné období od
30. 9. 2009. Smluvní strany se též dohodly
o náhradě mzdy, jež má činit „po srážkách
v čisté mzdě 170 000 Kč“. Nejvyšší správní
soud tedy ani nesdílí pochybnosti stěžovatele
o tom, že „srážkami“ nemělo být míněno odvedení pojistného mj. na důchodové pojištění, neboť v dohodě o narovnání se strany dohodly na „čisté mzdě“, která bude vyplacena
žalobci, což nelze vykládat jinak, než že náhrada mzdy bude vyplacena po srážkách
předpokládaných zákonem o pojistném na
sociální zabezpečení. Je také třeba zdůraznit,
že jak zjistil Nejvyšší správní soud dotazem
na MSSZ Brno, žalobcův bývalý zaměstnavatel za něj skutečně též odvedl pojistné na důchodové pojištění, a to i za sporné období od
1. 3. 2007 do 30. 9. 2009.
[34] Právním účinkem dohody o narovnání mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem pak bylo to, že rozvázání pracovního
poměru výpovědí zaniklo a bylo nahrazeno
ujednáními, která vyplývají z narovnání.
V tomto ohledu je tedy účinek dohody o narovnání srovnatelný s případným rozhodnutím soudu o neplatnosti výpovědi. Nejvyšší
správní soud je proto toho názoru, že je třeba
aplikovat § 11 odst. 2 větu šestou analogicky,
a spornou dobu od 1. 3. 2007 do 30. 9. 2009
je tak třeba na základě tohoto ustanovení započítat jako dobu důchodového pojištění žalobce. Je třeba zdůraznit, že také pracovní právo
je oblastí soukromoprávní, která se vyznačuje
autonomií vůle smluvních stran. Proto pokud
§ 11 odst. 2 věta šestá zákona o důchodovém
pojištění akceptuje právní důsledky autorita-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
tivního rozhodnutí soudu, které není výrazem autonomie vůle stran pracovněprávního
vztahu, tím spíše by měla analogicky akceptovat
právní důsledky dohody o narovnání uzavřené na základě autonomie vůle stran pracovněprávního vztahu.
[35] Závěr městského soudu vyjádřený
v rozhodnutí napadeném kasační stížností
byl tedy správný. Pokud jde o stěžovatelem
namítaný rozpor kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu s právním názorem vyjádřeným v jiném rozsudku městského soudu, a to v rozsudku ze dne 24. 7.
2012, čj. 1 Ad 60/2011-41, odkazuje Nejvyšší
správní soud na svou předcházející judikaturu týkající se rozdílného rozhodování různých senátů krajských soudů, zejména na rozsudek ze dne 20. 9. 2007, čj. 2 As 94/2006-51,
č. 1424/2008 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozdílné rozhodování různých senátů či samosoudců krajských soudů v obdobných věcech je potud
nežádoucí, pokud se ten senát či samosoudce krajského soudu, který rozhoduje později,
argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu nebo
samosoudce, třebaže je mu takový názor
znám či mu být znám měl a mohl. V projednávané věci byl rozsudek napadený kasační
stížností vydán městským soudem dne 4. 7. 2012,
proto městskému soudu nemohl být znám
ani protichůdný názor ve výše zmíněném rozsudku městského soudu ze dne 24. 7. 2012,
a nemohl se tak s ním ani argumentačně vypořádat. Jak uvádí sám stěžovatel, byla ve věci
sp. zn. 1 Ad 60/2011 podána kasační stížnost,
takže bude na Nejvyšším správním soudu,
aby sjednotil svou rozhodovací činností protichůdnou judikaturu městského soudu.
MVDr. Otakar Ch., CSc., proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o podporu v neza-