Pokud bylo pracovní místo, pro které cizinec žádá o povolení k zaměstnání, ohlá- šeno v souladu se zákonnými podmínkami, a nelze-li toto místo obsadit jinak s ohle- dem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil, úřad prá- ce vydá povolení k zaměstnání ($ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Úřad práce může obsaditelnost ohlášeného volného pracovního místa testovat způ- sobem, kterým zohlední aktuální situaci na trhu práce.
Pokud bylo pracovní místo, pro které cizinec žádá o povolení k zaměstnání, ohlá- šeno v souladu se zákonnými podmínkami, a nelze-li toto místo obsadit jinak s ohle- dem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil, úřad prá- ce vydá povolení k zaměstnání ($ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Úřad práce může obsaditelnost ohlášeného volného pracovního místa testovat způ- sobem, kterým zohlední aktuální situaci na trhu práce.
C.) Ve výrokové části napadeného správ- ního rozhodnutí I. stupně byl uveden rozho- dující správní orgán (Úřad práce Brno-měs- to), ustanovení zakládající příslušnost tohoto orgánu k rozhodování ($ 7 odst. 3 a $ 92 odst. 2 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném ke dni rozhodnutí), odkaz na procesní předpis, podle kterého se postupovalo, hmotněprávní ustanovení, podle něhož nebylo povolení k zaměstnání vydáno, formulace, že se „nepo- voluje zaměstnání“, a dále byla uvedena oso- SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 5/2012 ba stěžovatelky, zaměstnavatele s veškerými identifikačními údaji a informace o profesi, místě výkonu práce a druhu práce, pro který nebylo povolení uděleno. Ačkoli by bylo přesnější uvést, že „žádost o povolení R za- městnání se zamítá“, má Nejvyšší správní soud za to, že výrok napadeného rozhodnutí je dostatečně jasný, srozumitelný a určitý, ne- boť z něj lze zjistit, jaké právo nebylo stěžova- telce přiznáno a na které konkrétní pracovní místo, pro kterého zaměstnavatele a jaké místo výkonu práce se rozhodnutí vztahuje. V sou- ladu s požadavky správního řádu je uveden také odkaz na relevantní ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno. Roz- hodnutí tak založilo existenci překážky věci rozhodnuté a splňuje veškeré náležitosti na něj kladené správním řádem i judikaturou správních soudů. První námitku stěžovatelky proto Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Druhou námitkou stěžovatelka brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, který podle ní založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Roz- hodujícími otázkami jsou, zda stěžovatelka mohla uplatnit výtku, že správní orgán nezjiš- ťoval obsaditelnost ohlášeného volného pra- covního místa tím, že by vyslal některého z uchazečů o Zaměstnání zaměstnavateli, a zda pro účely vydání pracovního povolení je nutné, aby úřad práce zjišťoval obsaditel- nost volného pracovního místa, pokud je v evidenci uchazečů o zaměstnání nahlášen vysoký počet žadatelů. Podmínku, aby cizinec byl přijat do za- městnání a zaměstnáván jen tehdy, máli plat- né povolení k zaměstnání, zakotvuje $ 89 zá- kona o zaměstnanosti. Z druhé Části věty tohoto ustanovení vyplývá, že „za zaměstná- ní se pro tyto účely považuje í plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných [..) členem družstva [...]“. Skupiny cizinců, kteří nepodléhají po- vinnosti získat povolení k zaměstnání, jsou stanoveny zejména v $ 98 téhož zákona. Kromě předložení nutných náležitostí žá- dosti o povolení k zaměstnání uvedených v $ 91 zákona o zaměstnanosti, tento zákon 493 2579 A 24 také ukládá úřadu práce provedení tzv. testu trhu práce (Jabour-market tesť). Podle $ 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[p]ovolení k zaměstnání může vydat úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pra- covní místo (f 35), které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Pří vy- dávání povolení k zaměstnání úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce“ Tato pod- mínka se nezkoumá pro vybrané kategorie ci- zinců uvedené v $ 97 zákona 0 zaměstnanos- ti. Ohlášeným volným pracovním místem zákon o zaměstnanosti rozumí nově vytvoře- ná nebo uvolněná pracovní místa, na která za- městnavatel zamýšlí získat zaměstnance nebo je hodlá obsadit dočasně přidělenými za- městnanci agentury práce, a která oznámil příslušnému úřadu práce. Zaměstnavatel je povinen úřadu práce oznámit volná pracovní místa a jejich charakteristiku do deseti kalen- dářních dnů od jejich vytvoření nebo uvolně- ní; tato lhůta počíná běžet dnem následujícím po vytvoření, uvolnění nebo obsazení pra- covního místa (srov. $ 35 odst. 1 zákona). (...) Stěžovatelka svou odvolací námitkou bro- jila proti nedostatečně zjištěnému skutkové- mu stavu, neboť podle ní nebylo postaveno najisto, zda se žádost o povolení k zaměstnání vztahuje k obsaditelnému ohlášenému volné- mu pracovnímu místu. Otázku obsaditelnosti ohlášeného volného pracovního místa je při- tom úřad práce povinen zkoumat dle $ 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti jako jeden z předpokladů pro udělení povolení k za- městnání. Pokud svou námitkou stěžovatelka brojila proti způsobu, jakým správní orgán I stupně ověřil naplnění této podmínky, nelze její tvrzení považovat za návrh nového důka- zu, který by nebyl pro novotu přípustný. Apli- kace $ 82 odst. 4 správního řádu zde není namístě, neboť otázka, zda se jednalo o obsa- ditelné ohlášené volné pracovní místo, je klí- čová pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nicméně, žalovaný shledal, že vzhledem k situaci na trhu práce nebylo nutné ověřovat obsaditelnost ohlášeného volného pracovní- ho místa nad rámec ověření počtu uchazečů 494 o zaměstnání v aktuálním výpisu z evidence uchazečů, a tento závěr potvrdil i krajský soud. Nejvyšší správní soud proto posoudil správnost těchto závěrů žalovaného a kraj- ského soudu. (...) Možnost omezit přístup cizinců na trh práce byla zavedena zákonem č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměst- nanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstna- nosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a | zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění po- zdějších předpisů. Tento zákon s účinností od 1. října 1999 zavedl do tehdejšího zákona o zaměstnanosti (č. 1/1991 Sb.) $ 2a, podle je- hož prvního odstavce „[p]ovolení k zaměst- nání může vydat cizinci úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno, s přihlédnutím k situaci na trhu práce a za předpokladu, že se jedná o volné pracovní místo, které s ohledem na požadovanou kva- lifikaci nebo dočasný nedostatek volných pracovních sil nelze obsadit jínak.“ 7. důvo- dové zprávy k zákonu vyplývalo, že se zpřís- ňuje přístup cizinců na trh práce, přičemž úprava byla inspirována zásadami Usnesení Rady ze dne 20. června 1994 o omezeních tý- kajících se přijímání státních příslušníků tře- tích zemí na území členských států za účelem zaměstnávání (Úř. věst. C 274, s. 3.; dále jen „usnesení“). Podrobnější vysvětlení toho, ja- kým způsobem se bude přihlížet k situaci na trhu práce, důvodová zpráva neobsahovala. Zásady úpravy však lze zjistit z uvedeného usnesení přijatého v roce 1994. V obecných úvahách o politice zaměstna- nosti cizinců v úvodu usnesení Rada uznává přínos pracovníků k hospodářskému vývoji V přijímacích zemích, nicméně s ohledem na to, že žádný z členských států v té době ne- prosazoval aktivní imigrační politiku, naopak členské státy omezily možnost trvalé imigra- ce z hospodářských, sociálních a politických důvodů, Rada dospěla k závěru, že přijímání zaměstnanců pro dočasné zaměstnání lze při- pustit pouze za výjimečných okolností (bod ii). Vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti v členských státech, se Rada usnesla, že „sou- časná restriktivní opatření by měla být za- chována a je-li to nutné, posílena ve vztahu k přijímání občanů třetích zemí za účelem zaměstnání“ (bod vi, překlad částí usnesení je neoficiální). Usnesení dále principy zaměstnávání ob- čanů třetích zemí upřesňuje v bodě C (» Obecná kritéria takto: „- členské státy zamítnou vstup na svá území za účelem zaměstnání občanům tře- tích zemí - členské státy budou posuzoval žádosti o přijetí na své území za účelem zaměstnání pouze, pokud volná pracovní místa v člen- ském státě nemohou být obsazena pracovní silou daného státu nebo jiného státu Spole- čenství nebo pracovní silou občanů třetích zemí, kteří zde trvale pobývají na základě oprávnění a již tvoří součást legálního trhu práce daného členského státu“. Dále je stano- veno, že se uplatní postup podle části druhé nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 o právu na svobodný pohyb pracovníků uvnitř Spole- čenství, jež upravuje spolupráci při zpro- středkování zaměstnání mezi členskými státy a mechanismus pro dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou práce. Navzdory uve- deným dvěma pravidlům občané třetích ze- mí mohou být na určitou dobu přijati k za- městnání, například pokud se nabídka práce vztahuje ke konkrétnímu pracovníkovi se zvláštní kvalifikací anebo pokud státní úřady členského státu usoudí, že zaměstnavatel do- statečně doložil nutnost zaměstnat občany třetích zemí, neboť nedostatek požadované pracovní síly na národním trhu práce nebo na trhu práce Společenství ovlivňuje provoz daného podniku. Po přijetí zákona o zaměstnanosti byl zá- kladní princip zaměstnávání cizinců původ- ně upraven v $ 85 odst. 1 zákona ve znění do 31. 12. 2008: „Zaměstnavatelé mohou na zá- kladě povolení příslušného úřadu práce zís- kávat zaměstnance ze zahraničí na volná pracovní místa (S 35), na která nelze při- jmout uchazeče o zaměstnání. Za zaměst- nance ze zahraničí (dále jen „Cizinec“) se pro účely zaměstnávání podle tohoto zákona po- važuje fyzická osoba, která není státním ob- čanem České republiky, občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem.“ Z to- hoto ustanovení vyplývala povinnost zaměst- navatelů obstarat si povolení k získávání ci- zinců, jež byla později zrušena. V $ 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti bylo upřesněno vy- dávání povolení k zaměstnání samotným ci- zincům, a to ve znění účinném do 31. 12. 2010: „Povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo (f 35), které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikací nebo nedostatek volwých pracovních sil obsadit ji- nak. Při vydávání povolení k zaměstnání úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce.“ Ačkoliv byly použity obdobné formulace, znění ustanovení o vydání povolení k zaměst- nání se částečně změnilo oproti obdobnému ustanovení předchozího zákona. V $ 24 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti z roku 1991“), to- tiž byla situace na trhu práce výslovně jednou z podmínek pro vydání povolení k zaměstnání („Povolení k zaměstnání může vydat cizinci úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstná- vání vykonáváno, s přihlédnutím k situaci na trhu práce a za předpokladu, že se jed- ná o volné pracovní místo, které s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo dočasný nedo- statek volných pracovních sil nelze obsadit ji- nak.“), kdežto v novém zákoně zůstala základ- ním předpokladem pro vydání povolení obsaditelnost ohlášeného volného pracovní- ho místa a posouzení situace na trhu práce se přesouvá do další věty ustanovení (viz dále). Důvodová zpráva k $ 85 nového zákona o zaměstnanosti uvádí: „Toto ustanovení, v souladu se stávající právní úpravou, zajiš- ťuje ochranu trhu práce v ČR tak, aby cizinci mohli být zaměstnávání pouze na místech, na která nelze přijmout uchazeče o zaměst- nání evidovaného na úřadu práce“ Důvodo- vá zpráva k $ 92 téhož zákona k zásadám, na kterých je úprava postavena, mlčí. Princip přihlížení k situaci na trhu práce v důvodové zprávě není vysvětlen. 495 2579 Ačkoli je výše uvedené usnesení Rady z roku 1994 nezávazným dokumentem, vzhledem k explicitnímu odkazu zákonodár- ce na tento dokument a následné inspiraci předchozí úpravou v zákoně zaměstnanosti, bude jí Nejvyšší správní soud přikládat jistou váhu při interpretaci dotčených ustanovení zá- kona o zaměstnanosti. Z pohledu usnesení je obsaditelnost volných pracovních míst občany členského státu, občany Evropských spole- čenství (dnes Evropské unie), případně legál- ně pobývajícími občany třetích zemí, kteří mají stejný přístup k tchu práce, klíčovým kri- tériem pro vydání povolení k zaměstnání. Ten- to přístup zvolila i česká právní úprava a byl ješ- tě posílen v novém zákoně č. 435/2004 Sb. Z usnesení je též zřejmé, že přihlédnout k si- tuaci na trhu práce lze také ve prospěch ci- zince, a tedy mu vydat povolení k zaměstnání s ohledem na jeho specifickou kvalifikaci, s ohledem na nedostatek pracovníků s tako- vou profesí na trhu práce, a podobně; to je ovšem chápáno jako výjimka z obecně re- striktivního pohledu na zaměstnávání cizinců. Samozřejmě, že restriktivní pohled na zaměst- návání cizinců se v čase mění a i z dnešního pohledu Evropská unie upouští od tohoto přístupu v případě vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, což ovšem není případ stěžova- telky (srov. např. směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích ze- mí za účelem výkonu zaměstnání vyžadující- ho vysokou kvalifikaci). Žalovaný ve svých rozhodnutích i ve vyjá- dřeních předložených městskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu zdůrazňoval zejména nenárokovost povolení k zaměstnání, kterou opíral o to, že „pokud dle f 92 odst. I zákona o zaměstnanosti může vydat povo- lení k zaměstnání, tak dle totožného ustano- vení má i možnost povolení nevydat“. Ve své judikatuře se Nejvyšší správní soud často za- býval situacemi, kdy právní předpis stanoví, Že správní orgán o žádosti „může“ vydat urči- té rozhodnutí (případně, že o žádosti „lze“ rozhodnout kladně) za splnění určitých pod- mínek. V některých případech dospěl k závě- ČAKS) ru, že slovo „mmůže“ v daném kontextu nezna- 496 mená možnost správního uvážení daného správního orgánu, v jiných nikoli. Přitom se Nejvyšší správní soud opřel zejména o sku- tečně zamýšlený smysl a účel dané právní úpravy, srov. například rozsudek ze dne 22. 4. 2011, čj. 2 Afs 88/2010-70, č. 2347/2011 Sb. NSS, po- pisující rozdílný závěr o významu slova „rž- že“ ve vztahu k institutu prominutí daňového nedoplatku podle $ 66 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a k institutu promi- nutí daně podle $ 55a stejného zákona. Dle názoru Nejvyššího správního soudu znění $ 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ne- dává úřadu práce možnost nezkoumat, zdali pracovní místo, pro které cizinec žádá o po- volení k zaměstnání, je volným ohlášeným pra- covním místem, které by bylo možné obsadit jinak, jak to učinil žalovaný. Naopak, zákon sta- noví poměrně přesné podmínky, které musí úřad práce v řízení o povolení k zaměstnání posoudit a na základě kterých si teprve může učinit názor o tom, zda žádosti vyhovět, či ni- koli. Předpokladem pro kladné rozhodnutí, tedy pro vydání povolení k zaměstnání, je, že a) pracovní místo bylo zaměstnavatelem ohlášeno v souladu s podmínkami v $ 35 zá- kona o zaměstnanosti, a (b) toto pracovní místo nebylo možno buď s ohledem na poža- dovanou kvalifikaci, nebo nedostatek vol ných pracovních sil obsadit jinak. Byla-li tato kritéria splněna, nemá úřad práce naopak možnost žádosti nevyhovět. Nicméně nelze přehlédnout dovětek v $ 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, podle nějž „[p]ři vydávání povolení k zaměstnání úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce“. Žalovaný se domnívá, že na základě tohoto ustanovení má úřad práce správní uvážení umožňující mu při špatné situaci na trhu prá- ce povolení k zaměstnání kdykoli zamítnout. Nejvyšší správní soud má za to, že zákonodár- ce změnil znění $ 92 odst. 1 zákona o zaměst- nanosti ve srovnání s $ 2a předchozího záko- na o zaměstnanosti z roku 1991, v němž byla situace na trhu práce zjevně jednou z podmí- nek pro vydání povolení k zaměstnání tak, že situaci na trhu práce nadále nestanovil jako předpoklad pro vydání povolení, ale pouze jako hledisko, k němuž se má přihlížet v pro- cesu vydávání povolení. Z toho lze dovozovat, že úřad práce může stanovit podmínky (s ohledem na situaci na trhu práce), za nichž bude volné pracovní místo nabízeno uchazečům, kteří jsou ve smyslu zákona o zaměstnanosti preferováni. Například může úřad práce s ohledem na místní situaci stanovit, jak dlouho musí být volné pracovní místo neobsazeno, aby bylo možné vydat povolení k zaměstnání, přičemž bude přihlížet i ke kvalifikaci požadované za- městnavatelem (u profesí, které jsou na trhu práce nedostatkové lze stanovit dobu kratší, naproti tomu u profesí s nízkou kvalifikací, ja- ko je v případě stěžovatelky, lze stanovit delší dobu, po kterou bude ohlášené volné pracov- ní místo nabízeno místním uchazečům a po- dobně). Tyto podmínky totiž neupřesňuje žádné ustanovení zákona o zaměstnanosti. Úřadu práce tedy je svěřeno jisté správní uvá- žení při stanovení podmínek toho, co daný úřad práce rozumí „volným ohlášeným pra- covním místem, které nelze [| obsadit jí- nak“. Nejvyšší správní soud pouze dodává, že toto správní uvážení také není neomezené či absolutní, má své meze, správní orgán nesmí tyto meze zneužít ani je překročit (srov. usne- sení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). (...) Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že po- kud bylo pracovní místo, pro které cizinec žá- dá o povolení k zaměstnání, ohlášeno v soula- du se zákonnými podmínkami a nelze-li toto místo obsadit jinak s ohledem na požadova- nou kvalifikaci nebo nedostatek volných pra- covních sil, úřad práce vydá povolení k za- městnání. Úřad práce může obsaditelnost ohlášeného volného pracovního místa testo- vat způsobem, kterým zohlední aktuální sí- tuaci na trhu práce; musí se přitom pohybo- vat v mezích správního uvážení, jež mu bylo zákonem svěřeno. (...) 2580 Pojistné na sociální zabezpečení: plnění zahrnutá do vyměřovacího základu zaměstnance; odstupné k $ 5 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve zně- ní účinném do 31.3.2011 k $-52 písm. a), b), c) a d), $ 56 a $ 67 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 362/2007 Sb. k $ 60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce“ L Ustanovení $ 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, musí být vykládáno tak, že za odstupné nezahrnované do vyměřovací- ho základu nemůže být považován každý příjem, který jako odstupné označí účast- níci pracovněprávních vztahů, nýbrž pouze takové peněžité plnění, které splňuje pojmové znaky právního pojmu „odstupné“, tj. určité formy odškodnění zaměst- nance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. II. Odstupným poskytovaným na základě zvláštních právních předpisů [$ 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení] je nutno rozu- mět pouze odstupné z titulů výslovně vyjmenovaných v $67 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006, tj. situace, kdy dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí da- nou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v $ 52 písm. a) až c) tohoto zákona nebo dohodou z týchž důvodů, dále odstupné pro zaměstnance, který okamžitě zrušil pra- covní poměr podle $ 56 téhož zákona, případně zaměstnance, u něhož dochází k roz- vázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených » S účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 497 v 652 písm. d) citovaného zákona nebo dohodou z týchž důvodů. Jen takové odstup- né požívá výhody $ 5 odst. 2 písm. a) zákona o pojistném na sociální zabezpečení, tj. nezahrnuje se do vyměřovacího základu zaměstnance ani do vyměřovacího zá- kladu organizace. III. Pokud dle zákoníku práce z roku 2006 přísluší odstupné „ve výši nejméně troj- násobku průměrného výdělku“, pak výhodu dle $ 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, za současného splnění podmí- nek $ 67 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 musí požívat i vyšší násobek poskytnu- tého odstupného, a to z důvodu, že zákoník práce z roku 2006 (na rozdíl od před- chozí právní úpravy v $ 60a odst. 1 zákoníku práce z roku 1965) stanovuje jen minimální a nikoliv též maximální výši násobků a limit násobků zákonodárce ne- stanovil ani v $ 5 odst. 2 písm. a) zákona o pojistném na sociální zabezpečení. IV. Skončilli pracovní poměr jedním ze způsobů a z jednoho z důvodů obsaže- ných v $ 67 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 a vyplacené částky jsou odstupným i po materiální stránce, pak okolnost, že zaměstnavatel porušil $ 67 odst. 1 téhož zá- kona a vyplatil odstupné v nižší než zákonem garántované výši, nemůže být na pře- kážku tomu, aby takové odstupné bylo diskvalifikováno z výhody $ 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení.
Liudmyla K. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vydání povolení k zaměstnání,
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120
s. ř. s.)
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu