Ustanovení § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, komplexně
stanoví podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. Po nabytí účinnosti zákona č. 274/2013 Sb.
se nelze domáhat přiznání dorovnávacího přídavku pouze na základě odkazu na některé dřívější nálezy Ústavního soudu.
Ustanovení § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, komplexně
stanoví podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. Po nabytí účinnosti zákona č. 274/2013 Sb.
se nelze domáhat přiznání dorovnávacího přídavku pouze na základě odkazu na některé dřívější nálezy Ústavního soudu.
[10] Jak již bylo řečeno úvodem tohoto
rozsudku, nyní projednávaný případ představuje další kapitolu na téma tzv . česko-
-slovenských důchodů . Tato problematika
prošla v období po rozpadu Československa
značným vývojem, jehož se účastnila celá
řada aktérů – v oblasti orgánů veřejné moci
to byly především orgány sociálního zabezpečení, správní soudy, Ústavní soud, Soudní
dvůr Evropské unie a v neposlední řadě též
zákonodárce . Pravidla týkající se dorovnání
důchodu k úhrnu českého dílčího důchodu
a slovenského dílčího důchodu (resp . též vyrovnávacího nebo dorovnávacího příspěvku
či přídavku) se v průběhu let dynamicky měnila v důsledku interakcí mezi uvedenými institucemi . Tato pravidla proto nelze vykládat
izolovaně, nýbrž s vědomím historie jejich
utváření . Nejvyšší správní soud proto považuje za účelné, ne-li nutné, alespoň stručně
zrekapitulovat právní (či právně-politický)
vývoj v oblasti problematiky tzv . česko-slovenských důchodů . Nejvyšší správní soud
zde neaspiruje na úplnost popisu vývoje celé
problematiky, zmiňuje toliko nejnutnější pro
nyní vedené řízení .
[11] Ačkoliv se Československá socialistická republika stala k 1 . 1 . 1969 federací, zachovala si jednotnou důchodovou soustavu .
Rozdělení soustavy si však vyžádal rozpad
Československa . Úprava vzájemných vztahů
v oblasti sociálního zabezpečení byla provedena Smlouvou o sociálním zabezpečení –
dvoustrannou mezinárodní smlouvou koordinačního charakteru, která mezi nástupnické
státy mimo jiné rozdělila odpovědnost za nároky vyplývající z účasti na důchodovém systému zaniklé federace . Pro problematiku česko-slovenských důchodů je zásadní článek 20
Smlouvy o sociálním zabezpečení:
„(1) Doby zabezpečení získané přede
dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky
nebo naposledy před tímto dnem.
(2) Pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky
nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské
Federativní Republiky, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby
zabezpečení toho smluvního státu, na jehož
území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky
nebo naposledy před tímto dnem .“
[12] Článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení tak určil jako kritérium pro rozdělení dob zaměstnání získaných přede dnem
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky sídlo zaměstnavatele osoby ke dni
rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto
dnem . Uvedené pravidlo zajišťuje, aby doby
zaměstnání v ČSFR zohledňoval pro účely
důchodu pouze jeden z nástupnických států .
[12] Článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení tak určil jako kritérium pro rozdělení dob zaměstnání získaných přede dnem
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky sídlo zaměstnavatele osoby ke dni
rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto
dnem . Uvedené pravidlo zajišťuje, aby doby
zaměstnání v ČSFR zohledňoval pro účely
důchodu pouze jeden z nástupnických států .
[13] Rozdílný politický, právní a ekonomický vývoj České republiky a Slovenské
republiky po rozpadu federace se projevil
mimo jiné ve výši důchodů . V případě některých osob tak byla celková výše starobního
důchodu v důsledku započítání „federální “
doby pojištění do „slovenského“ důchodu podle článku 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení nižší, než kdyby byla daná doba započítána do „českého“ důchodu . Zvlášť po změně
přístupu českých orgánů sociálního zabezpečení, které původně vykazovaly vstřícnost
projevující se ve vyplácení vyšších důchodů
osobám oprávněným podle českých předpisů v rámci postupu k odstraňování tvrdosti
(viz Křepelka, F . „Českoslovenští “ důchodci v pasti práva Evropské unie . Časopis pro
právní vědu a praxi, 2011, roč . 19, č . 2), se
dostala před české obecné soudy řada sporů,
v nichž se žalobci domáhali dorovnání výše
důchodů .
[14] Dané spory se dostaly až k Ústavnímu soudu, který v několika případech uznal
požadavky stěžovatelů za oprávněné a zásadním způsobem zasáhl do aplikační praxe
týkající se sporů z oblasti česko-slovenských
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
důchodů . Ústavní soud konstatoval, že společný československý stát „charakterizoval
jednotný systém důchodového pojištění,
a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl
sídlo jeho zaměstnavatel “ . Podle Ústavního
soudu proto „na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části
československého státu nelze nahlížet jako
na ‚zaměstnání v cizině‘. Takové rozlišování
mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve
Slovenské republice tehdejšího společného
československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) ‚zaměstnáním v cizině‘, považuje
Ústavní soud ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo ‚objektivními‘ a ‚rozumnými‘ důvody .“ (nález Ústavního soudu ze dne 3 . 6 . 2003, sp . zn . II . ÚS
405/02, N 80/30 SbNU 245, č . 80/2003 Sb . ÚS) .
Ve vztahu k článku 20 Smlouvy o sociálním
zabezpečení Ústavní soud uvedl, že „nemůže být na újmu českému občanovi ve výši
jeho důchodových nároků, neboť smyslem
uzavření mezinárodní smlouvy nemůže
být krácení důchodových nároků vlastním
občanům, kterým vyšší důchodový nárok
vzniká nezávisle na takové smlouvě podle
vnitrostátních předpisů“ . (nález Ústavního
soudu ze dne 4 . 4 . 2005, sp . zn . IV . ÚS 158/04,
N 72/37 SbNU 23, č . 72/2005 Sb . ÚS) .
[14] Dané spory se dostaly až k Ústavnímu soudu, který v několika případech uznal
požadavky stěžovatelů za oprávněné a zásadním způsobem zasáhl do aplikační praxe
týkající se sporů z oblasti česko-slovenských
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
důchodů . Ústavní soud konstatoval, že společný československý stát „charakterizoval
jednotný systém důchodového pojištění,
a tak z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl
sídlo jeho zaměstnavatel “ . Podle Ústavního
soudu proto „na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části
československého státu nelze nahlížet jako
na ‚zaměstnání v cizině‘. Takové rozlišování
mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve
Slovenské republice tehdejšího společného
československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) ‚zaměstnáním v cizině‘, považuje
Ústavní soud ve světle výše uvedeného za diskriminující, neboť není podloženo ‚objektivními‘ a ‚rozumnými‘ důvody .“ (nález Ústavního soudu ze dne 3 . 6 . 2003, sp . zn . II . ÚS
405/02, N 80/30 SbNU 245, č . 80/2003 Sb . ÚS) .
Ve vztahu k článku 20 Smlouvy o sociálním
zabezpečení Ústavní soud uvedl, že „nemůže být na újmu českému občanovi ve výši
jeho důchodových nároků, neboť smyslem
uzavření mezinárodní smlouvy nemůže
být krácení důchodových nároků vlastním
občanům, kterým vyšší důchodový nárok
vzniká nezávisle na takové smlouvě podle
vnitrostátních předpisů“ . (nález Ústavního
soudu ze dne 4 . 4 . 2005, sp . zn . IV . ÚS 158/04,
N 72/37 SbNU 23, č . 72/2005 Sb . ÚS) .
[15] Ústavní soud dané principy zopakoval i v dalších nálezech (ze dne 25 . 1 . 2005,
sp . zn . III . ÚS 252/04, N 16/36 SbNU 173,
č . 16/2005 Sb . ÚS, ze dne 20 . 3 . 2007, sp . zn .
Pl . ÚS 4/06, N 54/44 SbNU 665, č . 54/2007 Sb .
ÚS, ze dne 13 . 11 . 2007, sp . zn . IV . ÚS 301/05,
N 190/47 SbNU 465, č . 190/2007 Sb . ÚS,
ze dne 13 . 12 . 2007, sp . zn . IV . ÚS 298/06,
N 222/47 SbNU 921, č . 222/2007 Sb . ÚS, ze
dne 6 . 3 . 2008, sp . zn . I . ÚS 365/05, N 48/48
SbNU 567, č . 48/2008 Sb . ÚS, ze dne 11 . 3 .
2008, sp . zn . IV . ÚS 228/06, N 54/48 SbNU 619,
č . 54/2008 Sb . ÚS, ze dne 22 . 5 . 2008, sp . zn . I .
ÚS 366/05, N 98/49 SbNU 459, č . 98/2008 Sb .
ÚS, ze dne 4 . 11 . 2008, sp . zn . I . ÚS 257/06,
N 187/51 SbNU 295, č . 187/2008 Sb . ÚS) . Z judikatury Ústavního soudu plyne, že s ohle-
*) S účinností od 1. 5. 2010 zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordi-
dem na právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (článek 30 Listiny základních
práv a svobod, dále jen „Listina“) a princip
rovnosti (článek 3 odst . 1 Listiny) nelze „federální “ dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na územní dnešního Slovenska
zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině . Tato doba musí být považována za dobu
„českou“, ačkoliv se podle článku 20 Smlouvy
o sociálním zabezpečení jedná o dobu získanou na Slovensku . Z toho pak vyplývá povinnost českých orgánů sociálního zabezpečení
přiznat dotčeným občanům České republiky
dorovnání (vyrovnávací příspěvek) ve výši
rozdílu mezi předpokládaným důchodem,
který by jim náležel, pokud by „federální “
doby pojištění byly počítány jakožto doby české, a úhrnem důchodů přiznaných českým
a slovenským nositelem pojištění . Takový nárok podle Ústavního soudu svědčí s ohledem
na osobní působnost článku 30 Listiny pouze
občanům České republiky . Rozhodovací činnost Ústavního soudu reflektovala exekutiva
prostřednictvím interních normativních instrukcí, které měly implementovat požadavky vyslovené Ústavním soudem (viz k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25 . 8 . 2011, čj . 3 Ads 130/2008-204, bod [47]) .
[15] Ústavní soud dané principy zopakoval i v dalších nálezech (ze dne 25 . 1 . 2005,
sp . zn . III . ÚS 252/04, N 16/36 SbNU 173,
č . 16/2005 Sb . ÚS, ze dne 20 . 3 . 2007, sp . zn .
Pl . ÚS 4/06, N 54/44 SbNU 665, č . 54/2007 Sb .
ÚS, ze dne 13 . 11 . 2007, sp . zn . IV . ÚS 301/05,
N 190/47 SbNU 465, č . 190/2007 Sb . ÚS,
ze dne 13 . 12 . 2007, sp . zn . IV . ÚS 298/06,
N 222/47 SbNU 921, č . 222/2007 Sb . ÚS, ze
dne 6 . 3 . 2008, sp . zn . I . ÚS 365/05, N 48/48
SbNU 567, č . 48/2008 Sb . ÚS, ze dne 11 . 3 .
2008, sp . zn . IV . ÚS 228/06, N 54/48 SbNU 619,
č . 54/2008 Sb . ÚS, ze dne 22 . 5 . 2008, sp . zn . I .
ÚS 366/05, N 98/49 SbNU 459, č . 98/2008 Sb .
ÚS, ze dne 4 . 11 . 2008, sp . zn . I . ÚS 257/06,
N 187/51 SbNU 295, č . 187/2008 Sb . ÚS) . Z judikatury Ústavního soudu plyne, že s ohle-
*) S účinností od 1. 5. 2010 zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordi-
dem na právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (článek 30 Listiny základních
práv a svobod, dále jen „Listina“) a princip
rovnosti (článek 3 odst . 1 Listiny) nelze „federální “ dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na územní dnešního Slovenska
zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině . Tato doba musí být považována za dobu
„českou“, ačkoliv se podle článku 20 Smlouvy
o sociálním zabezpečení jedná o dobu získanou na Slovensku . Z toho pak vyplývá povinnost českých orgánů sociálního zabezpečení
přiznat dotčeným občanům České republiky
dorovnání (vyrovnávací příspěvek) ve výši
rozdílu mezi předpokládaným důchodem,
který by jim náležel, pokud by „federální “
doby pojištění byly počítány jakožto doby české, a úhrnem důchodů přiznaných českým
a slovenským nositelem pojištění . Takový nárok podle Ústavního soudu svědčí s ohledem
na osobní působnost článku 30 Listiny pouze
občanům České republiky . Rozhodovací činnost Ústavního soudu reflektovala exekutiva
prostřednictvím interních normativních instrukcí, které měly implementovat požadavky vyslovené Ústavním soudem (viz k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25 . 8 . 2011, čj . 3 Ads 130/2008-204, bod [47]) .
[16] Je třeba dodat, že citované nálezy
Ústavního soudu se týkaly situací před vstupem České republiky do Evropské unie .
Ústavní soud v těchto případech vyloučil
použitelnost unijního práva: „V každém případě, který Ústavní soud dosud posuzoval,
vznikl stěžovateli nárok na důchod ještě
před vstupem České republiky do Evropské
unie, tj. před 1. 5. 2004, takže již z toho je
zřejmé, že aplikace evropského práva na
tyto nároky by představovala porušení zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv,
pokud by zkrátila stěžovatelům jejich práva
na důchod .“ (citovaný nález Ústavního soudu sp . zn . IV . ÚS 301/05) . V následné rozhodovací praxi však Ústavní soud vztáhl – bez
vysvětlení – zmíněné závěry i na nároky na
dávky vzniklé po 30 . 4 . 2004 (např . nález ze
dne 3 . 8 . 2010, sp . zn . III . ÚS 939/10, N 153/58
naci systémů sociálního zabezpečení.
SbNU 295, č . 153/2010 Sb . ÚS) . V nálezu ze
dne 3 . 3 . 2009, sp . zn . I . ÚS 1375/07, N 41/52
SbNU 417, č . 41/2009 Sb . ÚS, Ústavní soud
dokonce výslovně Nejvyššímu správnímu
soudu vytkl, že místo respektování judikatury
Ústavního soudu přistoupil k aplikaci evropského práva .
[16] Je třeba dodat, že citované nálezy
Ústavního soudu se týkaly situací před vstupem České republiky do Evropské unie .
Ústavní soud v těchto případech vyloučil
použitelnost unijního práva: „V každém případě, který Ústavní soud dosud posuzoval,
vznikl stěžovateli nárok na důchod ještě
před vstupem České republiky do Evropské
unie, tj. před 1. 5. 2004, takže již z toho je
zřejmé, že aplikace evropského práva na
tyto nároky by představovala porušení zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv,
pokud by zkrátila stěžovatelům jejich práva
na důchod .“ (citovaný nález Ústavního soudu sp . zn . IV . ÚS 301/05) . V následné rozhodovací praxi však Ústavní soud vztáhl – bez
vysvětlení – zmíněné závěry i na nároky na
dávky vzniklé po 30 . 4 . 2004 (např . nález ze
dne 3 . 8 . 2010, sp . zn . III . ÚS 939/10, N 153/58
naci systémů sociálního zabezpečení.
SbNU 295, č . 153/2010 Sb . ÚS) . V nálezu ze
dne 3 . 3 . 2009, sp . zn . I . ÚS 1375/07, N 41/52
SbNU 417, č . 41/2009 Sb . ÚS, Ústavní soud
dokonce výslovně Nejvyššímu správnímu
soudu vytkl, že místo respektování judikatury
Ústavního soudu přistoupil k aplikaci evropského práva .
[17] Nejvyšší správní soud se však na unijní aspekty problematiky česko-slovenských
důchodů dotázal Soudního dvora prostřednictvím předběžné otázky podle článku 267
Smlouvy o fungování Evropské unie . Soudní
dvůr rozhodl rozsudkem ze dne 22 . 6 . 2011,
Landtová, C-399/09, Sb . rozh ., s . I-5573, tak,
že pravidlo dovozené judikaturou Ústavního
soudu není v rozporu s kritériem rozdělení
pravomocí stanoveným v článku 20 Smlouvy
o sociálním zabezpečení, které je zachováno čl . 7 odst . 2 písm . c) nařízení Rady (ES)
č . 1408/71 o uplatňování systémů sociálního
zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich
rodiny pohybující se v rámci Společenství*)
ve spojení s částí A bodem 6 přílohy III uvedeného nařízení (bod 39) . Vyrovnávací příspěvek totiž nevede ke zpochybnění použitelného režimu ani pravomoci orgánů, které
určuje Smlouva o sociálním zabezpečení, ale
na základě Smlouvy o sociálním zabezpečení
umožňuje požadovat od jiného orgánu sociálního zabezpečení vyrovnávací dávku vyplácenou vedle obecné dávky (bod 36) . Současně však Soudní dvůr konstatoval, že pravidlo
dovozené judikaturou Ústavního soudu diskriminuje na základě státní příslušnosti příslušníky jiných členských států ve srovnání
s českými státními příslušníky (bod 43) .
Nálezy Ústavního soudu podle Soudního
dvora ústí v přímou diskriminaci na základě
státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající
z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb (bod 49), a jsou tak
v rozporu s článkem 3 ve spojení s článkem 10
nařízení č . 1408/71 .
[17] Nejvyšší správní soud se však na unijní aspekty problematiky česko-slovenských
důchodů dotázal Soudního dvora prostřednictvím předběžné otázky podle článku 267
Smlouvy o fungování Evropské unie . Soudní
dvůr rozhodl rozsudkem ze dne 22 . 6 . 2011,
Landtová, C-399/09, Sb . rozh ., s . I-5573, tak,
že pravidlo dovozené judikaturou Ústavního
soudu není v rozporu s kritériem rozdělení
pravomocí stanoveným v článku 20 Smlouvy
o sociálním zabezpečení, které je zachováno čl . 7 odst . 2 písm . c) nařízení Rady (ES)
č . 1408/71 o uplatňování systémů sociálního
zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich
rodiny pohybující se v rámci Společenství*)
ve spojení s částí A bodem 6 přílohy III uvedeného nařízení (bod 39) . Vyrovnávací příspěvek totiž nevede ke zpochybnění použitelného režimu ani pravomoci orgánů, které
určuje Smlouva o sociálním zabezpečení, ale
na základě Smlouvy o sociálním zabezpečení
umožňuje požadovat od jiného orgánu sociálního zabezpečení vyrovnávací dávku vyplácenou vedle obecné dávky (bod 36) . Současně však Soudní dvůr konstatoval, že pravidlo
dovozené judikaturou Ústavního soudu diskriminuje na základě státní příslušnosti příslušníky jiných členských států ve srovnání
s českými státními příslušníky (bod 43) .
Nálezy Ústavního soudu podle Soudního
dvora ústí v přímou diskriminaci na základě
státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající
z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb (bod 49), a jsou tak
v rozporu s článkem 3 ve spojení s článkem 10
nařízení č . 1408/71 .
[18] Nejvyšší správní soud po vydání
rozsudku Soudního dvora ve věci Landtová
v řízení pokračoval a rozhodl citovaným roz-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
sudkem čj . 3 Ads 130/2008-204 . S odvoláním
na rozhodnutí Soudního dvora třetí senát
Nejvyššího správního soudu uvedl, že pravidlo, podle něhož lze dobu zaměstnání získanou účastníky důchodového zabezpečení
bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 započíst pro důchodové nároky z českého systému důchodového pojištění i nad rámec stanovený čl. 20
odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení
jen českým občanům s trvalým pobytem na
území ČR, je v rozporu s článkem 3 a článkem 10 nařízení č. 1408/71 . Z toho důvodu
se proto neuplatní při posuzování nároků
na dávky, které mají být přiznány od data po
30 . 4 . 2004, tj . po vstupu České republiky do
Evropské unie . Nejvyšší správní soud se tak
na základě rozsudku Soudního dvora odchýlil od judikatury Ústavního soudu . Současně
třetí senát dospěl k závěru, že „pro posouzení
nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004
zde s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu [ze dne 8 . 1 . 2009, sp . zn . II . ÚS 1009/08,
N 6/52 SbNU 57] a v důsledku rozhodnutí
Soudního dvora [ve věci Landtová] neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo, jež by bylo
možno považovat za závazné a na jehož
základě by měl nositel pojištění povinnost
provádět zápočet dob zaměstnání získaných
účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém systému
důchodového pojištění ve větším rozsahu,
než určuje článek 20 [Smlouvy o sociálním
zabezpečení], na základě státního občanství a trvalého pobytu žadatele o důchod.
Pravidlo konstituované Ústavním soudem
původně pro nároky vzniklé před 1. 5. 2004
navíc nebylo pro nároky na dávky vzniklé
po tomto datu uplatňováno v praxi, není
zde tedy žádná skupina zvýhodněných osob,
které by musely být výhody do zrušení pravidla zachovány a jíž by současně musela být
skupina osob znevýhodněných postavena
naroveň .“
[18] Nejvyšší správní soud po vydání
rozsudku Soudního dvora ve věci Landtová
v řízení pokračoval a rozhodl citovaným roz-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
sudkem čj . 3 Ads 130/2008-204 . S odvoláním
na rozhodnutí Soudního dvora třetí senát
Nejvyššího správního soudu uvedl, že pravidlo, podle něhož lze dobu zaměstnání získanou účastníky důchodového zabezpečení
bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 započíst pro důchodové nároky z českého systému důchodového pojištění i nad rámec stanovený čl. 20
odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení
jen českým občanům s trvalým pobytem na
území ČR, je v rozporu s článkem 3 a článkem 10 nařízení č. 1408/71 . Z toho důvodu
se proto neuplatní při posuzování nároků
na dávky, které mají být přiznány od data po
30 . 4 . 2004, tj . po vstupu České republiky do
Evropské unie . Nejvyšší správní soud se tak
na základě rozsudku Soudního dvora odchýlil od judikatury Ústavního soudu . Současně
třetí senát dospěl k závěru, že „pro posouzení
nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004
zde s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu [ze dne 8 . 1 . 2009, sp . zn . II . ÚS 1009/08,
N 6/52 SbNU 57] a v důsledku rozhodnutí
Soudního dvora [ve věci Landtová] neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo, jež by bylo
možno považovat za závazné a na jehož
základě by měl nositel pojištění povinnost
provádět zápočet dob zaměstnání získaných
účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém systému
důchodového pojištění ve větším rozsahu,
než určuje článek 20 [Smlouvy o sociálním
zabezpečení], na základě státního občanství a trvalého pobytu žadatele o důchod.
Pravidlo konstituované Ústavním soudem
původně pro nároky vzniklé před 1. 5. 2004
navíc nebylo pro nároky na dávky vzniklé
po tomto datu uplatňováno v praxi, není
zde tedy žádná skupina zvýhodněných osob,
které by musely být výhody do zrušení pravidla zachovány a jíž by současně musela být
skupina osob znevýhodněných postavena
naroveň .“
[19] Na celou situaci reagoval též zákonodárce . Poslaneckým pozměňovacím návrhem byla do návrhu zákona č . 428/2011 Sb .,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření
a zákona o doplňkovém penzijním spoření,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
vložena ustanovení, která podle vlády (předkladatelky) implementovala závěry rozsudku
Soudního dvora ve věci Landtová . Jednalo
se o následující ustanovení, která odstranila
pravidla dovozovaná z judikatury Ústavního
soudu:
㤠106a
Hodnocení některých dob za období před
rokem 1993
Za doby důchodového zabezpečení získané před 1. 1. 1993 podle československých
právních předpisů, které se podle Smlouvy
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne
29. října 1992 považují za doby důchodového zabezpečení nebo pojištění Slovenské
republiky, nelze přiznat ani zvýšit důchod
z českého důchodového pojištění (zabezpečení) a ani nelze s přihlédnutím k těmto
dobám poskytnout vyrovnání, dorovnání,
příplatky a obdobná plnění k důchodu nebo
jeho části nebo poskytovaná místo důchodu
nebo jeho části; k těmto dobám lze v souladu s čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.,
o opatřeních souvisejících se zánikem České
a Slovenské Federativní Republiky, přihlédnout pouze za podmínek a v rozsahu stanoveném touto smlouvou nebo tímto zákonem
(§ 61).“
„Čl. XIII
Přechodné ustanovení
Žádosti o poskytnutí vyrovnání, dorovná-
ní, příplatků a obdobných plnění uvedených
v § 106a zákona č. 155/1995 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, se odloží a řízení o nich se nevede;
byly-li tyto žádosti podány přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, řízení o nich
se zastaví. Opatření učiněná přede dnem
účinnosti tohoto zákona na základě těchto
žádostí zůstávají nedotčena s tím, že příslušné
plnění náleží po vyúčtování zálohové výplaty za rok 2011 ve výsledné výši beze
změny, pokud trvá podle právních předpisů
České republiky i Slovenské republiky nárok
na důchod, který byl důvodem pro přiznání
tohoto plnění; zánikem nároku na důchod
podle právních předpisů některého z uve-
dených států zaniká trvale i nárok na příslušné plnění.“
[19] Na celou situaci reagoval též zákonodárce . Poslaneckým pozměňovacím návrhem byla do návrhu zákona č . 428/2011 Sb .,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření
a zákona o doplňkovém penzijním spoření,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
vložena ustanovení, která podle vlády (předkladatelky) implementovala závěry rozsudku
Soudního dvora ve věci Landtová . Jednalo
se o následující ustanovení, která odstranila
pravidla dovozovaná z judikatury Ústavního
soudu:
㤠106a
Hodnocení některých dob za období před
rokem 1993
Za doby důchodového zabezpečení získané před 1. 1. 1993 podle československých
právních předpisů, které se podle Smlouvy
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne
29. října 1992 považují za doby důchodového zabezpečení nebo pojištění Slovenské
republiky, nelze přiznat ani zvýšit důchod
z českého důchodového pojištění (zabezpečení) a ani nelze s přihlédnutím k těmto
dobám poskytnout vyrovnání, dorovnání,
příplatky a obdobná plnění k důchodu nebo
jeho části nebo poskytovaná místo důchodu
nebo jeho části; k těmto dobám lze v souladu s čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.,
o opatřeních souvisejících se zánikem České
a Slovenské Federativní Republiky, přihlédnout pouze za podmínek a v rozsahu stanoveném touto smlouvou nebo tímto zákonem
(§ 61).“
„Čl. XIII
Přechodné ustanovení
Žádosti o poskytnutí vyrovnání, dorovná-
ní, příplatků a obdobných plnění uvedených
v § 106a zákona č. 155/1995 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, se odloží a řízení o nich se nevede;
byly-li tyto žádosti podány přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, řízení o nich
se zastaví. Opatření učiněná přede dnem
účinnosti tohoto zákona na základě těchto
žádostí zůstávají nedotčena s tím, že příslušné
plnění náleží po vyúčtování zálohové výplaty za rok 2011 ve výsledné výši beze
změny, pokud trvá podle právních předpisů
České republiky i Slovenské republiky nárok
na důchod, který byl důvodem pro přiznání
tohoto plnění; zánikem nároku na důchod
podle právních předpisů některého z uve-
dených států zaniká trvale i nárok na příslušné plnění.“
[20] Zanedlouho po přijetí zákona
č . 428/2011 Sb . se však k věci znovu vyjádřil
Ústavní soud citovaným nálezem sp . zn . Pl . ÚS
5/12 . Ústavní soud připomněl, že v lisabonském nálezu č . I (nález Ústavního soudu ze dne 26 . 11 . 2008, sp . zn . Pl . ÚS 19/08,
N 201/51 SbNU 445, č . 446/2008 Sb .) uvedl,
že může „působit jako ultima ratio a může
zkoumat, zda některý akt orgánů Unie
nevybočil z pravomocí, které Česká republika
podle článku 10a Ústavy na Evropskou unii
přenesla“ [bod 120]. Jakkoliv Ústavní soud
vysvětlil, že taková situace může nastat jen
v případech zcela výjimečných, v citovaném
nálezu sp . zn . Pl . ÚS 5/12 k takovému kroku
přistoupil a prohlásil akt orgánu EU – rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová – za akt
ultra vires . Ústavní soud setrval na svém názoru, že na problematiku nároků českých občanů plynoucích ze sociálního zabezpečení do
doby 31 . 12 . 1992 nelze vztáhnout evropské
právo, neboť se jedná o důsledek specifické
události rozdělení Československa, která je
nesrovnatelná s právními poměry plynoucími pro oblast sociálního zabezpečení z volného pobytu osob v EU . Ve vztahu k rozsudku
Soudního dvora ve věci Landtová Ústavní
soud výslovně uvedl: „Nelze než v souvislosti
s dopady rozsudku [Soudního dvora ve věci
Landtová] na obdobné případy konstatovat,
že v jeho případě došlo k excesu unijního orgánu, k situaci, v níž akt orgánu Evropské
unie vybočil z pravomocí, které Česká republika podle článku 10a Ústavy na Evropskou
unii přenesla, k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires .“ .
[20] Zanedlouho po přijetí zákona
č . 428/2011 Sb . se však k věci znovu vyjádřil
Ústavní soud citovaným nálezem sp . zn . Pl . ÚS
5/12 . Ústavní soud připomněl, že v lisabonském nálezu č . I (nález Ústavního soudu ze dne 26 . 11 . 2008, sp . zn . Pl . ÚS 19/08,
N 201/51 SbNU 445, č . 446/2008 Sb .) uvedl,
že může „působit jako ultima ratio a může
zkoumat, zda některý akt orgánů Unie
nevybočil z pravomocí, které Česká republika
podle článku 10a Ústavy na Evropskou unii
přenesla“ [bod 120]. Jakkoliv Ústavní soud
vysvětlil, že taková situace může nastat jen
v případech zcela výjimečných, v citovaném
nálezu sp . zn . Pl . ÚS 5/12 k takovému kroku
přistoupil a prohlásil akt orgánu EU – rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová – za akt
ultra vires . Ústavní soud setrval na svém názoru, že na problematiku nároků českých občanů plynoucích ze sociálního zabezpečení do
doby 31 . 12 . 1992 nelze vztáhnout evropské
právo, neboť se jedná o důsledek specifické
události rozdělení Československa, která je
nesrovnatelná s právními poměry plynoucími pro oblast sociálního zabezpečení z volného pobytu osob v EU . Ve vztahu k rozsudku
Soudního dvora ve věci Landtová Ústavní
soud výslovně uvedl: „Nelze než v souvislosti
s dopady rozsudku [Soudního dvora ve věci
Landtová] na obdobné případy konstatovat,
že v jeho případě došlo k excesu unijního orgánu, k situaci, v níž akt orgánu Evropské
unie vybočil z pravomocí, které Česká republika podle článku 10a Ústavy na Evropskou
unii přenesla, k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires .“ .
[21] Ústavní soud se v posledně jmenovaném nálezu vyjádřil též k § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do
30 . 11 . 2013 . Ústavní soud uvedl, že „§ 106a
[zákona o důchodovém pojištění] ve znění zákona č. 428/2011 Sb. tudíž zakotvuje
zákaz vyplácení sociální dávky, kterou zákon neupravuje. To je určitě contradictio
in adiecto, to je určitě zákonné ustanovení,
jež bez dalšího nedává rozumný smysl.“
Danou úpravu proto Ústavní soud prohlásil
za obsoletní: „Byla-li účelem přijetí § 106a
[zákona o důchodovém pojištění] ve znění
zákona č. 428/2011 Sb., a článku XIII zákona č. 428/2011 Sb., reakce na důsledky rozsudku [Soudního dvora ve věci Landtová]
s ‚derogačními‘ důsledky vůči judikatuře
Ústavního soudu, pak nelze než uzavřít, že
nosným důvodem tohoto nálezu Ústavního
soudu, jímž je konstatování postupu ultra
vires [Soudního dvora] v předmětné věci, je
založena obsolence uvedených zákonných
ustanovení (§ 106a [zákona o důchodovém
pojištění] ve znění zákona č. 428/2011 Sb.
a článku XIII zákona č. 428/2011 Sb.), a to
na základě právního principu cessante ratio-
ne legis cessat lex ipsa (odpadnutím účelu
zákona zaniká samotný zákon) .“
[21] Ústavní soud se v posledně jmenovaném nálezu vyjádřil též k § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do
30 . 11 . 2013 . Ústavní soud uvedl, že „§ 106a
[zákona o důchodovém pojištění] ve znění zákona č. 428/2011 Sb. tudíž zakotvuje
zákaz vyplácení sociální dávky, kterou zákon neupravuje. To je určitě contradictio
in adiecto, to je určitě zákonné ustanovení,
jež bez dalšího nedává rozumný smysl.“
Danou úpravu proto Ústavní soud prohlásil
za obsoletní: „Byla-li účelem přijetí § 106a
[zákona o důchodovém pojištění] ve znění
zákona č. 428/2011 Sb., a článku XIII zákona č. 428/2011 Sb., reakce na důsledky rozsudku [Soudního dvora ve věci Landtová]
s ‚derogačními‘ důsledky vůči judikatuře
Ústavního soudu, pak nelze než uzavřít, že
nosným důvodem tohoto nálezu Ústavního
soudu, jímž je konstatování postupu ultra
vires [Soudního dvora] v předmětné věci, je
založena obsolence uvedených zákonných
ustanovení (§ 106a [zákona o důchodovém
pojištění] ve znění zákona č. 428/2011 Sb.
a článku XIII zákona č. 428/2011 Sb.), a to
na základě právního principu cessante ratio-
ne legis cessat lex ipsa (odpadnutím účelu
zákona zaniká samotný zákon) .“
[22] Na předestřený vývoj znovu reagoval
Nejvyšší správní soud, který v jednom z dalších případů česko-slovenských důchodů položil Soudnímu dvoru další předběžnou otázku (usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 9 . 5 . 2012, čj . 6 Ads 18/2012-82) . Šestý
senát Nejvyššího správního soudu se Soudního dvora dotázal na tři předběžné otázky, přičemž ta třetí zněla následovně: „Brání právo
Evropské unie tomu, aby vnitrostátní soud,
který je nejvyšším soudem státu v oblasti
správního soudnictví, proti jehož rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, byl
v souladu s vnitrostátním právem vázán
právními posouzeními podanými Ústavním
soudem, pokud se zdá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie, jak je
vyloženo Soudním dvorem? “ K zodpovězení daných otázek ze strany Soudního dvora
ovšem v důsledku zpětvzetí kasační stížnosti
stěžovatelky nedošlo . Nejvyšší správní soud
s ohledem na to vzal žádost o rozhodnutí
Soudního dvora o předběžných otázkách
zpět a řízení zastavil (usnesení ze dne 10 . 5 .
2013, čj . 6 Ads 18/2012-211) . Soudní dvůr danou věc vyškrtl z rejstříku usnesením předsedy prvního senátu Soudního dvora ze dne
27 . 3 . 2013 .
[22] Na předestřený vývoj znovu reagoval
Nejvyšší správní soud, který v jednom z dalších případů česko-slovenských důchodů položil Soudnímu dvoru další předběžnou otázku (usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 9 . 5 . 2012, čj . 6 Ads 18/2012-82) . Šestý
senát Nejvyššího správního soudu se Soudního dvora dotázal na tři předběžné otázky, přičemž ta třetí zněla následovně: „Brání právo
Evropské unie tomu, aby vnitrostátní soud,
který je nejvyšším soudem státu v oblasti
správního soudnictví, proti jehož rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, byl
v souladu s vnitrostátním právem vázán
právními posouzeními podanými Ústavním
soudem, pokud se zdá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie, jak je
vyloženo Soudním dvorem? “ K zodpovězení daných otázek ze strany Soudního dvora
ovšem v důsledku zpětvzetí kasační stížnosti
stěžovatelky nedošlo . Nejvyšší správní soud
s ohledem na to vzal žádost o rozhodnutí
Soudního dvora o předběžných otázkách
zpět a řízení zastavil (usnesení ze dne 10 . 5 .
2013, čj . 6 Ads 18/2012-211) . Soudní dvůr danou věc vyškrtl z rejstříku usnesením předsedy prvního senátu Soudního dvora ze dne
27 . 3 . 2013 .
[23] Zejména však na výše citovaný
nález Ústavního soudu sp . zn . Pl . ÚS 5/12
reagoval též zákonodárce, a to zákonem
č . 274/2013 Sb ., kterým přijal zcela nové znění
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
§ 106a zákona o důchodovém pojištění a do
tohoto předpisu vložil nový § 106b a § 106c .
Zákonodárce zákonem č . 274/2013 Sb . zavedl novou dávku – dorovnávací přídavek některým poživatelům českého a slovenského
starobního důchodu . Tímto krokem zákonodárce reflektoval předchozí vývoj judikatury
českých soudů a Soudního dvora popsaný
shora a vstoupil do ústavního dialogu se jmenovanými aktéry, přičemž se prostřednictvím zákona č . 274/2013 Sb . pokusil vyrovnat
s různými, do jisté míry si odporujícími, přístupy Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora .
[24] V nyní projednávané věci postupovaly orgány sociálního zabezpečení právě
podle nové právní úpravy zavedené zákonem
č . 274/2013 Sb . Stěžovatelce však dorovnávací
přídavek nepřiznaly, neboť nesplňovala podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění . Stěžovatelka nesplnění podmínek § 106a
zákona o důchodovém pojištění výslovně připustila, avšak uvedla, že s ohledem na derogaci § 106a zákona o důchodovém pojištění
ve znění účinném do 30 . 11 . 2013 (citováno
v bodu [19] tohoto rozsudku) již nic nebrání
tomu, aby bylo skupinám, na něž § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1 . 12 . 2013 nepamatuje, dorovnání
přiznáno na základě principů vyjádřených
v dřívější judikatuře Ústavního soudu .
[24] V nyní projednávané věci postupovaly orgány sociálního zabezpečení právě
podle nové právní úpravy zavedené zákonem
č . 274/2013 Sb . Stěžovatelce však dorovnávací
přídavek nepřiznaly, neboť nesplňovala podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění . Stěžovatelka nesplnění podmínek § 106a
zákona o důchodovém pojištění výslovně připustila, avšak uvedla, že s ohledem na derogaci § 106a zákona o důchodovém pojištění
ve znění účinném do 30 . 11 . 2013 (citováno
v bodu [19] tohoto rozsudku) již nic nebrání
tomu, aby bylo skupinám, na něž § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1 . 12 . 2013 nepamatuje, dorovnání
přiznáno na základě principů vyjádřených
v dřívější judikatuře Ústavního soudu .
[25] S ohledem na výše popsanou historii
sporů týkajících se česko-slovenských důchodů je zřejmé, že stěžovatelčino přesvědčení je
liché . Právní úprava dorovnávacího přídavku
zakotvená v § 106a a násl . zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk
k dříve formulovaným závěrům Ústavního
soudu . Zákonodárce novelou č . 274/2013 Sb .
vstoupil do řadu let trvajícího „sporu“ mezi
Nejvyšším správním soudem a Ústavním
soudem, který dospěl až do fáze nesouladu
Ústavního soudu se Soudním dvorem, a to
s cílem daný problém komplexně vyřešit:
„Ačkoliv tedy tato záležitost není zcela dořešena, je evidentní, že zde dochází k problematické rozpornosti názorů Ústavního
soudu a [Soudního dvora], která by při jejím
dalším prohlubování mohla přinášet nega-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
tivní důsledky v podobě narušení právní jistoty ve vztahu k ochraně některých ústavně
zaručených práv či principů, zejména práva
na přiměřené zabezpečení ve stáří či principu rovnosti občanů před zákonem a zákazu
diskriminace; tato kauza přitom též poškozuje postavení ČR jakožto člena EU .“ (důvodová zpráva k zákonu č . 274/2013 Sb ., dostupná z www .psp .cz) . Záměrem zákonodárce
bylo přijmout takovou úpravu, která by brala
v úvahu jak principy akcentované Ústavním
soudem, tak principy, na nichž postavil své
rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů .
Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu,
jež „umožní přiznání dorovnání v zásadě
v souladu s nálezy Ústavního soudu, avšak
odstraní diskriminační kritérium státního
občanství, které nahradí kritériem potřebné
délky doby pojištění “ . Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání
vázat na podmínku českého občanství, která
je podle něj diskriminační (bod 53 rozsudku
ve věci Landtová) . Zákonodárce tak využil
poměrně široký prostor, který Soudní dvůr
vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil
se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům
vysloveným Ústavním soudem . Je zřejmé, že
taková snaha zákonodárce je zcela legitimní
a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního
soudu ve smyslu čl . 89 odst . 2 Ústavy, neboť
řešení této složité problematiky vyžadovalo
komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy
včetně soudu ústavního ve své kompetenci
poskytnout nemohly a nemohou .
[25] S ohledem na výše popsanou historii
sporů týkajících se česko-slovenských důchodů je zřejmé, že stěžovatelčino přesvědčení je
liché . Právní úprava dorovnávacího přídavku
zakotvená v § 106a a násl . zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk
k dříve formulovaným závěrům Ústavního
soudu . Zákonodárce novelou č . 274/2013 Sb .
vstoupil do řadu let trvajícího „sporu“ mezi
Nejvyšším správním soudem a Ústavním
soudem, který dospěl až do fáze nesouladu
Ústavního soudu se Soudním dvorem, a to
s cílem daný problém komplexně vyřešit:
„Ačkoliv tedy tato záležitost není zcela dořešena, je evidentní, že zde dochází k problematické rozpornosti názorů Ústavního
soudu a [Soudního dvora], která by při jejím
dalším prohlubování mohla přinášet nega-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
tivní důsledky v podobě narušení právní jistoty ve vztahu k ochraně některých ústavně
zaručených práv či principů, zejména práva
na přiměřené zabezpečení ve stáří či principu rovnosti občanů před zákonem a zákazu
diskriminace; tato kauza přitom též poškozuje postavení ČR jakožto člena EU .“ (důvodová zpráva k zákonu č . 274/2013 Sb ., dostupná z www .psp .cz) . Záměrem zákonodárce
bylo přijmout takovou úpravu, která by brala
v úvahu jak principy akcentované Ústavním
soudem, tak principy, na nichž postavil své
rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů .
Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu,
jež „umožní přiznání dorovnání v zásadě
v souladu s nálezy Ústavního soudu, avšak
odstraní diskriminační kritérium státního
občanství, které nahradí kritériem potřebné
délky doby pojištění “ . Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání
vázat na podmínku českého občanství, která
je podle něj diskriminační (bod 53 rozsudku
ve věci Landtová) . Zákonodárce tak využil
poměrně široký prostor, který Soudní dvůr
vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil
se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům
vysloveným Ústavním soudem . Je zřejmé, že
taková snaha zákonodárce je zcela legitimní
a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního
soudu ve smyslu čl . 89 odst . 2 Ústavy, neboť
řešení této složité problematiky vyžadovalo
komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy
včetně soudu ústavního ve své kompetenci
poskytnout nemohly a nemohou .
[26] Stěžovatelce z uvedených důvodů
nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „dorovnání “ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu
zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou
v § 106a zákona o důchodovém pojištění ve
znění od 1 . 12 . 2013 a odhlížely od podmínek
tam stanovených . Zákon č . 274/2013 Sb . totiž
ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu .
[26] Stěžovatelce z uvedených důvodů
nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „dorovnání “ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu
zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou
v § 106a zákona o důchodovém pojištění ve
znění od 1 . 12 . 2013 a odhlížely od podmínek
tam stanovených . Zákon č . 274/2013 Sb . totiž
ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu .
[27] Na druhou stranu je však jistě možné
z hlediska závěrů přijatých Ústavním soudem
posoudit vymezení institutu dorovnávacího
přípěvku v § 106a a násl . zákona o důchodovém pojištění . Právě na zpochybnění ústavní
konformity nové zákonné úpravy stěžovatelka patrně mířila v kasační stížnosti, v níž
uváděla, že se zákonodárce neřídil „doporučením Ústavního soudu, neboť ze skupiny
dotčených osob vybral pouze užší skupinu“ .
Nejvyšší správní soud se proto v tomto ohledu ústavní konformitou § 106a zákona o důchodovém pojištění zabýval . Nepřistupoval
však k zevrubnému abstraktnímu posouzení
ústavnosti nové úpravy, nýbrž přezkoumával
situaci stěžovatelky, maje na paměti jí vznesené námitky (§ 109 odst . 3 s . ř . s .) . Nejvyšší
správní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky vůči § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1 . 12 .
2013 nejsou důvodné a že dané ustanovení
obstojí .
[28] Je namístě zopakovat, že Ústavní
soud své závěry o nutnosti dorovnávání
tzv . slovenských důchodů vystavěl na čl . 30
odst . 1 Listiny (právo na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří) a na čl . 3 odst . 1 Listiny
(zákaz diskriminace) . Je třeba připomenout,
že právo na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří je jedním z práv, jichž se lze v souladu
s čl . 41 odst . 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za
podmínky dodržení čl . 4 odst . 4 Listiny, který
garantuje minimální standard daného práva
(např . nález Ústavního soudu ze dne 23 . 4 .
2008, sp . zn . Pl . ÚS 2/08, N 73/49 SbNU 85,
č . 166/2008 Sb ., zejm . body [52] – [54]) .
[28] Je namístě zopakovat, že Ústavní
soud své závěry o nutnosti dorovnávání
tzv . slovenských důchodů vystavěl na čl . 30
odst . 1 Listiny (právo na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří) a na čl . 3 odst . 1 Listiny
(zákaz diskriminace) . Je třeba připomenout,
že právo na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří je jedním z práv, jichž se lze v souladu
s čl . 41 odst . 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za
podmínky dodržení čl . 4 odst . 4 Listiny, který
garantuje minimální standard daného práva
(např . nález Ústavního soudu ze dne 23 . 4 .
2008, sp . zn . Pl . ÚS 2/08, N 73/49 SbNU 85,
č . 166/2008 Sb ., zejm . body [52] – [54]) .
[29] Nárok na dorovnávací přídavek je
podle § 106a zákona o důchodovém pojištění v rozhodném znění podmíněn tím, že
pojištěnec a) získal před 1 . 1 . 1993 aspoň 25
let československé doby pojištění, za kterou
mu byl po 31 . 12 . 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění,
b) získal v období od 1 . 1 . 1993 do 31 . 12 . 1995
aspoň 1 rok doby pojištění podle právních
předpisů České republiky; pro účely splnění
této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby, c) český starobní důchod
a slovenský starobní důchod jsou vypláceny
ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání
dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu . Současné nastavení podmínek pro vznik
nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo
Soudním dvorem kritizovanou podmínku
státního občanství ČR (srov . rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová, bod 49: „Nález
Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož
i nepřímou diskriminaci na základě státní
příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště
vůči těm, kteří využili svého práva na volný
pohyb.“) a je z hlediska státního občanství
a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30 . 5 .
2013, čj . 4 Ads 116/2012-43) .
[29] Nárok na dorovnávací přídavek je
podle § 106a zákona o důchodovém pojištění v rozhodném znění podmíněn tím, že
pojištěnec a) získal před 1 . 1 . 1993 aspoň 25
let československé doby pojištění, za kterou
mu byl po 31 . 12 . 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění,
b) získal v období od 1 . 1 . 1993 do 31 . 12 . 1995
aspoň 1 rok doby pojištění podle právních
předpisů České republiky; pro účely splnění
této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby, c) český starobní důchod
a slovenský starobní důchod jsou vypláceny
ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání
dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu . Současné nastavení podmínek pro vznik
nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo
Soudním dvorem kritizovanou podmínku
státního občanství ČR (srov . rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová, bod 49: „Nález
Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož
i nepřímou diskriminaci na základě státní
příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště
vůči těm, kteří využili svého práva na volný
pohyb.“) a je z hlediska státního občanství
a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30 . 5 .
2013, čj . 4 Ads 116/2012-43) .
[30] Je třeba přiznat, že v důsledku aplikace uvedených podmínek získá nárok na
dorovnávací přídavek užší skupina osob než
podle judikatury Ústavního soudu . Ústavní
soud např . vyhověl i stěžovatelce, která byla
mezi 1 . 9 . 1960 a 28 . 7 . 1996 zaměstnána ve
slovenské části federace, ke dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9 . 8 . 1996) měla trvalý pobyt na území
Slovenské republiky a byla slovenskou občankou . Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala do České republiky za
manželem a dne 10 . 6 . 1998 jí bylo uděleno
české státní občanství (citovaný nález Ústavního soudu sp . zn . Pl . ÚS 4/06) . Důvodová
zpráva k zákonu č . 274/2013 Sb . připouští,
že smyslem návrhu zákona není plošně dorovnávat důchody všem pojištěncům, kteří
získali jakoukoli dobu důchodového zabezpečení před rozdělením ČSFR, neboť Česká
republika by tím nevyváženě a jednostranně
přebírala v nepoměrné výši důchodové závazky bývalé federace . Podmínky uvedené
v předchozím bodu tohoto rozsudku měly zajistit, aby byl nárok na dorovnávací přídavek
dán jen v odůvodněných případech – tedy
aby svědčil osobám, které získaly za doby
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
federace alespoň 25 let doby pojištění, za
kterou jim byl po rozpadu federace přiznán
starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění [§ 106a odst . 1 písm . a) zákona
o důchodovém pojištění], a které po rozpadu
ČSFR projevily vztah k České republice jako
nástupnickému státu účastí v českém důchodovém pojištění [§ 106a odst . 1 písm . b) zákona o důchodovém pojištění] . Uvedené dvě
podmínky ve svém kumulativním efektu váží
nárok na dorovnávací přídavek na existenci
reálného pouta mezi žadatelem o dorovnávací přídavek a Českou republikou v kontextu
specifické historické události rozpadu Československa, na níž je předmětná důchodová
dávka bezprostředně vázána . Požadavek na
existenci takového pouta aproboval i Soudní
dvůr (rozsudek ze dne 21 . 7 . 2011, Stewart,
C-503/09, Sb . rozh ., I-6497, bod 89, a judikatura tam citovaná) .
[30] Je třeba přiznat, že v důsledku aplikace uvedených podmínek získá nárok na
dorovnávací přídavek užší skupina osob než
podle judikatury Ústavního soudu . Ústavní
soud např . vyhověl i stěžovatelce, která byla
mezi 1 . 9 . 1960 a 28 . 7 . 1996 zaměstnána ve
slovenské části federace, ke dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9 . 8 . 1996) měla trvalý pobyt na území
Slovenské republiky a byla slovenskou občankou . Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala do České republiky za
manželem a dne 10 . 6 . 1998 jí bylo uděleno
české státní občanství (citovaný nález Ústavního soudu sp . zn . Pl . ÚS 4/06) . Důvodová
zpráva k zákonu č . 274/2013 Sb . připouští,
že smyslem návrhu zákona není plošně dorovnávat důchody všem pojištěncům, kteří
získali jakoukoli dobu důchodového zabezpečení před rozdělením ČSFR, neboť Česká
republika by tím nevyváženě a jednostranně
přebírala v nepoměrné výši důchodové závazky bývalé federace . Podmínky uvedené
v předchozím bodu tohoto rozsudku měly zajistit, aby byl nárok na dorovnávací přídavek
dán jen v odůvodněných případech – tedy
aby svědčil osobám, které získaly za doby
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
federace alespoň 25 let doby pojištění, za
kterou jim byl po rozpadu federace přiznán
starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění [§ 106a odst . 1 písm . a) zákona
o důchodovém pojištění], a které po rozpadu
ČSFR projevily vztah k České republice jako
nástupnickému státu účastí v českém důchodovém pojištění [§ 106a odst . 1 písm . b) zákona o důchodovém pojištění] . Uvedené dvě
podmínky ve svém kumulativním efektu váží
nárok na dorovnávací přídavek na existenci
reálného pouta mezi žadatelem o dorovnávací přídavek a Českou republikou v kontextu
specifické historické události rozpadu Československa, na níž je předmětná důchodová
dávka bezprostředně vázána . Požadavek na
existenci takového pouta aproboval i Soudní
dvůr (rozsudek ze dne 21 . 7 . 2011, Stewart,
C-503/09, Sb . rozh ., I-6497, bod 89, a judikatura tam citovaná) .
[31] Sám Ústavní soud se k ústavním požadavkům ve vztahu k problematice česko-
-slovenských důchodů podrobně vyjádřil ve
svém posledním (!) nálezu ze dne 5 . 9 . 2012,
sp . zn . II . ÚS 2524/10, N 149/66 SbNU 255,
č . 149/2012 Sb . ÚS . Jakkoliv se pochopitelně
jedná o jeden z mnoha nálezů k česko-slovenským důchodům (viz výše), Nejvyšší správní soud z něj vychází proto, že je nejnovější
a že v něm Ústavní soud relativně podrobně
osvětlil a shrnul jádro problému česko-slovenských důchodů, a to v období, kdy již mohl reflektovat i rozsudek Soudního dvora ve věci
Landtová i svůj vlastní výše citovaný nález
sp . zn . Pl . ÚS 5/12 (srov . též usnesení Ústavního soudu ze dne 26 . 11 . 2012, sp . zn . I . ÚS
3650/11, body [29] – [30], kde sám Ústavní
soud taktéž vycházel z výkladu učiněného
v citovaném nálezu sp . zn . II . ÚS 2524/10) .
[31] Sám Ústavní soud se k ústavním požadavkům ve vztahu k problematice česko-
-slovenských důchodů podrobně vyjádřil ve
svém posledním (!) nálezu ze dne 5 . 9 . 2012,
sp . zn . II . ÚS 2524/10, N 149/66 SbNU 255,
č . 149/2012 Sb . ÚS . Jakkoliv se pochopitelně
jedná o jeden z mnoha nálezů k česko-slovenským důchodům (viz výše), Nejvyšší správní soud z něj vychází proto, že je nejnovější
a že v něm Ústavní soud relativně podrobně
osvětlil a shrnul jádro problému česko-slovenských důchodů, a to v období, kdy již mohl reflektovat i rozsudek Soudního dvora ve věci
Landtová i svůj vlastní výše citovaný nález
sp . zn . Pl . ÚS 5/12 (srov . též usnesení Ústavního soudu ze dne 26 . 11 . 2012, sp . zn . I . ÚS
3650/11, body [29] – [30], kde sám Ústavní
soud taktéž vycházel z výkladu učiněného
v citovaném nálezu sp . zn . II . ÚS 2524/10) .
[32] Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování nároků osob na dorovnání je třeba
mít stále na zřeteli i původní účel, který předmětné mezinárodní smlouvy sledovaly a jímž
bylo nejen určení státu příslušného k přiznání důchodových dávek, ale rovněž i spravedlivé rozložení zátěže státních rozpočtů či
veřejných fondů, z nichž je v tom kterém nástupnickém státě důchod vyplácen (bod [30]
citovaného nálezu sp . zn . II . ÚS 2524/10) . Ve
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
vztahu k tomuto účelu Ústavní soud konstatoval, že „ve věci tzv. slovenských důchodů
jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi
rozdělením nákladů na důchodové systémy
obou následnických států bývalé československé federace, jak bylo vyjádřeno v kritériích obsažených v mezinárodních smlouvách uzavřených oběma státy v souvislosti
s rozpadem federace, na straně jedné, a právy osob účastnících se systému důchodového
zabezpečení, zejména těch, které po celou
dobu svého produktivního života byly občany jednoho ze států federace, území tohoto
státu nikdy neopustily, a přesto na základě
kritérií zvolených v předmětných smlouvách
měly pobírat a pobírají důchod z druhého
státu bývalé federace“ (bod [28]) . Ústavní
soud pak upřesnil, že „[ú]středním motivem
rozhodování Ústavního soudu tak v těchto
případech bylo nalezení spravedlivého zacházení s občany, kteří byli de facto poškozeni na výši důchodů v důsledku rozdělení
federace: aniž by tito občané v průběhu svého života migrovali, předmětné smlouvy je
vystavily situaci, kdy měli pobírat důchod
z druhého státu se všemi riziky, které z tohoto modelu mohou plynout (rozdílná úroveň ekonomik obou států a z toho plynoucí
výše výpočtu důchodu, rozdíly v měnových
kurzech atd.). Osoby dotčené těmito pravidly mohly nepochybně považovat takovou
právní situaci za nespravedlivou a cítily
se legitimně poškozeny na svých právech .“
(bod [29]) .
[32] Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování nároků osob na dorovnání je třeba
mít stále na zřeteli i původní účel, který předmětné mezinárodní smlouvy sledovaly a jímž
bylo nejen určení státu příslušného k přiznání důchodových dávek, ale rovněž i spravedlivé rozložení zátěže státních rozpočtů či
veřejných fondů, z nichž je v tom kterém nástupnickém státě důchod vyplácen (bod [30]
citovaného nálezu sp . zn . II . ÚS 2524/10) . Ve
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
vztahu k tomuto účelu Ústavní soud konstatoval, že „ve věci tzv. slovenských důchodů
jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi
rozdělením nákladů na důchodové systémy
obou následnických států bývalé československé federace, jak bylo vyjádřeno v kritériích obsažených v mezinárodních smlouvách uzavřených oběma státy v souvislosti
s rozpadem federace, na straně jedné, a právy osob účastnících se systému důchodového
zabezpečení, zejména těch, které po celou
dobu svého produktivního života byly občany jednoho ze států federace, území tohoto
státu nikdy neopustily, a přesto na základě
kritérií zvolených v předmětných smlouvách
měly pobírat a pobírají důchod z druhého
státu bývalé federace“ (bod [28]) . Ústavní
soud pak upřesnil, že „[ú]středním motivem
rozhodování Ústavního soudu tak v těchto
případech bylo nalezení spravedlivého zacházení s občany, kteří byli de facto poškozeni na výši důchodů v důsledku rozdělení
federace: aniž by tito občané v průběhu svého života migrovali, předmětné smlouvy je
vystavily situaci, kdy měli pobírat důchod
z druhého státu se všemi riziky, které z tohoto modelu mohou plynout (rozdílná úroveň ekonomik obou států a z toho plynoucí
výše výpočtu důchodu, rozdíly v měnových
kurzech atd.). Osoby dotčené těmito pravidly mohly nepochybně považovat takovou
právní situaci za nespravedlivou a cítily
se legitimně poškozeny na svých právech .“
(bod [29]) .
[33] Maje na zřeteli Ústavním soudem
zformulovaný účel vyplácení dorovnávacího přídavku, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena . Právní úprava dorovnávacího
přídavku zakotvená v § 106a a násl . zákona
o důchodovém pojištění respektuje základní
účel judikatury Ústavního soudu k česko-slovenským důchodům, vyjádřený v citovaném
nálezu sp . zn . II . ÚS 2524/10 . Jak plyne z předchozích odstavců, nárok na dorovnávací přídavek podle § 106a zákona o důchodovém
připojištění svědčí osobám, které mohly nabýt přesvědčení, že budou pobírat v plné výši
český důchod, tedy osobám, které byly na
výši důchodu v důsledku rozpadu federace
bezprostředně poškozeny, ačkoliv v průběhu
svého života nemigrovaly . Ve vztahu k podmínce stanovené v § 106a odst . 1 písm . a) zákona o důchodovém pojištění, tj . podmínce
získání alespoň 25 let doby pojištění za doby
federace, lze dodat, že právě tento aspekt zdůrazňovaly některé nálezy Ústavního soudu,
podle nichž „křivda“ způsobená článkem 20
Smlouvy o sociálním zabezpečení spočívala
především v tom, že občanu České republiky,
který splnil podmínku minimálního počtu
25 let pojištění podle zákona o důchodovém
pojištění za existence společného československého státu, tj . do 31 . 12 . 1992, uvedený
článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení
zpětně splnění této podmínky upíral, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva; srov . citované nálezy Ústavního soudu sp . zn . I . ÚS 365/05 a sp . zn . I . ÚS
366/05 . Nelze také popřít, že faktor času,
který nás stále více vzdaluje od existence
společného státu a okamžiku jeho rozpadu,
relativizuje význam někdejších federálních
pojistných dob pro výši nyní a v budoucnu
přiznávaných důchodových dávek, nemluvě
o postupném zacelování ran, které v mnohých spoluobčanech rozpad společného státu před téměř čtvrtstoletím mohl zanechat .
[33] Maje na zřeteli Ústavním soudem
zformulovaný účel vyplácení dorovnávacího přídavku, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena . Právní úprava dorovnávacího
přídavku zakotvená v § 106a a násl . zákona
o důchodovém pojištění respektuje základní
účel judikatury Ústavního soudu k česko-slovenským důchodům, vyjádřený v citovaném
nálezu sp . zn . II . ÚS 2524/10 . Jak plyne z předchozích odstavců, nárok na dorovnávací přídavek podle § 106a zákona o důchodovém
připojištění svědčí osobám, které mohly nabýt přesvědčení, že budou pobírat v plné výši
český důchod, tedy osobám, které byly na
výši důchodu v důsledku rozpadu federace
bezprostředně poškozeny, ačkoliv v průběhu
svého života nemigrovaly . Ve vztahu k podmínce stanovené v § 106a odst . 1 písm . a) zákona o důchodovém pojištění, tj . podmínce
získání alespoň 25 let doby pojištění za doby
federace, lze dodat, že právě tento aspekt zdůrazňovaly některé nálezy Ústavního soudu,
podle nichž „křivda“ způsobená článkem 20
Smlouvy o sociálním zabezpečení spočívala
především v tom, že občanu České republiky,
který splnil podmínku minimálního počtu
25 let pojištění podle zákona o důchodovém
pojištění za existence společného československého státu, tj . do 31 . 12 . 1992, uvedený
článek 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení
zpětně splnění této podmínky upíral, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva; srov . citované nálezy Ústavního soudu sp . zn . I . ÚS 365/05 a sp . zn . I . ÚS
366/05 . Nelze také popřít, že faktor času,
který nás stále více vzdaluje od existence
společného státu a okamžiku jeho rozpadu,
relativizuje význam někdejších federálních
pojistných dob pro výši nyní a v budoucnu
přiznávaných důchodových dávek, nemluvě
o postupném zacelování ran, které v mnohých spoluobčanech rozpad společného státu před téměř čtvrtstoletím mohl zanechat .
[34] Ze správního spisu Nejvyššího správní soud zjistil, že stěžovatelka mezi lety 1968
a 1972 studovala ve slovenské části federace
v Košicích . Poté od roku 1972 do roku 1996
pracovala u různých zaměstnavatelů v Košicích a v okolí a zde také bydlela . Důchodového pojištění v České republice byla stěžovatelka účastna až od července 1997, kdy
získala zaměstnání v Praze . České občanství
podle svých slov stěžovatelka nabyla v roce
2001 . Již z tohoto letmého přehledu vyplývá,
že stěžovatelka nejenže nesplnila podmínky
§ 106a zákona o důchodovém pojištění, ale
zejména nespadá mezi osoby, na něž Ústavní
soud mířil v citovaném nálezu sp . zn . II . ÚS
2524/10 . V jejím případě nebyly dány legitimní důvody, aby se přiznáním „slovenského
důchodu“ za federální dobu pojištění cítila
poškozena na svých právech . Stěžovatelka
měla před rozpadem ČSFR (a ještě několik let
po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro
důchodové pojištění neměla k české části
federace žádnou vazbu . Je tak třeba uzavřít,
že stěžovatelka nebyla poškozena na svém
právu na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří, a už vůbec ne v intenzitě zasahující
do minimálního standardu uvedeného práva
(čl . 4 odst . 4 Listiny) .
[34] Ze správního spisu Nejvyššího správní soud zjistil, že stěžovatelka mezi lety 1968
a 1972 studovala ve slovenské části federace
v Košicích . Poté od roku 1972 do roku 1996
pracovala u různých zaměstnavatelů v Košicích a v okolí a zde také bydlela . Důchodového pojištění v České republice byla stěžovatelka účastna až od července 1997, kdy
získala zaměstnání v Praze . České občanství
podle svých slov stěžovatelka nabyla v roce
2001 . Již z tohoto letmého přehledu vyplývá,
že stěžovatelka nejenže nesplnila podmínky
§ 106a zákona o důchodovém pojištění, ale
zejména nespadá mezi osoby, na něž Ústavní
soud mířil v citovaném nálezu sp . zn . II . ÚS
2524/10 . V jejím případě nebyly dány legitimní důvody, aby se přiznáním „slovenského
důchodu“ za federální dobu pojištění cítila
poškozena na svých právech . Stěžovatelka
měla před rozpadem ČSFR (a ještě několik let
po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro
důchodové pojištění neměla k české části
federace žádnou vazbu . Je tak třeba uzavřít,
že stěžovatelka nebyla poškozena na svém
právu na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří, a už vůbec ne v intenzitě zasahující
do minimálního standardu uvedeného práva
(čl . 4 odst . 4 Listiny) .
[35] S ohledem na stěžovatelčinu historii
důchodového pojištění zmíněnou v předchozím bodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebyl porušen
ani čl . 3 odst . 1 Listiny (zákaz diskriminace) .
Prvním krokem při posuzování, zda došlo
k (přímé) diskriminaci, je zkoumání, zda došlo
k vyčlenění osoby ze skupiny srovnatelných
jednotlivců . Jinými slovy, prvotní otázkou je,
zda jsou porovnávané subjekty či skupiny vůbec srovnatelné (srov . nález Ústavního soudu
ze dne 28 . 1 . 2014, sp . zn . Pl . ÚS 49/10, N 10/72
SbNU 111, č . 44/2014 Sb ., bod [34], nebo nález
Ústavního soudu ze dne 10 . 7 . 2014, sp . zn . Pl . ÚS
31/13, N 138/74 SbNU 141, č . 162/2014 Sb ., bod
[45]; srov . též Bobek, M . Zákaz diskriminace .
In: Wagnerová, E .; Šimíček, V .; Langášek, T .;
Pospíšil, I . (eds .) . Listina základních práv
a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer,
2012, s . 101) . Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že situace stěžovatelky není srovnatelná
s případy, jež obecně vymezil Ústavní soud (viz
zejm . body [30]–[33] tohoto rozsudku) . S ohledem na výše řečené je třeba za relátor v nyní
projednávané věci považovat úzký vztah mezi
pojištěncem a českou částí společného státu
v kontextu jeho federativního uspořádání a následného rozpadu, neboť právě z něj plyne jednak legitimní očekávání určité osoby ohledně
jejího zabezpečení ve stáří a jednak případný
diskriminační potenciál (srov . zmiňovaný nález Ústavního soudu sp . zn . II . ÚS 2524/10, bod
[29]) . Takový vztah, vyjádřený v nyní účinném
znění zákona o důchodovém pojištění [zejména v jeho § 106a odst . 1 písm . b)], ovšem v případě stěžovatelky nebyl dán, jak bylo vyloženo
výše, a tudíž lze již na základě prvního kroku
v rámci testu (přímé diskriminace) konstatovat, že nedošlo k její diskriminaci ve smyslu
čl . 3 odst . 1 Listiny . (…)
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016 Věc: Marta K . proti České správě sociálního zabezpečení, o dorovnávací přídavek, o kasační stížnosti žalobkyně .