I. Nárok obecního úřadu obce s rozšířenou působností na státní příspěvek na výkon pěstounské péče (§ 47d zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) je vázán na trvání dohody o výkonu pěstounské péče (§ 47b téhož zákona). II. Dohodu o výkonu pěstounské péče (§ 47b zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) lze uzavřít pouze s osobou pečující (§ 4a citovaného zákona ve znění účinném do 31. 12. 2021). III. Pro vznik a trvání postavení osoby pečující ve smyslu § 4a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nutné rozhodnutí příslušného orgánu (soudu) o svěření dítěte do péče a zároveň to, aby dotyčná osoba o dítě skutečně pečovala. IV. Pozbyl-li rodič rodičovskou odpovědnost jako důsledek omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a soud za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rodiči navrátil svéprávnost, aniž zároveň rozhodl o rodičovské odpovědnosti, obnovuje se právní mocí takového rozhodnutí rodiči i rodičovská odpovědnost.
[12] Obecní úřad obce s rozšířenou působností, který uzavřel dohodu o výkonu pěstounské péče, má nárok na státní příspěvek na výkon pěstounské péče. Tento státní příspěvek je určen na pokrytí nákladů vynakládaných na zajišťování pomoci osobám pečujícím, osobám v evidenci nebo svěřeným dětem a na provádění dohledu nad pěstounskou péčí (§ 47d odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Obecní úřad je povinen oznámit příslušné krajské pobočce Úřadu práce všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na tento příspěvek, zejména ukončení dohody o výkonu pěstounské péče (tamtéž, odst. 5). Na základě tohoto oznámení krajská pobočka Úřadu práce rozhodne o změně výše státního příspěvku nebo o zastavení jeho výplaty. Zjistí-li se, že obecní úřad pobíral státní příspěvek na výkon pěstounské péče i po ukončení dohody o výkonu pěstounské péče nebo zrušení správního rozhodnutí, je povinen vrátit část příspěvku za kalendářní měsíce následující po ukončení dohody o výkonu pěstounské péče (jestliže tato dohoda v kalendářním roce trvala po dobu kratší než 6 kalendářních měsíců; § 47d odst. 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).
[13] Z citovaných ustanovení vyplývá, že nárok stěžovatele na příspěvek na výkon pěstounské péče je tedy vázán na uzavření a trvání dohody o výkonu pěstounské péče. Otázka, před kterou nyní Nejvyšší správní soud stojí, je, jak dlouho paní A. K. měla v pěstounské péči ve smyslu § 47a odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí svého vnuka, tj. jak dlouho byla jeho poručnicí, která o něj zároveň osobně pečovala.
[14] Již na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje, že pro postavení osoby pečující ve smyslu zákona o sociálně-právní ochraně dětí je vždy určující rozhodnutí příslušného orgánu (tj. soudu péče o nezletilé) o svěření dítěte do péče [§ 4a písm. a) tohoto zákona]; pouhý faktický stav spočívající v tom, že osoba o dítě skutečně pečuje (aniž by byla osobou pečující ve smyslu § 4a), v tomto směru nestačí (viz též výše citovaný komentář k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí, § 4a). Pro úplnost lze uvést, že nestačí ani pouhé rozhodnutí soudu, pokud osoba, jíž bylo tímto rozhodnutím dítě do péče svěřeno, o ně skutečně nepečuje (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, čj. 20 Ad 2/2021-23, přiměřeně též rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2015, čj. 8 Ads 17/2015-49, č. 3353/2016 Sb. NSS). Jinými slovy, podmínky pro uzavření a trvání dohody o výkonu pěstounské péče, spočívající v existenci rozhodnutí o svěření dítěte do péče a skutečně poskytované péči ze strany osoby pečující, musejí být splněny kumulativně (obě).
[15] V projednávaném případě byla matka nezletilého omezena ve svéprávnosti (tehdy způsobilosti k právním úkonům) ještě za účinnosti starého občanského zákoníku a zákona o rodině. Podle § 34 odst. 2 zákona o rodině tak pozbyla rodičovskou zodpovědnost (jak správně uváděl již krajský soud).
[15] V projednávaném případě byla matka nezletilého omezena ve svéprávnosti (tehdy způsobilosti k právním úkonům) ještě za účinnosti starého občanského zákoníku a zákona o rodině. Podle § 34 odst. 2 zákona o rodině tak pozbyla rodičovskou zodpovědnost (jak správně uváděl již krajský soud).
[16] Naproti tomu nový občanský zákoník vyžaduje, aby soud, který rozhoduje o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodl zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti (§ 865 odst. 2). Rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti je tedy od 1. 1. 2014 nutnou součástí rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Je-li svéprávnost rodiče v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena, je po dobu omezení svéprávnosti pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti, ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem (§ 868 odst. 2 nového občanského zákoníku). Rodič omezený v rozsahu rodičovské odpovědnosti tedy má pozastaven její výkon v plném rozsahu (rozsudek NS ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 412/2018) a dítěti musí být jmenován poručník [Westphalová, L. § 868. In: Králíčková, Z.; Hrušáková, M.; Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník. II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020].
[17] V režimu nového občanského zákoníku tudíž výrok o omezení svéprávnosti nemá sám o sobě vliv na rozsah a výkon rodičovské odpovědnosti.
[18] Podle § 3028 odst. 2 nového občanského zákoníku se ustanoveními tohoto zákona řídí i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
[19] Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) a jeho důsledky, k nimž došlo ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, je tak třeba posuzovat podle tehdy účinných předpisů (starého občanského zákoníku a zákona o rodině). Od účinnosti nového občanského zákoníku se takto založené právní poměry řídí jeho ustanoveními. To znamená, že matka nezletilého měla i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku omezenou svéprávnost i omezenou rodičovskou odpovědnost (neboť podle zákona o rodině pozbyla rodičovskou odpovědnost automaticky jako důsledek omezení ve způsobilosti k právním úkonům).
[19] Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) a jeho důsledky, k nimž došlo ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, je tak třeba posuzovat podle tehdy účinných předpisů (starého občanského zákoníku a zákona o rodině). Od účinnosti nového občanského zákoníku se takto založené právní poměry řídí jeho ustanoveními. To znamená, že matka nezletilého měla i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku omezenou svéprávnost i omezenou rodičovskou odpovědnost (neboť podle zákona o rodině pozbyla rodičovskou odpovědnost automaticky jako důsledek omezení ve způsobilosti k právním úkonům).
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval důsledky rozhodnutí Okresního soudu v Mostě o navrácení svéprávnosti matce nezletilého (rozsudek ze dne 14. 12. 2015, čj. 19 P 155/98-116). Přisvědčil přitom krajskému soudu a žalovanému, že v okamžiku jeho právní moci se matce obnovila i rodičovská odpovědnost, ačkoli to soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně neuvedl. Vyšel přitom ze základního pravidla pro omezování svéprávnosti v novém občanském zákoníku, podle něhož soud v rozhodnutí o omezení svéprávnosti vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil (§ 57 odst. 1). Z toho vyplývá, že člověk je vždy omezen ve svéprávnosti jen v takovém rozsahu, v jakém je to výslovně uvedeno v rozhodnutí soudu, přičemž soud vždy musí důsledně dbát, aby svéprávnost omezil jen v nezbytném rozsahu (viz například rozsudek NS ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 24 Cdo 128/2022, a tam citovanou judikaturu). Obdobně je třeba nahlížet i na rodičovskou odpovědnost (která je v jistém smyslu jednou ze složek svéprávnosti, jak naznačuje výše zmíněný § 868 odst. 2 nového občanského zákoníku, který hovoří o omezení svéprávnosti v oblasti rodičovské odpovědnosti) – pokud ji soud výslovně neomezí, respektive v případech podobným tomu nyní posuzovanému výslovně neuvede, že se dotčené osobě navrací svéprávnost, ale zároveň zůstává omezena její rodičovská odpovědnost, je třeba vycházet z toho, že tato osoba rodičovskou odpovědnost nadále má; právě to dle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá z požadavku výše citovaného § 865 odst. 2 nového občanského zákoníku, dle něhož je třeba s omezením svéprávnosti rozhodnout i o rodičovské odpovědnosti.
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval důsledky rozhodnutí Okresního soudu v Mostě o navrácení svéprávnosti matce nezletilého (rozsudek ze dne 14. 12. 2015, čj. 19 P 155/98-116). Přisvědčil přitom krajskému soudu a žalovanému, že v okamžiku jeho právní moci se matce obnovila i rodičovská odpovědnost, ačkoli to soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně neuvedl. Vyšel přitom ze základního pravidla pro omezování svéprávnosti v novém občanském zákoníku, podle něhož soud v rozhodnutí o omezení svéprávnosti vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil (§ 57 odst. 1). Z toho vyplývá, že člověk je vždy omezen ve svéprávnosti jen v takovém rozsahu, v jakém je to výslovně uvedeno v rozhodnutí soudu, přičemž soud vždy musí důsledně dbát, aby svéprávnost omezil jen v nezbytném rozsahu (viz například rozsudek NS ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 24 Cdo 128/2022, a tam citovanou judikaturu). Obdobně je třeba nahlížet i na rodičovskou odpovědnost (která je v jistém smyslu jednou ze složek svéprávnosti, jak naznačuje výše zmíněný § 868 odst. 2 nového občanského zákoníku, který hovoří o omezení svéprávnosti v oblasti rodičovské odpovědnosti) – pokud ji soud výslovně neomezí, respektive v případech podobným tomu nyní posuzovanému výslovně neuvede, že se dotčené osobě navrací svéprávnost, ale zároveň zůstává omezena její rodičovská odpovědnost, je třeba vycházet z toho, že tato osoba rodičovskou odpovědnost nadále má; právě to dle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá z požadavku výše citovaného § 865 odst. 2 nového občanského zákoníku, dle něhož je třeba s omezením svéprávnosti rozhodnout i o rodičovské odpovědnosti.
[21] Popsané pravidlo se uplatní především v případech, kdy rodič pozbyl rodičovskou odpovědnost automaticky (ex lege) v důsledku omezení způsobilosti k právním úkonům ještě podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Naopak v případech omezení svéprávnosti a rodičovské odpovědnosti v režimu nového občanského zákoníku, podle něhož již musí rozhodnutí soudu obsahovat samostatný výrok o rodičovské odpovědnosti (má-li být omezena), bude nutné zvlášť posoudit vztah jednotlivých výroků a zejména dopady pozdějšího rozhodnutí o navrácení svéprávnosti na výrok o omezení rodičovské odpovědnosti. Tato úvaha, pro niž by mohly být relevantní i poukazy stěžovatele na procesní úpravu v zákoně o zvláštních řízeních soudních (zejména § 468a, který je však součástí právního řádu až od 30. 9. 2017, tedy od doby výrazně pozdější, než kdy Okresní soud v Mostě v této věci rozhodoval o navrácení svéprávnosti matce), však již dalece přesahuje rámec tohoto případu.
[22] Pokud tedy Okresní soud v Mostě rozhodl (bez dalšího) o navrácení svéprávnosti matce nezletilého, obnovil jí tím i rodičovskou odpovědnost. S ohledem na § 935 odst. 1 větu první nového občanského zákoníku zároveň zaniklo poručenství babičky k nezletilému, a tím i dohoda o výkonu pěstounské péče, neboť babička přestala být osobou pečující ve smyslu § 4a písm. b) bodu 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
[22] Pokud tedy Okresní soud v Mostě rozhodl (bez dalšího) o navrácení svéprávnosti matce nezletilého, obnovil jí tím i rodičovskou odpovědnost. S ohledem na § 935 odst. 1 větu první nového občanského zákoníku zároveň zaniklo poručenství babičky k nezletilému, a tím i dohoda o výkonu pěstounské péče, neboť babička přestala být osobou pečující ve smyslu § 4a písm. b) bodu 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
[23] Za zavádějící je třeba označit argument stěžovatele, že Okresní soud v Mostě o rodičovské odpovědnosti matky rozhodl až po vydání rozhodnutí žalovaného. Rozsudek ze dne 31. 7. 2020, čj. 19 P 52/2011-91, se totiž nijak netýká rodičovské odpovědnosti, nýbrž jím byla babička nezletilého P. pouze zproštěna funkce poručníka a zároveň byl nezletilý svěřen do její pěstounské péče. Z odůvodnění tohoto rozsudku přitom vyplývá, že i Okresní soud v Mostě považoval matku za nositelku i vykonavatelku rodičovské odpovědnosti již v době svého rozhodování (Nejvyšší správní soud jen pro úplnost podotýká, že v takovém případě bylo rozhodnutí o zproštění funkce poručníka nadbytečné, neboť poručenství zaniklo ex lege).
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že dne 30. 1. 2016, kdy byla matce nezletilého pravomocně navrácena plná svéprávnost, ztratila babička nezletilého postavení osoby pečující (zaniklo její poručenství vůči nezletilému), a tím pádem zanikla dohoda o výkonu pěstounské péče se stěžovatelem. Žalovaný tedy správně rozhodl o zkrácení příspěvku na výkon pěstounské péče.
[25] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že se v tomto řízení nezabýval otázkou, zda by nebylo možné babičku i po obnovení rodičovské odpovědnosti matky považovat za osobu pečující podle jiného ustanovení § 4a písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Je totiž vázán důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), v níž se stěžovatel soustředil pouze na otázku existence poručenského vztahu babičky k nezletilému.