Rozhodnými kritérii pro přiznání příspěvku na úhradu potřeb dítěte pro dobu
po dosažení zletilosti dítěte podle § 47f odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-
-právní ochraně dětí, musí být u všech oprávněných jejich zletilost a to, že nadále trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení
jejich zletilosti osobou pečující. Rozhodným naopak není, zda dítě nabylo zletilosti
v trvalé pěstounské péči či v pěstounské péči na přechodnou dobu.
Rozhodnými kritérii pro přiznání příspěvku na úhradu potřeb dítěte pro dobu
po dosažení zletilosti dítěte podle § 47f odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-
-právní ochraně dětí, musí být u všech oprávněných jejich zletilost a to, že nadále trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení
jejich zletilosti osobou pečující. Rozhodným naopak není, zda dítě nabylo zletilosti
v trvalé pěstounské péči či v pěstounské péči na přechodnou dobu.
[19] Je obecně přijímaným východiskem,
že gramatický (jazykový) výklad právní normy je prvotním přiblížením se smyslu a skutečnému obsahu právní normy . Jazykový výklad právní normy „[j]e pouze východiskem
pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu
a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad,
výklad e ratione legis atd.). Mechanická
aplikace abstrahující, resp. neuvědomující
si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí
z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (viz
nález Ústavního soudu ze dne 17 . 12 . 1997,
sp . zn . Pl . ÚS 33/97, č . 30/1998 Sb .) . Výklad
právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod
– vedle metody jazykové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj . (srov . rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21 . 8 . 2003, čj . 5 A
116/2001-46, č . 20/2003 Sb . NSS, ze dne 11 . 2 .
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
2004, čj . 7 A 72/2001-53, č . 576/2005 Sb . NSS,
a dále též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26 . 10 . 2005,
čj . 1 Afs 86/2004-54, č . 792/2006 Sb . NSS) .
V nyní posuzované věci však ani gramatický výklad nevede k právnímu názoru, který
zastává stěžovatel . O to pečlivěji je třeba interpretovat § 47f citovaného zákona, neboť
na tom závisí poskytnutí příspěvku na úhradu potřeb dítěte . Nejvyšší správní soud nepřehlédl ve vyjádření žalobkyň ke kasační
stížnosti zmínku o tom, že se žalobkyně a)
ocitla v důsledku postupu stěžovatele bez
prostředků, neboť jí nebyla přiznána ani dávka hmotné nouze; ačkoli k ní bývalí pěstouni
[žalobkyně b) s manželem] nemají vyživovací
povinnost, byly jejich poměry hodnoceny při
rozhodování o této dávce .
[20] Žalobkyně a) byla svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu žalobkyni b) a jejímu manželovi rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4 . 12 . 2012,
čj . 14 Nc 2004/2012-17 podle § 45a zákona
č . 94/1963 Sb ., o rodině*) . Zákon o rodině
upravoval pěstounskou péči velmi obecně .
Neobsahoval definici pěstounské péče a pěstouna a terminologicky nerozlišoval mezi
pěstouny a pěstouny na přechodnou dobu .
V podrobnostech odkazoval na zvláštní právní předpis (§ 45a odst . 1 a 2 zákona o rodině,
podle něhož „[d]ůvody svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu a podrobnosti úpravy stanoví zákon o sociálně-právní ochraně dětí“) .
[20] Žalobkyně a) byla svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu žalobkyni b) a jejímu manželovi rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4 . 12 . 2012,
čj . 14 Nc 2004/2012-17 podle § 45a zákona
č . 94/1963 Sb ., o rodině*) . Zákon o rodině
upravoval pěstounskou péči velmi obecně .
Neobsahoval definici pěstounské péče a pěstouna a terminologicky nerozlišoval mezi
pěstouny a pěstouny na přechodnou dobu .
V podrobnostech odkazoval na zvláštní právní předpis (§ 45a odst . 1 a 2 zákona o rodině,
podle něhož „[d]ůvody svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu a podrobnosti úpravy stanoví zákon o sociálně-právní ochraně dětí“) .
[21] Ustanovení § 47f odst . 1 zákona
o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že
„[n]árok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené
do pěstounské péče. Příspěvek na úhradu
potřeb dítěte náležející podle věty první se
vyplácí osobě pečující.“ Z tohoto ustanovení
nevyplývá, že je nárok na příspěvek závislý na
konkrétním druhu pěstounské péče, ve které se nezaopatřené dítě nachází . Rozhodujícími kritérii jsou existence pěstounské péče
a nezletilost dítěte . Věta druhá již neupravuje
podmínky vzniku nároku na příspěvek, ale
„pouze“ určuje, komu se příspěvek vyplácí .
[22] Je třeba odmítnout argument stěžovatele, opírající se o interní normativní
instrukci č . 5/2013, že nárok na příspěvek
u nezletilých v pěstounské péči na přechodnou dobu vyplývá z § 47v odst . 4 téhož zákona . Úprava, podle které nezletilého zastupuje
v řízení o příspěvku též osoba v evidenci, je
logická, nevyplývá z ní však nic jiného než
jednoznačné sdělení, kdo nezletilého v řízení
zastupuje . Nejde tedy o další podmínku pro
vznik nároku, ale o procesní ustanovení týkající se zastupování v řízení . I kdyby však tomu
tak nebylo, pouze z toho, že osoba v evidenci
je zmíněna pouze u zastupování nezletilého,
nelze dovodit, že jen tehdy je dán nárok na
příspěvek . Po dosažení zletilosti dítěte již
z povahy věci není třeba procesního ustanovení o zastupování, v řízení o příspěvku zletilý vystupuje sám a příspěvek se vyplácí přímo
jemu . Pokud by tedy měl být činěn jakýkoli
závěr z ustanovení o zastupování v případě
nezletilého, měl by být spíše opačný, neboť
v prvním i druhém odstavci § 47f citovaného zákona se hovoří o osobě pečující a obsah
ustanovení neskýtá žádný důvod vnímat tento pojem nejprve široce a v následujícím odstavci bez jakéhokoli zdůvodnění podstatně
úžeji .
[22] Je třeba odmítnout argument stěžovatele, opírající se o interní normativní
instrukci č . 5/2013, že nárok na příspěvek
u nezletilých v pěstounské péči na přechodnou dobu vyplývá z § 47v odst . 4 téhož zákona . Úprava, podle které nezletilého zastupuje
v řízení o příspěvku též osoba v evidenci, je
logická, nevyplývá z ní však nic jiného než
jednoznačné sdělení, kdo nezletilého v řízení
zastupuje . Nejde tedy o další podmínku pro
vznik nároku, ale o procesní ustanovení týkající se zastupování v řízení . I kdyby však tomu
tak nebylo, pouze z toho, že osoba v evidenci
je zmíněna pouze u zastupování nezletilého,
nelze dovodit, že jen tehdy je dán nárok na
příspěvek . Po dosažení zletilosti dítěte již
z povahy věci není třeba procesního ustanovení o zastupování, v řízení o příspěvku zletilý vystupuje sám a příspěvek se vyplácí přímo
jemu . Pokud by tedy měl být činěn jakýkoli
závěr z ustanovení o zastupování v případě
nezletilého, měl by být spíše opačný, neboť
v prvním i druhém odstavci § 47f citovaného zákona se hovoří o osobě pečující a obsah
ustanovení neskýtá žádný důvod vnímat tento pojem nejprve široce a v následujícím odstavci bez jakéhokoli zdůvodnění podstatně
úžeji .
[23] Žalobkyně jsou přesvědčeny, že nárok na příspěvek v tomto případě vyplývá
z § 47f odst . 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který stanoví, že „[n]árok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte se zachovává
i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však
do dvacátého šestého roku jeho věku, jde-li
o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale
žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jeho
zletilosti osobou pečující “ . Toto ustanovení
již nespojuje nárok na příspěvek s existencí
pěstounské péče, a ani tak činit u zletilého
nemůže (srov . § 970 občanského zákoníku z roku 2012, podle kterého „pěstounská
péče zaniká nejpozději, nabude-li dítě plné
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
svéprávnosti, jinak jeho zletilostí“), nýbrž se
soužitím dítěte a osoby, která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho osobou pečující .
[24] Podle stěžovatele neměla žalobkyně a) na předmětný příspěvek nárok, neboť
žalobkyně b), s níž žalobkyně a) trvale žila
a společně uhrazovala náklady na své potřeby, nebyla ve vztahu k žalobkyni a) osobou
pečující, ale osobou v evidenci .
[24] Podle stěžovatele neměla žalobkyně a) na předmětný příspěvek nárok, neboť
žalobkyně b), s níž žalobkyně a) trvale žila
a společně uhrazovala náklady na své potřeby, nebyla ve vztahu k žalobkyni a) osobou
pečující, ale osobou v evidenci .
[25] Podle § 4a písm . b) zákona o sociál-
ně-právní ochraně dětí se osobou pečující
o dítě rozumí „jiná fyzická osoba odpovědná za výchovu dítěte, 1. která je pěstounem,
2. která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho
pěstounem nebo poručníkem, a to po dobu,
po kterou má nezaopatřené dítě nárok na
příspěvek na úhradu potřeb dítěte, 3. které je
před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do
pěstounské péče rozhodnutím soudu nebo
orgánu sociálně-právní ochrany dočasně
svěřeno do péče osoby, která má zájem stát
se pěstounem, a to po dobu trvání takové
péče, 4. která je poručníkem dítěte, jestliže o dítě osobně pečuje, nebo 5. která má
v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací
povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá
soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem“ .
[26] Podle § 4a písm . c) téhož zákona se
osobou v evidenci rozumí „fyzická osoba,
která je vedena v evidenci osob, které mohou
vykonávat pěstounskou péči na přechodnou
dobu“ .
[27] Ustanovení §4a písm . b) citovaného
zákona v bodech 1 a 4 stanoví pro vymezení osoby pečující o dítě základní kategorie:
pěstoun (1), poručník dítěte, jestliže o dítě
osobně pečuje (4), a dále pak ostatní odvozené skupiny osob (k pěstounovi i poručníkovi
bod 2, k pěstounovi bod 3 a k poručníkovi
bod 5) . Pro všechna vymezení osob pečujících o dítě však platí, že rozhodným hlediskem pro zařazení konkrétní osoby mezi osoby pečující o dítě je to, že tato osoba o dítě
skutečně fakticky pečuje . Bylo by jistě nevhodnou tautologií, pokud by osoba pečující
o dítě byla definována jako osoba, která o dítě
pečuje . Přesto však lze vysledovat, že právě
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 3 /2016
faktická péče o dítě je nezbytná pro podřazení do této kategorie . Proto je mezi osoby
pečující o dítě zařazen v prvé řadě pěstoun
a pro účely nyní rozhodované věci významně
i osoba, která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho pěstounem nebo poručníkem, a to po
dobu, po kterou má dítě nárok na příspěvek
na úhradu potřeb dítěte . Stejně tak je ve vymezení osob pod body 3, 4 a 5 podstatné, že
dítě bylo takové osobě svěřeno do péče (bod
3), že taková osoba o dítě osobně pečuje (bod
4), resp . že má v osobní péči dítě, k němuž
nemá vyživovací povinnost (bod 5) .
[27] Ustanovení §4a písm . b) citovaného
zákona v bodech 1 a 4 stanoví pro vymezení osoby pečující o dítě základní kategorie:
pěstoun (1), poručník dítěte, jestliže o dítě
osobně pečuje (4), a dále pak ostatní odvozené skupiny osob (k pěstounovi i poručníkovi
bod 2, k pěstounovi bod 3 a k poručníkovi
bod 5) . Pro všechna vymezení osob pečujících o dítě však platí, že rozhodným hlediskem pro zařazení konkrétní osoby mezi osoby pečující o dítě je to, že tato osoba o dítě
skutečně fakticky pečuje . Bylo by jistě nevhodnou tautologií, pokud by osoba pečující
o dítě byla definována jako osoba, která o dítě
pečuje . Přesto však lze vysledovat, že právě
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 3 /2016
faktická péče o dítě je nezbytná pro podřazení do této kategorie . Proto je mezi osoby
pečující o dítě zařazen v prvé řadě pěstoun
a pro účely nyní rozhodované věci významně
i osoba, která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho pěstounem nebo poručníkem, a to po
dobu, po kterou má dítě nárok na příspěvek
na úhradu potřeb dítěte . Stejně tak je ve vymezení osob pod body 3, 4 a 5 podstatné, že
dítě bylo takové osobě svěřeno do péče (bod
3), že taková osoba o dítě osobně pečuje (bod
4), resp . že má v osobní péči dítě, k němuž
nemá vyživovací povinnost (bod 5) .
[28] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že při úvahách o splnění podmínek pro poskytnutí příspěvku na úhradu potřeb dítěte
nelze vést pomyslnou dělicí linii mezi osobami pečujícími o dítě na straně jedné a osobami v evidenci na straně druhé . Nelze tvrdit,
že osoba v evidenci, které je do péče svěřeno
dítě, byť na přechodnou dobu, zůstává nadále
pouze osobou v evidenci, a nelze na ni nahlížet též jako na osobu pečující o dítě . Jak již
bylo naznačeno, určujícím musí být to, zda
osoba o dítě v konkrétním časovém momentu fakticky pečuje, či nikoli . Jinak by totiž za
osobu pečující o dítě nemohli být považováni ti, jimž bylo dítě dočasně svěřeno do péče
ještě před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče (bod 3), neboť jistě
může dojít k tomu, že dítě nakonec svěřeno
do pěstounské péče této osoby nebude a ona
péče je tím z povahy věci rovněž přechodná .
[28] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že při úvahách o splnění podmínek pro poskytnutí příspěvku na úhradu potřeb dítěte
nelze vést pomyslnou dělicí linii mezi osobami pečujícími o dítě na straně jedné a osobami v evidenci na straně druhé . Nelze tvrdit,
že osoba v evidenci, které je do péče svěřeno
dítě, byť na přechodnou dobu, zůstává nadále
pouze osobou v evidenci, a nelze na ni nahlížet též jako na osobu pečující o dítě . Jak již
bylo naznačeno, určujícím musí být to, zda
osoba o dítě v konkrétním časovém momentu fakticky pečuje, či nikoli . Jinak by totiž za
osobu pečující o dítě nemohli být považováni ti, jimž bylo dítě dočasně svěřeno do péče
ještě před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče (bod 3), neboť jistě
může dojít k tomu, že dítě nakonec svěřeno
do pěstounské péče této osoby nebude a ona
péče je tím z povahy věci rovněž přechodná .
[29] Stěžovatel namítl, že osobu v evidenci nelze zaměňovat s osobou pečující o dítě,
neboť účelem pěstounské péče na přechodnou dobu je zabezpečit dítěti péči na dobu,
než se vrátí k biologickým rodičům, bude
osvojeno nebo svěřeno do dlouhodobé pěstounské péče . Pěstounská péče na přechodnou dobu má krizový ráz a není určena k péči
o dítě až do jeho dospělosti . Ustanovení § 27a
odst . 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí
stanoví, že „[d]o evidence osob, které mohou
vykonávat pěstounskou péči na přechodnou
dobu, se zařazují osoby, které na základě
odborného posouzení mají předpoklady
pro výkon takové péče o dítě, a to zejména
z hlediska krátkodobosti takové péče a péče
o dítě krátce po jeho narození “ . Stěžovateli
lze přisvědčit, že důvody, pro které obvodní
soud rozhodl o svěření žalobkyně a) do pěstounské péče na přechodnou dobu, nekorespondují s § 27a odst . 7 uvedeného zákona .
Podle tohoto ustanovení může soud „na
návrh orgánu sociálně-právní ochrany svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou
dobu osobám v evidenci, a to na a) dobu, po
kterou nemůže rodič ze závažných důvodů
dítě vychovávat, b) dobu, po jejímž uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením, nebo
c) dobu do nabytí právní moci rozhodnutí
soudu o tom, že souhlasu rodičů k osvojení není třeba“ . Stěžovateli lze přisvědčit, že
pěstounská péče na přechodnou dobu má
být krátkodobou péčí . Proto je její maximální délka omezena na 1 rok . Z tohoto ustanovení ani žádného jiného ustanovení zákona
o sociálně-právní ochraně dětí však současně
nevyplývá, že by do takové péče nemohlo být
svěřeno dítě, které v jejím průběhu dosáhne
zletilosti . K takovému závěru nelze dospět
ani poukazem na přechodný a krizový ráz takové péče, neboť i děti, které se věkem blíží
zletilosti, se zcela jistě mohou ocitnout v situaci, jež bude vyžadovat přechodnou péči
krizového rázu a kterou bude možno nejlépe
řešit jejich svěřením do pěstounské péče na
přechodnou dobu .
[29] Stěžovatel namítl, že osobu v evidenci nelze zaměňovat s osobou pečující o dítě,
neboť účelem pěstounské péče na přechodnou dobu je zabezpečit dítěti péči na dobu,
než se vrátí k biologickým rodičům, bude
osvojeno nebo svěřeno do dlouhodobé pěstounské péče . Pěstounská péče na přechodnou dobu má krizový ráz a není určena k péči
o dítě až do jeho dospělosti . Ustanovení § 27a
odst . 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí
stanoví, že „[d]o evidence osob, které mohou
vykonávat pěstounskou péči na přechodnou
dobu, se zařazují osoby, které na základě
odborného posouzení mají předpoklady
pro výkon takové péče o dítě, a to zejména
z hlediska krátkodobosti takové péče a péče
o dítě krátce po jeho narození “ . Stěžovateli
lze přisvědčit, že důvody, pro které obvodní
soud rozhodl o svěření žalobkyně a) do pěstounské péče na přechodnou dobu, nekorespondují s § 27a odst . 7 uvedeného zákona .
Podle tohoto ustanovení může soud „na
návrh orgánu sociálně-právní ochrany svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou
dobu osobám v evidenci, a to na a) dobu, po
kterou nemůže rodič ze závažných důvodů
dítě vychovávat, b) dobu, po jejímž uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením, nebo
c) dobu do nabytí právní moci rozhodnutí
soudu o tom, že souhlasu rodičů k osvojení není třeba“ . Stěžovateli lze přisvědčit, že
pěstounská péče na přechodnou dobu má
být krátkodobou péčí . Proto je její maximální délka omezena na 1 rok . Z tohoto ustanovení ani žádného jiného ustanovení zákona
o sociálně-právní ochraně dětí však současně
nevyplývá, že by do takové péče nemohlo být
svěřeno dítě, které v jejím průběhu dosáhne
zletilosti . K takovému závěru nelze dospět
ani poukazem na přechodný a krizový ráz takové péče, neboť i děti, které se věkem blíží
zletilosti, se zcela jistě mohou ocitnout v situaci, jež bude vyžadovat přechodnou péči
krizového rázu a kterou bude možno nejlépe
řešit jejich svěřením do pěstounské péče na
přechodnou dobu .
[30] Přestože zákon o sociálně-právní
ochraně dětí, který je k zákonu o rodině ve
vztahu speciality, stejně jako zákon o rodině
rozlišuje jednotlivé druhy pěstounské péče,
nerozlišuje jednotlivé druhy pěstounů . I osoby vykonávající pěstounskou péči na přechodnou dobu totiž označuje jako pěstouny
a ty je třeba po dobu výkonu této pěstounské
péče považovat za osoby pečující . To vyplývá
např . z § 27a odst . 9 tohoto zákona, který stanoví, že „[p]ěstounská péče na přechodnou
dobu může trvat nejdéle 1 rok. To neplatí,
pokud jsou do pěstounské péče téhož pěstouna svěřeni sourozenci dítěte, kteří byli
do této péče svěřeni později, ne však na dobu
delší, než po kterou má trvat pěstounská
péče podle věty první u sourozence, který byl
do pěstounské péče na přechodnou dobu témuž pěstounovi svěřen jako poslední .“ Stej-
ný závěr plyne z § 47j odst . 1 písm . d) téhož
zákona, podle kterého činí výše odměny pěstouna 24 000 Kč za kalendářní měsíc, „pečuje-li pěstoun alespoň o jedno dítě, které mu
bylo svěřeno na přechodnou dobu, a toto
dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby“ . Též osoby, které vykonávají pěstounskou péči na přechodnou dobu, je tedy
třeba považovat za pěstouny, a tedy ve smyslu
§ 4a písm . b) uvedeného zákona za osoby pečující . Pěstoun na přechodnou dobu tím však
neztrácí své původní postavení osoby v evidenci, neboť není z evidence vyřazen, ale zůstává v ní veden a může do pěstounské péče
na přechodnou dobu přijmout další děti .
[30] Přestože zákon o sociálně-právní
ochraně dětí, který je k zákonu o rodině ve
vztahu speciality, stejně jako zákon o rodině
rozlišuje jednotlivé druhy pěstounské péče,
nerozlišuje jednotlivé druhy pěstounů . I osoby vykonávající pěstounskou péči na přechodnou dobu totiž označuje jako pěstouny
a ty je třeba po dobu výkonu této pěstounské
péče považovat za osoby pečující . To vyplývá
např . z § 27a odst . 9 tohoto zákona, který stanoví, že „[p]ěstounská péče na přechodnou
dobu může trvat nejdéle 1 rok. To neplatí,
pokud jsou do pěstounské péče téhož pěstouna svěřeni sourozenci dítěte, kteří byli
do této péče svěřeni později, ne však na dobu
delší, než po kterou má trvat pěstounská
péče podle věty první u sourozence, který byl
do pěstounské péče na přechodnou dobu témuž pěstounovi svěřen jako poslední .“ Stej-
ný závěr plyne z § 47j odst . 1 písm . d) téhož
zákona, podle kterého činí výše odměny pěstouna 24 000 Kč za kalendářní měsíc, „pečuje-li pěstoun alespoň o jedno dítě, které mu
bylo svěřeno na přechodnou dobu, a toto
dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby“ . Též osoby, které vykonávají pěstounskou péči na přechodnou dobu, je tedy
třeba považovat za pěstouny, a tedy ve smyslu
§ 4a písm . b) uvedeného zákona za osoby pečující . Pěstoun na přechodnou dobu tím však
neztrácí své původní postavení osoby v evidenci, neboť není z evidence vyřazen, ale zůstává v ní veden a může do pěstounské péče
na přechodnou dobu přijmout další děti .
[31] Městský soud netvrdil, že žalobkyni
náleží příspěvek proto, že právní postavení
„dlouhodobého“ pěstouna a pěstouna na přechodnou dobu (osoby v evidenci) je zcela
totožné . Zdůraznil však, že nejsou objektivní
důvody, pro které by nebylo možné pěstouna
na přechodnou dobu považovat za pečující
osobu . Nejvyšší správní soud je rovněž přesvědčen, že nelze z rozumných důvodů tyto
osoby odlišovat . Pro stanovení podmínek nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte
musí být prvotní faktické objektivní poměry
dítěte, resp . osoby, která nabyla zletilosti, nikoli důvody „vnější “, jejichž existenci objektivně nemohl příjemce dávky ovlivnit . Již § 5
zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že „[p]ředním hlediskem sociálně-právní
ochrany je zájem a blaho dítěte“ . Nezletilé
nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské
péče může jen obtížně ovlivnit, zda bude svěřeno do trvalé pěstounské péče, či zda soud
přistoupí ve specifické situaci při rozhodování o pěstounské péči nezletilce relativně
nedlouho před nabytím zletilosti k pěstounské péči na přechodnou dobu . Právní názor
stěžovatele skutečně zakládá neodůvodněnou nerovnost v přístupu k příspěvku mezi
zletilými dětmi podle toho, v jakém druhu
pěstounské péče byly umístěny před nabytím
zletilosti . Text právního předpisu neodůvodňuje takový rozdílný přístup . Rozhodnými
kritérii musí být u všech oprávněných jejich
zletilost a to, že nadále trvale žijí a společně
uhrazují náklady na své potřeby s osobou,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
a) Sandra N . a b) PaedDr . Marie N . proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o příspěvek na úhradu potřeb dítěte, o kasační stížnosti žalovaného . č . 401/2012 Sb . soudu č . 30/1998 Sb .