Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že žalobcem vynaložené náklady advokátního zastoupení nebyly k podání žaloby
k § 62 soudního řádu správního
sační stížnosti žalobce.
Žalobce byl dne 29. 9. 1977 vyloučen ze studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dne 23. 11. 2009 podal žádost o přiznání odškodnění podle § 1 a § 2 nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole (dále jen „nařízení vlády o odškodnění“). Správní orgán prvého i druhého stupně žádost zamítl.
Dne 26. 4. 2010 podal žalobce žalobu
u Městského soudu v Praze.
vynaloženy účelně. Proto podle § 60 odst. 7 s. ř. s. rozhodl tak, že ačkoli by právo na náhradu nákladů řízení jinak žalobci svědčilo (§ 60 odst. 3 s. ř. s.), náhradu nákladů spočívajících v nákladech advokátního zastoupení v této věci žalobci nepřiznal.
Pro úplnost soud dodává, že podle obsahu spisu žalobci v tomto řízení jiné náklady řízení než náklady advokátního zastoupení v tomto řízení žalobci nevznikly (o čemž svědčí i to, že náhradu jiných nákladů žalobce ani nepožaduje).
Městský soud svým rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, čj. 5 Ad 9/2010-35, žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zaujal právní názor, že nárok na jednorázovou náhradu dle výše označeného nařízení vlády nelze upřít osobám, které byly vyloučeny z řádného studia na vysoké škole v době od 1. 1. 1957 do 17. 11. 1989 přesto, že toto nařízení vymezuje rozhodné období pro vyloučení daty 25. 2. 1948 – 31. 12. 1956. Časovou hranici 31. 12. 1956 shledal rozpornou se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který za období nezákonného re-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
žimu považuje dobu od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989. Městský soud posoudil soulad nařízení vlády se zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy a časovou hranici do 31. 12. 1956 pominul, aby byla odstraněna bezdůvodná nerovnost v zacházení s osobami perzekvovanými předchozím režimem.
Ministr žalované poté rozhodnutím ze dne 19. 7. 2012 zrušil usnesení správního orgánu prvého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten pak žalobci jednorázovou peněžní náhradu ve výši 100 000 Kč přiznal.
Rozhodnutí městského soudu napadl žalovaný kasační stížností s návrhem na přiznání odkladného účinku, který však Nejvyšší správní soud nepřiznal. Svým rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, čj. 6 Ads 76/2012-63, zrušil rozsudek městského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 11. 11. 2012 žalobce městskému soudu navrhl zastavení řízení, neboť byl novým rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2012 uspokojen ve smyslu § 62 odst. 4 s. ř. s.
Dne 10. 1. 2013 rozhodl městský soud rozsudkem čj. 5 Ad 9/2010-73, že se návrhu žalobce na zastavení řízení nevyhovuje. Podle jeho mínění nenastala situace předvídaná § 62 odst. 1 s. ř. s., neboť správní orgán prvého stupně vydal rozhodnutí, jímž žalobci vyhověl, až poté, co bylo městským soudem zrušeno rozhodnutí o rozkladu proti nepříznivému rozhodnutí prvého stupně.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (stěžovatel) dne 14. 1. 2013 kasační stížnost. Podle jeho názoru soud není oprávněn pokračovat v řízení a vydat meritorní rozhodnutí, pokud stěžovatel navrhl řízení zastavit.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
[14] Námitky stěžovatele podle jejich obsahu směřovaly primárně proti výroku, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu ze dne 11. 11. 2012 na zastavení řízení podle § 62
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel má za to, že soud nebyl oprávněn pokračovat v řízení a vydat meritorní rozhodnutí, pokud stěžovatel (žalobce) navrhl zastavení řízení. Skutečnost, že podle názoru soudu nedošlo k uspokojení stěžovatele, není v dané věci relevantní, neboť takové posouzení náleží toliko stěžovateli. Z § 62 odst. 4 s. ř. s. plyne obligatorní povinnost soudu řízení zastavit, sdělí-li navrhovatel (stěžovatel), že je uspokojen.
[15] Nejvyšší správní soud tomuto výkladu stěžovatele nemůže přisvědčit. Ustanovení § 62 s. ř. s. upravuje institut uspokojení navrhovatele komplexně a vytržení jediné věty (§ 62 odst. 4 s. ř. s.: „Soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen.“) vede k nesprávným závěrům. Dané ustanovení je potřeba interpretovat jako celek a nelze z něj vydělit pouze zmíněné právní pravidlo, aniž by to vedlo k posunu či pozbytí smyslu celého ustanovení. Již odstavec první § 62 s. ř. s. říká, že „[d]okud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jímž navrhovatele uspokojí“. V nyní projednávaném případě tak mohl učinit počínaje dnem, kdy mu byla doručena žaloba, až do 26. 4. 2012, kdy městský soud vydal meritorní rozhodnutí, kterým žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného o rozkladu zrušil. Po právní moci tohoto rozsudku konal žalovaný ve shodě s právním názorem v něm vyjádřeným, což vedlo k vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně, kterým bylo původní žádosti žalobce zcela vyhověno (rozhodnutí ze dne 8. 8. 2012, jež bylo stěžovateli doručeno a stalo se pravomocným). Jde o standardní procesní postup, neboť právní názor vyjádřený v pravomocném rozsudku správního soudu je pro správní orgán závazný (§ 54 odst. 6 s. ř. s.). Stěžovatel se tedy ocitl v situaci, kdy dosáhl toho, co požadoval. Důležité ovšem je, že k tomu došlo až po rozhodnutí správního soudu, respektive na jeho základě. Následně však žalovaný podal kasační stížnost jako opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přisvědčil, přičemž
JUDr. Lubomír M. proti Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy o odškodnění, o ka- náklady soudního řízení. V této souvislosti nelze odhlížet od toho, že obsahově stejná podání jako jsou podávané žaloby proti nečinnosti (odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 13/2012-14) produkuje žalobce sám i bez advokátní pomoci, čehož je v nyní posuzovaném případě zjevným příkladem žalobcovo podání ze dne 27. 5. 2013.