Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod ($ 32 odst. 4 záko- na č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) je splněna rovněž v případě, kdy žena osobně pečovala o dítě po stanovenou dobu (in concreto pětlet) v případě, že jí bylo dítě svěřeno nejdříve do předadopční péče vyžadované $ 69 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ($ 20 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém Pojištění), a poté osvo- jeno postupem podle $ 63 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ($ 20 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém Pojištění), a to i za situace, že se tak stalo podle před- pisů účinných před 1. 1. 1996.
Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod ($ 32 odst. 4 záko- na č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) je splněna rovněž v případě, kdy žena osobně pečovala o dítě po stanovenou dobu (in concreto pětlet) v případě, že jí bylo dítě svěřeno nejdříve do předadopční péče vyžadované $ 69 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ($ 20 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém Pojištění), a poté osvo- jeno postupem podle $ 63 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ($ 20 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém Pojištění), a to i za situace, že se tak stalo podle před- pisů účinných před 1. 1. 1996.
Ustanovení $ 32 odst. 4 zákona o důcho- dovém pojištění stanoví, že podmínka výcho- vy dítěte pro nárok na starobní důchod je spl- něna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň pod dobu pěti roků, pokud se ujala vý- chovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku; ostatní podmínky tohoto ustanovení se v posuzované věci neuplatní. Výklad tohoto ustanovení nutno založit na výkladu pojmu „osobní péče“, „dítě“ a „ujmu- tí se výchovy“, jde o tři klíčové pojmy tohoto ustanovení. Pokud jde o charakter péče, tedy nutnost osobní péče, byla dostatečně a jasně vyložena žalobkyní zmíněným rozhodnutím Nejvyšší- ho správního soudu publikovaným pod č. 410/2004 Sb. NSS (sp. zn. 3 Ads 37/2003) a na názoru zdejšího soudu o tom, že jde o soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dí- tě do dosažení zletilosti po stanovenou dobu, není třeba ničeho měnit ani dodávat. Ostatně o tom, že žalobkyně takto o dítě osobně pe- čovala, nebylo ani sporu. Pojem „dítě“ je pro účely zákona o důcho- dovém pojištění definován v $ 20; dítětem se rozumí (odst. 1) dítě vlastní nebo osvojené, a pokud se nestanoví jinak, též dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Za dítě převzaté do trvalé péče nahrazují- cí péči rodičů ($ 20 odst. 2) se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě roz- hodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnu- tím soudu, a dítě manžela, zemřehli druhý ro- dič nebo není-li znám. V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně osvojila dítě, jde tedy o dítě osvo- jené a v tomto ohledu na něj plně dopadá $ 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění; jako o dítě osvojené žalobkyně o něj pečovala nesporně podle rozhodnutí soudu o osvoje- ní, a v tomto ohledu patrně nemůže být ani sporu o tom, že rozhodujícím okamžikem je právní moc rozsudku o osvojení dítěte. Stěžovatelka se však ve svých rozhodnu- tích nedostatečně vypořádala s dobou před osvojením dítěte, tedy s dobou tzv. před- adopční péče, která trvala od 9. 2. 1985 do právní moci rozsudku o osvojení; slouží ke cti krajskému soudu, že jasně a nezpochybni- telně doplnil dokazování ohledně doby od převzetí dítěte žalobkyní z dětského domova do doby rozhodnutí soudu o osvojení. Z hle- diska skutkového zde tedy není žádných po- chyb o osobní péči žalobkyně o dítě v takto vymezeném období. Z hlediska právní kvalifi- kace pak nelze než konstatovat, že stěžovatel- ka se s tímto obdobím, kdy žalobkyně o dítě osobně pečovala, v napadených správních aktech nevypořádala zdaleka tak, jak jí uklá- daty příslušné procesní normy kladoucí po- žadavky na odůvodnění správního aktu. Nic- méně Nejvyšší správní soud zde připouští, že krajský soud tmplicite dovodil, z jakých důvo- dů stěžovatelka nepovažovala Pavla Š. za dítě převzaté do péče na základě rozhodnutí pří- slušného orgánu v období od 9. 2. 1985 do rozhodnutí soudu o osvojení, a mohl tedy k této otázce zaujmout svůj právní názor po- té, co dokazování doplnil. Tento právní názor Nejvyšší správní soud sdílí a dodává: 1003 1710 —— 2 2 2 O Zákon o důchodovém pojištění rozlišuje V pojmu „dítěte“ (tedy i dítěte pro účely vzni- ku nároku na důchod) dítě vlastní, dítě osvo- jené a dítě převzaté do trvalé péče nahrazují- cí péči rodičů, v posledně zmíněné skupině pak mimo jiné na základě rozhodnutí přísluš- ného orgánu. V projednávané věci tak zůstá- vá k posouzení, zda Pavel Š. byl v období od 9. 2. 1985 do rozhodnutí soudu o osvojení (do jeho právní moci) dítětem převzatým do trvalé péče na základě rozhodnutí příslušné- ho orgánu ($ 20 odst. 2 zákona o důchodo- vém pojištění). Na prvém místě nutno zdůraznit, že zá- kon o důchodovém pojištění ani jeho prová- děcí předpisy nedefinují pojem „dítě, jež bylo převzato do trvalé péče na základě rozhod- nutí příslušného orgánu“. Ustanovení $ 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění užívá výraz „Za dítě převzaté do trvalé péče se po- važuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůraz- ňuje, že $ 20 zákona o důchodovém pojištění plní spíše funkci definiční obecně pro další ustanovení tohoto zákona, nežli by zakládal určité fikce, čemuž by naopak svědčil výraz „považuje se“. Pokud by se mělo jednat o fik- ci v čistém právním slova smyslu, pak by zá- kon pracoval s představou skutečnosti, která má existovat přesto, že ve skutečnosti vůbec neexistuje - představa „guidproguo“ - co místo čeho - případně představa „als ob“ - ja- koby. Nejvyšší správní soud zaujímá stanovis- ko, že v případě $ 20 odst. 2 zákona o důcho- dovém pojištění nejde o fikci v právním slova smyslu, tedy o skutečnosti, jež „ve skutečnos- ti“ vůbec neexistují, nýbrž pouze o legislativ- ně technické vyjádření definic, jež se začasto v technice legislativní práce používají. V pří- padě dětí, jež má na mysli $ 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jde jen o to, že se jedná o děti v péči jiných osob než rodičů, přičemž zákon rozlišuje zásadně dvě skupiny dětí, a to dítě manžela (blíže definované), anebo dítě svěřené rozhodnutím příslušného orgánu. V projednávané věci je nutno posou- dit, zda Pavel Š. byl dítětem svěřeným žalob- kyni rozhodnutím příslušného orgánu, 1004 Zákon o důchodovém pojištění nabyl účinnosti 1. 1. 1996, žalobkyně dítě převzala 9. 2. 1985; poněvadž zákon o důchodovém pojištění nedisponuje k této věci žádnými přechodnými ustanoveními, je nutno podle názoru Nejvyššího správního soudu věc po- soudit podle předpisů platných a účinných v době, kdy k převzetí dítěte do péče došlo. Ostatně jakýkoli jiný přístup by vedl k rektro- aktivitě, jež v pravé podobě přípustná není - principy právní jistoty jako základní zásady právního státu, a tedy i definiční znaky práv- ního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, by při ja- kémkoli jiném přístupu vzaly za své. Žalobky- ně převzala dítě z dětského domova 9. 2. 1985, přičemž podle spisu Okresního soudu v Ostravě se jednalo o převzetí do péče před- cházející osvojení. Podle $ 69 odst. 1 zákona o rodině účinného v té době před rozhodnu- tím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvoji- tele, a to na jeho náklad. Podle $ 69 odst. 2 té- hož zákona účinného v té době toto opatření učiní ústav po dohodě s okresním národním výborem. Jen u dětí, které jsou v ústavu z roz- hodnutí soudu, tak učiní soud. Znamená to, že děti k tzv. předadopční péči byly v roce 1985 svěřovány budoucím osvojitelům buď tzv. „opatřením“ dětského domova po doho- dě s okresním národním výborem, anebo ta- kové opatření činil soud, jestliže šlo o dítě s nařízenou ústavní výchovou. Ať tak či tak, nelze z dnešního pohledu zpochybňovat, že šlo o dítě svěřené rozhodnutím příslušného orgánu. S ohledem na skartaci opatrovnické- ho spisu orgánu péče o dítě po dosažení zle- tilosti Pavla Š. (ověřeno krajským soudem) lze vycházet jen ze soudního spisu pro osvo- jení, ale ten skýtá dostatek skutkových pod- kladů pro závěr, že toto dítě bylo svěřeno z dětského domova do předadopční péče vy- žadované i tehdy zákonem o rodině jako pod- mínku sine gua non pro osvojení dítěte žalobkyní, a že se tak stalo postupem předví- daným tehdejšími právními předpisy (tedy rozhodnutím příslušného orgánu v podobě, v jaké bylo předvídáno zákonem o rodině). Z tohoto pohledu Nejvyšší správní soud uza- vírá, že osobní péče ženy o dítě svěřené jí do předadopční péče je nepochybně péčí, na Z eme=—„—P]!Ťrm= < m. kterou míří $ 20 odst. 2 zákona o důchodo- vém pojištění; tento závěr podporuje ostatně i dikce ustanovení $ 32 odst. 4 téhož zákona, jež hovoří o tom, že se žena „ujala výchovy dí- těte“. Na tom nic nemůže změnit výraz $ 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, totiž že má jít o dítě „převzaté do trvalé péče na- hrazující péči rodičů“ - „trvalost“ péče je v tomto případě vlastně nadbytečným zna- kem, neboť začasté i u dětí svěřených přísluš- nými orgány do péče jiných osob než rodičů zdaleka nemusí jít o péči „trvalou“, ba může jíti o péči z různých důvodů „dočasnou“ a na- víc, zákon o důchodovém pojištění vymezuje, o jakou dobu péče pro vznik nároku se musí jednat (v posuzované věci celkem pět le, v tomto ohledu by shora vytýkaný nedostatek legislativní techniky operující s pojmem „po- važuje se“, jenž svědčí pro fikci, nemusel být až tak namístě, a výklad $ 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění by mohl být veden též v tom směru, že dítětem převzatým do tr- valé péče nahrazující péči rodičů je dítě, jež bylo převzato do péče rozhodnutím přísluš- ného orgánu: orgán rozhodující o svěření dí- těte do péče jiných osob než rodičů nikdy pro futuro nebude vědět, zda a nakolik bude tato péče „trvalá“ (ať již půjde o rozhodnutí soudu podle zákona o rodině, či rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Nejvyšší správní soud nemá pochyby o tom, že žalobkyně převzala svého později adoptovaného syna do péče 9. 2. 1985, v tom- to ohledu se jednalo o péči podle $ 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a proto jí mě- la stěžovatelka tuto dobu pro vznik nároku na starobní důchod ($ 32 odst. 4 téhož zákona) vzít v potaz. Příčilo by se prostému chápání spravedlnosti, pokud by žena, která se ujala péče o dítě v zájmu je adoptovat, neměla tuto dobu hodnocenu při vzniku nároku na dů- chod, ač jiné obdobné doby by takto hodno- ceny byly (v příslušných obdobích mohlo jít o různé typy péče nahrazující péči rodičů). Tzv. předadopční péče se jinak v předpi- sech upravujících oblast sociální ochrany po- važuje vždy za jeden z typů tzv. „péče nahra- zující péči rodičů“, aniž by jí byl přidáván přídomek „trvalá“ - srov. kupř. $ 7 odst. 11 zá- kona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, $ 38 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, $ 4 odst. 4 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a sociálním minimu, a řada dalších. „Trvalou“ byla tato tzv. náhradní rodinná péče obvykle nazývána v předpisech staršího data, v předpisech posledního desetiletí již v zásadě tento pojem není v uvedené podobě užíván. 1711 Školství: rozhovor konaný místo přijímací zkoušky z českého jazyka k $ 20 odst. 4, $ 60 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) Ohodnocení rozhovoru konaného dle $ 20 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., škol- ského zákona, místo přijímací zkoušky z českého jazyka s osobou, která není stát- ním občanem České republiky, je nutno promítnout do výsledků přijímací zkoušky (je-li v souladu s $ 60 odst. 4 téhož zákona stanovena).
Blanka Š. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stíž-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatňuje důvod stanovený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Taková námitka by mohla být důvodnou, pokud by krajský soud aplikoval na správně zjištěný skutkový stav věci nepřiléhavou právní normu, anebo by aplikoval právní normy přiléhavé, leč jejich výklad by pohledem Nejvyššího správního soudu neobstál. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Zákon o důchodovém pojištění stanoví rozdílný věk odchodu do starobního důchodu pro muže a ženy, u žen navíc diferencuje podle počtu vychovaných dětí. Podle § 32 odst. 1 písm. b) důchodový věk činí žen 56 let, pokud vychovaly jedno dítě, nebo 57 let (tzn. u žen, které nevychovaly žádné dítě). Jestliže těchto věkových hranic bylo dosaženo v období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2006 (právě o tuto situace se jedná), přičítají se u žen čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby po 31. 12. 1995 do dne dosažení věkových hranic.
Žalobkyně se narodila 29. 1. 1943, pokud by byla považována za ženu, která nevychovala žádné dítě, její důchodový věk ve smyslu § 32 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění by byl dovršen 29. 9. 2001 (57 let dovršila 29. 1. 2000, za každý i započatý rok po 31. 12. 1995 nutno připočíst 4 měsíce, tedy za roky 1996, 1997, 1998, 1999 a 2000 celkem 20 měsíců), podle tehdy platných předpisů pak dva roky po vzniku nároku na důchod byl souběh důchodu a výdělku omezen, toto omezení tedy přímo časově souviselo s datem vzniku nároku na důchod. Pokud by žalobkyně byla považována za ženu, jež vychovala jedno dítě, pak by její důchodový věk byl dovršen 29. 5. 2000, neboť 56 let věku dovršila 29. 1. 1999, za každý i započatý rok po 31. 12. 1995 nutno připočíst čtyři měsíce, tedy za roky 1996, 1997, 1998, 1999 celkem 16 měsíců. Dvouleté omezení pro souběh důchodu s výdělečnou činností by skončilo již v průběhu roku 2002, a pokud žalobkyně žádala o přiznání důchodu od 2. 1. 2003, v případě uznání dítěte za vychované, by výplatě důchodu nic nebránilo.
Ustanovení § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že podmínka výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň pod dobu pěti roků, pokud se ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku; ostatní podmínky tohoto ustanovení se v posuzované věci neuplatní.
Výklad tohoto ustanovení nutno založit na výkladu pojmu „osobní péče“, „dítě“ a „ujmutí se výchovy“, jde o tři klíčové pojmy tohoto ustanovení.
Pokud jde o charakter péče, tedy nutnost osobní péče, byla dostatečně a jasně vyložena žalobkyní zmíněným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu publikovaným pod č. 410/2004 Sb. (sp. zn. 3 Ads 37/2003) a na názoru zdejšího soudu o tom, že jde o soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě do dosažení zletilosti pod stanovenou dobu není třeba ničeho měnit ani dodávat. Ostatně o tom, že žalobkyně takto o P. Š. osobně pečovala nebylo ani sporu.
Pojem „dítě“ je pro účely zákona o důchodovém pojištění definován v § 20; dítětem se rozumí (odst. 1) dítě vlastní nebo osvojené a pokud se nestanoví jinak, též dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.
Za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů (§ 20 odst. 2) se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič nebo není-li znám.
V posuzované věci není sporu o tom, že žalobkyně osvojila P. Š., jde tedy o dítě osvojené a v tomto ohledu na něj plně dopadá § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění; jako o dítě osvojené žalobkyně o něj pečovala nesporně podle rozhodnutí soudu o osvojení, a v tomto ohledu patrně nemůže být ani sporu o tom, že rozhodujícím okamžikem je právní moc rozsudku o osvojení dítěte.
Stěžovatelka se však ve svých rozhodnutích nedostatečně vypořádala s dobou před osvojením dítěte, tedy s dobou tzv. předadopční péče, která trvala od 9. 2. 1995 do právní moci rozsudku o osvojení; slouží ke cti krajskému soudu, že jasně a nezpochybnitelně doplnil dokazování ohledně doby od převzetí dítěte žalobkyní z dětského domova do doby rozhodnutí soudu o osvojení. Z hlediska skutkového zde tedy není žádných pochyb o osobní péči žalobkyně o dítě v takto vymezeném období. Z hlediska právní kvalifikace pak nelze než konstatovat, že stěžovatelka se s tímto obdobím, kdy žalobkyně o dítě osobně pečovala, v napadených správních aktech nevypořádala zdaleka tak, jak jí ukládaly příslušné procesní normy kladoucí požadavky na odůvodnění správního aktu. Nicméně Nejvyšší správní soud zde připouští, že krajský soud implicite dovodil, z jakých důvodů stěžovatelka nepovažovala P. Š. za dítě převzaté do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu v období od 9. 2. 1985 do rozhodnutí soudu o osvojení, a mohl tedy k této otázce zaujmout svůj právní názor, poté, co dokazování doplnil. Tento právní názor Nejvyšší správní soud sdílí a dodává:
Zákon o důchodovém pojištění rozlišuje v pojmu „dítěte“ (tedy i dítěte pro účely vzniku nároku na důchod) dítě vlastní, dítě osvojené a dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů, v posledně zmíněné skupině pak mj. na základě rozhodnutí příslušného orgánu. V projednávané věci tak zůstává k posouzení, zda P. Š. byl v období od 9. 2. 1985 do rozhodnutí soudu o osvojení (do jeho právní moci) dítětem převzatým do trvalé péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu ( § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění).
Na prvém místě nutno zdůraznit, že zákon o důchodovém pojištění, ani jeho prováděcí předpisy nedefinuje pojem „dítě jež bylo převzato do trvalé péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Ustanovení § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění užívá výraz „Za dítě převzaté do trvalé péče se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že § 20 zákona o důchodovém pojištění plní spíše funkci definiční obecně pro další ustanovení tohoto zákona, nežli by zakládal určité fikce, čemuž by naopak svědčil výraz „považuje se“. Pokud by se mělo jednat o fikci v čistém právním slova smyslu, pak by zákon pracoval s představou skutečnosti, která má existovat přesto, že ve skutečnosti vůbec
neexistuje - představa „quidproquo“ - co místo čeho - případně představa „als ob“ – jakoby. Nejvyšší správní soud zaujímá stanovisko, že v případě § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nejde o fikci v právním slova smyslu, tedy o skutečnosti, jež „ve skutečnosti“ vůbec neexistují, nýbrž pouze o legislativně technické vyjádření definic, jež se začasto v technice legislativní práce používají. V případě dětí, jež má na mysli § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jde jen o to, že se jedná o děti v péči jiných osob než rodičů, přičemž zákon rozlišuje zásadně dvě skupiny dětí, a to dítě manžela (blíže definované), anebo dítě svěřené rozhodnutím příslušného orgánu. V projednávané věci je nutno posoudit, zda P. Š. byl dítětem svěřeným žalobkyni rozhodnutím příslušného orgánu.
Zákon o důchodovém pojištění nabyl účinnosti 1. 1. 1996, žalobkyně dítě převzala 9. 2. 1985; poněvadž zákon o důchodovém pojištění nedisponuje k této věci žádnými přechodnými ustanoveními, je nutno podle názoru Nejvyššího správního soudu věc posoudit podle předpisů platných a účinných v době, kdy k převzetí dítěte do péče došlo. Ostatně jakýkoli jiný přístup by vedl k rektroaktivitě, jež v pravé podobě přípustná není - principy právní jistoty jako základní zásady právního státu, a tedy i definiční znaky právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, by při jakémkoli jiném přístupu vzaly za své. Žalobkyně převzala dítě z dětského domova 9. 2. 1985, přičemž podle spisu Okresního soudu v Ostravě
sp. zn. 40 Nc 1345/85 se jednalo o převzetí do péče předcházející osvojení. Podle zákona o rodině č. 94/1963 Sb., účinného v té době, § 69 odst. 1, před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad. Podle § 69 odst. 2 téhož zákona účinného v té době, toto opatření učiní ústav po dohodě s okresním národním výborem. Jen u dětí, které jsou v ústavu z rozhodnutí soudu, učiní tak soud. Znamená to, že děti k tzv. předadopční péči byly v roce 1985 svěřovány budoucím osvojitelům buď tzv. „opatřením“ dětského domova po dohodě s okresním národním výborem, anebo takové opatření činil soud, jestliže šlo o dítě s nařízenou ústavní výchovou. Ať tak či tak, nelze z dnešního pohledu zpochybňovat, že šlo o dítě svěřené rozhodnutím příslušného orgánu. S ohledem na skartaci opatrovnického spisu orgánu péče o dítě po dosažení zletilosti P. Š. (ověřeno krajským soudem) lze vycházet jen ze soudního spisu pro osvojení, ale ten skýtá dostatek skutkových podkladů pro závěr, že toto dítě bylo svěřeno z dětského domova do předadopční péče vyžadované i tehdy zákonem o rodině jako podmínku sine qua non pro osvojení dítěte žalobkyni, a že se tak stalo postupem předvídaným tehdejšími právními předpisy (tedy rozhodnutím příslušného orgánu v podobě, v jaké bylo předvídáno zákonem o rodině). Z tohoto pohledu Nejvyšší správní soud uzavírá, že osobní péče ženy o dítě svěřené jí do předadopční péče je nepochybně péčí, na kterou míří § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění; tento závěr podporuje ostatně i dikce ustanovení § 32 odst. 4 téhož zákona, jež hovoří o tom, že se žena „ujala výchovy dítěte“. Na tom nic nemůže změnit výraz § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, totiž, že má jít o dítě „převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů“ - „trvalost“ péče je v tomto případě vlastně nadbytečným znakem, neboť začasté i u dětí svěřených příslušnými orgány do péče jiných osob než rodičů zdaleka nemusí jít o péči „trvalou“, ba může jít i o péči z různých důvodů „dočasnou“ a navíc, zákon o důchodovém pojištění vymezuje, o jakou dobu péče pro vznik nároku se musí jednat (v posuzované věci celkem pět let), v tomto ohledu by shora vytýkaný nedostatek legislativní techniky operující s pojmem „považuje se“, jenž svědčí pro fikci, nemusel být až tak na místě, a výklad § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění by mohl být veden též v tom směru, že dítětem převzatým do trvalé péče nahrazující péči rodičů je dítě, jež bylo převzato do péče rozhodnutím příslušného orgánu: orgán rozhodující o svěření dítěte do péče jiných osob než rodičů nikdy pro futuro nebude vědět, zda a nakolik bude tato péče „trvalá“ (ať již půjde o rozhodnutí soudu podle zákona o rodině, či rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí).
Nejvyšší správní soud nemá pochyby o tom, že žalobkyně převzala svého později adoptovaného syna do péče 9. 2. 1985, v tomto ohledu se jednalo o péči podle § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a proto jí měla stěžovatelka tuto dobu pro vznik nároku na starobní důchod (§ 32 odst. 4 téhož zákona) vzít v potaz. Příčilo by se prostému chápání spravedlnosti, pokud by žena, která se ujala péče o dítě v zájmu je adoptovat, neměla tuto dobu hodnocenu při vzniku nároku na důchod, ač jiné obdobné doby by takto hodnoceny byly (v příslušných obdobích mohlo jít o různé typy péče nahrazující péči rodičů).
Tzv. předadopční péče se jinak v předpisech upravujících oblast sociální ochrany považuje vždy za jeden z typů tzv. „péče nahrazující péči rodičů“, aniž by jí byl přidáván přídomek „trvalá“ – srov. kupř. § 7 odst. 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, § 38 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, § 4 odst. 4 zákon a č. 110/2006 Sb., o životním a sociálním minimu, a řada dalších. „Trvalou“ byla tato tzv. náhradní rodinná péče obvykle nazývána v předpisech staršího data, v předpisech posledního desetiletí již v zásadě tento pojem není v uvedené podobě užíván.
Krajský soud nepochybil, pokud rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, jaká doba péče o dítě má být stěžovatelce pro nárok na důchod a navazující právní souvislosti brána v úvahu. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu Krajského soudu v Ostravě pochybení, proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Především nutno uvést, že pro soudní řízení správní je použitelným předpisem od 1. 1. 2003 pouze advokátní tarif (vyhláška č. 177/1966 Sb.), vyhláška č. 284/2002 Sb., se vztahuje po 31. 12. 2002 pouze na občanské soudní řízení, nikoliv na soudní řízení správní. V projednávané věci šlo o nárok z oblasti důchodového pojištění a žalobkyně byla zastoupena advokátem; stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, proto podle § 60 odst. 1 (ale i 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení; procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, ze soudního spisu plyne, že její právní zástupce učinil ve věci dva úkony právní služby – převzetí zastoupení a vyjádření ke kasační stížnosti. Tyto úkony byly učiněny v období do poslední novely advokátní tarifu (do 31. 8. 2006), podle § 9 odst. 2 ve věcech nároků fyzických osob v oblasti důchodového pojištění se považuje za tarifní hodnotu částka 500 Kč, sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty do 500 Kč částku 250 Kč (podle § 1 odst. 2 advokátního tarifu se při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně). V projednávané věci byly učiněny dva úkony právní služby, odměna tedy činí 500 Kč, a dva paušály náhrady hotových výdajů po 75 Kč na jeden úkon (§ 13 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006), celkem tedy 650 Kč; tuto částku je povinna stěžovatelka uhradit k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Číslo bankovního účtu právního zástupce soud převzal z údaje uvedeného na plné moci předložené tomuto soudu, v řízení před krajským soudem právní zástupce žalobkyni uvedl, že není plátcem DPH, a v tomto řízení žádné tvrzení v tomto ohledu nepředestřel. Proto Nejvyšší správní soud vyšel z předpokladu, že právní zástupce žalobkyně není plátcem DPH a náhradu nákladů řízení proto tímto směrem nenavýšil.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud pro praxi stěžovatelky uvádí, že není smyslem a cílem její činnosti odkazovat pojištěnce s jejich nároky na soud, jak to zčásti stěžovatelka učinila v posuzované věci, nýbrž v rámci svěřené pravomoci rozhodovat o nárocích v oblasti důchodového pojištění a k tomu pojištěncům sdělovat patřičným způsobem důvody výrokových částí svých rozhodnutí. Nebude-li tak činit, vystavuje celou významnou oblast státní správy (důchodové pojištění) riziku nepřezkoumatelnosti svých rozhodnutí, a tím i průtahům a nejistotě v právních vztazích tak významných pro sociální status pojištěnců (příjmy ve stáří).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu