Požadavek rovnosti v právech jako princip ústavního pořádku (čl. 1 Ústavy) ve spojení s čl. 95 Ústavy umožňuje soudu nepřihlédnout k podzákonné normě (naří- zení vlády) v rozsahu, ve kterém tato norma nezajišťuje v oblasti sociální rovné po- stavení všech osob účastných soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, které byly postiženy perzekucemi komunistického režimu.
Požadavek rovnosti v právech jako princip ústavního pořádku (čl. 1 Ústavy) ve spojení s čl. 95 Ústavy umožňuje soudu nepřihlédnout k podzákonné normě (naří- zení vlády) v rozsahu, ve kterém tato norma nezajišťuje v oblasti sociální rovné po- stavení všech osob účastných soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, které byly postiženy perzekucemi komunistického režimu.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že aktivity zákonodárce a moci výkonné v ob- lasti nápravy křivd způsobených v období let 1948 - 1989 postrádají vzájemnou prováza- nost a začasté i logiku; o to těžší je úloha sou- du, jenž má být tím, kdo poskytne ochranu právům osob, jež byly v těchto letech postiže- ny, a náprava křivd, které se takovým osobám udály, byla prováděna ze strany zákonodárce a dokonce i moci výkonné bez potřebných souvislostí a ohledů na osud jednotlivých sku- pin postižených osob.
V případě, kdy dokon- ce pouze a jedině moc výkonná, tedy vláda, svým nařízením formuluje okruh osob a pod- mínky, za nichž jim má být přiznáno určité pl nění jako „zákonný nárok“, přičemž zákon- ným rámcem je pouze velmi obecný zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistic- kého režimu a o odporu proti němu, může soud v duchu ústavních pravidel, jimiž je vá- zán zákonodárce, moc výkonná i soud, při- jmout jen na samém okraji své pravomoci při- znané mu Ústavou (čl. 95) nepřihlédnout k aktům moci výkonné, pokud je neshledá za souladné se zákonem, tím spíše s předpisy ústavního pořádku (čl.
95 Ústavy). Soud hledá jen velmi těžce právní argumenty pro vysvět- lení, že jednu a tutéž materii jednou upravuje vláda nařízením, a podruhé zas Parlament zá- kony, přičemž osobní rozsahy norem se v ně- kterých případech překrývají, jiné příběhy zase autoři norem nechali bez právní úpravy a nároků na nápravu křivd. Soudy pak mají být tou mocí, která veškeré tyto nedostatky zhojí a vyhoví subjektivním pocitům těch, kteří v období let 1948 - 1989 pocítili velmi krutě, jak byla prosazována doktrína komu- nistického režimu.
Tato úvaha o absenci systémových vazeb v zákonech a předpisech upravujících nápra- vy křivd platí i na posuzovanou věc, navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že nařízení vlády bylo po deseti měsících účinnosti dosti zá- sadním způsobem novelizováno (k 1. 11. 2005), přičemž změny do něj vnesené, jež se pro- mítnou do nároku na příplatek k důchodu, mají podle čl. II nařízení vlády č. 405/2005 Sb. nastat na základě písemné žádosti od splátky důchodu splatné v kalendářním měsíci, v němž toto nařízení nabylo činnosti, tedy od listopadu 2005.
Stěžovatelka byla zadržena a umístěna do vazby v roce 1949 jako osoba, jež měla mít v úmyslu překročit státní hranici do Rakous- 639 1243 ka, a poté byla zařazena do tábora nucených prací; bylo jí v té době 19 let, a správní spis ža- lované svědčí o tom, že po celý další život ne- sporně trpěla v zaměstnání pro tyto události, neboť až na výjimky žádné její zaměstnání ne- trvalo déle než jeden rok, zejména v padesá- tých letech. Zařazení do tábora nucených prací se dělo v roce 1949 podle zákona č.
247/1948 Sb., o táborech nucené práce, rozhodnutím správního orgánu; prvním re- habilitačním předpisem, který řešil důsledky zařazení do tábora nucených prací, byl zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž v $ 22 písm. a) stanovil, že ze zákona jsou ne- platná rozhodnutí o zařazení do tábora nuce- né práce vyslovená komisí zřízenou podle $ 3 odst. 1 zákona č. 247/1948 Sb., ledaže by už předchozí potrestání jasně ukazovala, že šlo o osobu práce se štítící nebo nebezpečnou cizímu majetku. O tom, že rozhodnutí je ne- platné, rozhodoval soud na návrh, a to iv ne- veřejném zasedání, pokud se návrhu vyhově- lo.
To se stalo i v posuzované věci, Městský soud v Brně (sp. zn. 5 Nt 15/69) dne 27. 5. 1969 vyslovil, že rozhodnutí, kterým byla stě- žovatelka zařazena do tábora nucené práce, je neplatné. Náhrada škody však byla stěžova- telce přiznána jen za dobu zařazení v táboře nucené práce (v roce 1970), za dobu vazby odškodnění tehdy neobdržela s poukazem na novelizaci zákona o soudní rehabilitaci v roce 1970. Zákonem č. 70/1970 Sb. totiž bylo zru- šeno ustanovení $ 29, jenž stanovil, že právo žádat náhradu škody, šlo-li o věc, v níž úkony přípravného řízení konaly orgány Státní bez- pečnosti, má i osoba, která v době od roku 1948 do roku 1956 byla zproštěna žaloby (trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu ne- dostatku důkazů).
Z dobových dokumentů dostupných veřejnosti, a tedy i Nejvyššímu správnímu soudu, je patrno, že novelizace zá- kona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, byla motivována výlučně procesem tzv. „normaliza- ce“ ve stenoprotokolu projevů k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zá- kon č. 82/1968 Sb. (tisk 47, 9. schůze dne 8. 7. 1970, www.psp.cz/eknih/1969fs/sl/stenprot/ 009scxhuz/s009004.htm), se lze z projevu tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu do- zvědět, že $ 29 tohoto zákona bylo nutno zru- 640 šit proto, že byl „projevem obecné a apriorní nedůvěry k orgánům Bezpečnosti“.
Odškod- nění rehabilitovaných osob tedy nebylo pro- vedeno důsledně. Na osoby zařazené do tábora nucené prá- ce pak po roce 1989 pamatoval výlučně zá- kon č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilita- ci, jenž v $ 17 normoval zrušení rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce, přiznal však nároky v rozsahu uvedeném v $ 25 záko- na č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (úprava nároků v oblasti důchodového pojiš- tění), pouze těm, kdož byli v táboře nucené práce alespoň dvanáct měsíců ($ 29 zákona č.
87/1991 Sb.). Obdobně zákon č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některým po- zůstalým po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národ- ního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, váže ná- rok na příplatek k důchodu u osob zařaze- ných v táboře nucené práce na skutečnost, že celková doba pobytu v tomto zařízení činila alespoň 12 měsíců [$ 5 odst. 1 písm.
c) bod 2 cit. zákonal. Pro stěžovatelku pak z těchto předpisů a postupů plynulo, že doba zařazení v táboře nucené práce byla hodnocena jako doba za- městnání v souvislosti s prohlášením rozhod- nutí správního orgánu za neplatné v roce 1969, a poněvadž podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, bylo prokázáno, že stěžovatelka byla perzekuována v zaměst- nání, byl její starobní důchod přepočten (ta- to náprava křivd ovšem směřovala do oblasti pracovněprávní perzekuce, nikoli do odstra- nění křivd v důsledku vazby a pobytu v tábo- ře nucené práce).
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, předpokládal ve všech způsobech rehabilitace odsouzení pro určitý trestný čin (ať již šlo o rehabilitaci ex lege anebo po přezkumném řízení) - srov. $ 1 cit. zákona, jenž jako účel soudní rehabilitace vy- mezil „zrušit odsuzující soudní rozhodnutí“ V tomto ohledu měl jedinou výjimku obsaže- nou v $ 33, kde bylo pamatováno na případy, kdy bylo trestní stíhání pro některý z činů RZ —í! — um —————— 1243 uvedených v $ 2 a $ 4 zastaveno nebo přeru- šeno, anebo kdy nebylo trestní stíhání zaháje- no, ačkoliv došlo k nezákonnému zbavení osobní svobody nebo majetku v souvislosti s těmito trestnými činy, pokud nedošlo k pl- nému odškodnění podle dříve platných před- pisů.
Tato výjimka ovšem byla pro stěžovatel- ku velmi podstatnou, neboť z podkladů obsažených ve správním spise plyne, že byla účastna rehabilitace podle $ 33 odst. 2 záko- na č. 119/1990 Sb., a to za dobu nezákonného zbavení osobní svobody od 4. 2. 1949 do 22.5. 1949 (rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti čj. RO 1996/93-Sa/Ho ze dne 1. 10. 1993); po- dle tohoto ustanovení se zákon o soudní re- habilitaci užije obdobně k rehabilitaci a od- škodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestný- mi činy uvedenými v $ 2 a 4 v období od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahá- jeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů [neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle $ 40 zákona č. 231/1948 Sb. bylo obsaženo v $ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb.]. Toto ustanovení dopadalo i na případy, kdy bylo trestní stíhání zastaveno z některých důvodů, jež posléze uváděl trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.) v $ 172, a kdy (na rozdíl od případů uvedených v $ 33 odst.
1 cit. zákona č. 119/1990 Sb.) nepřicházelo v úvahu pokra- čování v trestním řízení; v takových přípa- dech se nekonalo žádné soudní řízení a posti- žené osoby se obracely přímo se žádostmi na odškodnění podle oddílu šestého zákona č. 119/1990 Sb. na příslušné orgány. Tyto oso- by, jejichž účast na rehabilitaci se odvíjí od $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., byly jako osoby, kterým má rovněž náležet příplatek k dů- chodu, zahrnuty do nařízení č. 622/2004 Sb. shora uvedenou novelizací účinnou od 1.
11. 2005. Stěžovatelka podala žádost o příplatek k dů- chodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírně- ní některých křivd způsobených komunistic- kým režimem v oblasti sociální; toto nařízení nabylo účinnosti 1. 1. 2005, jeho novelizace provedená nařízením č. 405/2005 Sb. nabyla účinnosti 1. 11. 2005. Žalovaná rozhodla o ná- roku stěžovatelky 8. 4. 2005, soud posuzuje věc podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí ($ 75 odst.
1 s. ř. s.). V posuzované věci v zásadě není již sporu o tom, že za dobu strávenou v táboře nucené práce příplatek podle nařízení č. 622/2004 Sb. nenáleží. Po- dle $ 1 citovaného nařízení účinného v době, kdy žalovaná rozhodla (8. 4. 2005), měl nárok na příplatek státní občan České republiky, který byl ve vymezeném období odsouzen Ca vykonal trest nebo vazbu pro trestný čin) za trestný čin, za který byl rehabilitován po- dle zákona č. 82/1968 Sb. nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo jehož odsouzení pro trestný čin podle $ 2 zákona č.
119/1990 Sb. bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle $ 6 zákona č. 198/1993 Sb., a pobíral starobní důchod nebo plný invalidní důchod z českého dů- chodového pojištění. Judikaturou Nejvyššího správního soudu již bylo vyloženo (srov. roz- sudek čj. 3 Ads 53/2006-33 ze dne 7. 2. 2007, www.nssoud.cz), že osoby rehabilitované po- dle $ 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, mají nárok na příplatek k důchodu podle $ 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění účinném od 1.
1.2005. Nařízení vlády bylo vydáno na základě zmocnění obsaženého v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; podle $ 4 tohoto zá- kona každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován a ne- podílel se na skutečnostech uvedených v $ 1 odst. 1 tohoto zákona, si zaslouží účast a mo- rální zadostiučinění. Nejvyšší správní soud pociťuje krok vlády, jež zařadila osoby účast- né rehabilitace podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. do okruhu těch, kdož mají ná- rok na příplatek k důchodu až o deset měsíců později, než se tak stalo ostatním osobám, které komunistický režim žalářoval ve vězni- cích [srov.
$ 1 odst. I písm. d) cit, zákona), jako výrazně nerovné zacházení s osobami tímto režimem perzekuovanými; takovýto přístup zákonodárce přistoupivší k tvorbě ci- 641 1244 tovaného zákona č. 198/1993 Sb. nemohl za- mýšlet. Nejvyšší správní soud nadán ústavní pravomocí nepřihlédnout k aktu moci výkon- né, jenž považuje za rozporný s cíli zákona (čl. 95 Ústavy), rozhodl se pominout pře- chodné opatření vtělené do novelizace naří- zení č. 622/2004 Sb., pokud jde o osoby účastné rehabilitace podle $ 33 odst.
2 záko- na č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a ak- ceptovat v posuzované věci i zpětnou účin- nost normy, zajistíli se tak vnímání spravedlnosti jako hodnoty, která pro osoby postižené komunistickým režimem nemůže být jen bezobsažným pojmem. Tento přístup Nejvyšší správní soud volí výjimečně a exem- plárně právě proto, že je nadán pravomocí posoudit soulad aktu moci výkonné se záko- nem, 4 proto, že nevidí jiné cesty, jak odstra- nit nerovnost mezi osobami účastnými soud- ní rehabilitace. Krajský soud v Brně pochybil, pokud se vůbec úpravou obsaženou v $ 33 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve svých právních úvahách nezabýval, ba dokon- ce vyloučil, že by stěžovatelka mohla být z ti- tulu pobytu ve vazbě účastna nějaké formy soudní rehabilitace, přestože mu ze správní- ho spisu muselo být zřejmé, že stěžovatelka obdržela odškodnění podle citovaného záko- na č. 119/1990 Sb. Stěžovatelce proto náleží příplatek k důchodu za období vazby vymeze- né rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 10. 1993, od 4. 2. 1949 do 22.5. 1949, 1244 Kompetenční spory: nezákonný zásah správního orgánu spočívající v zápisu poznámky do katastru nemovitostí k $ 9 zákona č, 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákonů č.
90/1996 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb. k $ 46 odst. 2, $ 68 písm. b) a $ 82 soudního řádu správního k $ 244 odst. 1 občanského soudního řádu Při zápisu poznámky do katastru nemovitostí ($ 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápi- sech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) nerozhoduje katastrální úřad o vlastnickém právu, nýbrž z úřední povinnosti a bez vlastní rozhodovací pra- vomoci vyznačuje změnu právních poměrů nastalou v důsledku rozhodnutí jiného orgánu či úkonu osoby třetí.
Tato jeho činnost tak není rozhodováním o věci, která vyplývá ze soukromoprávních vztahů, a nemůže založit pravomoc civilního soudu ve smyslu $ 244 odst. 1 o. s. ř. To platí tím spíše, pokud se žalobce domáhá odstraně- ní poznámky z katastru nemovitostí prostřednictvím žaloby na ochranu proti nezá- konnému zásahu správního orgánu ($ 82 s. ř. s.): pravomoc poskytnout takovou ochranu, resp. uvážit o tom, zda ochrana může být poskytnuta, totiž náleží jen správnímu soudu.
Blažena R. proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek k důchodu, o kasační
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. března 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu