č. 422/2003 Sb. a č. 436/2004 Sb.) I. Odnětí dávky sociální péče podmíněné sociální potřebností předsta- vující realizaci práva na pomoc, která je potřebná k zajištění nezbytných ži- votních podmínek (čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v dů- sledku nesplnění povinnosti osvědčit splnění podmínky nároku na dávku spočívající v projevování snahy uchazeče o zaměstnání zabezpečit si zvýše- ní příjmu vlastní prací vyžaduje ze strany správního orgánu určit individu- álním způsobem obsah pojmu „projevovat snahu“ s přihlédnutím ke všem okolnostem složité sociální situace osoby, která je dlouhodobým příjem- cem takové dávky, a to včetně období, v němž se má taková „snaha“ proje- vovat a které bude referenčním obdobím pro závěry správního orgánu o tom, zda příjemce dávky splnil svou povinnost projevovat snahu o zvýše- ní příjmu vlastním přičiněním. Obsah uvedeného pojmu i vymezení obdo- bí musí správní orgán příjemci dávky prokazatelně sdělit, přičemž musí vy- cházet z uznávaných metod sociální práce s jednotlivcem odkázaným dlouhé období na sociální péči (pomoc). II. Pomoc ve formě peněžitých dávek sociální potřebnosti nelze odepřít, aniž je současně jejich příjemci poskytnuta odborná pomoc a poradenství k řešení jeho složité sociální situace; neděje-li se tak, stát nerespektuje své závazky plynoucí z čl. 13 odst. 3 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.).
č. 422/2003 Sb. a č. 436/2004 Sb.) I. Odnětí dávky sociální péče podmíněné sociální potřebností předsta- vující realizaci práva na pomoc, která je potřebná k zajištění nezbytných ži- votních podmínek (čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v dů- sledku nesplnění povinnosti osvědčit splnění podmínky nároku na dávku spočívající v projevování snahy uchazeče o zaměstnání zabezpečit si zvýše- ní příjmu vlastní prací vyžaduje ze strany správního orgánu určit individu- álním způsobem obsah pojmu „projevovat snahu“ s přihlédnutím ke všem okolnostem složité sociální situace osoby, která je dlouhodobým příjem- cem takové dávky, a to včetně období, v němž se má taková „snaha“ proje- vovat a které bude referenčním obdobím pro závěry správního orgánu o tom, zda příjemce dávky splnil svou povinnost projevovat snahu o zvýše- ní příjmu vlastním přičiněním. Obsah uvedeného pojmu i vymezení obdo- bí musí správní orgán příjemci dávky prokazatelně sdělit, přičemž musí vy- cházet z uznávaných metod sociální práce s jednotlivcem odkázaným dlouhé období na sociální péči (pomoc). II. Pomoc ve formě peněžitých dávek sociální potřebnosti nelze odepřít, aniž je současně jejich příjemci poskytnuta odborná pomoc a poradenství k řešení jeho složité sociální situace; neděje-li se tak, stát nerespektuje své závazky plynoucí z čl. 13 odst. 3 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.).
Pokud jde o nesprávné posouzení právní otázky, může k němu dojít buď tak, že krajský soud aplikuje na věc práv- ní normy, které na věc nedopadají, ane- bo dopadají pouze částečně, anebo apli- kuje normy sice přiléhavé, ale jejich interpretace z hlediska požadavků kla- dených na výklad práva Nejvyšším správ- ním soudem neobstojí. V posuzované věci není sporný skut- kový děj; je tedy nutno zkoumat, zda krajský soud aplikoval správné právní normy, a poté je nutno vyřešit, zda jejich výklad je možno podat prvoplánově a v podstatě přestat na gramatickém vy- jádření normy, či zda je nutno právní 894 normy posuzovanou věc regulující pod- robit výkladu, jenž snese sofistikovanější kritéria. Přitom nelze odhlédnout od to- ho, a to Nejvyšší správní soud zdůrazňu- je na místě prvém, že předmětem řízení bylo právo zaručené předpisy ústavního pořádku, a to článkem 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to právo kaž- dého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Jde o sociální subsystém, jenž dotváří sociál- ní síť vyspělých demokracií a za určitých sociálně vypjatých situací, kterým v rea- litě dnešního světa může být vystaven každý jedinec, je právě tím systémem, jenž je způsobilý nedopustit propad čle- nů společnosti do sociální beznaděje, a přispívat tak k sociálnímu smíru spo- lečnosti. Přestože takového práva se lze domáhat jen v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí, nelze odhlédnout od ústavní direktivy, která zní: stát je po- vinen zajistit takovou pomoc, která je ne- zbytná pro zajištění základních život- ních podmínek v situaci, kdy je kdokoliv v hmotné nouzi (přestože tak tato sociál- ní situace předpisy doposud účinnými nebyla klasifikována, převážně se hovoři- lo o situaci „sociální potřebnosti“). Po- kud takovou pomoc stát zajistit odepře, pak jde o situaci, kterou z hlediska osoby nacházející se v této situaci nutno posu- zovat doslova jako ultima ratio, jestliže je tento výraz v diplomatické řeči užíván k vyjádření faktu přerušení diplomatic- kých styků, zde dává stát najevo, že s ta- kovou osobou „přerušuje“ přátelský a napomáhající kontakt, neboť se dopus- tila takových zákonem definovaných jed- nání či opomenutí, že si prostě pomoc nezaslouží. Pokud pak zákon takový stav ultima ratio připouští, musí se tak dít za podmínek, jež jsou definovány naprosto jasně a přehledně, logicky právně bez- chybně, ve všech souvztažnostech práv- ního řádu, jedním slovem právně na- prosto předvídatelně tak, aby jedinec, je- hož se může taková úprava dotýkat, měl naprostou právní jistotu, jak se má cho- vat a jaké následky svým jednáním vyvo- lá. Pokud pak taková úprava shora uve- dená kritéria nesplňuje beze zbytku, musí soud, jenž je povolán k ochraně veřejných subjektivních práv, svým ústav- ně konformním výkladem interpretovat právní normy podle principů a zásad, ji- miž je i z hlediska ústavního takový po- stup ovládán, nedojde-li ovšem k závěru, že právní úprava není v souladu s ústavní- mi principy a nepředioží věc k posouzení Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Nejvyšší správní soud posuzoval věc podle právních předpisů, jak byly účin- né v době vydání rozhodnutí žalované- ho, tedy v září 2004. Z hlediska práva aplikovatelného na projednávanou věc je třeba vzít z hledis- ka hmotněprávního v úvahu zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákon č. 463/1991 Sb., o životním mini- mu, zákon ČNR č. 482/1991 Sb., o sociál ní potřebnosti,** z hlediska organizační- ho a procesního zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v so- ciálním zabezpečení, a zákon č. 71/1967 Sb., správní řád.*** Stranou pozornosti ne- lze ponechat ani jedinou mezinárodně- právní úpravu, jež se projednávané věci přímo dotýká, a to čl. 13 Evropské sociál- ní charty (Sdělení MZV publikované pod č. 14/2000 Sb. m. s.) - Česká republika se zavázala respektovat všechny odstavce článku 13, uvedená smlouva vstoupila v účinnost 3. 12. 1999; soud je vedle zá- kona vázán i mezinárodní smlouvou, kte- rá je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Charta splňuje požadavky čl. 10 Ústavy, byla vyhlášena, Parlament s ní vy- slovil souhlas, Česká republika je jí vázá- na - stanoví-li mezinárodní smlouva ně- co jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V této souvislosti se nejeví jako rozhodující polemika ve- dená při vyslovování souhlasu v Parla- mentu, zda jde o smlouvu o lidských prá- vech, nicméně Evropská unie ji chápe jako referenční hledisko úrovně lid- ských práv (čl. 136, ex čl. 117 Smlouvy o založení Evropského společenství sta- noví, že „Společenství a členské státy, ve- spektujíce základní sociální práva, jak jsou stanovena v Evropské sociální chartě podepsané v Turínu 18. 10. 1961 „sledují následující cíle:...“). S ohledem na nepominutelné souvislosti s právní úpravou zaměstnanosti nutno vzít v potaz rovněž tehdy účinný zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. ****) Procesněprávní a organizační normy Nejvyšší správní soud ponechal stranou pozornosti, neboť k nim námitka kasač- ní stížnosti nesměřovala; byl oprávněn je zkoumat, pokud by zjistil, že jde o akty nicotné pro nedostatek pravomoci správních orgánů ve věci rozhodnout. Z hlediska hmotněprávního je nutno vy- hledat normy, které upravují nárok na dávky sociální péče podmíněné sociální potřeb- ností, nárok na jejich výplatu a podmínky, za nichž lze přiznanou dávku odejmout. Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním za- bezpečení, jenž podle $ 2 odst. 1 písm. b) » © S účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním mi- nimu. +) Súčinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzí. ++% S účinností od 1. 1. 2006 zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem. +s*) S účinností od 1. 10. 2004 zrušen zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 949 pod věcný rozsah své působnosti zahr- nul sociální péči, v $ 73 vymezoval po- jem sociální péče mj. jako pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostateč- ně zabezpečeny příjmy z pracovní čin- nosti, dávkami důchodového nebo ne- mocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtíž- nou životní situaci. Jako nástroje sociální péče cit. zákon stanovil mj. poradenskou činnost a poskytování dávek a služeb. Po- dle $ 90 odst. 1 cit. zákona občanům, je- jichž životní potřeby nejsou zabezpeče- ny příjmy z výdělečné činnosti nebo jinými příjmy, popřípadě dávkami, a pří- slušný orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání, poskytují příslušné orgány peněžité a věcné dávky. Nárok na dávku sociální péče vzniká dnem splnění podmí- nek stanovených zákonem č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, popřípadě prováděcími předpisy ($ 94 odst. 1), ná- rok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených pro vznik náro- ku na dávku a její výplatu a podáním žá- dosti o přiznání nebo vyplácení dávky, pokud není stanoveno, že takové žádosti není třeba ($ 94 odst. 2). Podle $ 96 odst. 1 cit. zákona zanikl-li nárok na dávku nebo zjistí-li se, že dávka byla přiznána neprá- vem, dávka se odejme. Dávka se odejme ode dne následujícího po dni, jímž uply- nulo období, za které již byla vyplacena ($ 96 odst. 4). Dávky sociální péče se vy- plácejí dopředu v pravidelných měsíč- ních Ihůtách určených plátcem dávky, nestanoví-li jinak prováděcí předpis (S 101 odst. 1 cit. zákona). Příjemce dáv- ky je povinen písemně ohlásit příslušné- mu orgánu do osmi dnů změny ve skuteč- nostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu ($ 106 odst. 1 cit. zákona). Povinnost osvědčit skuteč- nosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, je zakotvena v $ 106 896 odst. 2 cit. zákona; cit. ustanovení obsa- huje i sankci v podobě zastavení výplaty dávky, pokud příjemce výzvě k osvědče- ní rozhodných skutečností nevyhoví. Podle $ 2 odst. 2 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, občanům, jejichž příjmy nedosahují životního minima a kteří si nemohou tyto příjmy zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlast- ním přičiněním, zejména vlastní prací, se poskytuje pomoc; způsob a formu posky- tování, další podmínky a úroveň této po- moci stanoví zvláštní předpisy. Zvláštním předpisem, jenž měl přede- vším na mysli zákon o životním minimu, je zákon ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Poněvadž v posuzované vě- statně, nebude třeba se zaobírat institu- tem tzv. společně posuzovaných osob a na stěžovatele bude možno vždy pohlí- žet buď v pozici žadatele či příjemce dávky. Novelizací provedenou s účinnos- tí od 1. 1. 2004 zákonem č. 422/2003 Sb. byly provedeny změny, v jejichž důsled- ku byla úprava vztahující se k posuzova- né věci následující: jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité dávky se podle tohoto zákona poskytují občanu, který se považuje podle tohoto zákona za sociálně potřebného ($ 4 odst. 1). Ob- čan (zde nutno mít obecně na paměti, že v souladu s čl. 42 odst. 3 Listiny základ- ních práv a svobod, pokud dosavadní předpisy používají pojmu „občan“, rozu- mí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství, a proto je výraz „občan“ v těchto předpisech cito- vaným ustanovením Listiny překonán) se podle $ 1 odst. 1 cit. zákona považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho pří- jem nedosahuje částek životního mini- ma stanovených zvláštním zákonem a nemůže si tento příjem zvýšit vzhle- dem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním. Zvýšení příjmu vlastním při- činěním se předpokládá ($ 1 odst. 3 cit. zákona) třemi způsoby: a) vlastní prací, b) řádným uplatněním zákonných náro- ků a pohledávek (určité výjimky, kdy se ipso facto uznává, že tak učinit nelze, zá- kon stanoví explicitně), c) prodejem ne- bo využitím vlastního majetku (výjimky stanoví odstavec 4 $ 1 cit. zákona). Pro způsob zvýšení příjmu vlastní prací, jenž pro posouzení projednávané věci má rozhodující význam, stanoví zákon (6 1 odst. 5) výjimky, jejichž naplnění žadate- le o dávku ex lege vyjímá ze zkoumání, zda si mohou zvýšit příjem vlastní prací (věk, rodinná situace - péče o děti, péče o bezmocného člena rodiny, nezaopatře- nost žadatele). I když příjem občana ne- dosahuje částek životního minima, ne- považuje se za sociálně potřebného, jestliže není v pracovním nebo obdob- ném poměru ani nevykonává samostat- nou výdělečnou činnost a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (to neplatí u skupin občanů, u nichž se ne- zkoumá, zda si mohou zvýšit příjem vlastní prací podle $ 1 odst. 5). Podle $ 3 odst. 5 se nepovažuje za sociálně potřeb- ného uchazeč o zaměstnání (občan ve- dený v evidenci uchazečů), pokud ne- projevuje snahu zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací (ustanovení $ 3 odst. 5 bylo opatřeno poznámkou č. 16 odkazující na $ 6 odst. 1 zákona o za- městnanosti č. 1/1991 Sb., jenž uváděl, že vhodné zaměstnání si občan zabezpe- čuje sám nebo za pomoci příslušného úřadu práce). Podle $ 7 odst. 1 je žadatel o dávku nebo její příjemce povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro ná- rok, její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu se osobně dostavit k přísluš- nému orgánu, nebrání-li tomu těžko pře- konatelné překážky, zejména zdravotní stav. Podle odst. 2 nesplní-li žadatel o dávku, příjemce dávky, ve lhůtě stano- vené příslušným orgánem povinnosti uvedené v odstavci 1, může být po před- chozím upozornění žádost o dávku za- mítnuta, výplata dávky zastavena nebo dávka odejmuta. Přechodná ustanovení zákona č. 422/2003 Sb. (čl. IT) stanovila, že pokud jde o případ, kdy k 1. 1. 2004 dávka náleží, příslušný orgán nejpozději do 30. 6. 2004 posoudí nárok na dávku podle změn, jež nabyly účinnosti 1. 1. 2004, jiné změny než zvýšení dávky se provedou nejdříve ode dne nového roz- hodnutí. Zákon č. 482/1991 Sb., ve znění zákona č. 422/2003 Sb., bude v následu- jícím textu označován jako „zákon o so- ciální potřebnosti“. Podle $ 4a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, obecní úřad při poskytování dávek sociální péče po- skytuje občanům odbornou pomoc. Zákon o zaměstnanosti (č. 1/1991 Sb.), jenž byl účinným předpisem v době, kdy žalovaný rozhodoval, stanovil v $ 1 odst. 5, že občan má právo svobodně si zvolit své zaměstnání a vykonávat je na celém úze- mí České republiky nebo si může zabez- pečit zaměstnání v zahraničí (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv ostatně stanoví, že každý má právo na svobodnou volbu povolání, každý má právo získávat pro- středky pro své životní potřeby prací - čl 26 odst. 3 Listiny). Právo na zaměst- nání podle $ 1 odst. 3 cit. zákona zahrno- valo i právo na zprostředkování pracov- ního uplatnění ve vhodném zaměstnání. Podle $ 6 odst. 1 si vhodné zaměstnání zabezpečuje občan sám nebo za pomoci příslušného úřadu práce. O zprostředko- 897 949 vání zaměstnání, jehož součástí je též činnost informační a poradenská ($ 4 odst. 1), se občan uchází u úřadu práce, v jehož obvodu má trvalý pobyt ($ 4 odst. 2). Úřady práce vedou evidenci vol- ných pracovních míst, podle $ 19 odst. 2 zaměstnavatelé byli povinni do pěti ka- lendářních dnů oznamovat úřadu práce volná pracovní místa a jejich charakteris- tiku a rovněž tak obsazení těchto míst. Ratifikací Evropské sociální charty (sdělení MZV č. 14/2000 Sb. m. s.) se Čes- ká republika zavázala respektovat mj. článek 13 této mnohostranné meziná- rodní úmluvy, jenž stanoví právo na soci- ální a lékařskou pomoc. Tento článek na- víc představuje tzv. tvrdé jádro úmluvy (podle čl. 20 odst. 1 musí smluvní strana převzít závazky alespoň pěti ze sedmi pevně stanovených článků, z nichž jed- ním je článek 13). S cílem zajistit účinné uplatnění práva na sociální (a lékařskou pomoc) se smluvní strany v čl. 13 zaváza- ly (A) zajistit, že každé osobě, která je bez přiměřených prostředků a která není schopna si takové prostředky zajistit buď sama vlastním úsilím, nebo je získat z jiných zdrojů, zejména prostřednic- tvím dávek ze systému sociálního zabez- pečení, bude poskytnuta přiměřená po- moc a v případě nemoci i péče nezbytná podle jejího stavu, (2) stanovit, že každému se může dostat prostřednictvím kompe- tentních veřejných nebo soukromých služeb takového poradenství a osobní pomoci nezbytné k zabránění, odstraně- ní nebo zmírnění stavu potřebnosti jed- notlivce nebo rodiny. Právní výklad (hodnocení soůladu vnitrostátního prá- va a praxe se závazky plynoucími z Ev- ropské sociální charty) činí Výbor pro sociální práva složený z nezávislých ex- pertů, jejich výklad obsažený v tzv. Závě- rech (Conclusions) se předává Výboru ministrů rady Evropy a Parlamentnímu 898 shromáždění Rady Evropy a veřejně se publikuje při souhrnném hodnocení ná- rodních zpráv o plnění přijatých závaz- ků na základě čl. 21 a 22 Charty. Výklad podávaný Výborem vychází z hodnocení konkrétních národních situací a formu- luje obecně požadované minimální ev- ropské standardy. Právní úprava přijatá v České republice od 1. 1. 2004 prozatím nebyla podle vědomostí Nejvyššího správního soudu předmětem posouzení Výborem, nicméně tento orgán již něko- likrát posuzoval obdobné úpravy přijí- mané v jiných členských státech, které jsou smluvními stranami Charty. Obec- ně je článek 13 odst. 1 Evropské sociální charty vykládán Výborem tak, že pomoc na jeho základě poskytovaná musí být poskytována tak dlouho, dokud potřeba trvá (Conclustons XIII - 4, obecný úvod k Závěrům - veškeré citace výkladu Vý- boru v tomto odůvodnění podle Droits de homme, cahiers de la Charte socia- le. No 7, La protection sociale dans la Charte sociale européenne, 2e édition, du Conseil de Europe, 2000). Ačkoliv je sociální pomoc ve své podstatě dočasná a pomáhá lidem překlenout výjimečné situace, dostatečné prostředky by měly být v podstatě jediným kritériem pro odepření, přerušení nebo snížení pomo- ci. Výbor však zaznamenal, že stále více smluvních stran podmiňuje vznik náro- ku a pokračování výplaty zaručeného příjmu hledáním zaměstnání. Výbor si samozřejmě uvědomuje, že účelem těch- to podmínek je povzbudit sociální a pro- fesionální reintegraci dotčených osob. Výslovně uvedl, že sociální pomoc by ne- měla být omezena na výplatu příspěvku na živobytí a že konečným cílem každé- ho systému sociální pomoc musí být do- sažení situace, kdy pomoc nebude dále požadována, tj. kdy osoby, kterých se to týká, naleznou práci nebo procházejí odborným výcvikem. Takové podmínky však Výbor považuje za slučitelné s Char- tou „pouze do té míry, pokuď jsou tyto podmínky odůvodněné a plně odpoví- dají cíli poskytnout dlouhodobé řešení problému deprivace zakoušené jednot- livcem“, v orig.: „... ces conditions ne sont pas contraires a la Charte seulemení dans la mesure oů (elles) sont raisonna- bles et ...s'intěgrent pleinement č la per- spective de solutions durables a Vétat de dénuement dans leguel se trouvent cer- taines personnes“ (Conclusions XIV- I, p. 54). Výbor bedlivě posuzuje, zda smluvní strany nepřekračují tato omeze- ní, a tím nezbavují právo na sociální po- moc jeho podstaty (sí le droit a Vassi- stance sociale mest pas vidé de sa. substance“). Výbor požaduje od smluv- ních stran informace, co se považuje za „vhodné“ zaměstnání, z jakých důvodů může být pracovní místo nebo výcvik odmítnut, délka přerušení nebo snížení výplaty dávek v případě neodůvodněné- ho odmítnutí a existence jiné formy po- moci během této doby, počet osob, kte- rých se to týká. Tyto žádosti Výboru a v minulosti projevené názory (považo- vané všeobecně za case law) tak podle názoru Nejvyššího správního soudu představují významné vodítko pro utvá- ření náhledu na aplikaci vnitrostátní úpravy ve vztahu k závazkům přijatým v souvislosti s ratifikací Charty. Obdob- ně nutno nahlížet na požadavek čl. 13 odst. 3, aby smluvní strany zajistily mož- nost každému obdržet poradenskou a: personální pomoc, která je nutná k předcházení, odstranění nebo zmírně- ní stavu potřebnosti. Sociální a pracovní reintegrace těchto osob podle názoru Výboru závisí na účinnosti těchto opat- ření, podle Výboru jde o základní dopl něk závazku uvedeného v čl. 13 odst. 1. Vyžaduje se, aby služby zahrnovaly pre- ventivní akce, doprovod a péči (tedy identifikaci příčin stavu potřebnosti, přičemž nabídka pracovních příležitostí podle názoru Výboru spolu s odborným výcvikem nebo rekvalifikací tvoří základ- ní prvek strategií pro odstranění chudo- by; tyto služby musí být vybaveny dosta- tečně kvalifikovanými pracovníky). Pokud má Nejvyšší správní soud od- povědět na prvou položenou otázku, zda krajský soud užil právní ustanovení všech předpisů, které jsou pro posuzo- vanou věc relevantní, musí odpovědět, že nikoli. Ustanovení $ 7 zákona o sociál- ní potřebnosti představuje jen dílčí úpravu, a to v případě stěžovatele úpra- vu řešící jen určité důsledky předcho- zích dějů; bylo proto z hlediska krajské- ho soudu na místě zabývat se veškerými právními souvislostmi odnětí dávky so- ciální péče jako důsledku deklarované neposkytnuté součinnosti ze strany stě- žovatele. Především bylo nutno postavit najisto, jaké jsou podmínky nároku na dávky sociální péče, kdy nárok vzniká, kdy vzniká nárok na výplatu, zda a jak příslušné předpisy řeší časové souvislos- ti posuzování podmínek nároku či pod- mínek nároku na výplatu, zda a jak je upravena průběžná kontrola trvání pod- mínek nároku, to vše s ohledem na pře- chodná opatření plynoucí z čl. II zákona č. 422/2003 Sb. Jde o posouzení sine gua non, neboť stěžovateli bylo kladeno za vinu, že neosvědčil v průběhu pobírá- ní přiznané dávky sociální péče existen- ci jedné z podmínek, jež byla do právní normy včleněna 1. 1. 2004. Bylo potřeba posoudit, zda zákon stanoví, jak splnění takové podmínky posuzovat z hlediska plynutí času. Podle shora citovaného zá- kona č. 100/1998 Sb. vzniká nárok na tu- to dávku splněním podmínek stanove- ných tímto zákonem - vzniká tak prvý výkladový problém; nutno totiž dovodit, zda tato úprava dopadá i na nároky na dávky sociální péče, jejichž podmínky 899 949 stanoví zvláštní zákony. Zde nutno vyjít z výkladu historického, který objasní, že cit. zákon č. 100/1988 Sb. byl ve své době koncipován jako všezahrnující norma, postupnými zásadními změnami spole- čensko-ekonomickými (rok 1989, zánik federace, vznik České republiky) byla též ovlivněna struktura norem v oblasti so- ciálních práv, která vykazuje v oblasti so- ciální péče největší roztříštěnost. Nej- vyšší správní soud se domnívá, že neexistuje žádný rozumný důvod, proč nepřijmout závěr, že analogia legis je zde možná, a připustit užití obecných ustanovení zákona č. 100/1998 Sb. i na dávky, jejichž podmínky jsou upraveny zákonem o sociální potřebnosti. Opačný závěr by totiž vedl k absolutnímu defici- tu základních úprav nutných k přiznává- ní těchto dávek. Jestliže tedy vyjdeme z premisy, že nárok vzniká splněním podmínek, pak nutno vyjádřit, o jaké podmínky se jedná. Základní podmínkou je existence příjmu nižšího než životní minimum [tato podmínka se zkoumá za období šesti měsíců před podáním žá- dosti anebo ke dni podání žádosti ($ 1 odst. 7 zákona o sociální potřebnosti)]; v této množině jedinců, kteří nemají do- statečný příjem, se připojuje další pod- mínka, že musí být buď v pracovním ne- bo obdobném vztahu, nebo vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, anebo být vedeni v evidenci uchazečů o za- městnání ($ 3 odst. 3) - zde jsou ovšem předpisy již deficitní, neboť není jasné, k jakému okamžiku má být tato podmín- ka splněna; třetí podmínkou je, že si jedi- nec nemůže takto nízký příjem zvýšit vlastním přičiněním (a to z vážných dů- vodů, přičemž v projednávané věci šlo o možnost zvýšit si příjem vlastní prací) - ostatní kautely nejsou pro posuzova- nou věc rozhodné. V řízení, které je ovlá- dáno správním řádem ($ 126 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení), 900 by tedy musely být předmětem zjištění skutkového stavu tyto okolnosti: úroveň příjmu, personální status (existence evi- dence uchazeče o zaměstnání) a nemož- nost zvýšit si příjem vlastním přičině- ním, v projednávané věci vlastní prací z vážných důvodů. Pro jedince vedené- ho jako uchazeč o zaměstnání v přísluš- né evidenci pak zákon od 1. 1. 2004 sta- novil jako čtvrtou podmínku nároku C... nepovažuje se za sociálně potřebné- ho..“, tedy „nemá nárok“) „projevovat snahu zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací“. Na tomto místě ovšem nutno zazna- menat rozpor mezi ustanovením $ 90 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociál- ním zabezpečení, jenž jako podmínky nároku na dávky sociálně péče klade pouze dvě skutečnosti: nedostatečné příjmy a nemožnost zajistit vhodné za- městnání k tomu příslušným orgánem, a zákonem o sociální potřebnosti, který vymezuje i jiné podmínky než cit. zákon č. 100/1988 Sb. Přestože zákon č. 100/1988 Sb. neobsahuje odkaz na zvláštní předpisy, které dále podmínky poskytování sociál- ní péče specifikují, nutno vidět historic- ké souvislosti vzniku všech těchto no- rem a uzavřít, že nejde o rozpor nepřekonatelný; Nejvyšší správní soud vidí v zákonu č. 100/1988 Sb. pozůstatek obecné normy upravující sociální zabez- pečení, která byla zvláštními zákony později přijímanými posléze významně modifikována - zde zákonem o životním minimu (jenž poprvé vymezil na zákon- né úrovni onu hranici „dostatečných pří- jmů“) a zákonem o sociální potřebnosti, jenž precizoval další podmínky, za nichž jsou dávky poskytovány. Prvou poznámkou, kterou musí Nej- vyšší správní soud učinit k výkladu shora uvedených právních předpisů, je konsta- tování, že právní úprava je deficitní z hlediska určení časového momentu, k němuž se má upínat splnění podmínek nároku; k tomu je již na tomto místě možno uvést, že pokud zákon stanoví ja- ko podmínku nároku, že si jedinec ne- může z vážných důvodů zvýšit příjem vlastním přičiněním, popřípadě, že „ne- projevuje snahu..“, pak je zcela esenciál- ní nutností vymezit, k jakému momentu budou tyto podmínky zkoumány. Obvy- klý předpoklad užívaný v oblasti sociál- ního zabezpečení, že nárok vznikne spl- něním časově poslední podmínky, zde nelze ze zřejmých důvodů (spočívajících ve specifičnosti těchto podmínek) apli- kovat. Uvedené právní předpisy rovněž nestanoví žádné zvláštní podmínky pro výplatu dávek, takže lze usuzovat, že ná- rok na výplatu vzniká splněním podmí- nek pro vznik nároku a podáním žádosti o dávku. Dalším problémem je dokazo- vání negativního faktu - prokázat, že ně- kdo něco nemůže, je v zásadě nemožné. Správní orgány by tedy musely v řízení prokázat opak, že žadatel o dávku je schopen zvýšit si příjem vlastní prací, anebo že mu v tom brání existence váž- ných důvodů, a opřít tento svůj závěr o řadu skutkových zjištění. Pojem „váž- né důvody“ je neurčitým právním po- jmem, jenž musí být správním orgánem vyložen (k postupu správních orgánů při aplikaci normy obsahující neurčitý právní pojem zdejší soud již několikrát judikoval, srov. například rozsudek ze dne 28. 7. 2005, čj. 5 Afs 151/2004-73, publikovaný pod č. 701/2005 Sb. NSS). V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podsta- tou, jakož i ostatními okolnostmi přípa- du, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam neurčitého pojmu ob- jasnit.“ Totéž platí o výrazu „projevovat snahu zabezpečit si..“. Ovšem zásadně nutno uvést, že třetí a čtvrtá podmínka jsou ve vnitřním logickém rozporu - jestliže si někdo může zvýšit příjem vlastní prací (a je z nároku na dávky vy- loučen), pak již není na místě zkoumat, zda projevoval snahu zvýšit si příjem vlastní prací. Přitom právní norma (zá- kon o sociální potřebnosti) tyto podmín- ky nijak hierarchicky nestaví. Nezbývá než věc vyložit po rozumu tak, že čtvrtá podmínka se může uplatnit pouze tehdy, jsou-li dány vážné důvody, pro které si nelze zvýšit příjem vlastní prací, a za této situace bude přistupovat zkoumání pod- mínky „projevené snahy“. Jak shora uve- deno, „projevit snahu“ je opět neurčitý právní pojem, ke kterému musí správní orgán za situace, kdy zákon nepodává žádnou interpretaci, přistoupit tak, jak již správní soudy začasté vyložily. Zjišťo- vání podkladů pro rozhodnutí pak bylo ovládáno $ 32 a násl. správního řádu, . přičemž žadatele o dávku mohla stíhat povinnost osvědčit splnění těch podmí- nek, jež pro něj byly evidentní a z před- pisu jasně plynuly. Jestliže správní orgán jasně nevyložil předem, co považuje za vážné důvody, pro které se toleruje, že žadatel si nezvyšuje. příjem vlastní prací (například v žádosti o dávku), stejně tak, pokud jde o „projevování snahy zvýšit si příjem“, ato V jasně vymezeném časo- vém rámci, neboť ten ze zákona o sociál- ní potřebnosti neplyne (tj. zda věc je po- suzována ke dni podání žádosti, a jsou-li podmínky splněny, za jakých okolností lze podrobit příjemce dávky opětovné- mu zkoumání trvání podmínek, zda kaž- dý den, či každý měsíc, či v jiném časo- vém období). Teprve poté, co jsou neurčité právní pojmy vyloženy, může je správní orgán konfrontovat se skutkový- mi zjištěními. Pokud jde o deficity urče- ní časových momentů, k nimž se má spl- nění podmínky upínat, považuje je 901 949 Nejvyšší správní soud v případech, kdy již byla dávka přiznána, za fatální pro možnost přezkoumávat přiznanou dáv- ku; zákon č. 100/1988 Sb. opravňuje dáv- ku odejmout, zjistí-li se, že nárok zanikl. Zákon o sociální potřebnosti umožňuje (S 7) odejmout přiznanou dávku jako sankční opatření, jestliže příjemce ne- osvědčí rozhodné skutečnosti, k čemuž byl vyzván. Žádný ze shora citovaných zákonů však nestanoví správním orgá- nům oprávnění v nějakých časových in- tervalech kontrolovat, zda podmínky, které žadatel splnil při přiznání dávky, trvají každý den či měsíc či jinak určený časový úsek. Přechodné ustanovení v zá- koně č. 422/2003 Sb. uložilo správním úřadům posoudit nárok u přiznaných dávek podle nových podmínek do 30. 6. 2004. Zde ovšem také nebylo nic řečeno o tom, k jakému časovému momentu ma- jí být nové podmínky posouzeny. Tato časová neurčitost by mohla být totiž vel- mi jednoduše zneužita až šikanózním způsobem, pokud by se jako rozhodující oprávnění vzalo to, jež umožňuje po pří- jemci dávky žádat osvědčení skutečností rozhodných pro nárok, jeho výši a výpla- tu, avšak neurčité právní pojmy nejsou jasně vyloženy. Příjemci dávky totiž musí být předem (tedy předvídatelně) jasno, jaká konkrétní „snaha“ a v jakých for- mách a v jakých časových souvislostech u něj bude hodnocena kladně, a jaká ni- koli; může pak osvědčovat jen skuteč- nost, jež byla jasně a konkrétně postave- na jako právě pro něj rozhodující - z tohoto hlediska je poučení, které stě- žovateli bylo uděleno 13. 4. 2004, na- prosto imperfektní. K právní úpravě při- jaté k 1. 1. 2004 lze pak uvést: správní orgány měly podle přechodných ustano- vení posoudit nároky u všech již přizna- ných dávek, a to v šestiměsíčním období (od 1. 1. do 30. 6. 2004), a to podle krité- rií zavedených od 1. 1. 2004. Jednou 902 z nově zavedených podmínek pro ucha- zeče o zaměstnání bylo ono „Projevová- ní snahy zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací“ Ve světle shora uvede- ných výhrad je možno konstatovat, že bez ryze individuálního přístupu ke kaž- dému příjemci dávky, podloženého indi- viduálním „plánem na začlenění“, pro- fesionální poradenskou činností ať již ze strany úřadu práce či orgánů sociální pé- če, nemohlo přijaté opatření, které sle- dovalo zesílení motivace k nalezení prá- ce (alespoň tak Nejvyšší správní soud usuzuje z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, tisk 394), být jakkoli účinné. Pokud byl přístup správního or- gánu takový, jak se projevil v projedná- vané věci, musela být právní úprava vní- mána ze strany příjemců dávek jako kontraproduktivní a nepřátelská. Jak hodnotit jinak situaci, kdy dlouhodobě nezaměstnaný jedinec pobírající dlou- hodobě sociální dávky je informován těžko čitelným formulářem (těžko čitel- ným z hlediska formulací), že má „proje- vovat snahu“ velmi diskutabilně vyme- zenými způsoby; v tomto ohledu dává Nejvyšší správní soud zcela za pravdu stěžovateli, že jedinec, jehož disponibil- ní příjem po úhradě nákladů bydiení či- ní cca 2300 Kč měsíčně, si těžko může kupovat pravidelně denní tisk, komuni- kovat na internetu (zde Nejvyššímu správnímu soudu zbývá jen povzdech nad veškerými proklamacemi státních orgánů o nástrojích sociálního začleňo- vání, nemluvě o dostupnosti bezplatné- ho přístupu na internet); zcela nejasný zůstává vztah k předpisům o zaměstna- nosti - odkaz na $ 6 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. naprosto nic neřeší - toto ustanovení je ryze proklamativní (kdo chce, si hledá práci sám, kdo nechce, ob- rátí se na úřad práce) - jistě nebylo ná- hodou, že v novém zákoně o zaměstna- nosti (č. 454/2004 Sb.) je nenajdeme. Přitom tuto snahu měl stěžovatel proje- vovat od 9. 6. do 12. 7. 2004 (anebo od poučení o nové právní úpravě, tedy od dubna 2004?). Jaký význam mělo právě toto jednoměsíční období pro člověka, jenž byl poznamenán deprivací plynou- cí z dlouhodobé závislosti na dávkách sociální potřebnosti, jak lze z jeho podá- ní jasně dovozovat? Pokud žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že skutečnost, že stěžovatel nepředložil důkazy o „projevování své snahy“, vzta- hoval k nějakému dlouhému období, a to přičetl stěžovateli k tíži, pak je toto roz- hodnutí nepřezkoumatelné, neboť není jasné, k jakému období se měla „snaha“ vztahovat. Uvážíme-li, že podmínka byla do zákona začleněna 1. 1. 2004, snad ža- lovaný neuvažoval o rektroaktivitě této podmínky, tedy že snad bylo třeba, aby se stěžovatel „více snažil“ již před L. 1. 2004. Projevy „snahy“ mohou být u růz- ných jedinců velmi různorodé, a sociální péče by měla být poskytována profesio- nály, kteří jsou znalí zásad sociální práce s jedinci dlouhodobě závislými na dáv- kách tohoto typu. V této souvislosti ne- obstojí tvrzení žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti, že při rozhodování o odnětí dávky bylo přihlédnuto k indi- viduálním možnostem a schopnostem stěžovatele; toto tvrzení není nijak vyjá- dřeno v rozhodnutí samém, a co je horší, nenalézá žádné opory ve správním spi- su. Zde Nejvyššímu správnímu soudu ne- zbývá než poukázat na úpravu v Evrop- ské sociální chartě; postup žalovaného i orgánu I. stupně byl s těmito meziná- rodními závazky jasně v rozporu. Žalova- ný ani správní orgán L stupně neposkytl stěžovateli žádnou odbornou pomoc v-jeho složité sociální situaci, nemluvě o profesionálním poradenství, otázkou je, jaké poradenství a jaký přístup volil příslušný úřad práce - to, že otázka za- členění na trh práce se stala předmětem činnosti dvou orgánů (úřadů práce a pří- slušných obecních úřadů), je jistě možné, ale propojení právních úprav je zcela ne- zbytné, bez koordinace činnosti těchto dvou orgánů může dojít jen k posílení deprivace příjemců dávek (samozřejmě případ od případu může vykazovat jiná specifika) a protizákonnému odepření pomoci. Nelze také odhlédnout od právní úpravy tehdy účinného zákona o zaměstna- nosti, podle níž jediným orgánem v tomto státě, jenž disponuje aktuálním přehledem volných pracovních míst, byl úřad práce, přičemž zaměstnavatelé byli povinni v krát- kých lhůtách tato místa úřadům práce oznamovat. Stěžovatel pravidelně úřad prá- ce navštěvoval a plnil veškeré povinnosti uchazeče podle předpisů o zaměstnanosti Calespoň to tvrdí ve svých podáních); klade pak po právu otázku, o jaká místa se měl te- dy zajímat, když ani profesionální orgán k tomu určený disponující nejlepším pře- hledem mu nebyl schopen pomoci. Účely normativní regulace jsou obec- ně dvojí: axiologické, zejména spravedl- nostní, a dále funkčního uspořádání poměrů. Právní úprava sociální potřeb- nosti, jak byla pro uchazeče o zaměstná- ní přijata od 1. 1. 2004, mohla splnit tyto dva účely jedině za podmínky, že by byla doprovázena individuálním přístupem profesionálů v oboru sociální práce, a tím mohly být korigovány nedostatky této právní úpravy. To, že se tak nejméně V posuzovaném případě nestalo, však ne- může jít k tíži stěžovatele. Nejvyšší správní soud nemíní zastírat, že se nad touto právní úpravou hluboce zamýšlel i z hledisek její ústavní konformity, ze- jména pokud jde o princip rovnosti v právech, zásadu nediskriminace, práv- ní jistotu a předvídatelnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nepřehlédl, že po- kud jde o povinnost „projevovat snahu“, byla zavedena pouze pro jedinou skupi- 903 949 nu sociálně potřebných či žadatelů o dáv- ku, totiž pro uchazeče o zaměstnání; jak ale například nahlížet na příjemce dávky, jehož příjem z pracovního poměru je na minimální úrovni a s ohledem na počet společně posuzovaných osob stát vyplácí relativně vysoké dávky sociální péče? Do jaké míry má taková osoba „projevovat snahu zvýšit si příjem vlastní prací“ a kam až mohou jít požadavky státu? Je odůvodněné, aby z této povinnosti „více se snažit“ byla taková osoba vyňata? Přes tyto pochybnosti, které především neby- ly podloženy námitkami kasační stížnosti, prozatím Nejvyšší správní soud zaujal po- stoj, že právní úprava může být apliková- na ústavně konformním způsobem, bude-li doprovázena masivní sociální prací, ať již ze strany úřadů práce či orgánů sociál- ní péče, doprovázena řádnou diagnosti- kou situace příjemce dávky a společně přijatým plánem řešení jeho situace; pak nebude moci dojít k takovému pří- stupu, jaký byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelem. Přitom na poskytnutí odborné pomoci (pora- denské) měl stěžovatel právo vyplývající jednak z norem vnitrostátních (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgá- nů České republiky v sociálním zabezpe- čení, zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanos- ti, jednak z norem mezinárodních, čl. 13 odst. 3 Evropské sociální charty). Další deficity právní úpravy, jakými jsou nevy- mezení období, po které se dávka odní- má, a určení forem zabezpečení základ- ních potřeb spjatých s právem na lidskou důstojnost, budou muset k tomu přísluš- né orgány vyplnit takovým přístupem, který by snesl měřítka ústavní konformity a nezasahoval ústavně zaručená lidská práva a principy právního státu. Nejvyšší správní soud při výkladu shora vymezených právních norem 904 a mezinárodní smlouvy postupoval při vázanosti smyslem a účelem zákona, pře- devším zákona o sociální potřebnosti. Shledal primárně konflikt mezi doslov- ným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, a proto zaujal výklad, jenž by měl představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva (srov. PL ÚS-st-1/96). Jak konstatoval Ústavní soud v označe- ném stanovisku, „při rekonstrukci smys- lu a účelu zákona sehrávají „vlastní představy interpreta o teleologické raci- onalitě právního ustanovení klíčovou roli“. Systematické souvislosti úpravy so- ciální péče pak přivedly Nejvyšší správní soud k výkladu, jenž se nezastavil u do- slovného znění jediného ustanovení (zde $ 7 zákona o sociální potřebnosti). Tento přístup však vyžadoval transpa- rentnost odůvodnění. Především v oboru veřejného práva pak nebylo možno od- hlédnout od přiměřenosti výsledku výkladu a shody tohoto výsledku se spra- vedlnostními představami, jež jsou akcep- továny jako převládající. Projednávaná věc je ilustrací teoreticky zpracovaných metodologických přístupů k interpretaci práva, podle nichž lpění na doslovném znění určitého ustanovení bez zvažování účelu normativní úpravy a finality roz- hodnutí (spravedlnostní a funkčních do- padů) může vést k frustraci a odcizení vznikající v důsledku mechanické apli- kace nezohledňující účely (srov.: Pavel Hollánder: Interpretace ústavního prá- va: metodologický hlavolam?, žn: Pocta Vladimíru Mikule, ASPI Publishing 2002, str. 47 a násl.). Nejvyšší správní soud tedy Krajské- mu soudu v Ostravě jednak vytýká; že užil pouze minimální výsek právních no- rem použitelných na projednávanou věc, a pokud použil normy přiléhavé, omezil se pouze na jejich doslovný gra- matický výklad a nezkoumal širší právní SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 10/2006 950 souvislosti potřebné k zaujetí ústavně konformního výkladu. Kasační stížnost proto byla shledána důvodnou a rozsu- dek krajského soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu jednání ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán nevyložil jasně ne- určitý právní pojem „projevovat snahu o zabezpečení zvýšení příjmu vlastní prací“ zejména v otázce pojmu „snaha“, a to přísně individualizovaně ve vztahu ke konkrétnímu jedinci, na základě řád- né sociální diagnózy, v součinnosti $ or- gány zaměstnanosti, nevymezil jasně Ča- sové okolnosti, kdy měla být ona „snaha projevována“, a to tak, aby toto vymeze- ní bylo racionální a přijatelné pro jedin- ce deprivovaného dlouhodobým setrvá- váním v závislosti na dávkách sociální péče. Jeho rozhodnutí bylo nezákonné a jako takové mělo být zrušeno, podle ná- zoru zdejšího soudu byly důvody zrušit rozhodnutí správních orgánů obou stup- ňů pro nezákonnost. Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že posuzovaná právní věc nese všechny znaky přístupu jednoznač- ně kritizovaného v renomovaných studi- ích zabývajících se sociálním vylouče- ním; tím je všeobecný nedostatek spolupráce mezi úřady práce a úřady so- ciální pomoci, nízká motivace u skupin, u nichž je přetrvávání na povinnosti hle- dat si zaměstnání v podstatě neproduktiv- ní, ponechávání na orgánu poskytujícím dávky, aby trval na požadavku hledání práce, aniž by bylo striktně vymezeno po- stavení úřadu práce při aktivním prosazo- vání hledání zaměstnání (za situace, kdy financování dávek sociální potřebnosti le- ží na bedrech státu, je chybějící koordina- ce přístupu úřadu práce a obecních úřadů obzvlášť alarmující), nutnost při- hlédnout při požadavku na reintegraci ke všem okolnostem a sociálním podmín- kám. Za situace, kdy v naší zemi disponu- jeme speciálními úřady zaměřenými na umísťování jedinců na trhu práce, zdá se potřeba koordinace jejich činnosti s úřa- dy sociální pomoci (péče) zcela triviální a bezpodmínečnou (srov. kupř. Combatt- re Fexclusion: [' aide sociale en Belgigue, en Norvěpe, aux Pays-Bas eten Républiguc ichěgue, OECD, 1998). 950 Soudní ochrana základních právních zásad a principů Význam příslibu udělení státního občanství k $ 7 a $ 11 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákonů č. 272/1993 Sb., č. 140/1995 Sb., č. 139/1996 Sb. a č. 194/1999 Sb., nyní též zákona č. 357/2003 Sb. I. Ochranu obecně uznávaným a ústavně nerozporným základním práv- ním zásadám a principům poskytují soudy bez ohledu na to, zda tyto zása- dy jsou pozitivním právem výslovně vyjádřeny. II. I pro činnost správních orgánů v České republice platí princip ochra- ny účastníka, který v dobré víře očekává, že příslib určitého užití volného správního uvážení, učiněný správním orgánem, bude dodržen, splní-li účastník podmínky správním orgánem stanovené (princip ochrany legi- tirmnního očekávání). 905 III. Porušením principu ochrany legitimního očekávání, a tedy nezá- konností ($ 78 s. ř. s.), je i zneužití volného správního uvážení, spočívající v tom, že správní orgán neudělil státní občanství podle $ 7 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České re- publiky, přesto, že v průběhu řízení závazným příslibem podmínil udělení občanství jedinou podmínkou (zde: zánikem dosavadního státního občan- ství žadatele), a v průběhu řízení se ukázalo, že tato podmínka fakticky od- padla (zjištěním, že žadatel ve skutečnosti nemá vůbec žádné státní občan- ství); správní orgán nemůže již odmítnout udělení státního občanství pro nesplnění podmínky jiné (zde: „převážné zdržování se na území ČR po do- bu trvalého pobytu“), jestliže skutečnost, že žadatel z pracovních důvodů převážně žije mimo území ČR, správní orgán znal již předtím, než závazný příslib udělil, navíc za situace, kdy pro prominutí této nové podmínky byly splněny zákonné důvody (zde: manželství se státním občanem ČR a chybě- jící státní občanství).
Jiří F. proti Magistrátu města Ostravy o odnětí dávky sociální péče, o kasační stížnosti žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu