kterých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (v textu též „naříze- ní vlády“)» Za neoprávněnou dobu vazby a věznění se pro účely stanovení výše příplatku k důchodu podle $ 2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. v případech, kdy není možno pokračovat v trestním stíhání pro jeho nepřípustnost (amnestie prezidenta republiky) a kdy je dle $ 227 trestního řádu vyloučeno uložení trestu, považuje celá % Po novele provedené nařízením vlády č. 405/2005 Sb. s účinností od I. 10. 2005 srov. f 2 odst. 4. 1028 doba skutečně vykonané vazby a výkonu trestu na základě původního rozhodnutí, kterým byl stanoven úhrnný trest.
Podle $ 1 odst. 1 písm. a) citovaného naří- zení vlády, ve znění účinném v době rozho- dování žalované, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým reži- mem v oblasti sociální, státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo je- jichž odsouzení pro trestný čin uvedený v $ 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle $ 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého dů- chodového pojištění.
Z tohoto ustanovení vy- plývá, že zákonodárce přesně vymezil možné způsoby zrušení dřívějšího odsouzení, při nichž oprávněné osobě vznikne nárok na po- skytování příplatku k důchodu. Podmínkou je, aby bylo původní odsouzení soudem zru- šeno některým v $ 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na ob- čanovi křivdu neoprávněným odsouzením, neboť smyslem poskytnutí příspěvku k dů- chodu bylo symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistic- kým režimem.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského sou- du v Brně z 13. 11. 1958 odsouzen k úhrnné- mu trestu odnětí svobody celkem za osm trestných činů. Jak vyplývá z citovaného usta- novení nařízení vlády, stěžovatel zcela splňuje podmínky nároku na příplatek ke starobnímu důchodu u pokusu trestného činu loupeže, neboť odsuzující rozsudek byl na základě stíž- nosti pro porušení zákona podle $ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k tomuto trestnému činu zrušen a stěžovatel za něj byl následně rehabilitován.
Co se týče ostatních trestných činů, odsuzující rozsudek byl zru- šen podle $ 14 zákona č. 119/1990 Sb. ve vý- roku o vině a trestu toliko ve vztahu ke dvěma z trestných činů, a to k trestnému činu nedo- voleného ozbrojování a trestného činu zá- škodnictví, neboť jen na ty pamatoval.$ 4 zá- 1031 1371 kona č. 119/1990 Sb. U zbylých trestných či- nů z odsuzujícího rozsudku (trestný čin obecného ohrožení, trojnásobný trestný čin rozkrádání národního majetku a trestný čin krádeže kvalifikované dle trestního zákona z roku 1950) pak výrok o vině zrušen nebyl.
Po právní moci rozhodnutí „o zrušení“ podle $ 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. soud měl povinnost pokračovat v řízení na podkladě původní obžaloby ve smyslu $ 15 odst. 1 to- hoto zákona. Pokračování a dokončení trest- ního stíhání však bránilo rozhodnutí o amne- stii prezidenta republiky. Soud proto řízení u těchto dvou trestných činů zastavil. Jak by- lo uvedeno výše, soud stejným usnesením, rovněž z důvodu amnestie prezidenta repub- liky, zastavil trestní stíhání u zbylých trest- ných činů uvedených v původním odsuzují- cím rozsudku (vyjma loupeže, na kterou se amnestie nevztahovala).
V důsledku amne- stie prezidenta republiky tak u těchto trest- ných činů bylo trestní stíhání zastaveno a ne- bylo u nich pokračováno v trestním řízení a nově rozhodnuto o trestu. S jistou mírou zjednodušení lze trestné či- ny, za které byl stěžovatel uznán vinným v od- suzujícím rozsudku, rozčlenit do tří skupin. První tvoří ty, na které se zákon o soudní re- habilitaci nevztahuje, stěžovatel tak za ně ne- mohl být rehabilitován. Další skupina sestává z trestných činů uvedených v $ 4 zákona č. 119/1990 Sb., u nichž byl po přezkumném ří- zení odsuzující rozsudek zrušen a trestní stíhá- ní pak následně zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky.
Zvláštní skupinu před- stavuje pokus trestného činu loupeže, pro kte- rý bylo trestní stíhání usnesením Úřadu doku- mentace a vyšetřování zločinů komunismu zastaveno, neboť skutek nebyl trestným činem. Žalovaná i krajský soud výše naznačenou nastalou procesní situaci stěžovatele spočíva- jící v absenci výroku o trestu (případně i o vi- ně) u první skupiny trestných činů kladly za vinu procesní neaktivitě stěžovatele. Dle jejich názoru stěžovatel pochybil, pokud nevyužil možnosti požádat o pokračování v trestním ří- zení, v důsledku čehož pak nebylo rozhodnu- to o jeho vině a trestu ve vztahu k trestným či- nům, za které nebyl rehabilitován.
1032 Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Předně je přesvědčen, že stěžo- vatel splňuje podmínky pro nárok na přípla- tek k důchodu podle $ 1 odst. 1 písm. a) naří- zení vlády. U objektivně nejzávažnějšího trestného činu - pokusu trestného činu lou- peže - byl totiž společně s ostatními trestný- mi činy odsouzen ve stanovené době k úhrn- nému trestu odnětí svobody v délce 15 let nepodmíněně a sedm let z něj vykonal. Dále byl podle $ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. za tento pokus trestného činu plně rehabili- tován.
Překážkou pro stanovení výše příplat- ku pro žalovanou však bylo, že trestní soud při částečné změně odsuzujícího rozsudku již neuložil nový nebo přiměřený trest, a ne- bylo tak možno následně stanovit rozdíl mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a takto stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými, jak před- pokládal $ 2 odst. 3 nařízení vlády, ve znění účinném v době rozhodování žalované. Tato situace však byla ve svých důsledcích vyvolaná především objektivními příčinami, nikoli zaviněním stěžovatele, jak tvrdí žalova- ná i krajský soud. Bylo již rozebráno výše, že stěžovatel byl amnestován rozhodnutím prezidenta Česko- slovenské socialistické republiky o amnestii ze dne 1.
ledna 1990, č. 01/90, publikovaným ve Sbírce zákonů, konkrétně článkem V. písm. a), kterým se nařizuje, aby nebylo zaha- jováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo za- staveno, trestní stíhání pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnu- tí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svo- body nepřevyšující tři roky, za všechny trest- né činy pojaté do odsuzujícího rozsudku, vyjma pokusu trestného činu loupeže, na kte- ré se amnestie z důvodu výše trestní sazby ne- vztahovala. Amnestijní rozhodnutí preziden- ta republiky vychází z čl.
63 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky a je svou povahou příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo, případně, aby se v zahájeném trestním stíhá- ní nepokračovalo. V případě stěžovatele se tak trestní stíhání ve vztahu ke všem trestným činům obsaženým v původní obžalobě (vy- jma pokusu trestného činu loupeže) vrátilo do procesního stadia „po podání obžaloby“, což se fakticky projevilo skutečností, že nebyl vy- nesen výrok o trestu. V trestním řízení sice bylo možno pokračovat dle $ 11 odst. 2 trest- ního řádu (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí krajského soudu ze dne 19.
5. 1994 o zastavení trestního stíhání), a to za předpokladu, že by stěžovatel prohlásil, že tr- vá na projednání amnestovaných skutků, či podle $ 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., po- dle něhož, došlo-li po zrušení vadného roz- hodnutí k zastavení, může odsouzený požá- dat, aby se v řízení pokračovalo. Nicméně pokračováním v trestním stíhání by se stěžo- vatel domohl toliko stanovení míry své viny za spáchání žalovaných skutků a dosáhl by případně úplného nebo částečného zproště- ní obžaloby. Uložení přiměřeného nebo no- vého trestu, jak předpokládá nařízení vlády, by však vzhledem k $ 227 trestního řádu bylo vyloučeno.
Jakékoli procesní kroky učiněné stěžovatelem po rozhodnutí o zastavení trest- ního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky by tedy směřovaly pouze k vyslove- ní výroku o vině, nikoli uložení přiměřeného či nového trestu. V důsledku takové právní úpravy nelze stanovit rozdíl mezi tresty vyko- nanými na základě původního rozsudku a no- vě uloženým nebo přiměřeným trestem, a proto soudu nezbývá než konstatovat, že délka neoprávněně vykonaného trestu byla celých sedm let. Nemožnost stanovit požado- vaný rozdíl mezi vykonaným trestem a stano- venými přiměřenými nebo nově uloženými tresty v důsledku objektivních příčin způso- bených neprovázaností a neúplností právní úpravy nelze klást k tíži stěžovatele.
K absen- ci systémových vazeb v zákonech a předpi- sech upravujících nápravy křivd, včetně apli- kovaného nařízení vlády, se ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze » | Publikováno pod č. 1243/2007 55. NSS. +9 Publikováno pod č. 40/2000 Sb. ÚS. dne 7. 3. 2007, čj. 6 Ads 4/2006-32*. Při po- suzování této právní otázky Nejvyšší správní soud vycházel rovněž z nálezu Ústavního sou- du sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001*», který konstatoval, že rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel in- terpretovat extenzivně ve prospěch postiže- ných osob.
Zdůvodnění zamítnutí žádosti o poskytnutí příplatku procesní neaktivitou stěžovatele je tak pro Nejvyšší správní soud neakceptovatelné. Zde vyslovený závěr Nejvyššího správní- ho soudu vychází z koncepce ukládání trestu v českém právním řádu, jakož i z charakteru úhrnného trestu, jenž má povahu jednotné- ho, po vnější stránce se nelišícího trestu od trestu uloženého za jeden trestný čin, při- čemž za jednotlivé sbíhající se trestné činy se nestanoví dílčí tresty, které by odpovídaly zá- važnosti každého ze sbíhajících se trestných činů.
Trestní zákon ve svém $ 35 obsáhl tzv. absorpční zásadu ukládání trestu spočívající v tom, že „větší“, tedy přísnější či delší trest, pohltí trest mírnější. Sbíhající se trestné činy jsou tak postiženy pouze trestem stanove- ným za nejtěžší z nich a u všech mírnějších trestných činů v podstatě jde o upuštění od potrestání. Úhrnný trest se ukládá podle zá- konného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, v případě stě- žovatele tedy za pokus trestného činu loupe- že. Naopak s ohledem na princip absorpce, který se při ukládání trestu uplatnil, lze shod- ně se stěžovatelem konstatovat, že za trestný čin objektivně nejzávažnější (nevztahovala se na něj ani amnestie prezidenta republiky), byl zcela rehabilitován, a proto mu náleží pří- platek v plné výši za celkovou dobu, po kte- rou vykonal trest odnětí svobody, včetně vaz- by, tedy za dobu od 11.
7. 1958 do 11. 7. 1965, kdy byl propuštěn. 1033 1372-1374 II. PRÁVNÍ VĚTY BEZ ODŮVODNĚNÍ 1372 Řízení před soudem: ustanovení zástupce k $ 35 odst. 7 soudního řádu správního“ Právo na ustanovení zástupce ($ 35 odst. 7 s. ř. s.) není právem na ustanovení konkrétní osoby, kterou navrhovatel v návrhu označuje.
Miroslav B. proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek k důchodu, o kasační
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu