23. 3. 2005, čj. 6 Ads 40/2003-48,
č. 1032/2007 Sb. NSS, či ze dne 20. 5. 2010,
čj. 6 Ads 56/2009-52, č. 2113/2010 Sb. NSS).
[14] Dohoda mezi ČR aSSSR ze dne 2. 12. 1959
byla ratifikována prezidentem republiky dne
23. 3. 2005, čj. 6 Ads 40/2003-48,
č. 1032/2007 Sb. NSS, či ze dne 20. 5. 2010,
čj. 6 Ads 56/2009-52, č. 2113/2010 Sb. NSS).
[14] Dohoda mezi ČR aSSSR ze dne 2. 12. 1959
byla ratifikována prezidentem republiky dne
6. 6. 1960 a vyhlášena pod č. 116/1960 Sb. Při
rozhodování o přiznání starobního důchodu
je pak podle článku 10 Ústavy použitelná, pokud je pro Českou republiku závazná (stát je
jí vázán) a pokud stanoví něco jiného než zákon o důchodovém pojištění.
[15] Uvedená dohoda je mezinárodním
ujednáním v oblasti veřejného práva, pro které je zásadní relativita práv a povinností z této smlouvy vyplývajících. Jinak řečeno, práva
a povinnosti se mezinárodní smlouvou stanoví ve vzájemném vztahu mezi dvěma či více
existujícími subjekty práv a jsou pro ně závazná, dokud tyto subjekty práv existují za
předpokladu, že se nedohodnou na skončení
platnosti smlouvy a závazků z ní vyplývajících. Zanikne-li některá ze stran mezinárodní
smlouvy, řídí se případná sukcese právního
nástupce této smluvní strany do mezinárodní
smlouvy pravidly obecného mezinárodního
práva o sukcesi do smluv. Podstatná část těchto pravidel byla kodifikována ve Vídeňské
úmluvě o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám
(č. 292/1999 Sb.; dále jen „Vídeňská úmluva“).
[16] Z výše popsané relativní povahy mezinárodního práva a z úpravy obsažené v Dohodě mezi ČR a SSSR vyplývá, že tato dohoda
je podle článku 10 Ústavy ve znění ústavního
zákona č. 395/2001 Sb. použitelná na rozhodování o starobním důchodu stěžovatelky jen
za předpokladu, že v době podání žádosti
o důchod byla závazná ve vztahu k nějakému
existujícímu státu (který tedy do smlouvy
sukcedoval), na jehož území stěžovatelka získala v minulosti doby zaměstnání nebo jiné
činnosti, které by byly podle této dohody
a podle zákona o důchodovém pojištění započitatelné jako doby pojištění; tato dohoda
se vztahovala jen na občany smluvních stran
(srov. čl. 2 citované dohody: „Občané jedné
smluvní strany [...] jsou [...] postaveni na roveň [...] občanům“); obdobně čl. 1 odst. 2 hovoří výlučně o dávkách sociálního zabezpečení poskytovaných občanům smluvních stran.
V tomto ohledu se proto stěžovatelka zásadně mýlí, pokud dovozuje v kasační stížnosti,
že se uvedená dohoda vztahovala na kohokoli, kdo měl trvalý pobyt na území Československa nebo SSSR.
[17] Skutečnost, že pro posouzení aplikovatelnosti dohody o sociálním zabezpečení
ve vztahu k nástupnickým státům je rozhodující den podání žádosti o důchod, zdejší soud
dovodil ve shora citovaném rozsudku čj. 6 Ads
40/2003-48 následujícím způsobem: „Dohoda o sociálním zabezpečení byla typem
smlouvy uzavřené na teritoriálním principu, tedy určovala, že důchody přiznávají
a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té
smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni
podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany (čl. 6). Při
přiznávání důchodů se plně započítávají doby zaměstnání (jakož i doby jiné jim na roveň postavené) na území obou smluvních
stran (čl. 4 odst. 1).“ Tento závěr ostatně vychází z jednoduché právní úvahy: totiž aby
bylo možno posuzovat nějaký nárok na starobní důchod, musí v době takového řízení
existovat právní předpis, který přiznání nároku umožní (tento předpis mimo jiné musí
upravit, jak posuzovat doby zaměstnání či jiné doby relevantní pro nárok či výši důchodu, které se odehrály v relativně vzdálené minulosti). Z hlediska ústavních principů je
dále třeba zdůraznit, že toliko vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, je součástí právního řádu (srov. bod [14]).
Správní orgán (v posuzované věci žalovaná)
proto nemůže aplikovat mezinárodní smlouvu, kterou není stát vázán, a která proto není
součástí právního řádu, nehledě na praktické
otázky součinnosti smluvních stran mezinárodní smlouvy, která je představitelná toliko
u smlouvy, kterou jsou dané smluvní státy vázány. Z tohoto hlediska se jeví závěr zdejšího
soudu o tom, že postačí, je-li smlouva součástí právního řádu v době podání žádosti o důchod, vysoce příznivým závěrem, neboť nelze nevidět, že smlouva může pozbýt platnosti
a aplikovatelnosti již v průběhu takového ří-
zení, nicméně soud má za to, že v takové situaci by měl správní orgán řízení dokončit podle
stavu právního řádu v době zahájení řízení.
[18] Stěžovatelka tvrdí, že jí vznikl nárok
na důchod v dubnu roku 2003. Podle zákona
o důchodovém pojištění by stěžovatelce
v případě zápočtu výchovy tří dětí vznikl nárok na starobní důchod dnem 1. 3. 2003, pokud by získala dobu pojištění alespoň 25 let
[§ 29 odst. 1 písm. a), § 32 odst. 2 citovaného
zákona]. Stěžovatelka získala v minulosti doby pojištění na území dnešní Ukrajiny. Přestože stěžovatelka opakovaně tvrdí, že to bylo
na území SSSR, nelze odhlédnout od právního a faktického zániku tohoto státu. Jak Nejvyšší správní soud dále uvede, neexistuje jediný nástupnický stát, který by na sebe
převzal veškeré závazky zaniknuvšího SSSR;
bylo proto po zániku SSSR podstatným, které
závazky a ve vztahu k jakému území převzal
ten který nástupnický stát. Ve vztahu k území
Ukrajiny, na kterém v minulosti pracovala stěžovatelka, tedy vyvstává otázka, zda bylo možno Dohodu mezi ČR a SSSR aplikovat právě
ve vztahu k Ukrajině.
[19] Ze sdělení Ministerstva zahraničních
věcí publikovaného pod č. 81/2000 Sb. m. s.
vyplývá, že Dohoda mezi ČR a SSSR pozbyla
ve vztazích mezi ČR a Ukrajinou platnosti
dne 28. 2. 2000 na základě Protokolu mezi
vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou, podepsaného dne 17. 12. 1998. Ke dni splnění
věkové podmínky pro nárok na starobní důchod ze strany stěžovatelky, tedy ke dni 1. 3. 2003,
popř. ke dni požadované výplaty starobního
důchodu, tj. ke dni 1. 4. 2003, se tudíž Dohoda mezi ČR a SSSR na území Ukrajiny již několik let nevztahovala; a tím spíše tomu tak
bylo v době řízení před žalovanou, které je
nyní předmětem přezkumu správního soudu, tj. v době řízení na základě žádosti ze dne
6. 6. 1960 a vyhlášena pod č. 116/1960 Sb. Při
rozhodování o přiznání starobního důchodu
je pak podle článku 10 Ústavy použitelná, pokud je pro Českou republiku závazná (stát je
jí vázán) a pokud stanoví něco jiného než zákon o důchodovém pojištění.
[15] Uvedená dohoda je mezinárodním
ujednáním v oblasti veřejného práva, pro které je zásadní relativita práv a povinností z této smlouvy vyplývajících. Jinak řečeno, práva
a povinnosti se mezinárodní smlouvou stanoví ve vzájemném vztahu mezi dvěma či více
existujícími subjekty práv a jsou pro ně závazná, dokud tyto subjekty práv existují za
předpokladu, že se nedohodnou na skončení
platnosti smlouvy a závazků z ní vyplývajících. Zanikne-li některá ze stran mezinárodní
smlouvy, řídí se případná sukcese právního
nástupce této smluvní strany do mezinárodní
smlouvy pravidly obecného mezinárodního
práva o sukcesi do smluv. Podstatná část těchto pravidel byla kodifikována ve Vídeňské
úmluvě o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám
(č. 292/1999 Sb.; dále jen „Vídeňská úmluva“).
[16] Z výše popsané relativní povahy mezinárodního práva a z úpravy obsažené v Dohodě mezi ČR a SSSR vyplývá, že tato dohoda
je podle článku 10 Ústavy ve znění ústavního
zákona č. 395/2001 Sb. použitelná na rozhodování o starobním důchodu stěžovatelky jen
za předpokladu, že v době podání žádosti
o důchod byla závazná ve vztahu k nějakému
existujícímu státu (který tedy do smlouvy
sukcedoval), na jehož území stěžovatelka získala v minulosti doby zaměstnání nebo jiné
činnosti, které by byly podle této dohody
a podle zákona o důchodovém pojištění započitatelné jako doby pojištění; tato dohoda
se vztahovala jen na občany smluvních stran
(srov. čl. 2 citované dohody: „Občané jedné
smluvní strany [...] jsou [...] postaveni na roveň [...] občanům“); obdobně čl. 1 odst. 2 hovoří výlučně o dávkách sociálního zabezpečení poskytovaných občanům smluvních stran.
V tomto ohledu se proto stěžovatelka zásadně mýlí, pokud dovozuje v kasační stížnosti,
že se uvedená dohoda vztahovala na kohokoli, kdo měl trvalý pobyt na území Československa nebo SSSR.
[17] Skutečnost, že pro posouzení aplikovatelnosti dohody o sociálním zabezpečení
ve vztahu k nástupnickým státům je rozhodující den podání žádosti o důchod, zdejší soud
dovodil ve shora citovaném rozsudku čj. 6 Ads
40/2003-48 následujícím způsobem: „Dohoda o sociálním zabezpečení byla typem
smlouvy uzavřené na teritoriálním principu, tedy určovala, že důchody přiznávají
a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té
smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni
podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany (čl. 6). Při
přiznávání důchodů se plně započítávají doby zaměstnání (jakož i doby jiné jim na roveň postavené) na území obou smluvních
stran (čl. 4 odst. 1).“ Tento závěr ostatně vychází z jednoduché právní úvahy: totiž aby
bylo možno posuzovat nějaký nárok na starobní důchod, musí v době takového řízení
existovat právní předpis, který přiznání nároku umožní (tento předpis mimo jiné musí
upravit, jak posuzovat doby zaměstnání či jiné doby relevantní pro nárok či výši důchodu, které se odehrály v relativně vzdálené minulosti). Z hlediska ústavních principů je
dále třeba zdůraznit, že toliko vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, je součástí právního řádu (srov. bod [14]).
Správní orgán (v posuzované věci žalovaná)
proto nemůže aplikovat mezinárodní smlouvu, kterou není stát vázán, a která proto není
součástí právního řádu, nehledě na praktické
otázky součinnosti smluvních stran mezinárodní smlouvy, která je představitelná toliko
u smlouvy, kterou jsou dané smluvní státy vázány. Z tohoto hlediska se jeví závěr zdejšího
soudu o tom, že postačí, je-li smlouva součástí právního řádu v době podání žádosti o důchod, vysoce příznivým závěrem, neboť nelze nevidět, že smlouva může pozbýt platnosti
a aplikovatelnosti již v průběhu takového ří-
zení, nicméně soud má za to, že v takové situaci by měl správní orgán řízení dokončit podle
stavu právního řádu v době zahájení řízení.
[18] Stěžovatelka tvrdí, že jí vznikl nárok
na důchod v dubnu roku 2003. Podle zákona
o důchodovém pojištění by stěžovatelce
v případě zápočtu výchovy tří dětí vznikl nárok na starobní důchod dnem 1. 3. 2003, pokud by získala dobu pojištění alespoň 25 let
[§ 29 odst. 1 písm. a), § 32 odst. 2 citovaného
zákona]. Stěžovatelka získala v minulosti doby pojištění na území dnešní Ukrajiny. Přestože stěžovatelka opakovaně tvrdí, že to bylo
na území SSSR, nelze odhlédnout od právního a faktického zániku tohoto státu. Jak Nejvyšší správní soud dále uvede, neexistuje jediný nástupnický stát, který by na sebe
převzal veškeré závazky zaniknuvšího SSSR;
bylo proto po zániku SSSR podstatným, které
závazky a ve vztahu k jakému území převzal
ten který nástupnický stát. Ve vztahu k území
Ukrajiny, na kterém v minulosti pracovala stěžovatelka, tedy vyvstává otázka, zda bylo možno Dohodu mezi ČR a SSSR aplikovat právě
ve vztahu k Ukrajině.
[19] Ze sdělení Ministerstva zahraničních
věcí publikovaného pod č. 81/2000 Sb. m. s.
vyplývá, že Dohoda mezi ČR a SSSR pozbyla
ve vztazích mezi ČR a Ukrajinou platnosti
dne 28. 2. 2000 na základě Protokolu mezi
vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou, podepsaného dne 17. 12. 1998. Ke dni splnění
věkové podmínky pro nárok na starobní důchod ze strany stěžovatelky, tedy ke dni 1. 3. 2003,
popř. ke dni požadované výplaty starobního
důchodu, tj. ke dni 1. 4. 2003, se tudíž Dohoda mezi ČR a SSSR na území Ukrajiny již několik let nevztahovala; a tím spíše tomu tak
bylo v době řízení před žalovanou, které je
nyní předmětem přezkumu správního soudu, tj. v době řízení na základě žádosti ze dne
24. 5. 2010 (a bylo tomu tak i v době řízení vedeného na základě dřívější žádosti stěžovatelky podané dne 17. 11. 2003).
[20] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani
v tom, že určujícím časovým momentem, pokud jde o platnost uvedené dohody, je rok
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
24. 5. 2010 (a bylo tomu tak i v době řízení vedeného na základě dřívější žádosti stěžovatelky podané dne 17. 11. 2003).
[20] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani
v tom, že určujícím časovým momentem, pokud jde o platnost uvedené dohody, je rok
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
2008. V roce 2008 přestala být citovaná dohoda platnou ve vztahu k Ruské federaci, neboť dne 4. 6. 2008 byla spolu s protokolem
k dohodě českou stranou jednostranně vypovězena s účinností k 31. 12. 2008; Ruská federace přitom nikdy nepřevzala závazky v oblasti sociálního zabezpečení ve vztahu k jinému
území než území vlastního státu (Ruské federace), tedy ani ve vztahu k území Ukrajiny.
Stěžovatelka se tak mýlí, pokud v kasační stížnosti uvádí, že Ruská federace byla nástupnickým státem SSSR, který po jeho rozpadu
„převzal veškeré právní náležitosti vůči bývalému SSSR“. Oba okamžiky (tedy ukončení
platnosti této dohody jak ve vztahu k Ukrajině, tak ve vztahu k Ruské federaci) nicméně
spadají tak jako tak do doby před podáním
stěžovatelčiny žádosti o starobní důchod
(24. 5. 2010), kterýžto moment je, jak vyplývá
ze shora uvedeného, stěžejním pro posouzení uplatnitelnosti Dohody mezi ČR a SSSR.
Nadto je třeba připomenout, že i pro Ruskou
federaci, která do dohody sukcedovala, platilo, že tato dohoda se z hlediska osobního rozsahu vztahovala toliko na občany smluvních
stran (čl. 2 citované dohody). Stěžovatelka
dle svého tvrzení a dokladů, které předložila
žalované, není a nikdy nebyla občankou
Ukrajiny ani Ruské federace.
[21] V tomto ohledu není relevantní tvrzení stěžovatelky, že splňovala podmínky pro
přiznání starobního důchodu již v roce 2000
– soud přezkoumává rozhodnutí, které posuzovalo, zda stěžovatelce vznikl nárok ke dni
2008. V roce 2008 přestala být citovaná dohoda platnou ve vztahu k Ruské federaci, neboť dne 4. 6. 2008 byla spolu s protokolem
k dohodě českou stranou jednostranně vypovězena s účinností k 31. 12. 2008; Ruská federace přitom nikdy nepřevzala závazky v oblasti sociálního zabezpečení ve vztahu k jinému
území než území vlastního státu (Ruské federace), tedy ani ve vztahu k území Ukrajiny.
Stěžovatelka se tak mýlí, pokud v kasační stížnosti uvádí, že Ruská federace byla nástupnickým státem SSSR, který po jeho rozpadu
„převzal veškeré právní náležitosti vůči bývalému SSSR“. Oba okamžiky (tedy ukončení
platnosti této dohody jak ve vztahu k Ukrajině, tak ve vztahu k Ruské federaci) nicméně
spadají tak jako tak do doby před podáním
stěžovatelčiny žádosti o starobní důchod
(24. 5. 2010), kterýžto moment je, jak vyplývá
ze shora uvedeného, stěžejním pro posouzení uplatnitelnosti Dohody mezi ČR a SSSR.
Nadto je třeba připomenout, že i pro Ruskou
federaci, která do dohody sukcedovala, platilo, že tato dohoda se z hlediska osobního rozsahu vztahovala toliko na občany smluvních
stran (čl. 2 citované dohody). Stěžovatelka
dle svého tvrzení a dokladů, které předložila
žalované, není a nikdy nebyla občankou
Ukrajiny ani Ruské federace.
[21] V tomto ohledu není relevantní tvrzení stěžovatelky, že splňovala podmínky pro
přiznání starobního důchodu již v roce 2000
– soud přezkoumává rozhodnutí, které posuzovalo, zda stěžovatelce vznikl nárok ke dni
1. 4. 2003, jak v žádosti požadovala. Nadto není zřejmé, jaký nárok má stěžovatelka na mysli.
Mohlo by se jednat o tzv. předčasný starobní
důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění, avšak předmětem řízení není tento nárok, nýbrž řízení o žádosti o starobní důchod
podle § 29 zákona o důchodovém pojištění.
[22] Žalovaná stejně jako krajský soud tedy posoudila správně otázku aplikovatelnosti
Dohody mezi ČR a SSSR.
Aplikace Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou
[23] Přestože stěžovatelka zaujímá ke
Smlouvě mezi ČR a Ukrajinou rozporuplný
postoj – jednak vyjadřuje podiv, proč se kraj-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
ský soud její aplikovatelností zabýval, na straně druhé se však dovolává aplikovatelnosti
článku 3 b) této smlouvy – považuje zdejší
soud za účelné otázku aplikovatelnosti citované smlouvy vyjasnit.
[24] Krajský soud a žalovaná mají za to, že
stěžovatelka nespadá pod osobní rozsah této
smlouvy vymezený v jejím článku 3, podle
něhož se tato smlouva vztahuje na:
„a) občany smluvních stran, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jedné nebo obou smluvních stran,
b) jiné osoby, pokud odvozují svá práva
z práv občanů obou smluvních stran uvedených pod písmenem a)“.
Stěžovatelka pak tvrdí, že i když je osobou
bez státní příslušnosti, její právní postavení
v ČR odpovídá tomu stanovenému v článku 3
písm. b) této smlouvy.
[25] Tento stěžovatelčin názor však nemůže obstát. Za osobu, která odvozuje svá
práva z práv občanů, se v předmětné oblasti
mezinárodních smluv považuje zpravidla ten,
jehož se státním občanem pojí dostatečně úzký a z pohledu sociálního zabezpečení relevantní vztah (například jeho potomek či pozůstalý). Osoby bez státní příslušnosti bez
takového relevantního vztahu do této skupiny tedy zařadit nelze.
[26] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je
osobou bez státní příslušnosti (jedná se o občanku SSSR, která v roce 1991 přicestovala do ČR,
získala zde trvalý pobyt, aniž by se po rozpadu SSSR stala občankou některého z jeho nástupnických států), je pro určení jejího postavení ve shora uvedeném smyslu významná
Úmluva o právním postavení osob bez státní
příslušnosti. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval jejími základními hledisky, účelem
a především se pak zaměřil na interpretaci
ustanovení vztahujících se přímo k posuzované věci (tj. zejména jejího článku 24).
Úmluva o právním postavení osob
bez státní příslušnosti
[27] Úmluva o právním postavení osob bez
státní příslušnosti byla uzavřena dne 28. 9.
1954 na půdě Organizace spojených národů
(dále jen „OSN“). Spolu s Úmluvou o omezení
případů bezdomovectví (č. 43/2002 Sb. m. s.)
představuje jeden z klíčových právních předpisů v oblasti ochrany osob bez státní příslušnosti, především pak ochrany před diskriminací při výkonu
jejich základních práv
a svobod. Cílem úmluvy bylo zakotvit ochranné mechanismy pro osoby bez státní příslušnosti, které nejsou současně uprchlíky, neboť
na ty se vztahuje o tři roky starší Úmluva
o právním postavení uprchlíků z roku 1951
(č. 208/1993 Sb.). Samotný účel Úmluvy
o právním postavení osob bez státní příslušnosti pak vyplývá z její preambule, která zdůrazňuje hluboký zájem OSN o osoby bez státní příslušnosti, jejichž status je v příkrém
rozporu s lidskými právy a zájmy lidského
společenství. Účelem této úmluvy je především upravit a zlepšit právní postavení osob
bez státní příslušnosti a zajistit jim co nejširší
výkon jejich základních práv a svobod. Toho
se mělo dosáhnout právě tím, že osobám bez
státní příslušnosti bude přiznán „status osoby bez státní příslušnosti“, který jim umožní
získat stabilní právní postavení, doklady totožnosti a další základní prostředky jejich
ochrany (srov. Goodwin-Gill, G. S. Introductory note to the Convention relating to the
status of stateless persons. Dostupný v archivu OSN z http://untreaty.un.org).
[28] Úmluva o právním postavení osob
bez státní příslušnosti vstoupila v platnost
dne 6. 6. 1960 a ratifikovalo ji 76 států, mezi
nimiž je od roku 2004 i Česká republika. Současně s ratifikací dne 17. 5. 2004 Česká republika učinila prohlášení k článkům 23, 24
odst. 1 písm. b), 27 a 28. Pro Českou republiku
vstoupila Úmluva v platnost dne 17. 10. 2004;
byla publikována pod č. 108/2004 Sb. m. s.
Ukrajina Úmluvu o právním postavení osob
bez státní příslušnosti neratifikovala.
[29] Obsah Úmluvy o právním postavení
osob bez státní příslušnosti velmi podstatně vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků
– většina ustanovení je z Úmluvy o právním
postavení uprchlíků převzata zcela či v modifikované podobě. Přestože se tedy jedná
o dva nezávislé mezinárodní standardy (a to
především s ohledem na závěr kodifikačního
výboru, že postavení uprchlíků je humanitární problém, zatímco postavení apatridů,
tj. osob bez státní příslušnosti, je primárně
otázka právní), je jejich úzký vzájemný vztah
nepochybný a je zřejmé, že při interpretaci
Úmluvy o právním postavení osob bez státní
příslušnosti lze zcela jednoznačně vycházet
z výkladu vztahujícího se právě k Úmluvě
o právním postavení uprchlíků, která tvořila
základ pro její zpracování.
[30] Pro nyní posuzovaný případ je stěžejní článek 24 Úmluvy o právním postavení
osob bez státní příslušnosti, jehož znění je
následující:
„1. Smluvní státy budou s osobami bez
státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet stejně jako
se svými občany ve věcech, které se týkají:
(a) Odměňování včetně rodinných přídavků, pokud jsou součástí odměňování,
pracovní doby, úpravy práce přesčas, placené dovolené, omezení domácí práce, minimální věkové hranice pro zaměstnání, učebního poměru a odborné přípravy, práce žen
a mladistvých a využívání výhod plynoucích z kolektivního vyjednávání, v rozsahu,
v jakém jsou tyto otázky upraveny zákony
nebo nařízeními nebo spadají pod kontrolu
správních orgánů;
(b) Sociálního zabezpečení (právní
předpisy týkající se pracovních úrazů,
nemocí z povolání, mateřství, nemoci, invalidity, stáří, úmrtí, nezaměstnanosti,
rodinných závazků a jakékoli další nepředvídané události, na kterou se podle
zákonů a nařízení vztahuje sociální zabezpečení) s těmito omezeními:
(i) mohou existovat přiměřené úpravy týkající se zachování nabytých práv
nebo práv právě nabývaných;
(ii) vnitrostátní právní předpisy země
trvalého pobytu mohou stanovit zvláštní
úpravy týkající se sociálních dávek nebo
jejich částí plně hrazených z veřejných
fondů a dávek vyplácených osobám, které
nesplňují příspěvků se týkající podmínky přiznání řádného důchodu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
1. 4. 2003, jak v žádosti požadovala. Nadto není zřejmé, jaký nárok má stěžovatelka na mysli.
Mohlo by se jednat o tzv. předčasný starobní
důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění, avšak předmětem řízení není tento nárok, nýbrž řízení o žádosti o starobní důchod
podle § 29 zákona o důchodovém pojištění.
[22] Žalovaná stejně jako krajský soud tedy posoudila správně otázku aplikovatelnosti
Dohody mezi ČR a SSSR.
Aplikace Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou
[23] Přestože stěžovatelka zaujímá ke
Smlouvě mezi ČR a Ukrajinou rozporuplný
postoj – jednak vyjadřuje podiv, proč se kraj-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
ský soud její aplikovatelností zabýval, na straně druhé se však dovolává aplikovatelnosti
článku 3 b) této smlouvy – považuje zdejší
soud za účelné otázku aplikovatelnosti citované smlouvy vyjasnit.
[24] Krajský soud a žalovaná mají za to, že
stěžovatelka nespadá pod osobní rozsah této
smlouvy vymezený v jejím článku 3, podle
něhož se tato smlouva vztahuje na:
„a) občany smluvních stran, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jedné nebo obou smluvních stran,
b) jiné osoby, pokud odvozují svá práva
z práv občanů obou smluvních stran uvedených pod písmenem a)“.
Stěžovatelka pak tvrdí, že i když je osobou
bez státní příslušnosti, její právní postavení
v ČR odpovídá tomu stanovenému v článku 3
písm. b) této smlouvy.
[25] Tento stěžovatelčin názor však nemůže obstát. Za osobu, která odvozuje svá
práva z práv občanů, se v předmětné oblasti
mezinárodních smluv považuje zpravidla ten,
jehož se státním občanem pojí dostatečně úzký a z pohledu sociálního zabezpečení relevantní vztah (například jeho potomek či pozůstalý). Osoby bez státní příslušnosti bez
takového relevantního vztahu do této skupiny tedy zařadit nelze.
[26] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je
osobou bez státní příslušnosti (jedná se o občanku SSSR, která v roce 1991 přicestovala do ČR,
získala zde trvalý pobyt, aniž by se po rozpadu SSSR stala občankou některého z jeho nástupnických států), je pro určení jejího postavení ve shora uvedeném smyslu významná
Úmluva o právním postavení osob bez státní
příslušnosti. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval jejími základními hledisky, účelem
a především se pak zaměřil na interpretaci
ustanovení vztahujících se přímo k posuzované věci (tj. zejména jejího článku 24).
Úmluva o právním postavení osob
bez státní příslušnosti
[27] Úmluva o právním postavení osob bez
státní příslušnosti byla uzavřena dne 28. 9.
1954 na půdě Organizace spojených národů
(dále jen „OSN“). Spolu s Úmluvou o omezení
případů bezdomovectví (č. 43/2002 Sb. m. s.)
představuje jeden z klíčových právních předpisů v oblasti ochrany osob bez státní příslušnosti, především pak ochrany před diskriminací při výkonu
jejich základních práv
a svobod. Cílem úmluvy bylo zakotvit ochranné mechanismy pro osoby bez státní příslušnosti, které nejsou současně uprchlíky, neboť
na ty se vztahuje o tři roky starší Úmluva
o právním postavení uprchlíků z roku 1951
(č. 208/1993 Sb.). Samotný účel Úmluvy
o právním postavení osob bez státní příslušnosti pak vyplývá z její preambule, která zdůrazňuje hluboký zájem OSN o osoby bez státní příslušnosti, jejichž status je v příkrém
rozporu s lidskými právy a zájmy lidského
společenství. Účelem této úmluvy je především upravit a zlepšit právní postavení osob
bez státní příslušnosti a zajistit jim co nejširší
výkon jejich základních práv a svobod. Toho
se mělo dosáhnout právě tím, že osobám bez
státní příslušnosti bude přiznán „status osoby bez státní příslušnosti“, který jim umožní
získat stabilní právní postavení, doklady totožnosti a další základní prostředky jejich
ochrany (srov. Goodwin-Gill, G. S. Introductory note to the Convention relating to the
status of stateless persons. Dostupný v archivu OSN z http://untreaty.un.org).
[28] Úmluva o právním postavení osob
bez státní příslušnosti vstoupila v platnost
dne 6. 6. 1960 a ratifikovalo ji 76 států, mezi
nimiž je od roku 2004 i Česká republika. Současně s ratifikací dne 17. 5. 2004 Česká republika učinila prohlášení k článkům 23, 24
odst. 1 písm. b), 27 a 28. Pro Českou republiku
vstoupila Úmluva v platnost dne 17. 10. 2004;
byla publikována pod č. 108/2004 Sb. m. s.
Ukrajina Úmluvu o právním postavení osob
bez státní příslušnosti neratifikovala.
[29] Obsah Úmluvy o právním postavení
osob bez státní příslušnosti velmi podstatně vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků
– většina ustanovení je z Úmluvy o právním
postavení uprchlíků převzata zcela či v modifikované podobě. Přestože se tedy jedná
o dva nezávislé mezinárodní standardy (a to
především s ohledem na závěr kodifikačního
výboru, že postavení uprchlíků je humanitární problém, zatímco postavení apatridů,
tj. osob bez státní příslušnosti, je primárně
otázka právní), je jejich úzký vzájemný vztah
nepochybný a je zřejmé, že při interpretaci
Úmluvy o právním postavení osob bez státní
příslušnosti lze zcela jednoznačně vycházet
z výkladu vztahujícího se právě k Úmluvě
o právním postavení uprchlíků, která tvořila
základ pro její zpracování.
[30] Pro nyní posuzovaný případ je stěžejní článek 24 Úmluvy o právním postavení
osob bez státní příslušnosti, jehož znění je
následující:
„1. Smluvní státy budou s osobami bez
státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet stejně jako
se svými občany ve věcech, které se týkají:
(a) Odměňování včetně rodinných přídavků, pokud jsou součástí odměňování,
pracovní doby, úpravy práce přesčas, placené dovolené, omezení domácí práce, minimální věkové hranice pro zaměstnání, učebního poměru a odborné přípravy, práce žen
a mladistvých a využívání výhod plynoucích z kolektivního vyjednávání, v rozsahu,
v jakém jsou tyto otázky upraveny zákony
nebo nařízeními nebo spadají pod kontrolu
správních orgánů;
(b) Sociálního zabezpečení (právní
předpisy týkající se pracovních úrazů,
nemocí z povolání, mateřství, nemoci, invalidity, stáří, úmrtí, nezaměstnanosti,
rodinných závazků a jakékoli další nepředvídané události, na kterou se podle
zákonů a nařízení vztahuje sociální zabezpečení) s těmito omezeními:
(i) mohou existovat přiměřené úpravy týkající se zachování nabytých práv
nebo práv právě nabývaných;
(ii) vnitrostátní právní předpisy země
trvalého pobytu mohou stanovit zvláštní
úpravy týkající se sociálních dávek nebo
jejich částí plně hrazených z veřejných
fondů a dávek vyplácených osobám, které
nesplňují příspěvků se týkající podmínky přiznání řádného důchodu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
2. Právo na odškodnění za úmrtí osoby
bez státní příslušnosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání není dotčeno tím, že místo trvalého pobytu oprávněné osoby se nachází mimo území smluvního
státu.
2. Právo na odškodnění za úmrtí osoby
bez státní příslušnosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání není dotčeno tím, že místo trvalého pobytu oprávněné osoby se nachází mimo území smluvního
státu.
3. Smluvní státy rozšíří na osoby bez
státní příslušnosti výhody plynoucí z dohod, které tyto státy mezi sebou uzavřely
nebo mohou v budoucnu uzavřít, týkající se zachování práv nabytých nebo právě nabývaných v oblasti sociálního zabezpečení, pouze s výhradou podmínek,
které uplatňují vůči občanům států, které tyto dohody podepsaly.
3. Smluvní státy rozšíří na osoby bez
státní příslušnosti výhody plynoucí z dohod, které tyto státy mezi sebou uzavřely
nebo mohou v budoucnu uzavřít, týkající se zachování práv nabytých nebo právě nabývaných v oblasti sociálního zabezpečení, pouze s výhradou podmínek,
které uplatňují vůči občanům států, které tyto dohody podepsaly.
4. Smluvní státy budou s porozuměním posuzovat možnost co nejvíce rozšířit na osoby bez státní příslušnosti výhody plynoucí z podobných dohod, které
mohou kdykoli platit mezi těmito smluvními státy a státy, které smluvními státy
nejsou.“
[31] Ve vztahu k čl. 24 odst. 1 písm. b)
učinila Česká republika jedno z prohlášení,
podle nějž bude toto ustanovení aplikováno
„v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní právní předpisy České republiky“.
[32] Článek 24 odst. 1 písm. b) citované
úmluvy tedy zajišťuje apatridům přístup k sociálnímu zabezpečení, zejména za situace,
kdy mezi státem, na jehož území se apatrida
nachází, a státem, v němž získal doby pojištění či jiné výhody, neexistuje mezinárodní
ujednání o vzájemných vztazích v oblasti sociálního zabezpečení, a je tedy třeba aplikovat
pouze vnitrostátní právní úpravu. Úmluva vesměs staví na principu, podle nějž by měly
smluvní státy osobám bez státní příslušnosti
poskytovat co nejvýhodnější zacházení, minimálně však tak příznivé jako ve vztahu k cizincům obecně. Článek 24 odst. 1 písm. b) týkající
se sociálních práv je však jedním z těch, které
jsou v rámci citované úmluvy pro apatridy ještě
příznivější, neboť jim zabezpečuje stejné zacházení, jaké je garantováno občanům smluvního státu, na jehož území se apatrida nachází.
[33] Článek 24 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení osob bez státní příslušnosti přitom
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
podle zdejšího soudu neobsahuje „relativní
prvek“, to znamená, že se v něm smluvní státy, tedy i ČR, zavázaly k určitému postupu bez
ohledu na ostatní státy (smluvní či nikoli).
V posuzovaném případě tedy není podstatné,
že Ukrajina není smluvním státem této úmluvy; Česká republika je článkem 24 odst. 1 vázána zacházet se stěžovatelkou v oblasti sociálního zabezpečení jako se svým vlastním
občanem bez ohledu na to, zda se k takovému
postupu zavázala i Ukrajina.
[34] V souladu se shora uvedeným žalovaná postupovala – podle vnitrostátní právní
úpravy zhodnotila stěžovatelčinu dobu pojištění v ČR (18 let a 329 dnů). Tomuto postupu
nebránilo ani prohlášení, které ČR při přístupu k této úmluvě učinila, a sice že článek 24
odstavec 1 písm. b) bude aplikován v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní právní
předpisy České republiky. Žalovaná však nemohla než uzavřít, že s ohledem na požadavky § 28 zákona o důchodovém pojištění není
tato doba pro přiznání starobního důchodu
dostatečná. Pro zhodnocení doby pojištění,
kterou stěžovatelka získala na území dnešní
Ukrajiny, by žalovaná i v případě vlastního
státního občana aplikovala ustanovení Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou, přičemž státní
občan ČR by spadal pod osobní rozsah vymezený v čl. 3 písm. a) této smlouvy. Pokud by
Úmluva o právním postavení osob bez státní
příslušnosti nestanovila nic dalšího, bylo by
jednoznačné, že pod tento rozsah spadají
i osoby bez státní příslušnosti, které by do
čl. 3 písm. a) Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou
byly vtaženy prostřednictvím čl. 24 odst. 1
písm. b) Úmluvy o právním postavení osob
bez státní příslušnosti.
[35] Nelze však přehlédnout, že článek 24
Úmluvy o právním postavení osob bez státní
příslušnosti obsahuje rovněž body (i) a (ii)
odstavce 1 písm. b) a především pak odstavce 3
a 4, které stanoví podstatné meze shora popsaného přístupu zacházet v oblasti sociálního
zabezpečení s apatridy jako s vlastními občany. Tato ustanovení odrážejí postoj smluvních
států k situaci, kdy na jejich území požádá
o přiznání výhod vyplývajících ze sociálního
jednotlivec (apatrida), který
zabezpečení
v průběhu svého života přispíval do systému
sociálního zabezpečení více států. Současně
je z těchto odstavců a dále především z článků 14 a 15 uvedené úmluvy zřejmá vůle těchto států náklady na příslušné dávky poměrně
sdílet.
[36] V nyní posuzovaném případě popsaná okolnost nastala, neboť stěžovatelka tvrdí,
že získala doby pojištění nejen na území ČR,
ale především na území dnešní Ukrajiny (bývalého SSSR). Z tohoto důvodu se zdejší soud
nadále zaměřil zejména na odstavce 3 a 4
článku 24 citované úmluvy.
[37] Tyto dva odstavce článku 24 doplňují úpravu obsaženou v prvním odstavci bodě
(ii) článku 24 („vnitrostátní právní předpisy
země trvalého pobytu mohou stanovit
zvláštní úpravy týkající se sociálních dávek
nebo jejich částí plně hrazených z veřejných
fondů a dávek vyplácených osobám, které
nesplňují příspěvků se týkající podmínky přiznání řádného důchodu“) a konkrétně upravují, zda a za jakých podmínek se mohou na
osoby bez státní příslušnosti vztahovat výhody plynoucí z jiných mezinárodních ujednání.
[38] Třetí odstavec článku 24 téže úmluvy představuje jeden z hlavních nástrojů
ochrany osob bez státní příslušnosti, neboť
zaručuje, že tyto osoby mohou bez dalšího
užívat výhod, které plynou z mezinárodních
smluv na poli sociálního zabezpečení uzavřených navzájem mezi smluvními státy dané
úmluvy. S ohledem na jeho poměrně neobratnou formulaci a nejednoznačné vyznění je nanejvýš praktické zaměřit se při jeho
interpretaci na prvotní vůli a záměr signatářských států. V rámci kodifikačních prací na
Úmluvě o právním postavení uprchlíků, která sloužila jako výrazná inspirace při koncipování Úmluvy o právním postavení osob
bez státní příslušnosti, zvažoval ad hoc výbor
rovněž takové pojetí čl. 24 odst. 3, podle kterého by uprchlík mohl užívat výhod plynoucích z jakékoli smlouvy zavazující stát, na jehož území se nachází, tedy i z takové, která je
uzavřena se státem, který není smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Signatářské státy však v této souvislosti projevily obavy, že by pro ně takto široce nastave-
ná jednostranná povinnost představovala neospravedlnitelné břímě, neboť by v případě
nesoučinnosti nesmluvních států nesly plnou odpovědnost za vyplácení i té části dávky sociálního zabezpečení, která měla být
azylantovi vyplacena nesmluvním státem, na
jehož území mu vznikl alespoň dílčí nárok na
výplatu dávky. Konečné znění článku 24 odst. 3
Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(a v důsledku tedy i Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti) je tak odrazem vůle signatářských států plně se zavázat
k zachování získaných práv uprchlíků (resp.
apatridů) pouze v případě, že budou důsledně zakotvena a aplikována pravidla týkající se
kombinování dílčích nároků na výplatu dávek (srov. Hathaway, J. The Rights of Refugees
under International Law. New York : Cambridge University Press, 2005, s. 781–782).
Záruky splnění tohoto požadavku pak poskytuje pouze taková koncepce třetího odstavce
článku 24, která zaručuje zachování výhod
uprchlíkům (apatridům) vyplývajících výhradně z ujednání mezi smluvními stranami
Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(resp. Úmluvy o právním postavení osob bez
státní příslušnosti).
[39] Vzhledem k tomu, že Ukrajina není
smluvním státem Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, je zřejmé, že
třetí odstavec článku 24 této úmluvy nemůže
být na nyní posuzovaný případ aplikovatelný.
[40] Relevantní je v posuzované věci tedy
pouze čtvrtý odstavec tohoto článku, podle
něhož „[s]mluvní státy budou s porozuměním posuzovat možnost co nejvíce rozšířit
na osoby bez státní příslušnosti výhody plynoucí z podobných dohod, které mohou kdykoli platit mezi těmito smluvními státy a státy, které smluvními státy nejsou“.
[41] Otázka, jakým způsobem toto ustanovení interpretovat, vyvstala i v řízení před
krajským soudem. Vyjdeme-li ze shora uvedených závěrů vztahujících se k článku 24 odst. 3,
je nasnadě, že ve vztahu k výhodám plynoucím z mezinárodních smluv s nesmluvními
státy citované úmluvy nezbylo než v odstavci 4
vyjádřit spíše než pravidlo určitého postupu
jen princip, podle něhož jsou smluvní státy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
vybízeny k úsilí zajistit osobám bez státní příslušnosti zachování výhod vyplývajících
z těchto ujednání. Tento závěr je podpořen
samotnou zvolenou dikcí předmětného
ustanovení (srov. v angličtině: „States will give
sympathetic consideration to extending to stateless persons so far as possible.“ a francouzštině: „Les Etats contractants examineront avec
bienveillance la possibilité d’étendre, dans
toute la mesure du possible, aux apatrides.“).
[42] Současně pak ze shora uvedeného
vyplývá, že citované ustanovení je koncipováno tak, aby rozšíření výhod ve prospěch osob
bez státní příslušnosti nejen nebránilo, ale
aby k němu podněcovalo. Smluvní státy by se
měly zabývat tím, zda nemohou na apatridy
rozšířit výhody vyplývající z mezinárodních
smluv pro ně závazných, a to v co největší
možné míře. Tento názor sdílí i Hathaway, neboť ve vztahu k čl. 24 odst. 4 Úmluvy o právním postavení uprchlíků uvádí, že „země, na
jejímž území se uprchlík nachází, by měla
vyvinout maximální úsilí, aby pro něj zajistila výhody v oblasti sociálního zabezpečení,
které se zakládají na výkonu práce a příspěvcích do systému sociálního zabezpečení
země, která není stranou Úmluvy“ (srov.
Hathaway, J., op. cit., s. 784). Uvedené závěry
jsou v souladu s předmětem a účelem Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, k nimž je podle čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy při interpretaci mezinárodní
smlouvy třeba přihlédnout; účelem Úmluvy
podle její preambule je zajistit, aby apatridé
mohli vykonávat základní práva a svobody
v co nejširší míře.
Aplikace Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti ve spojení se Smlouvou mezi ČR a Ukrajinou
a závěry v nyní posuzované věci
[43] Článek 24 odst. 4 Úmluvy o právním
postavení osob bez státní příslušnosti tedy
klade na smluvní státy požadavek, aby vyvinuly maximální úsilí k zachování výhod apatridům v oblasti sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že
Smlouva mezi ČR a Ukrajinou se vztahuje
pouze na občany obou smluvních stran a osoby, které od nich odvozují svá práva, a jako ta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
kovou ji nelze považovat za právní nástroj,
který dostatečně chrání práva osob bez státní
příslušnosti; to samo o sobě však nelze pokládat za porušení závazků z Úmluvy o právním
postavení osob bez státní příslušnosti. Mezinárodní smlouva o koordinaci sociálního zabezpečení je vždy výsledkem jednání dvou
suverénních států a je evidentní, že výsledkem takové kontraktace je jen souladná vůle
obou smluvních stran. Nadto nelze pominout
časovou souslednost posuzovaných mezinárodních smluv; Úmluva o právním postavení
osob bez státní příslušnosti byla ratifikována
o rok později (2004) než Smlouva mezi ČR
a Ukrajinou (2003).
sociálním
[44] Přesto je zřejmé, že si Česká republika je vědoma účelnosti a vhodnosti takové
úpravy, která vztáhne aplikaci mezinárodních
smluv o sociálním zabezpečení i na apatridy.
Svědčí o tom její kontraktační praxe s jinými
státy, z níž lze dovodit, že Česká republika
uzavírala smlouvy ve prospěch osob bez státní příslušnosti i před rokem 2000. Například
Smlouva mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o sociálním zabezpečení
(č. 2/2000 Sb. m. s.) uzavřená v roce 1998 či
Smlouva mezi Českou republikou a Litevskou
republikou
zabezpečení
(č. 136/2000 Sb. m. s.) z roku 1999 se vztahují na „osoby, které podléhají nebo podléhaly
právním předpisům jednoho nebo obou
smluvních států,“ a jiné osoby, pokud odvozují svá práva od těchto osob, přičemž obě
smlouvy v úvodních ustanoveních upřesňují,
že se pod „osobou“ rozumí i osoba bez státní
příslušnosti. Za použití uvedené formulace je
povětšinou vymezen personální
rozsah
i v ostatních smlouvách tohoto typu, a přestože zde chybí výslovný odkaz na osoby bez státní příslušnosti, je personální rozsah dotčené
smlouvy vymezen natolik široce, že je zřejmé,
že se vztahuje i na ně [srov. např. Smlouva mezi Českou republikou a Rumunskem o sociálním zabezpečení (č. 25/2004 Sb. m. s.) z roku
2002, Smlouva mezi Českou republikou a Tureckou republikou o sociálním zabezpečení
(č. 135/2004 Sb. m. s.) z roku 2003, Smlouva
o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou
a Korejskou republikou (č. 80/2008 Sb. m. s.)
z roku 2007 či Smlouva mezi Českou republikou a Japonskem o sociálním zabezpečení
(č. 41/2009 Sb. m. s.) z roku 2008]. Postup rozšiřující nároky z mezinárodních smluv v oblasti sociálního zabezpečení na osoby bez státní
příslušnosti silně doporučuje ve svých textech i Mezinárodní organizace práce (srov.
Hirose, K.; Nikac, M.; Tamagno, E. Protecting
the social security rights of migrant workers:
A rights – based approach. International Labour Organization, Decent Work Technical
Support Team and Country Office for Central and Eastern Europe. Budapest : ILO, 2011,
s. 43–44. Dostupné z www.ilo.org). Současně
v tomto směru nelze přehlédnout, že s apatridy výslovně počítají i evropské koordinační
předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, tj.
jak již zrušené nařízení Rady (ES) č. 1408/71
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení
na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, tak nové nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
883/2004 o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení.
[45] Nejvyšší správní soud považuje
ochranu apatridů v oblasti sociálního zabezpečení za důležitou mezinárodní povinnost
českého státu, avšak jak vyplývá z výše uvedeného, Česká republika tuto svou povinnost ve
vztahu vůči stěžovatelce neporušila. Smlouva
mezi ČR a Ukrajinou neobsahuje ochranu
práv apatridů. Tato skutečnost vychází z vůle
účastníků kontraktace, což potvrzuje i rozprava v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR
v rámci prvého čtení vládního návrhu, kterým byla předložena parlamentu k vyslovení
souhlasu citovaná smlouva. Ačkoli byla Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR upozorněna
při projednávání vládního návrhu na skutečnost, že tato smlouva nechrání práva osob
bez státní příslušnosti (sněmovní tisk 1152,
kritický projev poslance Jaromíra Kohlíčka,
dostupné na http://www.psp.cz/eknih/ 1998ps/
stenprot/043schuz/s043226.htm;r6), tak tuto smlouvu schválila. Smlouva mezi ČR
a Ukrajinou je na rozdíl od většiny ostatních
smluv částečně ještě založena na principu teritoriality, nikoli na principu proporcionality.
Doby pojištění, které dotčená osoba získala
před datem 1. 4. 2003, jsou hodnoceny jen
jedním smluvním státem, a to tím, kde příslušná osoba pobývá, aniž by se přihlíželo
k tomu, ve kterém z obou států tyto doby byly získány. Obiter dictum Nejvyšší správní
soud podotýká, že v ukrajinském právu sociálního zabezpečení je účast na sociálním zabezpečení zpravidla založena na principu občanství, což je patrně důsledek volby rozsahu
sukcese související se zánikem SSSR. Podle
Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou ostatně nemá
ukrajinský nositel pojištění žádnou právní
povinnost vydat potvrzení o dobách pojištění, které získala na území dnešní Ukrajiny
osoba nemající státní občanství žádné z obou
zemí. Takové potvrzení není pouhým přepisem tzv. pracovní knížky, smluvní strana jím
osvědčuje, že doby získané na jejím území
jsou podle jejích právních předpisů dobami
důchodového pojištění.
[46] Podle čl. 39 odst. 4 Smlouvy mezi ČR
a Ukrajinou lze za české doby považovat doby
získané na Ukrajině toliko v případě státních
občanů smluvních stran. Na osoby bez státní
příslušnosti se tato smlouva nevztahuje. Stěžovatelka je tedy oprávněna pouze k takovým
výhodám v oblasti sociálního zabezpečení,
které vyplývají z vnitrostátních českých právních předpisů. Nárok na starobní důchod
k požadovanému datu 1. 4. 2003 jí tedy nevznikl, neboť nezískala potřebnou dobu pojištění podle § 28 zákona o důchodovém pojištění. Nelze přitom nevidět, že do českého
systému důchodového pojištění stěžovatelka
přispívala podle údajů ve správním spisu po
dobu cca 6 let. Proto převzetí finančního břemene za podstatnou část pracovní kariéry
stěžovatelky, kterou realizovala v zahraničí,
musí být nezpochybnitelně založeno na existenci mezinárodního závazku České republiky k takovému postupu. Jinak nelze po České
republice spravedlivě požadovat, aby v průběžně financovaném systému důchodového
pojištění byl stěžovatelce přiznán nárok na
dlouhodobé plnění, kterému neodpovídá potřebný ekvivalent v podobě odvedeného pojistného (daní) po zákonem stanovenou dobu. Na tomto místě je pak třeba upozornit na
skutečnost, kterou v průběhu řízení zdůraz-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
Nina V. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnos- ního fondu a jeho podmínkách, avšak v řízení
o změně rozhodnutí vydaných podle zvláštních předpisů, to znamená v řízení o změně
rozhodnutí,
jejichž závaznou součástí (ve
smyslu § 10 odst. 1 zákona o ochraně ZPF) se
souhlas stal. To je logický důsledek toho, že
souhlasy vydávané podle zákona o ochraně
ZPF jsou závazným stanoviskem podle správ- dále jen „Smlouva mezi ČR a Ukrajinou“) ti žalobkyně.