Odstupné poskytnuté zaměstnavatelem při ukončení pracovního poměru se zaměstnancem prokazatelně z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce z roku 2006
(tj. z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti) je odstupným poskytnutým na základě zákoníku práce jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu
§ 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Podle tohoto ustanovení se proto takové odstupné nezahrnuje do vyměřovacího základu zaměstnanců pro pojistné na důchodové pojištění.
Odstupné poskytnuté zaměstnavatelem při ukončení pracovního poměru se zaměstnancem prokazatelně z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce z roku 2006
(tj. z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti) je odstupným poskytnutým na základě zákoníku práce jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu
§ 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení. Podle tohoto ustanovení se proto takové odstupné nezahrnuje do vyměřovacího základu zaměstnanců pro pojistné na důchodové pojištění.
12. 11. 2013 zamítl. Ztotožnil se se závěry žalované, že žalobkyní poskytnuté odstupné
nemohlo být zahrnuto pod výjimku stanovenou v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném,
podle něhož se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují „odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné poskytovaná na
základě zvláštních právních předpisů a odměna při skončení funkčního období náležející podle zvláštních právních předpisů“.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
Konkrétně namítala, že krajský soud „nesprávně posoudil otázku, zda je zaměstnavatel povinen zahrnout do vyměřovacího
základu pro odvod pojistného také odstupné
vyplácené zaměstnancům na základě ujednání v kolektivní smlouvě v případech skon-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
čení pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce z roku
2006“. Stěžovatelka se domnívala, že § 67 zákoníku práce z roku 2006 „neobsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž má zaměstnavatel možnost zaměstnanci v souvislosti se
skončením pracovního poměru poskytnout
odstupné, a také že peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci při
skončení pracovního poměru z jiných důvodů je možné považovat za odstupné ve smyslu zákoníku práce“. Dále byla stěžovatelka
názoru, že „odstupné vyplacené v souladu
s kolektivní smlouvou je zapotřebí považovat za odstupné poskytnuté na základě zákoníku práce i bez výslovného zakotvení zákonného nároku zaměstnance na takové
odstupné“, a že „odstupné poskytované v případě skončení pracovního poměru pro zdravotní důvody na straně zaměstnance plně
odpovídá smyslu existence institutu odstupného“. Opak by stěžovatelka považovala za
rozporný s účelem právní úpravy obsažené
v zákoníku práce z roku 2006 a neodpovídající historickému vývoji právní úpravy odstupného. Stěžovatelka rovněž považovala
otázku výkladu pojmu „odstupné“ za zcela zásadní a pokládala za potřebné zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu při řešení dané věci.
Stěžovatelka soudu předložila kolektivní
smlouvu, na jejímž základě svým zaměstnancům poskytovala předmětné odstupné. V bodu C16 dodatku č. 1/2007 ke kolektivní
smlouvě na roky 2006–2008, uzavřeného
12. 11. 2013 zamítl. Ztotožnil se se závěry žalované, že žalobkyní poskytnuté odstupné
nemohlo být zahrnuto pod výjimku stanovenou v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném,
podle něhož se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují „odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné poskytovaná na
základě zvláštních právních předpisů a odměna při skončení funkčního období náležející podle zvláštních právních předpisů“.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
Konkrétně namítala, že krajský soud „nesprávně posoudil otázku, zda je zaměstnavatel povinen zahrnout do vyměřovacího
základu pro odvod pojistného také odstupné
vyplácené zaměstnancům na základě ujednání v kolektivní smlouvě v případech skon-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
čení pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce z roku
2006“. Stěžovatelka se domnívala, že § 67 zákoníku práce z roku 2006 „neobsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž má zaměstnavatel možnost zaměstnanci v souvislosti se
skončením pracovního poměru poskytnout
odstupné, a také že peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci při
skončení pracovního poměru z jiných důvodů je možné považovat za odstupné ve smyslu zákoníku práce“. Dále byla stěžovatelka
názoru, že „odstupné vyplacené v souladu
s kolektivní smlouvou je zapotřebí považovat za odstupné poskytnuté na základě zákoníku práce i bez výslovného zakotvení zákonného nároku zaměstnance na takové
odstupné“, a že „odstupné poskytované v případě skončení pracovního poměru pro zdravotní důvody na straně zaměstnance plně
odpovídá smyslu existence institutu odstupného“. Opak by stěžovatelka považovala za
rozporný s účelem právní úpravy obsažené
v zákoníku práce z roku 2006 a neodpovídající historickému vývoji právní úpravy odstupného. Stěžovatelka rovněž považovala
otázku výkladu pojmu „odstupné“ za zcela zásadní a pokládala za potřebné zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu při řešení dané věci.
Stěžovatelka soudu předložila kolektivní
smlouvu, na jejímž základě svým zaměstnancům poskytovala předmětné odstupné. V bodu C16 dodatku č. 1/2007 ke kolektivní
smlouvě na roky 2006–2008, uzavřeného
31. 1. 2007 a účinného zpětně od 1. 1. 2007,
přičemž účinnost této kolektivní smlouvy původně stanovená do 31. 12. 2008 byla dalšími
dodatky prodloužena až do roku 2010, se
uvádí: „Při skončení pracovního poměru
zaměstnance z důvodů uvedených v § 52 odst. 1
písm. d) zákoníku práce z roku 2006 a dohodou dle § 49 zákoníku práce z roku 2006
z důvodů uvedených v § 52 odst. 1 písm. e)
náleží zaměstnanci odstupné podle § 67
odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve výši
12násobku jeho průměrného výdělku.“
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti
zopakovala svoji argumentaci z řízení před
krajským soudem, že odstupné náleží zaměst-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
nanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c)
zákoníku práce z roku 2006 nebo dohodou
z týchž důvodů. Dle žalované z § 67 zákoníku
práce z roku 2006 „vyplývá, že pokud je příčinou výpovědi ztráta dlouhodobé způsobilosti zaměstnance konat dále dosavadní
práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ..., zákonný nárok na odstupné nenáleží“.
Žalovaná se domnívala, že kolektivní smlouva, v níž se stěžovatelka zavázala poskytovat
odstupné nad rámec platných předpisů, není
zvláštním právním předpisem ve smyslu § 5
odst. 1 zákona o pojistném.
V doplnění vyjádření žalovaná poukázala
na historii předmětné právní úpravy týkající
se odstupného a jeho zahrnování do vyměřovacího základu pro odvod pojistného za platnosti a účinnosti zákoníku práce z roku 1965
a zákoníku práce z roku 2006, který jej nahradil s účinností od 1. 1. 2007, s tím, že odstupné, které se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, představuje
(jen) odstupné ve smyslu zákoníku práce,
tj. odstupné, na které má zaměstnanec nárok
ze zákona. Zákoník práce z roku 2006 podle
žalované nebrání tomu, aby zaměstnavatel jako odstupné označil i jiné peněžité plnění,
které zaměstnanci poskytne v souvislosti se
skončením pracovního poměru, což může
vyplývat i z kolektivní smlouvy, avšak takové
plnění není odstupným podle § 67 zákoníku
práce z roku 2006, tedy na základě zákona ve
smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném. „Za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu ... nemůže být považován
každý příjem, který jako odstupné označí
účastníci pracovněprávních vztahů, ale pouze takové peněžité plnění, které naplňuje
znaky právního pojmu ,odstupné‘, tj. určité
formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. Bylo-li by úmyslem zákonodárce nezahrnovat do vyměřovacího základu pro odvod pojistného jakékoliv
peněžité plnění zaměstnavatele ve prospěch
zaměstnance při skončení pracovněprávního vztahu, pak by odkaz ... na zákoník práce
byl zcela nadbytečný“, uvedla žalovaná.
Žalovaná konečně upozornila, že „zahrnutí odstupného do vyměřovacího základu
se projeví navýšením vyměřovacího základu
pro odvod pojistného, a to jak zaměstnance,
tak i zaměstnavatele, což má následně dopad do výše dávek sociálního zabezpečení, ať
už jde o dávky nemocenského nebo důchodového pojištění“. Podle žalované je systém
sociálního zabezpečení založen na pojistném
principu solidarity, kdy účastník systému do
tohoto systému přispívá placením pravidelného příspěvku, tedy „pojišťuje se“ pro budoucí sociální situace, se kterými zákon při
splnění stanovených podmínek spojuje nárok na dávku. Podle žalované musí k vyloučení či zahrnutí určitých finančních prostředků
z povinnosti odvést z nich pojistné docházet
pouze na základě zákona a nikoli na základě
dohody stran pracovněprávního vztahu nebo
kolektivní smlouvy.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí žalované
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...) [13] Předestřená kasační stížnost se
koncentruje na otázku interpretace § 5 odst. 2
písm. b) zákona o pojistném, konkrétně na to,
zda odstupné poskytnuté v daném případě
žalobkyní zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při ukončení pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku
práce spadá pod odstupné poskytované „na
základě zvláštních právních předpisů“ v § 5
odst. 2 písm. b) zákona o pojistném. Jde tedy
o výklad pojmu odstupné obsaženého v tomto ustanovení. S ohledem na princip jednoty
a bezrozpornosti právního řádu (ve smyslu
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2007 a účinného zpětně od 1. 1. 2007,
přičemž účinnost této kolektivní smlouvy původně stanovená do 31. 12. 2008 byla dalšími
dodatky prodloužena až do roku 2010, se
uvádí: „Při skončení pracovního poměru
zaměstnance z důvodů uvedených v § 52 odst. 1
písm. d) zákoníku práce z roku 2006 a dohodou dle § 49 zákoníku práce z roku 2006
z důvodů uvedených v § 52 odst. 1 písm. e)
náleží zaměstnanci odstupné podle § 67
odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve výši
12násobku jeho průměrného výdělku.“
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti
zopakovala svoji argumentaci z řízení před
krajským soudem, že odstupné náleží zaměst-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
nanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c)
zákoníku práce z roku 2006 nebo dohodou
z týchž důvodů. Dle žalované z § 67 zákoníku
práce z roku 2006 „vyplývá, že pokud je příčinou výpovědi ztráta dlouhodobé způsobilosti zaměstnance konat dále dosavadní
práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ..., zákonný nárok na odstupné nenáleží“.
Žalovaná se domnívala, že kolektivní smlouva, v níž se stěžovatelka zavázala poskytovat
odstupné nad rámec platných předpisů, není
zvláštním právním předpisem ve smyslu § 5
odst. 1 zákona o pojistném.
V doplnění vyjádření žalovaná poukázala
na historii předmětné právní úpravy týkající
se odstupného a jeho zahrnování do vyměřovacího základu pro odvod pojistného za platnosti a účinnosti zákoníku práce z roku 1965
a zákoníku práce z roku 2006, který jej nahradil s účinností od 1. 1. 2007, s tím, že odstupné, které se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, představuje
(jen) odstupné ve smyslu zákoníku práce,
tj. odstupné, na které má zaměstnanec nárok
ze zákona. Zákoník práce z roku 2006 podle
žalované nebrání tomu, aby zaměstnavatel jako odstupné označil i jiné peněžité plnění,
které zaměstnanci poskytne v souvislosti se
skončením pracovního poměru, což může
vyplývat i z kolektivní smlouvy, avšak takové
plnění není odstupným podle § 67 zákoníku
práce z roku 2006, tedy na základě zákona ve
smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném. „Za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu ... nemůže být považován
každý příjem, který jako odstupné označí
účastníci pracovněprávních vztahů, ale pouze takové peněžité plnění, které naplňuje
znaky právního pojmu ,odstupné‘, tj. určité
formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. Bylo-li by úmyslem zákonodárce nezahrnovat do vyměřovacího základu pro odvod pojistného jakékoliv
peněžité plnění zaměstnavatele ve prospěch
zaměstnance při skončení pracovněprávního vztahu, pak by odkaz ... na zákoník práce
byl zcela nadbytečný“, uvedla žalovaná.
Žalovaná konečně upozornila, že „zahrnutí odstupného do vyměřovacího základu
se projeví navýšením vyměřovacího základu
pro odvod pojistného, a to jak zaměstnance,
tak i zaměstnavatele, což má následně dopad do výše dávek sociálního zabezpečení, ať
už jde o dávky nemocenského nebo důchodového pojištění“. Podle žalované je systém
sociálního zabezpečení založen na pojistném
principu solidarity, kdy účastník systému do
tohoto systému přispívá placením pravidelného příspěvku, tedy „pojišťuje se“ pro budoucí sociální situace, se kterými zákon při
splnění stanovených podmínek spojuje nárok na dávku. Podle žalované musí k vyloučení či zahrnutí určitých finančních prostředků
z povinnosti odvést z nich pojistné docházet
pouze na základě zákona a nikoli na základě
dohody stran pracovněprávního vztahu nebo
kolektivní smlouvy.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí žalované
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...) [13] Předestřená kasační stížnost se
koncentruje na otázku interpretace § 5 odst. 2
písm. b) zákona o pojistném, konkrétně na to,
zda odstupné poskytnuté v daném případě
žalobkyní zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při ukončení pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku
práce spadá pod odstupné poskytované „na
základě zvláštních právních předpisů“ v § 5
odst. 2 písm. b) zákona o pojistném. Jde tedy
o výklad pojmu odstupné obsaženého v tomto ustanovení. S ohledem na princip jednoty
a bezrozpornosti právního řádu (ve smyslu
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010-79 a jiných, např.
rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10.
2005, čj. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb.
NSS, či rozsudek ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs
58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS) je přitom
nutno se zabývat tím, zda existují rozumné
důvody přikládat témuž pojmu („odstupné“)
v různých právních předpisech (zákoník práce z roku 2006 na straně jedné a zákon o pojistném na straně druhé) jiný význam a obsah,
resp. zda existuje rozumný důvod interpretovat odstupné v § 5 odst. 2 písm. b) zákona
o pojistném restriktivně jen jako odstupné
podle § 67 odst. 1 a 2 zákoníku práce z roku
2006, přesněji řečeno, jen jako odstupné poskytované při rozvázání pracovního poměru
z důvodů dle § 52 písm. a) až d) a nikoli již
písm. e) zákoníku práce z roku 2006.
[14] Zákon o pojistném sám definici odstupného neobsahuje a odkazuje na zvláštní
právní předpis, jímž je z povahy věci i podle
poznámky pod čarou zákoník práce z roku
2006; ostatně právě odstupné v režimu zákoníku práce bylo žalobkyní jako zaměstnavatelkou v daném případě jejím zaměstnancům
poskytnuto. Ani zákoník práce z roku 2006
legální definici odstupného,
neposkytuje
pouze stanovuje případy, při nichž má zaměstnanec na toto plnění nárok ze zákona.
Nejvyšší soud – při absenci legální definice
v zákoníku práce – odstupné kontextuálně
a podle smyslu tohoto institutu definuje jako
„plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jeho pracovního poměru
a které má zaměstnanci pomoci překonat,
často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl
proto, že ztratil dosavadní práci“ (např. nedávný rozsudek ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo
732/2011, č. 106/2013 Soudní judikatury). Stejnou definici Nejvyšší soud použil v řadě starších i novějších rozhodnutí (např. rozsudky
ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5234/2009,
ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 492/2012
či ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 915/2012,
č. 57/2013 Sb. NS).
[15] „Zákonné“ odstupné, tj. odstupné,
na něž má zaměstnanec nárok přímo ze zákoníku práce z roku 2006, se váže k výpovědním důvodům (resp. k důvodům pro ukončení pracovního poměru dohodou), jež mají
primární příčinu na straně zaměstnavatele
[srov. § 52 písm. a) až d) zákoníku práce z roku 2006, resp. od 1. 1. 2012 též § 339a: zrušení nebo přemístění zaměstnavatele, nadby-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
tečnost pro organizační změny, pracovní
úraz, nemoc z povolání, resp. dosažení nejvyšší přípustné expozice, či podstatné zhoršení pracovních podmínek v souvislosti
s přechodem práva a povinností nebo jejich
výkonu na jiného zaměstnavatele]. Leží-li příčina ukončení pracovního poměru na straně
zaměstnance, nárok na odstupné s tím logicky zákon nesvazuje. To platí též o výpovědním důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku
práce z roku 2006, tj. pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti, který nemusí mít
zdroj v dosavadní práci nebo průběhu zaměstnání pro stávajícího zaměstnavatele. Na
straně druhé, oproti zbývajícím výpovědním
důvodům, dlouhodobé pozbytí zdravotní
způsobilosti, jakkoli jde o příčinu na straně
zaměstnance, je objektivní skutečností zaměstnancem zpravidla nezaviněnou. Ostatně
dřívější zákoník práce oba výpovědní důvody, jež se týkají zdraví zaměstnance, slučoval
do jednoho [§ 46 odst. 1 písm. d) zákoníku
práce z roku 1965] a jejich hybridní povaha
se projevovala v tom, že u tohoto výpovědního důvodu nebylo sice odstupné nárokovatelné ze zákona, zákoník práce z roku 1965
nicméně (alespoň od 1. 1. 2004, kdy vstoupila
v účinnost příslušná novela) umožňoval poskytování odstupného i v tomto případě na základě
kolektivní smlouvy nebo z rozhodnutí zaměstnavatele stanoveného ve vnitřním předpisu
(§ 60a odst. 2 zákoníku práce z roku 1965).
[16] Při ukončení pracovního poměru
z důvodů podle § 52 písm. e) zákoníku práce
z roku 2006 zákonný nárok na odstupné tedy
nevzniká. Z principů, na kterých nynější zákoník práce stojí, však vyplývá, že zaměstnavatel je oprávněn odchýlit se od zákonné
úpravy při poskytování odstupného, je-li to
ve prospěch zaměstnance. Zaměstnanci tedy
může být vyplaceno vyšší odstupné, než mu
ze zákona přísluší, rovněž mu může být vyplaceno odstupné i v případech, kdy to zákon
zaměstnavateli nepřikazuje, ať už na základě
smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo na základě kolektivní smlouvy či
jednostranně z rozhodnutí zaměstnavatele
obsaženého např. v jeho vnitřním předpise.
Tyto závěry – opírající se o § 2 odst. 1 a o § 363
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
a contrario či § 23 zákoníku práce z roku
2006 ve znění v rozhodné době (dnes by to
byl zejména § 4a) ve spojení s § 67 zákoníku
práce z roku 2006, resp. o čl. 2 odst. 4 Ústavy
a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – vyplývají z četné judikatury Nejvyššího
soudu (na některou stěžovatelka poukazovala již při řízení před krajským soudem) – např.
výše citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo
732/2011, rozsudek ze dne 18. 9. 2012, sp. zn.
21 Cdo 853/2011, a rozsudek ze dne 4. 12.
2012, sp. zn. 21 Cdo 613/2011, č. 148/2013
Soudní judikatury. Posuzováno podle zákoníku práce z roku 2006 tedy není žádného důvodu domnívat se, že obdobné peněžité plnění poskytnuté v jiných případech, než
v jakých to zákoník práce při skončení pracovního poměru z důvodů na straně zaměstnavatele stanoví, nemůže být odstupným ve
výše uvedeném smyslu. Jinou otázkou však je,
zda na všechna taková plnění nazývaná odstupné bez dalšího dopadá ustanovení veřejnoprávního předpisu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném, podle něhož se odstupné
podle zákoníku práce nezahrnuje do vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení, resp. na důchodové pojištění (dále též „sociální pojistné“).
[17] Nejvyšší správní soud vyšel z následujících východisek. Zaprvé zákonná konstrukce vyměřovacího základu zaměstnance
(a potažmo zaměstnavatele) pro sociální pojistné je taková, že se do něj zásadně zahrnují
veškeré příjmy, jež byly zaměstnanci vyplaceny a jež podléhají dani z příjmů, až na zákonem stanovené výjimky. Jednou z nich je právě zmíněné odstupné podle zákoníku práce
z roku 2006. Zadruhé předmět a cíl veřejnoprávní regulace – zde zákona o pojistném –
se liší od předmětu a cíle soukromoprávní regulace – zde zákoníku práce z roku 2006. Zákoník práce z roku 2006 garantuje minimální
práva a nároky zaměstnanců za účelem jejich
ochrany při skončení pracovního poměru.
Logicky proto nebrání odchylné úpravě, jež
zaměstnancům jako slabší straně poskytuje
více práv či vyšší nároky. Vedle toho zákon
o pojistném, jak správně žalovaná uvedla, zavádí státně pojistný systém sociálního zabez-
pečení, jenž je založen na pojistném principu
solidarity. Účastník systému do něj přispívá
placením pravidelného příspěvku, tedy „pojišťuje se“, byť nuceně, pro budoucí sociální
situace, se kterými zákon při splnění stanovených podmínek spojuje nárok na dávku (pojistné plnění). Zahrnutí určitého příjmu do
vyměřovacího základu se tak na jedné straně
promítne do vyššího pojistného, na straně
druhé však také do vyššího pojistného plnění
v případě, že nastane příslušná sociální událost, a pochopitelně i naopak. Nezahrnutí určitého příjmu do vyměřovacího základu se
tak negativně promítá do úrovně sociálního
zabezpečení zaměstnance. Z těchto východisek tedy plyne, že – s ohledem na princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu ve
smyslu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího
správního soudu – existují rozumné důvody
pro zužující výklad pojmu odstupného ve
smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném
oproti zákoníku práce z roku 2006. Lze tedy
v nejvyšší míře obecnosti souhlasit s krajským
soudem i se žalovanou v tom, že „za odstupné
nezahrnované do vyměřovacího základu ...
nemůže být považován každý příjem, který
jako odstupné označí účastníci pracovněprávních vztahů“, byť by z pohledu zákoníku
práce z roku 2006 šlo o postup zcela legální.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovanou i v tom, že „za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu [může být
považováno] pouze takové peněžité plnění,
které naplňuje znaky právního pojmu ,odstupné‘, tj. určité formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění“. Z této jinak správné teze ovšem na
rozdíl od krajského soudu a žalované dovozuje, že právě odstupné poskytované stěžovatelkou jejím zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při rozvázání pracovního poměru
z důvodu v § 52 písm. e) zákoníku práce z roku 2006 je odstupným ve výše uvedeném
smyslu. Zde totiž rozumné důvody pro zužující výklad pojmu odstupného absentují. Nepochybně jde o plnění poskytnuté zaměstnancům jednorázově v souvislosti se skončením
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, které jim mělo pomoci překonat sociální
situaci, v níž se ocitli pro ztrátu dosavadní
práce, protože „vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských
služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, pozbyli dlouhodobě zdravotní
způsobilost“. Je zjevné, že se zaměstnanec v dané situaci ocitl nezaviněně, resp. že jde o situaci objektivní, již zaměstnanec nemůže změnit.
Je neoddiskutovatelné, že pozbytí zdravotní
způsobilosti představuje velmi vážnou sociální situaci, a její zmírnění formou odstupného
při skončení pracovního poměru z tohoto důvodu je příkladem sociálně odpovědného a žádoucího chování zaměstnavatele.
[19] Tento závěr odpovídá i smyslu § 5
odst. 2 zákona o pojistném. Jeho účelem je
„imunizovat“ před odvody sociálního pojistného takové příjmy, jež mají bezprostředně
a přímo („tady a teď“) zaměstnancům pomoci překlenout zhoršení jejich sociální situace
v důsledku nějaké tíživé a mimořádné události, jakou je např. nezaviněná ztráta zaměstnání, a to účinněji a rychleji, než případné
budoucí „pojistné plnění“ ze systému sociálního zabezpečení. Takto jsou před výběrem
sociálního pojistného chráněny i jednorázové sociální výpomoci poskytnuté zaměstnancům k překlenutí mimořádně obtížných poměrů vzniklých v důsledku živelní pohromy,
požáru, ekologické nebo průmyslové havárie
nebo jiné mimořádně závažné události, či plnění poskytnutá poživatelům starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně po uplynutí jednoho roku
ode dne skončení zaměstnání [srov. § 5 odst. 2
písm. e) a f) zákona o pojistném; vyloučení
ostatních příjmů zde vyjmenovaných se opírá o jiné racionální důvody, bez vazby na nyní
posuzovaný případ].
[20] Výše uvedený závěr podporuje i výklad historický. Je zřejmé, že pevnost odkazu
na zákoník práce, obsaženého v § 5 zákona
o pojistném, se legislativními změnami postupně uvolnila. Zatímco do 31. 12. 2006 (tedy za platnosti zákoníku práce z roku 1965)
se podle § 5 odst. 2 písm. c) bodu 10 zákona
o pojistném do vyměřovacího základu neza-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
hrnovalo odstupné poskytnuté „zaměstnanci ve výši podle zákoníku práce“, od 1. 1.
2007 je to odstupné, resp. další odstupné poskytované „na základě zvláštních právních
předpisů“ [§ 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném]. Jinak řečeno do roku 2007 zákon
o pojistném odkazoval na odstupné jenom
v té výši, jakou zákoník práce umožňoval, a logicky jen na odstupné poskytnuté z důvodů
zákoníkem práce výslovně předvídaných. Od
platnosti zákoníku práce z roku 2006 je odkazováno na odstupné poskytnuté zaměstnancům (jen) na jeho základě. Odstupné poskytnuté stěžovatelkou při rozvázání pracovního
poměru z důvodu v § 52 písm. e) zákoníku
práce z roku 2006, stipulované kolektivní
smlouvou, nepochybně na základech zákoníku práce z roku 2006 spočívá docela dobře,
jak bylo uvedeno výše. Nic přitom zákonodárci nebránilo, aby v § 5 odst. 2 zákona o pojistném „imunizované“ odstupné omezil jen
na odstupné poskytnuté (jen resp. maximálně) ve výši a z důvodů stanovených ve zvláštních právních předpisech. Za této situace je
již podružným argument žalované, že kolektivní smlouva není přísně vzato „zvláštním
právním předpisem“, jakkoli existence opory
pro výplatu odstupného v podobě kolektivní
smlouvy je významným indikátorem, že jde
skutečně o odstupné poskytované z důvodu
§ 52 písm. e) zákoníku práce z roku 2006,
a nikoli o jiné plnění, nesplňující materiální
znaky odstupného, resp. zastírající plnění, jež
beneficia § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném nepožívá.
[21] Z výše uvedených důvodů je jen
omezeně použitelný právní názor vyjádřený
Krajským soudem v Plzni v jeho rozsudku ze
dne 31. 8. 2011, čj. 57 A 80/2010-36, č. 2580/2012
Sb. NSS, o jehož argumentaci se při svém rozhodování opíral krajský soud v nyní posuzovaném případě. Shodně s Krajským soudem
v Plzni se Nejvyšší správní soud domnívá, že
za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu nemůže být považován každý
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
příjem, který jako odstupné označí účastníci
pracovněprávních vztahů, nýbrž pouze takové peněžité plnění, které splňuje pojmové
znaky právního pojmu „odstupné“. Nicméně pokud jde o názor, že odstupným poskytovaným na základě zvláštních právních
předpisů je možné rozumět pouze odstupné
z titulů výslovně vyjmenovaných v § 67 odst. 1
zákoníku práce z roku 2006, nutno konstatovat, že takový obecný judikatorní závěr, a to
již vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tehdy posuzovaného případu, opodstatněný nebyl. Přestože byl tento rozsudek
zveřejněn ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, jedná se o rozhodnutí
správního soudu, kterým při svém rozhodování není Nejvyšší správní soud vázán; ostatně kasační stížnost proti němu tehdy podána
nebyla.
[22] V kontextu skutkových a právních
okolností nyní posuzovaného případu tedy
Nejvyšší správní soud uzavírá, že odstupné,
jež stěžovatelka poskytla svým zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při ukončení pracovního poměru a jež se prokazatelně váže na důvod podle § 52 písm. e)
zákoníku práce z roku 2006, je odstupným
poskytnutým na základě zákoníku práce jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném,
pročež se do vyměřovacího základu zaměstnanců pro sociální pojistné podle tohoto
ustanovení nezahrnuje. Na případná jiná peněžitá plnění, byť z vůle zaměstnavatele nebo
obou smluvních stran nazývaná „odstupné“,
tento závěr pochopitelně nedopadá. Pro úplnost lze dodat, že podle novelizovaného znění § 5 odst. 2 zákona o pojistném účinného
od 1. 1. 2015 na základě části jedenácté zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů,
má být výjimka pro odstupné poskytnuté v jakékoliv výši a z jakýchkoli důvodů tak jako tak
zrušena.
Akciová společnost ArcelorMittal Tubular Products Ostrava proti České správě sociálního zabezpečení o pojistné na sociální zabezpečení, o kasační stížnosti žalobkyně.