Výjimka z povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti podle
§ 105 odst. 2 věta za středníkem s. ř. s. se neuplatní, pokud pověřený zaměstnanec,
jenž má předepsané právnické vzdělání, za stěžovatele v řízení nejedná. Za jednání
ve smyslu citovaného ustanovení zákona se přitom považuje nejen účast na jednání
soudu, ale též písemná podání vůči němu učiněná. Absence úkonů pověřeného zaměstnance má za následek nedostatek podmínek řízení o kasační stížnosti podle
§ 46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.
Výjimka z povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti podle
§ 105 odst. 2 věta za středníkem s. ř. s. se neuplatní, pokud pověřený zaměstnanec,
jenž má předepsané právnické vzdělání, za stěžovatele v řízení nejedná. Za jednání
ve smyslu citovaného ustanovení zákona se přitom považuje nejen účast na jednání
soudu, ale též písemná podání vůči němu učiněná. Absence úkonů pověřeného zaměstnance má za následek nedostatek podmínek řízení o kasační stížnosti podle
§ 46 odst. 1 písmeno a) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.
22. 5. 2013, Pl. ÚS 31/10, č. 224/2013 Sb., ze
dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 57/94, č. 6/1995
Sb. ÚS, ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94,
č. 12/1995 Sb. ÚS, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2006, čj. 2 Azs
190/2005-42).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 8. 2012
nevyhověl žádosti žalobkyně o nahlédnutí do
správního spisu. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad, který předseda
žalovaného rozhodnutím ze dne 7. 1. 2013 zamítl. Proti rozhodnutí předsedy žalovaného
podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu
v Brně, který žalobě rozsudkem ze dne 17. 4. 2014,
čj. 62 Af 18/2013-112, vyhověl a zrušil jak rozhodnutí předsedy žalovaného, tak rozhodnutí I. stupně. Proti rozsudku krajského soudu
podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
Kasační stížnost byla podepsána Ing. Petrem Rafajem, předsedou stěžovatele, a ke stížnosti bylo přiloženo pověření pro Mgr. Markétu Lavrinčíkovou, zaměstnankyni stěžovatele,
k zastupování stěžovatele ve věci předmětné
kasační stížnosti. Současně byl ke kasační
stížnosti přiložen diplom o dosaženém vysokoškolském právnickém vzdělání Mgr. Markéty Lavrinčíkové na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Kasační
stížnost však byla podepsána pouze Ing. Petrem Rafajem a ten byl i v záhlaví uveden jako
osoba jednající za stěžovatele.
Stěžovatel svou kasační stížnost dále neodůvodnil s tím, že bude doplněna ve lhůtě stanovené soudem, což stěžovatel skutečně učinil a k výzvě Nejvyššího správního soudu ji
doplnil dne 13. 6. 2014. Rovněž doplnění kasační stížnosti bylo podepsáno Ing. Petrem
Rafajem, předsedou stěžovatele, a v záhlaví
byl Ing. Petr Rafaj uveden jako osoba za stěžovatele jednající.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, které bylo postoupeno stěžovateli k případné replice, mimo jiné namítla, že v řízení o kasační stížnosti není stěžovatel zastoupen
advokátem nebo osobou s vysokoškolským
právnickým vzděláním, jak předpokládá § 105
odst. 2 s. ř. s., neboť osoba, která za stěžovatele jedná, Ing. Petr Rafaj, není ani advokátem
zapsaným v seznamu advokátů vedeným Českou advokátní komorou, ani není tvrzeno
a prokazováno jeho vysokoškolské vzdělání.
Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele, aby za situace, kdy je zřejmé, že jedná
prostřednictvím osoby Ing. Petra Rafaje, ne-
boť je takto uveden jak v hlavičce všech podání, tak i jako podepsaná osoba, což ovšem
plně nevyhovuje zákonné podmínce uvedené
v § 105 odst. 2 s. ř. s., neboť stěžovatel neprokázal, že osoba za něj jednající má právnické
vzdělání potřebné pro výkon advokacie,
upřesnil, zda doplnění kasační stížnosti bylo
vyřizováno Mgr. Markétou Lavrinčíkovou
a pouze podepsáno předsedou stěžovatele,
příp. aby kasační stížnost byla znovu doplněna formálně bezvadným podáním.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením ze dne 11. 8. 2014, v němž uvedl, že jak
podání kasační stížnosti, tak doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2014, byla sepsána
Mgr. Markétou Lavrinčíkovou, zaměstnankyní stěžovatele. Podepsána a podána pak byla
předsedou stěžovatele Ing. Petrem Rafajem,
který je podle § 1 odst. 3 zákona č. 273/1996 Sb.,
o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v čele Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a podle § 33 odst. 5 s. ř. s.
za něj jedná. Jak kasační stížnost, tak doplnění kasační stížnosti v čísle jednacím stěžovatele obsahují zkratku „MLr“. Stěžovatel jako
zaměstnavatel určil zaměstnankyni Mgr. Markétě Lavrinčíkové zkratku „MLr“, kterou je
povinna dle vnitřního předpisu a pokynu
zaměstnavatele uvádět na podáních, která sepsala. Jmenovaná zaměstnankyně není z titulu
svého funkčního zařazení (referent/tajemník) oprávněna podepisovat jménem zaměstnavatele –stěžovatele za něj činěná podání.
Tento postup stěžovatele při uplatnění kasační stížnosti i jejího odůvodnění je postupem
ustáleným a dlouhodobě aplikovaným, jenž
byl dosud Nejvyšším správním soudem akceptován. Toto sdělení Nejvyššímu správnímu
soudu je rovněž podepsáno Ing. Petrem Rafajem, předsedou stěžovatele, a Ing. Petr Rafaj je
uveden jako osoba jednající za stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele opětovně usnesením ze dne 26. 5. 2015,
čj. 6 As 100/2014-65, aby doplnil svou kasační
stížnost podle usnesení ze dne 7. 5. 2014,
čj. 6 As 100/2014-12, ve spojení s výzvou ze
dne 29. 7. 2014, čj. 6 As 100/2014-39, tak, aby
byla splněna podmínka vyplývající z § 105
odst. 2 s. ř. s., tedy buď aby byl žalovaný za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
stoupen advokátem a tento za něj v řízení jednal, nebo aby za něj jednal jeho zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání
vyžadované pro výkon advokacie a jeho vzdělání prokázal, a v případě, že vysokoškolské
právnické vzdělání má osoba, která doposud
za žalovaného jednala (Ing. Petr Rafaj), aby
toto uvedl a předložil důkazy k prokázání dosažení požadovaného vzdělání. Současně poučil stěžovatele, že nebude-li uvedený nedostatek ve stanovené lhůtě odstraněn, Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítne podle
§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením ze dne 8. 6. 2015, ve kterém zopakoval, že
jak podání kasační stížnosti, tak doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2014, byla sepsána Mgr. Markétou Lavrinčíkovou, zaměstnankyní stěžovatele. Podepsána a podána pak
byla předsedou stěžovatele Ing. Petrem Rafajem, který podle § 33 odst. 5 s. ř. s. za něj jedná, přičemž pověřená zaměstnankyně není
z důvodu svého funkčního zařazení oprávněna podepisovat podání činěná za stěžovatele.
Toto sdělení Nejvyššímu správnímu soudu je
rovněž podepsáno Ing. Petrem Rafajem,
předsedou stěžovatele, a Ing. Petr Rafaj je
uveden jako osoba jednající za stěžovatele.
Stěžovatel poukázal na řízení vedená dosud
před Nejvyšším správním soudem, označená
spisovou značkou, ve kterých byl postup stěžovatele, kdy za něj jednal jeho předseda Ing.
Petr Rafaj, aprobován tím, že v nich bylo meritorně rozhodnuto. Poukázal dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 5. 2013, Pl. ÚS 31/10, č. 224/2013 Sb., ze
dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 57/94, č. 6/1995
Sb. ÚS, ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94,
č. 12/1995 Sb. ÚS, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2006, čj. 2 Azs
190/2005-42).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 8. 2012
nevyhověl žádosti žalobkyně o nahlédnutí do
správního spisu. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad, který předseda
žalovaného rozhodnutím ze dne 7. 1. 2013 zamítl. Proti rozhodnutí předsedy žalovaného
podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu
v Brně, který žalobě rozsudkem ze dne 17. 4. 2014,
čj. 62 Af 18/2013-112, vyhověl a zrušil jak rozhodnutí předsedy žalovaného, tak rozhodnutí I. stupně. Proti rozsudku krajského soudu
podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
Kasační stížnost byla podepsána Ing. Petrem Rafajem, předsedou stěžovatele, a ke stížnosti bylo přiloženo pověření pro Mgr. Markétu Lavrinčíkovou, zaměstnankyni stěžovatele,
k zastupování stěžovatele ve věci předmětné
kasační stížnosti. Současně byl ke kasační
stížnosti přiložen diplom o dosaženém vysokoškolském právnickém vzdělání Mgr. Markéty Lavrinčíkové na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Kasační
stížnost však byla podepsána pouze Ing. Petrem Rafajem a ten byl i v záhlaví uveden jako
osoba jednající za stěžovatele.
Stěžovatel svou kasační stížnost dále neodůvodnil s tím, že bude doplněna ve lhůtě stanovené soudem, což stěžovatel skutečně učinil a k výzvě Nejvyššího správního soudu ji
doplnil dne 13. 6. 2014. Rovněž doplnění kasační stížnosti bylo podepsáno Ing. Petrem
Rafajem, předsedou stěžovatele, a v záhlaví
byl Ing. Petr Rafaj uveden jako osoba za stěžovatele jednající.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, které bylo postoupeno stěžovateli k případné replice, mimo jiné namítla, že v řízení o kasační stížnosti není stěžovatel zastoupen
advokátem nebo osobou s vysokoškolským
právnickým vzděláním, jak předpokládá § 105
odst. 2 s. ř. s., neboť osoba, která za stěžovatele jedná, Ing. Petr Rafaj, není ani advokátem
zapsaným v seznamu advokátů vedeným Českou advokátní komorou, ani není tvrzeno
a prokazováno jeho vysokoškolské vzdělání.
Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele, aby za situace, kdy je zřejmé, že jedná
prostřednictvím osoby Ing. Petra Rafaje, ne-
boť je takto uveden jak v hlavičce všech podání, tak i jako podepsaná osoba, což ovšem
plně nevyhovuje zákonné podmínce uvedené
v § 105 odst. 2 s. ř. s., neboť stěžovatel neprokázal, že osoba za něj jednající má právnické
vzdělání potřebné pro výkon advokacie,
upřesnil, zda doplnění kasační stížnosti bylo
vyřizováno Mgr. Markétou Lavrinčíkovou
a pouze podepsáno předsedou stěžovatele,
příp. aby kasační stížnost byla znovu doplněna formálně bezvadným podáním.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením ze dne 11. 8. 2014, v němž uvedl, že jak
podání kasační stížnosti, tak doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2014, byla sepsána
Mgr. Markétou Lavrinčíkovou, zaměstnankyní stěžovatele. Podepsána a podána pak byla
předsedou stěžovatele Ing. Petrem Rafajem,
který je podle § 1 odst. 3 zákona č. 273/1996 Sb.,
o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, v čele Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a podle § 33 odst. 5 s. ř. s.
za něj jedná. Jak kasační stížnost, tak doplnění kasační stížnosti v čísle jednacím stěžovatele obsahují zkratku „MLr“. Stěžovatel jako
zaměstnavatel určil zaměstnankyni Mgr. Markétě Lavrinčíkové zkratku „MLr“, kterou je
povinna dle vnitřního předpisu a pokynu
zaměstnavatele uvádět na podáních, která sepsala. Jmenovaná zaměstnankyně není z titulu
svého funkčního zařazení (referent/tajemník) oprávněna podepisovat jménem zaměstnavatele –stěžovatele za něj činěná podání.
Tento postup stěžovatele při uplatnění kasační stížnosti i jejího odůvodnění je postupem
ustáleným a dlouhodobě aplikovaným, jenž
byl dosud Nejvyšším správním soudem akceptován. Toto sdělení Nejvyššímu správnímu
soudu je rovněž podepsáno Ing. Petrem Rafajem, předsedou stěžovatele, a Ing. Petr Rafaj je
uveden jako osoba jednající za stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele opětovně usnesením ze dne 26. 5. 2015,
čj. 6 As 100/2014-65, aby doplnil svou kasační
stížnost podle usnesení ze dne 7. 5. 2014,
čj. 6 As 100/2014-12, ve spojení s výzvou ze
dne 29. 7. 2014, čj. 6 As 100/2014-39, tak, aby
byla splněna podmínka vyplývající z § 105
odst. 2 s. ř. s., tedy buď aby byl žalovaný za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
stoupen advokátem a tento za něj v řízení jednal, nebo aby za něj jednal jeho zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání
vyžadované pro výkon advokacie a jeho vzdělání prokázal, a v případě, že vysokoškolské
právnické vzdělání má osoba, která doposud
za žalovaného jednala (Ing. Petr Rafaj), aby
toto uvedl a předložil důkazy k prokázání dosažení požadovaného vzdělání. Současně poučil stěžovatele, že nebude-li uvedený nedostatek ve stanovené lhůtě odstraněn, Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítne podle
§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením ze dne 8. 6. 2015, ve kterém zopakoval, že
jak podání kasační stížnosti, tak doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2014, byla sepsána Mgr. Markétou Lavrinčíkovou, zaměstnankyní stěžovatele. Podepsána a podána pak
byla předsedou stěžovatele Ing. Petrem Rafajem, který podle § 33 odst. 5 s. ř. s. za něj jedná, přičemž pověřená zaměstnankyně není
z důvodu svého funkčního zařazení oprávněna podepisovat podání činěná za stěžovatele.
Toto sdělení Nejvyššímu správnímu soudu je
rovněž podepsáno Ing. Petrem Rafajem,
předsedou stěžovatele, a Ing. Petr Rafaj je
uveden jako osoba jednající za stěžovatele.
Stěžovatel poukázal na řízení vedená dosud
před Nejvyšším správním soudem, označená
spisovou značkou, ve kterých byl postup stěžovatele, kdy za něj jednal jeho předseda Ing.
Petr Rafaj, aprobován tím, že v nich bylo meritorně rozhodnuto. Poukázal dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 2. 2009, čj. 8 Afs 95/2007-47, s tím, že v nyní posuzované věci je založen vysokoškolský
diplom zaměstnankyně stěžovatele, která by
za stěžovatele jednala např. u nařízeného ústního jednání. Názor vyslovený ve výzvě k odstranění nedostatku povinného zastoupení je
podle stěžovatele odchylný od dosavadního
ustáleného právního názoru Nejvyššího
správního soudu, a pokud by chtěl šestý senát Nejvyššího správního soudu takto postupovat, i s ohledem na legitimní očekávání stěžovatele by bylo vhodné věc postoupit
rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl.
Z odůvodnění:
[9] Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. „[s]těžovatel
musí být zastoupen advokátem; to neplatí,
jeho zaměstnanec nebo
má-li stěžovatel,
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je
podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie“.
[10] Povinné zastoupení advokátem, vyplývající z citovaného § 105 odst. 2 první věty s. ř. s., je podmínkou řízení, která platí bez
ohledu na to, zda stěžovatel podle vlastního
přesvědčení právní zastoupení potřebuje, či
nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2007, čj. 6 Ans
13/2006-55, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2007,
čj. 3 As 40/2007-64). Vyjadřoval se k němu
opakovaně i Ústavní soud, který v zákonném
požadavku tzv. „advokátního přímusu“ neshledal porušení práva na přístup k soudu,
vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Svůj
závěr vyjádřil např. v usnesení k návrhu na
zrušení § 241 odst. 2 věty druhé o. s. ř., zakotvujícího povinné zastoupení advokátem pro
mimořádný opravný prostředek dovolání
v civilním řízení, ze dne 14. 9. 2000, sp. zn.
Pl. ÚS 43/2000, č. 32/2000 Sb. ÚS, podle kterého „Ústavní soud nepovažuje napadené
ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce
k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná,
že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo
i v jiných evropských právních řádech,
a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí.“
[11] Ze zásady povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti umožňuje soudní řád správní pouze dvě výjimky. První výjimkou je případ, kdy sám stěžovatel má
vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. Druhou výjimkou je
situace, kdy zaměstnanec stěžovatele nebo jeho člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
má požadované vysokoškolské vzdělání. Pro
naplnění předpokladů druhé výjimky ze zásady povinného zastoupení tedy nestačí, že kterýkoliv zaměstnanec stěžovatele nebo jeho
člen má vysokoškolské právnické vzdělání,
ale musí jít o toho zaměstnance, popř. člena,
který za stěžovatele jedná nebo jej zastupuje.
Všechny tyto podmínky (požadované vzdělání, jednání stěžovatele osobou s tímto vzděláním a postavení této osoby vůči stěžovateli jako
zaměstnanec nebo člen) musí být naplněny
kumulativně.
[12] Stěžovatel v řízení uplatňuje druhou
z výjimek z povinného zastoupení, tedy že za
něj jedná zaměstnanec s požadovaným vzděláním. Nejvyšší správní soud proto ověřil, zda stěžovatel předpoklady této druhé výjimky ze zásady povinného zastoupení advokátem splňuje.
[13] Nejvyšší správní soud již v rozsudku
z 31. 8. 2004, čj. 2 Afs 45/2003-118,
č. 402/2004 Sb. NSS, dovodil, že pro posouzení, která osoba jedná za správní orgán ve
smyslu § 33 odst. 5 s. ř. s., je rozhodující identifikace osoby podepsané pod kasační stížností. V posuzovaném případě za stěžovatele podepisuje všechna podání jeho předseda Ing.
Petr Rafaj, který je uveden rovněž v záhlaví každého podání, a je tedy zřejmé, že je v tomto případě osobou za stěžovatele jednající.
[14] Ing. Petr Rafaj však nemá vysokoškolské právnické vzdělání, resp. jeho vysokoškolské právnické vzdělání nebylo ze strany
stěžovatele k výzvě Nejvyššího správního
soudu ani tvrzeno ani prokázáno. Stěžovatel
proto spolu s kasační stížností předložil pověření pro svou zaměstnankyni, která vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro
výkon advokacie má, čímž podle svého názoru splnil podmínku podle § 105 odst. 2 s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pověřená zaměstnankyně je sice zaměstnankyní
stěžovatele a má požadované právnické vzdělání, je nadto osobou oprávněnou za stěžovatele jednat na základě pověření k jednání
(§ 33 odst. 5 s. ř. s.), nicméně tato pověřená
zaměstnankyně v řízení za stěžovatele nejednala a nejedná, neboť nejde o osobu, jejíž projevy vůle jsou za stěžovatele vůči Nejvyššímu
správnímu soudu adresovány, jinými slovy,
která za stěžovatele jeho podání k Nejvyššímu správnímu soudu podepisuje. Ke splnění
všech kumulativně požadovaných podmínek
pro vznik výjimky ze zásady povinného zastoupení podle § 105 odst. 2 druhé věty s. ř. s.
tak nedošlo.
[15] Stěžovatel ve svém podání ze dne
25. 2. 2009, čj. 8 Afs 95/2007-47, s tím, že v nyní posuzované věci je založen vysokoškolský
diplom zaměstnankyně stěžovatele, která by
za stěžovatele jednala např. u nařízeného ústního jednání. Názor vyslovený ve výzvě k odstranění nedostatku povinného zastoupení je
podle stěžovatele odchylný od dosavadního
ustáleného právního názoru Nejvyššího
správního soudu, a pokud by chtěl šestý senát Nejvyššího správního soudu takto postupovat, i s ohledem na legitimní očekávání stěžovatele by bylo vhodné věc postoupit
rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl.
Z odůvodnění:
[9] Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. „[s]těžovatel
musí být zastoupen advokátem; to neplatí,
jeho zaměstnanec nebo
má-li stěžovatel,
člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je
podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie“.
[10] Povinné zastoupení advokátem, vyplývající z citovaného § 105 odst. 2 první věty s. ř. s., je podmínkou řízení, která platí bez
ohledu na to, zda stěžovatel podle vlastního
přesvědčení právní zastoupení potřebuje, či
nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2007, čj. 6 Ans
13/2006-55, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2007,
čj. 3 As 40/2007-64). Vyjadřoval se k němu
opakovaně i Ústavní soud, který v zákonném
požadavku tzv. „advokátního přímusu“ neshledal porušení práva na přístup k soudu,
vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Svůj
závěr vyjádřil např. v usnesení k návrhu na
zrušení § 241 odst. 2 věty druhé o. s. ř., zakotvujícího povinné zastoupení advokátem pro
mimořádný opravný prostředek dovolání
v civilním řízení, ze dne 14. 9. 2000, sp. zn.
Pl. ÚS 43/2000, č. 32/2000 Sb. ÚS, podle kterého „Ústavní soud nepovažuje napadené
ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce
k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná,
že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo
i v jiných evropských právních řádech,
a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí.“
[11] Ze zásady povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti umožňuje soudní řád správní pouze dvě výjimky. První výjimkou je případ, kdy sám stěžovatel má
vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie. Druhou výjimkou je
situace, kdy zaměstnanec stěžovatele nebo jeho člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
má požadované vysokoškolské vzdělání. Pro
naplnění předpokladů druhé výjimky ze zásady povinného zastoupení tedy nestačí, že kterýkoliv zaměstnanec stěžovatele nebo jeho
člen má vysokoškolské právnické vzdělání,
ale musí jít o toho zaměstnance, popř. člena,
který za stěžovatele jedná nebo jej zastupuje.
Všechny tyto podmínky (požadované vzdělání, jednání stěžovatele osobou s tímto vzděláním a postavení této osoby vůči stěžovateli jako
zaměstnanec nebo člen) musí být naplněny
kumulativně.
[12] Stěžovatel v řízení uplatňuje druhou
z výjimek z povinného zastoupení, tedy že za
něj jedná zaměstnanec s požadovaným vzděláním. Nejvyšší správní soud proto ověřil, zda stěžovatel předpoklady této druhé výjimky ze zásady povinného zastoupení advokátem splňuje.
[13] Nejvyšší správní soud již v rozsudku
z 31. 8. 2004, čj. 2 Afs 45/2003-118,
č. 402/2004 Sb. NSS, dovodil, že pro posouzení, která osoba jedná za správní orgán ve
smyslu § 33 odst. 5 s. ř. s., je rozhodující identifikace osoby podepsané pod kasační stížností. V posuzovaném případě za stěžovatele podepisuje všechna podání jeho předseda Ing.
Petr Rafaj, který je uveden rovněž v záhlaví každého podání, a je tedy zřejmé, že je v tomto případě osobou za stěžovatele jednající.
[14] Ing. Petr Rafaj však nemá vysokoškolské právnické vzdělání, resp. jeho vysokoškolské právnické vzdělání nebylo ze strany
stěžovatele k výzvě Nejvyššího správního
soudu ani tvrzeno ani prokázáno. Stěžovatel
proto spolu s kasační stížností předložil pověření pro svou zaměstnankyni, která vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro
výkon advokacie má, čímž podle svého názoru splnil podmínku podle § 105 odst. 2 s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pověřená zaměstnankyně je sice zaměstnankyní
stěžovatele a má požadované právnické vzdělání, je nadto osobou oprávněnou za stěžovatele jednat na základě pověření k jednání
(§ 33 odst. 5 s. ř. s.), nicméně tato pověřená
zaměstnankyně v řízení za stěžovatele nejednala a nejedná, neboť nejde o osobu, jejíž projevy vůle jsou za stěžovatele vůči Nejvyššímu
správnímu soudu adresovány, jinými slovy,
která za stěžovatele jeho podání k Nejvyššímu správnímu soudu podepisuje. Ke splnění
všech kumulativně požadovaných podmínek
pro vznik výjimky ze zásady povinného zastoupení podle § 105 odst. 2 druhé věty s. ř. s.
tak nedošlo.
[15] Stěžovatel ve svém podání ze dne
8. 6. 2015 namítl, že pověřená zaměstnankyně
není podle svého funkčního zařazení oprávněna za stěžovatele podání podepisovat. Tuto
skutečnost však Nejvyšší správní soud nemůže zkoumat, neboť vychází z předloženého
pověření. Pokud se stěžovatel při udělení pověření této zaměstnankyni dopustil omylu
v tom, že pověřil k jednání někoho, kdo podle jeho vnitřních předpisů navenek jednat
nemůže, pak takový omyl na účinnost pověření vůči Nejvyššímu správnímu soudu nemá
vliv, neboť podle § 41 o. s. ř. se procesní úkony posuzují pouze podle jejich projevu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003,
sp. zn. 29 Odo 649/2001, č. 11/2006 Sb. NS,
podle kterého každý procesní úkon je nutno
posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůli jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný
omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný
vliv). Nic nebránilo stěžovateli, aby svůj omyl
napravil např. předložením pověření jinému
svému zaměstnanci s vysokoškolským právnickým vzděláním, který by za stěžovatele
jednat mohl.
[16] Úvaha stěžovatele, že „jednáním zaměstnance“ se rozumí toliko jednání u nařízeného ústního jednání, je nesprávná, neboť
nemá oporu ani v žádném zákonném ustanovení, ani v judikatuře, ani v právní teorii. Jednáním podle shora citovaného § 105 odst. 2 s. ř. s.
se rozumí jednání v právním slova smyslu,
jde tedy o právní skutečnost, se kterou právo
spojuje vznik, změnu nebo zánik právních
vztahů. Vzhledem k tomu, že před Nejvyšším
správním soudem je ústní jednání nařizováno pouze výjimečně, bude mít jednání v řízení o kasační stížnosti zejména formu písemných úkonů vůči soudu (srov. citovaný
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
správního
soudu
rozsudek Nejvyššího
čj. 2 Afs 45/2003-118).
[17] Stěžovatelem citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 95/2007-47
na posouzení věci nedopadá, neboť v něm
není řešena otázka splnění podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti a výjimky z této zásady, ale otázka,
zda již kasační stížnost musí být za stěžovatele podána jeho zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním, a otázka oprávnění k jejímu podpisu. Nejvyšší správní soud
k tomu dodává, že soudní řád správní pro samotné podání kasační stížnosti povinné zastoupení advokátem nevyžaduje, to vyžaduje
až pro následné řízení o kasační stížnosti.
[18] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
není pochyb o tom, že Ing. Petr Rafaj jako
předseda stěžovatele je osobou oprávněnou
za stěžovatele jednat podle § 33 odst. 5 s. ř. s.
Nic to však nemění na závěru, že v řízení o kasační stížnosti platí specifický režim § 105
odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel v jeho smyslu nesplnil
zákonné podmínky pro povinné zastoupení,
a není tak dána jedna z podmínek řízení, neboť podmínka povinného zastoupení (resp.
splnění podmínek pro výjimku z ní) je podmínkou formální, bezvýjimečnou a soud nemá žádnou možnost soudního uvážení netrvat na jejím splnění v případě zvláštního
zřetele hodného. Podmínku musí splnit kterýkoliv stěžovatel, který se na Nejvyšší správní soud obrátí s kasační stížností, a při jejím
nesplnění kterýmkoliv stěžovatelem je jeho
kasační stížnost odmítnuta, o čemž svědčí
rozsáhlá dosavadní judikatura; za všechna lze
zde uvést např. usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 125/2005-83, podle kterého nedostatek zastoupení stěžovatele v řízení o kasační
je nedostatkem
stížnosti
podmínek řízení. Nebyl-li odstraněn, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne
[§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití § 120
s. ř. s.]. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků řízení, vyplývající z § 36 odst. 2 s. ř. s.,
která vychází z čl. 37 odst. 2 Listiny, pokud by
soud pouze v případě stěžovatele jako správního orgánu na splnění této zákonem stanovené podmínky netrval.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
[19] Nejvyšší správní soud se neztotožnil
ani s námitkou ustálené praxe vůči stěžovateli, podle které pro splnění podmínky podle
§ 105 odst. 2 s. ř. s. postačí u stěžovatele předložení pověření a vysokoškolského diplomu
některého zaměstnance stěžovatele za současného jednání za stěžovatele jeho předsedou
bez vysokoškolského právnického vzdělání.
Předně, takový právní názor nebyl v žádném
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dosud vysloven a šestý senát se nyní neodchyluje od ustáleného výkladu, a není zde tedy důvod pro postup podle § 17 odst. 1 s. ř. s.
a postoupení věci rozšířenému senátu. Naopak, přijatý výklad je v souladu s dosavadní
judikaturou, shora v tomto usnesení citovanou. V řízeních, jejichž spisové značky stěžovatel ve svém podání uvedl, nebyla vznesena
námitka porušení § 105 odst. 2 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud se v nich na splnění této
podmínky nezaměřil, což byl postup nenaplňující bezezbytku § 109 odst. 1 s. ř. s., v žádném případě z něj však nelze dovodit, že se
na stěžovatele podmínka povinného zastoupení advokátem (respektive jednání zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním vyžadovaným pro výkon advokacie)
nevztahuje. To, jak se konkrétně zastupování
správního orgánu nebo jednání za něj v řízení před správními soudy projevuje v písemném styku, podle judikatury plyne z již výše
uvedeného, že pro posouzení, která osoba
jedná za správní orgán ve smyslu § 33 odst. 5
s. ř. s., je rozhodující identifikace osoby podepsané pod kasační stížností, což musí stejně
tak platit ve spojení s požadavkem § 105
odst. 2 s. ř. s.
[20] Stěžovatel byl s právním názorem
Nejvyššího správního soudu na žalobkyní
přednesenou otázku v tomto řízení opakovaně podrobně seznámen, naposledy citovaným usnesením čj. 6 As 100/2014-65, kde byl
k odstranění nedostatku podmínky řízení vyzván s poučením o následcích nesplnění této
výzvy, stěžovatel však výzvy soudu neuposlechl a setrval na svém – nesprávném –
právním názoru, že postačí, aby k doplnění
kasační stížnosti pouze přiložil pověření svého zaměstnance, který má dosaženo požado-
Akciová společnost IFM GROUP proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o na- hlédnutí do správního spisu, o kasační stížnosti žalovaného. se doručení musí zopakovat. Nejvyšší správní
soud např. v rozsudku ze dne 6. 3. 2009,
čj. 1 Afs 148/2008-73, uvedl, že „řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je
určena, a že existuje důkaz o tom, že daná
osoba písemnost převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo
jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující
správní orgány či soudy mohly být jisty, že se
písemnost dostala do rukou adresáta. Je-li
totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě
neznamená, že se doručení musí zopakovat,
rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta.“ Ústavnost takového
závěru nezpochybnil ani Ústavní soud, který
v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS
3807/11, označil za podstatné, zda se i přes
formálně nesprávný postup písemnost dostane do rukou adresáta, který se s ní mohl seznámit a zvolit další procesní postup. V dané
věci však není zřejmé, že by se stěžovatelce
dostala do dispozice výzva krajského soudu.
Odhlédnout nelze ani od toho, že zástupce
stěžovatelky komunikoval s krajským soudem
prostřednictvím své datové schránky (včetně